Druhá světová válka bylglobální vojenský konflikt v letech1939–1945, jehož se zúčastnila většina států světa. Tento konflikt se stal s více než 62 miliony obětí na životech dosud největším a nejvíce zničujícím válečným střetnutím v dějinách lidstva.
Brzy pookupaci zbytku Československa 15. března 1939 vypukla válka v Evropě. Začala dne1. září1939, kdyžnacistické NěmeckopřepadloPolsko. Krátce poté vyhlásilyFrancie,Spojené království a státyCommonwealthu Německu válku. 17. září napadl Polsko i Sovětský svaz (SSSR). Německé invazi do Polska předcházela jeho smlouva o neútočení se SSSR, takzvanýpakt Ribbentrop–Molotov, podepsaná 23. srpna 1939. V tajném protokolu k tomuto paktu si tyto dva státy dočasně rozdělily sféry vlivu, tzv. demarkačníCurzonovou linií. Byla vytyčena v roce 1919 mezi druhou polskou republikou a Sovětským svazem, dvěma novými státy, které vznikly po první světové válce. Curzonova linie vznikla jako diplomatický podklad pro budoucí dohodu o hranicích. Vytyčila jiRada Dohody podle usnesení z 8. prosince 1919. V důsledku toho bylde facto uvolněn prostor pro vojenskou expanzi obou stran. Ze strany Německa byl na části území Polska až k demarkační linii vytvořenGeneralgouvernement – jako správní jednotka utvořená 26. 10. 1939 na základě Hitlerova dekretu, která zahrnovala část okupovaného území původního meziválečného Polska, které nebylo začleněno do Třetí říše (vojvodství Kielecké, Krakovské, Lublinské, část Lodžského a Varšavského). Sídlem správy byl Krakov. V čele Generálního gouvernementu stál válečný zločinecHans Frank, pod jehož vedením docházelo k brutálnímu útisku a cílenému vyhlazování nejen polského, ale i židovského obyvatelstva v Polsku.
Příčiny války bývají hledány v důsledcích ideologií a politických směrů, jako jsounacionalismus aimperialismus. Podle některých historiků byla jednou z hlavních příčin nespokojenost vládnoucích kruhů Německa s dopadyVersailleské smlouvy, která měla prohloubit pocit ponížení po prohranéprvní světové válce, a v následcíchvelké hospodářské krize na přelomu dvacátých a třicátých let. Tyto vlivy zásadním způsobem oslabily mnoho evropských států, čímž umožnily vzestupnacismu aitalského fašismu.
Druhou světovou válku provázely v dosud nevídané mířeválečné zločiny,zločiny proti lidskosti a nehumánní zacházení s válečnými zajatci, zvláště se sovětskými vojáky ze strany Německa. Průběhem bojů bylo podstatně zasaženo rovněž civilní obyvatelstvo, jež utrpělo obrovské ztráty. Nejhorším příklademgenocidy se stalholokaust (šoa), kterému na základě nacistickérasovéideologie padlo za oběť šest milionůŽidů v koncentračních táborech a na jiných místech v mnoha zemích Evropy. Masakrčínského obyvatelstva, který spáchaliJaponci v Nankingu v prosinci 1937, byl jedním z největších zločinů. V rámci operaceIntelligenzaktion v roce 1939 zavraždili němečtí nacisté 60 000 až 100 000 příslušníků polské inteligence, důstojníků a představitelů měst i státu. V roce 1940 provedla sovětskáNKVD tzv.katyňský masakr, při kterém bylo povražděno přibližně 22 000 polskýchdůstojníků a příslušníkůinteligence. Milionové oběti utrpěloslovanské civilní obyvatelstvo –Rusové,Ukrajinci,Bělorusové,Poláci a jiní – na územíchvýchodní fronty, kde ztratilo životy osm milionů lidí. Ti podléhali nemocem a hladu vyvolaným válečnými operacemi a masakrům páchaným na územích obsazenýchWehrmachtem a jednotkamiWaffen-SS.
Válečné úsilí pohlcovalo téměř veškerý lidský, ekonomický, průmyslový a vědecký potenciál všech zúčastněných národů. Mnoho států utrpělo nepředstavitelné materiální ztráty a devastaci svého kulturního dědictví. Lze proto hovořit o tom, že se jednalo o totální válku. Téměř všechny zúčastněné strany se v menší či větší míře odchylovaly od požadavku vést válku„civilizovanými metodami“. I kdyžSpojené království v roce 1940 odmítaloplošné nálety na nepřátelská města, posléze se k nim spolu se Spojenými státy samo uchýlilo.
Jednalo se o nejrozsáhlejší válku v dějinách, které se přímo účastnilo více než 100 milionů lidí z více než 30 zemí. Ve stavu totální války vrhli hlavní účastníci do válečného úsilí veškeré své hospodářské, průmyslové a vědecké kapacity, čímž se smazaly rozdíly mezi civilním a vojenským obyvatelstvem.
Příčiny druhého celosvětového konfliktu po pouhých dvaceti letech tkvěly podle názoru mnoha historiků v nespokojenosti některých států (a jejich obyvatelstva) s výsledkyprvní světové války, ale také v jejich přetrvávajících imperiálních ambicích. Tyto motivy k obnoveným agresím se zahnízdily především v Německu, Itálii a Japonsku. PoraženéNěmecké císařství (respektive následnickáVýmarská republika) bylo podleVersailleské smlouvy přinuceno vzdát se významné části svého předválečného území ve prospěch vítěznéFrancie a obnovenéhoPolska. Německo smělo nadále udržovat jenom omezené vojenské síly a muselo se zavázat k platbám vysokýchválečných reparací.Italské království, sice jeden ze států stojících na straně vítězů první světové války, si vydobylo některá území (např.Jižní Tyrolsko), která však považovalo za nedostatečnou kompenzaci za předchozí ztráty na lidských životech a materiální ztráty. Současně se cítilo neuspokojeno ve svých velmocenských ambicích. Taktéž ve válce vítěznéJaponské císařství neuspělo ve snaze posílit svoji kontroluČíny a krom toho se domnívalo, že pro svůj další hospodářský rozvoj potřebuje naprostou kontrolu zdrojů surovin, které nemohlo získávat na svém prostorově omezeném ostrovním území (mj.ropu).
V průběhu dvacátých let se demokratické mocnosti pokusily zabezpečit trvalost versailleského uspořádání Evropy diplomatickými kroky k zajištění stabilního míru. V roce 1920 byla proto vytvořenaSpolečnost národů se sídlem vŽenevě (vefrancouzsky mluvící částiŠvýcarska), jež měla fungovat jako fórum, na němž by národy mírovým způsobem urovnávaly svoje spory. O pět let později byly v rovněž švýcarskémLocarnu sjednánydohody, jimiž byla poskytnuta záruka trvalosti německo-francouzské hranice. Také případné územní spory mezi Německem a jeho východními sousedy měly být řešenyrozhodčím řízením (arbitráží). V roce 1928 byl nadto uzavřenBriandův–Kelloggův pakt, který všem účastnickým státům zakazoval vedeníútočné války.
Němečtí vojáci na sjezdu NSDAP v Norimberku v roce 1935
Ekonomický rozvrat země na počátku třicátých let a již se projevující expanzionistické tendence v Německu měly za následek vzestupAdolfa Hitlera, vůdce nacionálních socialistů (NSDAP), který sliboval německému národu zrušení Versailleské smlouvy a postupně také zajištění „životního prostoru“ na Východě (Lebensraum). 30. ledna 1933 byl Hitler jmenovánříšským kancléřem, načež během několika málo měsíců realizoval skutečnou nacistickou revoluci. V roce 1935 byla v Německu obnovena branná povinnost, čímž bylo urychleno obnovení německé armády(Wehrmacht), a rovněž bylo připojenoSársko.V témže roce napadlafašistickáItálie pod vedenímBenita Mussoliniho za blahovolného přihlížení Společnosti národůHabeš, tj. dnešní Etiopii, kterou po svém vítězství v italsko-etiopské válce okupovala. V naprostém rozporu se smlouvami z Versailles aLocarna provedl Hitler v březnu 1936remilitarizaci Porýní. Francie a Spojené království se však zdržely jakýchkoli protiakcí.
Japonská námořní pěchota v čínské provinciiKuang-tung, 1938
Hitlerův expanzionismus v Evropě vedl 12. března 1938 k tzv.anšlusuRakouska, tedy připojení tohoto malého státu k Německé říši, proti čemuž Spojené království a Francie, přes své znepokojení německým postupem a jeho stále se stupňujícím zbrojením, nijak nezasáhly.
12. září 1938 pohrozil HitlerČeskoslovensku válkou, pokud by Německu nebylo vydáno československé pohraniční území obývanésudetskými Němci. Toto vyvolalo v českém pohraničí puč organizovanýSudetoněmeckou stranou.Československá armáda sice tento puč potlačila, ale od 19. září začaly proti Československu útočit jednotkySudetoněmeckého Freikorpsu vyzbrojovaného Německem. Datum začátku této teroristické kampaně bylo pozdější československou exilovou vládou v Londýně určeno jako datum, kdy Československo vstoupilo do válečného stavu s Německem.[2] Britský premiérNeville Chamberlain mezitím inicioval rozhovory, jež vyvrcholily 29. září 1938 přijetímMnichovské dohody. Ačkoliv byly Francie a Spojené království formálně spojenci Československa, obětovaly svým souhlasem s touto dohodou (u níž asistoval Mussolini jako představitel Itálie) jeho teritoriální celistvost a bezpečnost.[3] Sovětský svaz, s kterým ČSR měla rovněž uzavřenou Dohodu o vzájemné vojenské pomoci nezískal souhlas Polské republiky a povolení k transportu vojáků a přeletu letadel přes území Polska. Polsko dokonce vyhlásilo, že pokud se Sovětský svaz pokusí dopravit vojáky přes území Polska leteckým mostem, budou polští vojáci po letadlech střílet.
Mnichovskou dohodou, která byla de factodiktátem Československu, byla země donucena bez boje odstoupit nacistickému Německu postupně několik pásemSudet s německým a také českým obyvatelstvem. RovněžMaďarsko a v menší míře iPolsko zabraly části československého území. Okleštěné a jakékoliv další obrany neschopné Československo obdrželo pouze Hitlerovu „záruku“, že nezabere žádné jeho další území. Bezprostředně poté došlo k nucenému odchodu Čechů, Židů a německých odpůrců Adolfa Hitlera do zbytku Československa. Chamberlain věřil, že dosáhl „míru pro naši dobu“. Neuplynulo ani šest měsíců a 15. března 1939 Hitler porušil svůj příslib. Německý Wehrmacht obsadil zbytek českých zemí, které byly přeměněny v Protektorát Čechy a Morava. Rovněž okleštěné Slovensko, pod vedenímJozefa Tisa, vyhlásilo již 14. března svoji nezávislost jako tzv.Slovenský stát, ale stalo se německým satelitem. V březnu 1939 obsadili nacisté také litevský přístavKlaipėda.
Pobouřeni agresí protidruhé Československé republice a Hitlerovými výhrůžkami vůčiPolsku kvůliGdaňsku, se Britové a Francouzi zaručili za polskou nezávislost a bezpečnost. Fašistická Itálie v dubnu 1939obsadila Albánii. Sovětský ministr zahraničíMaxim Litvinov se snažil ve 30. letech orientovat sovětskou zahraniční politiku na spojenectví se západními mocnostmi a vystupoval proti Německu, ale po Mnichovské dohodě se Stalin této politiky zřekl.[4] Vzájemná nedůvěra mezi Stalinem a západními demokraciemi nakonec přispěla ke sjednánípaktu Ribbentrop–Molotov, v němž se Německo a SSSR 24. srpna 1939 zavázaly k oboustrannéneutralitě. V tajném dodatku k této smlouvě se tyto dvě velmoci dohodly, že západní a střední část Polska obsadí Německo a část východního Polska obsadí Sovětský svaz ve smyslu tzv. demarkační Curzonovy linie. Byla pro budoucí jednání vytyčena a odsouhlasena Radou dohody, v roce 1919. Jak se později ukázalo, jen na krátkou dobu.
Již v předchozích dnech provedli Němci několik fingovaných provokací, jako bylopřepadení vysílačky v Gliwicích příslušníkySicherheitsdienstu(SD) v polských uniformách, které měly ospravedlnit jejich invazi. Třebaže polská armáda nebyla početně o mnoho slabší než Wehrmacht, svojí úrovní výzbroje a výstroje nepředstavovala pro útočníka rovnocenného soupeře. Polská vláda spoléhala na podporuFrancie aVelké Británie, které v souladu s dřívějšími zárukami vyhlásily po marném vypršení ultimáta 3. září Německu válku.[7] Vlastníinvaze do Polska byla zahájena bombardováním městaWieluń. NěmeckáLuftwaffe ihned poté zaútočila proti polským vojenským a komunikačním cílům. Sotva po čtyřech dnech bojů prolomila dvě velká německá vojenská uskupení, útočící zPomořanska a zeSlezska, polskou obrannou linii. Rychle se pohybující německé pancéřové a motorizovanédivize vyrazily vstřícVaršavě aBrestu, v čemž jim těžkopádná polská pěchota nedokázala zabránit. Západní novináři použili k popisu tohoto nového způsobu vedení boje termínuBlitzkrieg („blesková válka“).
