| Explorer 7 | ||||||||||||
|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|---|
 | ||||||||||||
| Jiné názvy | S 1A | |||||||||||
| COSPAR | 1959-009A (ι1) | |||||||||||
| Katalogové číslo | 22 | |||||||||||
| Start | 13. října 1959 | |||||||||||
| Kosmodrom | Cape CanaveralLC-5 | |||||||||||
| Nosná raketa | Juno II | |||||||||||
| Stav objektu | neaktivní nageocentrické dráze | |||||||||||
| Provozovatel | NASA | |||||||||||
| Druh | vědecká družice | |||||||||||
| Hmotnost | 41,5 kg | |||||||||||
| Parametry dráhy | ||||||||||||
| Apoapsida | 1 073 km | |||||||||||
| Periapsida | 573 km | |||||||||||
| Sklon dráhy | 50,27° | |||||||||||
| Doba oběhu | 98,6 min | |||||||||||
| Excentricita dráhy | 0,034 692 | |||||||||||
| ||||||||||||
| Teleskop | ||||||||||||
| Průměr | 75 cm | |||||||||||
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | ||||||||||||
Explorer 7 bylaamerická vědeckádružice, vypuštěná v roce1959. Družice se zabývala výzkumem nabitých částic,solární radiace amikrometeoroidů. Konstrukčně byla shodná s předchozí neúspěšnou družicí Explorer 7X (S-1), která byla zničena při startu.
Družice byla stabilizovaná rotací a její vnější konstrukce se skládala ze dvoukuželových skořepin zesklolaminátu, které byly spojeny středovouhliníkovou sekcí válcovitého tvaru. Průměr sondy ve středové části byl 750 milimetrů a výška byla taktéž 750 milimetrů. Dodávkuelektrické energie zajišťovalo přibližně 3000solárních článků umístěných na horní i dolní kuželové části. Dodatečné napájení obstarávalo 15nikl-kadmiových baterií. Tyto baterie byly umístěny po obvodu centrální sekce a při rotaci družice soužily jakosetrvačník a napomáhaly tak její stabilizaci. Na centrální sekci byly umístěny dvědipólovéantény o výkonu jednohowattu pracující v pásmuHF (nafrekvenci 20MHz), která vysílalytelemetrická data zpět na Zemi. Anténaradiomajáku pro sledování družice byla instalována na spodku dolní kuželové části a pracovala v pásmuVHF (na frekvenci 108 MHz).
Po obvodu centrální sekce bylo umístěno pětbolometrů pro měření tepelného (infračerveného) záření a tři detekční buňky mikrometeoroidů na bázi sulfidů kadmia. Pro detekci a měřeníLymanova-α záření byly v horní kuželové sekci naproti sobě umístěnyionizační komory. Jedna s okénkem zfluoridu lithného a druhá s okénkemberylia. Na vrchu družice byGeigerův počítač pro detekcikosmického záření. Hlavní ionizační komora pro detekci nabitých částic z radiačních pásů Země a kosmického záření byla umístěna uprostřed vrchní kuželové sekce.
Experiment byl navržen k měření dopadajícího a odraženého slunečníhoultrafialového záření ainfračerveného záření vyzařovaného Zemí s cílem lépe pochopit hnací síly v zemské atmosféře. K měření sloužilo pět bolometrů. První dva reagovaly stejně na vyzařování Slunce i Země, třetí reagoval lépe na vyzařování ze Země, čtvrtý byl zaměřen na přímé sluneční záření a pátý byl chráněn před přímým slunečním zářením a měřil pouze záření odražené Zemí. Celá měřící sekvence trvala 30 sekund. Během jednoho oběhu tak bylo možné provést přibližně 180 měření. Experiment byl úspěšný a použitelná data byla získávána až do 28. února 1961. Vedoucím tohoto výzkumu bylVerner E. Suomi zUniversity of Wisconsin-Madison.
Cílem měření bylo zaznamenávat dlouhodobá data orentgenovém záření pocházejícím zeSlunce a oLymanovu-α záření a ty pak sladit s reakcemi a chovánímzemské atmosféry. Měření byla prováděna ve dvou ionizačních komorách. Naměřené údaje však nebylo možné interpretovat ve smyslu dopadajícího slunečního záření. Bylo to způsobeno průniky částic (elektrony s energii 150keV) zVan Allenových radiačních pásů do obvodů detektoru a také problémy s zpětnou vazbou zesilovače. Vedoucím výzkumu bylHerbert D. Friedman zUS Naval Research Laboratory.
Tento experiment byl navržen k měření těžkých částic v toku primárního kosmického záření. Částice byly detekovány a odděleny v ionizačních komorách podle jejichatomových čísel, Z>5, Z>8 a Z>15. Při průniku částice do ionizační komory byl vydán puls, jehožamplituda byla v podstatě nezávislá na energii částice, ale byla úměrná druhé mocnině atomového čísla dopadající částice. Odečítání hodnot ze všech tří nezávislých počítadel probíhalo jednou za 15 sekund. Měření probíhala podle plánu od vypuštění do 25. října 1959. Experiment běžel i po plánovaném ukončení a data odeslaná do 31. května 1960 jsou z přibližně 80% použitelná. Problémy však činila detekce částic s nízkými atomovými čísly a od června 1960 již bylo získáno velmi málo použitelných údajů. Výzkum vedlMartin A. Pomerantz zBartol Research Foundation.
Dva všesměrové Geigerovy počítače (Anton 302 a 112) byly použity ke komplexnímu prostorovému a časovému sledování celkové intenzity kosmického záření, částicového záření zachyceného v geomagnetické pasti a solárníchprotonů. Detektor by citlivý na protony (energie nad 20 MeV) a elektronů (energie nad 30 keV). Experiment fungoval uspokojivě od vypuštění družice až do 28. února 1961. Vedoucím výzkumníkem bylJames Van Allen zUniversity of Iowa.
Obrázky, zvuky či videa k tématuExplorer 7 na Wikimedia Commons| Program Explorer | |
|---|---|
| 1958–1959 | |
| 1960–1969 | |
| 1970–1979 | |
| 1980–1989 | |
| 1990–1999 | |
| 2000–2009 | |
| 2010– | |