Vpenzi uveřejnil nejen řadu vědeckých článků, ale dokončil i dvěmonografie. Poslední léta svého života (1913–1916) žil smanželkou unejstaršího syna Ludwiga ve Vaterstettenu. Tam také poblíž městečkaHaar den po svých 78. narozeninách zemřel na selhání srdce.
Ernst Mach patří knejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století především voblastiexperimentální fyziky. Jeho jménem je označena řada fyzikálních veličin a pojmů. Jako vědec proslul svou důkladností, precizností i manuální zručností, svým klidem a jasným, stručným a výstižným formulováním myšlenek. Jako pedagog a filozof byl autorem řady učebnic a přehledných kompendií zoblasti fyziky, stál uzrodu této vědní disciplíny včeských zemích vjejí novodobé podobě.
Ernstovu otci Janovi Nepomuku Machovi (narozen roku1805 vHodkovicích nad Mohelkou čp. 64[3]piaristovi[4] Josefu Machovi a Marii Anně roz. Hürbe zeZáskalí)[5] bylo dvaadvacet let, když jako profesor gymnázia v Praze poznal třináctiletou sestru svého žákaEmericha Lanhause zmoravskýchChrlic. Už tehdy prý prohlásil, že pokud se někdy ožení, tak jenom sní. Odeset let později, vříjnu1836, siJosefu Lanhausovou, dceru chrlického biskupského důchodního, skutečně vzal.[6] Protože nebyla ještě plnoletá (podle tehdejších zákonů mohla samostatně rozhodovat teprve ve čtyřiadvaceti), musela mít sňatek písemně povolený od otce. Ten jistě rád souhlasil. Ženich byl totiž v té době vychovatelem u majitele zlínského panství baronaBrettona, a to znamenalo solidní společenské postavení s příjmem postačujícím kzabezpečení rodiny.
Jak uvádí matrika vTuřanech uBrna, dostalo nejstarší ze třech dětí Johanna a Josefy Machových, syn narozený dne18. února1838 včp. 1 (zámek), křestní jménaErnst Waldfried Joseph Wenzel. První dvě byla po otcových zaměstnavatelích (baronce Ernestině a jejím manželovi), třetí a čtvrté po dědech zotcovy a matčiny strany.
„Zdoby před koncem svého druhého roku mám mnoho živých, zvláště zrakových vzpomínek,“ píše Mach ve svéautobiografii. „Později jsou vzpomínky řidší, ačkoliv jsem přestěhováním rodičů přišel do nového prostředí, totiž do dolnorakouského Moravského pole, kde otec koupil osamělou rolnickou usedlost“. Od roku1840 byl dvanáct let Ernstovým domovemUntersiebenbrunn. Až na krátké období (1847–1848), kdy navštěvoval primu benediktinského gymnázia vSeitenstettenu (a dostal od tamějších pedagogů hodnocení „sehr talentlos“ s radou, aby místo studií šel raději na řemeslo nebo zkusil obchodovat), pečoval ojeho výchovu sám otec. Naštěstí nezůstal jen upředmětů, které potřebují řemeslníci ahokynáři, ale učil syna i latině, řečtině, dějepisu,algebře ageometrii. Když bylo Ernstovi čtrnáct, šel skládat přijímací zkoušku do sextykroměřížského piaristického gymnázia. Ukázalo se, že ho otec na střední školu připravil výborně. Znalostí měl dost: chyběla jen praxe, jak obstát mezi spolužáky. „Ze začátku jsem moc dobrý dojem nedělal, protože všechnu ktomu nutnou obratnost a školské chytráctví bylo třeba teprve získat“. Bude poctivé nezamlčet ani další Machův názor na výchovu. „Neznám nic strašnějšího než ubohé lidi, kteří se učili příliš mnoho. Místo zdravého silného úsudku, který by se byl snad vyvinul, kdyby se neučili ničemu, se jejich myšlenky úzkostlivě plíží stále po týchž cestách za jakýmisi slovy, větami a formulacemi. To, co mají, je pavučina myšlenek, příliš slabá, aby se na ni dalo spoléhat, ale dost komplikovaná, aby popletla“.
