.jpg)
Entrismus (anglickyentryism, často takévstupování neboinfiltrace) je politická strategie, při níž organizace povzbuzuje své členy nebo příznivce, aby se připojili k jiné (obvykle větší) organizaci, a snažili se tak rozšířit svůj vliv a své myšlenky a program. Pokud je organizace, do které entristé vstupují, entrismu nepřátelsky nakloněna, mohou entristé přistoupit ke lsti apodvratné činnosti, aby skryli skutečnost, že jsou samostatně organizovaní.
"Francouzský obrat" odkazuje na klasickou formu entrismu, kterou obhajovalLev Trockij ve svých esejích "Francouzský obrat". V červnu 1934 navrhl, aby francouzští trockisté rozpustili svou Komunistickou ligu a připojili se kFrancouzské sekci Dělnické internacionály (Section Française de l'Internationale Ouvrière, SFIO) a aby Komunistická liga rozpustila svou mládežnickou organizaci a snáze se spojila s revolučními elementy. Tato taktika byla přijata v srpnu 1934 navzdory určitému odporu a úspěšně zvýšila počet členů skupiny na 300 aktivistů.
Zastánci této taktiky prosazovali, aby trockisté vstoupili do sociálně demokratických stran, aby se v nich spojili s revolučními socialistickými proudy a ty pak nasměrovali k leninismu. Entrismus však trval krátce, neboť vedení SFIO začalo trockisty vylučovat. Trockisté zDělnické strany Spojených států (Workers Party of the United States) také úspěšně využili svého vstupu doSocialistické strany Ameriky (Socialist Party of America) k náboru své mládežnické skupiny a dalších členů. Podobnou taktiku používaly i trockistické organizace v dalších zemích, včetněNizozemska,Belgie,Švýcarska aPolska. Entrismus byl využíván ke spojení s levicově orientovanými politickými proudy uvnitř radikálních stran a k jejich náboru.
Od doby, kdy byla použita ve Francii, marxisté tuto taktiku používali, i když měli různé představy o tom, jak dlouho bude období vstupu trvat:
V těchto typech entrismu se aktivisté angažují v dlouhodobém horizontu. Pracují v organizaci po desetiletí v naději, že získají vliv a určitou moc a možná i kontrolu nad větší organizací.
V rámci entrismu sui generis ("zvláštního typu") se například trockisté otevřeně nezasazují o vybudování trockistické strany. "Hluboký entrismus" odkazuje na dlouhé trvání.
Tato taktika je úzce spjata s Michelem Pablem a Gerrym Healym, kteří stáli v čeleČtvrté internacionály na přelomu 40. a 50. let. Taktika "hlubokého vstupu" byla vyvinuta jako způsob, jakým mohli trockisté reagovat na studenou válku. V zemích s masovými sociálnědemokratickými nebo komunistickými stranami bylo stejně obtížné být do těchto stran přijat, jako bylo obtížné vybudovat samostatné trockistické strany. Proto se trockistům doporučovalo, aby vstoupili do masové strany.
V Evropě tento přístup používal například Klub a později Socialistická akce vLabouristické straně a Čtvrtá internacionála v komunistických stranách.[1] Ve Francii trockistické organizace, předevšímParti des Travailleurs a její předchůdci, úspěšně vstoupily do odborů a hlavních levicových stran.
Některé politické strany, jako napříkladDělnická strana v Brazílii (Partido dos Trabalhadores) neboSkotská socialistická strana (Scottish Socialist Party), umožňují, aby se v nich otevřeně organizovaly různé politické proudy. V těchto případech se termín "entrismus" obvykle nepoužívá. Politické skupiny, které pracují v rámci větší organizace, ale zároveň si zachovávají "veřejnou tvář", často odmítají termín "entrismus", ale někdy jsou větší organizací stále považovány za entristy.
V Austrálii byla tato praxe rozšířená v 50. letech, kdyKomunistická strana Austrálie (Communist Party of Australia) bojovala spravicovými průmyslovými skupinami (Industrial Groups) o kontrolu nad australskými odbory. "Skupináři" ("Groupers") následně založiliDemokratickou stranu práce (Democratic Labour Party). Dnes je tato praxe v Austrálii často označována jako druh fenoménu zvanéhobranch stacking – náboru nebo zápisu členů do místní pobočky politické strany s hlavním cílem ovlivnit výsledek vnitřních předvýběrů kandidátů na veřejné funkce nebo nepřiměřeně ovlivnit politiku strany.
