Makedonie patří k jedněm z nejdéle osídlených územíEvropy. Dějiny Makedonie začínají již veneolitu, z něhož pocházejí nejstarší stopy osídlení. Ve starověku se území dnešní Severní Makedonie nacházelo na rozhraní vlivuIlyrů,Thráků astarověkých Makedonců. Ve 4. století př. n. l. století oblast zcela ovládliMakedonci. Ve 2. století př. n. l. se Makedonie stala římskou provincií. Po rozdělení římské říše v roce 395 se Makedonie stala součástí Byzantské říše. Ve středověku byla osídlena Slovany. Země se střídavě ocitala pod nadvládouBulharské aByzantské říše. Na přelomu10. a 11. století se stala centrem říše bulharského caraSamuela. V11. a12. století se opět ocitla v rukouŘeků. Osvobodil ji až roku1203 bulharský carKalojan. V následujícím století byla pod střídavým vlivemAsjenovců,Latinského císařství,Palaiologovců aSrbů. Na konci13. století, na přelomu 13. a14. století a od druhé čtvrtiny 14. století ji ovládali Srbové. V této době získávala malá feudální území v Makedonii díky občasnému uvolnění feudálních vztahů často velkou míru nezávislosti na větších říších. Postaletích sporu mezibulharskou, byzantskou asrbskou říší bylo území od poloviny 14. do počátku 20. století součástíOsmanské říše, kdy se pobalkánských válkách v letech 1912 a 1913 území současné Severní Makedonie dostalo podsrbskou nadvládu; další části historické území Makedonie připadly Bulharsku a Srbsku. Během1. světové války (1915–1918) zde vládloBulharské carství, ale po skončení války se vrátilo pod srbskou vládu jako součást nově vznikléhoKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců. Běhemdruhé světové války (1941–1944) byla Makedonie opět ovládána Bulharskem a v roce 1945 bylo území vytvořenésocialistické republiky včleněno doSocialistické federátivní republiky Jugoslávie, kde zůstalo až do mírového odchodu v roce 1991.
Podle řeckých pramenů vstoupiliMakedonci[zdroj?] do této země společně s Dóry někdy kolem roku 1200 př. n. l. Byli svým původem příbuzníThrákům, nicméně po svém usazení v prostoru geografické Makedonie se jazykem a kulturou začali přibližovat Řekům. Ve 4. století př. n. l. vyvrcholily boje mezi Ilyry a Makedonci. První známý ilyrský král, Bardyllis, porazil v roce 359 př. n. l. makedonského krále Perdikka III., který v boji zahynul. Nicméně Perdikkův nástupce,Filip II. Makedonský, dokázal Bardyllise rozhodně porazit, načež Makedonci získali kontrolu nad územím sahajícím až k Ohridskému jezeru. V roce 335 př. n. l. odrazil Filipův syn, Alexandr Veliký, vojsko ilyrského náčelníka Kleita. Ilyrští kmenoví vůdci a vojáci následně Alexandra doprovázeli během jeho výpravy proti Perské říši.
Potřetí římsko-makedonské válce (171–168 př. n. l.), v níž zvítězilLucius Aemilius Paullus nad posledním makedonským králemPerseem vbitvě u Pydny, ovládli Makedonii Římané. Znamenalo to sesazeníAntigonovců a konečný zánik makedonského království rozděleného Římany do čtyřrepublik. JistýAndriskos, vydávající se za Perseova syna, se prohlásil v roce149 př. n. l. králem[zdroj?], avšak již v následujícím roce byl Římany snadno poražen, což vedlo ke zřízenířímské provincieMakedonie. Římská říše zajistila území dnešní Severní Makedonie rozvoj a potlačila meziklanové spory.
Ve3. nebo4. století n. l. byla Makedonie rozdělena do dvou provinciíMacedonia Prima (na jihu) aMacedonia Salutaris (na severu). Obě dvě pak spadaly do makedonskédiecéze, jedné ze tří diecézíprefektury Illyricum, vytvořené v roce318.
