Exil (z latinskéhoexilium – vyhnanství aexul – vypovězený) znamenal původně trest vypovězení, dnes znamená stav člověka nebo skupiny běženců, lidí, kteří museli opustit svouvlast v důsledku vypovězení, vyhnání,odsunu,deportace,ztráty občanství, hrozby osobního nebezpečí, a to zejména z důvodů politického, národnostního, rasového či náboženského pronásledování.
Podobný význam jako exil, vyhnanství má i slovoemigrace, které se však liší tím, že může být i dobrovolná, například ekonomická, kdežto exil je vynucený. Exil či vyhnanství se také zpravidla týká politicky exponovaných osob, zatímco emigrant může být kdokoliv, i běžný občan.
Nicméně však přece ti, jimž nebeské věci nad zemské milejší byly... zanechavše dědičných svých sídel a všechněch nemovitin... šli z země do okolních krajin Foitlandu, Míšně, Lužic, Slezska, Polska i do Uher se rozptýlivše. Někteří až do Prus, do Rus, do Sedmihradské země, do Denemarku i do Nidrlandu, aby vyhnanství své snášeti mohli, se odebrali... Nepřátelé mezi tím těch, kteří z vlasti ustoupili, nechtěli je nazývati exulanty, ale emigranty (t. j. ne vyhnance, ale vystěhovalce), jako by ne od císaře vyhnáni, ale vzpourou sami z vlasti vyšli...
Komunistická propaganda odmítala již od počátku 50. let 20. století užívat výrazexulant pro ty, kdo opustili tehdejšíČeskoslovensko, aby tím zastřela vynucenost jejich odchodu i jejich politický význam.[2][3]
Emigrační generace „Února 1948“ sama sebe v exilu naopak za exulanty označovala (v návaznosti napobělohorský exil), aby tak zdůraznila politicky nadřazenou příčinu svého odchodu zČeskoslovenské republiky, a tím se odlišila od ostatních emigrantů, jejichž pohnutky k opuštění vlasti byly dle ní „pochybného rázu“. Bezprostředně podruhé světové válce se o významu slovaexulant vedly mezi odborníky ostré, leč bezvýsledné, spory…[4] V lidové tvořivosti českého prostředí bývají proto někteří emigranti 20. století označováni slovem exulant spřívlastkem: poúnorový,posrpnový, československý, americký, kanadský, politický, politicky český, dvojnásobný, slovensky demokratický, daňový, nepohodlný, nucený, všelijaký…[5] Jednotlivíhistorikové vyjadřují ve svých pracích svá rozdílná stanoviska vysvětlivkami,[6][7][8] někteří rozdílnost pojmů emigrant-exulant nezohledňují a „v zájmu květnatější mluvy“ používají termíny oba.[5]
Pojemvyhnanství se na rozdíl od exilu může použít i šířeji na vypovězení osoby na vzdálené místo v rámci téhož státu, typicky do zámořskékolonie nebo vruských čisovětských poměrech naSibiř apod. V nejširším smyslu může jít i o odsunutí nepohodlné osoby např. z metropole na venkov, nebo v zásadě jakýkoli vynucený přesun (přeložení) jinam.
Exulant je osoba, která byla nucena svou vlast nedobrovolně a pod politickým tlakem opustit, aby se vyhnula nebezpečí, např. vězení nebo ztrátě života. Obvykle se předpokládá, že by se exulant při změně poměrů chtěl do vlasti vrátit, zatímcoemigrant se usazuje spíše natrvalo.[9]
Do exilu lidé někdy odcházejí, aniž by se vzdávali svých společenských funkcí ve vlasti, ať už ekonomických nebo politických. Příkladem může býtexilová vláda vedená prezidentemEdvardem Benešem v době2. světové války[p 1] jako paralelní politická struktura k okupační protektorátní vládě, vedené prezidentemEmilem Háchou. Obdobně existovaly během druhé světové války exilové vlády dalších zemí.
Ruský spisovatel a disidentAlexandr Solženicyn byl zeSovětského svazu vypovězen v roce 1974 a vrátil se až v roce 1994, když již Sovětský svaz neexistoval.
Československý novinářPavel Tigrid setrval v prvním exilu po dobuněmecké okupace šest let (v letech 1939–1945) a ve druhém 41 let (1948–1989), do zániku komunistické vlády.
Jako mnoho dalších osobností z oblasti kultury opustil Československo v roce 1978 po soustavné policejní šikaně hudebník adisidentJaroslav Hutka; do vlasti se vrátil na konci roku 1989.
