| Daniel-Henry Kahnweiler | |
|---|---|
 portrét odJuana Grise | |
| Narození | 25. června1884 Mannheim,Německá říše  Německá říše |
| Úmrtí | 11. ledna1979 (ve věku 94 let) Paříž,Francie  Francie |
| Povolání | sběratel umění,burzovní makléř, choreograf, historik umění,spisovatel, obchodník s uměním a vydavatel |
| Ocenění | honorary doctor of the University of Kaiserslautern (1974) Čestný prsten města Mannheim |
| Choť | Lucie Kahnweiler |
| Příbuzní | Louise Leiris (snacha)[1] Xavier Vilató (prasynovec) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Daniel-Henry Kahnweiler (25. června1884,Mannheim –11. ledna1979,Paříž) byl německý obchodník s obrazy, vydavatel a spisovatel. Je spojen s nástupemkubismu v letech1907–1914.
Narodil se v rodině německého židovského finančníka. Jeho strýc vlastnil zlaté doly vJižní Africe. Vystudoval gymnázium veStuttgartu. Zabýval se hudbou a uvažoval o kariéře dirigenta. Otec jej poslal na zkušenou do Paříže, kde pracoval u burzovního makléře. Ve volném čase intenzivně navštěvoval muzea, galerie a divadla. Spřátelil se s Eugène Reignierem. V letech 1903–1904 zakoupil první grafické listy. V roce1904 se oženil s Lucií Godon. V roce1905 odešel do strýcovy firmy v Londýně. Vedle práce i zde hojně navštěvoval galerie a cestoval po Anglii. Na konci roku1906 mu strýc nabídl místo v jeho dolech v Jižní Africe. Kahnweiler se ale rozhodl stát se obchodníkem s uměním. Strýc mu poskytl částku 1 000liber (25 000franků ve zlatě) a dal mu roční lhůtu na to, aby se jeho galerie stala soběstačnou.
Na Salonu nezávislých nakoupil obrazy nebo kresby odHenri Matisse,André Deraina,Maurice de Vlamincka,Kees van Dongena,Paula Signaca,Othona Friesze,Charlese Camoina aGeorgese Braqua. S většinou z těchto malířů se osobně seznámil. Kahnweiler se rozhodl obchodovat s obrazy svých vrstevníků. V létě se seznámil sPablem Picassem a byl jedním z prvních, kdo v jeho ateliéru viděl přelomový obrazAvignonské slečny.
V roce1908 otevřel svou první galerii ve Vignonově ulici. Zde vystavil i obrazy Georgese Braqua, které byly odmítnuty na Podzimním salonu. Při této příležitosti použil kritikLouis Vauxcelles poprvé pojemkubismus (v hanlivém významu). Galerie neměla žádnou inzerci ani propagaci, informace o ní se šířily pouze ústně. Obrazy ze své sbírky zapůjčoval na výstavy mimo Francii. Byly to výstavy především v Německu, ale též v Rusku, Anglii, USA i jinde. Paradoxně byly tedy kubistické obrazy nejméně známé ve Francii.
Kahnweiler postupně získával smlouvy o výhradním zastupování malířů Deraina, Vlamincka, Braqua, Picassa, Grise,Légera. Získal tedy veškerý zisk v případě úspěchu, ale nesl veškerá rizika, pokud by autor neuspěl. Od začátku systematicky pořizoval fotografie obrazů a soch a spolu s novinovými výstřižky je pořádal do alb. Tato alba mají nenahraditelný význam pro studium dějin počátků kubismu stejně jako jeho bohatá korespondence s malíři.
V roce 1909 začal rovněž vydávatbibliofilie s výtvarným doprovodem svých malířů. Prvním svazkem bylo díloGuillauma Apollinaira:Zahnívající kouzelník (L'Enchanteur pourrissant) s 32 dřevoryty André Deraina.