Po definitivním rozdělenířímské říše v roce395 připadla Makedoniebyzantské říši. Území dnešní Severní Makedonie byloSlovany osídleno již v6. a7. století aByzantská říše nad ním ztratila přímou kontrolu. Od 2. čtvrtiny9. století do 10. století se dostala většina země pod vliv říšeBulharské. Tehdejší bulharský panovník knížeBoris Michail vyslal žáky věrozvěstůCyrila aMetoděje,Klimenta aNauma, do Makedonie šířit staroslověnskou liturgii a daroval jim dvorce vDevoli a v okolíOchridu. Zde založil Klimentslavnou literární školu a byl roku893 ustanoven biskupem. V roce1018 Makedonii znovu ovládla Byzantská říše, o dvě století později se stala jedním z center nového Bulharského státu. V polovině 14. století byla Makedonie součástí říše srbského caraŠtěpána Dušana, který hlavním střediskem svého státu učinil městoSkopje.
Koncem14. století Makedonii dobyliTurci během svýchvýbojů na západ. Turecká vláda trvala až do20. století. Do Makedonie přicházeli různí obchodníci ze všech koutů Turecka, což vedlo k tomu, že se značně proměnilo etnické složení země. V19. století tak byla Makedonie již regionem s početnoutureckou menšinou; navíc zde žilo i značné množstvíŘeků[zdroj?] aAlbánců.
Různé další národy dnešní Makedonie (Řekové,Srbové,Bulhaři aAlbánci), postupně začaly organizovatnárodně osvobozenecké hnutí. Misky vah se však vychylovaly ve prospěch Bulharska, které mělo značnouruskou podporu. Rusko se po poslední válce s Tureckem (vlastněRusko-turecká válka (1877–1878)), kterou vyhrálo, prohlásilo za ochránce všech pravoslavných Slovanů na Balkáně. Mělo zájem na tom, aby byl Balkán vytržen z rukou Osmanské říše, a na území poloostrova vznikla pravoslavná království pod ruskou ochranou. PřestožeSanstefanská mírová smlouva přiřkla území Makedonie Bulharsku, ve skutečnosti však evropské mocnosti rychle zjistily, že by takové změny hranic znamenaly porušení rovnováhy sil na Balkáně.Berlínský kongres v roce1878 proto rozhodl o ponechání Makedonie pod osmanskou vládou, došlo jen k určitému otevření Makedonie Bulharsku ₋ hlavně v oblastiobchodu. Makedonské pravoslavné obyvatelstvo se však neidentifikovalo sbulharským,srbským ani jiným národem. Nebylo ale ani samo dostatečně národnostně uvědomělé.
V 70. letech19. století pomohl ekonomickému rozvoji země také vznik železnice, která byla vedena údolím řekyVardaru zGevgelije doTabanovců. Zahájena byla výstavba dalších železnic, které však měly pouze regionální význam. Spojení dnešní Vardarské Makedonie s dalšími zeměmi (Albánií, Bulharskem) nebylo realizováno.
V roce1893 byla založenaVnitřní makedonská revoluční organizace, kterou dnes Makedonci považují za svojí hlavní národně-osvobozeneckou organizaci z období přelomu 19. a 20. století. VMRO podnikala útočné akce proti Bulharům, Řekům, Srbům i všem dalším, které považovala za své nepřátele.
V roce1903 v den svátkusv. Jiljí vypuklo velké protiturecké povstání, které připravili právě ozbrojenci VMRO. Povstalcům se podařilo osvobodit řadu oblastí a vyhlásili tzv.Kruševskou republiku. Turci však povstání velmi tvrdě potlačili[1] ₋ mnoho tisíc lidí bylo zabito, řada vesnic vypálena a celé kraje zpustošeny.
