Tento článek není dostatečněozdrojován, a může tedy obsahovat informace, které je třebaověřit.
Jste-li s popisovaným předmětem seznámeni, pomozte doložit uvedená tvrzení doplněnímreferencí navěrohodné zdroje.
Japonský vládní plakát propagující Jižní Ameriku
Emigrace (zlat.ex-migrare, vystěhovat se) je opuštění (čiútěk) ze země původu a přestěhování se do jiné země. Podobněimigrace znamená přistěhování se, což je totéž, ale z pohledu cílové země emigrace. Pro nedobrovolný odchod z vlastní země (vyhnanství) se užívá slovoexil a exulant či vyhnanec.Migrace je stěhování skupin obyvatelstva.
Důvody emigrace mohou být ekonomické, sociální, politické, náboženské nebo jiné pronásledování. Podle toho se rozlišuje mezi
Uprchlíky, kteří žádají oazyl či mezinárodní ochranu, protože jim v jejich zemi hrozí pronásledování. Pokud je tato obava odůvodněná, jsou účastnické země dleÚmluvy o právním postavení uprchlíků z r. 1951 povinny jim přiznat status azylanta. V ČR tento postup upravuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu.
Ekonomickými a sociálními migranty, kteří emigrují z vlastního rozhodnutí a kterých se týká Zákon o pobytu cizinců. V ČR se jedná o zákon č. 326/1999 Sb. Jestliže cizinci nesplňují podmínky pro přiznání azylu, může jim stát udělit doplňkovou ochranu.[1]
Pojem emigrace se používá též vekologii, kde označuje přesun jedince (nebo skupiny jedinců) z příslušnépopulace jinam. Příkladem může býtvčela medonosná přirojení, mladíkrálíci odcházející založit novoukolonii apod.
Rovnice populačního růstu užívaná v ekologii nebo v lidskédemografii se pak dá psát jakoNt+1 = Nt + B − D + I − E
Emigrace v uvedené rovnici označuje počet jedinců (obyvatel), kteří opustí určité území (stát, okres, územně vymezenou populaci) za jednotku času, což je zpravidlarok. Někdy se míra emigrace přepočítává na 1 000 nebo 100 000 jedinců (obyvatel). Je-li tedy míra emigrace v určitém státě např. 4 promile, znamená to, že z každých 1 000 obyvatel v daném roce čtyři opustili daný stát. Má-li tento stát např. 10 000 000 obyvatel, je celkové množství emigrujících obyvatel rovno 40 000.
Veliký kulturní i politický význam měly už historické emigrační vlny. Z dnešního hlediska spíše ekonomickou emigrací bylakolonizace střední a východní Evropy v 13.–15. století. Velké vlny emigrace z náboženských důvodů přinesly občanské a náboženské války 16. a 17. století (např. židé ze Španělska, češtíexulanti,hugenoti po roce1685 ašlechta zaRevoluce z Francie, náboženští emigranti z Velké Británie do Severní Ameriky atd.). 19. století bylo dobou masové emigrace do USA, zejména z Irska, Německa, Itálie, Polska a dalších zemí. Hromadný politický exil následoval po Ruské revoluci v letech 1918–1923 i po převzetí moci nacisty v Německu roku 1933. Zejména emigrace Židů před válkou a za války měla významné důsledky pro následující kulturní a vědecký vzestup USA.
Po skončenídruhé světové války muselo odejít z východních částí bývalé Německé říše a dalších území 12 až 14 milionů Němců, asi 1,2 milionu Poláků a po vzniku Polské republiky (1945–1947) byli z území bývaléhoPruského Slezska vyhnáni i Češi (potomcipobělohorskýchexulantů) a ostatní národnostnímenšiny. Několik milionů Židů emigrovalo do státuIzrael, odkud odešlo asi 650 tisíc Arabů a zhruba stejný počet Židů byl vypuzen z okolních arabských států. Po vyhlášení nezávislostiIndie (1947–1948) muselo přes 7 milionů muslimů odejít doPákistánu a zhruba stejný počet Indů a Sikhů naopak z Pákistánu do Indie.
