Evidence-based medicine (EBM) nebomedicína založená na důkazech je „vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty“.[1] Přístup medicíny založené na důkazech by se měl projevovat již během výuky mediků. Mělo by docházet k odklonu od autoritativního stylu výuky a přesunout výuku směrem k práci s informacemi.[2]
Uvádí se, že nejstarší popsaný příklad výzkumu prováděného podle zásad EBM je vBibli v knize Danielově, kde židovští mladíci, kteří žili jako rukojmí na babylonském dvoře, odmítli předkládaný pokrm, protože nedodržoval pravidlakašrut. Správce nad dvořany jim nechtěl umožnit dodržovat speciální dietu v obavě, že by mohla ohrozit jejich zdraví, a tím jeho postavení. Jeden z mladíků, Daniel, proto navrhl ověřit v desetidenním „experimentu“, zda jim košer strava prospěje, nebo uškodí:[2]
Jednu z prvních studií, která by splnila podmínky EBM, navrhl v 17. stoletíJean-Baptiste van Helmont. K rozlišení účinnostipouštění žilou navrhoval rozdělit 200 až 500 nemocných do dvou skupin a jednu léčit pouštěním žilou, druhou bez této procedury. Experiment však nebyl nikdy realizován.[2]
Francouzský lékařPierre Charles-Alexandre Louis (1787–1872) bývá uváděn jako první, kdo použil statistické hodnocení svých výsledků. Prokázal tak, žepouštění žilou je metodou neúčinnou. Jeho výsledky však zůstaly nepovšimnuty.[2]
Počátkem 20. století se začaly projevovat první principy EBM i v klinické praxi.BostonskýchirurgErnest Amory Codman (1869–1940) vypracoval systém hodnocení výsledků chirurgickýchoperací, který umožňoval srovnávat výsledky operací. Začaly se provádět rozsáhlejší studie srovnávající terapeutické postupy, například v terapiituberkulózy.[2]
Koncem 20. století vrcholil vývoj EBM pracemiArchie Cochrana zVelké Británie aDavida Sacketta zKanady.[2]
Samotný pojem EBM je poměrně nový, poprvé byl použit zřejmě v 90. letech pracovníky McMastersovy Univerzity jako „systémový přístup k analýze publikovaných výzkumných prací jako základ klinického rozhodování“.[2] V roce 1996 byl Sackettem a spol. definován pojem EBM poněkud formálněji jako „vědomé, zřetelné a soudné používání nejlepších současných důkazů při rozhodování o péči o jednotlivé pacienty“.[1]
Použití principů medicíny založené na důkazech vlastně znamená využít kromě osobní zkušenosti i zkušenost většiny lékařů v diagnostice a terapii jednoho konkrétního pacienta. Je to rozdíl oproti tradičnímu přístupu, který preferuje především individuální zkušenost.[1]
V optimálním případě by měl lékař postupovat tak, že si nejprve problém formuluje. Formulace problému spočívá v tom, že přesně definuje, o jakého pacienta se jedná, jakým způsobem chce řešit pacientův problém, popř. jaký je alternativní způsob řešení a čeho chce dosáhnout. Poté přesně formuluje dotaz vdatabázi odborných časopisů, napříkladPubMed (rozhraní databázeMEDLINE),Cochrane neboWeb of Science. Každý nalezený článek by pak měl zhodnotit – zda skutečně odpovídá hledané problematice (zda je relevantní rešeršnímu dotazu). Měl by jej zhodnotit i metodologicky, zda má vypovídací hodnotu.[4] Nalezené důkazy mají určitou hierarchii, lékař by se měl vždy řídit tím důkazem, který je v hierarchii nejvýše. Pokud jsou na dané úrovni k dispozici dva protichůdné důkazy, je podstatné metodologické zhodnocení. Hierarchie důkazů vypadá (volně podle)[4] následovně:
Roku 2019 odhalilyrandomizované kontrolované studie stovky používaných medicínských postupů, které nefungují.[5] Ovšem i randomizované kontrolované studie lze interpretovat chybně.[6]
Obrázky, zvuky či videa k tématuEvidence Based Medicine na Wikimedia Commons