Mezi 8. až 10. září se Němci přiblížili ze severu a jihu kVaršavě, avšak polské divize sevřené vPoznani, západně od Varšavy, podnikly rozhodný protiútok. Po vyhlášení války Německu ze strany Velké Británie, Francie a vlády Polska z Londýna, kam se uchýlila, dne 17. zářípřekročilaRudá armáda polské východní hranice[8] a v tentýž den byla Varšava zcela obklíčena Němci. Po dalších jedenácti dnech bojů a intenzivního dělostřeleckého a leteckého bombardování se obležené polské hlavní město vzdalo. V té době byla prakticky celá země v rukou Němců a Sovětů (po tzv. demarkační Curzonovu linii, vytyčenou Radou dohody v roce 1919), zůstávaly pouze izolované oblasti Polska, které vytrvávaly v odporu, jenž trval do 6. října. Střední Polsko bylo přeměněno vGenerální gouvernement okupovaný Němci. Na dobytém území byly zahájeny rozsáhlérepresálie proti civilnímu obyvatelstvu. Probíhaly deportace nanucené práce, popravyŽidů a likvidace polské inteligence, důstojníků (popraveno bylo na 60 – 100tis.) v rámci tzv.operace Tannenberg. Na tomto teroru se podílely předevšímHimmlerovyEinsatzgruppen a jednotkySS-Totenkopfverbände. Stejně nemilosrdné metody uplatňovali Sověti ve východní části Polska. 22 000 polských důstojníků a členů polské inteligence zajatých Rudou armádou bylo na Stalinův příkaz popravenoNKVD v tzv.katyňském masakru.
Poté, coFinsko po více než dvou měsících diplomatického nátlaku odmítlo sovětské požadavky na odstoupení území, bylo 30. listopadu 1939 napadenoRudou armádou.[9] Vzhledem k drtivé sovětské převaze očekával Stalin rychlé a snadné vítězství, avšak Sověti Finy hrubě podcenili. Díky obratné taktice dokázala finská armáda vedená maršálemMannerheimem zadržovat Sověty až do března 1940. Rudá armáda, jejíž velení bylo zdecimovánostalinskými čistkami, přišla o 200 000 mužů, zatímco finské ztráty činily 25 000 mužů. Britové a Francouzi zvažovali vojenskou operaci na podporu Finska, ovšem dříve než mohla být uskutečněna, byla 13. března 1940 podepsána mírová smlouva, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům částKarélie. Německé poznatky z tohoto konfliktu přivedly Hitlera k přesvědčení, že Rudá armáda nemůže být pro Wehrmacht vážnou překážkou. V důsledku tohoto sovětského útoku se Finové v roce 1941 zapojili do německého tažení proti SSSR, aby se v tzv.pokračovací válce pokusili dobýt zpět ztracená území. I když byli Finové spojenci Německa, zachránili si svoje židovské spoluobčany před holokaustem. O židovské otázce se finská vláda odmítla s Němci vůbec bavit.
Velitel německého válečného námořnictva (Kriegsmarine) vyzýval od podzimu 1939 Hitlera k okupaciNorska, jehož přístavy představovaly optimální základny pro německéponorky. V polovině prosince Hitler projevil souhlas, načež byl vypracován plánUnternehmen Weserübung, podle něhož mělo být Norsko obsazeno po souběžném vylodění německých pozemních sil v osmi největších přístavech. Plán zahrnoval také okupaciDánska, které mělo poskytnout letecké základny. Svoji roli v Hitlerově rozhodnutí sehrála rovněž důležitost nezamrzajícího norského přístavuNarvik, jenž sloužil jako překladiště při dovozušvédské železné rudy do Německa během zimních měsíců.[10] Této skutečnosti si byli dobře vědomi i Britové, kteří chystali vlastní výsadek v Narviku, odkud hodlali obsadit švédské rudné doly uKiruny aGällivare. S vypuknutímZimní války se k tomu přidal i britsko-francouzský plán na podporu Finů v jejich boji proti Sovětům.[11] Po skončení Zimní války se ale spojenecké plánování opět omezilo pouze na zastavení dodávek švédské rudy do Německa.
Němečtí vojáci stoupají do kopce v Norsku jižně od Bagn
Ráno 8. dubna položili Britové v rámci operaceWilfred minové pole v norských výsostných vodáchVestfjordenu (přístup k Narviku).[12] Bylo už ale pozdě, neboť již 3. března Hitler rozhodl upřednostnitWeserübung předFall Gelb a 2. dubna bylo rozhodnuto, že k útoku na Dánsko a Norsko dojde 9. dubna 1940.[13] Dánsko se vzdalo po krátkém odporu během jediného dne, ale dánská vláda a ozbrojené síly si zachovaly relativní nezávislost (za cenu kolaborace s Německem) až do 28. srpna 1943, kdy v rámci operace Safari Němci převzali plnou kontrolu.[14] Dánsko bylo jedinou okupovanou zemí, kde se většinažidovské populace zachránila před nacistickým holokaustem. Většina z asi sedmi tisíc židů přešla před hlavním německým zátahem na dánské židy (1./2. října 1943) do neutrálního Švédska.[15]
V Norsku narazili Němci na houževnatý odpor. Většina vylodění proběhla úspěšně s výjimkouOsla, které bylo dobyto teprve německými výsadkáři. VNarviku se Němcům podařilo obsadit město i přístav, záhy však byli obklíčeni takřka pětinásobnou přesilou Britů, Francouzů a Norů, podporovaných Královským námořnictvem (Royal Navy). V následnébitvě o Narvik byli Němci koncem května nuceni město vyklidit a ustoupit směrem k hranicím Švédska, ovšem vývojsituace ve Francii přiměl Spojence počátkem června ke stažení jejich oddílů z Norska. Němci zde později instalovali loutkovou vládu pod vedením norského zrádceVidkuna Quislinga.
Dva dny po vyhlášení války Německu podnikli Francouzi omezenou a spíše symbolickou ofenzívu doSárska. Následovalo klidné období nazápadní frontě, označované jakoSitzkrieg („válka vsedě“, případně „podivná válka“), které kvůli nepříznivému podzimnímu počasí a neočekávaně vysokým německým ztrátám v Polsku pokračovalo až do jara následujícího roku. Důvody francouzské pasivity spočívaly v defenzivní mentalitě, v jejímž duchu se francouzská armáda spoléhala na silně opevněnou pohraničníMaginotovu linii. Ta však nebyla vybudována podél hranic sBelgií. Na počátku října pověřil Hitler Vrchní velení armády (Oberkommando des Heeres) vypracováním plánu pro tažení proti Francii, nazvanémFall Gelb.
Britští a francouzští zajatci v Veules-les-Roses
Na jaře 1940 byl německý plán útoku proti Francii a státůmBeneluxu hotov. Podle původního záměru měla být invaze na západ provedena podobně jako v první světové válce. Nicméně generálErich von Manstein a jeho spolupracovníci přesvědčili Hitlera, aby jádro obrněných sil soustředil k rychlému postupu přesArdenský les a řekuMázu, přičemž následný průlom měl vést k rozštěpení spojeneckých armád ve dví. Ardeny představovaly kopcovitý, hustě zalesněný terén naprosto nevhodný pro operace tanků, avšak Manstein tvrdil, že nepřítel zde nebude očekávat masivní útok, čímž bude dosaženo momentu překvapení. Obě válčící strany disponovaly stejně početnými armádami. Spojenci měli převahu v tancích, naproti tomu německá Luftwaffe měla nad svými protivníky navrch ve vzduchu, což se spolu s pružnější organizací německých pancéřových sil ukázalo jako rozhodující faktor.
Vlastní útok započal 10. května 1940, kdyWehrmacht překročil hraniceBelgie,Nizozemska aLucemburska.[16] Němečtí výsadkáři obsadili důležitá letiště, mosty a strategicky významnou belgickoupevnost Eben-Emael. V reakci na německý vpád do Beneluxu postoupilbritský expediční sbor a část francouzských armád do Belgie na linii řekyDyle, kde hodlaly zastavit německý postup. Tím však šly na ruku Mansteinovu plánu, neboť v téže době se sedm z deseti německých pancéřových divizí valilo nikým nezpozorováno ardenskými průsmyky. Po třech dnech, kdy se setkaly jen se slabým odporem, dorazily německé tanky vedené generálemGuderianem uSedanu k řece Máze, kterou 14. května po urputném boji zdolaly. V tentýž den podnikla Luftwaffe ničivýnálet na Rotterdam, načež Holandsko kapitulovalo. O tři dny později padl takéBrusel. Po překročení Mázy se německé tankové divize ocitly v nížině severní Francie a 20. května dosáhly ústí řekySommy dokanálu La Manche, čímž byl završen Mansteinův „sek srpem“ (Sichelschnitt). Britové se pokusili zasáhnout bok německých divizí uArrasu, avšak poté, co byli odraženi, se ocitli v obklíčení. Do 27. května vedl neustálý německý postup k sevření britských a francouzských jednotek uDunkerque. Na záchranu obklíčených vojsk byla proto zahájenaoperace Dynamo, v níž se i přes nepřetržité německé nálety britským vojenským i civilním plavidlům podařilo do 4. června evakuovat z Dunkerque takřka 340 000 spojeneckých vojáků. Evakuován byl téměř celý expediční sbor a rovněž 110 000 příslušníků francouzské armády. K této záchraně Spojenců přispěl i Hitlerův rozkaz z 24. května, ve kterém, na doporučení některých generálů, zakázal tankůmpokračovat v postupu, aby šetřil své cenné pancéřové divize.
Němečtí vojáci v Paříži po dobytí Francie
Němci obnovili 5. června ofenzívou na řekách Sommě aAisně útok do nitra Francie a již po čtyřech dnech překročili řekuSeinu. 10. června se zapojila do války po boku Německa i MussolinihoItálie. Útok Italů vAlpách skončil ale navzdory italské převaze pohromou. 14. června vstoupil triumfující Wehrmacht doPaříže, která byla ještě předtím prohlášena otevřeným městem.[17] V téže době byla prolomena Maginotova linie. Za těchto kritických okolností byl francouzským předsedou vlády jmenovánPhilippe Pétain, hrdina z první světové války. Ten zahájil okamžitě vyjednávání o příměří, které bylo uzavřeno22. června v Compiègne v tomtéž železničním vagóně, v němž Němci podepsali příměří v roce 1918. 17. červnaSovětský svaz poblahopřál Německu k brilantnímu vítězství.[18]
Blitzkrieg na západě tak skončil po pouhých šesti týdnech. Podle podmínek příměří byla Francie rozdělena na dvě části. Sever a západ země, kde se nacházely důležité letecké základny pro válku s Brity a přístavy vAtlantském oceánu, byly okupovány Wehrmachtem. Jižní a východní část Francie setrvala pod kontrolou Pétainovy vlády, která se usadila ve městěVichy. Pétain zde nastolilkolaborantský, loutkovývichistický režim zcela loajální vůči Německu. Mezitím se v Londýně do čelaexilového hnutíSvobodných francouzských sil (Forces françaises libres) postavil služebně nejmladší generálCharles de Gaulle. Francouzská flota zakotvená ualžírskéhoOranu byla však 3. červencenapadena[19] britským námořnictvem, aby nepadla do rukou Němců.
Obsazení rumunských území a pobaltských republik Sovětským svazem
Po vítězství nad Francií ovládal Adolf Hitler v létě 1940 přímo nebo prostřednictvím spojenců téměř celou Evropu. Jeho jediným zbývajícím nepřítelem zůstávala osamocenáVelká Británie, jejíž nový ministerský předsedaWinston Churchill sliboval Britům ve svých burcujících projevech pouze „krev, pot a slzy“. Nicméně britská armáda se po katastrofě ve Francii nacházela v troskách. Jedinou překážkou, která bránila Hitlerovým armádám v podrobeníBritských ostrovů a jež mohla zmařit chystanou invazi (operace Seelöwe), bylo nyní britské letectvo (Royal Air Force) v čele s leteckým maršálemHughem Dowdingem. Zlomit sílu RAF se v nadcházející bitvě pokusila německáLuftwaffe, jejímž velitelem bylHermann Göring. Němci rovněž doufali, že Británii izolují a vyhladoví s pomocí svých ponorek, operujících z Francie a Norska.
Samotná letecká bitva začala krátce po dobytí Francie. V první fázi se Luftwaffe zaměřila na britské konvoje, které během tzv. bitvy o kanál (Kanalkampf) vytlačila z Lamanšského průlivu. Hlavní útok byl zahájen 13. srpna, v tzv. „den orla“ (Adlertag). Němci nejprve částečně neutralizovali britskýradarový systém a zaútočili proti přístavům a vojenským a leteckým zařízením na pobřeží. V průběhu této fáze boje utrpěly obě strany nejvyšší ztráty za celou bitvu. Později se Luftwaffe zaměřila proti letištím RAF ve vnitrozemí a leteckým továrnám. V závěrečné etapě boje, na počátku září, podnikli Němci denní útoky naLondýn a jiná velká britská města, jako bylo třebaCoventry, s cílem zlomit morálku jejich obyvatel. Konečně 15. září Britové přesvědčivě odrazili rozsáhlý německý útok, načež Hitler nařídil odložit vylodění na neurčito. Luftwaffe i nadále pokračovala v bombardování měst (Blitz). Kvůli velkému množství zničených letadel se však od října omezovala pouze na noční útoky, které si i přesto do jara následujícího roku vyžádaly přes 40 000 životů. Vbitvě o Británii usilovali Němci o zničení nepřátelskýchstíhaček, avšak podcenili význam radaru pro obranu Britů. Navíc britský průmysl dokázal vždy plně nahrazovat ztráty vlastních strojů. Značný podíl na tomto vítězství „nemnohých“ náležel kromě britských pilotů takéPolákům,Kanaďanům,Novozélanďanům,Čechoslovákům,Belgičanům a zástupcům mnoha jiných národů.
