Vojenská akademie Spojených států amerických (1911–1915) Kolej armádního velení a generálního štábu Spojených států (1925–1926) Válečná akademie Armády Spojených států amerických Abilene High School
Mexican Border Service Medal (1918) medaile Za vítězství v první světové válce (1919) velkostuha Řádu slávy (1943) velkokříž Řádu lázně (1943) velkokříž Řádu čestné legie (1943) … více naWikidatech
Běhemdruhé světové války byl vrchním velitelem (západních) spojeneckých expedičních sil v Evropě (1944–1945). Po válce nějakou dobu zastával nejvyšší vojenské funkce v ozbrojených silách USA. V roce 1952 odešel jako voják do důchodu, ale zároveň vstoupil do americké vysoké politiky. Získal nominaciRepublikánské strany pro kandidaturu naprezidenta USA a v prezidentských volbách roku 1952 zvítězil. Úřad prezidenta USA poté zastával po dvě funkční období v letech 1953–1961.
Narodil se do německo-americké rodiny v Denisonu vTexasu, vyrůstal však vKansasu. Byl třetí ze sedmi synů Davida Jacoba Eisenhowera a Idy Elizabeth Stover. Byl jediným jejich dítětem, které se narodilo v Texasu.
Eisenhowerovi předkové v mužské linii připluli do Severní Ameriky v roce 1741. Pocházeli z vesniceKarlsbrunn na území dnešníhoSárska. Jejich původní jméno zněloEisenhauer. Usadili se napřed v Yorku v tehdejšíbritské korunní koloniiPensylvánie. Hans Nikolaus Eisenhauer se pak přestěhoval doLancasteru, rovněž v Pensylvánii.
Doamerické občanské války rodina Eisenhowerů prakticky vůbec nezasáhla. V roce 1892 se rodina přesunula doAbilene. Dwightův otec pracoval ve školství. Jeho matka se v roce 1895 rozhodla pro změnu náboženského vyznání a připojila se kMezinárodním badatelům Bible, později známým jakoSvědkové Jehovovi. Od roku 1896 do 1915 jejich dům sloužil jako místo, kde se místní skupina badatelů Bible scházela. Svědkové Jehovovi jsou silně zaměřeni proti vojenství a válce, což výrazně ovlivnilo život Dwighta Eisenhowera. Projevilo se to zejména v roce 1911, kdy se rozhodl nastoupit naVojenskou akademii Spojených států v městěWest Point ve státěNew York. To také způsobilo, že dům jeho matky už nebyl místem, kde se badatelé Bible mohli scházet. Vznikl tak dlouhodobý ideový spor mezi matkou a synem (jakož i mnoho dalších), kdy jeho matka výrazně nesouhlasila s jeho vojenskou kariérou. Přesto spolu nadále udržovali velmi blízký vztah.
Společně se svými šesti bratry navštěvoval Abilenejskou střední školu. V roce 1909 absolvoval a přijal práci nočního předáka v mlékárně, aby pomohl svému bratru Edgarovi zaplatit vysokoškolské vzdělání. Po této pracovní pauze absolvoval testy naNámořní akademii, kterými prošel, ale protože byl starý na to, aby jej přijali, musel být doporučen kansaským senátorem Josephem L. Bristowem. Díky tomu byl přijat. Jeho rodiče byli proti vojenství, ale vzdělání svého syna považovali za přednější. Během svých studií na akademii dosahoval skvělých sportovních výsledků. Jako člen školního fotbalového týmu získal i několik cen. Ovšem jeho slibná sportovní kariéra fotbalisty skončila velmi rychle kvůli zranění. Akademii absolvoval v roce 1915 v první polovině svého ročníku.
Poté sloužil u pěchoty na různých místech. Například v Texasu a v Georgii. Běhemprvní světové války se stal velitelem tankové jednotky a byl dočasně povýšen do hodnosti podplukovníka.
