Faust jelegendární postava vzdělance, který uzavřel smlouvu sďáblem. Legenda jeněmeckého původu, ale rozšířila se i do dalších evropských zemí. Příběh o doktoru Faustovi a jeho smlouvě s Mephistophelem je od 16. století jedním z nejčastěji zpracovávaných námětů v evropské literatuře.
Předlohou pro postavu doktora Fausta bylJohann Georg Faust (asi 1480–1540), potulný alchymista, astrolog a mág, o kterém již za jeho života kolovaly zvěsti o jeho spolčení s ďáblem a jeho hrozném konci.[pozn. 1] Ty daly vznik mnoha legendám a poskytovaly spisovatelům, kteří se zabývali jeho postavou, značnou volnost. Mezi motivy, které se opakují v různých zpracováních, patří Faustova touha po vědění a moci, pakt s ďáblem a Faustovy erotické spády.
Jedním z nejstarších literárních podání legendy je německáHistoria von D. Johann FaustenJohanna Spiese z roku 1587. Zatímco starší populární kultura zobrazovala Fausta jako blázna a šarlatána, od 18. století se zpracování faustovské problematiky prohlubuje. Hlavním motivem se stává rozpolcenost člověka mezi vírou v Boha a touhou po neomezeném poznání. Faust je pojímán jako silný a ctižádostivý jedinec překračující hranice svého určení, člověk, v němž se vyhraněný egoismus sváří s touhou po společenském uznání.
Faustovský námět ovlivnil a dodnes ovlivňujespisovatele,dramatiky,hudebníky,výtvarníky ifilmaře. Velmi známá zpracování pocházejí odChristophera Marlowa a odJohanna Wolfganga Goetha.
Knihy kouzel (grimoáry), vyšlé po roku 1500, obsahovaly tzv. zaklínání pekel, která byla připisována Johannu Faustovi. Časem víra v zázraky poklesla, ale vzrostl zájem o Fausta jako literární postavu. Jako symbol muže, jenž odmítl středověkem vyžadovanoupokoru, ale jehož ctižádost se zvrhne vhybris, se stal oblíbeným symbolempomíjivosti. Zpravidla býval pojímán buď jako blázen, nebo jako zloduch.
První komplexní dílo, které se zabývalo životem Johanna Fausta, se objevilo v roce 1587, kdy knihtiskařJohann Spies publikoval v podoběknížky lidového čteníHistoria von D. Johann Fausten. Obsahuje řadu příběhů a anekdot, mnoho z nich s legendárními prvky. Spies informuje o Faustově studiu teologie a lékařství, jeho posedlosti čarodějnictvím, spojenectví s ďáblem a o hrozném Faustově odnesení do pekla. Kniha podává negativní obraz Fausta a vyzývá k bohabojnému životu. Získala velkou proslulost: mezi lety 1588 a 1611 byla přeložena do angličtiny, nizozemštiny, francouzštiny a češtiny. Faustovská látka tak pronikla do zahraničí.
Roku 1589 vytvořilChristopher Marlowe dramatizovanou verzi Spiesovy „Historie“.Tragická historie o doktoru Faustovi obsahuje všechny její důležité prvky, ale Faustova postava již nese výrazné rysyrenesance. Tento Faust touží po světské moci a opovrhuje teologií s její orientací na věčnost. Upisuje se magii a ďáblu, což také vede k jeho strašnému konci. Přesto je v díle vidět Marlowova sympatie k hlavnímu hrdinovi. Jedná se o první zpracování této látky, v němž má postava Fausta také kladné rysy.
Marlowovo drama bylo kolem roku 1600 dovezeno do Německa anglickými divadelními společnostmi a převzato německými herci. V následujících letech však byla hra rozmělněna a redukována nakomické prvky. Faust se stal komickou postavou, srovnatelnou sKašpárkem. Pojetí Fausta se v divadelních zpracováních té doby obvykle pohybuje mezi směšnou postavou a démonickým monstrem.
V éřeosvícenství přibývají pokusy postavu Fausta obhájit a zásadně přehodnotit.Gotthold Ephraim Lessing zveřejnil v roce 1759 několik scén ze svého plánovaného dramatu (zůstalo nedokončeno). Faust je tu zobrazen jako po poznání lačnící renesanční člověk. Právě díky této touze po vědění se zachraňuje z paktu s ďáblem. Faust nyní symbolizuje osvícené umělce a vědce, kteří již nemohou být pojímáni jako zásadně negativní postavy.
