Egypt patří k zemím s nejdelší historií, jeho dědictví můžeme sledovat podéldelty Nilu zpět do 6.–4. tisíciletí př. n. l. Uznáván jakokolébka civilizace,starověký Egypt viděl jedny z nejranějších vývojových etap psaní, zemědělství, urbanizace, organizovaného náboženství a centralizované vlády. Ikonické památky jakoGízská nekropole a jejíVelká sfinga, stejně tak jako ruinyMennoferu,Vesetu,Karnaku aÚdolí králů odrážejí toto dědictví a zůstávají významným středem zájmu vědeckého i amatérského. Dlouhé a bohaté kulturní dědictví Egypta je nedílnou součástí národní identity, která odráží jeho unikátní transkontinentální umístění – je zároveňstředomořskou,středovýchodní iseveroafrickou zemí.[3] Egypt byl raným a důležitýmcentrem křesťanství, ale byl z velké částiislamizován v sedmém století a stále zůstává převážněmuslimskou zemí, i když s významnoukřesťanskou menšinou.
Egypt je jednou z nejlidnatějších zemí Afriky. Většina zpřibližně 115 milionů[4] obyvatel žije poblíž břehů řeky Nil na ploše 40 000 čtverečních kilometrů, kde se nachází jedináorná půda v zemi. Většina nehostinné pouštěSahary je pouze velmi řídce obydlena. Přibližně polovina obyvatel Egypta žije ve městech, většina z nich v hustě obydlených centrechKáhiry,Alexandrie a dalších velkých městnilské delty.
Tato země je známá především díky starověké civilizaci a několika světově proslulým monumentům, jako jsou napříkladpyramidy v Gíze aVelká sfinga. MěstoLuxor, které se nachází na jihu Egypta, skrývá početné starověké artefakty, jako například chrámový komplexKarnak aÚdolí králů. Egypťané jsou obecně považováni za kulturně a politicky důležitý národStředního východu.
Egypt měl svůj odlišný etymologický vývoj ve starověku.[ujasnit]
Základ dnešního výrazu Egypt je třeba hledat v označeníPtahovachrámového komplexu v městěMennofer (řecky Memfis). Komplex byl nazýván „Palác PtahovaKa“, ve staréegyptštině „hat ka ptah“. Další vývoj výslovnosti vedl až podobě „hykupta“ (srovnej české půl dne → poledne).
StaříŘekové výrazhykupta přizpůsobili své výslovnosti a použili jej i pro svůj mýtus o založení Egypta králem jménemΑΙΓΥΠΤΟΣ (Aigyptos). S nástupem a rozšířením římské civilizace dostává název země novou podobuÆGYPTVS (Égyptus). Po připojení Egypta kŘímskému impériu zůstal termín Égyptus zachován v názvu nové římské provincie a přešel i do většiny jazyků jako Egypt.Staroegyptské názvy Egypta prozrazují, že starověké obyvatelstvo svou zemi nazývalo odlišně a mnohotvárně. Podle archeologických nálezů a hieroglyfických nápisů byl starověký Egypt svými obyvateli nejčastěji nazýván „Kemet“ (Černá země).
Také současný oficiální název země je odlišný a zníDžumhúríjat Misr al-arabíja, což v arabském světě a v Egyptě samotném se nahrazuje hovorovýmMaṣr čiMiṣr.
Vestaré češtině se Egypt nazýval buď Egypt, nebo Egyptus, Ejiptus či Ejipt.[5]
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Egypta.
Historie Egypta patří mezi nejdelší souvislé historie sjednoceného státu. Nilské údolí vytváří přirozenou zeměpisnou oblast ohraničenou na východě a západě pouštěmi, na severu mořem a na jihunilskými katarakty. Snaha ovlivnit nilské záplavy vedla v době 3 000 př. n. l. ke vzniku jednoho z prvních států na světě.
Skupinky člověka roduHomo erectus se při rozšiřování z Afriky do západní a jižní Asie pravděpodobně též usadily v údolíNilu. Ze středníhopaleolitu pochází mnoho lokalit, kde bylo doloženo využívánírohovce vhodného pro výrobupazourků.[6]
Postupně se skupinylovců a sběračů začaly usazovat a zhruba od 10. tisíciletí př. n. l. začaly v Nilském údolí vznikat trvalejšízemědělská sídliště. Lidé využívali bohatství, které jim nabízelo údolí Nilu. Nilské bahno poskytovalo materiál na stavbu nízkých stěn chatrčí, na výrobukeramiky a také každoroční nilské záplavy přinášely živiny pro rostlinstvo v okolí. Kolem 8000 př. n. l. začalo masivnější sestěhovávánípasteveckých národů k Nilu, v důsledku vysychání širokých oblastí (zárodkySahary), na jehož příčině se odborníci zatím neshodli (možná je klimatická změna i nadměrné spásání v důsledku populační exploze).
Okolo roku 6000 př. n. l. vstoupil Egypt doneolitu. V této době vzniklo několik kultur, z nichž nejvýznamnější jsoubadárská kultura anakádská kultura. Ty jsou považovány za bezprostřední předchůdce egyptské říše (tzv.předdynastická doba). V pozdní nakádské kultuře (archeologové hovoří většinou o kultuře Nakáda III) nacházíme nejstarší doklady o užitíhieroglyfického písma, zhruba kolem roku 3200 př. n. l.[7] Centralizačnímu procesu předcházelo vytváření kmenových svazů, vyvolané potřebou organizovat odvodňovací práce. VHorním Egyptě nabyl převahy kmen, který sídlil v okolí osadyNechen (pozdější Hierakonpolis), vDolním Egyptě to byl kmen sídlící v severozápadní deltě Nilu v okolí osadyBútó.
Roku 3150 př. n. l. sjednotilfaraonMeniHorní aDolní Egypt. Vznikl tak tzv. dynastický Egypt, spolu seSumerem první významná říšestarověku. Při uspořádávání staroegyptské historie se většinou využívá relativního datování podle vlády panovníků a egyptských dynastií, jež vychází převážně z díla řeckého historikaManehta. Podle této tradice se od3. dynastie hovoří o tzv.Staré říši (zhruba 2700–2200 př. n. l.). Panovníci této říše byli považováni za ztělesnění bohů (zpočátku zejména slunečního bohaRe) a měli neomezenou moc. Nazývali sefaraoni. Nechávali budovatpyramidy, jež jsou dodnes jedněmi z nejcennějších památek lidské historie.
Za vlády faraonaDžosera (kolem 2610–2590 př. n. l.) a panovníků4. a5. dynastie se hranice Egypta posunuly až kAsuánu na jihu. Džoser nechal postavit první pyramidu(stupňovitou), za 4. dynastie pak vznikly slavnépyramidy v Gíze.
Po rozpadu Staré říše a následném stopadesátiletém období zmatku se podařilo vládcům městaVesetu (Théby) v Horním Egyptě, konkrétněMentuhotepovi II., říši znovu sjednotit a pod vládou11. dynastie vzniklaStřední říše (2040–1650 př. n. l.).[8] Hospodářský a kulturní vrchol zažila za dlouhé vládyAmenemheta III. (1818–1773 př. n. l.).
Kolem roku 1650 př. n. l. se zmocnily vlády v Egyptěsemitské kmeny z Asie, jimž se později začalo říkatHyksósové. Ti Dolní Egypt načas ovládli. Přinesli s sebou inovace – nový typ luku, nové typybronzových zbraní, chov koní a užití válečných vozů, čímž se změnil způsob vedení válečných bojů. Hlavním městem učiniliHatueret. FaraonuAhmosi I. se nicméně kolem roku 1550 př. n. l. podařilo vládu Hyksósů zlomit. Založil tak18. dynastii a tzv.Novou říši (1550–1077 př. n. l.). Egyptská říše se v té době rozšířila až kNúbii a k údolíEufratu. Faraoni této éry již nestavěli mohutné pyramidy, pohřbíváni byli vÚdolí králů a o jejich architektonickém vkusu svědčí zejména stavby v chrámovém komplexuKarnak u Vesetu. Úroveň egyptského umění té doby dokládá například slavnáTutanchamonova zlatá maska (dnes vEgyptském muzeu v Káhiře).[9]
Panovník Amenhotep IV. (1364–1347 př. n. l.), jehož manželkou bylaNefertiti, si změnil své jméno naAchnaton a provedl významnou náboženskou reformu, kterou se pokusil zavéstmonoteismus. Za jeho vlády byl jediným uctívaným bohemAton, sluneční kotouč. Nový vládce Tutanchamon nicméně tento kult zrušil, vrátil se kpolyteismu a jméno Achnatona bylo ze seznamu králů vymazáno.
