Koncem 13. století době došlo k rozvojiMoskevského knížectví, jež postupně získávalo stále větší území a poté i nezávislost na mongolskéZlaté hordě. V 16. století se moskevští vládcové začali titulovat jakocarové (císaři) v návaznosti na zaniklou Byzantskou říši. Za vládyIvana IV. zvanéhoHrozný došlo k razantní územní expanzi na sever a na východ, kde byl dobytKazaňský chanát. Do této doby také spadá státem organizovaný teror zvanýopričnina. Po smrti Ivana IV. a jeho pozdějšího nástupceBorise Godunova se Rusko dostává do krize, jež byla ukončena nástupem dynastieRomanovců. Jeden z nejvýznamnějších carůPetr I. Veliký dosáhl dalších územních zisků a provedl také rozsáhlé hospodářské a vojenské reformy. Další významnou panovnicí byla carevnaKateřina II. Veliká, za jejíž vlády došlo k dalšímu rozmachu ruské moci, a to zejména na úkor Polska, které roku 1795 úplně zaniklo abylo rozděleno mezi Rusko,Prusko aHabsburskou monarchii. PoVelké francouzské revoluci a jako významná vojenská mocnost v doběnapoleonských válek prosazovalo Rusko svůj vliv v řadě zemí Evropy s cílem zamezit jakýmkoliv revolučním změnám. Po prohranékrymské válce mezi Ruskem na jedné straně a Velkou Británií, Francií,Sardinským královstvím aOsmanskou říší na straně druhé se rozhodl carAlexandr II. přistoupit na několik opatření, která měla za cíl reformovat ruský stát a společnost. Roku 1861 tak byl zrušen ruský systém nevolnictví, nicméně principsamoděržaví, tj. neomezené moci panovníka, zůstal zachován.[1]
Roku 1917 vypuklaÚnorová revoluce, která svrhla carský režim a nastolilademokratickou vládu. Ta však byla svržena běhemŘíjnové revoluce téhož roku a v zemi byla nastolenakomunistická vláda pod vedenímVladimira Iljiče Lenina. V občanské válce nakonecbolševici zvítězili a získali pod svou kontrolu značnou část původníhocarského impéria. Na tomto území se vytvořily komunistické státy, které byly sjednoceny doSvazu sovětských socialistických republik. V zemi zavládla levicová diktatura, přísná cenzura a státem organizovaný teror. Spolu s tím začaloznárodňování majetku a převádění většiny hospodářských zařízení pod kontrolu státu. Za vlády Leninova nástupceJosifa Vissarionoviče Stalina se v teroru nadále pokračovalo, navíc v zemi proběhl nucený přesun zemědělců do výrobních družstev (kolchozů asovchozů). Tím jednak poklesla zemědělská produkce, jejíž značná část se kromě toho vyvážela, aby bylo z čeho financovat překotnou státem organizovanou industrializaci. V nastalém hladomoru zahynulo zejména v jižním Rusku a na Ukrajině asi 5-7 milionů lidí.[2]
Běhemdruhé světové války, jejížvýchodní frontu Rusové nazývají "Velká vlastenecká válka", utrpěl Sovětský svaz nezměrné ztráty na životech i na majetku. Vítězství v této válce však vedlo k tomu, že se Sovětský svaz stalsupervelmocí kontrolující řadu států východní, jihovýchodní a střední Evropy. V nadcházejícím konfliktu seSpojenými státy, zvanémstudená válka, se však na konci 80. let 20. století Sovětský svaz postupně ekonomicky zhroutil a rozpadl, přičemž vedle Ruské federace vzniklo 15 dalších národních států.
KnížeOleg, jenž byl skandinávského původu, pak roku882 založil významné slovanské městoKyjev a dal tak vzniknout státnímu útvaru zvanémuKyjevská Rus. Rovněž zbavil oblast kolem Kyjeva poplatné povinnosti vůčiChazarům.[chybí zdroj] Kyjevská Rus navázala obchodní styky s mnohými evropskými státy, především však s Byzantskou říší. Odtud také knížeVladimír I.přijal křesťanskou víru. Kyjevská Rus nadále prosperovala, avšak systém nástupnictví a státní správy umožnil regionálním vládcům získat větší moc na úkor kyjevských knížat.[3] Obřady se konaly veslovanském jazyce a psalo secyrilicí, ze které se později vyvinulagraždanka.
