Na počátkunacionálně socialistické diktatury byl jedním z mála intelektuálních a zároveň prominentních odpůrců nacismu, jež zůstali v Německu, i když jeho díla byla na seznamu knih, které byly na režimem ovládaném území zakázány a v květnu 1933páleny jako „neněmecké“. Kästner byl v Berlíně jediným z autorů, který byl přítomen, když byly jeho knihy páleny.[1] Navzdory různým represím se dokázal ekonomicky zabezpečit z prodeje svých knih v zahraničí a rovněž jako podpseudonymem skrytý autor scénářů několika filmových komedií. Od koncedruhé světové války se mohl Kästner opět svobodně věnovat novinařině. V letech 1951–1962 byl prezidentem západoněmeckéhoPEN klubu. Jako přesvědčenýpacifista v 50. a 60. letech několikrát kritizovalAdenauerovu vládu, mimo jiné v souvislosti s remilitarizací,jaderným zbrojením a aférou kolem týdeníkuDer Spiegel.
Kästner se stal populárním díky svým knihámEmil a detektivové (1929),Kulička a Toník (1931),Létající třída (1933) aLuisa a Lotka (1949), jakož i díky svým někdy zamyšleným, někdy humoristickým, často všaksatirickým básním,epigramům aaforismům. Jednou z jeho nejznámějších básnických sbírek, jež byla v roce 1936 vydánašvýcarským nakladatelstvím Atrium, jeLyrická domácí lékárnička doktora Ericha Kästnera. V českém prostředí byl spisovatel od třicátých let 20. století hojně překládán, filmové adaptace od režiséraVladimíra Slavínského se roku 1936 dočkal románTři muži ve sněhu.
Erich Kästner se narodil v Drážďanech v Königsbrücker Straße 66. Vyrůstal v rodině, která žila v podmínkách nižší střední třídy ve čtvrti Äussere Neustadt. (Vnější Neustadt). Nedaleko na náměstí Albertplatz se dnes nachází Muzeum Ericha Kästnera, které sídlí v přízemí vily, jež patřila jeho strýci Franzi Augustinovi.
Jeho otec Emil Richard Kästner (1867–1957) bylsedlářským mistrem zaměstnaným v továrně na kufry. Matka, Ida Kästnerová rozená Augustinová, byla služebnou a domácí šičkou, ve svých třiceti letech se stala kadeřnicí. Kästner měl se svou matkou neobyčejně intenzivní vztah. Již jako dítě silně prožíval její lásku, která se vztahovala výlučně k němu, neboť jiná osoba v jejím životě vlastně nehrála žádnou roli.[2] Během svého pobytu v Lipsku a Berlíně jí každý den posílal dopisy a pohlednice. Motiv milující matky lze také stále znovu hledat v jeho románech. Později se v kästnerovské sekundární literatuře objevily nikdy nepotvrzené zvěsti, že jeho biologickým otcem měl být židovský rodinný lékař Emil Zimmermann (1864–1953).[3]
„
[…] pocházím z velmi skromných poměrů, můj otec byl kvalifikovaný dělník a také, přirozeně, sociální demokrat. Jako dítě jsem již zažil, jak dělníci stávkovali a jak četníci na koních s tasenými šavlemi mlátili ty, kteří pak rozbili lucerny dlažebními kostkami, a já jsem plakal u okna vedle své matky. Můj otec byl dole s nimi – to tedy máme už dvě zásadní věci.
Od roku 1913 Kästner navštěvoval někdejší Fletcherovský učitelský seminář v ulici Marienallee v Drážďanech-Neustadtu,[5] ale o tři roky později studium učitelství krátce před dokončením přerušil. Mnoho podrobností ze školních let obsahuje pozdější knihaLétající třída. Své dětství popsal Kästner v autobiografické knizeKdyž jsem byl malý kluk, vydané v roce 1957. Začátekprvní světové války zde komentuje slovy:„Začala světová válka, a skončilo mé dětství.“
Do vojenské služby byl povolán roku 1917, přičemž absolvoval výcvik roty jednoročních dobrovolníků u těžkého dělostřelectva. Brutalita tohoto výcviku učinila z Kästnera rozhodného antimilitaristu. Kromě toho od té doby kvůli bezohlednému drilu svého cvičitele Wauricha trpěl celoživotní srdeční slabostí. Waurichovi věnoval kritickou báseň „Sergeant Waurich“. Po skončení první světové války absolvoval Kästner závěrečný kurz na Strehlenově učitelském semináři.[6] O rok později pak absolvoval s vyznamenáním Gymnázium krále Jiřího a získal zlatéstipendium města Drážďan.