Za vládyRamesse II. (1290–1224 př. n. l.) zažila Nová říše ještě jednou dobu rozkvětu. Po smrtiRamesse III. (1184–1153 př. n. l.) však došlo k rychlému úpadu Egypta a nepokojům. Zmar dovršil vpádLibyjců amořských národů.[10] I když se podařilo Libyjce vyhnat a mořské národy odrazit, faraoni již poté fakticky vládli jen v deltě Nilu a Egypt se rozdrobil.
V roce 525 př. n. l. se Egypta poprvé zmocnilaAchaimenovská říše. Na konci 5. století př. n. l. se naposled osamostatnil pod vládou domácích dynastií (XXVIII.–XXX.). Poté se Egypta znovu zmocnili Peršané. Přisvojili si sice titul faraona, zemi však vládli zeSús (dnes na územíÍránu).
V roce 333 př. n. l. porazilmakedonský vládceAlexandr Veliký perského králeDáreia III. a získal tak egyptské území. Po Alexandrově smrti (323 př. n. l.) jeden z jeho vojevůdců Ptolemaios provincii ovládl a v roce 305 př. n. l. přijal titul krále. Panoval jakoPtolemaios I. Sótér.Ptolemaiovská dynastie, již založil, pak vládla Egyptu až do roku 30 př. n. l. Hlavním městem bylaAlexandrie, nejvýznamnější vědecké střediskohelénského světa a sídlo prosluléAlexandrijské knihovny, největší knihovny starověku, jejíž bohatství (700 000papyrových svitků) bylo však později plně zničeno, dle legendy snad při požáru způsobenémřímským vojevůdcemCaesarem.[11]
Po smrtiKleopatry VII. v roce 30 př. n. l., poslední panovnice dynastie Ptolemaiovců, se stal Egyptřímskou provincií. V římské době proniklo do Egyptakřesťanství.Marek Evangelista působil v Alexandrii.[12] Ta byla v 1. století spolu sAntiochií,Jeruzalémem aŘímem nejvýznamnějším křesťanským centrem. Velké ztráty utrpěli místní křesťané v roce 284, kdy za vlády císařeDiocletiana (284–305) nastalo jejich velké pronásledování. Při dělení římské říše roku 395 se Egypt dostal pod východořímskou (byzantskou) vládu. Ztratil dosavadní hospodářský význam a nábožensky to znamenalo vlivvýchodní církve. PoChalkedonském koncilu v roce 451 se však egyptští křesťané skonstantinopolským duchovním centrem rozešli a založili si samostatnoukoptskou církev, jež existuje dodnes.[13]
Mezi lety 639–646 přemohlimuslimštíArabové veškerý odpor byzantských armád a původního obyvatelstva, jehož potomky je současná etnonáboženská skupinaKoptů (zhruba 10% obyvatel Egypta). Za vládychalífyMu'áviji I. (661–750) začala postupná arabizace aislamizace Egypta. Koptové sice několikrát povstali, ovšem marně. Arabové založili nové hlavní město zvanéFustát, které bylo později vypáleno během křížových výprav.[14]Káhira byla založena v roce 986.[15] Časem se z ní stalo centrum země.
Arabové vládli zemi zBagdádu, nicméně při oslabení mociAbbásovců se vlády nad Egyptem chopilimamlúci, původně vojenští otrociturkického původu. První mamlúcká dynastie nastoupila již roku 868, formálně ještě podrobena Abbásovcům. Mamlúci ztratili moc na úkor Arabů roku 909. Ti založilišíitskýFátimovský chalífát, jemuž časem vládli z Káhiry. Arabsko-šíitská moc skončila s nástupemkurdského vojevůdceSaladina, zakladatele dynastieAjjúbovců (1171–1249). Za jeho vlády seKáhira mj. stala centrem muslimského odporu protikřížovým tažením. Rozšířil sesunnitský islám, který se intenzivně mísil s místními tradicemi, v důsledku čehož se velmi rozšířila islámskámystika, tedysúfismus. Tento jev začal být velmi patrný od 12. století a je v náboženském systému Egypta přítomný doposud.[16] Kolem roku 1250 povstala palácová garda amamlúci znovu uzmuli trůn. Tentokráte již vládli jako zcela suverénní panovnická dynastie.
V roce 1517 dobyl Egypt turecký sultánSelim I. Země se tak stala provinciíOsmanské říše. Správa Egypta byla nadále svěřenamamlúkům, nicméně osmanská nadvláda rozbila ekonomickou strukturu Egypta a krize vyvrcholilačernou smrtí, která v polovině 14. století zabila asi 40 % populace země. Poté Egypťané ztratili vládu nad námořním obchodem ve svém okolí, na úkorPortugalců. To ještě prohloubilo ekonomický úpadek. V letech 1687 až 1731 zažil Egypt šesthladomorů. Ten z roku 1784 ho připravil zhruba o šestinu populace.[17]
TeprveNapoleonovo egyptské tažení v roce1798 ukončiloosmanskou nadvládu nad Egyptem. Po neúspěšném tažení do Palestiny a z důvodu změny politické situace v EvropěNapoleon Bonaparte příštího roku zemi opustil. Zbytky francouzských expedičních sil poté v roce 1801 kapitulovaly před britsko-tureckou armádou. Od roku 1805 intrikami a násilím Egypt postupně ovládlalbánský důstojník tureckého vojska v EgyptěMuhammad Alí Paša. Zamezilbritským pokusům o vměšování do egyptské vnitřní politiky a v roce 1811 svou moc plně stabilizoval vyvražděním tehdejší vojenské a politické elity –mamlúků. Stal se tak faktickým vládcem země, neboťOsmanská říše neměla prostředky na znovudobytí Egypta.
Muhammad Alí anektoval severní Súdán (1820–1824), Sýrii (1833) a části Arábie aAnatolie, nicméně v roce 1841 evropské mocnosti, obávající se, že by mohl ovládnout i samotnou Osmanskou říši, přinutily Alího vrátit většinu svých územních zisků Osmanům. Alí zemi modernizoval. V roce 1820 bylo zavedeno pěstováníbavlny. Bylo natolik výnosné, že učinilo egyptské zemědělství téměř monokulturním. Alí budoval též průmysl, systém kanálů pro zavlažování i dopravu a reformoval státní službu. Učinil z Egypta silně vojenský stát, čtyři procenta populace byli vojáci (tato tradice má dosah až do současnosti). Vojáci se také stali nositeli nové ideologie, moderního egyptskéhonacionalismu.[18]
V roce1848 se Muhammad Alí vzdal trůnu ve prospěch svého syna Ibráhíma.Dynastie, kterou založil, pak vládla Egyptu – zprvu pod formální osmanskou správou (tzv.Egyptské chedivství, existující v letech 1867–1914). Stále více však rostl vliv Britů. Velkou roli v jeho posilování hrálSuezský průplav, dokončený v roce 1869. Jeho stavba podfrancouzským patronátem zemi zadlužila. Již krátce po otevření průplavu, a to v roce1875, se stala největším akcionářem společnosti provozující tuto důležitou vodní cestu právěVelká Británie. Brzy již seděli britští kontroloři přímo v egyptské vládě. To vyvolávalo nacionalistický odpor, u politiků jako byl napříkladAhmed ʻUrabi. Nakonec to vedlo ke vzpouře, proti níž zasáhli Britové. Rozdrtili vzbouřence v bitvě u Tell El Kebiru a od roku 1882 Egypt oficiálně okupovali.[19] V roce1888 byla uzavřena tzv.Konstantinopolská konvence, kterou byl Suezský průplav prohlášen za neutrální území pod správou Velké Británie.[20]
Po porážceMahdího povstání v Súdánu byla v roce 1899 podepsána anglo-egyptská dohoda okondominiu Anglo-egyptský Súdán: Dohoda stanovila, že Súdán bude společně řízen egyptským chedivem a Spojeným královstvím. Skutečná kontrola nad Súdánem byla však pouze v britských rukou.
Zpočátku vnímala řada Egypťanů britskou moc neutrálně, ale tzv. Dinšavský incident z roku 1906, kdy se britští důstojníci dostali do konfliktu s několika vesničany a popravili je, vyvolal bouři nevole a zesílil nacionalistický protibritský odpor v egyptské společnosti.[21]
Aby Británie zabránilachedivoviAbbásovi II. Hilmímu vstoupit doprvní světové války po boku Osmanů, což zamýšlel, sesadila ho a nahradilaHusajnem Kámilem, který byl jmenován sultánem, čímž vznikl na šest let Egyptský sultanát, jenž byl ihned po jeho vyhlášení, 18. prosince 1914, prohlášen britskýmprotektorátem.[22] Po smrti Husajna Kámila v roce 1917 se sultánem stalIsmáíla Ahmad Fu´ád. Britové poté zatížili egyptské obyvatelstvo nucenými pracemi pro budování komunikací a vodovodů s velkými ztrátami na lidských životech.[23] Omezení dovozu zboží však podnítilo rozvoj egyptského lehkého průmyslu.
