Za své zvolení vděčil francouzské šlechtě, byl jedním z nich a tato skutečnost jej provázela po celou dobu jeho vlády. Držel skvělý dvůr a marně plánoval křížovou výpravu. Chronické neshody s Anglií vyústily během jeho panování v tzv.stoletou válku a pro anglického krále Eduarda III. bylFilipem z Valois, který se nazývá francouzským králem.
1. února 1328 král Karel náhle zemřel a královnaJana z Évreux byla v době jeho skonu v jiném stavu. Bylo nutné vyčkat na porod a pohlaví očekávaného královského potomka a zvolit regenta, který by spravoval království v době do porodu. V případě narození následníka trůnu, by regent zůstal ve funkci až do jeho zletilosti a pokud by se narodilo děvče, stal by se francouzským králem.
Shromáždění právníků a šlechty svolané téhož měsíce v Paříži v reakci na poselství anglického králeEduarda III., jenž připomínal svůj po matce zděděný nárok na francouzský trůn, rozhodlo s cílem předejít možnosti, že by království připadlo anglickému králi, že ženy nejenže nemohou uplatňovat nárok na francouzskou korunu, ale také tento nárok předávat. Dokonce vydalo prohlášení, že francouzské království nikdy nepřipadne anglickému králi.[1]
„
... knížata a baroni, zastávajíce názor, že v tak vznešeném království nemůže panovat žena, rozhodli pominout nárok královnyIsabely a jejíhosyna na francouzský dvůr a přenést vládu na Filipa z rodu Valois, což se stalo příčinou nesmírné zhoubné války, jež se pak vedla ve Francii i jinde...
Lenní hold krále Eduarda v Amiensu(středověká iluminace)
1. dubna porodila královnaděvče a Filip z Valois, do té doby radou ustanovený regent království,[pozn. 1] převzal královský titul.[pozn. 2] 29. května 1328 byl za bohaté účasti francouzských pánů a také českého králeJana společně s manželkou vRemeši slavnostně korunován. Krátce po korunovaci vyhověl žádostiflanderského hraběteLudvíka a pomohl mu proti revoltujícím poddaným vbitvě u Casselu. Vlámové utrpěli zdrcující porážku a Francouzi se po letech dočkali pomsty za prohranoubitvu u Courtrai, možnosti doprovodit své vítězství hrůzným masakrem a také konfiskacemi majetku vzbouřenců.[4]
Vítězstvím zvýšené prestiže Filip využil, vyslal do Anglie poselstvo s předvoláním pro Eduarda III., ve kterém jej vyzýval k složení holdu zaakvitánské vévodství. Na neochotného mladého anglického krále[pozn. 3] zabrala až výhrůžka konfiskace francouzského léna a v červnu 1329 hold Filipovi vAmiensu za doprovodu mnoha dvorských slavností složil.[5] Následovalo období dvou let strávené dohady o povaze složeného holdu, zda jím byl skutečně uznán lenní vztah. Celý spor dočasně dopadl smírem,[6] když Eduard roku 1331 potvrdil, že o lenní přísahu skutečně šlo.[4]
Pozici rodu Filip začal upevňovat sňatky svých dětí s potomky vladařů sousedních zemí a plánováním křížové výpravy, ze které posléze pro vzrůstající napětí s Anglií sešlo. Francouzská koruna se dostala do finančních potíží, které způsobilo zastavení výběru křížového desátku a také smrt princezny Marie a následný konec výběru svatební daně. Daň z pasování princeJana se vybírala těžce a když roku 1335 následník těžce ochořel, nechal král výběr daně zrušit a dokonce z vděčnosti za synovu úzdravu vrátil již vybrané peníze.[7]
Vztahy s Anglií se postupně zhoršovaly, francouzská strana nesouhlasila s plány Eduarda III. na dobytí Skotska a byla ve styku se zástupci skotské opozice. Roku 1336 se francouzská flotila, původně určená ke křížové výpravě, přepravila do severofrancouzských přístavů. Roku 1337 Filip nechal pro neplnění lenních povinností zkonfiskovat Eduardovo akvitánské vévodství a Eduard v říjnu v dopise vypověděl své závazky vůčiFilipovi z Valois, který se nazývá francouzským králem.[8]
Oba panovníci začali shánět spojence. Eduardovi se podařilo navázat styky s říšskými knížaty a císařemLudvíkem Bavorem. Jeho nejaktivnějšími spojenci byli vlámští vzbouřenci v čele sJacobem van Artevelde.[9]
Roku 1341 se otevřela druhá fronta v Bretani, kde se spoluutkávali dva uchazeči o úmrtím posledního vévody osiřelou zemi.
Filipa po celou dobu vlády stigmatizovaly okolnosti nástupu na trůn. Byl zvoleným králem, nenavazoval na tradici svých předchůdců a byl zavázán svým volitelům. Některé z nich odměnil a některé, příliš nárokující, ode dvora postupně vzdálil.[4] Do druhé kategorie patřilRobert z Artois, který byl roku 1330 pařížským soudem odsouzen za padělání listin vztahujících se k následnictví vhrabství Artois k vyhnanství. Provinilec se uchýlil na anglický dvůr, kde začal ihned intrikovat proti svému bývalému vládci.[5]
Královský dvůr postupně početně narůstal, podstatné místo zaujímaly klany různých cílů a významů.[4]Filip byl ctižádostivý milovník nádhery, i když nerad rozhazoval.[10] Jeho dvůr se stal středobodem tehdejšího rytířstva celé Evropy,[4] častým hostem býval i Jan Lucemburský, se kterým měl Filip stejné politické cíle.
„
V paláci přebývali tři králové a bezpočet vévodů a hrabat a baronů, nikdy nebylo krále ve Francii, o němž by se zachovala vzpomínka, že by měl tak skvělý dvůr jako řečený král Filip. Dával pořádat slavnosti, klání, turnaje a bujné zábavy a sám je rozvrhoval a pořádal. A byl to král plný cti, který měl velké znalosti slušící rytířům...
Roku 1349 se králi podařilo po předchozím jednání odkoupit od bezdětného hraběteHumberta z Viennois tzv. delfinát,[4] jehož majitelem se do budoucna stal vždy následník trůnu a z držení země vyplýval jeho tituldauphina.
Pozici rodu Filip začal upevňovat sňatky svých dětí s potomky vladařů sousedních zemí, dceru Marii provdal za syna brabantského vévody a svého staršího synaJana oženil sdcerou českého krále Jana.[11]
↑Dalším kandidátem na post regenta a případného panovníka bylFilip z Évreux, který byl také vnukemFilipa III. a mimoto byl ženatý sJohanou, dcerou a dědičkouLudvíka X. Hned v dubnu 1328 mu bylo oficiálně předáno Navarrské království.[3]
↑V podstatě tak došlo k nahrazení hlavní linieKapetovců boční větví rodu.[3]
↑Traduje se, že Eduardova matkaIsabela nechala francouzského posla na audienci dlouho čekat a pravila, že její syn jako syn krále nikdy nesloží hold Filipovi, který je synem pouhého hraběte.[5]
↑EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol.Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s.ISBN80-7203-465-0. S. 237–238.
↑FROISSART, Jean.Kronika stoleté války. Praha: Mladá fronta, 1977. 229 s. S. 6.
EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol.Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s.ISBN80-7203-465-0.