První světovou válku strávil jako instruktor a cvičil posádky tanků vPensylvánii, přičemž nikdy nezažil ani neviděl skutečnou válku. Po válce mu byla navrácena jeho původní mírová hodnost kapitána (ale následně byl povýšen na majora). Do roku 1922 zůstal u tankové divize jako instruktor a během tohoto pobytu byl ve styku s dalšími americkými tankovými veliteli včetněGeorge S. Pattona. Po roce 1922 se stal výkonným důstojníkem u generála Foxe Connera v oblastipanamského průplavu, kde sloužil do roku 1924. Pod Connerovým vedením věnoval svůj volný čas studiu historické a teoretické části války. Později prohlásil, že toto období mělo možná největší vliv na jeho vojenskou kariéru a vůbec na celé jeho vojenské myšlení.
V letech 1925–1926 navštěvoval velitelskou školu ve Forth Leavenworth vKansasu, kterou absolvoval jako nejlepší ve svém ročníku. Poté sloužil jako velitel praporu v pevnosti Benning v Georgii a to až do roku 1927.
Na přelomu dvacátých a třicátých let jeho kariéra stagnovala, neboť byl mír. Nebylo tedy možné aby se mohly projevit jeho vojenské schopnosti, kterými nepochybně oplýval. Během této doby mnoho jeho přátel odešlo z americké armády a hledalo své uplatnění v jiných nevojenských oblastech a lukrativnějších odvětvích.
V této době „nudy“ byl zvolen do American Battle Monuments Commission, která byla vedena generálemJohnem J. Pershingem, záhy také do Army War College a poté sloužil jako výkonný důstojník generála George V. Moselyho jako Assistant Secretary of War od 1923 do 1929. Poté přišlo jedno z nejdůležitějších období jeho života, kdy sloužil jako „Chief military aide“ u generálaDouglase MacArthura. Byl povýšen k „Army Chief of Staff“, kde zůstal do roku 1935. Poté společně s generálem MacArthurem odcestoval naFilipíny, kde sloužil jako vojenský poradce filipínské vládě.
O této době se říká, že to byla pro něj ta nejlepší škola, která jej mohla připravit na „ego“ britského premiéraWinstona Churchilla, generála George S. Pattona aBernarda Montgomeryho, se kterými musel běhemdruhé světové války často jednat.
V roce 1936 byl po 16 letech povýšen z majora do hodnosti podplukovníka. Také se rozhodl naučit létat, vyvrcholením jeho letecké pilotní kariéry se v roce 1937 stal jeho přelet naFilipíny. Navzdory tomu všemu nikdy nebyl v americké armádě veden jako vojenský pilot.
Vrátil se zpět do vlasti, kde od roku 1939 pracoval ve Washingtonu, D.C., v Kalifornii a v Texasu v různých funkcích. V červnu 1941 se sešel s „Chief of Staff“ generálem Walterem Kruegerem, velitelem třetí americké armády ve Fort Sam Houston vTexasu. V září 1941 byl povýšen do hodnosti „Brigadier General“ (brigádní generál). Ačkoli jeho velitelské schopnosti byly jeho nadřízeným známy, nikdy se s ním nepočítalo jako s někým, kdo by měl vést důležité operace ve válce.
Eisenhower oslavuje německou kapitulaci s ostatními členy protinacistické koaliceEisenhower v uniformě
Pojaponském útoku na Pearl Harbor byl převelen do Generálního štábu veWashingtonu, kde sloužil do června 1942. Zodpovídal za vytváření vojenských plánů, které měly zajistit porážku Japonského císařství a nacistického Německa. V červnu 1942 byl jmenován do „Deputy Chief in charge of Pacific Defenses under the Chief of the War Plans Division“. Všude sklízel uznání a tak byl nakonec jmenován do funkce „Assistant Chief of Staff in charge of Operation Division under Chief of Staff General George C. Marshall.“George Catlett Marshall si plně uvědomoval a znal jeho skvělé organizační a administrativní schopnosti a pomohl mu dostat se na vrchol mezi tzv. „Senior Command Positions“.