Po první světové válce získalSaad Zaghlul a jeho nacionalistická stranaWafd většinu v místním zákonodárném sboru. Britové vyhnali Zaghlula a jeho společníky naMaltu, nicméně vzpoura přiměla vládu Spojeného království k vydání jednostranného vyhlášení nezávislosti Egypta dne 28. února 1922. O čtyři dni později pak vyhlásil Egypt pod vládouFuada I.Egyptské království. Britští vojáci však v zemi zůstali.
Ústava z roku 1923 zavedla parlamentní systém. Volby vyhrál Zaghlul a stal se premiérem. V roce 1936 byla uzavřena anglo-egyptská smlouva a britská vojska se stáhla z Egypta, kromě Suezského průplavu. Brzy se tam ale musela vrátit, neboť Egypt se zadruhé světové války stal dějištěm urputných bitev britských vojsk pod velenímmaršálaBernarda Montgomeryho s německou aitalskou armádou pod velením německéhogenerálaErwina Rommela. Sama egyptská armáda nebojovala. I po skončení světové války zůstala britská vojska až do roku1946 v zemi. Poté Britové zůstali jen v Suezu.
Po vyhlášení státuIzrael v roce1948 egyptská armáda spolu s dalšími arabskými státy napadla Izrael s cílem židovský stát zničit a „vyhnat Židy do moře“ připrvní arabsko-izraelské válce. Výsledkem byla porážka arabské koalice, vítězství Izraele a zabránění vzniku palestinského státu. Egypt totiž vzápětí okupovalGazu, zatímco ZajordánskoZápadní břeh.[24]
V roce1951 Egypt vypověděl Konstantinopolskou konvenci, přičemž Velká Británie souhlasila, že se z oblasti Suezského průplavu do roku 1954 stáhne.
Ten zavedlsocialistický způsob vlády a začal spolupracovat svýchodním blokem (přestože patřil k oporámhnutí nezúčastněných zemí).Zestátnění Suezského průplavu v roce 1956 vedlo k vojenskému napadení Izraelem, které bylo součástí tajné dohody mezi Jeruzalémem,Londýnem aPaříží. Vzápětí vyslala Velká Británie a Francie své jednotky údajně pro udržení svobody mezinárodní plavby Suezským průplavem. Vypukla tzv.suezská krize. Poté, co USA daly ruce pryč od celé akce, o které nebylWashington informován dopředu, aMoskva pohrozila bombardováním Paříže a Londýna, všechny tři útočící strany se stáhly. Výsledkem bylo posílení egyptské pozice a zvýšení vlivuSovětského svazu naBlízkém východě.[25]
V roce 1958 se rozhořel vleklý diplomatický spor se Súdánem oHalaibský trojúhelník aBír Tavíl. Zatímco Halaibský trojúhelník má velká naleziště zlata, Bír Tavíl je jen poušť. Obě země tedy stojí o první území, které Britové kdysi připojili k Súdánu, a Bír Tavíl naopak označují za území náležející druhému státu.[26]
V roce1958 vytvořil Egypt spolu seSýriíSjednocenou arabskou republiku vedenou Násirem. V té dominoval Egypt (roku1961 Sýrie svazek opustila, avšak Egypt používal tento název až do roku1971). Založení státu vycházelo z ideologiípanarabismu a arabského nacionalismu, které byly pro Násirův režim klíčové. Násir věřil, že Arabové jsou jeden národ a měli by vytvořit jediný stát, s centrální rolí Egypta.[27][28] Podmínkou bylo upozadění náboženských rozdílů, proto Násir podporovalsekularismus a socialismus.
V roce1967 vyslal Násir armádu na Sinajský poloostrov a donutil pozorovatelskou misiOSN se stáhnout, vzápětí uzavřelTiránskou úžinu, což Izrael předtím prohlásil zacasus belli. 5. června zahájilIzrael preventivní letecký úder, zničilegyptské letectvo a běhemšestidenní války obsadil nejen Gazu, ale i celý Sinajský poloostrov.[29]
Po Násirově smrti v roce 1970 se stal prezidentem jeho viceprezidentAnvar as-Sádát.
V roce1973 Egypt a Sýrie znovuvyzbrojené moderními sovětskými zbraněmi zaútočily zajomkipurské války na Izrael. Po prvních dvou dnech, kdy se Egyptu podařilo překročit Suezský průplav a postupovat do hloubi Sinajského poloostrova, zatímco syrské obrněné jednotky dobyly zpět severní polovinuGolanských výšin ztracených v roce 1967, zahájil Izrael protiofenzivu. V důsledku porazil útočící arabské armády a jednotkyAriela Šarona dokonce obsadilyPort Said na africkém břehu Suezského průplavu.[30]
Po jomkipurské blamáži se začal Egypt odvracet od Sovětského svazu, jemuž prohru připisoval (neúspěšný útok řídilo 10 000 sovětských „vojenských poradců“). Sádát se též začal sbližovat se Spojenými státy a svůj režim značněliberalizoval, pod heslem „politika otevřených dveří“ (infitah), čímž ale dráždil fundamentalisty a konzervativce.
V roce1977 zahájil Anvar Sádát odvážná mírová jednání s Izraelem. To vedlo k podpisumírové smlouvy v roce1979 a k odchodu izraelského vojska ze Sinajského poloostrova (viz téždohody z Camp Davidu). Smlouva s Izraelem však vyvolala odpor ostatních arabských států i místníchislamistů zMuslimského bratrstva a jiných organizací. V roce 1981 byl Sádát nakonec islamisty z hnutí al-Džihádzavražděn.[31]
Jeho nástupcem se stalMuhammad Husní Mubarak. Byl zvolen v referendu, v němž byl ovšem jediným kandidátem. Zakázal strany založené na náboženství, ale islamistický teror se mu dařilo držet na uzdě jen s obtížemi – například 17. listopadu 1997 bylo62 lidí, většinou zahraničních turistů, islamisty zmasakrováno poblížLuxoru.[32] Aby si získal konzervativce, Mubarak deliberalizoval režim v některých otázkách, například zakázal pitíalkoholu. Obnovil vztahy s ostatními arabskými zeměmi a zajistil Egyptu opětovné přijetí doLigy arabských států, z níž byl vyloučen po mírové smlouvě s Izraelci. Posílil také pozici Egypta vůči Súdánu – v roce 2000 se Egyptde facto ujal správy nadHalaibským trojúhelníkem. Svůjautoritářský režim založil, podobně jako předchůdce, na armádě. Před arabským jarem čelil největším protestům v roce 1986, bylo během nich zabito 107 lidí.[33] Krize Mubarak řešilvýjimečnými stavy a represemi opozice. Úzce spolupracoval seSaúdskou Arábií, která mu za to umazala velkou část obřího státního dluhu, a se Spojenými státy. Podporoval jejich zásah vIráku roku 1991, jejich pozdějšíválku proti teroru i tažení protiÍránu.[34] Hrál roli prostředníka v izraelsko-palestinských jednáních. K velkým sociálním problémům patřil překotný populační růst, z Káhiry se stala obří megapole, naplněná ovšem chudinskýmislumy.[35]
Arabské jaro: protest na náměstí TahrirGenerálSísí (vpravo) vládne Egyptu od roku 2013. VlevoJoe Biden.
Od konce roku 2010 probíhaly ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které byly nazvány „arabské jaro“. Egypt byl jedním z epicenter, nepokoje zde začaly na začátku roku 2011.
Na konci ledna roku 2011 egyptský prezidentHusní Mubarak poprvé po čtyřech dnech násilností v hlavním městě promluvil o událostech, které si v zemi vyžádaly nejméně 18 mrtvých a přes 1000 zraněných. Ve svém projevu oznámil občanům, že vyzval vládu k rezignaci, a slíbil demokratické reformy. Podle agentury AP Mubarak ujišťoval občany, že prosadí sociální, ekonomické a politické reformy. Protivládní demonstrace, které ochromily celou zem, pak označil za součást spiknutí k destabilizaci Egypta a zničení legitimity jeho režimu. Celá země byla také odpojena odinternetu. O několik dní později se situace vKáhiře a ostatních velkoměstech ještě více vyhrotila. Podle komisařkyOSN si nepokoje vyžádaly až 300 životů. Odpůrci prezidenta Husního Mubaraka se 31. ledna 2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenougenerální stávku. Následující den ji měl doprovodit „miliónový pochod“. Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slov chtěl dožít v letoviskuŠarm aš-Šajch.[36] Moc převzala armáda (vojenská junta) a faktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské radyMuhammad Husajn Tantáví.