Pomaturitě (1855) se Mach zapsal na vídeňskou univerzitu, vystudovalmatematiku afyziku a ve dvaadvaceti (1860) získal doktorát. Další rok sehabilitoval, několik let působil ve Vídni jako soukromýdocent, všestadvaceti byl jmenován profesorem matematiky a zanedlouho (1866) i fyziky nauniverzitě veŠtýrském Hradci. Zjara1867 odešel doPrahy přednášet experimentální fyziku a ještě téhož roku vlétě uzavřel sňatek se svou velkou láskou Luisou Marrusigovou (Ludovica Marussig). Za 28 let působení na Moravě a v Čechách vytvořil podstatě celé své fyzikální dílo. Roku1895 přijal nabídku zVídně učitfilozofii, zejména historii a teorii induktivní vědy. Jeho nové aktivity přerušil včervenci1898 záchvat mrtvice, po němž mu natrvalo ochrnula pravá polovina těla. Psát sice mohl, přednášet ale jen snejvětšími obtížemi. I když 1. května 1901 odešel do penze, vůbec to neznamenalo, že přestal pracovat. Vpenzi uveřejnil nejen řadu vědeckých článků, ale dokončil i dvěmonografie. Poslední léta (1913–1916) žil smanželkou unejstaršího syna Ludwiga, který měl nedaleko Mnichova lékařskou praxi. Tam také v městečkuHaar19. února1916, den po svých 78. narozeninách, zemřel na selhání srdce.
Busta Ernsta Macha naOvocném trhu vPraze. Pod bustou je umístěna cedulka stextem:
„
Ernst Mach 1838-1916 Vtomto domě působil vletech 1867-1879 fyzik a filozof Ernst Mach. Zde jako přednosta Fyzikálního ústavu univerzity zahájil svá převratná zkoumání rázových vln (Machovo číslo). Jeho kritika newtonovské mechaniky hluboce ovlivnila Alberta Einsteina (Machův princip).
“
VPraze, kam přišel vdubnu1867 jako ředitel fyzikálního kabinetu, si najal byt naStaroměstském náměstí č. 19/549. Měl tak doslova pár kroků doKarolina iKlementina, dvou hlavních středisek tehdejšíKarlo-Ferdinandovy univerzity. Zda hned vletním semestru1866–1867 začal učit, však zoficiálního seznamu přednášek není možné zjistit.
Na univerzitě (Filozofické fakultě) byly přednášky zmatematiky a fyziky určeny především budoucím středoškolským učitelům. Zostatních oborů potřebovali vybrané partie zfyziky jen medici a farmaceuti. Na Machovy lekce, atraktivní množstvím názorných experimentů, chodili však kromě těch, kdo měli fyziku povinnou, také zájemci zjiných studijních zaměření a často dokonce i laická veřejnost.
V akademickém roce1872–1873 se Mach stal děkanemFilozofické fakulty a sedm let nato (1879–1880)rektorem univerzity. Bylo to vobdobí, kdy na škole vrcholily dlouholeté snahy o řešení národnostní otázky. Přirozený požadavek většiny české veřejnosti na plné zrovnoprávnění české a německé výuky byl přijatelným ústupkem i pro většinu německé části. Snahy změnit univerzitu na českou nebo naopak zachovat status quo chápaly obě strany jen jako krajní. Mach se klonil spíše kumírněnějšímu stanovisku.Čeněk Strouhal vzpomíná, že si volil Čechy za asistenty a sympatizoval sJednotou českých matematiků .[7] Zekonomických důvodů však návrh rozdělit univerzitu na dvě školy nepodporoval: paralelní existenci českých i německých ústavů sknihovnami a dílnami považoval za příliš velký přepych. Nebyl ostatně jediný, kdo předvídal, že sdělením univerzity vzniknou finanční problémy. Plodné i neplodné diskuse skončily císařovým rozhodnutím, aby od zimního semestru1882–1883 mělaPraha jak c.k. Karlo-Ferdinandovu univerzitu německou, tak českou.
Vroce1883–1884 byl Mach zvolen rektorem podruhé, tentokrát už na univerzitě pouzeněmecké. Záhy se ovšem funkce vzdal, nejspíše pro její neúnosnou časovou náročnost. Podle některých pramenů vyjádřil prý abdikací svůj postoj ke způsobu, jakým bylo národnostní vyrovnání provedeno.
