Existencialismus (z lat.ex-sistere, vystupovat, vycházet, vznikat; chybně existencionalismus), v Německu častofilosofie existence je široký proud filosofického myšlení a literární tvorby, který dělá „lidskou existenci“ výchozím bodem filozofování,[1] vychází ze „subjektivity“ myslitele, z emocionální struktury jeho vědomí.[2][3][4][5]
Vznik, ideově teoretické základy a filozofická podstata existencialismu
Dějiny existencialismu jako zformovaného filozofického směru můžeme datovat od roku 1927, kdy v Německu vyšlo díloMartina HeideggeraBytí a čas. Brzy nato se objevilaDuchovní situace doby (Die geistige Situation der Zeit, 1931) a třísvazkováFilosofie (Philosophie I-III, 1932)Karla Jasperse. V těchto dílech se utváří existencialistická koncepce osobnosti.[6] Zejména Heideggerova knihaBytí a čas, která brzy získala velkou popularitu nejen v Německu, ale i jiných evropských zemích, znamenala vznik nového směru, objasnění jeho specifického programu, a to i přesto, že již dlouho předtím, v roce 1916, francouzský filozofGabriel Marcel ve statiExistence a objektivita a v roce 1919 Karl Jaspers v knizePsychologie světonázorů (Psychologie der Weltanschauungen) vytyčili řadu principů „existenciální filozofie“, tj. filozofie vycházející ze „subjektivity“ myslitele.[2]
Tato část článku není dostatečněozdrojována, a může tedy obsahovat informace, které je třebaověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněním referencí navěrohodné zdroje.
Existencialismus vznikl poprvní světové válce vNěmecku a rozšířil se především díky svým francouzským představitelům (Jean-Paul Sartre,Albert Camus) ve čtyřicátých letech 20. století a podruhé světové válce. Jeho velmi rozmanité nositele spojuje zvláštní pozornost, věnovaná individuální a jedinečné lidské zkušenosti. Východiskem jejich myšlení a jednání je jednotlivá existence čipobyt (Dasein), který se vždy děje v určitém prostředí a chtě nechtě se musí rozhodovat a jednat, a to ještě dřív, než se může zařadit do nějakého směru či tradice a opřít o svoji příslušnost či podstatu. Jedná jako svobodný, ale za svá rozhodnutí také nese plnou odpovědnost. Proto trpíúzkostí, ztrátou smyslu, nepoctivostí nebo pocitem absurdity, které musí překonat odhodlaným přijetím své situace.
Charakteristickými pojmy jsou pro existencialisty nepochybněsvoboda a její protějšek odpovědnost, důraz na opravdovost (autentičnost, odhodlanost),mezní situace (Karl Jaspers), úzkost, historičnost, vinu a smrt. Sartre kladl důraz na obrácení tradiční zásady, že věc (téma) je nejprve něčím (podstatou) a teprve pak může existovat. Pro člověka jako svobodně jednající a vědomou bytost naopak platí, že "existence předchází esenci", a tedy ani filosofické studium člověka nemůže začínat obecnými abstraktními pojmy, jako je právě člověk, které bytost popisují zvenčí, z pohledu druhých, nýbrž jeho svobodou a situací, odpovědností a smrtelností. Podle Simone de Beauvoir se ani ženou člověk nerodí, nýbrž stává.
Existencialismus je pojem tak široký, že mohl zahrnovat jak myslitele radikálně ateistické (Sartre, Camus), tak i křesťanské (Jaspers, Marcel) a židovské (Martin Buber), že s ním mohli rezonovat spisovatelé jakoFranz Kafka,Rainer Maria Rilke, autoři absurdního divadla (Eugène Ionesco,Václav Havel) aj., kdežto jiní název odmítali.
„
Filosofie existence je z historického hlediska počátek takové filosofie, která zcela nepodmíněně klade člověka s jeho skutečnými úkoly a obtížemi do středu filosofování. Ze systematického hlediska je to trvalá součást takové filosofie, jež v napjatém vztahu k celku udržuje v chodu stálý neklid. Ale filosofie existence se nikdy nemůže stát celou filosofií. Není žádná čistá filosofie existence. Kde by se měla trvale udržovat jako celek, zvrhne se v postoj vzdorovitého zatvrzení, jež krouží beze světa v sobě samém. Skutečnost mimo člověka nedokáže pochopit v její vlastní podstatě a naplnit svůj úkol v ní.[7]
Ideje zakladatelů existencialismu přejali v Německu četní filozofové, z nichž bychom mohli uvéstO. Bollnowa (Filozofie existence, 1942;Nové bezpečí. Problém překonání existencialismu, 1955),F. Heinemanna (Nové cesty filozofie, 1929;Je filozofie existence živá nebo mrtvá?, 1954;Na druhé straně existencialismu, 1956),Hannah Arendtovou, W. Haise aOskara Beckera.[2]
Jana Novozámská považuje za jeden z charakteristických rysů francouzského existencialismu vnitřní zkušenost jako základnínoetické vychodisko filozofování:
„
Francouzský existencialismus podstatně určuje tzv. existenciální metoda. Je to metoda, která jako svůj výchozí bod bere analýzu konkrétní a zažité zkušenosti.[8]
V rozporu s tímto Garaudyho popisem geneze francouzského existencialismu je názorJeana Wahla, který za prvního francouzského existencialistu a vůbec prvního existencialistu po Kierkegaardovi považoval Gabriela Marcela, který podle něj základní teze existencialismu formuloval již ve svém článkuExistence a objektivita z roku 1914.[10] Podíl na vytváření duchovní atmosféry, z níž se ve Francii zrodil existencialismus, přižnává Šestovovi a Berďajevovi ve svémPrvním sešitu o existencialismu takéVáclav Černý.
Nikolaj Berďajev tvrdil, žeruská filozofie ve svých nejsvébytnějších projevech vždy inklinovala k existenciálnímu typu filozofování. O existence specifické ruské varianty existencialismu nepochybuje americký myslitelWilliam Barrett, který Šestovův a Berďajevův existencialismus přitom označuje za„totální, extremní a apokaliptický“.[11]
Existují dva druhy existencialistů. Jedni jsou křesťané, k nimž bych přiřadil Jasperse a Gabriela Marcela [...], a na druhé straně jsou ateističtí existencialisté, k nimž počítám Heideggera a pak francouzské existencialisty i sebe.