V přeneseném smyslu pak výrazexil může znamenat celou skupinu lidí z téže země, z téže příčiny a podobně. Setkáváme se tak například s československým předválečným exilem,ruským exilem po bolševické revoluci v Rusku atd.Exulant (zlatiny) je osoba, která nedobrovolně opustila svou vlast, pobývá v exilu a má v úmyslu se do své země vrátit, až důvody náboženského či politickéhopronásledování pominou.
↑abHistorie o těžkých protivenstvích církve české. Praha 1888. (Poprvé vyšla kniha v latinském znění v roce 1647. Český překlad pořídilAdam Hartman, vydáno v Lešně v roce 1655.)
↑GLAZAROVÁ, Jarmila. Nad rodným krajem. S. 3.Rudé právo [online]. 1951-10-04 [cit. 2021-03-27]. S. 3.Dostupné online.
↑ Rozum chladí hlavu. S. 5.Rudé právo [online]. 1970-01-29 [cit. 2021-03-27]. S. 5.Dostupné online.
↑abKARAFIÁTOVÁ, Sylva.Slovenská politická emigrace po roce 1948 [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Fakulta sociálních věd, Institut mezinárodních studií, 2007 [cit. 2023-02-25].Dostupné online.
↑TRAPL, Miloš;Prečan. Terminologie pojmů o české, respektive československé (v letech 1918–1989) emigraci či exilu. (s předmluvou V. Prečana). S. 70–136.Česko-slovenská historická ročenka [online]. Česko-slovenská/Slovensko-česká komise historiků, 2005-08-13 [cit. 2023-02-25]. Roč. 2005, s. 70–136. Strany obsahují více příspěvků různých autorů.Dostupné online.
↑SNÍŽEK, Tomáš.Počátky poúnorového exilu a Rady svobodného Československa [online]. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Filozofická fakulta, Historický ústav., 2009 [cit. 2023-02-25]. S. 10–11.Dostupné online.
↑K. Žaloudek,Encyklopedie politiky. Praha: Libri 2004, str. 123 n.
↑ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita.Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 498 s.ISBN80-7017-018-2.
↑OŠŤÁDALOVÁ, Šárka. Na cestě za mezinárodní ochranou: Stručný průvodce řízením o udělení azylu či doplňkové ochrany.Právní prostor [online]. 2015-10-02 [cit. 2021-03-27].Dostupné online.
↑NOVÁK, Martin. Křesťané masově odcházejí z Blízkého východu, u mladých je to tragédie, říká historik.Aktuálně.cz [online].Economia, 2018-12-24 [cit. 2021-03-28].Dostupné online.
↑ ‚Vysíláme zprávu, že Tibet je okupovaný.‘ Tibeťané v indickém exilu vybírají nového předsedu vlády.iROZHLAS [online].Český rozhlas, 2021-01-03 [cit. 2021-03-27].Dostupné online.
BOBKOVÁ, Lenka.Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. Praha: Scriptorium, 1999. 228 s.ISBN80-86197-05-0.
D. Brandes,Exil v Londýně 1939-1943: Velká Británie a její spojenci Československo, Polsko a Jugoslávie mezi Mnichovem a Teheránem. Praha: Karolinum, 2003 – 566 s. ; 25 cm.ISBN80-246-0488-4
V. Burian a kol.,Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: informatorium pro učitele, studenty i laiky. Olomouc: Hanácké noviny, 1991 – 165 s.
HINGAROVÁ, Vendula V.,Česká a slovenská periodika v Argentině. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2021. 240 s.ISBN 978-80-7571-078-9 (print),ISBN 978-80-7671-019-1 (online)
Z. Jirásek,Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: Prius, 1999 – 88 s
F. Knopp,Česká literatura v exilu 1948-1989: bibliografie. Praha: Makropulos, 1996 – 631 s.ISBN80-86003-00-0
KREČ, Luboš.Uprchlíci a zachránci. Velké příběhy českých emigrantů. Praha: Nakladatelství Paseka, 2016. 272 s.ISBN978-80-7432-740-7.
Ottův slovník naučný, heslo Exilium. Sv. 8, str. 953
K. Pacner a kol.,Čeští vědci v exilu. Praha: Karolinum, 2007 – 357 s. ; 20 cmISBN978-80-246-1412-0
ŠTĚPÁN, Jiří.Československý exil ve Švédsku v letech 1945–1989. Univerzita Hradec Králové: Bohumil NĚMEC – VEDUTA, nakladatelství a vydavatelství, 2011.ISBN978-80-86829-76-0.