V květnu2012 se v Egyptě konaly demokratické prezidentské volby, které vyhrálislamistaMuhammad Mursí.[37] V prosinci2012 se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podle některých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovala stejná práva všem obyvatelům.[38] Referendum se konalo ve dvou termínech, v každém volila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata – pro hlasovalo 63,8 %. Volební účast ale byla velice nízká – 32,9 %.[39] Mursí byl po roce vlády sesazenarmádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabila nejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes 1 000.[40]Muslimské bratrstvo bylo postaveno mimo zákon a v následných zinscenovaných volbách zvítězil bývalý náčelník generálního štábu egyptské armádyAbd al-Fattáh as-Sísí. Od as-Sísího nástupu k moci čelí společnost ostrým represím a dochází k prohlubování krize lidských práv. Systematicky jsou omezovány svobody shromažďování a svobodného vyjádření protestu.[41] Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000 odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000[42]), stovky členů Muslimského bratrstva byly odsouzeny k smrti.[43] 16. května 2015 byl ktrestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.[44] Sísímu se však podařilo zemi stabilizovat, jak konstatovala a ocenila napříkladVisegrádská skupina.[45] Sísí rovněž spustil mohutné investiční projekty, k největším patří výstavba zcelanového hlavního města, Nové Káhiry.[46] Od roku 2015 roste na území o rozloze přes 700 km2 moderníchytré město pro téměř šest milionů obyvatel. Jeho výstavbu v ceně 45 miliard amerických dolarů financují čínští, indičtí a saúdští investoři.[47][48] Sísí zlepšil vztahy jak se Spojenými státy, tak s Čínou a Ruskem.
Egyptská vlajka je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi vodorovnými pruhy, červeným, bílým a černým. Uprostřed je umístěn státní znak, žlutýSaladinův orel hledící směrem kžerdi. Orel má na hrudi štít, rozdělený na tři části (levý a pravý pruh má žlutou barvu). V drápech drží panel s textemAL-GUMHURÍJA MISR AL-ARABÍJA (Egyptská arabská republika). Znak na vlajce je pozměněný od státního znaku, liší se barvou.
Egyptský státní znak je tvořen zlatým tzv.Saladinovým orlem. Letky a ocasní pera jsou černá. Na hrudi je položen štít v egyptských národních barvách (červeno-bílo-černé svislé pruhy). Orel stojí na zelené (na obrázku zlaté)kartuši se zlatým (na obrázku černým), arabským opisem názvu státu جمهوريّة مصر العربيّة (českyEgyptská arabská republika).
Podrobnější informace naleznete v článku Egyptská hymna.
Egyptská hymna je píseňBilady, Bilady, Bilady (arabskyبلادي بلادي بلادي – „Má vlast, má vlast, má vlast“). Hudbu složil a slova napsal Sayed Darwish. Přestože má tři sloky, běžně se zpívá pouze první z nich.
Satelitní snímek EgyptaDesáté nejlidnatější město EgyptaTanta
Egypt je stát ležící na pomezíseverní Afriky ajihozápadní Asie. Jeho rozloha je 1 002 450 km², což z Egypta činí 30. největší zemí světa. Fyzicky tvoří Egypt východní částSahary. Je tvořen vysoko položenou tabulí, rozdělenou údolímNilu na západní část, tvořenouLibyjskou pouští a východní část, tvořenouArabskou pouští. Podložím tabule je většinourula ažula. V jižní části Libyjské pouště se nachází náhorní plošinaDžilf al-Kabír, která je se svojí průměrnou výškou 1000 m nejvyšším místem této pouště. V Libyjské poušti se rovněž nachází velké množství proláklin, přičemž v největší z nich,Kattarské proláklině, se v hloubce 137 metrů pod hladinou moře nachází nejnižší bod Egypta. Vítr na této poušti vytváří písečnéduny, které dosahují výšky více než 30 metrů. Východní část Egypta tvoří Arabská poušť, která se rozprostírá od nilského údolí až kRudému moři. Na rozdíl od Libyjské pouště je velmi hornatá. Pro tuto oblast jsou charakteristická suchá údolí, která se nazývajívádí. Pomyslný střed této oblasti tvoří řeka Nil, která protéká Egyptem od jižních hranic seSúdánem až na sever, kde ústí doStředozemního moře. Právě tato řeka, která na území Egypta dosahuje přibližné délky 1 600 km, dala vzniknout egyptské civilizaci. I v současné době žije v jejím údolí a deltě 99 % obyvatelstva, které tak využívá pouze 5,5 % rozlohy své země. 98 % Egypťanů žije na 3 % území.
K Egyptu rovněž patříSinajský poloostrov, který je ohraničenSuezským aAkabským zálivem. Sinajský poloostrov patří geograficky již k Asii. Jeho jižní část je hornatá a nachází se zde nejvyšší hora Egypta,Hora sv. Kateřiny (Gebel Katherína), která dosahuje výšky 2 642 metrů nad mořem.
Egypt obecně patří k nejsušším a nejslunnějším zemím na světě. Klima se mění od severu k jihu, stejně tak, jako od východu na západ.
Severní pobřeží uStředozemního moře má horká suchá léta a mírné zimy, kdy se objevují přiměřené deště. Průměrná teplota nejteplejšího července vAlexandrii je 26 °C, resp. 13 °C v lednu. Na rozdíl od většiny území zde nejsou srážky neobvyklé.
Směrem k jihu se podnebí zesubtropického mění naaridní, které je vyznačováno obecně vyššími teplotními rozdíly, vyššími teplotami a menším či zanedbatelným úhrnem srážek.
Luxor uprostřed země má velmi horká léta, kdy teploty běžně překračují 40 °C a krátké slunné zimy, kdy v nejchladnější části mohou teploty klesnout k ránu pod 10 °C.
Asuán na jihu leží takřka naobratníku raka a má klima nejteplejší z celého Egypta. Průměrná teplota letních měsíců přesahuje 34 °C, během dne mohou teploty vystoupit až na 47 °C, v noci neklesají pod 25 °C. Zimy jsou velmi krátké, slunné a teplé, s průměrnými teplotami 25 °C během dne, resp. 5–15 °C v noci. Asuán je jedním z nejsušších trvale obydlených míst na zemi, kdy se déšť nemusí objevit i několik let. Rovněž vlhkost vzduchu je velmi nízká, v extrému dosahuje pouhých 10 %. Kromě všeho patří mezi nejslunnější místa na planetě, s více než 3800 hodinami slunečního svitu za rok se pohybuje na teoretickém maximu a zaujímá místo hned za severoamerickouYumou, která má díky vyšší zeměpisné šířce a tím pádem delším dnům počet slunečních hodin 4000.
Údolí Nilu a zavlažovací systém nedaleko egyptskéhoLuxoru
Pobřeží u Rudého moře má klima obecně mírnější, maximální teploty obvykle nestoupají tak vysoko, jako ve vnitrozemí, zato noci jsou tu teplejší, především v zimních měsících. Průměrná teplota nejteplejšího července v letoviscíchŠarm aš-Šajch,Hurghada,Marsá Alam je 34 °C, 34 °C, resp. 33 °C, zatímco nejchladnějšího ledna 18 °C, 17 °C, resp. 19 °C. Velmi zrádný je vítr zvanýchamsin, horký a suchý vítr, který vane v Egyptě na jaře nebo na začátku léta od jihu a jihozápadu, a s jehož příchodem bývají měřeny teplotní rekordy, teplota vzduchu může ojediněle vystoupit až k 47 °C.
Marsá Alam aŠarm aš-Šajch mají vůbec nejteplejší noci ze všech egyptských měst a obecně nejkonstantnější klima, s malými teplotními výkyvy. Nejpříhodnější období pro návštěvu jsou měsíce březen a duben, resp. říjen a listopad, které průměrnými teplotami v rozmezí 26 °C–29 °C připomínají léta veStředomoří.
Potenciální nárůst hladin moří v důsledkuglobálního oteplování by podle některých odborníků mohl ohrozit hustě osídlené pobřežní pásmo Egypta a mít vážné důsledky pro ekonomiku země, zemědělství a průmysl. V kombinaci s rostoucími demografickými tlaky by mohl významný nárůst hladiny moří do konce 21. století udělat z milionů Egypťanůenvironmentální uprchlíky.[49]
Do roku 2011 byl Egyptprezidentskou republikou. Vládu si od roku1978 drželaNárodní demokratická strana. Do 454členného parlamentu se volilo jednou za 5 let. Významným opozičním hnutím byloMuslimské bratrstvo, jemuž bylo z náboženských důvodů zakázáno vytvořit politickou stranu. Tehdejší prezidentMuhammad Husní Mubarak, který byl v čele Egypta od roku1981, byl porevoluci z roku 2011 donucen odstoupit, a to dne 11. února 2011. Prezidentovu rezignaci oznámil viceprezidentUmar Sulajmán v krátkém televizním prohlášení. Podle něj prezident odstoupil pro dobro republiky. Moc poté převzala armáda.