„
Rozhodujícím zážitkem pro mě bylo přirozeně mé povolání do války. Když vás povolají ve věku 17 let a polovina třídy už je mrtvá, protože, jak je dobře známo, v jedné třídě se dva ročníky překrývají, tak jste ještě méně militaristou než kdykoliv předtím. A jednou z těch nejdůležitějších animozit, které se dotýkají mladého člověka, je zlost na armádu, na zbrojení a na těžký průmysl.
Na podzim roku 1919 začal Kästner studovat historii,filosofii,germanistiku adivadelní vědu naLipské univerzitě. Jako student bydlel od roku 1922 v podnájmu v lipské čtvrti Musikviertel v Hohe Straße 51. V důsledkuinflace v letech 1914–1923 se dostal do obtížné finanční situace, takže byl nucen si přivydělávat jako prodejce parfému a sbíral rovněžcenné papíry pro jednohobookmakera. V roce 1925 předložil svou disertační práciFriedrich der Große und die deutsche Literatur : die Erwiderungen auf seine Schrift „De la litterature allemande“ germanistovi Georgu Witkowskému, načež byl promovándoktorem filosofie (Dr. phil.).[7] Studium v té době již financoval z vlastních příjmů coby novinář a divadelní kritik v listuNeue Leipziger Zeitung.Stále kritičtější Kästner dostal výpověď v roce 1927, když byla jeho erotická báseň Nachtgesang des Kammervirtuosen ilustrovaná Erichem Ohserem označena za frivolní. V témže roce se přestěhoval do Berlína, odkud pokračoval jako nezávislý kulturní korespondent proNeue Leipziger Zeitung pod pseudonymem „Berthold Bürger“. Později publikoval pod mnoha dalšími pseudonymy (např. „Melchior Kurtz“, „Peter Flint“ nebo „Robert Neuner“).
V letech 1926–1932 vyšlo v rodinném časopiseBeyers für Alle vydávaném lipským vydavatelstvím Verlag Otto Beyer téměř 200 článků, básní, hádanek a malých fejetonů pod pseudonymy „Klaus“ a „Kläre“, jejichž autorem je podle současného stavu bádání Kästner. V červenci 1927 začal psát své první větší díloKlaus im Schrank oder Das verkehrte Weihnachtsfest. V témže roce poslal finální verzi několika nakladatelům, kteří však dílo odmítli jako přílišmoderní.[8]
Berlínská pamětní deska v Prager Straße 17Die Weltbühne (1929)
Kästnerova berlínská léta od roku 1927 do konce Výmarské republiky v roce 1933 jsou považována za jeho nejproduktivnější období. Během několika mála let se stal důležitou intelektuální postavou berlínského života. Publikoval básně, glosy, reportáže a recenze v různých periodikách německé metropole. Pravidelně psal na volné noze pro různé deníky jakoBerliner Tageblatt aVossische Zeitung, jakož i pro časopisDie Weltbühne. Od roku 1928 pro něj pracovala soukromá sekretářka Elfriede Mechnigová, která mu zůstala věrná 45 let.[9]
Hans Sarkowicz a Franz Josef Görtz, vydavateléSebraných spisů z roku 1998, v doslovu ke Kästnerově publicistice zmiňují více než 350 ověřitelných článků z let 1923–1933, skutečné číslo však bude pravděpodobně vyšší. Mnoho článků se patrně ztratilo, když v roce 1944 vyhořel Kästnerův byt. V roce 1928 spisovatel vydal svou první knihuHerz auf Taille, což je sbírka básní z doby působení v Lipsku. Do roku 1933 vyšly další tři svazky jeho poezie. Se svou užitou lyrikou se stal Kästner důležitým hlasemnové věcnosti.
Dne 15. října 1929 vyšla jeho první kniha pro dětiEmil a detektivové.[10] Tento detektivní příběh byl vytvořen na popud nakladatelky Edith Jacobsohnové. Knihy se pouze v Německu prodalo přes dva miliony svazků a doposud byla přeložena do 59 jazyků. Pro tehdejší dětskou literaturu s jejími „aseptickými“ pohádkovými světy bylo dosti neobvyklé, že se tento román odehrával v současném Berlíně. V následujících letech napsal Kästner dvě další dětské knihy ze současnostiKulička a Toník (1931) aLétající třída (1933). Důležitou roli v úspěchu těchto knih hrály ilustraceWaltera Triera.
