Deinonychus byl objeven a formálně popsán americkýmpaleontologemJohnem Ostromem v 60. letech 20. století na západěUSA (vMontaně). Stal se jedním z prvních uznávaných dokladů o příbuznostiptáků a dinosaurů. Anatomická podobnost kostry deinonycha,archeopteryxe a dnešních ptáků byla tak velká, že ji nešlo přehlédnout. Právě s objevem tohoto dinosaura tak začala tzv.Dinosauří renesance.[5] K lovu využíval své čelisti, tříprsté přední končetiny se silnými drápy a především mohutné drápy na druhém prstu zadních končetin (typický znak kladuDeinonychosauria). V pohybu míval tyto drápy zvednuté, aby se neotupily a nepřekážely mu v běhu. Je také pravděpodobné, že tento nebezpečný dravec žil a lovil ve smečkách. Oběti lovil ve skoku a přitom kormidloval svým dlouhým ocasem. Podle některých studií dosahoval tento dinosaurus rychlosti běhu kolem 40 km/h, zachované fosilní stopy podobných teropodů pak ukazují, že jeho "klidová rychlost" při chůzi činila kolem 10 km/h.[6] Byl nepochybně velmi nebezpečným dravcem.
Deinonychové byli zřejmě smečkoví lovci, jak dokazuje i množství jejich fosilních zubů, objevovaných na některých lokalitách. Pravděpodobně dokázali společnými silami ulovit větší kořist, než byli oni sami. V úvahu přicházejí například někteříornitopodi střední velikosti, jako byl rodTenontosaurus, žijící ve stejných ekosystémech. Při celkové délce asi 6 až 7 metrů dosahoval hmotnosti kolem 1000 kilogramů a byl tak nejméně desetkrát těžší, než jednotlivý dospělý deinonychus. Smečka těchto menších dravců jej však nejspíš dokázala udolat.[7]
Útočit mohl potenciálně také na mláďata obříchsauropodů, jako byl rodSauroposeidon (ovšem pouze za předpokladu, že nebyla chráněna dospělými jedinci). Vzhledem k velikosti těchto sauropodů (hmotnost přes 50 tun) je ale nepravděpodobné, že by na ně deinonychové běžně útočili.[8]
Model bojujícího deinonycha atenontosaurus, expozice Academy of Natural Sciences.
Výzkum chemického složení fosilních zubů ukazuje, že deinonychové se v juvenilním vývojovém stadiu (jako mláďata) živili jinou potravou než v dospělosti. To spíše odporuje myšlence jejich společného smečkového lovu a napovídá tomu, že mohli být spíše tzv. agonistickými predátory, podobně jako například současnívarani komodští.[9]
Ekosystémy souvrství Antlers vykazovaly velmi horké a vlhké prostředí, průměrné teploty se zde pohybovaly mezi 26 a 31 °C. Prostředí, kde žili deinonychové a jejich současníci, se dá tedy označit za "skleníkovou" biosféru, typickou právě pro období přelomu spodní a svrchní křídy.[10]
↑Nicolás E. Campione, David C. Evans, Caleb M. Brown, Matthew T. Carrano (2014). Body mass estimation in non-avian bipeds using a theoretical conversion to quadruped stylopodial proportions.Methods in Ecology and Evolution. doi:10.1111/2041-210X.12226Archivováno 26. 5. 2020 naWayback Machine.