Stupňování (téžkomparace, řidčejigradace[1]) vlingvistice znamená tvoření tvarů 2. a 3. stupně, vyjadřujících stupeň vlastnostipřídavných jmen apříslovcí. Ze syntaktického hlediska může být prováděno buďodvozovánímslov, resp. pomocíohýbání (flexe), nebo skládáním základního tvaru se stupňovacími příslovci.
Ze sémantického hlediska může být stupňování prosté (stupeň vlastnosti nezávisle) nebo poměrné (srovnávací, relativní).
První stupeň se nazývápozitiv, druhýkomparativ a třetísuperlativ.
Pokud použití 2. či 3. stupně neslouží k porovnání, jde oelativ.
Pozitiv (1. stupeň) vyjadřuje základní míru vlastnosti, napříkladMůj otec je jižstarý. Při srovnávání znamená stejnou míru, např.Petr je stejněstarý jako Pavel.
Pozitiv je obvykle považován za základní tvar slova (lemma), pod kterým se přídavná jména a příslovce uvádějí veslovnících.
Komparativ (2. stupeň) vyjadřuje vyšší/nižší míru vlastnosti. Obvykle se používá ke srovnávání, např.Petr jestarší než Pavel.
S použitím příslovce lze druhý stupeň vyjádřit i opisně, dvěma slovy:více starý = starší (nikoli všakvíce starší), jak je to běžné například v angličtině u dlouhých slov.
Pokud komparativ nemá funkci porovnávací, nýbrž navyšuje míru vlastnosti, pak jde o tzv.elativ (komparativ absolutní[zdroj?!]).
Slouží ke zmírnění (eufemizaci) tvrzení: Např. se používá„Paní Nováková jestarší dáma.“ (místo„Paní Nováková jestará.“)
Komparativ absolutní se používá v některých jazycích, například vlatině nebo vešpanělštině. Včeštině se vyskytuje poměrně málo.
Do češtiny ho překládáme pomocí příslovcí (velmi, hodně apod.), například: „Petruscallidissimus est.“ – doslova „Petr jenejchytřejší“, ve významu „Petr jevelmi chytrý“, a to tedy bez porovnávání s kýmkoli jiným.
V češtině jde např. oslovní spojení „s největší radostí“, „i za nejtěžších okolností“.
Superlativ (3. stupeň) vyjadřuje nejvyšší/nejnižší míru vlastnosti, např.Petr jenejstarší z celé třídy. Jde o relativní superlativ, protože je určen až porovnáním s jinými subjekty.
Výrazsuperlativ se v češtině používá i vpřeneseném významu: Mluvit o někom/něčem v superlativech tedy znamená vychvalovat ho/to.
Jenže superlativ, jako stav při stupňování slov, je nezávislý na emočním zabarvení: Ať už zesilujeme pozitivně nebo negativně emočně zabarvená slova, gramaticky jde o stále stejný superlativ, a to i u negativních emocí.
Některá slova, ačkoli gramaticky ve forměpozitivu, v prvním základním stupni porovnávání, jsou již sama svými superlativy: Například slovo „dokonalý“ je superlativem, neporovnávatelným. Sice lze obecně nedokonalé výrobky porovnávat, který je „dokonalejší“, ale to se vlastně jen porovnává, který z nich je „méně nedokonalý“. Jakmile je totiž věc dokonalá, již nemůže být lepší: Je sama sobě absolutním superlativem.
Pro takováto slova nemá smysl používat předponu „nej-“ pro tvorbu slova o významu „absolutní dokonalosti“: Slovo pro superlativ totiž již existuje.
Přesto lze i takovou konstrukci s předponou "nej-" vytvořit, má však již jiný význam, než absolutní tedy neporovnávatelný superlativ: Je i tak porovnáván. Tzv. "nejdokonalejší" výrobek vlastně ani není považován za dokonalý, je naopak zřejmě nedokonalý. Má však oproti ostatním z porovnávané množiny nejmenší míru nedokonalosti: A to je právě předmětem prohlášení. Je tedy jen „relativně dokonalý“: Takový přívlastek má smysl jen v souvislosti porovnávání s jinými, není absolutní. Relativní superlativ ve třetím gramatickém stupni s předponou "nej-" tedy na škále dokonalosti stojí až pod absolutním superlativem, tedy pod přívlastkem „jen“ ve tvaru prvního stupně: Je významově slabší. Jde o obdobu porovnávání v matematice:maximum versussupremum.
Při porovnávání po škále jde o jakési umisťování na přímku. Ta však má dva konce a i dolní konec je gramaticky superlativem: Uvažovat tedy lze i obecně o „vzdálenosti od průměru”. Lze tedy mít i vzájemně „opačné superlativy“: Některé mohou existovat v párech. Například k prototypu dobra (Bůh) existuje zlý protipól (ďábel). Od prototypů lze odvodit jazykovědné stupňovacípozitivy:
A i matematika má své párové obdoby:minimum versusinfimum.
V praxi tedy lze vyslovit například i větu:„Každým týdnem vypadáš těhotnější a těhotnější.“
Nejen, že absolutní superlativy nemá smysl stupňovat, obdobně ani nemá smysl superlativy rozvíjet jakýmikoli přívlastky/příslovci: Případná „velká dokonalost“ zůstává identickou s (prostou) dokonalostí. Obecnou jejich vlastností jebinárnost: Buď platí, a pak nemá smysl tuto platnost „vylepšovat“, anebo prostě neplatí, tedy vůbec. Naopakanalogově „měřitelné“ jevy/přívlastky (rychlost: savost, viskozita) z definice na kontinuu nedávají možnost pro absolutní tvrzení.
Absolutních či neporovnávatelných superlativů bývá v jazycích jen málo. I pro běžnou mluvu je vhodné je rozeznávat, naučit se je používat správně:
Výjimečně se v některých jazycích (např. vevelštině) objevuje i čtvrtý stupeň,ekvativ (ekvivalentní), který vyjadřuje stejnou míru vlastnosti. Napříkladvelšský výraz „mwy swynol“ odpovídá českémustejně krásný.[2]
Slovníkové heslostupňování ve Wikislovníku | Tento článek je příliš stručný nebopostrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodněrozšíříte. Nevkládejte všakbez oprávnění cizí texty. |
