Dějiny Řecka jsou nejdéle zaznamenanými dějinami ze všechevropských zemí.[1] Historický vývoj této oblasti je písemně doložen již od 2. tisíciletí př. n. l. Avšak již v 7. tisíciletí př. n. l. nacházíme na řeckém území prvníneolitické osady. Z rozvoje kultury a hospodářství se zpočátku těšila zejménaKréta, kde se tamnímínojská civilizace již vyznačovala stavbou paláců, kolem nichž vyrůstala menší města a které byly sídlem místních vládců. Po úpadku Kréty nastoupila, nyní již v pevninském Řecku, kulturamykénská. Zdejší vládci často bojovali mezi sebou, ve společnosti panovaly značné sociální rozdíly. Mykénská kultura padla za oběť nájezdůmmořských národů aDórům, kteří se zde spolu s dalšími kmeny usadili. Následný hospodářský a kulturní úpadek je označován jakotemné období.
K novému rozkvětu dochází až v souvislosti sřeckou kolonizací a vývojem antické řecképolis.Řecko během archaického aklasického období dosáhlo obrovského kulturního, mocenského a hospodářského vzestupu –antická řecká kultura se stala jedním ze základů naší civilizace. Řekové dokázali úspěšně ubránit běhemřecko-perských válek svoji samostatnost vůčiperské říšiAchaimenovců.Následné války mezi řeckými městskými státy (zejména meziSpartou aAthénami) vedly k mocenskému oslabení a k ovládnutí větší části Řeckamakedonským králemFilipem II. Jeho synoviAlexandrovi se podařilo vyvrátit perskou říši a jeho vojska dospěla až k břehůmIndu. O něco později ale Alexandr umírá ve svém sídelním městěBabylónu, území říše si mezi sebou rozdělují jeho vojevůdcové –diadochové. Nastáváhelénistické období, během něhož se navzájem ovlivňují řecká a orientální kultura.
V2. století př. n. l. se Řecko stává součástířímské říše, ale řečtina nadále fungovala jako obecný dorozumívací jazyk na mnoha místech ve východnímStředomoří. Římská říše se poté roku395 rozpadá na dvě části –Západořímskou aVýchodořímskou. Východořímská či také byzantská říše nadále po jistou dobu vzkvétá a postupem času se zde stále více prosazuje řecká kultura. Byzanc hrála po značnou část středověku roli evropské velmoci. Tento státní útvar zanikl roku1453, kdy jeho hlavní město dobyla vojskaosmanské říše. Po ovládnutí většiny Řecka Osmané dále rozšířili své území doLevanty, Egypta,severní Afriky,Arábie, zbytkuBalkánu a částiUherska. Centrem umění se stává Kréta, která se nachází podbenátskou správou. Významnou vrstvou se v17. století stávajífanarioti, snažící se o nové povznesení řeckého národa.
V18. století dochází k novému rozvoji řecké kultury, takzvanémunárodnímu obrození. Řečtina se stává dorozumívacím jazykem v některých částech Balkánu a také Levanty. S úpadkem hospodářství a rostoucím daňovým a politickým útlakem se stupňovala nespokojenost řeckého obyvatelstva s osmanskou nadvládou, vedoucí až k otevřenému povstání. O toto povstání se zasloužila především tajná společnostFiliki Eteria. Samotná revoluce a řecký boj za nezávislost vypukl roku1821. Následuje éra moderního řeckého státu, zahrnujícího prozatímPeloponés, pevninské Řecko a ostrovy vEgejském moři. Po většinu19. století bylo Řecko státním zřízenímmonarchií. Vystřídaly se tu dvě dynastie –Wittelsbachové aGlücksburgové.Řecké království se dočkalo vbalkánských válkách značných územních zisků – pod řeckou vládu se dostalaMakedonie,Epirus a Kréta. Běhemprvní světové války bojovalo Řecko na straněTrojdohody. V meziválečném období se načas ustanovila republika, ta ale byla ve 30. letech nahrazena opět královstvím a autoritativním režimem. Zadruhé světové války bylo Řecko okupováno armádamiTřetí říše a jejími spojenci. Postupně proti okupantům sílil odpor, který vyústil ve zformování povstaleckých armád. Postup boje za osvobození ale komplikovaly spory zejména mezikomunistickými a pravicovými partyzány. Po stáhnutí německých vojsk tyto konflikty pokračovaly nadále a vyhrotily se až do podobyobčanské války, která skončila vítězstvím příznivců pravicového roajalistického režimu. Vláda 50. a poloviny 60. let nebyla zcela demokratického charakteru. Přes liberalizační pokusy se demokracii naplno prosadit nepodařilo, navíc všechny reformy byly zvráceny roku 1967 pučem několika důstojníků, jenž vyústil v nastolení nového autokratického režimu zvaného vládařeckých plukovníků či vojenská junta. Vlivem hospodářských potíží a zahraničně politických neúspěchů došlo ke svržení režimu a nastolení demokratické vlády. S novým politickým vývojem se ustanovily dvě významné řecké stranyNová demokracie aPASOK, které dlouho ovlivňovaly politický vývoj v Řecku.
