| Finská demokratická republika Suomen kansanvaltainen tasavalta Demokratiska Republiken Finland
| |||||||
Geografie
| |||||||
Terijoki (dnesZelenogorsk) | |||||||
| Obyvatelstvo | |||||||
státem podporovanýateismus | |||||||
| Státní útvar | |||||||
Vznik | 1 . prosinec 1939 | ||||||
Zánik | 12. březen 1940 | ||||||
| Státní útvary a území | |||||||
| |||||||
Finská demokratická republika (finsky:Suomen kansanvaltainen tasavalta, švédsky:Demokratiska Republiken Finland, rusky:Финляндская Демократическая Республика) byla sovětským loutkovým státem existujícím v období od prosince1939 do března1940. Byla zřízena běhemZimní války mezi Sovětským svazem a Finskem na územíKarélie, kterou předtím obsadilaRudá armáda. V čele státu byla prosovětsky orientovanáFinská lidově demokratická vláda, která se také nazývá podle místa, odkud, vládlavláda z Terijoki. V jejím čele stál finský komunistaOtto Ville Kuusinen. Součástí systému byla takéFinská lidová armáda, jejíž pluk se zúčastnilbitvy u Suomussalmi.
Samostatné Finsko vzniklo v prosinci 1917, kdy jeho parlament vyhlásil nezávislost na rozpadajícím secarském Rusku. Země se ale téměř okamžitě propadla do víruobčanské války, ve které proti sobě stálirudí (sociální demokraté podporováni ruskými bolševiky) abílí (konzervativci podporováni Německým císařstvím). Krvavou válku výrazně ovlivnilBrestlitevský mír mezi sovětským Ruskem a Německem, ve kterém se muselLenin zavázat, že z Finska stáhne veškeré své vojsko. Naopak císařská armáda provedla do země intervenci a rychle rudé gardy porazila. Finští komunisté následně hromadně emigrovali do Ruska, kde založili exilovouKomunistickou stranu Finska. Zbytek sociálních demokratů se vzdal revolučních myšlenek a pod vedením umírněnéhoVäina Tannera se zapojil do politického dění v zemi. Z nezávislého Finska se v meziválečném období stala relativně prosperující demokratická republika, která byla po většinu času vedená konzervativními kabinety spolupracujícími se sociálními demokraty.
Naopak finské komunisty v sovětském Rusku krutě zasáhla tzv.Velká čistka. Mezi roky 1936—1938 jich nechalStalin na 20 000 popravit, čímž je téměř zcela eliminoval. V srpnu 1939 byl v Moskvě podepsán mezinacistickým Německem s Sovětským svazem tzv.Pakt Ribbentrop–Molotov, který mimo jiné vytyčil sféry vlivu ve východní Evropě. Finsko spadalo podle paktu do sovětské zóny a ten ho po zinscenovaném bombardování sovětského území (víceMainilský incident) 30. listopadu napadl. Hned druhé den války vznikla v obsazeném příhraničním městě Terijoki (dnes ruskýZelenogorsk) loutková vláda. Finští komunisté ale byly zcela zdecimování čistkou, a tak se podařilo do vlády najít pouze 6 vhodných osob, a to Sověti museli některé propustit zgulagu. Premiérem se stalOtto Ville Kuusinen. Vláda se prohlásila za provizorní a slíbila po přesunu do Helsinek svojí reorganizaci a začlenění dalších politických představitelů do svých struktur. Sovětský svaz okamžitě kabinet uznal jako jedinou vládu finského lidu a slíbil, že nebude požadovat vytvořenísovětů jako tomu bylo v Rusku. Stalinovi šlo pouze o to, aby mohl mezinárodně deklarovat, že není ve válce agresorem, ale pouze podporuje finskou vládu. Skutečným cílem Sovětů bylo zajištění bezpečnostiLeningradu, který v té době ležel u finských hranic.
Ozbrojeným křídlem nově vzniklé vlády byla tzv.Finská lidová armáda. Vznikla 11. listopadu 1939 a ač byla oficiálně pod velením vlády v Terijoki, prakticky byly jednotky včleněny do Leningradského vojenského okruhu. Do čela se postavil veterán bojů finské ašpanělské občanské války FinAkseli Anttila, který byl povýšen nagenerálporučíka a dosazen do nově vzniklé vlády jako ministr obrany. Armáda byla rozdělena do dvou divizí, a to tankového pluku a stíhací letky, které doplňovaly další menší uskupení.
