Deuterokanonický spis (z řec.deuteros, druhý, akanón, norma, pravidlo) je katolické označení probiblický spis, kterýkatolická aortodoxní církev respektuje jako součástbiblického kánonu, avšak který není součástí „prvního“palestinského kánonu uznávanéhožidy aprotestanty. V protestantském prostředí se tyto texty jako nekanonické označují pojmemapokryfy. Termínapokryf je v katolické terminologii vyhrazen pro biblické texty, které zůstaly mimo oba kánony a které protestanti obvykle nazývajípseudepigrafy.
Protože existují rozdíly mezicírkvemi v pojetí biblického kánonu, existuje též rozdíl v používání slov, označujících pozdní starozákonní spisy. Spisy označované jako deuterokanonické označuje pod různými pojmy jako součást bible většina křesťanů s výjimkouprotestantů. Zařazení těchto knih do kánonu sahá až kŘímské synodě roku382.
VětšinarukopisůSeptuaginty obsahuje spisy označované jako deuterokanonické. Ty byly stejně jako spisy novozákonní sepsány vřečtině, některé zřejmě původněhebrejsky, avšak původní text byl ztracen. Teprve archeologické nálezy20. století tyto původní fragmenty odhalily, např. ⅔ knihySírachovec.
Užití pojmu „apokryf“ implikuje, že pojednávaný spis nemá ve skutečnosti do bible být zařazován. Existuje též problém rozdílu v chápání pojmu apokryf u apokryfů starozákonních a novozákonních. Pro akademické užití se proto pro korpus uvedených knih většinou doporučuje (srov. Society of Biblical Literature) namísto pojmenování „apokryf“ užití pojmu „deuterokanonická literatura“.
Pro přehled jednotlivých knih a jejich zařazení v různých církvích viz heslobiblický kánon.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDeuterokanonický spis na Wikimedia Commons
Encyklopedické hesloDeuterokanónické knihy vOttově slovníku naučném ve Wikizdrojích