V roce 1985 seStrana jaderného odzbrojení (Nuclear Disarmament Party) rozštěpila po obvinění, že byla infiltrovánaSocialistickou dělnickou stranou (Socialist Workers Party, SWP), trockistickou skupinou.[2][3][4]
V nedávné době byla australskáKrálovská společnost pro prevenci týrání zvířat (RSPCA) označena za oběť těchto praktik.[5]Národní federace farmářů (National Farmers' Federation) a organizaceAnimals Australia byly obviněny z infiltrace poboček australské organizace RSPCA ve snaze prosazovat protichůdnou politiku týkající se bateriových chovů slepic, intenzivního chovu prasat a vývozu živých ovcí.
Od roku 2000 náboženská pravice pronikla do řady pobočekLiberální strany Austrálie (Liberal Party of Australia), zejména v Novém Jižním Walesu, Západní Austrálii, Queenslandu a Victorii.[6]
V roce 2018 vyšlo najevo, žeNárodní strana Nového Jižního Walesu (NSW National Party) a její mládežnické křídlo Young Nationals byly infiltrovány krajní pravicí a více než 30 členů bylo vyšetřováno kvůli údajným vazbám. Lídr McCormack infiltraci odsoudil a několik podezřelých krajních pravičáků bylo ze strany a jejího mládežnického křídla vyloučeno.[7]
Ačkoli termín "entryismus" byl používán jen málo, oponenti obviňovaliDavida Orcharda a jeho příznivce z toho, že se na přelomu 20. a 21. století pokoušeli získat vedeníProgresivní konzervativní strany (Progressive Conservative Party) s úmyslem dramaticky změnit její politiku.
Orchard se proslavil jako přední odpůrce volného obchodu, který byl zřejmě nejvýznamnější politikou progresivní konzervativní vládyBriana Mulroneyho na přelomu 80. a 90. let. Zatímco odpůrci poukazovali na pozoruhodný odstup, Orchard a jeho příznivci tvrdili, že reprezentují "tradiční" konzervativní hodnoty a ekonomický nacionalismus, který starší Konzervativní strana a Progresivní konzervativní strana zastávaly před Mulroneym, konkrétně zaJohna Diefenbakera.
Odpůrci sloučení Progresivní konzervativní strany aKanadské aliance z roku 2003 rovněž obvinili členy Aliance z infiltrace. Všeobecně se spekulovalo, že většina, ne-li všichni z přibližně 25 000 Kanaďanů, kteří před hlasováním o sloučení rozšířili členskou základnu Progresivní konzervativní strany, byli členy Aliance, kteří pravděpodobně hlasovali pro sloučení.
Liberálové pro život (Liberals for Life),pro-life skupina spojená sCampaign Life Coalition, byla na přelomu 80. a 90. let obviněna z infiltrace doLiberální strany Kanady.
ČlenovéSocialistické akce, malé trockistické skupiny, hrají vedoucí roli v Socialistické frakciNové demokratické strany (New Democratic Party, NDP), malé frakci na levém křídle sociálně demokratické NDP, a prosazují, aby se jejich členové připojili k NDP a angažovali se v ní. To však neodpovídá většině definic entrismu, protože kromě působení v NDP nadále existují mimo ni a odděleně od ní. Konkurenční trockistická organizaceFightback provádí klasičtější formu entrismu v NDP, zejména ve svých mládežnických křídlech. Vzorem jí je britskáMilitant tendency, která praktikovala entrismus vLabouristické straně a na svém vrcholu byla jednou z nejúspěšnějších entristických organizací.
Po páduStrany sociálního kreditu Britské Kolumbie (British Columbia Social Credit Party) došlo k posunu vLiberální straně Britské Kolumbie (British Columbia Liberal Party), ke které se připojili bývalí členové Strany sociálního kreditu. V důsledku toho se strana díky novému členství posunula ve fiskální politice mnohem více doprava. Entrismus tak vedl k úplnému ovládnutí původní strany bývalými členy Strany sociálního kreditu. To však není formální entrismus, neboť bývalí členové Strany sociálního kreditu neprovozovali vlastní organizaci v rámci Liberální strany.
BěhemSeverního pochodu v Číně seKomunistická strana Číny na čas (1923-1927) připojila keČínské nacionalistické straně (Kuomintang) a vytvořilaPrvní sjednocenou frontu, ale jednou z myšlenek komunistů byla možnost získat v nacionalistické straně většinu a ovlivňovat její politiku.[8] Nakonec se situace zhoršila, nacionalisté vyloučili komunisty ze své strany a začalačínská občanská válka. Válka byla na čas přerušena (1936-1945), aby bylo možné vytvořitdruhou sjednocenou frontu během čínského odporu proti japonské císařské nadvládě. Občanská válka však byla obnovena a probíhala až do roku 1950, kdy zvítězili komunisté.