Protože byl region Makedonie součástí stále slábnoucí Osmanské říše, bylo proSrbsko aBulharsko jasnou záležitostí, že jej bude nezbytné získat. Obě země se proto dohodly na jeho rozdělení, a to přibližně po úhlopříčné liniiOhrid ₋Kriva Palanka. Území dnešní Severní Makedonie bylo rozděleno mezi tři osmanské vilájety. Žilo v nich zhruba dva a půl milionu lidí.[2]
Kromě dvou slovanských zemí, které odkazovaly na kulturní i jazykovou blízkost, byť v samotné Vardarské Makedonii nesdílenou, mělo zájem na získání tohoto území také Řecko. Nově vyhlášený albánský stát se navíc se svými hranicemi, které nezahrnovaly albánsky mluvící obyvatelstvo na území odTetova poGostivar a jinde v dnešní Makedonii, neztotožnil. Řecká propaganda během války argumentovala tím, že slovanské obyvatelstvo Makedonie jsou ve skutečnosti poslovanštěníŘekové, resp. původní Makedonci z dob před příchodem Slovanů na Balkán.[2]
BěhemBalkánských válek v letech1912–1913 byl region Makedonie rozdělen meziŘecko (řecká Makedonie, 51 % území),Srbsko (Vardarská Makedonie ₋ dnešníSeverní Makedonie, 30 % území) aBulharsko (Pirinská Makedonie ₋ zhruba dnešníBlagoevgradská oblast, 10 % území). Pirinská Makedonie, která zůstala Bulharsku, však byla jen malou částí původní oblasti. Žádná ze zemí nebyla s výsledkem rozdělení Makedonie spokojena a vznikl dlouhodobý a komplikovaný konflikt. Nedlouho po skončení první světové války došlo k výměně obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem. Řečtí uprchlíci zMalé Asie osídlili území dnešní Egejské Makedonie, čímž byl posílen v daném regionu řecký prvek.[3]
Poneúspěchu srbské armády ubránit zemi před centrálními mocnosti byla Vardarská Makedonie obsazena rakousko-uherskými vojsky. Egejská Makedonie však zůstala pod kontrolou vojsk Dohody. Mezi oběma armádami se nacházela tzv.Soluňská fronta, která po řadu let nezaznamenávala rozsáhlejší posun. Teprve až na podzim1918, kdy byly Rakousko-Uhersko i Německo zoufale vyčerpány, došlo k průlomu fronty. Území Vardarské Makedonie tak bylo osvobozeno během několika málo dní srbskou a francouzskou armádou.
Makedonie byla nejjižnější součástíKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců. K Jugoslávii však byla připojena jako součást Srbska. Přestože makedonské obyvatelstvo se neztotožňovalo se srbským národem a jazykově se od něho odlišovalo, v samotném Srbsku panovalo přesvědčení, že Makedonie je srbskou zemí.[zdroj?] Srbské obyvatelstvo v meziválečném období především odkazovalo na středověkou tradici, kdy srbští králové a carové vládli z území dnešní Severní Makedonie. Ve snaze tento problém vyřešit jugoslávská vláda vysílala na území Makedonie své kolonisty a prováděla násilnou srbizaci makedonského prostoru.
V roce1921 se 630 000 obyvatel dnešní Makedonie přihlásilo k národnosti „Makedonských Slovanů“.[2] V makedonských školách se vyučoval spisovnýsrbochorvatský jazyk, který byl sice mluvě makedonských Slovanů blízký, nicméně se jednalo i tak o jazyk, který byl tamnímu obyvatelstvu cizí.
Politickou silou, která využila nespokojenosti makedonského obyvatelstva vůči srbskému vlivu, byli komunisté.Komunistická strana Jugoslávie přizvala makedonské delegáty v roce1928 nakongres strany vDrážďanech. Jugoslávskou monarchii prohlásili komunisté za žalář národů, a žádali její rozdělení podle etnické linie. Tím by vznikl nezávislý makedonský stát.[4]
Roku1929 došlo v Království SHS k převratu, dosavadní členění respektující předchozí historické celky bylo nahrazeno systémembánovin a území dnešní Severní Makedonie se stalo součástíVardarské bánoviny. Autoritativní režim, který od roku1929 v Jugoslávii zavládl, vedl k eskalaci poměrů i v samotné Makedonii. Na území regionu působila organizaceVMRO, která pořádala teroristické útoky na příslušníky státní správy. Podporu ji zajišťovaloBulharsko, které mělos Jugoslávií velmi špatné vztahy, především kvůli územním sporům. Přes hranice tak procházeli ozbrojenci, kteří páchali útoky v jednotlivých makedonských městech. Proto jugoslávské království několikrát posílilo obranu společné hranice s Bulharskem.