V roce 1942 byl jmenován „Commanding General, European Theater of Operation“ (ETOUSA), která sídlila vLondýně (od té doby měl svou řidičkuKay Summersby). V listopadu byl také jmenován „Supreme Commander Allied Expeditionary Force of the North African Theater of Operations“ (NATOUSA). V únoru 1943 začali také jeho zásluhou spojenci v Severní Africe postupovat. Získal si tím respekt všech generálů včetně arogantního britského generála Bernarda Law Montgomeryho – velitele osmé britské armády. Mohlo konečně začít také tuniské tažení, kvůli kterému se vzdal velení ETOUSA, aby se mohl plně věnovat vedení NATOUSA. Po porážce fašistických sil v severní Africe byl převelen k „Mediterranean Theater of Operations“ (MTO). To měla být pro něj další výzva, kdy měl vymyslet plán, který by zajistil úspěšné vylodění spojenců v Itálii. Nakonec přišel s pláneminvaze na Sicílii a naApeninský poloostrov.
V prosinci 1943 mu byla přislíbena hodnost „Supreme Allied Commander in Europe“ (SHAEF). V lednu 1944 pokračoval jako velitel EUTOUSA a v následujících měsících byl oficiálně jmenován velitelem „SHAEF“ kde plnil nezbytnou roli v celém procesu osvobozování Evropy. V těchto hodnostech byl pověřen dalším úkolem – vyloděním spojenců v Evropě s krycím názvem „Operace Overlord“, které mělo osvobodit Evropu a porazitnacistické Německo. Operace Overlord, neboli Den D, se nakonec uskutečnila 6. června 1944. Měl dále za úkol, jako velitel AFHQ, naplánovat vylodění v jižní Francii (Operace Dragoon). Od té doby až do konce války zodpovídal za všechna americká vojska na Západní frontě severně odAlp. Jako uznáni mezi „senior commander“ byl 20. prosince 1944 povýšen do hodnosti „General of the Army“, která je americkou obdoboupolního maršála ve většině evropských armád. V této a předešlých hodnostech ukázal svůj velký talent ve vedení a smysl pro diplomacii. Ačkoli nikdy přímo nezažil žádnou válku a bitvu na vlastní kůži, vydobyl si respekt předních generálů a politických vůdců. Vypořádával se s vojenským uměním i osobními ambicemi a egoismem svých problematických podřízených jako byl např.Omar Bradley,George S. Patton a další jemu podřízení velitelé, kteří často zastávali odlišnou taktiku pro osvobozování Evropy. Jednalo se také o takové osobnosti jako byliWinston Churchill, britský polní maršálBernard Montgomery a francouzský generál a budoucí prezident FrancieCharles de Gaulle. Jejich spory o způsob osvobozování Evropy byly nezanedbatelné, ale nikdy neohrožovaly jejich vzájemné vztahy. Jako jeden z mála Američanů byl schopen najít cestu i k Sovětům v čele s maršálemGeorgijem Žukovem aJosefem Visarionovičem Stalinem, se kterými často osobně jednal. Tím si velice získal důvěru u svého nejvyššího nadřízeného, amerického prezidentaFranklina D. Roosevelta. Během jednání se Sověty vyjednal například, že to budou právě Sověti, kteří osvobodíBerlín. A tím zachránil podle odhadů až 100 000 amerických vojáků. Avšak toto jeho rozhodnutí bylo později mnohými historiky kritizováno, neboť tím posílil sovětský vliv a mělo to za následek velké množství Rusů padlých v berlínských ulicích během jeho osvobozování.
Nikdy nebylo zcela jisté, zdali budeOperace Overlord úspěšná. Takováto operace s sebou nesla mnoho rizik, bylo velmi důležité navrhnout nejen správnou oblast pro vylodění, ale také správně stanovit její načasování. Nicméně, všechny alternativní plány měly svá rizika. Naštěstí se spojenci rozhodli pro vylodění vNormandii. Pochybnosti o tomto vylodění měl i on sám, což dokazuje náhodně nalezený a předem připravený projev, který měl nachystán pro případ, že by se toto vylodění nepovedlo. V něm bral všechnu odpovědnost na sebe.
Originální proslov, který byl nalezen v kapse košile vojenským pobočníkem:„Our landings in the Cherbourg-Havre area have failed to gain a satisfactory foothold and I have withdrawn the troops. My decision to attack at this time and place was based on the best information available. The troops, the air and the Navy did all that bravery and devotion to duty could do. If any blame or fault attaches to the attempt, it is mine alone."
