Komunistická strana Kuby (od 1965) Party of the Cuban People – Orthodox (do 1951) Hnutí 26. července (1955–1965) Integrované revoluční organizace (1961–1962) United Party of the Cuban Socialist Revolution (1962–1965)
Castrova vláda se zapsala do dějin země výstavbousocialismu, rozvojemzemědělství, vzrůstem vzdělanosti, integrací doRVHP, ale také cenzurou tisku, porušovánímlidských práv, zadržováním velkého počtupolitických vězňů či neúspěšným vyrovnáním se s chudobou obyvatelstva na přelomu20. a21. století.
Narodil se13. srpna1926 na statku vBiránu, nedalekoMayarí, v provinciiHolguín, jako potomek Ángela Castra y Argiz, úspěšného podnikatele s cukrovou třtinou. Jeho matka Lina Ruz González byla služka v jeho domácnosti.
Castrův otecAngel Castro byl chudýgalicijský imigrant ze Španělska, který se postupně vypracoval na bohatého farmáře. V roce 1898 Castrův otec bojoval jako španělský voják vešpanělsko-americké válce, po které Kuba získala nezávislost na Španělsku a dostala se pod silný politický a ekonomický vlivSpojených států.[2] S Fidelovou matkou se Angel Castro oženil, až když bylo Fidelovi 15 let. Do té doby žil se svou první manželkou Marií Luisou Argotou. Castro měl dva poloviční sourozence Lidii a Pedra Emilia, které měl jeho otec z prvního manželství. S jeho matkou Linou následovalo dalších šest dětí: tři bratři (staršíRamón, který pokračoval v otcově farmářské tradici, Fidel a mladšíRaúl) a tři sestry (Angela,Juanita a Emma), které se narodily z nemanželského svazku. Sám Fidel Castro byl pro svůj nemanželský původ ve škole vysmívaným dítětem. Tato situace se změnila až sňatkem jeho otce s matkou Linou krátce před Castrovým nástupem na univerzitu, kdy si také mohl ke svému jménu připsat i mateřské příjmení „Ruz“.
Jeho otec zemřel krátce před revolucí, zatímco jeho matka a všichni sourozenci se dožili znárodnění svých pozemků zemědělskou reformou Fidelovy vlády. Z jejich rodného domu je nyní muzeum. Lidia Castro obdržela kdysi od Raúla Castra přidělený jeden ze znárodněných domů v Havaně.
V letech 1945–1950 Castro studoval práva na Havanské univerzitě. Jeho politické názory ovlivnily americké vojenské intervence a okupace v několika státech Karibiku a Střední Ameriky z první třetiny 20. století tzv.banánové války. Na protiamerické postoje Fidela Castra měla vliv také americká podporaBatistova režimu.[2]
Fidel Castro byl před revolucí členem Strany kubánského lidu – ortodoxní (Partido Ortodoxo), po útoku na kasárnaMoncada 26. července 1953 vystupoval pod hlavičkouHnutí 26. července (podle data útoku), což bylo ozbrojené partyzánské hnutí zaměřující se na teroristické útoky proti Batistovu režimu. Později byl uvězněn a předveden před soud, kde se jako vystudovaný právník hájil sám. Je zajímavé, že v této době byl velmi silně ovlivněn osobnostmi v Evropě. Zvláště ho inspirovalAdolf Hitler, který pro svůj vlastní soudní spor vytvořil projev, který téměř bez změn použil i Fidel Castro při své obhajobě. Je nutné si uvědomit, že v této době bylfašismus na velmi silné vlně popularity a představován jako další vylepšený stupeň politické filosofie.[chybí zdroj]
Během své téměř padesátileté vlády se stal jedním z nejkontroverznějších politiků světa. Původně slibovaldemokratické reformy, ale brzy po převratuznárodnil veškeré pozemky a průmyslové podniky, které byly ovládány hlavněAmeričany, a nastolil naKubě autoritativní režim;revoluci, jak jej označil, později prohlásil zakomunistickou a následně navázal blízké vztahy seSovětským svazem a dalšími zeměmi, které se v této době označovaly jakosocialistické. V reakci na znárodnění majetku amerických firem na Kubě vyhlásily USA v říjnu 1960embargo na vývoz amerických výrobků na Kubu, které dále posílily v únoru 1962 embargem na veškerý obchod s Kubou.[3]
Invaze v zátoce Sviní na Kubě v dubnu 1961 pod vedením CIA, kterou financovala a podporovala americká vláda, a jejímž cílem bylo svržení Fidela Castra, přispěla k ještě většímu sblížení Kuby se Sovětským svazem.