Zadruhé světové války byla většina území dnešní Severní Makedonieanektována od dubna1941 do 9. září1944Bulharskem, západní oblasti (kde žilo albánské obyvatelstvo) byly 29. června1941 anektoványItálií a začleněny doAlbánie.[5]
Dne 8. září1943 obsadilaněmecká vojska oblasti předtím obsazené Itálií, a 9. září1944 také oblasti obsazené Bulharskem, a obě části okupovaly do 19. listopadu1944. V období od září 1944 do 20. října 1944 bylo Kumanovo s okolím přičleněno k Albánii.
Na území, které získalo Bulharsko, byla prováděnabulharizace makedonského obyvatelstva. Ve školách byla zahájena výuka bulharského jazyka, se kterou pomohli učitelé narychlo povolaní z Bulharska. Ve Skopji byla zřízena univerzita krále Borise. Nový zákon o státním občanství, který Bulharsko schválilo v roce1942 navíc zjednodušil možnosti odsunu nebulharského obyvatelstva ze země, tedy i srbských a jiných kolonistů, dosídlených v dobách existence jugoslávského království.
Oblastní sekretář Komunistické strany Jugoslávie pro Makedonii,Metodij Šatorov, však zpočátku nechtěl iniciovat povstání. Muselo nejprve dojít k personální změně, aby bylo možné vyhlásit ozbrojené akce stejně jako tomu bylo ve zbytku země. Proto došlo k prvním partyzánským vojenským operacím až na podzim roku1941, když už v Srbsku existovalo rozsáhlé osvobozené územíUžické republiky. První ozbrojenou akcí makedonských partyzánů proti bulharským okupantům byl útok na četnickou stanici vPrilepu dne 11. října1941. V červnu 1942 byl zformován Oblastní partyzánský štáb, který později změnil název na Hlavní štáb lidově-osvobozeneckých jednotek Makedonie. Později sloužily tyto struktury nejen ke koordinaci povstání, ale také pro zformovánímakedonské komunistické strany.[6]
Vzhledem k tomu, že makedonské obyvatelstvo bylo vystaveno ze strany jugoslávského království značnésrbizaci, nepanovala mezi povstalci přílišná důvěra k partyzánům, kteří pocházeli především z Bosny a Hercegoviny, Chorvatska a Srbska.[7]
Makedonští partyzáni, kteří byli především národnostně orientovaní, udržovali jisté styky se zbytkem partyzánského hnutí na území okupované Jugoslávie.Tito však s jejich vojenskými akcemi příliš spokojen nebyl, a proto se rozhodl, že dané hnutí ovládne za pomoci svého blízkého spojence,Svetozara Vukmanoviće (Tempa). Tempo byl dosazen do čelamakedonské komunistické strany a rozvinul v ní program integrace Makedonie do nové federalizované Jugoslávie. Tento závěr byl potvrzen na druhém zasedáníAntifašistické rady národního osvobození Jugoslávie,[4] Tam sice tamní delegáti z Makedonie nezvládli přicestovat;[8] vedení partyzánské armády v Makedonii ale plně přijalo závěry 2. zasedání AVNOJe, čímž byla makedonská otázka pro komunistické partyzány v podstatě vyřešena.[zdroj?]
Vklášteru Prohor Pčinjski byly v roce1944 prohlášeny základy moderní Makedonie. Na prvním antifašistickém setkání republiky (ASNOM), které se uskutečnilo vsrpnu 1944, bylo vytvořeno první politické vedení země. Začal tak být budován i moderní makedonský národ; byl kodifikovánmakedonský jazyk a byl položen základ řady vzdělávacích a odborných institucí.
