| Dimitrij Zvonimír Chorvatský | |
|---|---|
 | |
| Úmrtí | 20. dubna1089 Knin |
| Pohřben | Knin |
| Potomci | Radovan Chorvatský aKlaudie Chorvatská |
| Otec | Štěpán Světoslavić |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
KrálDimitrij Zvonimír, či jenZvonimír (chorvatskyZvonimir čiDmitar Zvonimir, neboDimitrije Zvonimir,latinskyDemetrius, téžDemetrius Zvonimirus/Sunimirio, † 20. dubna1089) byl od roku1075 až do své smrti králem středověkéhoChorvatského království. Byl posledním (či předposledním) chorvatským králem z domácí dynastieTrpimírovců, který panoval nad celým Chorvatským královstvím.
Zvonimír (lze se také setkat s variantamiSuinimir,Suenimir,Zolomer,Zorobel ad.) pocházel zchorvatského roduTrpimírovců. Byl nejprvezemským bánemSlavonie ve službách králeŠtěpána I. Chorvatského a poté se stalchorvatským knížetem ve službách králePetra Krešimíra IV. Ten před svou smrtí v roce 1074 Zvonimíra určil za svého nástupce. Zvonimír na trůn nastoupil na jaře roku1075.
Zvonimír byl korunován 8. října 1075 vbazilice svatých Petra a Mojžíše vSolinu z rukou Gebiza, zmocněnce papežeŘehoře VII. Své královské sídlo měl vKninu, který dodnes nese přídomek „město krále Zvonimíra“.
Patřil mezi spojencepapeže, zavádělGregoriánské reformy a během svého panování zrušilotroctví. Zároveň bojoval jako spojenecNormanů sByzantskou říší.
V roce 1089 požádal papežUrban II. Zvonimíra o vojenskou podporu v boji protiSeldžukům u Konstantinopole. Zvonimír svolalsabor (shromáždění) na chorvatskémKosově poli poblížKninu, aby podpořil papežské vojsko, zemřel však ještě během shromáždění.
Ohledně jeho úmrtí existují dvě verze: jedna říká, že se stal obětí spiknutí a byl zavražděn,[1] druhá hovoří o přirozené smrti.
Dimitrij Zvonimír je v současném Chorvatsku vnímán jako poslední domácí král, který měl skutečnou moc, a je považován za jednoho z národních hrdinů středověkého období. Předčasná smrt jeho syna Radovana a krátká vláda Štěpána II. uvrhly Chorvatsko do unie s Uhrami, která trvala až do roku 1918.
Kulturně a historicky významnáBašská deska byla vyryta krátce po jeho smrti a obsahuje odkazy na něj i na řadu jeho šlechticů z 11. století. Poprvé se na ní titul chorvatských králů objevuje vchorvatštině jakokral (dneskralj v moderní chorvatštině).[2][3] Jeho jméno je také uvedeno v Jurandvorských fragmentech z 11. nebo 12. století ze stejného kostela v Bašce na ostrověKrk[2][4] a v šesti písemných dokumentech z 12. století o různých statcích, které Zvonimír daroval.[5]
Existuje několik verzí legendy o jeho často násilné smrti. Společné všem je, že Zvonimír je považován za posledního chorvatského krále, přičemž se zcela opomíjí Štěpán II. a jakýkoli možný kontext s ním spojený. Zvonimír a jeho vláda jsou vykresleni v mimořádně pozitivním světle – jako dobrý, srdečný, oddaný a svatý král, ochránce křesťanské víry, zatímco jeho království a lidé prožívali klidné, spravedlivé a bohaté období.[5][6] Mýtus o „kletbě krále Zvonimíra“, podle níž Zvonimír proklel Chorvaty, že již nikdy nebudou mít vládce vlastního jazyka a národa, ale navždy budou sloužit cizím panovníkům, což se téměř na tisíc let vyplnilo, vychází z legendy o jeho zavraždění.[5][7]