Již od třicátých let směřovalBenito Mussolini své velmocenské ambice naBalkánský poloostrov. V dubnu 1939 okupovala italská vojskaAlbánii, z níž 28. října 1940 zahájila překvapivýútok proti Řecku.[21] Ovšem ofenzíva špatně vybavených a nedostatečně motivovaných italských vojáků selhala sotva po několika dnech. Řekové přiměli italské agresory k přechodu do defenzívy a vzápětí je zatlačili zpět do Albánie. Vzhledem k nebezpečí porážky svého spojence a z obav z britského zásahu, jenž by mohl ohrozit německou kontrolurumunskýchropných polí, vydal v prosinci Hitler pokyn k vypracování plánů tažení na Balkán (operace Marita). Zároveň byla zahájena diplomatická ofenzíva, v jejímž rámci se na stranu mocností Osy přidaly Rumunsko,Maďarsko aBulharsko. Na konci března 1941 se k Ose připojila iJugoslávie, avšak protiněmecké demonstrace apuč jugoslávských leteckých důstojníků měl za následek vystoupení Jugoslávie z aliance.
Němečtí výsadkáři nad Krétou
6. dubna 1941 překročily německé divize zRakouska, Rumunska a Bulharska hranice s Jugoslávií, souběžně Luftwaffe podnikla ničivýnálet na Bělehrad. Jugoslávská obrana byla brzy prolomena a už 10. dubna 1941 stanuly jednotky Wehrmachtu v chorvatskémZáhřebu, kde byly uvítány jásajícími davy.Bělehrad dobyly německé pancéřové divize dva dny nato a 17. dubna přijalo jugoslávské velení svou bezpodmínečnou kapitulaci. Poražená Jugoslávie byla rozdělena mezi vítězné státy a na jejích troskách byl vyhlášen tzv.Nezávislý stát Chorvatsko pod vedenímUstašovců.
Řekové posílení britskými jednotkami, přesunutými zeseverní Afriky, kladli Němcům houževnatější odpor. Německý postup do vnitrozemí ztěžoval také nepříznivý hornatý terén. Po překonáníMetaxasovy linie padlo 9. dubna 1941 do rukou Němců městoSoluň, takže téměř polovina řecké armády byla uvězněna ve východníMakedonii. Během dvou týdnů byli Řekové obklíčeni rovněž v Epiru. Britové se pokusili zadržet Němce u Thermopyl, avšak poté, co byla jejich obrana zdolána, zahájili obojživelnou evakuační operaci. 27. dubna 1941 vstoupily oddíly Wehrmachtu doAthén a naPeloponés, čímž bylo balkánské tažení ukončeno.
O necelý měsíc později, 20. května 1941, provedly německé vzdušné síly leteckouinvazi na Krétu. Při tomto útoku však němečtí výsadkáři utrpěli těžké ztráty a také zprvu nedokázali dobýt žádné letiště potřebné k zajištění příchodu posil a k plynulému zásobování. Kvůli špatné koordinaci a komunikaci mezi jednotkami britskéhoCommonwealthu a intenzivním útokům Luftwaffe se však Němcům nakonec podařilo konsolidovat svoje pozice a vytlačit Spojence z ostrova. Hitler nicméně do budoucna zakázal provádění jakýchkoli dalších výsadkových operací.
Severoafrické tažení začalo v září 1940, kdy 160 000 italských vojáků proniklo zLibye doEgypta, jenž bylprotektorátem Britů. Italský postup se však zastavil po pouhých sto kilometrech, načež začátkem prosince zahájilo 36 000britských,australských,indických,novozélandských ajihoafrických vojáků protiútok, při němž byli Italové vytlačeni do Libye. V pokračujících bojích byli Italové nuceni ustoupit naKyrenaiku, kde byla většina italské armády posléze polapena a zničena britským útokem napříč poloostrovem. Po tomto katastrofálním vývoji nezbylo Mussolinimu než požádat o pomoc Hitlera, který vyslal do severní Afriky dvě divize pod velením generálaRommela. Ihned po svém příchodu koncem března 1941 se Rommel vrhl do ofenzívy. Po překonání britské obrany, oslabené stažením části sil do Řecka, dobyl jehoAfrikakorps zpět Kyrenaiku a přístavBenghází. V dubnu dorazily Rommelovy tanky k libyjskému přístavu a pevnostiTobruk, bráněnému australskými vojáky. JelikožTobruk představoval překážku postupu do Egypta, pokusili se ho Němci třikrát dobýt, avšak jejich úsilí skončilo neúspěchem. Podobně dopadly také britské snahy o vyproštění, načež se Rommel uchýlil k obléhání pevnosti, jež se protáhlo na osm měsíců.
Zatím v květnu 1941 přemohlo vojsko Commonwealthu proněmeckou vládu vIráku, která byla podporována německými vzdušnými silami z letišť ve vichistickou vládou kontrolovanéSýrii. Během června a července proto Britové spolu se Svobodnými Francouzi obsadili Sýrii aLibanon. Už v lednu pronikly smíšené britské a koloniální oddíly doEtiopie a do konce května 1941 porazily zde umístěné italské vojsko, čímžItalská východní Afrika vzala za své.
Německá pěchota kdesi v severním Rusku. V pozadíPz.Kpfw. 35(t) – původně československý LT vz. 35
Boj protibolševismu náležel společně se získáním „životního prostoru“ na východě mezi hlavní motivy Hitlerovy politické kariéry. Vlastní tažení proti Sovětskému svazu, jež mělo být podle nacistickérasové ideologie vedeno jako vyhlazovací válka, bylo připravováno již od vítězství nad Francií v létě 1940. Operace Barbarossa, jak byl výsledný plán pojmenován, předpokládala rozdělení německých vojenských sil do třechskupin armád. Na severu měly být obsazenypobaltské státy aLeningrad.Skupina armád Střed, na níž spočívala hlavní tíže tažení, měla postoupit přesBělorusko a dobýtMoskvu. Jižní uskupení německých vojsk spolu s Rumuny, Italy a Maďary mělo okupovatUkrajinu. Za operační cíl, jehož mělo být dosaženo, byla stanovena linie spojující městaArchangelsk aAstrachaň.
Sovětský svaz byl napaden 22. června 1941, kdy 3 miliony německých vojáků s 3600 tanky překročily sovětské hranice.[22] Ačkoli přesuny německých armád byly dobře patrné celé měsíce před začátkem tažení,Stalin, jehož důvěra v sovětské vojenské kapacity byla otřesena zimní válkou, odmítal vykonat jakákoli protiopatření, jež by mohla vyprovokovat Němce.Rudá armáda byla tudíž útokem naprosto zaskočena, třebaže měla nad Němci převahu v tancích i v letadlech. Obzvláště sovětské letectvo bylo značně poničeno německými nálety první den útoku. Německé pancéřové kleště, následované pěchotou, už v prvním týdnu obklíčily a zničily ohromné seskupení sovětských vojsk v prostoruBiałystok-Minsk. Přitom urazily více než 600 kilometrů. Na počátku července překročila skupina armád StředDněpr a přiblížila se keSmolensku, kde se poté odehrála rozhořčenáobkličovací bitva, jež byla skončena v srpnu. V obou těchto střetnutích padly do zajetí stovky tisíc sovětských vojáků. Mezitímskupina armád Jih obsadila západní Ukrajinu, zatímco Rumuni obklíčiliOděsu. Postup v tomto sektoru fronty se však rozvíjel pomaleji. Na severu Němci rychle překonali řekuDvinu a po obsazeníLitvy,Lotyšska a Estonska směřovali k Leningradu. Stejně jako v Polsku postupovaly za jednotkami WehrmachtuEinsatzgruppen SS, které nemilosrdně likvidovaly veškeréžidovské obyvatelstvo a politické komisaře Rudé armády. Na těchto zvěrstvech se leckdy podílel i Wehrmacht. S obdobnou krutostí a brutalitou bylo nakládáno rovněž se zajatými rudoarmějci všech hodností, s partyzány a také s civilisty.
Sovětská obrana se 107mm minometem M1938 u Moskvy
Po dobytí Smolenska se němečtí generálové zasazovali za okamžitý útok na Moskvu, která byla pro jejich vojska nyní vzdálená jen 400 kilometrů. Nicméně Hitler považoval za důležité ovládnout ukrajinské zemědělské a průmyslové zdroje, ačkoli krátce po začátku tažení nařídilo sovětské vrchní velení (Stavka) evakuaci sovětského průmyslu na východ, především demontování veškerého těžkého průmyslu a jeho evakuaci ze západních regionů do oblastí zaUral. Hitler proto skupině armád Střed nařídil zastavit postup na sovětské hlavní město a obrátit se na jih. 8. září 1941 Němci spolu s Finy oblehliLeningrad a toto město postupně téměř zcela odřízli od veškerého nutného zásobování. Obležení Leningradu trvalo více než dva roky a vyžádalo si životy až jednoho milionu civilistů.[23] Do konce září bylo pak v gigantické obkličovacíbitvě u Kyjeva zajato dalších 650 000 sovětských vojáků.[24]
Po šestitýdenní pauze obnovila skupina armád Střed 2. října svůj útok na Moskvu (tzv.operace Tajfun). Německý postup však záhy zpomalily podzimní deště, jež proměnily ruské cesty v bláto. O měsíc později udeřily první mrazy. V listopadu pronikli Němci doRostova na Donu a naKrym. 15. listopadu zahájili svoji finální ofenzívu proti Moskvě, jež měla být provedena obrovitým obchvatem města. Na konci měsíce stály předsunuté jednotky Wehrmachtu sotva 30 kilometrů odKremlu, vyčerpaní němečtí vojáci se ale ocitli na pokraji svých sil. Do 5. prosince 1941 byl celý německý postup zastaven. Následujícího dne zahájily čerstvésibiřské divize maršálaŽukova, které byly vybaveny moderními tankyT-34, sovětský protiútok, který do začátku ledna 1942 zatlačil příliš roztažené německé linie o 200 kilometrů zpět. Německá blesková válka v Sovětském svazu již tehdy prakticky ztroskotala.
Bitevní loďUSSArizona hořící po zásahu japonskými pumami během útoku na Pearl Harbor
Japonská agrese vČíně od roku 1937 měla za následek ochlazení ve vztazích sUSA. Po pádu metropolitníFrancie vstoupily japonské jednotky koncem září 1940 doFrancouzské Indočíny a krátce nato Japonsko formálně stvrdilo své spojenectví s Německem a Itálií. Přítomnost císařské armády vIndočíně a stupňující se japonské požadavky vůčiNizozemské východní Indii přiměly USA k uvalení ropnéhoembarga na Japonsko, čímž bylo vážně poškozeno jeho hospodářství. Podle militantního křídla japonské vlády, v jehož čele stál generálHideki Tódžó, si Japonsko muselo k zachování svých výbojů vevýchodní Asii zajistit dodávky ropy a ostatních surovin silou. Císařský generální štáb proto vypracoval plán obranného perimetru vAsii a vTichém oceánu, umožňujícího Japonsku nerušené využívání tamních přírodních zdrojů k vedení defenzivní války. Nezbytným předpokladem úspěchu tohoto záměru byla neutralizaceamerické tichomořské floty.
7. prosince 1941 se z japonskýchletadlových lodí, jež nepozorovaně připluly do blízkostiHavajských ostrovů, vznesly stovky japonských letadel, které krátce před osmou hodinou podnikly ničivý nálet na americkou námořní základnuv Pearl Harboru.[25] Během dvouhodinového útoku byla potopena nebo vážně poškozena řada americkýchbitevních lodí a jiných plavidel. Po tomto zákeřném napadení vyhlásily USA Japonsku válku. Na stranu Japonska se o čtyři dny později přidaly také Německo a Itálie. Už před vstupem do konfliktu USA pozvolna opouštěly svoji izolacionistickou politiku a zastávaly jen formálně neutrální postoj k válčícím stranám. V březnu 1941 prezidentRoosevelt podpořil Spojence, když prosadilZákon o půjčce a pronájmu umožňující Britům, Číňanům a Sovětům odebírat americké zbrojní a jiné dodávky bez nutnosti okamžitého zaplacení. Konečně po japonském přepadení Pearl Harboru se ohromné americké průmyslové kapacity plně zapojily do boje proti Ose. 11. prosince 1941 vyhlásilonacistické Německo válkuSpojeným státům americkým aAdolf Hitler osobně schválil přípravu na provedení sabotážních a teroristických útoků na území USA (např.Operace Pastorius v roce 1942).
Dva střemhlavé bombardérySBD Dauntless od VS-8 z USSHornet nad hořícím těžkým křižníkemMikuma. Odpoledne 6. června během bitvy u Midway
Ochromení pacifické floty poskytlo Japoncům volnou ruku k jejich expanzi. Před koncem prosince obsadili Japonci britskýHongkong aGilbertovy ostrovy, stejně jakoGuam a ostrovWake, jež byly v držení Američanů. Rovněžvpadli do britskéhoMalajska. Přes neutrálníThajsko napadliBarmu avylodili se na Američanech kontrolovanýchFilipínách.Singapur, považovaný za nedobytnou pevnost, padl 15. února 1942. Kolem 130 000 Indů, Australanů a Britů bylo vzato do zajetí,pád Singapuru se stal tudíž nejvíce pokořující kapitulací britských dějin. Po vítězství vbitvě v Jávském mořiokupovali Japonci v březnu Nizozemskou východní Indii a přistáli naNové Guineji. Americké a filipínské oddíly kapitulovaly na filipínskémLuzonu v dubnu a obránciCorregidoru vydrželi až do května. Na počátku téhož měsíce zahájili Japonci obojživelnou operaci k obsazeníPort Moresby na Nové Guineji, čímž by narušili komunikační spoje mezi USA aAustrálií. Ovšem v následnébitvě v Korálovém moři Spojenci odrazili japonské invazní síly. Po symbolickémDoolittlově náletu na Tokio[26] japonské velení rozhodlo o obsazení atoluMidway. Současně měly být dobytyAleutské ostrovy. Na konci května vyplula japonská flota pod velením admirálaJamamota vstříc Midwayi. Japonci usilovali o další překvapivý úder, avšak Američané krátce předtím prolomili japonský kód a byli tak zpraveni o jejich úmyslu. 4. června 1942 se Američanům podařilo vbitvě u Midway rozdrtit japonské letadlové lodě, jež tvořily jádro japonských námořních sil, načež Jamamoto nařídil ústup. Po pouhých šesti měsících skončilo období japonských úspěchů, neboť císařské námořnictvo se z této porážky, která ho připravila o klíčové letadlové lodě a vycvičený personál, nikdy zcela nevzpamatovalo.