Filmová adaptace Gerharda LamprechtaEmil a detektivové měla v roce 1931 velký úspěch. Kästner však nebyl spokojen se scénářem, který napsali Lamprecht a Billy Wilder. Po této zkušenosti proto začal pracovat jako scenárista pro studia v Babelsbergu.Kästnerův románFabian – příběh moralisty, publikovaný v roce 1931 je psán téměř filmovou technikou s užitím rychlých střihů a montáží. Odehrává se v Berlíně na počátku 30. let a na příkladu nezaměstnaného germanisty Jakoba Fabiana je v něm popsáno tempo doby, shon i úpadek Výmarské republiky. V postavě Fabiana se odráží rovněž spisovatelova zkušenost s psaním reklamních textů.[11]
Od roku 1927 do roku 1929 žil Kästner v Prager Straße 17 (dnes patrně č. 12) v Berlíně-Wilmersdorfu, poté do února 1944 v Roscherstraße 16 v Berlíně-Charlotenburgu.[12]
Na rozdíl od téměř všech jeho kolegů, kteří kritizovali nový režim, Kästner po uchopení moci nacionálními socialisty 30. ledna 1933 neemigroval. Bezprostředně poté sice na krátkou dobu odešel doMerana a do Švýcarska, kde se setkal s kolegy, kteří emigrovali, ale potom se vrátil do Berlína. Tento krok Kästner zdůvodnil tím, že chce být kronikářem událostí v místě dění. Ve skutečnosti shromažďoval materiál z této doby a dělal si rozsáhlé poznámky v tajném deníku pro budoucí román o „Třetí říši“ v gabelsberském těsnopisu. Tuto modře vázanou knihu si vzal s sebou do protileteckého krytu, a proto se po výbuchu bomby – na rozdíl od čtyř tisíců svazku jeho knihovny – zachovala.[13] Dalším důvodem, proč zůstal, bylo to, že nechtěl opustit svou matku. V epigramuNutná odpověď na zbytečné otázky (in:Kurz und bündig) poskytl také následující odpověď:
„
Jsem Němec z Drážďan v Sasku narozený, vlast mi nedovolí odejít. Jsem jak strom, jenž – tady vypěstěný – tady uschne, když to musí být.
“
Nacionálně socialistické vedení nenávidělo Kästnera jako populárního představitele kosmopolitní velkoměstské „asfaltové literatury“. Několikrát byl vyslýchángestapem a byl také vyloučen ze Svazu spisovatelů. Jeho díla „odporující německému duchu“ byla pálena 10. května 1933 (Goebbels jmenoval Kästnerovo jméno na třetím místě), což sám zblízka pozoroval.[14] Kästnerova žádost o přijetí do Říšské literární komory byla zamítnuta kvůli jeho „kulturně-bolševickému postoji k literatuře před rokem 1933“, což se týkalo hlavně jeho podpisu „Naléhavé výzvy“ Mezinárodní socialistické ligy z června 1932. To se rovnalo zákazu publikování v Německé říši. Kästnerův spřátelený nakladatel Kurt Leo Maschler převzal všechna práva od berlínského nakladatelství Williams & Co., načež knihy vycházely ve Švýcarsku v nakladatelství Atrium, které Maschler založil.
Navzdory tomu, jak sám spisovatel a jeho životopisci referují o jeho práci během nacionálního socialismu, Kästner úspěšně psal pod pseudonymy. Podle Hermanna Kurzkeho byl na vrcholu své produktivity a zásoboval zábavní průmysl „Třetí říše“ divadelními texty a různými filmovými scénáři (částečně jako spoluautor). Obzvláště úspěšné byloCeloživotní dítě, uváděné v zahraničí a v poválečném období jako kniha, popř. filmTři muži ve sněhu.[15] Se zvláštním povolením dodal Kästner v roce 1942 pod pseudonymem „Berthold Bürger“ scénář pro prestižní jubilejní film studiaUFAMünchhausen. Kästnerův podíl na scénáři Bobbyho E. Lüthgeho a Helmuta Weisse pro film Heinze RühmannaIch vetraue Dir meine Frau lze dnes stěží odhadovat.[16]
V roce 1943 musel Kästner opustit svůj městský byt kvůli evakuaci civilního obyvatelstva v důsledku náletů. Tehdy odešel k přátelům v Neubabelsbergu, zatímco jeho byt v Charlottenburgu byl zničen bombami roku 1944. Dne 7. března se mu podařilo odcestovat s 60členným filmovým týmem k údajnému natáčení v Mayrhofenu v Tyrolsku, kde čekal až válka skončí. Toto období zaznamenal v deníkuNotabene 45, jenž byl vydán v roce 1961.