Území dnešní Severní Makedonie osvobodilaBulharská armáda spolu sRudou armádou pod velením maršálaTolbuchina. Přestože místní partyzánské hnutí bylo poměrně rozsáhlé, mělo na osvobození země jen velmi malý podíl.[9] Navíc makedonské obyvatelstvo ve srovnání se zbytkem Jugoslávie nezaznamenalo během války velké ztráty. Zatímco v Srbsku a v Bosně a Hercegovině prošly tisíce lidí koncentračními tábory a byly v rámci odplaty německých i jiných okupantů pobíjeni, v Makedonii se počet obětí války pohyboval jen někde okolo 7-11 tisíc.[9]
Po skončení druhé světové války byla v rámciJugoslávie vyhlášena 30. dubna1945Lidová republika Makedonie přejmenovaná v souvislosti s novou ústavou ze dne7. července1963 naSocialistickou republiku Makedonii. Makedonie byla jednou z šesti republik jugoslávské federace a měla formálně poměrně rozsáhlou míru samosprávy. Komunistický režim, který však v Jugoslávii velmi rychle zavládl, ukázal, že se jednalo o autonomii do jisté míry formální. Pro makedonské obyvatelstvo ale významnou, neboť poprvé po mnoha staletích získala Makedonie svoji státnost, byť v rámci jugoslávské federace. Vznik autonomních institucí v republice však otevřel i novou politickou otázku, a to autonomii církevní, a tedy vznik nezávisléMakedonské pravoslavné církve.
Jugoslávští komunisté měli zájem na rozšíření území makedonské republiky dále na jih v souvislosti sŘeckou občanskou válkou, kde komunističtí partyzáni bojovali proti královské vládě. Po roztržce mezi Titem a Stalinem v roce1948 však musel Bělehrad podporu řeckých partyzánů zastavit a zlepšovat vztahy se západní Evropou. K zklamání makedonského obyvatelstva tak boj za znovuobsazení egejské Makedonie padl.
I přes rozsáhlé investice, modernizaci země a finanční pomoc jugoslávské federace zůstávala Svazová republika Makedonie tou zaostalejší částí země. Průmysl byl zaostalý a infrastruktura nedostatečná. Klíčový však byl význam dopravního tahuBělehrad-Niš-Leskovac-Skopje-Veles-Soluň. Přístup k řeckému přístavu byl pro Makedonii velmi důležitý, neboť sama Soluň se nachází méně než 100 km od makedonské hranice a jedná se o nejbližší přístav svého druhu. Porozkolu Tita se Stalinem v roce1948 se prudce ochladilyvztahy s Albánií a sBulharskem. Obě dvě hranice byly uzavřeny; bezpečnostní situace v pohraničí byla špatná kvůli častým útokům albánských a bulharských ozbrojených složek. Jediný možný dopravně využitelný směr tedy zůstal v severo-jižní trase.
V roce1963 došlo veSkopje kezničujícímu zemětřesení, které způsobilo v makedonské metropoli škody srovnatelné jen s válečným ničením. Město bylo postupně obnoveno i se zahraniční pomocí. Ekonomický rozvoj republiky podpořil iFond pro nerozvinuté oblasti, ze kterého získalaSR Makedonie v roce 1966 zhruba čtvrtinu všech prostředků. I proto byl také hospodářský růst země nad úrovní celojugoslávského průměru, byť nepatrně. Vznikly velké doly a továrny, které měly zaměstnat stovky lidí a snížit nezaměstnanost, která byla chronickým problémem jugoslávského hospodářství po celou dobu jeho existence.