V roce 1992 požádalo o azyl v zemích EU 672 tisíc migrantů, načež počty řadu let klesaly. V roce 2014 dosáhl počet žadatelů 626 tisíc, převážně zeSýrie aAfghánistánu, ale také z afrických zemí,Ukrajiny a ze západníhoBalkánu. Asi 70 % z nich požádalo v Německu, Švédsku, Itálii, Francii a Maďarsku a celkem 45 % žádostí bylo úspěšných. Podle země původu získalo azyl nejvíce uprchlíků ze Sýrie,Eritreje, Afghánistánu a Iráku.[2]
Významné vlny emigrace následovaly po prudkých politických a náboženských změnách, například v husitské době a zejména poporážce stavovského povstání roku1620 a po zavedeníObnoveného zřízení zemského roku1627 – tehdy z českých zemí odešlo odhadem padesát tisíc rodin.[3] Titoexulanti věřili tomu, že se po změně poměrů budou moci do své vlasti vrátit.[4]
Jiný typ poměrně masové emigrace z hospodářských důvodů nastal v důsledku demografického růstu a nedostatku půdy ve druhé polovině 19. století. Čeští a slovenští emigranti odcházeli zejména do USA, ale také doRuska a dalších zemí.[5]
V doběprvní republiky odcházeli do zahraničí Češi a Slováci především ze sociálně-ekonomických důvodů. Mnoho lidí opustiloČeskoslovensko v průběhu20. století také v důsledku různýchokupací v několika emigračních vlnách. První byla vyvolánanacistickou okupací roku1939, kdy odcházeli jednak lidé politicky angažovaní, ale zejména Židé, kterým hrozilo vyhubení v koncentračních táborech (holokaust). Mnozí utečenci bojovali v cizích armádách a velká část se po roce1945 vrátila. Pokud bojovali v západních armádách, byli po roce1948 zpravidla diskriminováni a pronásledováni komunistickým režimem.
Vystěhovalectví československých občanů do Austrálie
Pomoc především Slovákům, ale i Čechům, kteří se chtěli v době mezi první a druhou světovou válkou vystěhovat do Austrálie většinou ze sociálně-ekonomických důvodů, poskytoval státní spolekČeskoslovenský ústav zahraniční. V době první republiky žilo v Austrálii na 600 Čechů a Slováků. Pracovali převážně v zemědělství, dělnických profesích, někteří v různých řemeslech. Po několika letech pobytu se za některými emigranty přistěhovaly i jejich rodiny. Povolení ke vstupu do země dostali jejich nejbližší příbuzní i na přelomu dvacátých a třicátých let, v doběvelké hospodářské krize, kdy australská vláda přistěhovalectví téměř úplně zastavila, aby udržela pracovní místa pro australské dělníky. Ve druhé polovině třicátých let bylo vystěhovalectví vázáno na zvláštní přistěhovalecké předpisy. Vstup do země byl posuzován individuálně a povolován ministerstvem vnitra.
V oblasti kultury a sportu tu vyniklo několik občanů Československé republiky. Kulturní život v Austrálii první poloviny 20. let ovlivnil český taneční a baletní mistr Eduard Borovanský, člen baletu Národního divadla, který v zde několikrát hostoval a v roce 1938, když se dozvěděl opřipojení Rakouska knacistickému Německu, zůstal vMelbourne, natrvalo. Stál zde u založení australského státního baletního souboru. Zemřel v Melbourne v roce 1959.
V Austrálii se do povědomí příznivců fotbalu zapsal pražský fotbalový klub ČKD Vršovice, který zde v rámci čtyřměsíčního turné odehrál dvacet zápasů. Zde tento klub získal do svého znaku klokana a jménoBohemians.[6]
Druhou vlnu politické emigrace tvořili lidé, kteří odešli po komunistickém převratu vúnoru roku 1948. Většina z těchto lidí považovala svůj exil za dočasný, po pádu komunistického režimu měli v úmyslu se vrátit.[5] Roku1952 vybudoval režim na hranicích takzvanouŽeleznou oponu, což emigraci podstatně ztížilo. V této vlně odešlo z Československa přibližně čtyřicet tisíc lidí.[5] V roce 1955 byla komunisty poprvé vyhlášenapropagandistická „Akce Návrat“, jejímž cílem bylo rozbití široké československé exilové základny v zahraničí.