Moskevské knížectví vzniklo jako podíl na dědictví vladimirskéhoAlexandra Něvského († 1263), když siMoskvu zvolil sídlo jeho nejmladší synDaniil. Nové knížectví rychle získávalo moc aMoskva se stala sídlem hlavypravoslavné ruskécírkve, když vladimirský „metropolita Kyjeva a vší Rusi“ Petr Moskevský v roce 1325 přesídlil do Moskvy. Země však byla pod přímým vlivemZlaté hordy, která vznikla jako důsledek tatarsko-mongolských výbojů. Ruská knížectví musela platit jejím vládcům daň a byla na nich i politicky závislá. Roku 1328 Daniilův mladší synIvan I. Kalita od nich získal titul velkokníže moskevský. Roku1380 využil moskevský velkoknížeDimitrij Donský vnitřních problémů meziTatary a porazil Zlatou hordu vKulikovské bitvě. O dva roky později však zahájili Tataři vítězné tažení proti Rusi a závislost na nich byla v ruských zemích znovu obnovena. Země byla dále roztříštěna a mezi jednotlivými knížectvími probíhaly rozbroje až do poloviny 15. století.
Podrobnější informace naleznete v článku Ruské carství.
Roku1462 se stal moskevským knížetemIvan III., který sjednotil roztříštěná ruská knížectví do jednotného státu. Roku1480 vyhrál válku s Tatary aRusko se tak dostalo definitivně z područí Zlaté hordy. Postupně získal přímo či vazalsky další území –Kazaň, Pokamí a Pouralí a pronikl až za hřbetUralu a k dolnímu tokuObu. Provedl expanzi i do ruských knížectví, která se nacházela pod litevskou či polskou nadvládou. Vznikla tak monarchie, která se opírala o bývalá knížata, o bojary i vyšší třídu z měst. Její další rozvoj pokračoval za vlády Ivana IV., který přestal používat titulu velkoknížete moskevského a vší Rusi a začal užívat od roku 1547 titulucar.Ivan IV. zvaný Hrozný provedl reformy, které modernizovaly ruský stát. V letech 1552–1556 dobylKazaňský aAstrachaňský chanát, pokračoval vexpanzi na Sibiř. Pokusil se získat přístup kBaltskému moři a vedl války sLivonskem,Litvou,Polskem aŠvédskem. Svoji politiku, která měla znamenat omezení moci šlechty a zavedenísamoděržaví, se mu však zcela prosadit nepodařilo.
Po smrtiFjodora I. roku 1598 vymřela dynastie Rurikovců, čímž se Rusko dostalo do období rozporů a bojů o carskou korunu, nazývané také jako obdobísmuty. Počátkem 17. století vládl RuskuBoris Fjodorovič Godunov, ovšem roku 1605 se objevil člověk, který se vydával za careviče Dimitrije, syna Ivana Hrozného, který byl již dříve zavražděn. Tento ve skutečnosti chudý šlechtic, který byl později nazvánLžidimitrij I., byl za účastiRepubliky obou národů dosazen na carský trůn. V Rusku poté vypukly rozbroje a roku 1610 obsadila polská vojska Moskvu. Po vytvoření ruského lidového vojska však bylaMoskva roku 1612 opět osvobozena. Roku1613 byl do Moskvy svolán zemský sněm, který zvolil hlavou státu představitele starého moskevského bojarstva Michaila Fjodoroviče Romanova. Tomu se podařilo získat od Poláků smolenskou a od Švédů novgorodskou zemi, další území získal na jihovýchodě. Rusko pokračovalo v expanzi i v druhé polovině 17. století, kdy se mu díky povstáníBohdana Chmelnického podařilo získat levobřežníUkrajinu, expandovalo dále naSibiř, kteroupostupně ovládlo. 17. století znamenalo pro Rusko také řadu povstání, z nichž snad nejznámější je selská vzpouraStěpana Razina.
Související informace naleznete také v článku Ruské impérium.
Expanze Ruska mezi lety 1533–1896Petr VelikýRuská carevnaKateřina Veliká
Koncem 17. století se stal ruským caremPetr I. Veliký, který se pod cizím jménem Michajlov vydal roku 1697 s ruským „velikým poselstvem“ na cestu poEvropě. Seznámil se s technickým pokrokem, kontaktoval se s vojenskými a politickými osobnostmi, vědci, umělci, techniky, které pozval do Ruska, aby se podíleli na celkové modernizaci země. Po návratu do Ruska musel Petr potlačitpovstání střelců. Roku1700 podepsal podlouholeté válce s Osmanskou říší mírovou smlouvu, díky níž Rusko získalo důležitý přístav Azov. Téhož roku začal válčit seŠvédskem oPobaltí, čímž začalaseverní válka trvající 21 let. Již roku1702 získal Petr Veliký území v ústíNěvy, kde založilPetrohrad, který se stal roku1712 ruským hlavním městem. Roku1709 zvítězil nad švédským vojskem vbitvě u Poltavy, čímž se mu otevřela cesta k ovládnutí Pobaltí. Válka skončila Nystadským mírem, kdy Rusku připadloLivonsko,Estonsko, Ingrie a částKarélie sVyborgem a Rusko tak pevně zakotvilo naBaltu. Petr se též angažoval naKavkaze, kde získal podporu knížectví, která byla pod vládouTurků. Dalšími významnými počiny Petra Velikého, které umožnily rozvoj Ruska, byly jehosociální reformy, snaha o modernizaci země, zavádění manufaktur, rozvoj školství a vědy. Byla vytvořena silnáarmáda, vznikloruské loďstvo. Po smrti Petra Velikého sice nezaznamenalo Rusko žádné velké úspěchy, ač se účastnilosedmé rakousko-turecké války, ale vše se změnilo nástupemKateřiny II. Veliké. Tato ženaPetra III. zavedla v Rusku tzv.osvícenský absolutismus.