V listopadu 1941 zahájila posílená britská 8. armádaoperaci Crusader, během níž osvobodilaTobruk. Jelikož německé námořní a zásobovací linie byly narušovány útoky britských námořních a leteckých sil operujících zMalty, byl Rommel přinucen k ústupu na svoji výchozí pozici. Jakmile britský tlak na nepřátelskékomunikační linie na počátku roku 1942 polevil, síly Osy byly rychle doplněny, pročež v lednu obnovily svoji ofenzívu. Rommel poté snadno vytlačil Brity zpět na Kyrenaiku, kde koncem května přemohl jejich obranuu Gazaly. Nato Afrikakorps zdolal veškeré britské obranné pozice a po dvoudenním boji obsadil na konci června 1942 Tobruk. Vítězství Osy bylo korunováno zajetím více než 25 000 spojeneckých vojáků. Rommel pak navzdory rozkazům pronásledoval poraženou 8. armádu doEgypta a v červenci se s ní střetl v prvníbitvě u El Alamejnu. Nicméně Rommelův pokus obsaditAlexandrii vzdálenou pouhých 100 kilometrů neuspěl. Boje pokračovaly po celý červenec, než byly obě strany příliš vyčerpány.
Německá ponorka U-848typu IXD2 napadená americkýmiPB4Y-1 v jižním Atlantiku 5. listopadu 1943. Ponorka se potopila s celou posádkou
Německéponorkové loďstvo mělo obdobně jako v první světové válce vyhladovět a izolovatBritské ostrovy ničením obchodních lodí. Za vlastní počátekbitvy o Atlantik lze považovat 14. říjen 1939, kdy jedna německá ponorka vnikla do zálivuScapa Flow, hlavního opěrného bodu britské domácí floty (Home Fleet), přičemž potopila jednu ze zde zakotvených bitevních lodí. Přes tento úspěch se však do poloviny roku 1940 německé útoky vAtlantském oceánu omezovaly pouze na ojedinělé akce osamocených ponorek. Teprve po dobytí Francie, jež umožnilo zřízení ponorkových základen v přístavech vBrestu,Lorientu,Saint-Nazaire aLa Rochelle, zajišťujících rychlejší dosažení operačních prostorů, došlo k zefektivnění německých ponorkových operací. Německé ponorky plně rozvinulytaktiku vlčích smeček, proti nimž byly spojeneckékonvoje, slabě chráněné doprovodnýmitorpédoborci, bezmocné. V roce 1940 přišli Spojenci o 4,5 milionů tun lodního prostoru a v roce 1941 o zhruba stejné množství. Vítězství německých ponorek obratně využívala nacistická propaganda, jež mnohé z úspěšných kapitánů stylizovala do role národních hrdinů. K podpoře vedení ponorkové války vyplula v květnu 1941 zBaltského moře do Atlantiku německá eskadra. Ta sestávala z právě do služby uvedené bitevní loděBismarck, těžkého křižníkuPrinz Eugen a několika torpédoborců. V průběhu plavby vDánském průlivu meziGrónskem aIslandem poslal Bismarck ke dnu britský bitevní křižníkHMSHood. Přesto dříve, než doplul do Francie, byl dostižen a zničen britským loďstvem.
Po vstupu Spojených států do války se těžiště německých akcí přesunulo blíže k americkému pobřeží. Zpočátku špatně organizovaná americká pobřežní obrana nedokázala zamezit útokům na obchodní lodě. Operační pásmo ponorek se později v důsledku intenzivnější obrany rozšířilo až doKaribiku a jižního Atlantiku. Původní počet asi 50 ponorek na počátku války vzrostl ve druhé polovině roku 1942 na více než 300. Tento rok byl proto nejúspěšnějším rokem německých ponorek, které zničily přes 8 milionů tun lodního prostoru, čímž se nejvíce přiblížily kritické hranici ohrožující britské hospodářství. V červnu 1942 také proběhla neúspěšnáOperace Pastorius, kdy došlo k prvnímu pokusu o vylodění německých sabotérů na území USA, kteří měli za úkol poškodit válečný průmysl USA a vyvolat bombovými útoky paniku mezi civilním obyvatelstvem.
Koncem roku 1942 však Spojenci prolomili německé šifrovací zařízeníEnigma, používané ponorkami. Díky tomu a zvýšené spojenecké produkci modernějších letadel a torpédoborců bylo v květnu 1943 potopeno 43 německých ponorek, což si vynutilo dočasné přerušení ponorkových operací. Na tomto zvratu, jenž se projevil poklesem potopené tonáže na 3,5 milionů, nic nezměnilo ani využitíšnorchlu, získaného porážkou Holandska. Po osvobození Francie v létě 1944 musely být opuštěny ponorkové základny na pobřeží Atlantiku. Ponorky byly pak zatlačeny zpět doSeverního a Baltského moře. Po německé kapitulaci v květnu 1945 byly ponorky buď poslány ke dnu, nebo se jejich posádky vzdaly ve spojeneckých přístavech.
Poté, co byly sovětské průlomy navýchodní frontě eliminovány, převzal Wehrmacht na jaře 1942 opět iniciativu. Nová Hitlerova ofenzíva (Fall Blau) si kladla za cíl dobytí jižního Ruska a po dosaženíVolhy proniknutí zaKavkaz, kde mělo být obsazenoBaku a místní ropná pole. Jakmile půda po jarním tání dostatečně ztvrdla, byl v květnu zahájen útok proti Sovětům naKrymu, jenž byl završen dobytímobleženého Sevastopolu na začátku července. 28. června vyrazili Němci východně odCharkova směrem naVoroněž a za méně než čtyři týdny stanuli na březíchDonu. Navzdory rychlosti útoku byly počty zajatých sovětských vojáků nesrovnatelně nižší než v předchozím roce. Stalin a jeho generálové věřili, že Němci chystají druhý, mnohem mocnější úder na Moskvu a shromáždili zde veškeré dostupné zálohy, zatímco na jihu se Rudá armáda měla vyvarovat obklíčení.
Koncem července se Hitler vlivem relativní snadnosti německého postupu rozhodl pozměnit původní plán a nařídil polovině armád blížících se keStalingradu zamířit na Kavkaz. 23. července byl znovu dobytRostov a na začátku srpna se německé tanky přehnaly přesKubáň, načež dorazily k severnímu Kavkazu, kde byly spatřeny první vrtné věže. 21. srpna vztyčili bavorštíhorští myslivci vlajku se svastikou na hořeElbrus. Kvůli velkým vzdálenostem a nedostačující železniční síti se však vážně zhoršilo zásobování vojenských operací, což zpomalilo další útoky.
Německý postup ve Stalingradu
Souběžně s ofenzívou na Kavkaze pokračoval rovněž postup německé6. armády vstříc Stalingradu. Vlastníbitva u Stalingradu začala 23. srpna potom, co asi 1000 letadel Luftwaffe zasypalo Stalingrad zápalnými bombami, které proměnily většinu města v hromadu sutin. Krátce nato dosáhly německé jednotky Volhy severně od města. V samotném Stalingradu Stavka zorganizovala improvizovanou obranu, s níž se Němci střetli v rozhořčeném boji o každý dům a ulici. Zapletli se tak do náročné a vyčerpávající bitvy v rozvalinách města, v níž utrpěli vysoké ztráty. Během německé ofenzívy, pokračující až do poloviny října, přišla 6. armáda o polovinu svých bojových stavů, zatímco sovětské 62. armádě neustále proudily přes Volhu čerstvé posily.
Rudá armáda obkličuje německá vojska bojující ve Stalingradu u Kalače
Kvůli přílišnému roztažení fronty byla německá křídla tvořena méně kvalitními rumunskými, maďarskými a italskými divizemi. Této slabosti využili Sověti, když v rámcioperace Uran provedli 19. listopadu dva mohutné údery severozápadně a jihovýchodně od města. O čtyři dny později se útočící sovětskéfronty setkaly západně od Stalingradu, čímž byla 6. armáda uvržena do obklíčení. UjištěnGöringovým tvrzením, že Luftwaffe dokáže zásobit obleženou 6. armádu letecky, rozkázal Hitler jejímu veliteli, generáluPaulusovi, vytrvat na místě. 12. prosince byl zahájen pokus o vyproštění. Nicméně trvající sovětský nápor a Hitlerův kategorický nesouhlas s vyklizením Stalingradu měly za následek, že němečtí vojáci ve městě se ocitli v pasti. V polovině prosince byla spuštěnaoperace Saturn, při níž Rudá armáda vytlačila Němce z Kavkazu. Zatím ve Stalingradu Paulus odmítl sovětskou výzvu ke kapitulaci, pročež Sověti obnovili útok na město, než konečně 31. ledna Paulus a většina vyhladovělých vojáků 6. armády v beznadějné situaci kapitulovala. Zbytky německých sil ve Stalingradu se vzdaly 2. února 1943, ačkoli omezené střety především v městských stokách pokračovaly ještě v dalších měsících. Z téměř 300 000 příslušníků 6. armády padlo do sovětského zajetí 90 000 mužů, z nichž se po válce vrátilo do Německa pouze 6000. Sovětské vítězství u Stalingradu definitivně zlomilo mýtus o neporazitelnosti Wehrmachtu a stalo se symbolem obratu ve vývoji války.
Armády Spojenců a Osy v severní Africe se v srpnu 1942 zotavovaly z předchozích náročných bojů. V témže měsíci navštívil Winston Churchill Egypt, načež byl novým velitelem 8. armády jmenován generálBernard Montgomery, jenž dodal britským silám vAfrice novou energii. Koncem srpna se Rommel pokusil znovu prorazit do údolíNilu, avšak byl odražen rozhodnou britskou obranou vbitvě u Alam Halfy. Rommel se poté vydal ze zdravotních důvodů do Německa, čehož Britové využili k posílení svých vojsk a k přípravě vlastní ofenzívy. 23. října zahájil Montgomerydruhou bitvu u El Alameinu, v níž po dvanácti dnech intenzivních bojů síly Commonwealthu přinutily Afrikakorps ke stažení z Egypta.
Na počátku listopadu se americké a britské jednotky vylodily vCasablance,Oranu aAlžíru vefrancouzské severní Africe (operace Torch). Nicméně Hitler a Mussolini nečekaně rychle zareagovali přesunutím vojska doTuniska. Tam ustupoval rovněž Rommelův Afrikakorps, obezřetně stíhaný Montgomeryho 8. armádou. Po překročení Libye se Rommel opevnil na tuniských hranicích. V únoru se pokusil vymanit z nepřátelského sevření a zaútočil na západ proti americkým divizímv průsmyku Kaserín. Ostřílení němečtí veteráni zde přivodili Američanům vážnou porážku, ti se ale z tohoto nezdaru rychle poučili. Koncem března se Britům podařilo vymanévrovat Rommela uMareth, pročež se postavení Osy v Africe začalo pozvolna hroutit. Poté, co Spojenci vstoupili doTunisu, síly Osy 13. května 1943 kapitulovaly. Do zajetí padlo 275 000 italských a německých vojáků.
Po příchodu německé armády byly v různých evropských státech zavedeny rozdílné metody zacházení s podrobeným obyvatelstvem, které vycházely z nacistických politických, rasových a ekonomických idejí a záměrů. K jejich naplnění využívali okupanti všech možných prostředkůreprese, jež obnášely především vojenský a policejní útlak, reprezentovaný systémemkoncentračních táborů a hrozbou odvlečení nanucené práce, jimiž byly postiženy miliony lidí. Represe a vykořisťování však brzy narazily na odpor poražených a okupovaných národů.
VNizozemsku proběhla stávka policie a železničářů. VeFrancii docházelo k ozbrojeným útokům, na nichž se podílely odbojové skupinyRésistance aMaquis. V Polsku působila podzemníZemská armáda (Armija Krajowa), která v srpnu 1944 zorganizovalavaršavské povstání. VProtektorátu proběhl v květnu 1942 úspěšný atentát naReinharda Heydricha, jednoho z nejvýše postavených nacistů.[27] Nejsilnější odpor převládal vbalkánských státech a ve východní Evropě.Jugoslávští partyzáni vedeníTitem dokázali osvobodit rozlehlá územíBosny a Hercegoviny aČerné Hory, přičemž na sebe vázali několik divizí Osy. Obdobně řečtí komunističtí (ELAS) a monarchističtí partyzáni (EDES) kontrolovali hornaté řecké vnitrozemí. Taktéž na dobytém územíSovětského svazu operovaly četné odbojové skupiny, které prováděly sabotáže na komunikačních uzlech.Partyzánský způsob boje byl plánován Rudou armádou už před vypuknutím války, takže po obsazení západních částí země zahájily odříznuté jednotky útoky proti okupačním silám v týlu fronty. Boj proti partyzánům vedli Němci odlišně ve východní a západní Evropě. Ve Francii neboItálii, kde vzniklo silné komunistické hnutí odporu po okupaci země Němci, docházelo k spíše ojedinělým případům masakrů civilního obyvatelstva. Naproti tomu válka proti partyzánům vŘecku,Jugoslávii,Albánii nebo SSSR nabývala podoby nemilosrdného a systematického vyhlazovacího boje. Dokladem toho je skutečnost, že jenom vBělorusku zahynula v průběhu války takřka čtvrtina veškeré populace.