Další emigrační vlna přišla po 21. srpnu1968 poInvazi vojskVaršavské smlouvy do Československa. Až do podzimu roku 1969 byly hranice poměrně otevřené, což emigraci usnadnilo. Odhadem odešlo zČSSR v letech1968–1969 více než 80 000 lidí.[5] S tímto číslem je srovnatelná jenmaďarská emigrace z roku1956, kdy odešlo 300 000 obyvatel téměř přes noc.[zdroj?]
Mezi lety1969 až1989 odešlo z ČSSR dalších 140 až 150 tisíc lidí, z nichž bylo 24 % dětí a 41 % osob ve věku 16-30 let.[zdroj?]UNHCR uvádí až 250 tisíc lidí.[zdroj?]
Po dlouhou dobu byla vsocialistickém Československu emigrace trestná, majetky, jež tu emigranti zanechali, bylykonfiskovány, jejich příbuzní měli záznam vkádrových posudcích, lidé, kteří byli s emigranty v kontaktu, byli trestáni,[5] atd. Když několikrát vyhlášená „Akce Návrat“ nesplnila očekáváníkomunistického režimu, tak v roce1977 vznikla směrnice, která emigrantům umožňovalaupravit si vztahy s ČSSR. Znamenalo to legalizaci právního vztahu emigranta a ČSSR. Ten se mohl buď do vlasti vrátit, zůstat československým občanem v zahraničí, nebo po pěti letech legálně zrušit své občanství, načež byl považován za cizince a jako na takového na něj československé úřady od toho okamžiku pohlížely. Tuto možnost mohli využít lidé, kteří se politicky či jinak neangažovali proti komunistickému režimu či se dostatečně káli a v obou případech slíbili, že se ani v budoucnu angažovat nebudou. Za „upravení vztahu“ musel emigrant zaplatit vevalutách.[7]
Krajan je název pro příslušníka druhé a následovné generace imigrantů do cílové země, narozený v tranzitní nebo cílové zemi emigrace, který má český nebo slovenský původ. Krajan alespoň pasivně ovládáčeský neboslovenský jazyk a ještě se plně neasimiloval do nové národnosti. Krajan se obvykle vykazuje svým národním původem, udržuje vztahy se svou původní vlastí, udržuje tradice přivezené ze staré vlasti a účastní se dění v krajanských spolcích.
Nejznámější krajanská centra vseverní Americe jsouTábor vJižní Dakotě,Praha vTexasu,New Prague a Veseli v Minnesotě neboCicero vIllinois. Významné krajanské spolky a činnosti vznikly v té době v USA, v Kanadě, v Německu, ve Francii, ve Švýcarsku a v dalších zemích. Ve východní Evropě žijí čeští krajané na Ukrajině v oblasti Volyně, na Krymu, v moldavské vesniciHolubinka, v několika horských vesnicích v rumunskémBanátu, v přilehlé nížinaté oblasti Banátu na Vojvodině v okolí města Bela Crkva, kde se nachází vesniceSelo, Kruščice a Gáj, a dále v bosenských obcích Nová Ves nebo Mačino Brdo, které se nachází v oblasti kolem města Banja Luky. Významná česká menšina žije též v Chorvatsku, v okolí městaDaruvaru.
Jakouloženka byla označována osoba poslaná v období komunistickédiktatury do zahraničíStátní bezpečností, převážně v emigračních vlnách z let1968/1969 a v roce1986. „Uloženka“ vystupovala jako běžný emigrant nevzbuzující pozornost. Jejím úkolem bylo usadit se v cílové zemi, co nejdříve získat novéstátní občanství a profesní postavení a být připravený na pozdější využití. Uloženek bylo z ČSSR do zahraničí odesláno několik tisíc. O tomto termínu se vČR poprvé zmiňujeIvan Sviták, pracovníkMZV ČSSR na přelomu šedesátých a sedmdesátých let ve svýchStatích.