Od roku1768 válčilo Rusko s Osmanskou říší, která mu vyhlásilaválku. Roku1770 ruská armáda ičernomořské loďstvo porazily Turky a vojska obsadila Krym, a o čtyři roky později skončila pátá rusko-turecká válka podepsáním mírové smlouvy, díky níž získaloRusko některá turecká území v Evropě a ruské loďstvo právo svobodné plavby úžinamiBospor aDardanely. Roku1773 se prohlásilJemeljan Ivanovič Pugačov za cara Petra III. a došlo kmohutnému povstání, které skončilo až v lednu1775 Pugačovovou popravou. Roku1780 byla z iniciativy Ruska vytvořenaLiga neutrálních států. Liga požadovala proti zájmůmVelké Británie právo na svobodnou plavbu na otevřeném moři. V letech 1787–1791 probíhalašestá rusko-turecká válka, po níž Rusko posunulo svoji jihozápadní hranici až kDněstru a potvrdilo výsledky předchozí války. Rusko se též účastniloTrojího dělení Polska, při kterém postupně získalo ukrajinská, běloruská a litevská území, kdePoláci žili v menšině, a východní část dnešního Polska. Rusko se tak na prahu 19. století stalo světovou velmocí.
V 19. století se v důsledku připojení severních území,Povolží,Uralu,Sibiře aDálného východu, která se stala součástí Ruského impéria v 16.-19. století, stalo impérium mnohonárodnostním státem. Dne 22. prosince1801Pavel I. podepsal Manifest o připojeníGruzie k Ruskému impériu zveřejněný 18. ledna 1801. Připojení do značné míry přispělo k tomu, že se gruzínský národ vyhnulgenocidě a násilné asimilaci ze stranyTurecka aPersie.
Dne 24. března 1801 byl na panovníka Pavla I. spáchán atentát. Atentátníci, většinou vysocí důstojníci ruské armády, dosadili na trůn mladéhoAlexandra I. Pavloviče a stopy atentátu dokonale zahladili, takže i historikové jsou odkázáni na domněnky.
V roce 1806 ruská vojska napadla dunajská knížectví s cílem překazit Osmanské říši snahy o krutá zvěrstva prováděná na obyvatelstvu vSrbsku, začala tak další rusko-turecká válka. Na Kavkaze se ruské armádě podařilo potlačit nájezd tureckých vojsk na Gruzii. Tímto krokem získali městaAnapa aPoti a za DunajemOršavu,Ruse,Giurgiu,Turno aPleven. V roce 1811 maršálMichail Illarionovič Kutuzov zastavil postup vojska vezíra Ahmeda Beje. O rok později (1812) byla vBukurešti uzavřena mírová smlouva, podle nížRuské impérium získalo územíBesarábie.
Rusko bylo součástí protifrancouzské koalice už na konci 18. století. V roce 1799 však z koalice pro neshody vystoupilo. Alexandr I. však brzy přehodnotil své stanovisko a do bojů opět zasáhl. 2. prosince 1805 seNapoleonovým vojskům podařilo porazit spojená rakousko-ruská vojska vbitvě u Slavkova a Rusko zanedlouho z koalice opět vystoupilo. Po bitvě u Slavkova zůstala jediným soupeřem Francie v Evropě Anglie. Napoleon se proti ní rozhodl bojovat ekonomicky – blokádou. V roce 1812 obvinil Rusko z porušování této blokády, napadl je a zahájil tak svéruské tažení. Napoleon úspěšně pronikl na ruské území, ve velkébitvě u Borodina si vybojoval cestu do Moskvy, tu však po jeho příchodu stihli Rusové zapálit. V následujícíbitvě na Berezině utrpělNapoleon Bonaparte rozhodující porážku a byl z ruského území vytlačen. Ruská armáda tak nakonec odrazila útok 422-tisícového napoleonského vojska. Západní oblasti Ruského impéria v ní utrpěly značné škody. Ruská vojska pronásledovala prchajícího Napoleona, v lednu 1813 překročila řekuNěmen, vpadla doPruska a začala osvobozovatNěmecko od francouzských okupačních vojsk. Dne 4. března 1813 dobyli RusovéBerlín a 27. března obsadiliDrážďany. Za pomoci pruských partyzánů osvobodili iHamburk. Ve dnech 16.-19. října1813 se odehrála bitva, která do světových dějin vešla pod názvemBitva národů nebobitva u Lipska. V ruských dějinách je toto období známé pod názvemEvropský osvobozenecký pochod ruské armády. Francouzská vojska Napoleona I. byla spojenými rusko-prusko-rakouskými vojsky poražena, a tak dne 31. března1814 mohla ruská vojska vstoupit doPaříže. PoVídeňském kongresu se Rusko díky územním ziskům posunulo směrem na západ, kde získalo velkou částPolska.