Nová demokratická ústava byla přijata vreferendu. Ta mimo jiné ustavilapoloprezidentskou republiku. V následných parlamentních i prezidentských volbách zvítěziliislamisté. IslamistickáStrana svobody a spravedlnosti, vytvořená Muslimským bratrstvem, získala 37,5 % hlasů ve volbách do dolní komory a 45 % hlasů ve volbách do horní komory Parlamentu. Druhou skončila také islamistickáStrana světla, která se hlásí ksalafismu (čiwahhábismu) se ziskem okolo 28 % hlasů.Liberální strany vstoupily do opozice, když celkem získaly okolo 20 % hlasů. Prezidentem byl v přímé volbě zvolenMuhammad Mursí (ze strany Svobody a spravedlnosti), když ve dvoukolové volbě získal 24,78 %, respektive 51,73 % hlasů. Noví vládci Egypta přijali novou ústavu, která otevírala cestu k islamistickému státu.
Egypťané v Londýně protestují proti represivnímu režimu prezidenta as-Sísího
Po další vlně lidových demonstrací, protestujících proti Mursího vládě, se armáda na začátku července 2013, ve jménu nespokojeného lidu, chopila moci a svrhla Mursího i jeho vládu. Ústava byla suspendována, prozatímním prezidentem byl jmenován předseda Ústavního souduAdlí Mansúr, který poté rozpustil Parlament s plánem vytvořit úřednickou vládu, která navrhne novou ústavu a dovede zemi k novým volbám. Nové prezidentské volby proběhly v roce 2014 a jasně je kontrolovala armáda. V nich byl zvolen prezidentemas-Sísí se ziskem 96,9 % hlasů. Sísí od té doby Egyptu vládne. Sísího režim porušovallidská práva a prováděl represivní politiku vůči všem odpůrcům režimu.[50][51] V roce 2020 bylo v Egyptě více než 60,000politických vězňů.[52]
Stálé sídloLigy arabských států se nachází v Káhiře a generální tajemníkem této organizace je tradičně Egypťan. Liga se v roce 1978 krátce přesunula z Egypta do Tunisu, na protest proti mírové smlouvě mezi Egyptem a Izraelem, ale později se v roce 1989 vrátila do Káhiry. Sísíovský Egypt má blízko kSaúdské Arábii, napjaté vztahy má naopak sÍránem aTureckem. Udržuje dobré vztahy s Ruskem, Čínou i Spojenými státy. Egypt se v roce 2015 zapojil dovojenské intervence v Jemenu pod vedením Saúdské Arábie.[53] Egypt se také angažoval vobčanské válce v Libyi.[54] Kvůli stavběpřehrady naModrém Nilu má napjaté vztahy sEtiopií.[55] V roce 2024 Egypt vstoupil do uskupeníBRICS.[56]
Egypt má v současnosti (2010) největší a nejsilnějšíarmádu na africkém kontinentu. Jde současně o největší armádu varabském světě; celosvětově na 11. místě. V aktivní službě má Egypt asi 468 000 vojáků, počet vojáků záložních vojsk přesahuje 800 000. Ve výzbroji egyptské armády jsou ve velkém počtu zastoupeny nejmodernější zbraně. Platí to zejména oletectvu a pozemním vojsku (armáda má k dispozici odhadem 3750 tanků, z toho nejméně 1000 špičkových těžkých tankůM1 Abrams).
Egyptská armáda, která byla založena ve třicátých letech 19. století, vedla během 20. století čtyři války se státemIzrael (v letech 1948, 1956, 1967 a 1973). V roce 1991 se egyptské vojsko účastnilooperace Pouštní bouře na straně vojsk koalice. Egypt je silným strategickým partneremNATO.[57]Spojené státy poskytují Egyptu pravidelnou roční vojenskou pomoc v hodnotě 1,3 miliardy dolarů.[58]
Armáda má vliv na politický a ekonomický život Egypta. Nejenže byla a je mocenskou základnou sádátovského, mubarakovského i sísíovského režimu, ale vlastní také desítky továren, které vyrábějí nejen zbraně, ale i spotřební zboží.
Ekonomika Egypta závisí především na zemědělství, mediální sféře, vývozu ropy a turistice; více než tři miliony Egypťanů však přitom pracuje v zahraničí, především vSaúdské Arábii, zemíchPerského zálivu a Evropě. Dokončenípřehrady v Asuánu roku 1971 a výslednéNásirovo jezero změnilo časem prověřenou úlohu řeky Nilu vzemědělství a ekologii Egypta. Rychle rostoucí populace, omezené množství zemědělské půdy a závislost na Nilu však stále zdražují zdroje a stresují ekonomiku.
Vláda se snažila připravit ekonomiku na nové milénium pomocí reforem a rozsáhlých investic do dopravy a fyzické infrastruktury. Egypt přijímal zahraniční pomoc Spojených států od roku 1979 (průměrně 2,2 miliardy ročně) a je třetím největším cílem zahraničních fondů Spojených států, hned po válce v Iráku. Jeho hlavní příjmy jsou však z cestovního ruchu a také z lodní přepravy skrzeSuezský průplav.
Egypt má vyvinutý energetický trh založený nauhlí,ropě,zemním plynu avodní energetice. Značné zásoby uhlí se nalézají na severovýchoděSinaje a těží se zde přibližně 600 000 tun ročně. Ropa a plyn se těží v pouštních oblastech na západě,Suezském zálivu a v Nilské deltě. Egypt vlastní značné rezervy plynu, v 90. letech 20. století se odhadovalo kolem 1 100 000 m³, a vyváží jej také do mnoha zemí.
Egypt je také jednou z mála afrických zemí, které usilují o stavbu jaderné elektrárny v horizontu příštích deseti let. V roce 2011 měl být zahájen tendr na hlavního dodavatel a elektrárna měla být podle původního plánu spuštěna v roce 2020. Elektrárna bude pravděpodobně stát v blízkosti obce Ad Dabaá na pobřežíStředozemního moře.[60] Vzhledem k nestabilní situaci po protestech, pádu vlády a prezidenta na začátku roku 2011 bylo ale zahájení tendru prozatímní vládou odloženo na neurčito.[61] V roce 2012 vláda zahájila přípravné práce, avšak stavbu zablokovali místní beduíni, které elektrárna připravila o půdu, konflikt zatím nebyl vyřešen.[62]
Vývoj Egyptské populace od roku 1961Hustota zalidnění na km2V aglomeraciKáhiry žije více než 20 milionů obyvatel
Egypt je nejlidnatější zemíBlízkého východu a třetí nejlidnatější zemí naafrickém kontinentu. Rychlý růst populace v letech 1970 až 2010 byl způsoben zlepšením lékařské péče a nárůstem produktivity zemědělství. Během Napoleonovy invaze od Egypta v roce 1798 byla místní populace odhadnuta na 3 000 000 lidí. V roce 1939 měl Egypt již 16 500 000 obyvatel. V roce 2020 Egypt překonal hranici sto milionů obyvatel.[35]
Populace je koncentrovaná v okolí řekyNil, zejména pak vnilské deltě a také v okolíSuezského průplavu. 90 % obyvatel jsou muslimové a zbytek je tvořen převážněkoptskými křesťany. Kromě příslušnosti k náboženství se obyvatelé Egypta dělí na obyvatele měst afeláhy, venkovské zemědělce.
Největší etnickou skupinou v zemi jsou Egypťané. Etnickými minoritami jsouTurci,Řekové, kmeny arabskýchBeduínů žijících vArabské poušti a na Sinajském poloostrově a takéBerbeři žijící na západě země. Asi 2,7 milionu Egypťanů žije v zahraničí.
Podrobnější informace naleznete v článku Jazyky Egypta.
Oficiálním jazykem jemoderní standardní arabština. V hovorové formě se nejvíce využívají následující jazyky:egyptská arabština (68 %), saidi (29 %), bedáwí (1,6 %), súdánská arabština (0,6 %), domari (0,3 %), núbijský jazyk (0,3 %) a bedža (0,1 %). Navíc se v Egyptě vyskytujeřečtina,arménština aitalština, což jsou hlavní jazyky početné skupiny přistěhovalců. Mezi cizí jazyky, které se vyučují na školách, patříangličtina,francouzština,němčina a v menším rozsahu i italština. Historickáegyptština, skládající se ze starověké egyptštiny akoptštiny, tvoří samostatnou větev mezi rodinamiafroasijských jazyků.