Podrobnější informace naleznete v článku Reemigrace.
Pojemreemigrace označuje návrat emigranta (případně jeho potomků) do země, z níž odešel.[8] Reemigraci musí vždy předcházet emigrace, což je opuštění či únik z jedné země do druhé.[9][10]
Evropská unie disponuje nástrojem nazývaným „Integral part“, který navrhlaEvropská komise v roce 2005 a který se týká ilegálních migrantů, kteří mají býti vráceni zpět do země původu.[11]
Důvodů k reemigraci je velké množství a často jsou navzájem propojeny. Mezi nejvýznamnější faktory patří tyto:[12][13]
Ekonomické
Ekonomické důvody k reemigraci jsou často spojeny se změnou hmotného zajištění jedince. V takovém případě je opětovný návrat do země původu vázán na snahu zajistit si lepší ekonomické postavení, než jakého bylo dosaženo v hostitelské zemi.
Sociální
Sociální důvody vykreslují vztah mezi reemigrujícím a okolní společnosti. Tato návaznost má dvojí podobu. Důvodem k reemigraci může být jak neuspokojivá integrace do nové společnosti, která v jedinci vytvoří pocit frustrace a odcizení, tak i návaznost reemigranta na původní společnost, například blízké pouto k rodině a blízkým. Tato návaznost později vede k opětovnému návratu.
Politické
Politické důvody opětovného návratu tvoří významnou část na celkovém podílu reemigrace. Oficiálně deklarovaný, ale i nepřímý politicko-společenský nátlak ze strany hostitelských vládnoucích elit na jedince či celou skupinu v podoběperzekucí a jiného protiprávního jednání vede k nucenému odchodu emigranta do jiné další země. Druhou možností pak může být návrat emigranta do rodné země v důsledku příznivých politických změn, které v ní nastaly.
Právní proces reemigrace není ve všech státech jednotný. Pro demonstraci poslouží právní systém v Nizozemsku, který s reemigrací počítá a určuje její pravidla.
Pokud se rozhodnete pro reemigraci do své země původu, máte možnost požádat Sociální pojišťovnu o tzv. měsíční příspěvek na reemigraci, který vám má pokrýt životní náklady v průběhu procesu vaší reemigrace. Tato možnost je ukotvena v zákoně o vysídlení. Výše této výhody závisí na vaší rodinné situací, na vaší mateřské zemi, do které chcete reemigrovat, a také na dalších dávkách, které pobíráte. Ty se vám pak odečítají z příspěvku na reemigraci. Nizozemský systém také nabízí příspěvek na zdravotní pojištění, pakliže se po přestěhování nenacházíte v nizozemském systému zdravotního pojištění.[14]
Reemigrační vlny v Československu a v pozdějším Česku by se daly rozdělit na dvě fáze.
První reemigrační vlna byla ta poválečná v druhé polovině čtyřicátých let, vyvolaná porážkou Německa ve 2. světové válce a z toho plynoucím rozpademProtektorátu, na nějž navázalo obnovení Československa, tzv. třetí republika. Už v červenci roku 1945 československá vláda oficiálně požádala emigranty o návrat do vlasti. Jedním z hlavních důvodů bylo naplnění pracovních míst a dosídlování pohraničí.
Reemigrace pobělohorskýchexulantů byla dlouhodobě složitá a různá reemigrační úřední nařízení vedla do slepých uliček. Proto byl už v roce 1928 byl založenJanem AuerhanemČeskoslovenský ústav zahraniční. Je otázkou, zda by k reemigraci potomků pobělohorských exulantů do vlasti vůbec došlo, kdyby neexistoval ČÚZ, kdyby nebylivysídleni Němci z Československa a kdyby těmtoperzekvovaným Čechům nenabídlo ihned azyl Německo.[15] Před drancujícími hordami Poláků vyhánějících Čechy z „nového Polska“ exulantům (kromě širokých rodinných vazeb) nikdo kromě Německa okamžitě nepomohl.
