Filozof (ve stylově příznakové podobě takéfilosof) je člověk, který se zabývá filozofickými otázkami v různých oblastechtéto disciplíny, který ji pěstuje a případně vyučuje. Jeho metodou je studium a výklad filozofických i uměleckých děl, racionální a kritická argumentace adiskuse. PodlePlatóna je počátkem filozofické práce údiv nad tím, jak se věci mají, a filozof má podle svého poznání také žít.
Raffael Santi, Athénští filozofové (Freska ve Vatikánu, 1511)
Řeckéfilosofos vzniklo spojením slovfilein, mít rád, asofia,moudrost,znalost,dovednost. Původně souviselo sevzděláváním a označovalo člověka, který se snažírozumově poznávatpravdu a dobřejednat, a to ne z čistě účelových pohnutek. Určitější význam dostalo patrně až uSókratových žáků, zejména uXenofonta a Platóna. Podle pozdějších autorů, kteří vznik pojmu připisovali užPythagorovi, vzniklo v opozici ksofistům, kteří se živili vyučovánímřečnictví a podobných dovedností, a mělo zdůraznit, že filozof není moudrý (sofos), nýbrž moudrost hledá. „Kdo je moudrý a vědění už má, nepotřebuje filozofovat.“[1] Sókratés naproti tomu o sobě tvrdí, že neví nic, ale totéž zjišťuje u svých partnerů, kteří se pokládají za vzdělance a znalce.
Praktičtější obrat nastává ustoiků, zejména latinských, kteří oproti pouhému poznávání zdůrazňují dobré jednání (Cicero,Marcus Aurelius). Podobně soudí i starší křesťanští myslitelé, k filozofii jako rozumovému poznávání často skeptičtí. Teprve ve vrcholnémstředověku, kdy se budovalo soustavné školské vzdělávání, je filozofie jeho nezbytnou částí. Ve filozofii se člověk učí argumentovat a soustavně myslet, což mu má pak posloužit v dalším studiu, zejména teologickém. Od 14. století se filozofie odteologie odděluje a přestává argumentovat autoritami (Bible, staří myslitelé), přesto jsou filozofy po celý středověk téměř výlučně kněží.
Nedůvěru k filozofii znovu oživilMartin Luther, přesto se na univerzitách vyučovala dále, od 16. století se však vyskytují i myslitelé laičtí, kteří působili mimo univerzity (René Descartes,Francis Bacon,John Locke,Jean-Jacques Rousseau,Voltaire,David Hume). Někteří se pak prosadili i na univerzitách (Immanuel Kant,Georg Wilhelm Friedrich Hegel) a od počátku 19. století je už filozof zpravidla laik a univerzitní učitel. Filozofie se stává samostatnou disciplínou a od ní se oddělují další speciální vědy, i když se vyučují na filozofických fakultách a dodnes se i vědcům uděluje titul „doktor filozofie“ (Ph.D.)
Od 19. století přibývá nezávislých filozofů, kteří učí, živí se svými spisy a na některé z nich naváží samostatné myšlenkové školy (I. Kant,G. W. F. Hegel,Auguste Comte,Søren Kierkegaard,John Stuart Mill,Friedrich Nietzsche,Albert Camus). S rozšiřováním vysokoškolského vzdělávání se filozofové stávají početnou akademickou profesí a rozdělují se do mnoha směrů a škol, často krátkého trvání. Někteří označení „filozof“ výslovně odmítli (Hannah Arendtová,Michel Foucault) aKarl Popper často kritizoval „profesionální filozofy“, kteří místo vlastního myšlení jen komentují díla jiných.
Kromě univerzit se filozofové sdružují v odborných ústavech (v ČR například Filosofický ústav AV ČR), mezinárodních sdruženích a kolem odborných časopisů. V ČR k nim patříFilosofický časopis neboReflexe, z mezinárodních časopisů napříkladDeutsche Zeitschrift für Philosophie, European Journal of Philosophy, Epoché, Ethics, International Philosophical Quarterly, Philosophy Today a mnoho jiných.