Nikdo před ním ještě nevystoupil stak ostrou kritikouNewtonových představ: prostor i čas jsou vPrincipiích (1687) definovány jako něco absolutního, na ničem nezávislého, objektivního a nepohyblivého. Přitom skutečná měření prostorových vzdáleností, časových intervalů, rychlostí pohybu a hmotností fyzikálních objektů mají povahu měření relativních. Vzdálenosti přece určujeme vzhledem kvybraným vztažným objektům, klaboratoři,Zemi,Slunci nebo hvězdnému systému: proč má tedy být zaváděn pojem absolutního prostoru? Podobně je tomu sčasovými údaji odvozenými zpravidelně se opakujících procesů, např. rotace nebo oběhu Země apod. Pochyboval i ohmotnosti jako absolutní míře hmoty. Být praotcemteorie relativity ovšem kategoricky odmítl. KEinsteinově teorii měl dokonce zásadní výhrady.
Další Machova kritika patřilaatomové hypotéze. Nedokázané představy, vytvářené jen pro názornost, se mu zdály nadbytečné a zavádějící. Všechny poznatky je prý třeba opírat výhradně obezprostřední smyslové vnímání. Fakta byla vším, žádné modelové představy a úvahy onich nepřipouštěl. Snažil se oprostit poznání od jakýchkoliv mimozkušenostních složek. Proč máme považovat svět za mozaiku, když její jednotlivé kamínky (atomy) nevidíme? Atomy bere na milost jen jako pojmové pomůcky umožňující ekonomický popis počitků. Vývoj ukázal, že se mýlil. Podle jeho vlastních slov však „chyby jedněch lidí bývají nezřídka ve svých důsledcích plodnější než objevy druhých“.
„Není žádná Machova filosofie,“ tvrdil, „nanejvýš snad přírodovědnámetodologie apsychologie poznání, a obě jsou – jako všechny přírodovědné teorie – pouze předběžné nedokonalé pokusy.“ Přesto je počítán mezi nejvýznamnější teoretiky poznání, a to nejen fyzikálního.
Všechno, co nešlo dokázat zkušeností (experimentem), chtěl vyřadit. Spolu sRichardem Avenariem (1843–1896), švýcarským filosofem a svým vrstevníkem, patří khlavním představitelům empiriokriticismu – filosofie kritické zkušenosti.Empiriokriticismus, nazývaný takémachismus, je zvláštní odrůdou pozitivismu. Pozitivistického filosofa zajímá jen to, co je jisté, určité a spolehlivé, co nám předvádějí naše smysly: omezuje se tedy na sbírání skutečností a nepovažuje za nutné pátrat po jejich významu. Účelné je pouze pořádání jednotlivých věd, aby se staly přehlednější a mohly sloužit praktickému životu.
Empiriokriticismus usiluje o vytvoření přirozeného konceptu světa na základě čisté zkušenosti, bezmetafyziky (poznatků přesahujících hranice smyslů, zkušenosti a názornosti). Cílem přírodovědy nemá být výzkum fenoménů, tedy toho, co se nám jeví, dává ve smyslech, ve zkušenosti, ale „hledání vzájemných vztahů mezi fenomény“, tvrdí Mach. To však neznamená, že by snad popíral prioritu ideje před jejím praktickým ověřením. Naopak „myšlenkový experiment je naprosto nutným předpokladem fyzikálního experimentu“. Velké fyzikální objevy dvacátého století daly za pravdu Machovým kritikům, např.Heinrichu Hertzovi neboLudwigu Boltzmannovi: fyzika bez metafyziky (teoretického domýšlení) není možná.
Mach nebyl svým duchovním vývojem filozof, který si zvolil přírodní vědy jako objektspekulací, ale mnohostranně zainteresovaný, horlivý přírodovědec, jemuž bylo zřejmě potěšením zkoumat dílčí otázky ležící i mimo ohnisko obecného zájmu.
Machovy filozofické studie pramení jedině z přání propracovat se k hledisku, z něhož by se daly různé vědní obory, jimž věnoval svou životní práci, posuzovat jednotně. Všechnu vědu chápe jako úsilí o uspořádání elementárních jednotlivých zkušeností, které označil jako počitky.
Při čtení Machových děl na nás přechází příjemná pohoda: stejnou musel pociťovat autor, když s lehkostí psal své obsažné, výstižné věty. Ale nejen pro intelektuální potěšení a radost z dobrého slohu je četba jeho knih tak přitažlivá, nýbrž i pro jeho laskavou, lidsky přátelskou a naději vzbuzující mysl, která často probleskuje mezi řádky, když se mluví o obecně lidských věcech.
