Epigrafika (zřeckéhoεπιγραφή,epigraphé, nápis) je věda onápisech. Zabývá se nápisem komplexně, sbírá je, interpretuje a zpřístupňuje.
Profiluje se jako samostatná historická disciplína (případněpomocná věda historická). Pro epigrafiku je specifické, že pracuje stextem zapsaným primárně na archeologických (nebo přinejmenším nepaleografických) látkách. Důležitou součástí epigrafiky je tedy na jedné nápisová paleografie (případně i filologie a další disciplíny zkoumající text a písmo), ale kontext nápisu doplňuje nedělitelným způsobem i nositel nápisu, který je epigrafikou také zkoumán, což ji sbližuje s archeologií, dějinám umění, ikonografii atd.
Z chronologického hlediska má značný význam zejména antická epigrafika, vzhledem k tomu že velká část textů starověku je dochována právě jako nápisy. Nicméně i pro středověká a často i novověká bádání přináší i epigrafika cenné údaje.
Řecká epigrafika se vyvíjela především zásluhou dvou jiných skupin. Prvním je skupina kolem Corpus Inscriptionum Graecarum, jehož čtyři svazky vyšly opět v Berlíně v letech 1825-1877. Byl to první pokus o souhrnné vydání řeckých nápisů opsaných z celého řecky mluvícího světa. Druhým, moderním korpusem, kolem kterého se uspořádali, jsou Inscriptiones Graecae uspořádané geograficky a podle kategorií.
K dalším řadám patří Corpus Inscriptionum Etruscarum (etruské nápisy), Corpus Inscriptionum Crucesignatorum Terrae Sanctae (křižácké nápisy), Corpus Inscriptionum Insularum Celticarum (keltské nápisy), Corpus Inscriptionum Iranicarum (íránské nápisy).
Chronologicky nastarověké,středověké anovověké. Starověká epigrafika je jednou z hlavních disciplín starověkéhistoriografie, protože nápisy jsou většinou jediné písemné prameny té doby a jejich počet je malý a uzavřený. Středověká a novověká epigrafika se začala rozvíjet až koncem19. století.
Jazykově na nápisylatinské a nápisy v národních jazycích. Do13. století převládala latina, nejstarší nelatinské nápisy byly anglosaské, německé. První český nápis je doložen v roce1415.
Materiálově podle látky, na níž jsou nápisy zhotoveny (kamenné, dřevěné, kovové, omítkové, keramické, skleněné, textilní, aj.).
Technologicky podle způsobu zhotovení se rozlišují nápisy vzniklé tesáním, rytím, řezáním, odléváním, malováním, vnášením do omítky, skládáním do mozaiky, psaním a vyškrabáváním na stěny.
V římských klasických nápisech se rozvíjela monumentálníčtvercová kapitála. Typické byly patky na konci dříků. Od4. století (po úpadku klasickéantiky) se projevila v epigrafice určitávulgarizace adekadence. Pod vlivem karoliny sílily tendence k používání klasických a raněkřesťanských tvarů písma, které v 9. a 10. století vystřídalo písmo napodobující originální antické vzory. Od 11. do 13. století nastoupilo období charakterizované proniknutímunciálních tvarů do dosud čistékapitály. Vgotice písmo ovládla tzv. monumentální majuskulní unciála. Ta byla v 15. a 16. století vytlačenahumanistickým písmem. V současnosti se aktualizuje výzkum středověké a novověké epigrafiky.
HLAVÁČEK, Ivan. Epigrafia in HLAVÁČEK, Ivan, NOVÝ, Rostislav a KAŠPAR, Jaroslav.Vademecum pomocných věd historických. 3., opr. a dopl. vyd. Jinočany: H & H, 2002. 544 s.ISBN80-7319-004-4. S. 373-395.
KLOOS, Rudolf M.Einführung in die Epigraphik des Mittelalters und der frühen Neuzeit. 2. Auflage. Wiss. Buchgesellschaft, 1992,ISBN3-534-06432-1.
KOCH, Walter.Inschriftenpaläographie des abendländischen Mittelalters und der früheren Neuzeit. Früh- und Hochmittelalter. Wien: Oldenbourg, 2007. 263 s. Oldenbourg historische Hilfswissenschaften.ISBN978-3-7029-0552-1.
ROHÁČEK, Jiří.Epigrafika v památkové péči. Praha: Národní památkový ústav, ústřední pracoviště, 2007. 102 s. Odborné a metodické publikace; sv. 34.ISBN978-80-87104-11-8.on-line
VIDMAN, Ladislav.Psáno do kamene. Academia, Praha 1975.