Nicméně verze o vraždě Chorvaty, která je v historických pramenech připodobňována kžidovskému hříchu zabití Ježíše,[6] je považována za historiograficky nemožnou, nemající obdobu ve středověké Evropě a odporující tehdejšímu křesťanskému fanatismu zaměřenému na osvobozeníKristova hrobu.[6] Navícprvní křížová výprava začala až několik let po Zvonimírově smrti a neexistují důkazy, že by papež či jiní předkoncilem v Clermontu (1095) podnikali aktivní kroky u evropských královských dvorů.[6] Skutečnost, že nebyl nikdy prohlášen zamučedníka čisvětce, naznačuje, že zemřel přirozenou smrtí.[6]Ivo Goldstein tvrdí, že v procesu vytváření legendy došlo k přeskočení několika méně známých panovníků, jako byli Štěpán II. aPetr Svačić, kteří žili blíže době první křížové výpravy. Jejich roky vlády a události v jejich životě byly následně připisovány Zvonimírovi, například násilná smrt byla spojena se smrtí Petra Svačiće, což fiktivně udělalo ze Zvonimíra současníka první křížové výpravy.[6][8] Chvála panovníka, jeho vztah k víře a srovnání se Židy jsou pravděpodobně inspiroványPrvní slovanskou legendou osv. Václavovi, která byla populární v hlaholské literatuře.[8] Protiuherský a propapežský sentiment v chorvatském vnímání připomíná centralizační politiku Uherska ve 14.–15. století a boj o dynastii, kdy chorvatští šlechtici většinou podporovalikapetovskou dynastii Anjou.[6][9] Teorie, že legenda vznikla v 15. století v souvislosti s hrozbouosmanské invaze, je nepravděpodobná.[7] Kult Zvonimíra však přetrvával a ovlivnil ivolbu chorvatského krále v Cetinu v roce 1527, kde se v listině uvádí: „po smrti našeho posledního krále jménem Zvonimír jsme se z vlastní vůle připojili ke svaté koruně Uherského království“.[9]
Polsko-uherská kronika ze 13.–14. století je pravděpodobně nejstarším zdrojem, který zmiňuje jeho vraždu. Jedna z jejích kapitol vypráví mytologický příběh napříč různými časovými obdobími, jak král Akvila (Attila) byl Ježíšem Kristem pověřen pomstít zradu a vraždu krále Kazimíra (Zvonimíra), kterého si Kristus vyvolil za vládce, avšak lidé chtěli vládnout sami. Akvila osm dní bojoval proti chorvatským a slavonským šlechticům, přičemž mnoho Slovanů a Chorvatů padlo, a nakonec se rozhodl usadit ve Slavonii a oženit se s chorvatskou ženou. Příběh ospravedlňuje dobytí Chorvatska Ladislavem jako akt pomsty za Zvonimíra.[5][6][8] Podle Mladena Ančiće legenda, kterou autor kroniky upravil, dorazila na polský dvůr sKateřinou Šubić, která se roku 1326 provdala zaBoleslava III. Štědrého.[9]