Prvníneolitické osady se v Řecku objevují již v7. tisíciletí př. n. l.[2] Tamější obyvatelé se živili chovem ovcí, vepřů, skotu a koz, pěstovali také obilí, což je dokázáno nálezy kamenných srpů a drtidel. Během následujících dvou tisíciletí do Řecka pronikají zPředního východu nové technologie a objevy, například hliněné nádoby či tkalcovská závaží. Objevují se také sošky zvířat či ženských postav zpodobňujících bohyni plodnosti.
Civilizace řeckédoby bronzové jsou označovány jako egejské, jedná se o civilizacimínojskou,kykladskou aheladskou, pozdějimykénskou, na řecké pevnině, blízká jim byla i kulturaTróje aKypru. Doba bronzová počala v egejské oblasti nejdříve na počátku3. tisíciletí naKykladách, těžících z výhodných přírodních podmínek.[3] V druhé čtvrtině 3. tisíciletí se znalost bronzu rozšířila do pevninského Řecka a na Krétu a vznikla tak heladská a mínojská civilizace. Na počátku2. tisíciletí začíná velký rozvoj Kréty, s jejíž civilizací splývá kykladská kultura. Heladská civilizace byla v rané až střední fázi ovlivněna příchodem předřeckého etnika a vznikla civilizace mykénská, která ovládla i Krétu. Na přelomu13. a12. století egejské civilizace zanikly pod vlivem vpádumořských národů a následovalo takzvanétemné období.
Jednotlivé egejské kultury jsou tradičně děleny na tři období, rané, střední a pozdní a ty dále členěny na další tři úseky označované římskými číslicemi. Jemnější dělení používá k označení fází písmena, případně ještě arabské číslice.
Krétská mínojská civilizace udržovala v době bronzové již obchodní styky sEgyptem. Ty také ovlivnily další kulturní vývoj ostrova. Na Krétě se podobně jako v dalších zemích na východě vytvořil typpalácového hospodářství, kde bylo sídlo panovníka administrativním a ekonomickým centrem rozsáhlejší oblasti. Na rozdíl od ostatních paláců Předního východu nebyla tato sídla opevněná. Místo toho stály paláce dál od moře, což mělo zabránit náhlému nepřátelskému útoku.
Na Krétě se během mínojského používalo několik druhů písma. Prvním bylopiktografické používané na pečetidlech, tabulkách i nádobách, druhým bylolineární písmo A, které již mělo slabičný charakter. Třetím písmem jelineární písmo B používané po ovládnutí Kréty achájskými kmeny.
Od počátku 2. tisíciletí př. n. l. probíhá na Krétě výstavba velkých paláců (Knóssos,Faistos,Mallia). V 17. století př. n. l. postihlo Krétu zemětřesení.[4] Paláce na ostrově byly ovšem záhy obnoveny. V rámci mínojské kultury zastával významnější postavení zejména palác Knóssos. Pád této civilizace byl způsoben až výbuchem sopky Théry. Zničená panovnická sídla ovládli nájezdníci z pevniny –Achájové.[5] Po obsazení ostrova se krétská kultura začíná postupně měnit,[6] ve výrobě zbraní a hrnčířství převládají rysy tehdejšího pevninského Řecka. Ujímá se také nový typ zápisu – lineární písmo B, pomocí kterého je již zachycena archaickářečtina.[7]
Mykénská civilizace se vyvíjela s určitým zpožděním oproti mínojské. Její vrchol nastává ve 14. až 13. století př. n. l. Z této doby se již zachovala monumentální opevnění a paláce. Tím nejznámějším jsou právěMykény, které daly jméno celému období. Jednotliví panovníci vedli často proti sobě války, takže pro obranu paláce bylo mohutné opevnění nutností. Dalším významným sídlištěm bylTíryns, hrady se ale nacházely také v Athénách, Spartě,Argu,Thébách a na dalších místech.