Asijské národy okupované císařskou armádou byly Japonci zahrnuty doVelké východoasijské sféry vzájemné prosperity. Ačkoli japonští vojáci byli nejprve vítáni jako osvoboditelé z nadvlády Evropanů, jejich brutalita vůči Asiatům zvedla proti nim brzy všeobecnou nenávist a odpor.
V lednu 1943 se konalaCasablanská konference, na níž Churchill přesvědčil Roosevelta k upřednostnění invaze naSicílii a doItálie před přímým útokem nazápadní Evropu. Realizace tohoto záměru započala 9. července 1943, kdy se kombinované britsko-kanadsko-americké sílyzachytily na Sicílii. Navzdory houževnatému odporu německých divizí nebyla vojska Osy schopná zabránit Spojencům v dobytí ostrova. Přesto ještě před pádem Sicílie v polovině srpna stihla Osa evakuovat většinu svých jednotek na pevninu. Mezitím, co probíhaly boje na Sicílii, bylMussolini v Itálii zbaven moci a uvězněn. Na začátku září byl však osvobozen německým komandem a na Němci okupovaném území později vyhlásil loutkovouItalskou socialistickou republiku.
Italská vláda zahájila vyjednávání se Spojenci, které vyústilo v podepsání kapitulace 3. září 1943.[28] V tentýž den překročili BritovéMessinský průliv. 9. září, den po zveřejnění italské kapitulace, se Američanévylodili u Salerna nedalekoNeapole. Zde ale museli čelit prudkému německému protiútoku. Ovšem ještě před začátkem zimy se Němci stáhli naGustavovu linii na jih od Říma, kde hodlali využít přirozeného defenzivního terénuApeninského poloostrova k co největšímu zpomalení spojeneckého postupu na sever. Američané se v lednu 1944 neúspěšně pokusili prolomit německou obranuvyloděním u Anzia v týlu Gustavovy linie. V téže době začala namáhavá a zdlouhavábitva o Monte Cassino. Spojenci podnikli celkem čtyři útoky, avšak teprve v květnu sePolákům podařilo v tomto boji dobýt vítězství. 4. června vstoupili spojenečtí vojáci doŘíma.[29] Němci zatím v pořádku ustoupili naGótskou linii, protínající italský poloostrov meziPisou aRimini. Churchill věřil, že rychlý postup přes severní Itálii by Spojencům umožnil proniknout kVídni. Nicméně do začátku zimy 1944 spojenecké armády nedokázaly zdolat německý odpor.
V průběhuoperace Saturn přišel Wehrmacht do poloviny února 1943 o kontrolu nad Rostovem a Charkovem. Při následném německém protiútoku, jemuž čelili vbitvě u Sokolova i vojáci1. československého praporu, však Němci opět obsadili Charkov, čímž vznikla výduť u městaKursk.
Ještě než jarní deště přerušily v březnu 1943 boje na východní frontě, vrhl se Hitler do plánování nové letní ofenzívy, jejímž cílem mělo být obklíčení a zničení sovětských vojsk ve výběžku u města Kursk. Ve srovnání s dřívějšími letními kampaněmi se jednalo o mnohem skromnější operační cíl. "Stavka" – vedení RA, byla prostřednictvím sovětské rozvědky dostatečně informována o německých úmyslech a nechala proto kurský oblouk značně opevnit vytvořením hustých minových polích a protitankových pastí, rozmístěním velkého počtu protitankových děl a zřízením do hloubky vedených linií zákopů.Bitva u Kurska začala 5. července 1943 německým úderem severně a jižně od města, přičemž jádro německých sil představovaly pancéřové divize tvořené také novými typy tanků včetněTigrů. Toto střetnutí se stalo největší tankovou bitvou celé války. Navzdory ohromné koncentraci tankových sil se německým pancéřovým kleštím nepodařilo spojit, načež Hitler po několika dnech nařídil zastavení ofenzívy. V tomto marném boji byly promrhány německé tankové zálohy, takže iniciativa na východní frontě přešla definitivně na stranu Rudé armády.
Sověti zahájili vlastní protiútok již v polovině července a do konce srpna dobyli těžce zkoušenýCharkov. V srpnu začala druhábitva o Smolensk, jenž byl Sověty osvobozen na konci září. Hitler se pokusil zadržet stupňující se nápor Rudé armády vybudovánímVýchodního valu. Tato obranná linie byla ale záhy proražena poté, co vbitvě o Dněpr vytvořili Sověti řadu předmostí na pravém břehu tohoto toku a v listopadu dobyli za účasti československých vojákůKyjev. Postup Rudé armády neustával a v lednu 1944 byla v rámcileningradsko-novgorodské operace prolomenablokáda Leningradu. Na jihu zatím pokračovalo osvobozováníPravobřežní Ukrajiny, na němž se v rámcižytomyrsko-berdyčevské akorsuň-ševčenkovské operace podíleli i příslušníci 1. československé brigády. Na přelomu března a dubna se části německých vojsk podařilo vyváznout z hrozícího obklíčení vbitvě u Kamence Podolského. Pokračující sovětské ofenzívy zatlačily Němce do konce dubna k řecePrut narumunských hranicích. Sovětské tanky se dále na západě probily až do blízkostiLvova, když předtím dosáhly sovětsko-polské hranice z roku 1939. Část německých a rumunských divizí byla odříznuta naKrymu, kde byla dílem zlikvidována přikrymské operaci, dílem se je podařilo evakuovat.
Po zastavení japonské expanze v Tichomoří rozhodlo americké vrchní velení v červenci 1942 o vyslání námořních a pozemních sil naŠalomounovy ostrovy aNovou Guineu, kde měla být eliminována klíčová japonská vojenská základna vRabaulu. První krok k jejímu obsazení představovalo dobytí ostrovaGuadalcanal, na němž byl v následujícím měsíci zahájen výsadekamerické námořní pěchoty. Počáteční snadné přistání na ostrově zkomplikoval příchod japonských posil („tokijský expres“). V pobřežních vodách svedly obě strany šest námořních bitev, zatímco na souši zuřila vyčerpávající materiálová bitva. Enormní ztráty lodí a letadel přinutily Japonce ke stažení loďstva koncem listopadu. Vlastníbitva o Guadalcanal skončila pak 9. února 1943 americkým vítězstvím.
Americká námořní pěchota během bitvy o Guadalcanal
V závěru roku 1942 se Britové pokusili proniknout zIndie barmskou džunglí do údolí řekyIravádí, avšak tato operace skončila katastrofálním ústupem v květnu 1943. V téže době získali Američané zpět Aleutské ostrovy, ovšem hlavní operace probíhaly v jihozápadním Pacifiku. V září vypudili Australané a Američané pod velením generálaMacArthura Japonce z východního pobřeží Nové Guineje. Americký a novozélandský postup na Šalomounových ostrovech byl fakticky završen vyloděním naBougainville v listopadu. Na konci roku 1943 zaútočili Američané naGilbertovy ostrovy v centrálním Pacifiku, obzvláště tvrdé boje se odehrávaly v bitvě o silně opevněný atolTarawa. V únoru 1944 pokračovali Američané naMarshallovy ostrovy, kde se setkali s podobně tuhým odporem naKwajaleinu aEniwetoku. Významný podíl na japonských nezdarech náležel americkým ponorkám, které potápěly japonské obchodní lodě.[30] Kvůli následnému nedostatku surovin kolabovala japonská válečná výroba a nedostávalo se rovněž pohonných hmot. Zásobování odloučených postů se hroutilo, evakuace a přesuny jednotek musely provádět válečné lodě, kterých ale nebylo dostatečné množství.
V březnu 1944 bylo po dobytí okolních ostrovů Spojenci izolováno asi 100 000 japonských vojáků v Rabaulu. Ve stejném měsíci byla spuštěnaoperace U-Go, japonská invaze do indickéhoÁsámu, jehož dobytím by Japonci znemožnili přísun zásobČankajškovýmčínským nacionalistům. Japonské záměry byly však zmařeny odhodlanou obranou pohraničních indických městKóhímy aImphálu silami Commonwealthu. Takřka současně probíhala v Číně japonskáofenzíva Iči-Go, která vyústila v téměř úplný kolaps čínských vojsk. V červnu se Američané vylodili naMarianech a utkali se s Japonci v namáhavébitvě o Saipan. Japonci usilovali o zvrat ve vývoji války v Tichomoří, ovšem jejich námořnictvo a letectvo byly v témže měsíci poraženy vbitvě ve Filipínském moři. Z Marian mohly od tohoto okamžiku vzlétat americké bombardéry, čímž byla započata destrukce japonských průmyslových center. Ve druhé polovině října byl zahájen americký výsadek naFilipínách. Krátce nato vyplulo japonské císařské námořnictvo do svého posledního velkého střetnutí v této válce. V tři dny trvajícíbitvě u Leyte na konci října 1944 byla japonská flota navzdory sebevražedným útokůmkamikaze zcela rozdrcena.
Americké bombardéryB-17Lancaster nad Hamburkem, 30/31. ledna 1943
Počátky koncepcestrategického bombardování lze vypozorovat již na konci první světové války. V meziválečném období byla myšlenka leteckého bombardování nepřátelského týlu rozvíjena především britskými a americkými leteckými teoretiky. Nicméně byli to Němci, kteří jako první aplikovali tuto doktrínu, když ve španělské občanské válceLegie Condorbombardovala Guerniku. Rovněž Japonci napadali v Číně velká města, jako bylaŠanghaj,Wu-chan,Nanking neboKanton. V září 1939 uskutečnilaLuftwaffe ničivé nálety proti civilním i vojenským cílům v Polsku, zvlášť těžce byla poničenaVaršava. Podobně bylo postiženo také centrumRotterdamu při útoku Luftwaffe 14. května 1940. Bombardování Britských ostrovů začalo už běhembitvy o Británii, po jejímž neúspěchu přešla Luftwaffe na podzim 1940 k nočním náletům na britská města (Blitz). 8. listopadu vybombardovali NěmciCoventry. V reakci na to Bombardovací velitelství RAF zintenzívnilo odvetné útoky proti průmyslovým cílům v Německu. Hitler původně trval na tom, že bombardování budou vystavena pouze letiště a jiné vojenské cíle. Od těchto omezení bylo ale postupně upuštěno. Vzhledem k blížícímu se tažení proti SSSR omezila Luftwaffe v květnu 1941 další bombardování Británie.[31] Po napadení Jugoslávie byl v dubnu téhož roku srovnán se zemíBělehrad. Luftwaffe sehrála velkou roli taktéž při operacích na východní frontě, ačkoli ani uMoskvy ani uStalingradu nepřivodila rozhodnutí. Pozdější německá snaha zbrzdit postup Rudé armády strategickým bombardováním sovětských továren byla limitována neexistencí vhodného typu letounu dlouhého doletu.
Od poloviny roku 1942 působilo v Evropě americké letectvo (USAAF). V téže době se začala projevovat rostoucí účinnost bombardování v důsledku zvyšování počtubombardérů, vylepšování technických prostředků a posilování eskortdoprovodných stíhaček. Z důvodu kriticky nízké efektivity útoků na německé továrny přešli Britové na počátku roku 1942 kplošným náletům na německá města. (Zpočátku se bombardovalo v noci, od druhé poloviny roku 1944 – po oslabení Luftwaffe – se přešlo k bombardování i ve dne). V březnu provedla RAF nálet naLübeck, jenž se stal prvním německým městem obráceným v trosky. V květnu a červnu podniklo tisíc britských bombardérů nálety nejprve naKolín a později naEssen aBrémy. Spojenci brzy zjistili, že než ničit města výbušninami, je mnohem efektivnější je zapálit. Proto svrhávali na veliké ploše velké množství lehkých zápalných bomb. Požár město osvětlil, a další vlna bombardérů měla těžké bomby, které svrhávala do ulic. Přerušila dopravu, aby se hasiči nedostali k požárům, současně tím přerušila rozvod vody a plynu. (Po válce prováděné statistiky zjistily, že sklepní kryty chránily obyvatelstvo dost účinně – přímým zásahem bomby zemřelo jen 5% obětí, ale cca 80% obětí způsobilo ve sklepích udušení kouřem z požárů – oproti bunkru, který má vlastní klimatizaci). Na jaře a v létě 1943 byla spálena na prach města vPorúří. Spojenecké bombardováníHamburku v červenci způsobiloohňovou bouři, jíž padlo za oběť 30 000 lidí. (Hamburk hořel 14 dní a nocí a jeho zář byla v noci vidět na 200 kilometrů). Od září 1943 byl náletům vystaven takéBerlín. V první polovině roku 1944 se spojenecké útoky zaměřily více na komunikační uzly ve Francii, avšak německá města byla vytrvale bombardována až do konce války. Na tuto zkázu se nacisté pokusili v červnu 1944 odpovědět tajnými zbraněmi, raketamiV-1 aV-2, které byly příliš nepřesné k útokům na vojenské cíle. Z toho důvodu byly uplatňovány proti civilnímu obyvatelstvuLondýna,Antverp a jiných západoevropských měst. V samém závěru války provedli Spojenci mezi 13. a 15. únorem 1945bombardování Drážďan, při němž zahynulo mezi 25 000 až 40 000 lidí. Z důvodu vzdušných útoků zemřelo v Německu kolem 600 000 civilistů,[32] přesto ochromení německé průmyslové produkce následkem rozvratu morálky, jež bylo hlavním cílem strategického bombardování, nenastalo dříve než na jaře 1945. Spojenci také bombardovali Prahu, České Velenice, Zlín,Plzeň,Kralupy, Neratovice, Nové Zámky, Pardubice a další. Také východní letecké svazy bombardovaly i při bojích dne 9. května roku 1945 a ničily živou sílu i techniku nepřítele v oblasti Mladá Boleslav, Litoměřice, Těchlovice, Zámostí, Vrchovany, Dubá a Mělník.