Po sovětském vzoru Castro zaváděl rychleškolství, aby zvýšilgramotnost Kubánců, za jeho vlády byla též zavedena i bezplatná lékařská péče. Castro si nejdříve získal u obyvatel Kuby velkou oblibu. Vysláním kubánských jednotek doAngoly na pomoc vládníMPLA proti povstalcům zUNITA a do dalších rozvojových zemí, kde existovaly levicové vlády nebo vojenské oddíly, demonstroval odhodlanost země bojovat zakomunismus kdekoliv na světě. Populárním se stal též i vHnutí nezúčastněných zemí, jehož se stal v roce1979 předsedou. Avšak poté, co podpořil sovětskou intervenci vAfghánistánu (členaHnutí nezúčastněných zemí) jeho podpora silně poklesla, a to nejen v zahraničí, ale též i doma.
Rozčaroval a postupem času zklamal mnoho lidí svým hrubým porušovánímlidských práv, potlačováním a pronásledovánímopozičních politiků, neobratnou ekonomickou politikou, tvrdou cenzurou tisku a nakonec i také zákazememigrace.
Statisíce Kubánců během jeho diktaturyemigrovaly do zahraničí. Neznámé množství se jich utopilo při pokusu přeplout pomocí vratkých plavidel moře na americkouFloridu. Desetitisíce se jich však vrátily, protože je USA nechtěly přijmout.
Po rozpaduSSSR, na němž byla Kuba závislá, se hospodářská situace země prudce zhoršila (největším problémem bylo zásobováníropou) a Castro byl nucen zavést drastická opatření na uchráněníekonomiky Kuby před krachem. V letech 1992 a 1996 Spojené státy ještě více zpřísnily obchodní embargo.[3] Na začátku21. století dokázal Castro opět obnovit spojenectví se zahraničnímilevicovými vládami – tentokrát slatinskoamerickými zeměmi, a to sVenezuelou,Bolívií,Nikaraguou aEkvádorem, což pomohlo silně poškozenému kubánskémuhospodářství.
V létě2006 se prudce zhoršil jeho zdravotní stav a prodělal komplikovanou operaci a řízení státu na čas převzal jeho bratr Raúl. Podle oficiálních prohlášení kubánských úřadů se jeho stav zlepšoval, zahraniční tisk ale spekuloval o tom, že umírá narakovinu.
31. července2006 kubánské úřady oznámily, že Castro dočasně předal pravomoci bratruRaúlovi, po dobu rekonvalescence z operace trávicího traktu.
7. října 2006 časopisTime napsal, že Castro je léčen narakovinu v posledním stadiu a jeho návrat k moci je přinejmenším spekulativní.
8. října 2006 Raúl Castro oznámil před tiskem, že jeho bratr neumírá, naopak, jeho stav se ze dne na den zlepšuje.
30. ledna2007 odvysílala kubánská televize záběry z návštěvyHuga Cháveze u zotavujícího se Fidela Castra.
19. února2008 Fidel Castro oznámil, že se již nebude ucházet o úřad nejvyššího představiteleKuby.
9. ledna 2015 se opět spekulovalo, že je Fidel Castro po smrti.
Konkrétní informace o Castrově nemoci byly svého času označeny jakostátní tajemství kubánské vlády.