Podobně jako na Krétě i zde existovalo palácové hospodářství, společnost byla značně sociálně polarizovaná, mezi vládnoucí vrstvou a jejich poddanými byly značné rozdíly. Řekové přejali od Kréťanůlineární písmo B, které podobně jako na Krétě sloužilo k zápisu archaické řečtiny.
Tato civilizace byla postupně zničena ve dvou vlnách na přelomu 13. a 12. století – první tvořily takzvanémořské národy, druhouDórové a severozápadní Řekové. Ti se zde na rozdíl od prvních nájezdníků již usadili. Nadcházející úpadek řeckých řemesel, umění a obchodu je znám jakotemné období.
Podrobnější informace naleznete v článku Temné období.
Doba po příchodu Dórů a dalších kmenů je pro úpadek řemesel a obchodu známa jakotemné období. Krom špatného hospodářského vývoje zažilo Řecko i velké etnické proměny. Na některých místech se počet obyvatel snížil na desetinu,[8] zároveň některé kmeny začaly osidlovat jiná území. Iónové původně žijící vAttice aEuboii osídlili značné množství ostrovů vEgejském moři, stejně jako západní pobřeží Malé Asie.Dórové se při svém postupu Řeckem usadili naPeloponésu a podobně jako Iónové i na některých egejských ostrovech (Kréta,Rhodos) a v jihozápadní části Malé Asie.Achájové, původní obyvatelé Řecka a tvůrci Mykénské kultury, se udrželi na některých místech Peloponéského ostrova a krom toho i naKypru.
V kulturní oblasti se přes zkázu Mykénské civilizace udržela jisté kontinuita, která je dobře dokumentována v oblastikeramiky.[8] Nasubmykénský styl keramiky vyvinutý po zkáze mykénských sídlišť následně navazujeprotogeometrický styl, ze kterého se vytváří rychle se šířícígeometrický styl dokládající nový rozkvět hrnčířské výroby v 9. století př. n. l.[8] Řecko se tak pomalu vzpamatovávalo z dřívějšího úpadku a jeho obyvatelé navazovali styky s jinými národy, zejména s vyspělou civilizacísyrské oblasti.[9] OdSyřanů aFéničanů převzali hláskové písmo a přizpůsobili je pro své potřeby. Tímto způsobem vznikla řeckáalfabeta.
Řecké osady (červeně) během 8. až 6. století př. n. l.
Od 8. do 6. století př. n. l. dochází v Řecku k opětovnému hospodářskému oživení. Řada měst překonává původní kmenové uspořádání společnosti a postupem času se tak vytváří základy systému městského státu nebolipolis. Charakteristickým rysem takového státu bylo vlastnění zdejší půdyobčany. V období kolonizace mnoho obyvatel pocházejících z řeckých měst zakládalo většinou za podpory svého domovského města (metropole) vlastní osady ve vzdálených oblastech. Cílem této kolonizace bylo zejména pobřežíČerného moře, jižníItálie aSicílie, další kolonie se vytvářely také naseveru Afriky a na pobřeží dnešníFrancie čiŠpanělska.
Ve značné části obcí podílejících se na kolonizaci začalo postupně docházet ke společenským změnám.[10] Moc vládce byla limitována poradními sbory, jehož členy se stávali aristokraté. Zároveň s tím se utvářely funkce státních hodnostářů s vymezenými pravomocemi a délkou spravování úřadu.[10] Sociálních proměn a zejména rozbrojů také někdy využívali příslušníciaristokracie k získání vlády nad obcí, čehož dosahovali zpravidla pomocí ozbrojeného převratu. Tito vládcové s neomezenou mocí (tyranové) se snažili zajistit následnictví i pro své potomky, takže pečovali o hospodářský i kulturní život jejich obce.
Z mnoha státních celků ovlivňovaly historický vývoj dva vlivné městské státy – Athény a Sparta. V Athénách se díky správním reformámSolóna aKleisthéna postupně utvořil systémdemokracie a rozvrstvení obyvatelstva podle majetku. Naopak Sparta udržovala pod svou vládou značné množství nesvobodných rolníků –Heilótů a sami Sparťané tvořili vládnoucí skupinu obdařenou mnoha privilegii.