Přeloženo:„Naše vylodění v oblasti Cherbourg-Havre selhalo; nepodařilo se vytvořit potřebný opěrný bod, a proto jsem vojska stáhl. Mé rozhodnutí o místě a okamžiku útoku bylo založeno na nejlepších dostupných informacích. Pěchota, letectvo a námořnictvo vykonali vše, co jen zmůže hrdinství a oddanost povinnosti. Má-li se někomu připsat vina či chyba, pak jen a pouze mně.“
Po německé bezpodmínečné kapitulaci 8. května 1945 byl jmenován „Military Governor of the U.S. Occupation Zone“ se sídlem veFrankfurtu nad Mohanem. Měl za úkol spravovat jednu ze čtyř okupačních zón, na které bylo Německo po válce rozděleno.
Po plném prozkoumáníkoncentračních táborů, které měly konečně vyřešit židovskou otázku, přikázal svým válečným zpravodajům natočit co nejvěrnější dokument o koncentračních táborech, který měl pomoci varovat a předejít opakování něčeho podobného v budoucnosti. A také, aby velitelé těchto táborů nemohli před soudem později tvrdit něco jiného. Učinil také rozhodnutí, které překlasifikovalo německé válečné zajatce na neozbrojené vojenské síly, díky čemuž tyto jednotky mohly pomoci s budováním poválečného Německa s minimálním právem na odměny. Velmi také podporovalMorgenthauův plán, který měl z Německa odstranit průmyslové oblasti a tím zamezit možné budoucí válce.
V prosinci 1945 pomohl s distribucí Morgenthauovy knihy „Germany is Our Problem“, která představovala cestu, jakou by se poválečné Německo mělo vydat a jak by mělo být spravováno.V letech sloužil 1945–1948 jako „Chief of Staff of the U.S. Army. V prosinci 1950 byl jmenován vrchním velitelemNATO. Velel operačnímuvelitelství sil NATO v Evropě.Z aktivní služby odstoupil 31. května 1952. Před vstupem do politiky napsal knihu „Crusade in Europe“, která je považována za jednu z nejlepších válečných memoárových děl v amerických dějinách. Během této doby pracoval jako děkanKolumbijské univerzity.
Díky jeho četným válečným úspěchům byl při návratu do Spojených států oslavován jako národní hrdina. Jednalo se o netradičního válečného hrdinu hlavně z toho důvodu, že nikdy ve svém životě neviděl žádnou válečnou frontu na vlastní oči. Jeho osobní zkušenost s nepřátelskou palbou nastala pouze jednou jedinkrát, to když v roce 1944 při inspekci pozemních vojsk vNormandii nad jeho hlavou proletělo německé letadlo. Během tohoto přeletu se všichni vojáci včetně nejvyššího velitele kryli. Když bylo letadlo zneškodněno, vojáci mu pomohli zpět na nohy. Když jim poděkoval, jeden z nich mu řekl, že to je jejich jediný úkol – aby zůstal v jejich sektoru nezraněn. Tuto historku pak vyprávěl svému okolí velmi často.
Nedlouho po svém návratu se připojil kRepublikánské straně, která jej v roce 1952 nominovala jako kandidáta do prezidentských voleb. Jeho soupeř na kandidátce byl senátorRobert Taft, kterého porazil. Oba však nakonec došli ke společnému kompromisu, neboť jejich úmysl stát seprezidentem USA byl prosazován ve stylu "křižácké výpravy" protiTrumanově politice. On sám před volbami přislíbil, že osobně pojede doKoreje, kde pomůže ukončitKorejskou válku a bude dále bojovat s pomocíNATO proti komunismu ve světě. Vše měl podtrhnout jeho boj proti korupci v administrativní sféře v USA.
Měl za sebou silného společníkaRicharda Nixona, jehož dcera se později provdala za jeho vnuka. Společně s Richardem Nixonem snadno porazili demokratyAdlai Stevensona aJohna Sparkmana a po dvaceti letech byli dalšímirepublikány vBílém domě. Stal se jediným americkým generálem, který se během 20. století stal prezidentem USA.