Erich Kästner (3. sedící zleva) při prvním setkání nově založeného PEN klubu v roce 1949Erich Kästner (vlevo) při natáčení v roce 1968
Po skončenídruhé světové války se Kästner přestěhoval doMnichova, kde se ujal vedení sekce fejetonů v novináchDie Neue Zeitung a zároveň byl pozorovatelem zahájeníNorimberského procesu.[17] V Mnichově rovněž vydával časopis pro děti a mládežPinguin a věnoval se také stále více literárnímu kabaretu. Pracoval pro kabarety „Die Schaubude“ (1945–1948) a „Die Kleine Freiheit“ (od roku 1951) a psal pro rozhlas. Během této doby vznikla řada čísel, písní, rozhlasových her, řečí a esejů, které se mimo jiné zabývaly nacionálním socialismem, válkou a poválečnou realitou ve zničeném Německu.
Kästnerův poválečný optimismus se však postupně měnil v rezignaci, zvláště v souvislosti se západoněmeckou měnovou reformou a nastupujícím ekonomickým zázrakem. Kromě toho se brzy objevily snahy o remilitarizaci. Spisovatel zůstal věrný svému antimilitaristickému cítění, vystupoval proti zbrojení a později se také rozhodně obrátil protiválce ve Vietnamu. Odmítal také vládní opatření, v kterých spatřoval omezení svobody tisku. V roce 1952 protestoval proti „Zákonu o šíření spisů škodlivých nezletilým“ a roku 1962 byl jedním z prvních intelektuálů, kteří se postavili proti domovním prohlídkám v souvislosti s aférou kolem týdeníkuDer Spiegel. V roce 1954 přednesl projev připomínajícíatentát na Hitlera z 20. července 1944, v němžClause Schenka von Stauffenberga označil za vzor pro současnou mládež.
V padesátých a šedesátých letech byl vnímán a oceňován hlavně jako autor knih pro děti. S poválečnou literaturou se nesžil a publikoval stále méně, k čemuž přispěl i jeho rostoucí alkoholismus. Znovuobjevení jeho literárního díla z doby Výmarské republiky začalo až v 70. letech, románFabian byl ku příkladu zfilmován až v roce 1980.
Nicméně Kästner byl velmi úspěšný. Jeho dětské knihy byly přeloženy do mnoha jazyků, zfilmovány a získaly řadu ocenění. V letech 1951–1962 zastával funkci prezidenta západoněmeckéhoPEN klubu, v roce 1965 byl zvolen čestným předsedou. Byl také jedním ze zakladatelů Mezinárodní knihovny pro mládež v Mnichově.
Kästner zůstal po celý život svobodný, měl však některé dlouholeté milostné vztahy a aféry. V roce 1957 se narodil jeho syn Thomas. V letech 1964–1969 žil spisovatel se synem a s jeho matkou Friedel Siebertovou (1926–1986) ve vile v Parkstraße 3a v městské části Berlín-Hermsdorf am Waldsee. V této době střídavě pobýval v Berlíně a v Mnichově, kde žila jeho životní partnerka Luiselotte Enderleová.[3] Mnoho času strávil také pobytem v sanatoriích.
V roce 1969 oslavil v Berlíně své 70. narozeniny. V stejné době se Friedel Siebertová se synem Thomasem odstěhovala do Švýcarska. V roce 1977 byla vydána sbírkaDopisy z Ticina, které Kästner psal svému synovi a jeho matce v 60. letech. Pro Thomase také napsal své poslední dvě dětské knihyDer kleine Mann aDer kleine Mann und die kleine Miss.