V roce 2010 opět začal ve větší míře vydávat veřejná prohlášení a dávat rozhovory. V nich mimo jiné kritizovalvyhošťování Romů bez povolení k pobytu z Francie, které označil za případ rasového holocaustu.[4]
Zemřel 25. listopadu 2016 pozdě večer kubánského času v Havaně. Jeho bratr Raúl pak v televizi přečetl krátké prohlášení, ve kterém zmínil, že mrtvý muž bude na vlastní žádost zpopelněn následující den.[5] Castrův popel byl během několika dní transportován doSantiaga de Cuba. Pohřeb se konal po devíti dnech státního smutku 4. prosince nahřbitově svaté Ifigenie v Santiagu de Cuba.
Castrův oficiální titul znělComandante en Jefe, Primer Secretario del Partido y Presidente de los Consejos de Estado y de Ministros de la República de Cuba, tj.Vrchní velitel (ozbrojených sil), první tajemník strany a předseda státní rady a rady ministrů Kubánské republiky. Titulpředseda státní rady nahradil titul prezidenta v nové kubánské ústavě v roce1976. Proto byl Castro, který se stal hlavou státu poOsvaldu Dorticósovi Torradovi (prezidentovi v letech1959–1976) někdy zkráceně nazýván prezidentem. V tisku býval označován jakoComandante en Jefe (vrchní velitel) neboLíder Máximo (nejvyšší vůdce). Kubánci Castra většinou označují jeho osobním jménemFidel nebo slovemEl Caballo – Kůň.
Podle dostupných informací má celkem devět dětí – sedm synů a dvě dcery.
Jeho první manželkou byla Mirta Díaz-Balart, která pocházela z vlivné rodiny a s níž se oženil 11. října 1948. Měli spolu syna Fidela Ángela, který se narodil 1. září 1949. Rozvedli se v roce 1955. Jejich syn po určitý čas vedl kubánskou komisi pro atomovou energii – než jej z této funkce odvolal jeho otec. Fidel Castro měl však během svého prvního manželství poměr s Natalií Revuelta Clews, z něhož se narodila dcera Alina Fernández-Revuelta. Alina později kritizovala politiku svého otce. Kubu opustila v převlečení za španělskou turistku a požádala o azyl ve Spojených státech.
Z druhého manželství s Dalií Soto del Valle měl Fidel dalších pět synů: Antonia, Alejandra, Alexise, Alexandera a Ángela. S dalšími ženami měl syna Jorgeho Ángela a dceru Franciscu Pupo, která žije v americkémMiami.
Kromě bratraRaúla měl také sestruJuanitu Castro (* 1933). Na počátku 60. let byla tři roky špionkouCIA. Ve svých pamětech uvedla, že s Fidelem a Raúlem se rozešla proto, že vraždili své odpůrce. Podle svých slov pomáhala varovat a skrývat kubánské disidenty. V roce 1964 z Kuby uprchla do Spojených států.[6] Jeho starší bratr Ramón zemřel ve věku 91 let (1924–2016).[7]
1. prosince 1961 Castro prohlásil v televizní showUniversidad popular tato slova: „Jsemmarxista-leninista a zůstanu marxistou-leninistou až do smrti.“ Podle Castra mohla být země považována za socialistickou, pokud její výrobní prostředky kontroloval stát. V jeho pojetí socialismu tedy nejde ani o to, kdo v zemi kontroluje moc, jako spíše o způsob. Pod vlivemGuevary navrhoval, aby se Kuba vyhnula většině etap socialismu a přešla přímo kekomunismu.[8]
Po vítězství v Zátoce sviní se Castro stal posedlý vyzbrojováním Kuby.
Kubánská revoluce nicméně nesplňovalamarxistický předpoklad, že socialismu bude dosaženo prostřednictvímproletářské revoluce (vedena lidmi z nejnižších dělnických či zaměstnaneckých vrstev), neboť většinu sil zapojených do Batistova svržení vedli příslušníci kubánské střední třídy.[9]
Castrova vláda byla takénacionalistická, v tom se opírala o dlouholetou tradici kubánského nacionalismu. Castrův životopisec Sebastian Balfour poznamenal, že Castrova ideologie „vděčí mnohem více hispánskému nacionalismu než evropskému socialismu nebo marxismu-leninismu“.[9] Historik Richard Gott poznamenal, že jedním z klíčů Castrova úspěchu byla jeho schopnost využívat „dvojího tématu socialismu a nacionalismu“ a udržovat je „donekonečna ve hře“.[10] Inspiroval se širším latinskoamerickým protiimperialistickým hnutím 30. a 40. let 20. století, včetněargentinskéhoPeróna aguatemalskéhoJacoba Árbenze.