V září 1953, jako druhý západní stát (po Vatikánu), USA narušily diplomatickou izolacifrankistického Španělska. Současně USA začaly poskytovat finanční a vojenskou pomoc Španělsku (tzv.Madridský pakt).
Během své prezidentské kampaně Eisenhower slíbil ukončení americké účasti vkorejské válce. Již v červenci 1953 proto USA spolupodepsalydohodu o neútočení na Korejském poloostrově. V roce 1954 jeho administrativa pomohla ustanovit jihoasijskou obdobuNATO – obrannou alianciSEATO. Jejím hlavním účelem bylo zastavení šířeníkomunismu v regionu. V prosinci 1954 USA podepsaly bilaterální obrannou smlouvu s Čínskou republikou (Tchaj-wanem). K podepsání došlo běhemprvní krize v Tchajwanské úžině.
Obklopil se konzervativními politiky usilujícími o silové prosazování amerických zájmů ve světě. V probíhajícístudené válce vsadil na prosazování radikálníhoantikomunismu. Jeho ministrem zahraničí se stalJohn Foster Dulles, který propagoval narativ o obraně „svobodného světa“ před komunismem.[1][2] Eisenhower s cílem aktivního boje proti šíření komunismu souhlasil, ale odmítal přímou účast amerických vojáků v zahraničních konfliktech. Podpořil proto relativně nově vzniklouCIA a tajné operace, které navrhoval její ředitelAllen Dulles, bratr ministra zahraničí. Dullesové zejména v Latinské Americe a na Blízkém východě u prezidenta prosazovali orchestraci nebo podporu státních převratů a odstraňování nepohodlných politiků pro americké zájmy. Takto Eisenhower schválilProjekt FF na svržení egyptského králeFarúka I.,státní převrat v Íránu v roce 1953, kterým byl svržen demokraticky zvolený premiérMuhammad Mosaddek,státní převrat v Guatemale v roce 1954, kterým byl svržen demokraticky zvolený prezidentJacobo Árbenz Guzmán, nebooperaci Passage to Freedom, během které byla propagandou vyvolávána panika mezi katolíky vSeverním Vietnamu s cílem stát oslabit. Další antikomunistické operace byly zahájeny vTibetu,Laosu nebo vIndonésii. V Evropě schválil výzvědnouoperaci Gold a podporoval vytváření krajně pravicových milicíGladio. Na konec jeho mandátu také připadlakubánská revoluce a první operace USA s cílem destabilizovat tamní komunistický režim (operace 40 nebooperace Petr Pan).[3][4][5] Na úplný závěr svého mandátu schválil plány zabití dvou zahraničních politických představitelů (jako první americký prezident, u něhož je toto známo). Šlo oFidela Castra aPatrice Lumumbu. Těsně před prezidentskými volbami 1960 také schválil pláninvaze na Kubu.[6]
V roce 1956 jeho administrativa přerušila kontakty s egyptským nacionalistouGamálem Násirem, se kterým se od egyptské revoluce z roku 1952 pokoušeli navázat obchodní a vlivové vazby (vizProjekt OMEGA). V červenci poté Násir znárodnilSuezský průplav, který byl državou Britů. Vypuklasuezská krize. Britové, Francouzi a Izraelci v reakci připravili útok na Egypt. Eisenhower byl proti útoku, jelikož bylo v americkém zájmu, aby se z Blízkého východu Evropané stáhli. Po útoku Eisenhower vyvinul veškeré diplomatické úsilí, aby trojici zemí donutil ke stažení z Egypta, což se mu podařilo.[7] Tato zkušenost měla za následekEisenhowerovu doktrínu z ledna 1957, která nabízela blízkovýchodním zemím vojenskou a finanční pomoc USA, a to zejména proti ohrožení Sovětským svazem a tzv. „mezinárodním komunismem“. Dne 15. července 1958 poslal 15 000 vojáků doLibanonu jako součást operace „Blue Bat“ (Modrý netopýr). Tato operace byla nevojenského charakteru a měla pomoci stabilizovat tehdejší prozápadní vládu. Operace „Blue Bat“ skončila v říjnu.