Zpočátku byly snahy vytvořit čistě finské jednotky a začal nábor mezi finskými komunisty, kteří bojovali v občanské válce. Další skupinou byli Finové, kteří pod vlivem propagandy, emigrovali z USA do Sovětského svazu a nestihli emigrovat zpátky. Celkové počty byly ale díky jejich likvidaci běhemVelké čistky velmi nízké. Vojáci tak nakonec byli národností kromě Finů i etničtí Rusové, Ukrajinci, Bělorusové,Karelové aVepsové, ve většině sovětští občané. Na konci listopadu 1939 měla armáda stav 13 405 mužů, který následně stoupl až na 25 000 v únoru 1940. Ze začátku měly jednotky za úkol hlídky na dobitém území, likvidaci finských vojáků, kteří zůstali za frontou, a distribuci jídla civilnímu obyvatelstvu. Funkce armády byla pouze propagační, ale s přibývajícími porážkami Rudé armády se zapojily nakonec i jednotky lidové armády přímo do bojů. Během druhé světové války byla armáda součástí 71. střelecké divize a účastnila se tzv.Pokračovací války.
Sovětská vláda uznala vládu v Terijoki okamžitě po jejím vzniku. Na oplátku hned první den své existence pronajali finští komunisté poloostrovHanko Rudé armádě jako vojenskou základnu, vzdali se v sovětský prospěch pásuKarelské šíje a prodali mu ostrovy veFinském zálivu společně sRybářským poloostrovem. Sověti následně 2. listopadu podepsali smlouvu, ve které se zavázali předat Finům sice mnohem větší (zhruba 70 000 km²) ale hospodářsky zaostalé území východníKarélie. Další státy, které vládu uznaly, byly sovětskésatelity,Mongolská lidová republika aTuvinská aratská republika.
Nacistické Německo oficiálně vládu neuznalo, ale vyjádřilo jí podporu, a to hlavně kvůlipaktu Ribbentrop–Molotov. Zbytek světa se postavil na stranu oficiální finské vlády v Helsinkách, i když žádnou výraznější pomoc neposkytl.
V samotném Finsku došlo proti agresi k nebývalému sjednocení napříč politickým spektrem a společenskými vrstvami. SelháníSpolečnosti národů a napadení Polska ze strany Sovětského svazu místo očekávaného boje s nacistickým Německem ukázalo Finům, že proti agresorovi jsou bez mezinárodní pomoci. I samotní místní komunisté se postavili ve zbraní v ruce proti útočící Rudé armádě. Podpora od dělnické třídy či případné povstání, v které doufali Sověti i premiér Kuusinen, se nedostavila.
| Úřad | Období v úřadu |
|---|---|
| Předseda vlády a ministr zahraničí[1] Otto Ville Kuusinen | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Místopředseda vlády a ministr financí[1] Mauritz Rosenberg | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Ministr obrany Akseli Anttila | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Ministr zahraničí Tuure Lehén | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Ministr zemědělství Armas Äikiä | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Ministr školství Inkeri Lehtinen | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
| Ministr pro záležitosti Karélie Paavo Prokkonen | 2.12. 1939 – 12.3. 1940 |
Válka neprobíhala podle sovětských představ a houževnaté finské jednotky uštědřily Rudé armádě několik porážek. Sověti ale nakonec dokázali prorazit obranné linie a obsadit dvě třetinyKarelské šíje, čímž vznikl vytoužený ochranný pás kolemLeningradu. Příchod jarního tání, obrovské sovětské ztráty a materiální vyčerpání přivedlo nakonec obě strany k jednacímu stolu. Vláda v Terijoki se již sovětské agendě nijak nehodila, upadla v nelibost a nebyla přizvána k jednání do Moskvy. Zde byl 12. března 1940 podepsán tzv.Moskevský mír, který již Finskou lidově demokratickou vládu nijak nezmiňoval. Poslední zmínka o vládě samotné padla na konci března 1940 vNejvyšším sovětu, kde byla označena za rozpuštěnou. Získané finské území společně se sovětskou Karélií bylo transformováno naKarelo-finskou sovětskou socialistickou republiku a bývalý premiér Kuusinen se stal předsedou prezidia jejího nejvyššího sovětu (1940–1956).
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuFinnish Democratic Republic na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuFinská demokratická republika na Wikimedia Commons
.svg)