Erik se narodil jako synGustava I. Vasy a jeho manželkyKateřiny Sasko-Lauenburské. V necelých dvou letech ztratil matku a otec se po roce znovu oženil sMarkétou Leijonhuvud. Se svou macechou měl Erik napjaté vztahy, neboť stál jejímu synoviJanovi v cestě k švédskému trůnu.
Erik byl vychováván dvěma skvělými učiteli, Georgem Normanem a francouzskýmkalvinistou Dionysiem Beurreusem (1500–1567). Oba mu poskytli to nejlepší vzdělání, jaké mohl v té době získat: učil se řadě cizích jazyků, matematice, historii. Významnou roli v jeho životě hrálaastrologie.
Poté, co začal vystupovat na veřejnosti, byl záhy nazývánvyvoleným králem, především proto, že splňovat představy o typickém Švédovi: byl plavý, modrooký, urostlý a pyšnil se výjimečným plnovousem.Roku1557 obdrželKalmar,Kronobergs län aÖland, kde si na zámku v Kalmaru držel svůjdvůr. V této době se staly napjatými vztahy i s jeho otcem a oba se navzájem sledovali a provádělišpionáž. Králi se nelíbily především Erikovy úmysly ucházet se o ruku anglické princezny Alžběty, pozdějšíanglické královnyAlžběty. Erik plánoval cestu do Anglie, ale otcova smrt29. září roku1560 tuto cestu překazila. Také jeho plány oženit se s dalšími vyhlédnutými nevěstami (Marie Stuartovna,Renata Lotrinská,Anna Saská aKristýna Hesenská) nebyly realizovány.
Uvádí se, že Gustav I. váhal, zda předá trůn tomuto svému synovi, nebo zda ho uvrhne do vězení, mimo jiné proto, že jeho nejstarší syn z druhého manželství, vévoda Jan, byl jeho nejmilejším dítětem, které by na trůně viděl raději.
Jako prvorozený syn Gustava I. Vasy se po jeho smrti (29. září1560) Erik stal králem; korunován byl29. června následujícího roku1561. Byl schopným a inteligentním vládcem, jeho vysoké ambice a psychická nevyrovnanost však způsobily psychické onemocnění a posléze způsobily jeho pád.
V roce1561 ovládl Erik město Reval (nyníTallin) a odtud započal dobývatEstonsko. To znamenalo postavit se nejen zájmůmPolska aRuska, ale i svého mladšího bratra Jana,finského vévody, který rovněž hodlal rozšířit své panství tímto směrem. Jan se proti bratrovi vzbouřil a spojil se s Polskem, Erik však jeho vzpouru potlačil a obvinil ho z velezrady. Jan byl potéparlamentem odsouzen ktrestu smrti. Nakonec však12. srpna roku1563 byl Janovi hrdelní trest zrušen a Erik se spokojil s jeho uvězněním.
Erik se snažil učinit ze Švédska silnou mocnost. Na rozdíl od svého otce, který byl spokojen s dosaženýmstatus quo a dobytou nezávislostí, usiloval Erik o nadvládu a hegemonii s jinými státy v oblastiBaltského moře. Tyto snahy ho přivedly do konfliktu sdánským králemFrederikem II. a shanzovním městemLübeck. Vzniklý konflikt, známý jakoSeverská sedmiletá válka, probíhal po většinu období jeho panování. Erik v ní odrazil všechny dánské pokusy o ovládnutí švédských území (Frederik usiloval o obnoveníKalmarské unie), ovšem za cenu zničení řady švédských měst a vesnic; Švédsko však zaznamenalo významné úspěchy na moři.