Další verze pochází zChorvatské kroniky ze 14.–15. století, která vychází zKroniky kněze z Dukljy ze 13. století.[8] Podle této verze v roce 1079 (chybná interpretace hlaholského písmena 80 jako cyrilského 70[8]) papežUrban II., usilující osmíření východní a západní církve, požádal Zvonimíra, svého nejsilnějšího spojence v oblasti východního Jadranu, aby se vydal na křížovou výpravu za osvobození Kristova hrobu. Zvonimír svolalSabor na místě zvaném „Pět kostelů v Kosovu“ (které bylo archeology identifikováno jako Biskupija uKninu[5][10]). Měl v úmyslu zmobilizovat armádu ve jménu papeže a císaře, avšak šlechta odmítla odjet daleko od domova, rodin a dětí. Na místě vypukla vzpoura, která vedla k zavraždění Zvonimíra jeho vlastními poddanými a k vyřčení „kletby krále Zvonimíra“. Jeho smrt měl pomstít králBéla I. Uherský, který následně dobyl Chorvatské království, údajně zahrnující „Bosnu, Chorvatsko, Dalmácii aNaronu“.[5][11]
Vídeňská obrázková kronika ze 14. století neuvádí žádnou násilnou smrt, pouze tvrdí, že když Zolomer (Zvonimír) zemřel bezdětný, jeho manželka čelila bezpráví od nepřátel svého zesnulého muže a v Ježíšově jménu požádala o pomoc svého bratra Ladislava. Ten pomstil její příkoří a vrátil jí Chorvatsko a Dalmácii, které následně zdědil právem královským.[5] Stejný příběh se objevuje i vKronice Jána z Turca (15. století) aRerum Ungaricum decades (15.–16. století).[5]
VHistoria Salonitana, která již uvádí Zvonimírovu přirozenou smrt, se v jejím dodatkumaior ze 14. století (někteří ho datují do 13. století[8]) kombinuje chorvatská redakceKroniky kněze z Dukljy s uherskými kronikami. Podle tohoto příběhu Zvonimír/Suonemir, kterého Uhři nazývali Zolomer a vládl 35 let, v roce 1100 svolal šlechtice a rytíře na místo „Pět kostelů v Kosovu“ a tam jim přečetl dopisy papeže a císaře, které přikazovaly táhnout přes moře osvobodit Kristův hrob. Rozzuření šlechtici a rytíři, domnívající se, že se tak děje se souhlasem krále, ho zavraždili. V manželství s dcerou Bély I. zůstal bezdětný, a jeho manželka proto povolala na pomoc svého bratra Ladislava, protože se cítila ohrožena vrahy svého muže. Ladislav se svou velkou armádou nejprve dobyl území od řeky Drávy po Železnou horu (Malou Kapelu) a poté mnoho hradů až k pobřeží. Po vítězství předal království své sestře a na památku krále Zvonimíra byl na jeho hrob vztyčen epitaf:[5]
Kdo by mohl zadržet lid, aby nevzdychal,
když hledí na tento hrob, vskutku hodný žalu?
Protože v této temnotě odpočívá jasná hvězda,
s urozeným původem. Jak zvláštně to ochromuje!
Jelikož jeho barbarskou smrt lze vysvětlit jen kletbou,
temným zločinem zlovolného lidu,
jehož zuřivost neustala, dokud se neuklidnilo srdce,
a vraždou nesesadili krále,
tak zdravého, s takovou mocí,
zbožného Zvonimíra, mimořádně spravedlivého a čestného,
který byl jejich štítem proti nepřátelům,
zvyklý drtit brány soupeřů,
plačte, bojovníci, již vůdce skonal,
mladí i staří země chorvatské,
neboť co bylo kdysi znamením království,
i cti a slávy, je nyní v troskách.