V letech 1818–1819 bylo v některých pobaltských provinciích zrušeno poddanské právo. Z poddaných rolníků-bezzemků se mohli stát vlastníci půdy. Po smrti cara Alexandra v roce1825 se část ruských armádních důstojníků pokusila o odstranění caraMikuláše I. z ruského trůnu při tzv.povstání děkabristů. Povstání však bylo neúspěšné a jeho organizátoři byli potrestáni. Následná konzervativní politika nového cara dále prohlubovala společenskou a ekonomickou krizi v zemi.
Dne 16. července1826 se perská armáda utábořila u hranice Ruského impéria v Karabachu. O tři dny později ruské 8 000 vojsko zaútočilo na 35 000 armáduPeršanů a vyhnalo ji za řekuAraks. Tím začala dalšírusko-perská válka. V květnu následujícího roku (1827) se ruská vojska vydala směrem na Arménii, obsadila městoEčmiadzin a několik pevností a zablokovalaJerevan. Pokus perských vojsk odrazit útok ruské armády naJerevan skončil neúspěchem – město padlo po bleskovém útoku 1. října 1827. Podle Turmenčajské mírové smlouvy z roku1828, která válku ukončila, byly k Ruskému impériu připojeny oblasti severníhoÁzerbájdžánu a východníArménie. Obyvatelstvo těchto oblastí aktivně podporovalo ruskou armádu během války proti Persii. Pro arménské obyvatelstvo vítězství Rusů ve válce znamenalo konec dlouhodobého náboženského a národnostního útlaku ze strany Peršanů.
Ruská armáda se pokoušela ukončit nadvládu Osmanské říše v Řecku.Čtvrtá rusko-turecká válka začala poté co 20. října1827 spojená loďstva Ruska, Francie a Velké Bitániezničila osmanské loďstvo v zátoce Navarino v Řecku. Na území Evropy vojenské operace ruské armády pokračovaly obsazením měst v Rumunsku a Bulharsku. V oblasti Kavkazu byla osvobozena území, která obývalo arménské a gruzínské obyvatelstvo. Postupně byly osvobozovány i severovýchodní oblasti Bulharska (Dobrič aSilistra). Válka skončila podpisem mírové smlouvy 2. září1829 vAdrianopoli. Války, které Rusko vedlona Kavkaze v letech 1828–1864, měly za cíl navázat kontakty s Gruzií a Arménií. Bojové operace však pokračovaly velmi pomalu, protože protivníkům ruské armády pomáhaloTurecko aAnglie. V letech 1839–1895 se územíRuského impéria rozrostlo o oblasti dnešníhoKazachstánu,Turkmenistánu a okolních oblastí. V roce1849 se ruská armáda podílela na potlačenímaďarského povstání vRakousku.
Hlavní příčinou další války bylo to, žeOsmanská říše nechtěla splnit požadavky na přiznání práv řeckokatolické církvi na svatá místa v Palestině a také privilegia pravoslavným křesťanům. Boje začaly v roce1853. Rusko vedlo válku proti Osmanské říši,Británii,Francii aSardinii.Rakousko-Uhersko v této válce bylo v pozici neutrálního státu. Západní státy ve válce podporovaly Osmanské Turecko, protože měly zájem o ekonomické a politické obchody na Kavkaze a Balkáně. 30. listopadu 1853 ruský viceadmirálPavel Nachimov porazilu Sinopu vČerném moři tureckou eskadru Osmana paši. Na Kavkaze pokračovaly boje mezi tureckými paši a ruskou armádou (17. a 24. červenec 1854). V listopadu1855 bylo obsazeno turecké městoKars, jehož obyvatelé byliArméni aGruzínci. 8. dubna 1854 začala britsko-francouzská flotila bombardovat opevněníOděsy. Následně 1. září1854 se britská, francouzská a turecká vojska vylodila na Krymu. Po 11 měsíců dlouhébitvě o Sevastopol se v srpnu1855 ruská vojska musela města vzdát. Nakongresu v Paříži byla 18. března1856 podepsánamírová smlouva, podle nížRuské impérium ztratilo právo podporovat křesťany vOsmanské říši a muselo se vzdát všech pevností na pobřeží Černého moře a vojenské flotily v této oblasti. Krymská válka ukázala velkou technickou zaostalost Ruského impéria oproti západním zemím.