Další významnou fázi reinterpretace Fausta nacházíme od roku 1775 v době hnutíSturm und Drang. Mnoho mladých básníků se zabývalo faustovským tématem; Faust jim ztělesňoval vůli k duchovnímu a smyslovému dobrodružství uprostřed fádního, přespříliš civilizovaného a přírodě odcizeného světa.Paul Weidmann napsal alegorické drama, kde Fausta navštíví jeho rodiče a on se obrátí.Jakob Michael Reinhold Lenz popsal ve své básniFragment aus einer Farce, die Höllenrichter genannt, einer Nachahmung der βατραχοι des Aristophanes Faustův život bez lásky jako pekelná muka.[1]
V populární kultuře se objevuje dosud často ještě Faust coby záporná postava. Například v Hamburku v roce 1785 pyrotechnik známý jako Girandolini uvedl efektní podívanou pod širým nebem „Doktora Fausta jízda do pekel“. Tato starší poloha faustovské látky byla využita také v dobovýchsatirách.Klingerův románFaustův život, skutky a pekelná jízda (1791) je směsí osvícenské satiry a románu ve slohu Sturm und Drang.
Od 19. století tato tradice plynule přechází do podobymelodramatu. Za zmínku v této souvislosti stojíKringsteinerůvJohann Faust (1811) aKlingemannůvFaust (1815), populární hororová dramata. TakéLouis Spohr hledal v materiálu pro operuFaust (1818) spíše přitažlivé libreto než myšlenkově hluboký obsah. Že symbolika marnosti v 19. století již nebyla brána vážně, je vidět z travestií, jako například ta odGeweye z roku 1815, v níž se předměty ve Faustově studovně – lebky, kostry, folianty, zbraně, glóby, mapy – pohybují a zpívají ve sboru skoro jako vDisneyově filmu.
V roce 1808 vycházíFaust. Prvý díl tragédie odGoetha. Goethe se snažil látku zbavit pesimismu. Dal svému zpracování náznak šťastného konce, aniž by jej podřídil náboženským dogmatům.Druhý díl Fausta, vydaný v roce 1832, už je považován spíše za kulturní a kritický esej než za divadelní hru. Goetha tato látka zaměstnávala téměř šedesát let; představil Fausta jako renesančního člověka a humanistu, jako moderníhointelektuála, osvobozeného od poručnictví církve. Jeho podání klade důraz na Faustovu touhu po znalostech a mnohosti zkušeností. Tragédie učence dospěje k svému vrcholu, když si Faust musí přiznat, že jeho vlastní síly k touženému poznání světa nestačí. Goethe tedy odůvodňuje smlouvu s ďáblem smýšlením, které není zásadně zavrženíhodné. (Nakonec iLessing považuje zvídavost za nejvznešenější pud člověka.) Kromě toho Goethův Faust spojuje touhu po vědění s tragédií Markétky. Markétka, Faustem svedená, je oproti němu ztělesněním čisté nevinnosti.
V roce 1836 se objevilo dramaDer vollendete Faust oder Romanien in Jauer odBaggesena – satira na část Goethova Fausta. Významný estetik, kritik a znalec GoethaFriedrich Theodor Vischer napsal parodii (cílící jak naFausta, tak na výklady a vykladače této básně)Faust. Der Tragödie dritter Teil (1862, 2. vydání 1886). Faustovská látka byla použita také jako námět několika baletů a oper. Nejslavnější hudební zpracování jeGounodůvFaust z roku 1859. (Z úcty k Goethovi se opera v německé jazykové oblasti nazýváMargarethe.) Ještě raný americký muzikálThe Black Crook (1866) využívá faustovský materiál jako záminku k zábavné podívané.
Pojetí postavy Fausta ve 20. století se nevrací k optimistickému Goetheho zpracování.Oswald Spengler v knizeDer Mensch und die Technik charakterizuje evropskou kulturu nové doby jako faustovskou, a to nikoli v pozitivním smyslu („Faustische Maschinenkultur“).Thomas Mann v románuDoktor Faustus (1947) čerpal z původních „Historia“ z r. 1587 a ze životopisů významných hudebníků aFriedricha Nietzscheho. Přesunul děj do doby 1. poloviny 20. století a v postavě Fausta kriticky zobrazil buržoazní třídu v Německu. V centru románuMefistoKlause Manna stojí postava herce Hendrika Höfgena, který se pro svou kariéru neváhá zaplést s nacistickým režimem.Bulgakovova satiraMistr a Markétka útočí na ateistickou sovětskou říši 30. let 20. století.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuFauststoff na německé Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuFaust na Wikimedia Commons
Slovníkové hesloFaust ve Wikislovníku
