Dětská obrna, téždětská přenosná obrna nebopoliomyelitida (lat.poliomyelitis) jevirovéinfekční onemocnění člověka. Původcem jePoliovirus z čelediPicornaviridae. Přibližně 70 až 75 % infekcí nezpůsobuje žádné symptomy. To ovšem také znamená, že z těchto nakažených se stávají nevědomky přenašeči. Dalších 25 až 30 % lidí má méně závažné symptomy, jako jsouhorečka, bolest hlavy, průjem, strnulost krku a bolesti v horních a dolních končetinách. Tito lidé se většinou navrátí do původního stavu během jednoho až dvou týdnů. U asi 0,5 % případů se objeví svalová slabost ústící v neschopnost pohybu. K tomu může dojít během několika hodin až několika dní. Tato ochablost nejčastěji zahrnuje dolní končetiny, ale může řidčeji také zahrnovat svaly hlavy, krku a bránice. Část pacientů se plně zotaví. Z těch se svalovou slabostí okolo 2 až 5 % dětí a 15 až 30 % dospělých umírá. Léta po zotavení se může vyskytnout post-polio syndrom, při němž dochází k postupnému rozvoji svalové ochablosti podobné té, kterou osoba prodělala během iniciální infekce.
Po infikování neexistuje žádná specifická léčba, žádný lék. Jediným přenašečem dětské obrny je člověk a onemocnění je tak možnévymýtit.Vakcína proti obrně byla vynalezena v 50. letech 20. století a v drtivé většině zemí byla nemoc vymýcena. K roku 2020 se divoký virus šířil mezi lidmi pouze vAfghánistánu (53 případů) aPákistánu (80),[1] což je významný pokles oproti roku 1988, kdy bylo na celém světě 350 000 případů šíření divokého viru.[2]
V srpnu 2024 byl po 25 letech potvrzen první případ dětské obrny vPásmu Gazy.[3]
Polioviry jsou šířeny jídlem nebo vodou obsahující lidské fekálie a méně častěji z infikovaných slin. Infikovaní mohou šířit nemoc, aniž by se u nich projevily symptomy během 6 týdnů. Tato nemoc může být diagnostikována nálezy virů ve fekáliích nebo stanovením protilátek v krvi. Virus se zachytí a začne šířit nasliznicíchnosu, vústech,krku astřevech pacienta.Inkubační doba je 1 až 2 týdny s rozpětím 3 až 35 dnů.
Dětská obrna může mít mírnou formu – mezi příznaky onemocnění pak patří zvýšenáteplota,nevolnost,bolest hlavy abřicha, někdy i ztuhlost zad a nohou. V těchto případech se pacient vyléčí bez trvalých následků. Obtíže se objevují zhruba 7–14 dní po nakažení.
Pokud ovšem viry zasáhnoucentrální nervový systém, mohou způsobit těžší formu nemoci. V konečném důsledku tak může vzniknoutparalytická dětská obrna s následným ochrnutím nejčastějidolních končetin a trvalými následky po zbytek života. Při napadenímozkového kmene dochází k selhání životně důležitých orgánů. Smrtící kombinací je také postiženídýchacích apolykacích svalů.
Známky onemocnění se dochovaly na 6000 let starých mumiích.[6] Jediným přenašečem dětské obrny je člověk a onemocnění je tak možnévymýtit. Vakcína proti obrně byla vynalezena v 50. letech a bezprostředně poté se frekvence výskytu obrny v mnoha industrializovaných zemích výrazně snížila.Československo se v roce 1960 stalo první zemí na světě, kde byla obrna vymýcena na národní úrovni. Nicméně v roce 2007 bylo v České republice stále ještě asi 10 000 lidí, kteří si nesli následky ze svého onemocnění.
Úsilí o globální vymýcení se datuje od roku 1988 a je do něho zapojena řada mezinárodních organizací jakoSvětová zdravotnická organizace aUNICEF. V roce 1988 byla dětská obrnaendemická ve 125 zemích a bylo zaznamenáno 350 tisíc nových případů.[7] V Evropě byla obrna vymýcena v roce 2002. V roce 2016 zůstávaly endemické tři státy –Afghánistán,Pákistán aNigérie – a bylo zaznamenáno 37 nových případů nemoci. Úplné vymýcení bylo plánováno na rok 2020.[7] V roce 2020 byla nemoc vymýcena v Nigérii,[8] a v tomto roce se divoký virus šířil mezi lidmi pouze vAfghánistánu (53 případů) aPákistánu (80 případů).[2]
V srpnu 2024 však byl po 25 letech potvrzen první případ dětské obrny vPásmu Gazy. Následně byla zahájena intenzivní očkovací kampaň, kterou však komplikovalo bombardování ze strany Izraele, který je veválce s hnutím Hamás.[3][9]