V roce1861 zrušil nevolnictví (tento krok znamenal svobodu pro více než dvacet milionů ruskýchrolníků); byly zrušeny tělesné tresty (povoleno bylo jen bití rákoskou), např. na nucených pracích. Byl vydán zákaz cejchování vězňů.[4] O tři rokypozději byla pak zavedena soustavazemstev, regionálních vlád, které rozhodovaly o místních záležitostech (dosud bylo toto rozhodování v rukou ústřední vlády).
Došlo též k reformě právního a soudního systému, který byl oddělen od výkonné moci. Soudce schvaloval gubernátor. Mnohdy však rozsudek vynesly policejní orgány (bez účasti soudu).[4]
Značnou proměnou v sedmdesátých letech 19. století procházela i ruská armáda. V roce 1874 byla zaveden systém povinné vojenské služby a v armádě byly zrušeny nejtvrdší fyzické tresty.V době míru měla ruská armáda jeden milion 270 tisíc mužů.[4]
Za účasti německého císařeViléma I. se v Berlíně konalBerlínský kongres (13. červen – 13. červenec 1878), který revidoval výsledky války i územní zisky Ruského impéria. Území Bulharska se mělo rozdělit na dvě části (vazalské knížectví a tureckou provinciiVýchodní Rumélie). Bosna a Hercegovinapřipadla Rakousko-Uhersku. Tento výsledek války pobouřil ruské obyvatelstvo, které mělo čím dál revolučnější nálady.
Rusko se na počátku dvacátého století stále potýkalo sřadou problémů. Průmyslový vzestup byl vystřídán krizí v letech 1900–1903. Drtivou většinu půdy drželi stále velkostatkáři, kteří využívali drobné rolníky k levným námezdním pracím, což vedlo roku1902 k selským nepokojům.
V letech 1904–1905 probíhalarusko-japonská válka, jejímž důsledkem bylo odhalení hospodářské a vojenské slabosti ruského samoděržaví. Nespokojenost se projevila již počátkem roku1905 při tzv. „krvavé neděli“, kdy carské úřady nechaly střílet do davů pokojně manifestujících obyvatel. V červnu proběhla vzpoura nakřižníku Potěmkin a v prosinci vypuklo ozbrojené povstání vMoskvě. V roce1914 vstoupila země do konfliktu, který přerostl vprvní světovou válku. Revoluční tendence byly od roku1915 podporoványNěmeckem, které si přálo rozvrat východní fronty a vyřazení Ruska z války. Dne 8. března1917 podlegregoriánského kalendáře vyšlo do ulic v Petrohradě asi 90 tisíc žen, především textilní dělnice.[chybí zdroj] Již následujícího dne se demonstrace rozšířily a přerostly vÚnorovou revoluci. K demonstrantům se připojilo i vojsko a vláda byla nucena rezignovat.
Dne 13. března (28. února) 1917 byl sestaven dvanáctičlenný prozatímní výbor Státní dumy a vzniklaProzatímní vláda, do jejíhož čela se postavil knížeGeorgij Lvov. Vojenskou moc však v Petrohradě držel ve svých rukouPetrohradský sovět pod kontroloumenševiků, složený z dělnických, rolnických a vojenských zástupců. Ti ovšem nebyli regulérně zvoleni, ale rekrutovali se z revolučních aktivistů. Podle jeho vzoru se pak postupně ustavovaly Sověty i v dalších ruských městech. V Sovětech měly své zástupce ibolševici aeseři. Dne 15. března (2. března) 1917 carMikuláš II. abdikoval a předal korunu svému bratroviMichailovi, který již následujícího dne rezignoval, aniž by určil svého nástupce, čímž v Rusku skončila vláda dynastieRomanovců.
V dubnu 1917 byl ze švýcarského exilu prostřednictvím německé tajné služby dopraven do RuskaVladimir Iljič Lenin spolu s dalšími revolucionáři. V květnu se zároveň z USA vrátilLev Davidovič Trockij, který jakožto menševik získal postupně rozhodující slovo v Petrohradském sovětu. Oba muži pak společně začali připravovat převrat.
Prozatímní vláda pokračovala ve válce po bokuDohody a díky tomu rychle ztrácela popularitu. 8. července 1917 se novým předsedou vlády stalAlexandr Fjodorovič Kerenskij, člen frakce trudoviků ve straně socialistů-revolucionářů (eserů).