Hlavním náboženstvím v Egyptě jeislám, ke kterému se hlásí přibližně 90 % obyvatel. Drtivou většinu z nich tvořísunnité. Islám se do země dostal s příchodem Arabů v 7. století našeho letopočtu a následně se Egypt stal politickým a kulturním centrem muslimského světa. Za vlády prezidentaAnvara as-Sádáta se islám stal oficiálnímstátním náboženstvím a islámské právošaría bylo v egyptské ústavě zakotveno jako hlavní zdroj egyptského zákonodárství.[64] Zbylých 10 % obyvatelstva tvoříkřesťané. 90 % z nich se hlásí kekoptské pravoslavné církvi a ostatní hlavně kekoptské katolické církvi aegyptské evangelické církvi. Dalšími jsou římskokatolíci, věřící dalších východních katolických církví, anglikáni a věřící protestantských církví. Posledním ze tří náboženství, které jsou v Egyptě uznávané, jejudaismus, ke kterému se hlásí pouze několik stovek občanů. Mezi další minoritní náboženství patří napříkladBahá'í, avšak to není společně s dalšími státem uznané. Občanům, kteří chtěli mít takové náboženství napsané v jejich průkazu totožnosti, bylo vydání průkazu odepřeno. Egypťané tak byli postaveni do situace, kdy museli lhát o svém náboženství nebo nezískali průkaz totožnosti. Změna zákona v roce 2008 umožnila těmto lidem získat průkaz totožnosti a zanechat kolonku„Náboženství“ prázdnou.[65]
Historie Egypta je v oblastináboženství nevídaně bohatá. Nejstarší dochované náboženské textystaroegyptského náboženství vytesané do kamene pochází z přelomu 4. a 3. tis. př. n. l. Staroegyptské náboženství bylo velmi rozvinuté a kvalitně zaznamenané.[68]Křesťanství proniklo do Egypta bezprostředně po svém vzniku na přelomu letopočtu a má v Egyptě nepřetržitou tradici.[69]Islám se do země dostal rovněž nedlouho po svém vzniku v 7. století. Egypt má dnes největší muslimskoupopulaci varabském světě a šestou největší muslimskou populaci nasvětě; je domovem 5 % světové muslimské populace.[70] Egypt má ovšem zároveň největšíkřesťanskou populaci naBlízkém východě a vseverní Africe.[71] Většinamuslimů jsousunnité, asi 12 % jsou nekonfesní muslimové, menšina je rovněžšíitská (přibližně 2 miliony lidí).[72] Početsalafistů je odhadován na 5–6 milionů lidí, zatímcoAhmadíja má v Egyptě jen asi 50 tisíc stoupenců.[73] Mimořádný význam pro světový islám mákáhirská islámskáUniverzita al-Azhar založená v roce 970. Největší křesťanská církev v Egyptě jeKoptská pravoslavná církev, která se oddělila od univerzální církve pokoncilu v Chalcedonu (451), jehož závěry nepřijala a označila se za nechalcedonskou, tzv.miafyzitskou církev.[74] Podle teologa a afrikanistyO. Havelky jsou v Egyptě dále přítomné:koptská katolická církev, egyptskéevangelické církve,řecko-katolická církev,řecká pravoslavná církev a další (v malých počtech věřících zastoupené) církve.[74] Egypt oficiálně uznává pouze tři náboženství:islám,křesťanství ajudaismus. Jiná náboženství nejsou státem uznávána a bývají vládou označována za hrozbu pro národní bezpečnost Egypta.[75]
Egyptská kultura sahá do doby starší než šest tisíc let.Starověký Egypt patřil mezi nejstarší civilizace a po celá tisíciletí si svoji kulturu, která ovlivnila mnohé kultury v zemích Evropy, Afriky a středního východu, udržel. Po éře faraonů se Egypt dostal pod vlivhelénistické,křesťanské aislámské kultury. V dnešní době je mnoho aspektů staroegyptské kultury propojeno s novějšími prvky obsahujícími vliv západní kultury, která je již sama o sobě ovlivněna staroegyptskou kulturou.
Egyptské filmový průmysl vzkvétá od konce 19. století. Dnes je v Egyptě k dispozici přes třicet satelitních kanálů a přes sto natočených filmů ročně. Káhira je již dlouho známá jako „Hollywood středního východu“. Hostí každoročníKáhirský mezinárodní filmový festival, který je hodnocen jako jeden z jedenácti nejlepších filmových festivalů na světě.[79] RežisérYoussef Chahine se stal klíčovým tvůrcem moderní egyptské kinematografie.[80] Mezi nejznámější egyptské herce patříOmar Sharif,Fátin Hamámaová neboShadia.
Egyptští spisovatelé a básníci byli mezi prvními v arabském světě, kteří experimentovali s moderním stylem. Jejich styl se následně rozšířil po celém středním východě. První egyptský moderní román vydal v roce 1913 spisovatelMohammed Hussein Heikal.[81] Egyptský spisovatelNadžíb Mahfúz byl prvním arabským spisovatelem, který roku 1988 získalNobelovu cenu za literaturu.[82] K průkopníkům patřil též nevidomý spisovatelTaha Husajn, který se v roce 1929 proslavil románemDny a po druhé světové válce byl i egyptským ministrem školství.[83] Mezi Egypťany je nejoblíbenějším literárním žánrem lidová poezie. K průkopníkům moderní poezie patříAhmed Shawqi, stejnou roli v dramatu sehrálTawfiq al-Hakim. Někteří autoři prosluli i svým aktivismem, v rámcifeminismu je uznávána spisovatelkaNawál as-Sadáví, velkou roli v arabském jaru zase sehrál spisovatel a novinářAlaa Al Aswany.
V Alexandrii se kdysi rozvinula řecká literární tradice, autor 2. stoletíAchilleus Tatios sepsal románPříhody Leukippy a Kleitofónta. Řecká kultura v Alexandrii držela dlouho, jedním z jejích posledních produktů byl spisovatelKonstantinos Kavafis.
Egyptská hudba je tvořena místními, středomořskými, africkými a západními prvky. Ve starověku Egypťané používali mnohé hudební nástroje. Nejvíce všakharfu,flétnu a místních nástrojeney aúd. Později se součástí hudebního projevu stal zpěv a bicí nástroje.
Současná egyptská hudba je ovlivněna lidovou hudbou, která se i nadále hrává na svatbách či jiných tradičních slavnostech. SkladatelMohamed Abdel Wahab proslul řadou vlasteneckých písní a tím, že se pokusil skloubit západní a arabskou hudební tradici.[84] Egyptská populární hudba se začala rozvíjet v meziválečné éře, její základy tehdy položilSajid Darwíš. Boom zažívá od 50. let, díky jménům jakoAbd al-Halím Háfiz aUmm Kulthum. V Egyptě se narodila i zpěvačkaDalida, která se nakonec prosadila ve Francii, začínala nicméně jako vítězka soutěže Miss Egypt. Mezi nejpopulárnější zpěváky současnosti patříAmr Dijáb, držitel několika World music awards.
V egyptském hlavním městě se rovněž nacházíKáhirská opera, která je centrem egyptského umění.
Velkou tradici má v Egyptěorientální tanec, který Egypťané nazývajíraqs sharqi.
Egyptská filozofie má hluboké kořeny, již ve starém Egyptě působilPtahhotep, autor jedné z nejproslulejšíchKnih moudrých rad do života, což byla jakási staroegyptská mravní naučení. V éře helénismu byl Egypt epicentrem vzdělanosti, k nejproslulejším autorům té doby patřilnovoplatonský filozofPlótínos,Filón Alexandrijský, jenž se pokusil skloubit židovskou a řeckou tradici, či historikManehto. Poté, co se v 1. století Alexandrie stala centrem křesťanství, vznikla zdeAlexandrijská katechumenická škola, první a nejstarší středisko komplexního teologického myšlení v dějinách křesťanství.[85] Jejími nejdůležitějšími představiteli byliÓrigenés,Dionýsios čiDidymos, všichni alexandrijští rodáci. Z Athén do Alexandrie přišel iKléméns. V pozdější fázi navázal na tuto tradici navázalAtanáš čiPantainos. K nejvýznamnějším autorů muslimské středověké vzdělanosti patřilDžalál ad-Dín as-Sujútí, historikAl-Maqrizi neboRífáʿa Ráfiʿ at-Tahtáwí, jeden z prvních egyptských učenců, kteří psali o západních kulturách ve snaze dosáhnout smíření a porozumění mezi islámskou a křesťanskou civilizací. Zakladatelem islámského modernismu byl učenecMuhammad Abdo.[86] Vyloženě sekulární modernistické myšlení do Egypta přineslQasim Amin, mj. průkopník arabskéhofeminismu.[87] V rámcimarxismu se stal vlivným teoretik mezinárodních vztahůSamir Amin.[88] Legendou egyptskéegyptologie se stalZahi Hawass, byť měl i řadu kritiků.[89]Ve starém Egyptě se rozvíjelo zejména lékařství. K legendárním postavám patří například lékařkaMerit-Ptah, byť podle některých nových studií reálně neexistovala.[90] EgypťanAhmes je nejstarším matematikem, jehož známe jménem.[91] Helénismus byl zlatým věkem pro rodící se přírodní vědy. Vědci působili začasto vMúseiu v Alexandrii, po několik staletí nejvýznamnější starověká badatelská instituci.[92] SpisyKlaudia Ptolemaia představovaly shrnutí starověké astronomie, astrologie i geografie a platily za autoritativní zdroj až do novověku.Hérón Alexandrijský položil základymechaniky. Diofantos byl prvním matematikem, který řešil ryzealgebraické problémy a zavedl pro ně promyšlený systém značek.Ktesibios vynalezl tlakovou pumpu,vývěvu, dvojčinnou hasičskou stříkačku,zápachovou uzávěrku,vodní hodiny a vodní varhany.[93] Do alexandrijského múseionu se však sjížděli nejlepší vědci z celého řeckého světa, působili zde iEukleidés čiArchimédés. Na tuto tradici navázali učenci tzv.muslimského zlatého věku, egyptskými rodáky byli například matematiciIbn Yunus aAbu Kamil. V Káhiře působil též legendárníAlhazen neboIbn an-Nafís. Ale ani moderní egyptská vědy není druhořadá. V roce 1999 získalNobelovu cenu za chemiiAhmed Zewail, a to za studium přechodových stavů chemických reakcí použitím femtosekundovéspektroskopie. Šlo o první egyptskou Nobelovu cenu za vědu.[94]
Kuchyně starověkého Egypta byla ovšem jiná. Důležité bylo pro staré Egypťany pivo (dokonce se jednu dobu používalo i jako platidlo), které se ale od dnešního piva poměrně lišilo, připomínalo totiž spíšekaši.Bouza je dědictvím staroegyptského piva a je možné se s ní setkat v Egyptě dodnes.[96][97]
Dalšími velmi populárními sporty v Egyptě jsousquash atenis. Egyptský squashový tým je známý po celém světě. Nejlepším hráčem jeAmr Šabana, který mezi lety 2003 až 2009 vyhrál čtyřikrát světový šampionát ve squashi. Mezi africkýmibasketbalovými týmy je egyptský národní tým historicky nejúspěšnější, co se týče výkonů namistrovství světa aOlympijských hrách. Na basketbalovém mistrovství Afriky již získali rekordních šestnáct medailí včetně pěti zlatých. Úspěšná je iházenkářská reprezentace, která z osmnácti afrických šampionátů získala šestnáct medailí včetně pěti zlatých.