Kästner byl častým recitátorem svých děl. Již ve dvacátých letech natočil na šelakové gramofonové desky své kritické básně. Ve filmových adaptacích svých dětských knih byl několikrát vypravěčem, pro společnostDeutsche Gramophon natočil výběr svých básní a epigramů. V neposlední řadě pořádal různé literární večery a četl ze svých děl pro rozhlas, např. z knihyKdyž jsem byl malý kluk. Po roce 1965 se Kästner téměř úplně stáhnul z literárního provozu. Krátce před svou smrtí dal svolení k tomu, že po něm byla pojmenována Dětská vesnička Ericha Kästnera. Kästner zemřel na rakovinu jícnu 29. července 1974 v klinice Neuperlach a po svém zpopelnění byl pohřben na hřbitově v Mnichově-Bogenhausenu.[18]
Kästnerův pohled na svět je rozdvojen mezi posměšně a negativně vykreslený svět dospělých kontrastující s protichůdnou sférou dětí, v čemž Andreas Drouve spatřuje polaritu dobra a zla. Zatímco jeho satirické verše odkazují ke spisovatelovu pesimismu, jeho knihy pro děti se vyznačují jistou nadějí na postupný rozvoj lidstva. Podle Drouveho se tak Kästner ocitá v protichůdné situaci, kdy dětem nabízí svět, ve který on sám nemůže věřit. Tento dualismus ho vede ke konstruování reality tak, jak ji pro úspěch svých knih potřebuje, čímž se liší od „skutečných osvícenců“, jako bylLessing neboKurt Tucholsky.[19]
Autor knih pro děti Fred Rodrian rovněž konstatuje rozdělení na „špatný, beznadějně reálný svět dospělých“ na jedné straně a „soudržný a jediný dobrý svět dětí“ na straně druhé. Spisovatel namířil své satirické šípy proti zlému Fabianovu světu, naopak v jeho dětských knihách existuje zlo jen proto, aby ukazovalo na dobro. Emil je přitom „Fabianovo dětství“, zatímco dospělý Emil pravděpodobně utone stejně jako románový Fabian. Rozdělení světa potom Rodrian považuje za Kästnerův velký omyl.[20]
Pokud se člověk orientuje podle Kästnerových výroků, tak chtěl jako satirik prostřednictvím nahlédnutí čtenáře morálně povznést. Skrz naskrz pesimistické a nihilistické pozadí jeho satirických spisů je spojeno s postojem, že navzdory vědecko-technickému vývoji nedošlo a nedojde k žádnému pokroku. Tuto perspektivu lze rozpoznat např. v básniDie Entwicklung der Menschheit, v níž jsou „z pralesa vylákaní“ lidé požehnaní civilizačními a vědeckými výdobytky „pozorováni na světle“ jako „stále ty staré opice“.[21] Tyto posměšné verše souvisejí s procesem morálního zrání člověka, který dosud neodpovídá jeho vnějšímu vývoji. Se svými prvotními instinkty člověk zůstal na své původní úrovni, i když žije v centrálně vytápěných výškových budovách a od svých předků se liší pouze technickými inovacemi, což je pohled, který lze najít i v básniDem Revolutionär Jesus zum Geburtstag.[22]
Kromě společnosti a kultury patří mezi hlavní cíle Kästnerovy satiry také válka a militarismus. Ve svých antimilitaristických verších zastává autor pozici „varovatele“, např. v básniKennst Du das Land, wo die Kanonen blühn?, v níž sleduje příčiny války, jimiž je v posledku lidská hloupost. Zjevný politický postoj jeho lyriky je formován idealistickou morálkou. Kästnerova společenská kritika je spíše intuitivní a morální, nepřináší nějakou analýzu okolností, takže je většinou omezena jen na apelování na dobrou vůli čtenáře, popř. na slova rezignace, jako např. v antologiiGesang zwischen den Stühlen.
Někteří současníci Kästnerův přístup ostře kritizovali.Walter Benjamin ve svém vlivném článkuLinke Melancholie charakterizoval tento postoj jako politický radikalismus, který je bezpoziční, vede k fatalismu a mohl by být kritizovanými dokonce uvítán. Benjamin považoval autorovu trudnomyslnost za rutinní metodu a básně, které prostřednictvím denních novin „sviští jako ryby ve vodě“ podrobil ideologicko-kritickému pozorování. Kästner podle něho vyrábí lyrické masové zboží a je v pohodlné pozicí, jež je daleko od jakékoliv odpovědnosti a jež popírá sociální problematiku. S rutinními poznámkami dodal svým „nalakovaným dětským míčkům reputaci ragbyových míčů“.[23]
Zatímco Benjamin aBertolt Brecht viděli užitou lyriku a užitou literaturu v souvislosti s politickými motivy a změnami, Kästnerova definice se omezovala spíše na verše, které lze snadno konzumovat. V článkuRingelnatz und Gedichte überhaupt, který vznikl počátkem roku 1930 proNeue Leipziger Zeitung, napsal, že „není žádnou hanbou psát verše, kterým by současníci rozuměli.“ Zatímco „čistý“ básník zanechává „konzervovanou lyriku“ pro věčnost, která by se dala využít pro „pozdější disertační práce“, užitý lyrik píše „pro dnešek, k okamžitému jídlu“. Jeho produkty nemají dlouhou trvanlivost a rychle by se kazily. Tento přístup se tak zjevně odlišuje od Brechtových pokynů z jeho básnické sbírkyDomácí postila.[24]