Dne 5. října 1917 se předsedou Petrohradského sovětu stal Trockij a 23. října 1917 proběhlo ilegální zasedání výboru bolševiků, na kterém Leninpuč schválil. 6. listopadu pak Trockij zahájil v Petrohraduříjnový převrat, nazývanýVelká říjnová socialistická revoluce. Kerenskij se pokusil aktivizovat některévojenské jednotky na obranu vlády, leč neúspěšně.7. listopadu již měl Petrohradský sovět situaci ve městě pod kontrolou. V odpoledních hodinách se vrátil z Finska Lenin. 8. listopadu pak v paláci ve Smolném proběhl II. všeruský sjezd Sovětů, kde triumfovali bolševici. Do předsednictva bylo zvoleno 14 bolševiků a 7 levých eserů.[chybí zdroj] Proti tomuto výsledku se postavila většina menševiků (Martov, Plechanov, ale bez Trockého) a praví eseři. Byla ustavena nová vláda v čele s Leninem a 9. listopadu 1917 byli zatčeni členové Prozatímní vlády. Leninova vláda pak přijalaDekret o míru,Dekret o půdě aDekret o vládě lidových komisařů. Bolševici začali přebírat moc i v dalších ruských městech. Na nátlak ostatních levicových stran ale museli přislíbit konání voleb a přijmout 6 eserů do vlády (ti byli odsud vytlačeni až v březnu 1918). 25. listopadu se pak konaly volby, v nichž zvítězili eseři s 59,6% hlasů, až poté následovali bolševici s 23,9%, menševici získali 3,1%, pravicové strany 2,4% a strany neruských národů 11%.[chybí zdroj] Lenin proto kvůli „organizačním potížím“ první jednání parlamentu odročil na 18. ledna 1918, a když k němu mělo dojít, nechal ho za pomoci vojska rozehnat a demonstraci na jeho obranu rozstřílet. Jelikož bolševici stále ještě nedrželi otěže moci plně ve svých rukou, přistoupil Lenin 3. března 1918 na podepsáníBrestlitevského míru s Ústředními mocnostmi, kterým bolševici získali čas pro upevnění své moci. Pro Rusko znamenal ztrátu Pobaltí,Besarábie, částiUkrajiny, částiBěloruska,Karsu,Ardahanu aBatumi. 8. března se bolševici přejmenovali na Komunistickou stranu Ruska (bolševiků) (zkráceně KSR(b)) a 12. března se novým hlavním městem Ruska stalaMoskva.
Do roku 1929 země zažívala stálý ekonomický růst na pozadí politického boje uvnitř VKS(b) aNová ekonomická politika (dočasně umožňující soukromé podnikání) byla postupně opuštěna. Od roku 1930 byla zahájena kolektivizace (které padlo za oběť na 5 milionů lidí[5]) a industrializace. Do roku 1931 si generální tajemník VKS(b)Stalin fakticky usurpoval moc ve straně, když vytěsnil ostatní členy Politbyra na druhořadé pozice. ZavražděníSergeje Kirova na konci roku 1934 předznamenalo začátekrozsáhlých stalinských represí. Vražděni už nebyli pouze nepřátelé komunistů, ale i členové samotné VKS(b). Propaganda označovala oponenty režimu (anebo jen nespokojence) za „nepřátele lidu“. Podle zprávy KGB z roku 1957 zahynulo od roku 1935 do roku 1941 19,8 milionu lidí, z toho bylo 7 milionů popraveno a zbytek zahynul vGulagu.[6] Stalinské čistky postihly nejen mnoho příslušníků inteligence, ale iarmádu, což mělo před blížícím se vojenským konfliktem fatální následky.
SSSR se zprvu přímé vojenské konfrontaci s Německem snažil vyhnout, i když je posiloval dodávkami, pro vysoce motorizovanénacistické vojsko tak potřebné a jinak nenahraditelné ruské ropy, bez níž by bylo operačně nepohyblivé.[7] SSSR uzavřel s Německem navíc dohodu, známou jakopakt Ribbentrop–Molotov. V souladu s tajnými dodatky této dohody bylo v roce 1939 popřepadení Polska k SSSRpřipojeny západní Ukrajina a západní Bělorusko, které byly do té doby ovládány Polskem. Součástí paktu a následnésmlouvy o přátelství a spolupráci byla i vzájemná ekonomická pomoc obou zemí. Ještě několik hodin před zahájením útoku na SSSR překračovaly hranice sovětské vlaky s obilím pro Německo.[8]
22. června 1941nacistické Německo bez vyhlášení válkynapadlo SSSR. ZačalaVelká vlastenecká válka. Za několik málo měsíců německá armáda obsadila západní část země: Pobaltí, Bělorusko, většinu Ukrajiny a západní část RSFSR (i když pokusovládnout Moskvu ztroskotal). Okupanti vystavili represím nejen představitele sovětské moci, ale všechny obyvatele obsazených území. Začalo partyzánské hnutí. Ve stejnou dobu, do konce roku 1942, se završilo přizpůsobení ekonomiky SSSR válečným podmínkám. Podíl zbrojních nákladů na národním důchodu stoupl z 15% v roce 1940 na 58% v roce 1942.[9]
Pobojích u Stalingradu abitvě u Kurska začíná obrat ve válce ve prospěch SSSR a jeho západních spojenců. Do léta 1944 byla většina země od okupantů osvobozena. V roce 1945 se završilo vítězství SSSR vedruhé světové válce, dosažené ovšem za cenu ohromných obětí s nejtěžšími demografickými důsledky (až do roku 1959 nenašly dvě třetiny sovětských žen partnera)[zdroj?]: ne méně než 27 milionů mrtvých a 14 milionů invalidů. SSSR prožívala těžkou hospodářskou depresi. V letech 1946-47 zemi zastihl dalšíhladomor.