Egypt se prvně zúčastnil olympijských her již v roce 1912, pravidelně se pak zúčastňuje od roku 1920. Do roku 2021 získal osm zlatých medailí, pět vevzpírání, dvě v zápase (Karam Gaber,Ibrahim Moustafa) a jednu vkarate. Tu na olympiádě v Tokiu roku 2021 získalaFeryal Abdelazízová, a stala se tak první egyptskou ženou, která získala olympijské zlato.[102]
V roce 2007 seOmar Samra stal prvním Egypťanem a nejmladším Arabem, který vystoupil na nejvyšší horu světaMount Everest. Expedice, která byla vedena jižní cestou, začala 25. března 2007 a skončila o devět týdnů později.
↑Vokabulář webový [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR [cit. 2025-09-08].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2025-08-13.
↑Shaw I.: Dějiny starověkého Egypta, BB art, Praha 2003,ISBN80-7257-975-4
↑ABOELNOUR, Eman Ahmad Elsayed. Drawings and Inscriptions on Pottery Naqada Civilizations and Benefit from them in Enriching the Roofs of Contemporary Ceramic Pots.Mediterranean Journal of Social Sciences. 2013-10-01, roč. 4, čís. 11, s. 250.Dostupné online [cit. 2021-08-22].ISSN2039-2117. (anglicky)
↑Vilímková M.: Starověký Egypt, Mladá fronta, Praha 1977
↑ Opravená Tutanchamonova maska je znovu k vidění v muzeu.Novinky.cz [online]. Borgis [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑MARK, Joshua J. Sea Peoples.World History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-08-22].Dostupné online. (anglicky)
↑ Požár alexandrijské knihovny: Kdo zničil starověký chrám poznání?.100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2019-12-31 [cit. 2021-08-22].Dostupné online. (anglicky)
↑BARNARD, L. W. St. Mark and Alexandria.The Harvard Theological Review. 1964, roč. 57, čís. 2, s. 145–150.Dostupné online [cit. 2021-08-22].ISSN0017-8160.
↑ARMANIOS, Febe.Coptic Christianity in Ottoman Egypt. [s.l.]: Oxford University Press 272 s.Dostupné online.ISBN978-0-19-024722-5. (anglicky) Google-Books-ID: pYH6rQEACAAJ.
↑ Egypt - Major Cities.countrystudies.us [online]. [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑HOFER, Nathan.The Popularisation of Sufism in Ayyubid and Mamluk Egypt, 1173-1325. [s.l.]: Edinburgh University PressDostupné online.ISBN978-0-7486-9421-1.
↑ Icelandic Volcano Caused Historic Famine In Egypt, Study Shows.ScienceDaily [online]. [cit. 2021-08-22].Dostupné online. (anglicky)
↑FAHMY, Khaled; FAHMĪ, Ḵālid Maḥmūd; TRIPP, Professor of Middle East Politics Charles.All the Pasha's Men: Mehmed Ali, His Army and the Making of Modern Egypt. [s.l.]: Cambridge University Press 356 s.Dostupné online.ISBN978-0-521-56007-8. (anglicky) Google-Books-ID: IlQsbY3REP4C.
↑GALBRAITH, John S.; AL-SAYYID-MARSOT, Afaf Lutfi. The British Occupation of Egypt: Another View.International Journal of Middle East Studies. 1978, roč. 9, čís. 4, s. 471–488.Dostupné online [cit. 2021-08-22].ISSN0020-7438.
↑VALKOUN, Jaroslav. Britská zahraniční politika a Egypt v 80. letech 19. století.dspace5.zcu.cz. 2010.Dostupné v archivu pořízeném dne 2023-06-02.
↑MCILWRAITH, Malcolm. The Declaration of a Protectorate in Egypt and Its Legal Effects.Journal of the Society of Comparative Legislation. 1917, roč. 17, čís. 1/2, s. 238–259.Dostupné online [cit. 2021-08-22].ISSN1479-5973.
↑ČEJKA, Marek. Před 70 lety Arabové odmítli plán na vznik Izraele a Palestiny, důležitou roli sehrálo Československo.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑ Válka o Suez před 60 lety ukázala silný vliv USA, Izrael si vybojoval prestiž.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑SEDLÁČEK, Mojmír. Země, kterou nikdo nechce. Kde se nachází jediný neobsazený kus půdy na světě?.Zoom magazin [online]. [cit. 2021-08-23].Dostupné online.
↑VOKÁL, Vladimír. Násir chtěl sjednotit Araby. Znárodnil Suez a prohrál válku s Izraelem.iDNES.cz [online]. 2018-01-15 [cit. 2021-08-23].Dostupné online.
↑ Šestidenní válka den po dni: zdrcující porážka arabských sil Izraelem.iDNES.cz [online]. 2017-06-05 [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Jomkipurská válka 1973: Jak Izrael vyhrál válku soudného dne z beznadějné situace.Reflex.cz [online]. [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑ Prezidenta Sadata zavraždili islamisté v přímém televizním přenosu.iDNES.cz [online]. 2018-12-25 [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑ Masakr si vyžádal 68 životů.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 1997-11-19 [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑ROSS, Michael. Egyptian Security Forces Riot, Burn Hotels at Pyramids.Los Angeles Times [online]. 1986-02-26 [cit. 2021-08-23].Dostupné online. (anglicky)
↑CUMMINS, Chip. Saudi Arabia Voices Support for Mubarak.Wall Street Journal. 2011-01-29.Dostupné online [cit. 2021-08-23].ISSN0099-9660. (anglicky)
↑ab Egypt překonal sto milionů obyvatel. Nemnožte se tolik, nabádá vláda.iDNES.cz [online]. 2020-02-15 [cit. 2021-08-23].Dostupné online.
↑ Egyptský prezident Mubarak rezignoval, zemi povede armáda.iDNES.cz [online]. 2011-02-11 [cit. 2021-08-22].Dostupné online.
↑Mediafax.cz.Islamista Mursí vyhrál prezidentské volby v Egyptě [online]. [cit. 2012-06-24].Dostupné online.
↑Lidovky.cz.Islamisté v Egyptě hlásí vítězství. Prosadili ústavu [online]. [cit. 2012-12-26].Dostupné online.
↑Lidovky.cz.Egypťané schválili islamistickou ústavu, volila však jen třetina lidí [online]. [cit. 2012-12-26].Dostupné online.
↑ Egyptský exprezident Mursí dostal trest smrti.Novinky.cz [online]. Borgis, 2015-05-16 [cit. 2015-05-16].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2015-05-18.
↑ Egypt je jedna z mála stabilizovaných zemí v regionu, řekl Sobotka a pozval tamního prezidenta.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-08-23].Dostupné online.
↑ Nová Káhira za desítky miliard dolarů přivítá první obyvatele i hlavní úřady.ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-08-23].Dostupné online.