V souvislosti s postupem Američanů v Pacifiku bylo v roce 1944 zahájeno bombardování Japonska, do něhož se zapojovaly rovněž americké letouny z Číny. V posledních sedmi měsících vyústila letecká kampaň proti Japonsku ve zničení takřka šedesáti měst. Nejničivěji byly zasaženy velké konurbace jakoNagoja,Ósaka,Kóbe aJokohama. Po náletech naTokio z přelomu února a března 1945, jež si vyžádaly 100 000 obětí, se v sutiny proměnily celé městské části.
Spojenecká invaze do NormandieAmeričtí vojáci v ulicích Cherbourgu
Na konci listopadu 1943 se Roosevelt, Churchill a Stalin setkali nakonferenci v Teheránu, aby zde projednali společný postup, přičemž bylo dohodnuto, že spojenecká invaze do Francie bude uskutečněna v nadcházejícím roce. Hitler hodlal tomuto nebezpečí předejít budováním silně opevněného systému pobřežních pevností zvanýchAtlantický val.Operace Overlord, jak zněl krycí názevvylodění v Normandii, začala 6. června 1944 (den D), kdy zhruba 6500 spojeneckých plavidel vysadilo na plážíchNormandie dvě americké, dvě britské a jednu kanadskou divizi.[33] Ty byly podporovány třemi výsadkovými divizemi, zajišťujícími v německém týlu křídla vyloďujících se jednotek, a téměř 12 000 letadly. Navzdory houževnaté obraně se Němcům nepodařilo zatlačit útočníky do moře a Spojenci, jejichž vrchním velitelem byl generálEisenhower, dokázali postupně rozšířit svoje předmostí.
Do konce června dopravili Spojenci do Normandie kolem 850 000 vojáků a vyčistili poloostrovCotentin s přístavemCherbourg. Zároveň podnikali útoky naCaen, které bylo po tuhých bojích dobyto Brity a Kanaďany v průběhu července. Koncem téhož měsíce zahájili Američanéoperaci Cobra, jež vedla k prolomení německé linie na počátku srpna. Hitler se pokusil provést protiútok, jímž by odřízl divize generálaPattona pronikající doBretaně a kLoiře. Jeho tanky však byly snadno odraženy. Kolem německých pancéřových sil na západě se navíc začalau Falaise nebezpečně stahovat smyčka hrozící jejich obklíčením.Westheer jen stěží vyvázl z této pohromy a v značně pošramoceném stavu se stáhl zaSeinu. Vítězní Spojenci poté za úzké součinnosti s francouzským hnutím odporu osvobodili 25. srpnaPaříž. Už o deset dnů dříve uskutečnili Američané a svobodní Francouzioperaci Dragoon, když se vylodili v jižní Francii, odkud rychle postoupili údolím řekyRhôny na sever. Do poloviny září se setkali uDijonu se spojeneckými jednotkami razícími si cestu z Normandie. Skupina německých generálů, vědoma si bezvýchodnosti německého postavení, provedla 20. červenceatentát na Hitlera. Akce skončila neúspěchem, načež byli spiklenci popraveni.
Po překročení Seiny pronikli Spojenci doBelgie a k německým hranicím. Britové vstoupili v prvním zářijovém týdnu doBruselu a osvobodili takéAntverpy. ÚstíŠeldy, bez něhož byl zdejší přístav bezcenný, setrvalo v rukou Němců až do listopadu. Řadu jiných přístavů na pobřežíLamanšského průlivu a Atlantiku držely v souladu s Hitlerovými rozkazy německé posádky, které tím výrazně narušily již tak komplikované zásobování Spojenců. Mezi tyto přístavy patřil iDunkerque, na jehož obléhání se výrazně podílela iČeskoslovenská samostatná obrněná brigáda. Němci mezitím konsolidovali svoje pozice naZápadním valu, pročež Montgomery získal podporu prooperaci Market Garden, v rámci níž měli Spojenci rychle překonatRýn a vpadnout do Německa. 17. září byli britští a američtí parašutisté vysazeni u mostů přes Rýn vNizozemsku. Souběžně vyrazily z Belgie britské tanky, jež měly výsadkáře vyprostit. Posledního z těchto mostů, jenž se nacházel vArnhemu, se ale Spojenci zmocnit nedokázali. Úspěšnou obranou Nizozemska si Němci zajistili čas k rekonstrukci svých poničených divizí, neboť kvůli přetrvávajícím zásobovacím obtížím Spojenců se situace nazápadní frontě na podzim 1944 stabilizovala.
22. června 1944, v den třetího výročí napadení SSSR, zahájily Žukovovy, Koněvovy aVasilevského frontyoperaci Bagration, jež směřovala proti skupině armád Střed vBělorusku.[34] Němečtí generálové, kteří soustředili hlavní síly naUkrajině, nepočítali s útokemRudé armády ve vesměs bažinatém terénu Běloruska. V nastalé bitvě si Sověti vytvořili místní trojnásobnou převahu v pěchotě a disponovali rovněž absolutní převahou ve vzduchu. AčkoliHitler zakázal ústup, německá linie se začala záhy po zahájení útoku hroutit. 3. července se útočící sovětské tanky setkaly vMinsku, čímž obklíčily a zničily jádro skupiny armád Střed. Hitler nechal přemístit do Běloruska posily z Ukrajiny, což bylo strategickým záměrem sovětského velení, které zahájilo na Ukrajině 13. červenceLvovsko-sandoměřskou operaci. Na východní frontě čelil nyní Wehrmacht průlomu katastrofálních rozměrů.[35] Do konce července dobyli SovětiLvov, východní Polsko aVilno na severu, čímž ohrozili německé pozice vPobaltí a přiblížili se kVýchodnímu Prusku. Sovětské údery uvrhlyOstheer na pokraj kolapsu a teprve na počátku srpna se Rudá armáda zastavila naVisle v bezprostřední blízkostiVaršavy. V reakci na to vypuklo 1. srpnavaršavské povstání vedenéZemskou armádou, jež však nacisté po dvou měsících bojů brutálně potlačili, přičemž zemřelo 200 000 Poláků.
Vstup sovětské armády do Bukurešti v srpnu 1944. Foceno poblíž bulváruKarla I. Na fotografii je britskýUniversal Carrier, pronajmutý v rámci smlouvy „Lend-Lease“ Sovětům.
Ve druhé polovině srpna spustila Rudá armádajasko-kišiněvskou operaci protiRumunsku. Nato vBukurešti došlo ke svržení proněmeckého diktátoraAntonesca. Poté, co Rudá armáda vstoupila do rumunského hlavního města uzavřeli Rumuni se Sověty příměří a vyhlásili válku Německu. V téže době se rozhořelonárodní povstání na Slovensku, Sověti společně s československými jednotkami proto v září zahájilikarpatsko-dukelskou operaci. Nicméně dříve než mohlo být s povstalci navázáno spojení, Němci v říjnu slovenskou vzpouru rozdrtili. V září běhembaltické operace zlomili Sověti v Pobaltí odpor Němců a jejich místních spojenců. Zbytky několika německých divizí byly sevřeny vkuronské kapse, kde pokračovaly v boji až do května následujícího roku. V důsledku toho kapitulovalo 19. záříFinsko. Již o několik dní dříve pronikla Rudá armáda doBulharska, jež poté změnilo strany stejně jako dříve Rumunsko. 20. října osvobodili Sověti a jugoslávští partyzániBělehrad, což vedlo k německému vyklizeníŘecka. Krátce předtím semaďarský regentMiklós Horthy pokusil sjednat příměří se Sověty, avšak byl svrženmaďarskými fašisty podporovanými Němci, kteří okupovali Maďarsko v březnu. Ovšem i přes úpornou obranu německých a maďarských jednotek se Rudé armádě podařilo do konce prosince 1944 dokončitobklíčení Budapešti.
Podzimního zklidnění na západní frontě využil Hitler ke shromáždění nových tankových záloh. S nimi hodlal udeřit proti americkým divizím vArdenách, čímž by si otevřel cestu do belgických nížin a k Antverpám. Dobytím tohoto přístavu by pak vrazil klín mezi americké a britské armády.Bitva v Ardenách, poslední Hitlerův pokus o zvrat vývoje války na západě, začala 16. prosince 1944, kdy tři německé armády zcela zaskočily své protivníky. Špatné klimatické podmínky zpočátku znemožnily Spojencům uplatnit jejich vzdušnou převahu. Po několika počátečních německých úspěších však energická protiopatření Spojenců a nedostatek pohonných hmot přinutily Němce k zastavení ofenzívy dříve, než stihli překonat řekuMázu. Jakmile nastalo zlepšení počasí, obnovilo spojenecké letectvo útoky na německé pancéřové divize, které tudíž přešly do obrany. Vzniklý výběžek Spojenci eliminovali do poloviny ledna 1945, když zatlačili Wehrmacht do jeho původních pozic. Přesto ještě 1. ledna podnikli Němci menší ofenzívu vAlsasku.
V průběhu února Spojenci vyčistiliPorýní, načež 24. března překročili na široké frontě samotnýRýn a pronikli do nitra Německa. V dubnu se rozhořelabitva v Porúří, kde bylo obklíčeno a zajato přes 300 000 německých vojáků. Mezitím Britové překonali 5. dubna řekuVeseru a o šest dnů později dosáhli AmeričanéLabe uMagdeburgu. Berlín se nacházel pouhých 120 kilometrů na východ, nicméně Eisenhower rozhodl přenechat dobytí německého hlavního města Rudé armádě. 25. dubna se američtí vojáci setkali se Sověty vTorgau na Labi. Americká 3. armáda pokračovala na jih doBavorska a začátkem 18. dubna překročila západní hranice prvorepublikovéhoČeskoslovenska. Současně Britové a Kanaďané dorazili kBaltu.
„Velká trojka“ na jaltské konferenciVojáci Rudé armády slaví v ulicích Berlína vítězstvíOslavy vítězství vLondýně, lidé očekávají projev premiéra Churchilla, 8. května 1945
V lednu 1945 se Němci pokusili vyprostitobleženou Budapešť, avšak jejich protiútoky dosáhly jen omezených úspěchů, zbývající němečtí a maďarští obránci města kapitulovali v polovině února. 12. ledna spustili Sovětiviselsko-oderskou operaci, jež vedla už po několika dnech k prolomení německé obranné linie. Sověti následně osvobodili zcela zničenouVaršavu a města v západním a jižním Polsku, jako např. Krakov, Vratislav atd. Dále pronikli doSlezska a do začátku února stanuli naOdře ve vzdálenosti pouhých 60 kilometrů od Berlína. Při svém postupu vojska maršála Ivana Koněva, dne 27. ledna 1945, osvobodila nacistickývyhlazovací táborOsvětim (Auschwitz – Birkenau), v němž bylo zavražděno (dle části nalezených a zachovalých dokumentů) více než 1 milionŽidů. Dle velitele koncentračního a vyhlazovacího tábora Auschwitz – Birkenau, Rudolfa Franze Ferdinanda Hösse (Höß), bylo zavražděno až na 2,5mil osob. O dalším osudu Polska a východoevropských států bylo rozhodnuto v únoru najaltské konferenci, na níž představitelé Roosevelt, Churchill a Stalin jednali o poválečném uspořádání Německa a Evropy. Stalin se navíc zavázal zasáhnout proti Japonsku. Od února vedla pěchota1. československého armádního sboru tuhé dvouměsíčníboje o Liptovský Mikuláš. Na začátku března dosáhla Rudá armáda pobřeží Baltského moře vPomořansku. V témže měsíci byly zahájeny iostravsko-opavská abratislavsko-brněnská operace. Ve Východním Prusku odříznuté německé síly byly neutralizovány v dubnu v rámcivýchodopruské operace. Po překonání Maďarska vstoupili Sověti koncem března doRakouska a 13. dubna dobyliVídeň. Zatímco na východní frontě se schylovalo k závěrečnému střetnutí, v Itálii zahájili Spojenci začátkem dubna ofenzívu, během níž překročili řekuPád a dobyli severoitalská města. Nedlouho nato dopadli italští partyzáni prchajícíhoMussoliniho, jenž byl 28. dubna zastřelen. V Itálii válka oficiálně skončila kapitulací zdejších německých sil 2. května.
Finálníbitva o Berlín začala 16. dubna útokemŽukovových aKoněvových divizí na Odře aNise. Po více než týdnu rozhořčených bojů Sověti dokončili obklíčení Berlína, čímž boj o město vstoupil do své konečné fáze. 30. dubna pronikli sovětští vojáci do centra města, načežAdolf Hitler spáchal v podzemním bunkru pod Říšským kancléřstvím sebevraždu. Zbývající obránci Berlína se 2. května vzdali Sovětům.