Druhá vlna reemigrace byla po pádu komunismu v devadesátých letech 20. století. 35 tisíc lidí reemigrovalo po sametové revoluci, což v porovnání s počtem lidí, kteří Československo opustili, nebylo vysoké číslo. Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky uvádí, že pouze během let 1969–1989 opustilo Československo 250 tisíc lidí. Největší příliv vracejících se obyvatel byl v prvních pěti letech, tj. od roku 1991 do roku 1994. Následovně nastal trvalý mírný pokles. Důvodů reemigrantů vracet se zpět bylo mnoho, primární důvody byli přátelé či rodina. Důvod proč se nevracet, byla například trvalá práce v zahraničí, o kterou nechtěli přijít. Mezi známé reemigranty by se dal zařadit například režisérJuraj Herz, který emigroval v osmdesátých letech. Mnoho reemigrantů se vracelo do Česka jen okrajově, tzn. že si nadále udržovalo druhý domov ve své druhé zemi jako například herecJan Tříska, zpěvákWaldemar Matuška či spisovatelArnošt Lustig.[16][17]
↑AXMANNOVÁ, Kamila. Dopad reemigrace na národní identitu. Praha, 2013. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav Etnologie. Vedoucí práce Prof. PhDr. Leoš Šatava, Csc.
↑VERZEKERINGSBANK, Sociale. What is the Remigration scheme? - Remigration - SVB.www.svb.nl [online]. [cit. 2017-11-30].Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-06-13. (anglicky)
↑ŠTĚŘÍKOVÁ, Edita.Země otců : z historie a ze vzpomínek k 50. výročí reemigrace potomků českých exulantů. 1. vyd. vyd. Praha: Kalich, 2005. 498 s.ISBN80-7017-018-2. S. 250–280.
↑VACULÍK, Jaroslav.Poválečná reemigrace a usídlování zahraničních krajanů. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 229 s. Masarykova univerzita v Brně.ISBN80-210-2818-1.
↑1976-, Nešpor, Zdeněk R.,.Reemigranti a sociálně sdílené hodnoty: prolegomena k sociologickému studiu českých emigračních procesů 20. století se zvláštním zřetelem k západní reemigraci 90. let. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky 95 p. s.ISBN8073300176.OCLC53261656
BOBKOVÁ, Lenka.Exulanti z Prahy a severozápadních Čech v Pirně v letech 1621-1639. Praha: Scriptorium, 1999. 228 s.ISBN80-86197-05-0.
Z. Jirásek,Československá poúnorová emigrace a počátky exilu. Brno: Prius 1999 - 88 s.
Kříž, Jaroslav, Křížová, Lenka:Střípky z českého Chicaga. Edice dokumentů k dějinám Čechů v americkém Chicagu v letech 1848-1918. Praha: Academia, 2017.ISBN978-80-200-2721-4.
KUTNAR, Zdeněk.Počátky hromadného vystěhovalectví z Čech v období Bachova absolutismu. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1964. 81 s.
Ottův slovník naučný, heslo Emigrace. Sv. 8, str. 574
M. Petrusek (vyd.),Velký sociologický slovník. Praha: Karolinum 1996. Heslo Emigrace, str. 255.
M. C. Putna,Rusko mimo Rusko: dějiny a kultura ruské emigrace 1917-1991. I./II. Brno: Petrov, 1993-94 - 200 + 301 s.ISBN80-85247-45-3
RECHCÍGL, Miloslav.Počátky české emigrace do zemí Latinské a Severní Ameriky: Přednáška na Karlově univerzitě v Praze dne 25. 5. 1999. Brno: Nakladatelství a vydavatelství Miroslav Nehyba, 1999. 12 s.ISBN80-902645-3-0.
E. M. Remarque -Zaslíbená země Nakladatelství IKAR. (Popis života německých exulantů v USA za druhé světové války)
P. Tigrid,Politická emigrace v atomovém věku. Praha: Prostor 1990 - 137 s.ISBN80-85190-00-1
Kol.Začiatky českej a slovenskej emigrácie do USA. Česká a slovenská robotnícka emigrácia v USA v období I. internacionály. Zborník statí. Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied, 1970. 335 s. (slovensky, česky)