V roce 1953 zemřel sovětský vůdceStalin. Po třech letech bojů o moc ve vedení KSSS nový generální tajemníkNikita Chruščov na XX. sjezdu KSSS v roce 1956 v tajném projevu[10] kritizoval rysy tzv.kultu osobnosti stalinského období. Dokonce naznačil[11], že na vražděKirova mohlo mít zájem nejvyšší sovětské vedení (tj.Stalin). Nastává určitáliberalizace politiky strany a rehabilitace části obětí stalinského teroru. Ve vnitřní politice kladlChruščov větší důraz na zvýšení životní úrovně obyvatel, tj. zejména podporu zemědělství, a dosáhl (v letech 1956–1958) do jisté míry jeho zefektivnění (i když později se růst produkce zastavil). Osudné se mu však nakonec staly neúspěchy v zahraničí, zejménarozkol s Čínou, stejně jako pokusy o reformu stranické nomenklatury (členění podle odvětví).
V roce 1964 bylChruščov zbaven moci a generálním tajemníkem KSSS se stalLeonid Iljič Brežněv. Jeho počáteční nesmělé pokusy o ekonomickou reformu (s premiérem Kosyginem, 1966) byly následovány dlouhou stagnací, takzvanouepochou ustrnutí. Nebyla již provázena represemi ve velkém měřítku, nespokojenci (s politikou KSSS nebo sovětským způsobem života) byli vystaveni postihu většinou již bez rozsudků smrti. V roce 1979 začalasovětská válka v Afghánistánu. Po smrti Brežněva v roce 1982 se po přechodném období (krátkém působeníJurije Andropova aKonstantina Černěnka v čelných funkcích) v roce 1985 stal generálním tajemníkem KSSSMichail Gorbačov, který zahájil obdobípřestavby aglasnosti. Jeho cílem bylo reformování SSSR, avšak skutečným důsledkem jeho postupná dezintegrace.
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
12. června 1990 přijal Výbor lidových zástupců republiky Deklaraci o suverenitě RSFSR. 17. března 1991 bylo realizovánoreferendum o zachování Sovětského svazu, jehož se účastnilo 80 % registrovaných voličů. Z nich se 76,4 % vyjádřily pro zachování Svazu. Byla zřízena funkce prezidenta RSFSR. 12. června 1991 byl prvnímprezidentem Ruska zvolenBoris Jelcin, který získal 57 % odevzdaných hlasů (nastoupil do úřadu 10. července). 18. srpna 1991 skupina vysoce postavených funkcionářů uskutečnila pokus o obnovení sovětské vládní moci. Do dějin tento pokus vešel pod označenímSrpnový puč a skupina iniciátorů jako Vládní výbor pro výjimečný stav. Jejich cílem bylo zrušení demokratických přeměn let 1990 – 1991. Rychlým potlačením puče zároveň selhal poslední pokus o odvrácení rozpadu SSSR. Již 8. prosince 1991 pak hlavy Ruska, Ukrajiny a Běloruska podepsalyProhlášení o vytvořeníSpolečenství nezávislých států (SNS) stanovící, že „SSSR jako subjekt mezinárodního práva přestal existovat“. 25. prosince 1991 byla RSFSR oficiálně přejmenována na Ruskou federaci a v 19 hodin 38 minut nad Kremlem zavlála (namísto vlajky SSSR) ruská trikolóra.