Již počátkem května vypuklo v českých zemích květnové povstání českého lidu, které se zPřerova rozšířilo do dalších měst i na venkov. 5. května začalopražské povstání, které 8. května skončilo kapitulací a ústupemWehrmachtu. K vítězství pražského povstání zásadní měrou připěla pomocVlasovců. 5. května zahájili Američané postup do Čech na osuKarlovy Vary –Plzeň –České Budějovice. 9. května vstoupily do Prahy v rámciPražské operace sovětské jednotky, jež západně od města sváděly s Němci boje až do 11. května. Posledním bojem československých jednotek bylabitva o Břest, která se uskutečnila 7. května. Válka v Evropě skončila 8. května 1945, kdy vstoupila v platnostbezpodmínečná kapitulace německých ozbrojených sil.[36] 7. září 1945 se v Berlíně konala přehlídka všech armád, které se podílely na vítězném ukončení 2. světové války.[37]
Americké námořní a pozemní síly se v lednu 1945 vylodily na klíčovémfilipínském ostrověLuzon a v březnu následoval výsadek naMindanao. Britové s podporou čínských nacionalistů zahájili na podzim 1944 ofenzívu proti Japoncům vBarmě, jíž završili obsazenímRangúnu v květnu dalšího roku. V Pacifiku zatím Američané svedli náročnoubitvu o Iwodžimu, jež byla s těžkými ztrátami dobyta v březnu. Zdejší letiště posléze využilo americké letectvo k zintenzivnění už tak ničivých náletů na Japonsko. 1. dubna začalabitva o Okinawu, která byla vzdálena jen 500 kilometrů odKjúšú, nejjižnějšího z japonských ostrovů. Dobře opevněni v horách na jihuOkinawy vedli Japonci tvrdošíjný a fanatický odpor až do poloviny června, přičemž drtivá většina z nich padla nebo spáchala sebevraždu. Američané utrpěli v tomto boji podobně jako předtím na Iwodžimě nesmírné ztráty.
11. července se vůdčí představitelé Spojenců sešli nakonferenci v Postupimi. Byla potvrzena předchozí ujednání týkající se Německa a zároveň byla Japonsku adresována výzva k bezpodmínečné kapitulaci. Ta však byla japonskou vládou odmítnuta, a proto americký prezidentTruman, jenž nastoupil do tohoto úřadu po smrti Roosevelta, rozhodl o použitíjaderných zbraní. Natoamerické letectvosvrhlo 6. srpna jadernou bombu na japonské městoHirošimu a o tři dny později další naNagasaki. Při tomto dosud jediném atomovém úderu přišlo o život více než 100 000 lidí. 8. srpna vyhlásil válku Japonsku iSovětský svaz a následující den zahájiloperaci Srpnová bouře. Během několika dní přemohl kwantungskou armádu v Japonskem ovládanémMandžusku.[38] V důsledku těchto katastrof japonský císařHirohito oznámil 15. srpna kapitulaci Japonska, která byla oficiálně podepsána 2. září 1945.[39]
Počty padlých vojáků na evropských bojištíchVe válce zahynulo přes 9 milionů sovětských vojáků
Odhadovaný celkový počet lidských obětí ve druhé světové válce se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty.[40][41] Celkové množství ztrát zůstává ovšem nejisté, neboť počet mrtvých nelze zcela přesně určit. Nejvážnější ztráty utrpělSovětský svaz, který v průběhu války přišel o 27 milionů lidí.[42][43] Procentuálně nejvyššími ztrátami bylo stiženoPolsko, jež pozbylo takřka pětinu své předválečné populace. Polovinu jeho mrtvých představovali polští Židé. Ze souhrnného počtu obětí tvořili přibližně 83 % příslušníci spojeneckých států a 17 % obyvatelé zemí účastnících se konfliktu na straně Osy. Většina civilních obětí podlehlanemocem,hladu,masakrům nebogenocidě. Odhaduje se, že vnacistickýchkoncentračních táborech zahynulo asi 12 milionů civilistů.[44] Dalších 1,5 milionů zemřelo v důsledku bombardování a kolem 14,5 milionů z jiných příčin. Spousta lidí po válce zažívalo tzv.PTSD (nebo PTSP) tzv. Posttraumatickou stresovou poruchu.
Smrt mnoha lidí byla důsledkem genocidy a válečných zločinů prováděných německými a japonskými silami na okupovaných územích. Nejodpornější německý zločin představujeholokaust, systematické a promyšlené vyvražďováníŽidů na nacisty a jejich spojenci ovládaném teritoriu, jež si vyžádalo životy 6 milionů lidí. Nacistická brutalita se zaměřovala i proti dalším skupinám obyvatelstva. VBělorusku i na Ukrajině, byly vyvražděny stovky vesnic v odvetě za útoky partyzánů a celkem zahynula asi čtvrtina tehdejší běloruské populace.[45] Patrně nejotřesnějším japonským zločinem bylnankingský masakr, při němž byly zavražděny či znásilněny stovky tisíc čínských civilistů. V průběhu konfliktu pak japonská císařská armáda přivodila smrt 3 až 10 milionů civilistů, převážně Číňanů.[46]
Milionům dalších obětí v Evropě se podařilo předejít dodávkami potravin (a válečného materiálu) do Velké Británie, Sovětského svazu a dalších zemí na základě americkéhoZákona o půjčce a pronájmu.
V lednu 1942 se nacistické špičky sešly nakonferenci ve Wannsee, kde rozhodly o konečném řešení židovské otázky (holokaust). K uskutečnění tohoto zvráceného záměru posloužil nacistům systémkoncentračních avyhlazovacích táborů, v nichž bylo zavražděno zhruba 6 milionů Židů. Stejný osud stihl také 2 miliony Poláků a další asi 4 miliony „podlidí“ (Untermenschen), včetněRomů,Slovanů,mentálně postižených,homosexuálů,Svědků Jehovových a jiných skupin osob. Součástí programu úmyslného vyhlazování, jenž byl plánován a realizován v nacistickém Německu, bylGeneralplan Ost, podle něhož měla být provedena likvidace a etnická čistka Slovanů, čímž měl být pro německý národ zajištěnLebensraum („životní prostor“) na východě. Miliony osob, převážně z Východní Evropy, byly proti své vůlitotálně nasazeny na práci v německé válečné ekonomice.[47]
Podobně jako v nacistických koncentračních táborech zahynulo mnoho lidí i v sovětskýchgulazích apracovních táborech, v nichž byli uvězněni občané okupovaných zemí, jako byloPolsko,Litva,Lotyšsko,Estonsko, stejně jako němečtíváleční zajatci a sovětští občané podezřelí ze spolupráce s nacisty.[48] Z přibližně 5,7 milionů Sovětů, kteří upadli do německého zajetí, zemřelo během války téměř 60 %.[49] V prvním roce po napadení Sovětského svazu bylo zabito nebo zemřelo hlady a na nemoci asi 3 miliony sovětských válečných zajatců.[50] Po svém návratu do vlasti byli navíc pokládáni za zrádce,[51] pročež byli mnozí posláni do gulagů.
Vysokou mírou úmrtnosti se vyznačovaly také japonské zajatecké tábory, které sloužily jako pracovní tábory. Japonská armáda dále odvedla ze svých domovů více než 10 milionůčínských civilistů, jichž pak využívala k otrockým pracím v Mandžukuu a v severní Číně. Je taktéž prokázáno omezené použitíbiologických achemických zbraní státy Osy. Italové nasadiliyperit při tažení v Etiopii (tehdyHabeš), zatímco japonští vojáci uplatnili různé druhy těchto smrtících prostředků při invazi a okupaci Číny. Němci i Japonci testovali účinkyzbraní hromadného ničení na civilistech a v některých případech i na zajatcích.[52]
K otrocké práci byli nuceni i zajatí či po válce internovaní Němci. S miliony z nich bylo takto nakládáno především v Sovětském svazu a v Polsku, ačkoli obdobnému zacházení byli vystaveni i na Západě. Ve Spojených státech bylyinternovány tisíce japonských, italských a německých Američanů, přičemž stejnou praxi uplatnila i kanadská vláda.
Po skončení druhé světové války byly německézločiny proti lidskosti, vedeníútočné války,zločiny proti míru aválečné zločiny potrestány v hlavnímnorimberském procesu, v němž byli odsouzeni čelní představitelé nacistického režimu. Podobně byli souzeni strůjci japonských válečných zločinů vtokijském procesu. Rozhodnutí obou těchto mezinárodních soudních tribunálů jsou považována za základy moderního mezinárodního trestního práva. Závěr norimberského tribunálu zní: „Každý, kdo vykoná zločinný rozkaz, je vinen“. Nebylo možné se nadále vymlouvat „Já jsem jenom splnil rozkaz“. (Např. posádka německé ponorky U 852 postřílela bezbranné trosečníky řeckého parníkuPeleuskulometem. Po válce byli aktéři nalezeni a byli potrestáni: velitel ponorky za vydání zločinného rozkazu, první důstojník a námořník-kulometčík za jeho splnění a lodní lékař za aktivní účast).[53]
Pro úplnost nutno dodat, že německým vojákům bylo stále zdůrazňováno, že daný rozkaz musí okamžitě splnit, a že za ten rozkaz je zodpovědný nadřízený, který jim ho dal. Po válce však pravidla určují vítězové. Oproti zločinům, jichž se dopustili příslušníci států Osy, činy způsobené na straně Spojenců nebyly nikdy souzeny. Někteří historici však pokládají za válečné zločiny přesuny obyvatelstva v Sovětském svazu,internace občanů japonského, německého a italského původu ve Spojených státech a Kanadě, sovětskýmasakr polských důstojníků v Katyni a kontroverzníplošné nálety amerického a britského letectva na civilní cíle, především bombardováníHamburku,Drážďan a jiných německých měst, či atomové útoky USA naHirošimu a Nagasaki.
Dokonalejší typy letadel plnily obdobně jako za první světové války průzkumné, stíhací a bombardovací úkoly, jimiž podporovaly pozemní síly. Vedle toho začala letadla sloužit k vzdušné přepravě zásob, vybavení či posil, třebaže jen v omezeném měřítku. V rámcistrategického bombardování se navíc zaměřovala na útoky proti zalidněným oblastem, jejichž cílem bylo narušení nepřátelské průmyslové výroby a morálky obyvatelstva. Značný pokrok zaznamenal systémprotivzdušné obrany, který využívalradaru a vylepšenéhoprotiletadlového dělostřelectva. (Po válce prováděné statistiky však překvapivě ukázaly, že když se vzalo v úvahu množství nasazené techniky a vojáků, byl efekt sestřelených letadel velmi nízký- nejvíce letadel sestřelily stíhačky. Jednalo se spíše o morální efekt: lidé běželi do krytu a dunění děl znamenalo, že se s letadly bojuje. Větší efekt byl v tom, že nepřátelská letadla byla přinucena létat ve větší výšce, a tím měla ztížené přesné zaměřování). Svého prvního omezeného nasazení se za druhé světové války dočkalaproudové letouny. Kvůli svému pozdnímu zavedení a nepříliš velkému počtu sice neměla vážnější vliv na vývoj války, přesto předznamenala poválečné masové rozšíření tohoto typu letadel.
V námořním válečnictví bylo rovněž dosaženo všestranného rozvoje, zvláště je však třeba vyzdvihnout rozmachletadlových lodí aponorek. Ačkoli na počátku války se námořní letectvo mohlo pochlubit jen skromnými úspěchy,útoky na Tarent,Pearl Harbor abitvy v Korálovém moři au Midway brzy povýšily letadlové lodě na klíčovou námořní zbraň na úkor bitevních lodí. Vbitvě o Atlantik se doprovodné lodě ukázaly být životně důležitou součástí spojeneckých konvojů výrazně zvyšující jejich obranyschopnost. Vedle vyšší efektivity byly letadlové lodě ekonomicky méně náročné nežbitevní lodě, jelikož nemusely být podobně silně pancéřovány. Ponorky, které prokázaly svoji ničivou účinnost za první světové války, byly nasazovány všemi válčícími stranami. Hlavně Britové se soustředili na vývoj protiponorkových zbraní a taktiky, jako bylsonar,hlubinné pumy akonvoje, zatímco Němci usilovali o zvýšení svých útočných kapacit vynalezenímschnorchelu a uplatňovánítaktiky vlčích smeček.
Pozemní vojenství se zásadně proměnilo od statických frontových linií první světové války k dynamičtějšímu a mobilnějšímu vedení války. Výraznou inovací byl koncept koordinované podpory jednotlivých druhů zbraní.Tank, jenž byl v první světové válce uplatňován převážně k podpoře pěchoty, se vyvinul v primární pozemní zbraň. Na konci 30. let byly sestrojeny po všech stránkách pokročilejší typy tankových konstrukcí a tento trend pokračoval i po celou dobu války. To se projevilo zvyšováním rychlosti, zesílením pancíře a vyšší palebnou silou. Nejprogresivnější doktrínu použití tanků rozvinuli na počátku války Němci, kteří se snažili vyvarovat přímému střetu vlastních tanků s nepřátelskými, což se za podpory ostatních složek ozbrojených sil, především ze strany letectva, osvědčilo v podobě taktikyBlitzkriegu, vysoce úspěšné v Polsku a ve Francii. Velkého významu postupně nabývaly různé protitankové zbraně, jako byly stíhače tanků,nepřímá střelba,protitanková děla,protitankové miny a pěchotní protitankové zbraně krátkého dostřelu. I přes zvyšující se úroveň mechanizace armád, zůstávala méně pohyblivá pěchota jádrem každého vojska. Většina pěchotních zbraní a vybavení se přitom příliš nelišila od těch, jež byly využívány v předchozí válce. Největších pokroků bylo dosaženo rozšířením rychle přenosnýchkulometů a různých typůsamopalů, které byly obzvláště vhodné pro boj zblízka v městské zástavbě anebo v džungli. Přednostipušky a samopalu v sobě spojovalaútočná puška, jež se po válce stala standardní pěchotní zbraní takřka všech armád.
V oblasti komunikace se válčící strany pokusily vyřešit problém zabezpečení používáním rozsáhlých seznamů kódů prošifrování využívaných různými šifrovacími stroji, z nichž nejznámější byla německáEnigma. Proti tomu působily systémy rozluštění kódů, mezi něž náležela například britskáUltra či americký systém, jenž dokázal prolomit japonský námořní kód. Vojenské rozvědky se dále zaměřovaly na prováděnímystifikačních operací, kterých několikrát použili s velkým úspěchem Spojenci, čímž odvrátili pozornost německého velení od příprav invazí na Sicílii či do Normandie. Mezi jiné významné technologické a technické počiny dosažené během druhé světové války patří prvníprogramovatelné počítače,řízené střely abalistické rakety (V-1 aV-2), a vprojektu Manhattan vyvinutéjaderné zbraně.