Marxisticko-leninská strana Nizozemska (Marxistisch-Leninistische Partij Nederland) byla falešná pročínská komunistická strana vNizozemsku, kterou založila nizozemská tajná služba BVD, aby navázala kontakty s čínskou vládou pro špionážní účely. Existovala od roku 1968 do počátku 90. let 20. století.[zdroj?]
Čtyři malé komunistické strany v zemi,Komunistická strana Nového Zélandu (Communist Party of New Zealand, CPNZ),Socialistická strana jednoty (Socialist Unity Party, SUP),Dělnická komunistická liga (Workers Communist League, WCL) aSocialistická akční liga (Socialist Action League, SAL), se snažily ovlivnitNovozélandskou stranu práce (New Zealand Labour Party), odbory a různé společenské problémy, jako například protesty proti turné Springbok, maorský bikulturalismus a protijaderné hnutí. Během diplomatické krize ANZUS v letech 1984-1985, která byla důsledkem zákazu novozélandských jaderných lodí, se promoskevská SUP snažila infiltrovat protijaderné organizace v rámci strategie odklonit zahraniční politiku Nového Zélandu od jeho tradičního spojence, Spojených států.[9]
Novozélandská křesťanská pravice se také pokoušela získat politický vliv. Během parlamentních voleb v roce 1987 se několik konzervativních křesťanských skupin, včetně Společnosti na ochranu nenarozených dětí (Society for the Protection of Unborn Children, SPUC), Žen pro život (Women for Life) a Koalice znepokojených občanů (Coalition of Concerned Citizens), pokusilo infiltrovatNárodní stranu (New Zealand National Party) tím, že na kandidátky postavily konzervativní křesťany. Tyto skupiny také napadaly politiku labouristické vlády v oblasti mírové výchovy,sexuální výchovy,potratů, maorského bikulturalismu a aliance ANZUS. Několik příznivců CCC se v roce 1987 zúčastnilo voleb jako kandidáti Národní strany, mezi nimi Rob Wheeler (Mount Albert), Andrew Stanley (Onehunga) a Howard Martin (Papatoetoe). Jejich úsilí se však setkalo s malým volebním úspěchem a Langeho vláda byla znovu zvolena na druhé funkční období.[10]
V devadesátých letech se v Národní straně objevil další konzervativní proud, a to založením neformálního Křesťanského hlasu v roce 1998. Tato skupina však zanikla v polovině roku 2000, kdy se objevilo několik menších křesťanských politických stran, včetněKřesťanskodemokratické strany (Christian Democrat Party) bývalého poslance Graema Leeho,United Future Petera Dunnea aDestiny New Zealand Briana Tamakiho, které se ucházely o hlasyevangelikálů.[11] Kvůli pokusům o ovládnutí strany poté Národní strana v tichosti centralizovala postupy výběru kandidátů.[12][13]
Navzdory napětí s konzervativci přijal vůdce Národní strany Don Brash během parlamentních voleb v roce 2005 tajnou pomoc od Exkluzivních bratrstev (Exclusive Brethren). Tato pomoc zahrnovala organizaci samostatné volební agitační a reklamní kampaně, která útočila na současnou koaliční vládu labouristů a zelených. Tato strategie se vymstila a přispěla k druhému znovuzvolení premiérkyHelen Clarkové.[14] V souvislosti s kontroverzí, která vznikla v důsledku agitace Exkluzivních bratrstev ve prospěch Národní strany, Brashův nástupce, premiérJohn Key, výslovně odmítl jakoukoli pomoc ze strany Exkluzivních bratrstev během voleb v roce 2008.[15]
Dlouhodobou vstupní taktiku používalatrockistická skupinaMilitant tendency, jejíž původně malý počet příznivců působil od 60. let v hlavním prouduLabouristické strany. Počátkem 80. let se jejich počet stále pohyboval jen v řádu tisíců, ale podařilo se jim získat kontrolní vliv vMladých socialistech Labouristické strany (Labour Party Young Socialists) a v liverpoolské městské radě, nicméně krátce nato začali být aktivisté Militant tendency vylučováni po interním labouristickém rozhodnutí, že jejich organizace porušuje stanovy strany. Zbytek skupiny nyní působí v rámci Labouristické strany kolem časopisuSocialistická výzva (Socialist Appeal), většina však poté odešla a založilaSocialistickou stranu.