↑BĚLKA, Michal. Číňané zaplatí pro Egypt novou metropoli. Káhiru má zastínit za pět let.iDNES.cz [online]. 2016-10-11 [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ Fotky: Egypt v poušti dokončuje nové megalomanské hlavní město.www.seznamzpravy.cz [online]. [cit. 2023-12-18].Dostupné online.
↑ Contingency planning for rising sea levels.The New Humanitarian [online]. 2008-03-12 [cit. 2021-08-24].Dostupné online. (anglicky)
↑ „Nikdy nevíte, kdy vás znovu zavřou,“ popisuje Sísího Egypt právnička Masríová.Česká televize [online]. 12. října 2018.Dostupné online.
↑ Egyptu hrozí dalších 15 let kruté tyranie. Sísí pronásleduje islamisty i liberály.Český rozhlas [online]. 16. únor 2019.Dostupné online.
↑ No political prisoners freed as Egypt pardons thousands on Eid.Al-Jazeera. 24 May 2020.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Do Jemenu dorazily stovky egyptských vojáků.Novinky.cz [online]. 9. září 2015.Dostupné online.
↑ Egypt se hlásí do války v Libyi, chce utnout tureckou expanzi.iDNES.cz [online]. 23. července 2020.Dostupné online.
↑ Velká přehrada etiopského znovuzrození už teď vyvolává spory. Ovlivní život čtvrt miliardy lidí.Český rozhlas [online]. 30. ledna 2022.Dostupné online.
↑ What to Know About the BRICS Group of Countries Rivaling the G-7.Bloomberg [online]. 20. října 2024.Dostupné online.
↑Informace o egyptské armádě a jejím zbrojním arzenálu aktuálním v r.1997 viz článek:Egypt: Rising Phoenix in the Middle East (July, 1997): [online]. Freeman Center for Strategic Studies [cit. 2011-03-01].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-03-10.)
↑ World Gazetteer: Egypt: largest cities and towns and statistics of their population.world-gazetteer.com [online]. [cit. 2012-06-22].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-07-21.
↑ Beduíni blokují stavbu egyptské jaderné elektrárny, došlo ke krádeži radioaktivního materiálu, novější informace nejsou k dispozici | Atominfo.cz.atominfo.cz [online]. [cit. 2017-02-23].Dostupné online.[nedostupný zdroj]
↑ Češi v loňském roce nejčastěji létali na dovolenou do Egypta.Finance.cz [online]. 15. května 2023.Dostupné online.
↑Egypt, International Religious Freedom Report 2008 [online]. Bureau of Democracy, Human Rights, and Labor, rev. 2008-09-19 [cit. 2012-07-01].Dostupné online. (Anglicky)
↑BOLSHAKOV, Andrey O.The Ancient Gods Speak: A Guide to Egyptian Religion. 1. vyd. Oxford, New York: Oxford University Press, 2002. 405 s.Dostupné online.ISBN9780195154016. S. 32-56.
↑HAVELKA, Ondřej.Symbolika kříže v oblasti toku řeky Nil [online]. Dingir [cit. 2022-10-08].Dostupné online.
↑The Global Religious Landscape [online]. 2012-12-18 [cit. 2022-10-08].Dostupné online. (anglicky)
↑World’s Christian Population – The Global Religious Landscape [online]. 2012-12-18 [cit. 2022-10-08].Dostupné online. (anglicky)
↑ Egypt’s Shiite Minority: Between the Egyptian Hammer and the Iranian Anvil.Jerusalem Center for Public Affairs [online]. [cit. 2022-10-08].Dostupné online. (anglicky)
↑KHALIL, Mohammad Hassan.Between Heaven and Hell: Islam, Salvation, and the Fate of Others. 1. vyd. Oxford: Oxford University Press, 2013. 335 s.ISBN9780199945399. S. 292–303.
↑abHAVELKA, Ondřej. Křesťanství v Africe: tři fáze christianizace a specifika africké teologie a spirituality.Theologická revue. 2022, roč. 92, čís. 3, s. 291–309.
↑DEPARTMENT OF STATE. THE OFFICE OF ELECTRONIC INFORMATION, Bureau of Public Affairs. Egypt.2001-2009.state.gov [online]. 2008-09-19 [cit. 2022-10-08].Dostupné online. (anglicky)
↑ Sto let od objevu proslulé busty královny Nefertiti (Im Licht von Amarna: 100 Jahre Fund der Nofretete).www.stavitele-katedral.cz [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné online.
↑ Nově otevřené Muzeum egyptské civilizace zatím láká hlavně místní. Mumie faraonů čeká sterilizace.iROZHLAS [online].Český rozhlas [cit. 2021-08-24].Dostupné online.
↑Cairo Film Festival information [online]. Ukhotmovies.com, rev. 2005-12-01 [cit. 2012-06-29].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-12-08. (Anglicky)
↑CHAHINE, Youssef; MASSAD, Joseph. Art and Politics in the Cinema of Youssef Chahine.Journal of Palestine Studies. 1999, roč. 28, čís. 2, s. 77–93.Dostupné online [cit. 2021-08-24].ISSN0377-919X.doi:10.2307/2537936.
↑ALLEN, Roger.The Arabic Novel: An Historical and Critical Introduction. [s.l.]: Syracuse University Press 202 s.Dostupné online.ISBN978-0-8156-2276-5. (anglicky) Google-Books-ID: l_INAAAAYAAJ.
↑ The Nobel Prize in Literature 1988.NobelPrize.org [online]. [cit. 2021-08-22].Dostupné online. (anglicky)
↑ Dr. Taha Hussein Dead at 85; Egyptian Writer and Educator.The New York Times. 1973-10-29.Dostupné online [cit. 2021-08-24].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Alexandrijská katechumenická škola.leporelo.info [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-08-24.
↑ Muhammad Abdo - CoJeCo.cz.www.cojeco.cz [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné online.
↑KONDRYS, Jan. Qásim Amín: Otec islámského feminismu, nebo „westernizovaný“ misogyn?.Rozhledy 2/2015 [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné online.
↑BAGCHI, Amiya Kumar. Samir Amin: A Short Intellectual Portrait.Social Scientist. 2018, roč. 46, čís. 9–10 (544–545), s. 3–22.Dostupné online [cit. 2021-08-24].ISSN0970-0293.
↑HAMMER, Joshua. The Rise and Fall and Rise of Zahi Hawass.Smithsonian Magazine [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné online. (anglicky)
↑KRUPKA, Jaroslav. Vědou otřásá nová studie: Slavná kněžka jménem Merit Ptah možná neexistovala.Deník.cz. 2019-12-17.Dostupné online [cit. 2021-08-24].
↑ Ahmes - Biography.Maths History [online]. [cit. 2021-08-24].Dostupné online. (anglicky)
↑LEE, Paula Young. The Musaeum of Alexandria and the Formation of the Muséum in Eighteenth-Century France.The Art Bulletin. 1997, roč. 79, čís. 3, s. 385–412.Dostupné online [cit. 2021-08-24].ISSN0004-3079.doi:10.2307/3046259.
↑HOMAN, Michael M. Beer and Its Drinkers: An Ancient near Eastern Love Story.Near Eastern Archaeology. Roč. 67, čís. 2, s. 84.Dostupné online [cit. 2020-01-10].ISSN1094-2076. (anglicky)
↑DOUBRAVA, Daniel. Mohamed Salah se po druhé v řadě stal nejlepším africkým fotbalistou roku!.Ruik.cz [online]. 9.1.2019 [cit. 2021-08-21].Dostupné online.
↑ Barakat receives BBC award.news.bbc.co.uk. 2006-02-01.Dostupné online [cit. 2021-08-21]. (anglicky)
↑ Aboutrika triumphs in BBC poll.news.bbc.co.uk. 2009-01-16.Dostupné online [cit. 2021-08-21]. (anglicky)
↑KYNASTON, Matthew. Egypt's Feryal Abdelaziz creates history by winning karate gold at Tokyo Games.The National [online]. [cit. 2021-08-21].Dostupné online.
THOMPSON, Jason.A History Of Egypt: From The Earliest Times To The Present. Londýn: Haus Publishing Limited, 2009.Dostupné online.ISBN9781906598044. S. 320. (anglicky)
Bertelsmann Stiftung.BTI 2010 — Egypt Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
Bureau of Near Eastern Affairs.Background Note: Egypt [online]. U.S. Department of State, 2010-11-10 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-06-22. (anglicky)
CIA.The World Factbook - Egypt [online]. Rev. 2011-08-01 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-12-26. (anglicky)
Zastupitelský úřad ČR v Káhiře.Souhrnná teritoriální informace: Egypt [online]. Businessinfo.cz, 2011-04-01 [cit. 2011-08-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11.
BAKER, Raymond William, a kol.Egypt [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-15].Dostupné online. (anglicky)
.jpg)
_in_the_Suez_canal_1981.jpg)
.svg)
.svg)
