Pocházel z bohaté rodiny a zpočátku byl finančně nezávislý, takže se mohl cele věnovat svému životnímu dílu, psanému již v novoperštině. Později –Šáhnáme psal plných 35 let – se však dostal do hmotné tísně a byl nucen hledat vlivnéhomecenáše, jenž by mu umožnil jehodílo dokončit. Našel ho vMahmúdovi z Ghazny, nejmocnějšímu vládci soudobéhomuslimského světa, který se rád obklopoval literáty a u svého dvora je někdy držel i násilím. DoGhazny se za ním odebral v pětašedesáti letech, nakonec se však nedočkal takového uznání, jak očekával, což souviselo jednak s nevalným Mahmúdovým vzděláním, jednak s „pohanskou“ tematikou spisu – kvůli ní mu byl později dokonce upíránpohřeb na muslimskémhřbitově.
Na počátku20. století z něj učinili íránští nacionalisté obnovitele perské národní identity a zŠáhnáme pomník perské kultury.Obzvláště se v této souvislosti poukazovalo na minimumarabských slov v eposu, tento fakt však spíše souvisel s prameny, které básník používal, než s jeho perským smýšlením. V pasážích oAlexandru Velikém, kde byl odkázán na arabskou předlohu, užívá i většího množství slov přejatých z arabštiny. Za svůj národní epos pokládají Šáhnáme nejen Íránci, ale takéTádžikové.
V roce1934 se vTeheránu zúčastnil jako oficiální host oslav tisíciletého výročí jeho narození český orientalistaJan Rypka.
FIRDÚSÍ.Kniha králů. Překlad Jaromír Borecký. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění : Bursík a Kohout [distributor], 1910. 99 s. (Bibliotéka klasiků orientálních ; 1).
_(cropped).jpg)