PodleMarcela Reicha-Ranického Kästner miloval „hru s obrácenými rolemi“. Čtenáře svých esejů viděl jako děti a čtenáře jeho dětských knih jako dospělé. Ti, kteří mají v jeho knihách zdravý rozum, jsou děti a dospívající. Pronásledují a chytí zloděje a tím obnoví pořádek (Emil a detektivové). Nejsou to rodiče, kdo vychovávají své děti – vychovateli jsou děti, které své rodiče přivádějí k rozumu (Luisa a Lotka). Děti většinou považovaly jeho dětské knihy za pravdivé, protože často ukazovaly prostředí, které znaly. Ať už jsou to berlínské dvorky nebo jednoduše to, že odpozoroval, jakým jazykem se běžně mluví. Tento všednodenní jazyk fixoval ve svých knihách, a v tomto smyslu je jeho dětský román Emil a detektivové spjat s novou věcností.[25]
1951: Německá filmová cena za nejlepší scénářDas doppelte Lottchen
1956: Literární cena města Mnichova
1957: Cena Georga Büchnera
1959: Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo
1960: Cena Hanse Christiana Andersena (medaile Hanse Christiana Andersena)
1968: Lessingův prsten (společně s Literární cenou německých zednářů)
1969: Německá filmová cena za mnoho let vynikající práce v německém filmu
1970: Čestná kulturní cena města Mnichova
1974: Zlatá čestná medaile města Mnichov
Po Kästnerovi byla pojmenována řada německých ulic. Asteroid (12318) Kastner dostal (poangličtěné) jméno Ericha Kästnera.[26]
U příležitosti 100. narozenin Kästnera vydala Německá pošta v roce 1999 speciální poštovní známku s motivem Emila a detektivů a nominální hodnotou 3 DM (Michel-Nr. 2035).
Jedna z hvězd slávy na chodníčku „Sterne der Satire – Walk of Fame des Kabaretts“ v německé Mohuči se od roku 2004 jmenuje Kästner.
Jeden z prvních nových vlaků Intercity Express (ICE 4) byl v říjnu 2017 pojmenován po Erichu Kästnerovi.[27]
Kästnerovo jméno nese také Cena Ericha Kästnera za literaturu od Společnosti Ericha Kästnera, Cena Ericha Kästnera od Drážďanského tiskového klubu a Knihovna Ericha Kästnera v Oberschwarzachu.
Muzeum Ericha Kästnera s plastikou Mátyáse Vargy u náměstí Albertplatz
V Drážďanech-Neustadtu (Antonstrasse 1 u náměstí Albertplatz) se ve vile Augustin nacházíMuzeum Ericha Kästnera, které provozuje podpůrčí spolek. V jeho blízkosti byla na zeď umístěna bronzová socha, zobrazující Kästnera jako sedícího chlapce. Tato plastika, kterou vytvořil maďarský sochař a malíř Mátyás Varga, byla inspirována výrokem:„Raději jsem se přikrčil na zahradní zídce a sledoval život a dění na Albertplatzu. Tramvaje (...) mi zastavovaly přímo před očima, jako by to dělaly kvůli mně.“ K domu, kde se narodil, v nedaleké ulici Königsbrücker Straße 66 je připevněna pamětní deska. V Berlíně jsou na památku Kästnera dvě pamětní desky na jeho dřívějších bytech: v Parkstrasse 3a v Berlíně-Hermsdorfu a v dnešní Prager Strasse 6-10 v Berlíně-Wilmersdorfu. Na Kästnerově dlouhodobém sídle v Berlíně-Charlottenburgu, Roscherstraße 16 (1929–1944) žádná pamětní deska není. Na Albertplatzu v Drážďanech stojí památník, symbolizující některé Kästnerovy knihy s kloboukem a popelníkem.
Po Kästnerovi jsou pojmenovány desítky škol, jejichž názvy mají pravopisnou podobu „Erich Kästner-Schule“ nebo „Erich Kästner Schule“, nikoliv „Erich-Kästner-Schule“, v čemž se řídí výslovným přáním spisovatele.
Na přání Ericha Kästnera a Luiselotte Enderleové uchovává od počátku devadesátých let Dětská vesnička Ericha Kästnera v Oberschwarzachu v zemském okreseSchweinfurt spisovatelovu pozůstalost včetně 8200 knih z jeho soukromé knihovny a četných předmětů z jeho každodenního života.[28]
Kästnerova písemná pozůstalost je uložena v Archivu německé literatury v Marbachu. Některé archiválie včetně strojopisů románůEmil a detektivové aFabian, jsou k vidění ve stálé expozici Muzea moderní literatury v Marbachu.[29]
V roce 2015 byl založen spolekFörderverein Erich Kästner Forschung e. V. se sídlem v Mnichově, který vydává publikace o Kästnerovi v edici Erich Kästner-Studien. Tento spolek podporuje vědecké a kulturní aktivity týkající se Kästnerova života, díla a působení, jakož i konferencí, přednášek a kulturních akcí.