Důraz byl kladen navědecký komunismus avědecký ateismus. Školení se přiklánělo ke castrovsko-che guevarovským myšlenkám „čisté“ nekompromisní formy komunismu. Byly zdůrazňovány „morální stimuly“ nad materiálními a dostalo se dokonce i na tak podivuhodné sny jako zrušení peněz.[11]
Za své hlavní politické vlivy označil CastroKarla Marxe a kubánského nacionalistuJosé Martího, i když Gott se domníval, že Martí nakonec zůstal v Castrově politice důležitější než Marx. Castro popisoval Martího politické myšlenky jako „filozofii nezávislosti a výjimečnouhumanistickou filozofii“ a jeho stoupenci a obhájci opakovaně tvrdili, že mezi oběma osobnostmi existuje velká podobnost.[12] Životopisec Volka Skierka popsal Castrovu vládu jako „vysoceindividuální, socialisticko-nacionalistický „fidelistický“ systém“.[13] Theodore Draper označil jeho přístup za „castrismus“ a považoval jej za směs evropského socialismu s latinskoamerickou revoluční tradicí.[14] Politolog Paul C. Sondrol popsal Castrův přístup k politice jako „totalitníutopismus“ se stylem vedení, který vycházel z širšího latinskoamerického fenoménucaudilla.
Castro zaujímal v mnoha otázkách poměrněkonzervativní sociální postoje, vystupoval proti užívání drog, hazardu a prostituci, které považoval zamorální zlo. Místo toho prosazoval tvrdou práci, rodinné hodnoty, čestnost a sebekázeň. I když Castrova vláda po desetiletí potlačovalahomosexualitu, později v životě za to s lítostí přijal zodpovědnost, označující to za velkou nespravedlnost.
Fidel Castro byl při návštěvěČSSR vyznamenánŘádem Bílého lva a také obdrželčestný doktorát Univerzity Karlovy, o kterém se následně po roce 1989 vedly debaty, zda by mu měl být odebrán či ne (což kvůli platnému právnímu řádu nejde[zdroj?]).
Na Castra bylo připravováno či plánováno 638 atentátů.CIA chtěla použít například otrávené pilule, vybuchující doutníky, otrávený neoprén nebo měkkýše, do jehož škeble by se schovala nálož, protože se vědělo, že Castro je vášnivý potápěč.[15]
Castro podporoval boj protiapartheidu v Jihoafrické republice. Jako svůj vzor ho uvedli napříkladAhmed Ben Bella, bojovník zanezávislost Alžírska na Francii, nebo bojovník proti apartheiduNelson Mandela, který po svém zvolení prezidentem Jihoafrické republiky udělil Castrovi nejvyšší jihoafrické státní vyznamenání.[16]
Dne 21. ledna 1998 navštívil Kubu papežJan Pavel II. Na papežově mši na Náměstí kubánské revoluce se sešlo více než čtvrt milionu lidí a papež při ní kritizoval jak marxismus, tak kapitalismus, a vyzval k prosazování demokracie. Na mši byl přítomen i Fidel Castro, který prohlásil „Za každé slovo, které jste řekl, dokonce i za ta, s nimiž bych mohl nesouhlasit, Vám, Svatý otče, děkuji.“[17]
↑ Castro ends state-visit to South Africa.news.bbc.co.uk. BBC News, 6. září 1998.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
předseda vlády Kuby (po nové kubánské ústavě v roce 1976 funkce sloučena s úřadem prezidenta, nahrazena však funkcí se stejným názvem, ale jinou pravomocí)
_(3x4_cropped).jpg)
