Oproti klasickému tekutému nitroglycerinu se vyznačuje mnohonásobně vyšší stabilitou oproti tlaku nebo nárazu. Dynamit vynalezl švédský chemikAlfréd Nobel v roce1866, patent získal v roce1867. Slovo pochází z původně Nobelem navrženého názvu Kieselgur-dynamite (Kieselgur je německykřemelina, dynamite řeckyplná síly), byl také zpočátku dodáván jakoNobelův výbušný prach.
Dynamit se obvykle skládá ze tří dílů nitroglycerinu, jednoho dílu křemeliny a malého množstvíjedlé sody. Tato směs je tvarována obvykle do podoby tyček. Později byla ve směsi nahrazena křemelina (infusoriová hlinka)dusičnanem draselným (KNO3) adusičnanem sodným (NaNO3) a pro lepší nasákavost se přidávaly suché dřevité piliny.
Dynamit mrzne při 8 °C, a proto se obtížně používal v chladném počasí. Proto se používal zimní dynamit (tzv. IZ dynamit), který obsahoval nemrznoucí příměsi jako di-nitro-glycerin nebotrinitrotoluen.
K výbuchu je potřebarozbuška. Samotný dynamit je poměrně stálý na rozdíl od samotného nitroglycerinu, který vybuchuje již při malém nárazu.
Po určité době se mohou na povrchu dynamitu objevit kapky nitroglycerínu. Proto je třeba se starším dynamitem zacházet extrémně opatrně – je podobně citlivý na sebemenší náraz jako samotný nitroglycerin.
Od začátku 20. století je význam dynamitu poměrně malý. Nahradily ho směsi nitroglycerinu, popř. EGDN s dusičnanem amonným a dalšími aditivy jako je např. nitrocelulóza a piliny.