Ve vnitřní politice se potýkal sopozicí domácíšlechty podporované jeho nevlastním bratremJanem. Šlechta pohlížela na uvěznění vévody Jana s nelibostí. Erik, poštíván svým rádcem Jöranem Perssonem, se domníval, že šlechta připravuje proti němu vzpouru, a rozhodl se v roce1561 vytvořit Nejvyšší soudní dvůr, zvanýKrálův výbor (Konungens mängd); ten měl dbát na objektivní dodržování zákona, ale zanedlouho se zvrhl v prostředekperzekuce možných králových nepřátel. Ve své nedůvěřivosti nechal Erik uvěznit Nilse Stureho, jehož považoval za nebezpečného. Dvůr ho shledal vinným velezradou a nařídil jehopopravu, Nils byl však omilostněn a musel podstoupit pouze veřejné pranýřování v ulicích Stockholmu. Dva dny poté se král se Sturem smířil a svěřil mu vedení poselství, jež vyslal doLotrinska za účelem požádání o ruku princeznyRenaty Lotrinské. Renata byla vnučkoudánského králeKristiána II. a sňatkem s ní by Erik získal právo ucházet se o dánský trůn.
Po této události s Nilsem Sturem se Erikův duševní stav se stále více zhoršoval, jeho nedůvěřivost změnila vparanoiu, což vedlo krepresím jeho politických protivníků, mezi jiným k zavraždění několika členů rodiny Sture v roce1567: Erik věřil, že rodina Sture a šlechta vůbec se v odplatu za Nilsovu potupu pozvedne proti jeho vládě. Nařídil shromáždit důkazy o spiknutí proti němu. Když byli označeni podezřelí, nechal je uvěznit vUppsale; mezi zadrženými byl i Nilsův otec, hrabě Svante Sture – šlechtic, který byl vždy rodině Vasů věrný, a jeho syn Erik Sture.21. května roku1567 se vrátil Nils Sture z Lotrinska a byl uvězněn rovněž. Následujícího dne král poslal usmiřující dopis Svante Sturemu, v němž ho žádal o prominutí, vzápětí ale změnil názor a nechal vězně zabít. Před Soudním dvorem Erik uvedl, že vězňové byli zrádci království a jejich smrt byla po právu.
Po této tragické události královademence a rozpad osobnosti byly již zjevné. Žádal biskupy o modlitby, aby ho nepostihl boží trest, a nechal uvěznit svého rádce Jörana Perssona, jehož činil za celou věc odpovědného. Jöran Persson byl odsouzen k smrti, ale trest nebyl vykonán.
4. července1568 se oženil sKarin Månsdotter (1550–1612), neurozenou dcerou prostého vojáka, s níž žil vkonkubinátu již dva roky předtím. S ní měl čtyři děti, z nichž dvě první se narodily ještě před uzavřením manželství a byly posléze legitimizovány, dvě další, narozené již z manželského lože, pak zemřely v útlém věku:
V říjnu roku1567 byl vévoda Jan za ne zcela jasných okolností osvobozen. Králův bratr se znovu připojil k opozici a ve spojení s částí šlechty a se svým mladším bratrem, vévodouKarlem, inicioval v zemi v červenci následujícího roku1568 povstání. V září vzbouřenci pronikli do Stockholmu, král Erik svaloval vinu na svého rádce Jörana Perssona a dal ho urychleně popravit, doufaje, Že tím své bratry usmíří. Krátce nato, 29. září, byl král Erik jat a uvězněn. V lednu následujícího roku1569 jmenoval parlament Jana novým králem.
Po svém svržení vystřídal Erik v průběhu devíti let celkem šest vězení. Důvodem byla obava z konspirací, které vznikaly v některých segmentech obyvatelstva, jež hodlaly reinstalovat Erika na švédský trůn, což krále Jana silně znepokojovalo.
Erik zemřel vevězení na hraděÖrbyhus26. února1577, pravděpodobněotrávenarzenikem. Dokument podepsaný Janem III. a Bengtem Gyltem dával jeho strážcům právo otrávit ho při podezření na jakýkoli pokus o jeho osvobození. Pozdější analýzy jeho ostatků přítomnostjedu prokázaly.