Při vypuknutíprvní světové války byl Kahnweiler právě na dovolené vBavorsku. Uprchl doItálie, aby se vyhnul odvodu do německé armády. Koncem roku dostal pozvání svého přítele a zákazníka Hermanna Rupfa, aby se přestěhoval doŠvýcarska. Usídlil se vBernu a věnoval se studiu filozofie a teorie umění a začal psát své teoretické práce. První otištěnou prací byl esejKubismus, který zásluhou Arpovou vyšel v roce 1916 v časopisuDie Weissen Blätter. Spřátelil se sHansem Arpem aTristanem Tzarou.
Po vydání prvních knih o vzniku kubismu (Albert Gleizes a Jean Metzinger:O kubismu (Du cubisme,1912),Guillaume Apollinaire:Kubističtí malíři (Les Peintres cubistes,1913) se rozhodl podat vlastní výklad vzniku kubismu. V práciCesta ke kubismu (Der Weg zum Kubismus,1920) označuje kubistické obrazy jako určité partitury, které se divák musí naučit číst (podobně, jako se dříve diváci museli "naučit číst" obrazy impresionistické). Výsledné dílo tedy není na plátně, ale vzniká teprve v mysli diváka. Kubismus považoval za produkt doby, což dokládal skutečností, že Picasso i Brague dospěli nezávisle k velice podobným dílům. Na druhou stranu Kahnweiler striktně odmítal jiné moderní proudy, napříkladexpresionismus,dadaismus činefigurativní (abstraktní) umění. Kahnweilerovy názory jsou ale ovlivněny skutečností, že s malíři byl v téměř denním styku (pokud byli mimo Paříž, udržoval s nimi pilnou korespondenci), znal dobře modely i okolnosti vzniku.[2]
Po skončení války navázal kontakt s většinou svých malířů. Do Francie se mohl vrátit až v roce1919. Obnovil smlouvy s řadou malířů a otevřel novou galerii (Galerie Simon, jméno nesla po Kahnweilerově společníkovi André Simonovi). Pod tímto názvem fungovala až do roku1940. Kahnweilerova sbírka, která v pořádku přečkala válku, byla jako majetek občana nepřátelského státu zabavena. Později byla prodána ve čtyřech dražbách (květen 1921, listopad 1921, červenec 1922, květen 1923). Kahnweiler se nesměl dražeb zúčastnit a prostřednictvím přátel se mu podařilo získat zpět jen nepatrnou část původní sbírky. V této době byl v tisku osočován nacionalistickými výpady a kubismus byl prohlašován za německý pokus o znečištění francouzského výtvarného umění (např. referát Camilla Mauclaira[3]).
V roce1921 začíná opět vydávat bibliofilie. Seznámil se s novými malíři a některé rovněž začal zastupovat (André Masson,Paul Klee,Suzanne Roger a další). Ve třicátých letech je nucen omezit své smlouvy s umělci kvůli hospodářské krizi.
Aby zachránil sbírky (Kahnweiler i jeho společník Simon byliŽidé), galerii v roce1940 odkoupila Kahnweilerova švagrová Louise Leiris, která s Kahnweilerem spolupracovala od roku 1920 a podle níž se pak galerie nazývalaGalerie Louise Leiris. Kahnweiler strávil léta druhé světové války spolu s manželkou na venkově v regionuLimousin. Zde se opět věnoval psaní.
V říjnu1944 se Kahnweiler vrací do Paříže. V roce1945 znovu převzal galerii, ve které pak organizoval výstavy až do své smrti. Publikoval práce, které napsal během války. Nejvýznamnější z nich je monografie oJuanu Grisovi. Začal též bohatou přednáškovou činnost v Evropě i v USA. Od roku1949 obnovil i vydávání bibliofilií. V roce1961 vydal pamětiMes galeries et mes peintres.
Daniel-Henry Kahnweiler zemřel v roce 1979 v Paříži ve věku 94 let.
Vedle toho napsal řadu předmluv, článků a interview do novin a časopisů.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDaniel-Henry Kahnweiler na Wikimedia Commons
OsobaDaniel-Henry Kahnweiler ve Wikicitátech