Ve strojírenství skončily mnohaleté diskuze, zda je lepší nýtování, nebo svařování. Svařování je rychlejší, úspornější, a hlavně proto bylo zaváděno. Svařené díly jsou až o 30% lehčí (nýtované spoje musí být přeplátované), proto byly ruské tanky lehčí a materiálově úspornější. Mimo to je nýtování fyzicky velmi namáhavé, pro ženy je na hranici jejich fyzické síly, a museli je vykonávat muži.[chybí zdroj] Kdežto sváření zvládly ve zbrojovkách i ženy, a muži mohli jít na frontu.
Zrušení válečného stavu s Německou spolkovou republikou
Ve snaze o zachování mezinárodního míru vytvořili SpojenciOrganizaci spojených národů, která byla založena 24. října 1945 na základě podpisuCharty OSN sepsané v průběhu konference v San Francisku mezi 25. dubnem a 26. červnem 1945.[57] Navzdory tomuto počinu se v alianci meziZápadem a Sovětským svazem začaly brzy po skončení konfliktu objevovat vážné trhliny. Evropa byla proto již několik let po válce rozdělena tzv.železnou oponou, která byla spuštěna odŠtětína naBaltu kTerstu naJadranu a jež od sebe oddělovalademokratické západní státy akomunistické země řízené Sověty, z obavy vojenského obsazení Východní Evropy. Vzrůstající napětí mezi USA a SSSR přerostlo vestudenou válku a vedlo ke vzniku Američany vedenéSeveroatlantické aliance (NATO) a následně sovětskéVaršavské smlouvy.
V mnoha částech světa se nedlouho po konci druhé světové války rozhořely nové válečné konflikty. V Číně senacionalisté akomunisté utkali vobčanské válce. Komunistické síly v ní se sovětskou podporou zvítězily, pročež byla v říjnu 1949Mao Ce-tungem založenaČínská lidová republika. Poražení nacionalisté se stáhli na ostrovTchaj-wan. VŘecku vypuklaobčanská válka mezi královským vojskem, za nímž stáli Britové a Američané, a místními komunisty, kteří v tomto boji nakonec podlehli. Nejvážnější konflikt se rozhořel v roce 1950 naKorejském poloostrově, kde komunistickáSeverní Korea podporovaná Sověty a Čínou, napadlaJižní Koreu, která obdržela vojenskou a materiální pomoc od západních mocností.Korejská válka skončila po třech letech příměřím.
Ihned po válce nastalo v zámořských državách evropských států obdobídekolonizace. Příčiny tohoto jevu tkvěly ve změně nahlížení Evropanů nakolonialismus, především však v ekonomickém vyčerpání evropských koloniálních mocností způsobeném válkou a v rostoucích požadavcích ovládaných národů naprávo na sebeurčení. Dekolonizační proces probíhal z větší části mírovou cestou, přesto se vyskytly četné výjimky v zemích jakoIndočína,Madagaskar,Indonésie aAlžírsko. Řada zemí byla po odchodu Evropanů rozdělena podle etnického nebo náboženského hlediska, což mělo za následek rozdělení územíMandátní Palestiny naIzrael aPalestinu a vytvoření nezávislých státůIndie aPákistánu na území někdejšíBritské Indie.
Zámořské državy evropských států v roce 1945
Rychlost poválečné ekonomické obnovy se lišila v různých částech světa, třebaže všeobecně probíhala vcelku rychle. V Evropě seZápadní Německo díkyMarshallovu plánu snadno zotavilo a již v 50. letech dosáhlo dvojnásobné hospodářské výkonnosti oproti předválečnému stavu (Už v roce 1955 se v ulicích objevily plakáty „Wir sind wieder Wer“ – My jsme zase Někdo!). V roce 1956 uvítali v Německu první vlak zahraničních dělníků, znáborovaných v Itálii. Německo prožívalo obrovský hospodářský rozmach a vyhlásilo, že bude potřebovat miliony dalších dělníků.Itálie vzešla z války zcela zruinována, nicméně během 50. let vykazovala stabilní a vysoký ekonomický růst. VyčerpanéSpojené království se po skončení války ocitlo na pokraji hospodářského kolapsu, přičemž jeho relativní hospodářský pokles pokračoval i v dalších desetiletích.Francie navzdory počátečním obtížím brzy dosáhla ekonomického růstu, jenž napomohl rychlé modernizaci země. Rovněž Sovětský svaz se dokázal poměrně pružně vyrovnat s utrpěnými škodami, které postihly převážně západní území státu. V Asii dosáhloJaponsko rapidního hospodářského vzestupu, díky němuž se tato země stala v 80. letech jednou z největších světových ekonomik. Čína se po skončení občanské války nacházela v troskách. Obstojně se vyvíjející hospodářství, které už v roce 1953 dosáhlo úrovně před druhou světovou válkou, bylo však tvrdě zasaženoVelkým skokem, ekonomickým experimentem s katastrofálními důsledky. Spojené státy obstarávaly v samém závěru války téměř polovinu veškeré průmyslové výroby, na čemž se mnoho nezměnilo až do 70. let.
Váleční veterániWehrmachtu aWaffen-SS i jejich vdovy mají v Německu nárok na vojenské penze.[58] V roce 1998 Německo změnilo své zákony o důchodech, aby se zabránilo jejich vypláceníválečným zločincům. Změna se vztahuje pouze na žádosti o dávky poskytnuté po 13. listopadu 1997.[59] V osmi spolkových zemích Německa v roce 1998 pobíralo 23 501 bývalých příslušníků jednotek SS zvláštní penzi pro takzvané „válečné oběti“, kterou od roku 1950 vyplácí západní Německo.[60]
Váleční veteráni vLotyšsku slaví 16. března lotyšský den legionářů. Jeho součástí je i tradiční pochod na oslavu lotyšských veteránů z jednotek Waffen-SS, včetnělotyšské divize SS.[61]
↑China's Declaration of War Against Japan, Also Against Germany and Italy.Contemporary China 1 (15),[1], 15. prosince 1941. Archivováno podle originálu 25. března 2018 (anglicky).
↑BENEŠ, Jaroslav.Stráž obrany státu : 1936-1939. Dvůr Králové nad Labem: Fortprint, 2007. 367 s.ISBN978-80-86011-34-9. S. 241.
↑LÖWENSTEIN, Stephan: Verbündete hatte Prag nur auf dem Papier (Spojence měla Praha jen na papíře).Frankfurter Allgemeine Zeitung, 16. března 2020, s. 8 (německy).
↑Maksim Litvinov [online]. Encyclopaedia Britannica.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑Mečislav Borák v Nástinu dějin Těšínska (1992), str. 107.
↑Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s.ISBN80-86144-61-5. S. 14.
↑Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s.ISBN80-86144-61-5. S. 18.
↑Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s.ISBN80-86144-61-5. S. 19.
↑ Archivovaná kopie.www.army.cz [online]. [cit. 2007-06-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-11-19.
↑GROOSS, Poul.The Naval War In The Baltic 1939–1945. Barnslay: Seaforth Publishing, 2017.ISBN978-1-5267-0000-1. S. 76 a 77. (anglicky)
↑Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s.ISBN80-86144-61-5. S. 168.
↑ Archivovaná kopie.www.dejiny.nln.cz [online]. [cit. 2007-06-15].Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-10-02.
↑Kronika druhé světové války. Překlad Jan Gebhart. 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2000. 520 s.ISBN80-86144-61-5. S. 336.
↑ Results of the German and American submarine campaigns of World War II.www.navy.mil [online]. [cit. 23-08-2008].Dostupné v archivu pořízeném dne 09-04-2008.
↑The Oxford Companion to International Criminal Justice.Dostupné online.
↑BERNATT-RESZCZYŃSKÁ, Markéta; BLAŽEK, Jan. Skončila Postupimská konference. O odsunu Němců nerozhodla.Paměť národa [online]. Paměť národa, 2020-08-02 [cit. 2024-03-14].Dostupné online.
↑PÁLKA, Adam. V poválečné Evropě došlo k několika pochybným územním změnám.Právo21 – Právo srozumitelně a pro všechny [online]. Masarykova univerzita, Právo21, 2021-05-08 [cit. 2024-03-14].Dostupné online.ISSN2570-8813.
↑ Tři příklady sovětské expanzivní politiky z dob druhé světové války.Právo21 – Právo srozumitelně a pro všechny [online]. Masarykova univerzita, Právo21, 2022-10-03 [cit. 2024-03-14].Dostupné online.ISSN2570-8813.
↑ History of the United Nations.United Nations [online]. United Nations [cit. 2024-03-14].Dostupné online.
↑ Německo stále vyplácí Belgičany a Brity, kteří za války kolaborovali s nacisty.iDnes.cz [online]. 20. února.Dostupné online.
↑ Německo vyplácí důchody belgickým kolaborantům a členům jednotek SS.Novinky.cz [online]. Borgis, 22. února 2019 [cit. 2019-06-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-06-08.
↑ Měli podíl na hrůzách nacismu, dostávají penzi pro válečné oběti. Německá zpráva šokovala historiky.Aktuálně.cz [online].Economia, 22. listopadu 2016.Dostupné online.
↑ Rigou pochodovali váleční veteráni z jednotek SS.Novinky.cz [online]. Borgis, 16. března 2017 [cit. 2019-06-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-03-16.
DEIGHTON, Len.Krev, slzy a pošetilost: v nejtemnější hodině druhé světové války. PřeložilJaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 1996. 652 s., [16] s. il.ISBN 80-85794-95-0.
FRIEDRICH, Jörg.Der Brand: Deutschland Im Bombenkrieg 1940–1945. 13. Auflage. Berlin: List 2004. 589 s.ISBN 9783548604329.
HRBEK, Ivan aHRBEK, Jaroslav.Krvavé oceány: od plánu „Barbarossa“ k bitvě u Midway. Praha: Naše vojsko, 2002. 289 s., [32] s. obr. příl., [mapky Miloslav Mutínský].ISBN 80-206-0642-4. [1. vyd. 1994.] [První svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Jaroslav a HRBEK, Ivan.Námořní válka vrcholí: od obléhání Malty k boji u Severního mysu. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1995. 344 s., [8] s. obr. příl.ISBN 80-206-0443-X. [1. vyd. 1993.ISBN 80-206-0319-0.] [Druhý svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Ivan aHRBEK, Jaroslav.Salvy nad vlnami: od výstřelu na Westerplatte po zkázu Bismarcku. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 1997. 331 s.ISBN 80-206-0536-3. [1. vyd. 1993.] [Třetí svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
HRBEK, Jaroslav aHRBEK, Ivan.Vítězství přichází z moře: od vylodění u Anzia po kapitulaci v Tokijském zálivu. 1. vyd. Praha: Naše vojsko, 1999. 507 s., [8] s. barev. obr. příl.ISBN 80-206-0566-5. [Čtvrtý a závěrečný svazek historické série o námořních operacích druhé světové války.]
JORDAN, David a WIEST, Andrew.Atlas druhé světové války: fakta o bojových střetnutích na všech frontách. Praha: Ottovo nakladatelství, 2006.ISBN80-7360-273-3.
KEEGAN, John.Druhá světová válka. Praha: Beta-Dobrovský; Plzeň: Ševčík, 2003.ISBN80-7306-063-9.
KOKOŠKA, Stanislav et al.Nultá hodina?: Československo na jaře 1945 ve strategických souvislostech. 1. vyd. Praha: Pro Nadační fond angažovaných nestraníků vydalo nakl. Euroslavica, 2011. 255 s. Prostopravdy, sv. 2.ISBN 978-80-85494-92-1.
LIDDELL HART, Basil.Dějiny druhé světové války. Brno: Jota, 2000.ISBN80-7217-117-8.
LUCAS, James.Hitlerovy horské jednotky. PřeložilJaroslav Hrbek. 2. vyd. Praha: Naše vojsko, 2001. 233 s., [32] s. obr. příl.ISBN 80-206-0601-7.
NÁLEVKA, Vladimír.Druhá světová válka. Praha: Triton, 2003.ISBN80-7254-390-3.
NEČAS, CtiborNad osudem českých a slovenských Cikánů v letech 1939–1945. 1. vyd. V Brně: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Brně, 1981. 180 s. Spisy Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně, sv. 19.
PIEKALKIEWICZ, Janusz.Druhá světová válka. [Praha]: Svojtka & Co., [2007].ISBN978-80-7352-764-8.
SALMAGGI, Cesare a PALLAVISINI, Alfredo.2194 dnů: ilustrovaná chronologie druhé světové války. Praha: Olympia, 2007.ISBN978-80-7376-005-2.
SHAW, Antony.Druhá světová válka den po dni. Přeloži Jan Krist. 1. vyd., dotisk [i.e. 2. vyd.]. Praha: Naše vojsko, 2009. 192 s.ISBN 978-80-206-0915-1.
VAT, Dan van der.Ponorky ve válce. PřeložilJaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 1997. 406 s., 16 nečísl. s. obr. příloh, lit. na s. 381–384.ISBN 80-7203-142-2.
VAT, Dan van der.Válka v Pacifiku: americko-japonská námořní válka 1941–1945. PřeložilJaroslav Hrbek. 1. vyd. Praha: Argo, 2001. 433 s., [24] s. obr. příl.ISBN 80-7203-322-0.
WILLMOTT, Hedley Paul et al.Druhá světová válka. Přeložil Karel Kopička. V Praze: Knižní klub, 2005. 319 s.ISBN 80-242-1403-2.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.jpg)
.jpg)