Kästnerův portrét u tzv. Kästnerovy pasáže v drážďanském Neustadtu
Památník na náměstí Albertplatz v Drážďanech
Bronzová plastika od Mátyáse Vargy na zdi Muzea Ericha Kästnera v Drážďanech
Hrob Ericha Kästnera (Bogenhausener Friedhof v Mnichově)
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuErich Kästner na německé Wikipedii.
↑SCHUMANN, Uwe-Jens. Erich Kästner und die Bücherverbrennung: „Es war widerlich“.Der Spiegel [online]. Spiegel-Verlag Rudolf Augstein GmbH & Co. KG, 2013-05-08 [cit. 2021-06-23].Dostupné online.ISSN0038-7452. (německy)
↑KÄSTNER, Erich.Als ich ein kleiner Junge war [online]. you-books.com [cit. 2021-06-23].Dostupné online. (německy)
↑abLEONHARDT, Rudolf Walter. Kinder, Frauen, Detektive.Die Zeit [online]. Zeitverlag, 1999-01-14 [cit. 2021-06-23].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-02-18. (německy)
↑abKÄSTNER, Erich.Wut aufs Militär, auf die Rüstung, auf die Schwerindustrie [online]. Deutschlandfunk. (německy)
↑ERNST, Petra. Kästner, Erich.Neues Handbuch der deutschsprachigen Gegenwartsliteratur seit 1945. 1993, s. 605–608. (německy)
↑KÄSTNER, Erich.Friedrich der Große und die deutsche Literatur. Die Erwiderungen auf seine Schrift „De la litterature allemande“. Stuttgart: Kohlhammer, 1972.Dostupné online.ISBN3-17-087238-9. (německy)
↑KRAMAR, Thomas. Dresden: Uraufführung eines Stücks von Erich Kästner.Die Presse [online]. "Die Presse" Verlags-Gesellschaft m.b.H. Co KG, 20103-11-04 [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (německy)
↑ZANNI, Rossella. „Wollen Sie mir helfen, berühmt zu werden?“ Elfriede Mechnig und ihr literarisches Büro.Zeitschrift für Germanistik. 2002, roč. 12, čís. 1, s. 132–136.ISSN0323-7982. (německy)
↑HANUSCHEK, Sven."Keiner blickt dir hinter das Gesicht" : das Leben Erich Kästners. München: Dt. Taschenbuch-Verl., 2003. 491 s.ISBN978-3-423-30871-7. S. 143. (německy)
↑BIENERT, Michael. Kästner und der Detektiv.Der Tagesspiegel [online]. 2014-11-26 [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (německy)
↑Kästnerův deníkGeheimes Kriegstagebuch 1941–1945 vyšel až v roce 2018 pod titulem „Das Blaue Buch“.
↑KELLERHOFF, Sven Felix. Wer Bücher verbrennt, verbrennt auch Menschen.Welt [online]. 2013-05-10 [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (německy)
↑KURZKE, Hermann. Rezension zu Stefan Neuhaus: Das verschwiegene Werk. Erich Kästners Mitarbeit an Theaterstücken unter Pseudonym. Königshausen & Neumann, Würzburg 2000,ISBN 3-8260-1765-X.Frankfurter Allgemeine Zeitung [online]. 2001-01-03. (německy)
↑TORNOW, Ingo.Erich Kästner und der Film : mit den Songtexten Kästners aus "Die Koffer des Herrn O. F.". München: Dt. Taschenbuch-Verl., 1998. 157 s.ISBN978-3-423-12611-3. S. 19–20. (německy)
↑Festakt zum 75. Jahrestag des Beginns der Nürnberger Prozesse [online]. Bundespräsidialamt, 2020-11-20 [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (německy)
↑Erich Kästner [online]. Daten der deutschen Literatur, 2002 [cit. 2021-06-24].Dostupné v archivu pořízeném dne 2021-04-14. (německy)
↑DROUVE, Andreas.Erich Kästner : Moralist mit doppeltem Boden, s. 52.
↑KÄSTNER, Erich.Die Gedichte. Berlin: Haffmans Verlag bei Zweitausendeins, 2010. S. 228–229. (německy)
↑DROUVE, Andreas.Erich Kästner : Moralist mit doppeltem Boden, s. 54.
↑DROUVE, Andreas.Erich Kästner : Moralist mit doppeltem Boden, s. 136.