Anonymní kronika ze Splitu ze 14.–16. století popisuje, jak francouzský a uherský král vedli v roce 1092 křížovou výpravu proti Saracénům, kvůli čemuž uherský král pozval Zvonimíra, aby se k němu připojil. Ten svolal velké shromáždění chorvatských šlechticů na Petrovo polje. Po třech měsících výmluv šlechty o nedostatku financí a námořních dovedností Zvonimír navrhl, aby šli s uherským králem po souši. To šlechtu rozlítilo natolik, že na něj zaútočili, ale nezabili ho hned. Zvonimír pak přivolal notáře Šimona a před kninským biskupem a dalšími svědky učinil poslední prohlášení – své dvě dcery svěřil šlechtici Snazachovi (Snačićovi[7]) a Chorvatské království odkázal Uhrám, přičemž jejich krále přijal jako svého syna. Byl pohřben v klášteře sv. Marie vBribiru.[5][8]
Chronicon breve Regni Croatiae od Ivana Tomašiće (kolem roku 1561) se v jinak podobném líčení liší tím, že jmenuje vrahy – králova osobního tajemníka a kaplana Tadiju Slovince, kteří na popud lidu, nechtějícího jít do války, vešli do králova stanu u baziliky svaté Cecilie na Petrově poli a zavraždili ho ve spánku. Tomašić dále uvádí, že jeho ostatky byly uloženy vkostele svatého Bartoloměje v Kapitulu na okraji Kninu.[5]
Catalogus ducem et regum Dalmatie et Croatie z archivu města Trogir kombinuje legendu s historií. Uvádí, že Zvonimír zemřel v roce 1087, zatímco Zvonimír II., známý také jako Stjepan II., syn Trebeliho, vládl s podporou šlechty. Roku 1096, když poslal vojsko z župy Krbava do svaté války, byl poblíž Kninu zavražděn. Zemřel mučednickou smrtí a podle proroctví se Chorvati dostali pod nadvládu Uherska, zatímco Bosňané a Neretvané zůstali pod správou vlastních vévodů.[5][8]
Již dříve zmíněný epitaf byl napsán ve vagantském stylu, který byl běžný pouze ve 14. století v okolí Trogiru.[5] Podobá se náhrobkuMladena III. Šubiće († 1348) vTrogirské katedrále, což naznačuje stejné autorství.[5] Fragmenty se zmínkami o králi Zvonimírovi byly nalezeny v kostele sv. Marie vBribiru a sv.Antonína Velikého vOstrovici, obě místa vlastnila šlechtická rodina Šubićů. V dopisuPavla I. († 1312) aJuraje I. Šubiće († 1302) papežiBonifáci VIII. se uvádí, že Chorvatsko bylo od dob krále Zvonimíra léno Svatého stolce, a proto nikdo nemohl být králem Chorvatska a Dalmácie bez papežského potvrzení.[5][7][9] Podle jedné teorie byla legenda spojena s tradicí a politickou propagandou rodu Šubićů, kteří s její pomocí možná chtěli potvrdit genealogickou příbuznost s některou ze Zvonimírových dcer. Tento rod byl známý svou ochranou církve a dobrými vztahy s rytířskými řády spojenými s křížovými výpravami. Náhlá smrt Zvonimíra a jeho kletba mohla být inspirována osudyMladena II., který byl uvězněn a zemřel v Uhrách, a Mladena III., posledního mocného chorvatského šlechtice, jenž se odvážil vzdorovat uherské královské autoritě.[5][7][8][9]
JménoZvonimír je dnes tradiční a poměrně běžnéchorvatské jméno, jehož význam lze vyložit jako „zvuk, zvonění“ (zvoni) a „mír, prestiž“ (mir).[12] Prvním doloženým nositelem tohoto jména byl právě král Zvonimír.
Byly po něm pojmenovány řády a vyznamenání pro vysoké představitele, jak ve 40. letech ve fašistickémNezávislém státě Chorvatsko (Řád koruny krále Zvonimíra,Medaile koruny krále Zvonimíra), tak od 90. let v moderníChorvatské republice (Velký řád krále Dimitrije Zvonimíra).[13] Jeho jméno nese také vlajková loď a nejmodernější plavidlochorvatského námořnictva,Kralj Dmitar Zvonimir (RTOP-12).[14] Po Zvonimírovi jsou pojmenovány ulice, parky a školy po celém Chorvatsku.[15][16][17][18]
Kolem roku 1063 se Zvonimír oženil sHelenou, dcerouBély I. Uherského a jeho manželkyRyksy Polské. Spolu měli nejméně dvě děti:
Tím, že Radovan zemřel mladý, se Zvonimírova přímá dynastická linie přerušila, což vedlo k následné politické nestabilitě a nakonec ke sjednocení Chorvatska s Uherskem.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDimitrij Zvonimír Chorvatský na Wikimedia Commons| Předchůdce: Petr Krešimír IV. |  | Chorvatský král Dimitrij Zvonimír 1075–1089 | | Nástupce: Štěpán II. |