Během jeho vlády došlo k vyvinutíprůzkumného letounuLockheed U-2. Primárním cílem projektu bylo pro CIA dosáhnout možnosti přeletů přes území Sovětského svazu. První operační let proběhl 19. června 1956. V roce 1960 to vedlo k tzv.aféře U-2.
Byl podporovatelem mírového využitíjaderné energie. V prosinci 1953 vystoupil vOSN se svým proslovem, který zahájil programAtomy pro mír. V něm propagoval myšlenku pozitivního využitíštěpné jaderné reakce proenergetiku amedicínu. USA poté pomáhaly 30 zemím vytvářet jaderná vyzkumná střediska a budovat první reaktory (například vÍránu neboIzraeli).
V roce 1957 způsobilo šok vyslání sovětské družiceSputnik 1 nanízkou oběžnou dráhu Země. Vládní antikomunistická kampaň v Američanech vyvolala dojem, že Sovětský svaz je zaostalý, ale nyní byl první zemí světa, která vstoupila do vesmíru. To zahájilovesmírný závod. V listopadu 1957 následoval úspěšný letSputniku 2, který do vesmíru vynesl prvního živého tvora – psaLajku. Eisenhowerova administrativa odpověděla raketouVanguard, která po odkladech odstartovala v prosinci 1957, ale ihned po startu explodovala. To posílilo paniku. Až v lednu 1958 se podařilo na oběžnou dráhu Země dostat družiciExplorer 1. V červenci 1958 prezident podepsal zákon o vznikuNárodního úřadu pro letectví a vesmír (NASA).[8]
Za jeden z jeho největších úspěchů (jako prezidenta) je Američany považován jehoMezistátní dálniční systém USA z roku 1956, který byl tehdy pokládán za nezbytný kvůli studené válce. Lidé tehdy věřili, že v případné válce to budou právě velká města, která se stanou hlavním cílem nepřítele a systém dálnic měl zajistit rychlou evakuaci velkých měst a rychlý přesun vojsk. Tento systém byl založen na jeho vlastních zkušenostech z války, kde pochopil, že flexibilita vojska a civilního obyvatelstva je velice důležitá. Během jeho výkonu prezidentské funkce vyhlásil doktrínu Dynamického konzervatismu. Ačkoli zastával konzervativní ekonomickou politiku, pokračoval ve všech podstatných bodech vNew Dealu. Zvláště v oblasti sociálního zabezpečení. Rozšířil tento program i na ministerstva zdravotnictví, školství a vnitra. Jeho osobní kvality, které potvrdil ve funkci prezidenta USA, byly oceněny v druhých prezidentských volbách v roce 1956, kdy získal 57,6 %.
Byl zastáncemlidských práv. PodpořilNejvyšší soud v rozhodnutí o desegregaci amerických škol. Zákon byl poté přijat jako dodatekústavy USA. Den po vynesení rozsudku se zasadil o vytvoření modelové situace ve Washingtonu. Liberálové sice tvrdí, že nikdy nebyl v tomhle ohledu skutečně zapálený, nic to ale nemění na faktu, že jeho činy přispěly k desegregaci americké společnosti.
Jeho posledním činem byl program „People to People“, který zajišťoval stipendia ve školství. Během jeho vlády se americká federace rozšířila na 50 států. 3. ledna 1959 byla připojenaAljaška a 21. srpna 1959 souostrovíHavaj. Podobně jako za jeho předchůdce, během jeho funkčního období se značně snížil poměr národního dluhu vůči výkonu ekonomiky (HDP), který vznikl hlavně běhemdruhé světové války.[9]
Jeho poslední proslov zOválné pracovny zazněl 17. ledna 1961. Varoval v něm před nebezpečímstudené války a zdůraznil roliamerické armády ve světě. V tomto projevu poprvé použil pojemvojensko-průmyslový komplex, před jehož rozmachem veřejnost taktéž varoval.[10] (Tato část jeho projevu se dokonce stala námětem celovečerního dokumentuWhy We Fight.)