Zbytky přežívající sovětské moci pak definitivně odstranilyříjnové události roku 1993. 3 – 4. října 1993 bylo v Moskvě ostřelovánosídlo Nejvyššího Sovětu. Těmto událostem předcházela vzájemná vyslovení nedůvěry mezi prezidentem RFBorisem Jelcinem a Nejvyšším Sovětem. 9. října prezident zrušil pravomoci sovětů všech úrovní a v prosinci 1993 vstoupila v platnost ústava, která novou podobu moci právně zakotvila. Ruská federace se stala právní nástupkyní SSSR, převzala po něm místostálého člena Rady bezpečnosti OSN a dosavadní mezinárodní smlouvy SSSR. Hlavním důvodem pro souhlas ostatních svazových republik s tímto postupem byl závazek RF převzít všechny dluhy SSSR (ačkoli obyvatelstvo Ruska tvořilo méně než polovinu všech obyvatel SSSR).[chybí zdroj] Status Ruska jako obnovené federace byl formálně zakotven Federální smlouvou, uzavřenou 31. března 1992 téměř všemi subjekty federace. NesouhlasTatarstánu a zejménaČečenska byl prvním výrazem separatistických tendencí, které nový stát existenčně ohrožují a vedou k mnoha krvavým válkám. 2. dubna 1997 naopak Rusko a Bělorusko vytvořilyvzájemný svazek, který se postupně přeměnil z konfederativního vztahu na měkkou federaci podle vzoru SSSR.[chybí zdroj] Pokud jde oekonomiku, 2. ledna 1992 začala liberalizací cen radikální ekonomická reforma. Už v prvních měsících roku se trh začal naplňovat spotřebními předměty, ale v důsledku hyperinflace se životní úroveň obyvatel prudce propadla. Ve stejné době došlo v důsledku rozpadu SSSR k přerušení mnoha výrobních vazeb, což mělo negativní dopad na ekonomiku RF. Na území jiných států se ocitla většina existujících nezamrzajících přístavů, ale i námořní obchodní flotily, podstatné části bývalých svazových ropovodů a plynovodů a mnoho nejmodernějších podniků.
V procesu privatizace devadesátých let nastala výrazná diferenciace společnosti. Rozdíl v úrovni příjmů mezi nejbohatšími a nejchudšími 20 % obyvatel se zvýšil ze 3,3 násobku v roce 1980 na 8,5 násobek v roce 1995 a 14,1 násobek v roce 2004.[12] Předání významných státních podniků do soukromých rukou nebylo vždy odůvodněno ekonomickými hledisky a někdy k němu docházelo za silně snížené ceny. Oslabení role ústřední vlády vedlo k velkému podílu nelegálního vývozu kapitálu a k prohloubení rozpočtového deficitu.[zdroj?] Ekonomika trpěla finančními spekulacemi a pádem kursurublu v rostoucí míře vytěsňovaného dolarem. Vysoké daně vedly ke snížení jejich výběru. Z důvodu nedostatku prostředků se neplnily sociální závazky, došlo k omezení financování školství, zdravotnictví, vědy a kultury a k růstu vnějšího zadlužení. Krize neplatičů a záměna finančních vztahů za barterové dále oslabily celkové fungování hospodářství. V letech 1991 – 1998 došlo k poklesu HDP na méně než 40%[zdroj?] a životní úroveň většiny obyvatel se prudce snížila. Negativní vývoj kulminovaldevalvací v roce 1998 a politickou krizí (v letech 1998–1999 se vystřídalo pět premiérů). Propad se však zastavil a nastalo hospodářské oživení, díky snížení kursu rublu a zpřísnění rozpočtové politiky. To umožnilo výrazně omezit neplatičství a barterové obchody. V roce 1999 došlo poprvé po dlouhé době ke zvýšení objemu zahraničních investic.
31. prosince 1999 prezident Jelcin oznámil svůj odchod z politiky a pověřil výkonem prezidentských pravomocí předsedu ruské vládyVladimira Putina. Ten vyhrál v prezidentských volbách v březnu 2000 a stal se tak druhým prezidentem Ruska. Mandát obhájil v roce 2004 a opakovaně se čtyřletou přestávkou i roku 2018. Putinovi se podařilo stabilizovat ekonomiku a státní správu, zatosilně omezil demokratické svobody i nezávislý tisk a řada kritických novinářů byla zavražděna. Hospodářství zůstává závislé na vývozu nafty, plynu a zbraní.
↑Podle Zubova vznikl mezi lety 1914 a 1922 v důsledku světové války, občanské války, hladomoru a teroru "demografický deficit" asi 12 milionů osob. Zubov,Dějiny Ruska I., str. 687n.
↑ŠVANKMAJER, Milan.Dějiny Ruska. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.ISBN80-7106-658-3. S. 17. Dále jen [Švankmajer].
↑abcVLČEK, Radomír; HARBUĽOVÁ, Ľubica; ŠVEC, Luboš.Aktuální otázky výzkumu dějin a kultury východní Evropy. 1. vyd. Praha: Historický ústav AVČR 256 s. (Práce Historického ústavu AV ČR, v.v.i.. Řada Monographia = Opera Instituti Historici Pragae. Series Monographia).ISBN978-80-7286-424-9. S. 69.
.svg)
.jpg)
.svg)