Přírůstek obyvatelstva byl rovněž značný; v letech1955–1985 se zvýšil o 33 %.[10] Růst byl typický především pro albánské obyvatelstvo. Podle sčítání lidu z roku1981 byl podíl albánského obyvatelstva na celkovém obyvatelstvu republiky Makedonie 19,9 % (377 000 lidí). K makedonské národnosti se tehdy přihlásilo 1 279 000 obyvatel republiky. Makedonští Turci naopak postupně opouštěli zemi a stěhovali se doTurecka.[11]
V roce1967 se politické změny spojené sBrionským plénem projevily vyřešením církevní otázky a vyhlášenímautokefalityMakedonské pravoslavné církve. Dne17. června1967 zvolili představitelé ohridské eparchie archiepiskopa Dositeje za nového představitele makedonské církve.[12] Její nezávislost všakSrbská pravoslavná církev nikdy neuznala. Podobné vyjádření vydala iŘecká pravoslavná církev, která se postavila za srbskou. Proto se dodnes jedná o církev nekanonickou. V roce1990 byl veSkopje vysvěcenchrám Klimenta Ochridského. V atmosféře nacionalismu a rozpadu společného státu se stal tento kostel symbolem samostatnosti makedonské církve i makedonského národa.
Na začátku 80. let bylo imakedonské hospodářství v ekonomicky problematické situaci, stejně jako celá Jugoslávie. Problematická se ukázala býtnezaměstnanost, nekonkurenceschopnost na zahraničních trzích,inflace a obecně růst nedůvěry obyvatelstva ke komunistickému vedení. Makedonské firmy vykazovaly ohromné ztráty, které bylo nezbytné sanovat z celojugoslávského rozpočtu.[13]
V letech1988 a1989 se jugoslávské politické vedení v jednotlivých republikách rozdělilo na několik táborů.Slobodan Milošević se pokoušel nastolit hegemonii v Jugoslávii, vyčerpané ekonomickými krizemi a politickou nestabilitou prostřednictvím velkolepých demonstrací;mítinků pravdy aprotibyrokratických revolucí. Makedonští političtí představitelé sympatizovali s Miloševićem. I oni však na podzim1991 učinili vše pro odchod z jugoslávské federace. Makedonská nezávislost však byla vyhlášena mimo zájem politických elit, neboť k ní došlo ve stínuChorvatské války za nezávislost.
Mezi Republikou Makedonií aSvazovou republikou Jugoslávií byly vzájemné vztahy obnoveny až v roce1996. V roce2004 Makedonie podala přihlášku doEU.
Republika Makedonie se dokázala držet stranou všech konfliktů na území bývalé Jugoslávie, teprve v roce1999 během konfliktu v sousednímKosovu se Makedonie stala dočasným útočištěm pro uprchlíky z Kosova. V letech2000 až2001 v zemi nicméně propukl ozbrojený spor mezi makedonskou vládou a albánskými povstalci zNárodní osvobozenecké armády, který se dostal až na hranu občanské války. Po zprostředkování jednáníNATO aEvropskou unií se spor podařilo uklidnit, i když vztahy mezi slovanskými a albánskými Makedonci zůstávají napjaté.
Albánské obyvatelstvo nicméně získalo v Makedonii v souvislosti s uklidněním konfliktu některá nová práva. Albánský jazyk byl na regionální úrovni zrovnoprávněn s makedonským a posíleno bylo albánskojazyčné školství (byly vybudovány nové školy a opraveny staré). I přesto daný konflikt nebyl zcela ukončen, a pouze se přesunul do politické roviny. Čas od času dochází v Makedonii k potyčkám a provokacím mezi oběma etnickými skupinami. V souvislosti s realizací projektuSkopje 2014, který měl makedonskou metropoli učinit atraktivnější pro zahraniční turisty, byla vybudována také socha srbskéhocara Dušana v centru Skopje. Nedlouho po jejím odhalení ji však napadli albánští aktivisté. JmenováníTalata Xhaferiho za makedonského ministra obrany vyvolalo bouřlivé reakce místního tisku. V roce2015 navíc došlo kpřestřelce v Kumanovu, kde žije početná albánská menšina a kde policie zaútočila na albánské ozbrojence. V témže roce navíc v samotné Makedonii vzrostly obavy z odchodu makedonských Albánců na Blízký východ, kam chodí někteří evropští muslimové bojovat po bokuIslámského státu.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDějiny Makedonie na Wikimedia Commons| Dějiny Evropy | ||
|---|---|---|
| Země |
|  |
| Teritoria, kolonie a zámořská území |
| |
| Území s částečným mezinárodním uznáním | ||
| Zaniklé státní struktury | ||