Musíme střežit, aby nedošlo k nabytí neoprávněnému vlivuvojensko-průmyslovým komplexem, ať už získaného záměrně či bezděčně. Možnost katastrofálního vzestupu moci ve špatných rukou existuje a bude přetrvávat. Nesmíme nikdy dovolit, aby tíha této kombinace ohrozila naše svobody a demokratické procesy.
Po odchodu z Bílého domu jeho popularita poklesla, protože byl považován za prezidenta, který prakticky nic neudělal. Možná to bylo proto, že jeho nástupcem se stal aktivně pracujícíJohn Fitzgerald Kennedy. Avšak jeho zásluhy v oblasti občanských práv a s nimi spojeným přerušenýmmccarthismem jsou nesporné. V dnešní době je mnohými historiky označován za jednoho z deseti nejlepších amerických prezidentů. Důchod spolu se ženou strávil poklidně na farmě vGettysburgu vPensylvánii.
Od politiky se nedistancoval úplně. Pomáhal při kampaních stranických kandidátů v Gettysburgu.Také pro zajímavost – předtím, než se stal prezidentem USA, musel rezignovat na vojenskou hodnosti „General of the Army“ spolu se všemi vojenskými funkcemi.
Zemřel ve 12:25 hodin 28. března 1969 ve „Walter Reed Army Hospital“ veWashingtonu, D.C. na srdeční selhání ve věku 78 let. Je pochován spolu se svou ženou a svým prvním synem v malé kapli „Place of Meditation“ v „Eisenhower Presidential Library“ vAbilene.
Eisenhowerův obraz byl na dolarové minci v letech 1971–1978.
Britská lokomotiva třídy A4 číslo 4496 byla přejmenována z „Golden Shuttle“ na "Dwight D. Eisenhower" v roce 1946. Tato lokomotiva je nyní v Národním vlakovém muzeu v Green Bay ve Wisconsinu.
Eisenhowerovo Zdravotnické středisko v Rancho Mirage, Kalifornie byla pojmenována po prezidentovi v roce 1971.
↑CARI.Dulles Brothers: Puppet Masters Of America’s ‘Secret World War?’ [online]. 2014-04-01 [cit. 2025-06-27].Dostupné online. (anglicky)
↑ Meet 'The Brothers' Who Shaped U.S. Policy, Inside And Out.NPR. 2013-10-16.Dostupné online [cit. 2025-06-27]. (anglicky)
↑ Dwight D. Eisenhower: Foreign Affairs | Miller Center.millercenter.org [online]. 2016-10-04 [cit. 2025-06-27].Dostupné online. (anglicky)
↑JOHNSON, Kristin. LibGuides: Digital National Security Archive (DNSA): CIA Covert Operations, Part IV: The Eisenhower Years, 1953-1961.proquest.libguides.com [online]. [cit. 2025-06-27].Dostupné online. (anglicky)
↑KINZER, Stephen.Bratři: John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka. Praha: Rybka Publishers, 2016. 503 s.ISBN978-80-87950-29-6. S. 381–382.
↑KINZER, Stephen.Bratři: John Foster Dulles, Allen Dulles a jejich tajná světová válka. Praha: Rybka Publishers, 2016. 275–278 s.ISBN978-80-87950-29-6.
↑ Eisenhower and NASA (U.S. National Park Service).www.nps.gov [online]. [cit. 2025-07-02].Dostupné online. (anglicky)
↑ National Debt Graph.zfacts.com [online]. [cit. 2008-04-26].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-06.
BUTCHER, Harry C.Tři roky s Eisenhowerem I. svazek (My three years with Eisenhower). Překlad Josef Milota, Jiří Hon. [s.l.]: Naše vojsko, 1947. 418 s.
BUTCHER, Harry C.Tři roky s Eisenhowerem II. svazek (My three years with Eisenhower). Překlad Josef Milota, Jiří Hon. [s.l.]: Naše vojsko, 1947. 367 s.
IVANOV, Robert Fjodorovič.Dwight Eisenhower. Překlad Pavel Borský. [s.l.]: Svoboda, 1988. 346 s.