Sloupkař deníkuThe GuardianGeorge Monbiot tvrdí, že skupina ovlivněná zaniklým marxistickým časopisemLiving Marxism od konce 90. let 20. století uplatňuje v britských vědeckých a mediálních organizacích taktiku entrismu.[16]
Volby do vedeníLabouristické strany v roce 2015 se staly terčem kampaně deníkuThe Daily Telegraph, který vyzýval příznivcekonzervativců, aby vstoupili do Labouristické strany (za poplatek 3 libry) a hlasovali pro levicového kandidátaJeremyho Corbyna s tím, že se tak strana stane nevolitelnou.[17] Tuto strategii pozorovatelé označili za "entrismus", ačkoli není jasné, zda ji lze pod tuto obecně chápanou definici podřadit (na rozdíl od širšího pojmu "podvratná činnost").[18] Stejně tak byla z entrismu obviněna levicová skupinaMomentum, která se zapojila do taktiky ve styluMilitant tendency, přičemž hnutí významných labouristických poslanců (dosavadních i suspendovaných) se snažila sesadit poslance, kteří nepodpořili Corbyna.[19][20]
Po hlasování obrexitu v roce 2016 se někteří stoupenci odchodu z Evropské unie obávali, že vláda vyjedná dohodu, která zachová příliš mnoho vazeb s Evropskou unií. Nezávislí stoupenci odchodu i členovéStrany nezávislosti Spojeného království (UKIP), která po brexitu politicky strádala, se proto přidali keKonzervativní straně. Toto hnutí bylo obzvláště výrazné ve volebních obvodech konzervativních poslanců, kteří podporovali setrvání v Evropské unii.[21] SkupinaLeave.EU vedla kampaně, v nichž vyzývala své příznivce, aby se připojili ke konzervativcům a zbavili se poslanců, kteří nepodporovali tvrdý brexit.[22] Ti, kteří se v tomto období připojili ke straně, se zasloužili o to, žeBoris Johnson po rezignaci premiérkyTheresy Mayové vyhrál volby do vedení strany (a stal se tak premiérem).[23]
Příznivci Freda Newmana a strany Nová aliance (New Alliance Party) hromadně vstupovali doReformní strany a získali určitou kontrolu nad odnoží Reformní strany ve státěNew York.[zdroj?] Jiný americký politik, Lyndon LaRouche, se od roku 1980 pokoušel o entristickou strategii vDemokratické straně, ale bez valného úspěchu.[24] Mnoholibertariánů nebo libertariánsky orientovaných politiků kandidovalo zarepublikány a několik z nich (napříkladRon Paul, jeho synRand Paul, Mark Sanford, Justin Amash, Thomas Massie aGary Johnson) bylo úspěšných, i když někteří z nich následně Republikánskou stranu opustili.
Horton (2014) uvádí jako příklad entrismu "infiltraci lidskoprávního aktivisty do instituce, která se hlásí k neoliberalismu, tržnímu fundamentalismu, který se zasloužil o erozi zdravotnických systémů v desítkách zemí s nízkými a středními příjmy".[25] Leslie (1999) používá jako příklad entrismu snahy transformovat zevnitř instituce, které se potýkají s genderovými nerovnostmi, tím, že do nich vstupují lidé, kteří tyto nerovnosti mají napravit.[26]
V některých zemích byly přijaty zákony, které mají odradit od různých forem entrismu. Ve volbách v americkém státě New York jsou změny stranické příslušnosti již registrovaných voličů formálně zpracovávány až týden po všeobecných volbách v daném roce. Cílem je zabránit vstupům do primárních voleb, protože jsou přístupné pouze voličům, kteří jsou již zapsáni ve straně pořádající primárky.[27] Newyorský zákon Wilsona Pakuly rovněž vyžaduje, aby kandidáti, kteří nejsou členy určité politické strany, získali před kandidaturou v primárních volbách formální souhlas příslušných stranických výborů. Tento zákon byl přijatý poté, co kandidátiAmerické strany práce (American Labor Party) koncem 40. let 20. století vstupovali do primárek Demokratické a Republikánské strany a vítězili v nich.[28]
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuEntryism na anglické Wikipedii.
{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite encyclopedia}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite AV media}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“., retrieved on October 25, 2007.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.PFAFF, WILLIAM. Despite the Smell of Death, Tories Will Likely Hang On.Los Angeles Times. Los Angeles, Calif.: June 17, 1986, s. 5. Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.