↑DROUVE, Andreas.Erich Kästner : Moralist mit doppeltem Boden, s. 115.
↑REICH-RANICKI, Marcel.Meine Geschichte der deutschen Literatur : vom Mittelalter bis zur Gegenwart. München: Deutsche Verlags-Anstalt, 2014.ISBN978-3-421-04663-5. S. 321–322. (německy)
↑(12318) Kastner = 1992 HD7 = 1998 QQ61 [online]. The Minor Planet Center [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (anglicky)
↑Die ICE-4-Namen stehen fest [online]. Inside Bahn, 2017-10-27 [cit. 2021-06-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-28. (německy)
↑STAFFEN-QUANDT, Daniel. Zu Hause bei Erich Kästner : Wie ein Kinderdorf in Unterfranken mit dem Nachlass des Kinderbuchautors umgeht.Neues Deutschland [online]. 2013-03-09 [cit. 2021-06-24].Dostupné online. (německy)
HANUSCHEK, Sven."Keiner blickt dir hinter das Gesicht" : das Leben Erich Kästners. München: Dt. Taschenbuch-Verl., 2003. 491 s.ISBN978-3-423-30871-7. (německy)
ZONNEVELD, Johan.Bibliographie Erich Kästner : mit einer ausführlichen Zeittafel und zahlreichen Fotos von Stationen seines Lebens und den literarischen Schauplätzen. Bd. 1., Primärliteratur und Zeittafel. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2011. 778 s.ISBN978-3-89528-835-7. (německy)
ZONNEVELD, Johan.Bibliographie Erich Kästner : mit einer ausführlichen Zeittafel und zahlreichen Fotos von Stationen seines Lebens und den literarischen Schauplätzen. Bd. 2., Sekundärliteratur. – Teil 1. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2011. 857 s.ISBN978-3-89528-835-7. (německy)
ZONNEVELD, Johan.Bibliographie Erich Kästner : mit einer ausführlichen Zeittafel und zahlreichen Fotos von Stationen seines Lebens und den literarischen Schauplätzen. Bd. 3., Sekundärliteratur. – Teil 2. Filmographie; Dokumente; Korrespondenz. Bielefeld: Aisthesis Verlag, 2011. 808 + 1 CD-ROM s.ISBN978-3-89528-835-7. (německy)
HUBEŇÁKOVÁ, Monika.Obraz nové věcnosti (Neue Sachlichkeit) v dětských románech Ericha Kästnera v porovnání s českým dobovým dílem Jaroslava Foglara, Záhadou hlavolamu. Praha, 2017 [cit. 2021-06-24]. Bakalářská práce.Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Alena Zelená.Dostupné online.
KAISER, Thomas O. H."Parole Emil!" : Über Erich Kästner : Leben – Werk – Wirkung. 3. vyd. Norderstedt: BoD – Books on Demand, 2019. 172 s.ISBN978-3-7347-8317-3. (německy)
TORNOW, Ingo.Erich Kästner und der Film : mit den Songtexten Kästners aus "Die Koffer des Herrn O. F.". München: Dt. Taschenbuch-Verl., 1998. 157 s.ISBN978-3-423-12611-3. S. 19–20. (německy)
Gert Fröbe liest aus Doktor Erich Kästners Lyrische Hausapotheke. 1 CD, 34 Min., 1988. Kein & Aber Records, Zürich 2003,ISBN 3-0369-1137-5.
Das Beste von Erich Kästner. 3 CDs, 155 Min., Teil 1, mit den Hörspielen Emil und die Detektive, Das fliegende Klassenzimmer, Pünktchen und Anton. Sprecher: Heinz Schimmelpfennig, Erich Kästner, Heinz Reincke. Oetinger Media, Hamburg 2014,ISBN 978-3-8373-0714-6.
Das Beste von Erich Kästner. 3 CDs, 165 Min., Teil 2, Hörspiele: Das doppelte Lottchen, Die Konferenz der Tiere, Als ich ein kleiner Junge war. Sprecher: Hans Söhnker, Martin Held, Heinz Drache. Oetinger Media, Hamburg 2017,ISBN 978-3-8373-0993-5.
Erich Kästner – Das andere Ich.Dokumentární film se scénickou dokumentací, Německo, 2016, 53:55 min., Režie a scénář: Regie: Annette Baumeister, Produkce: Gebrüder Beetz Filmproduktion.
Kästner und der kleine Dienstag.Hraný film, Německo, Rakousko, 2016, 102 min., Scénář: Dorothee Schön, Režie: Wolfgang Murnberger, Produkce: Ester.Reglin.Film, Dor Film Köln, Degeto.
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