V 6. století př. n. l. se řecké osady na maloasijském pobřeží Egejského moře dostaly pod perskou nadvládu. Roku500 př. n. l. vyhlásil tyran Aristagoras nezávislost naPerské říši a jeho příkladu následovaly další maloasijské obce. Peršané však ohniska povstání postupně zlikvidovali. Perský vládceDareios I. využil situace a rozhodl se pro trestnou výpravu do Řecka. Roku490 př. n. l. přistála perská armáda naEuboii adobyla Eretrii. Obyvatelé města byli prodáni do otroctví. Proti invazní armádě se vydalo vojsko Athéňanů, kteří Peršany vbitvě u Marathónu porazili. Peršané se ještě jednou pokusili zaútočit, tentokrát na Athény, a to s pomocí svého loďstva. Athénská armáda se však stačila vrátit zpět a druhý perský pokus o útok byl opět korunován neúspěchem. Po vítězství u Marathónu neobyčejně vzrostla prestiž Athén. Athéňané si však byli vědomi toho, že případná perská expanze může pokračovat. Z tohoto důvodu začali budovat válečné loďstvo.
Další perský útok nastal o deset let později. Dvěma hlavními organizátory obrany byliSparťané a Athéňané. Za místo bitvy byl zvolen Thermopylský průsmyk. Obránci odolávali proti mnohonásobné přesile dva dny, dokud část perského vojska neobešla horskými stezkami řecké pozice. Ústup kryl spartský král Leonidás s vojskem ze Sparty, Théb aThespií[11] – všichni v boji padli. Mezitím probíhala námořní bitva mezi řeckým a perským loďstvemu Artemísia. Po zjištění, že Řekovéu Thermopyl prohráli, se řecká flotila stáhla kSalamíně. Zde proběhladalší bitva, v níž tentokrát Řekové zvítězili. Peršané utrpěli těžké ztráty a perský králXerxés I. se stáhl s částí vojska a zbytkem loďstva zpět do Malé Asie. S perským vojskem stále sídlícím v Řecku se Řekové střetli ve vítěznébitvě u Platají, kde s definitivní platností odvrátili perskou hrozbu.
Po odražení perského útoku vytvořili Athéňanénámořní spolek, který měl nadále bojovat s perskou říší. Činnost spolku, kde měli Athéňané hlavní slovo, však vyvolával nevraživostKorintu, spartského spojence. Spolu s tím se i prohlubovaly rozdíly meziAthénami (vedenými v té době athénským státníkemPeriklem) aSpartou, protože v Athénách byly prosazenydemokratické reformy umožňující podíl na vládě většímu množství občanů.[12] Ve 30. letech 5. století př. n. l. se spory vyhrotily a přerostly v ozbrojený konflikt známý jakoPeloponéská válka. Prvních několik let podnikali Sparťané útoky na athénské území, takže se část rolnictva musela stáhnout za hradby propojující athénský přístavPireus se samotným městem. Zde ve stísněných podmínkách pravděpodobně propuklatyfová[nepřesný odkaz]epidemie[13] Po dalších bojích byl se Spartou roku421 př. n. l. uzavřen mír. Ten ale netrval dlouho. Athéňané se o několik let později pokusili pokořit významného spartského spojence –sicilské městoSyrakusy. To se jim však nepodařilo, navíc po připlutí spartské pomoci utrpěli Athéňané u Syrakus roku413 př. n. l. zdrcující porážku. Za přispěníPeršanů, obávajících se sílící athénské moci, spartské loďstvo vyhrálo nad athénskou flotilou vbitvě u Aigospotamoi. Athénský námořní spolek se záhy rozpadl. Samotné Athény kapitulovaly po několikaměsíčním obléhání roku404 př. n. l. a nezbylo jim, než se podvolit spartské nadvládě.
Po vítězství začala Sparta dosazovat do dobytých obcíoligarchické vlády většinou čítající deset mužů, na něž dohlížela spartská posádka.[14] V Athénách se chopila moci prospartská[15]vláda třiceti tyranů, jejichž útlaku a pronásledování padlo za oběť přes 1500 obyvatel.[14] Záhy však byli vyhnáni a v Athénách se dočkalo obnovení demokratické zřízení. Přes dosazování oligarchických vlád se Sparťanům svoji hegemonii udržet nepodařilo. Roku379 př. n. l. proti nim vystoupily Théby, kde došlo k převratu a k moci se dostali demokraté. Athény o rok později obnovily svůj námořní spolek, museli však svým spojencům zaručitautonomii.[16] Théby a Sparta se střetly vbitvě u Leukter, kterou Thébané za pomoci taktikykosého klínu vyhráli. Po této bitvě se načas staly řeckýmhegemonem Théby. O několik let později (362 př. n. l.) však v nerozhodnébitvě u Mantineie ztratily Théby schopného vojevůdceEpameinónda, čímž ztratily své významné postavení.[16] Vzájemné řecké spory umožnily vzestup jinému státu nacházejícímu se částečně na severuŘecka –Makedonii.
Přes určitou příbuznost tamního obyvatelstva nepokládaliŘekovéMakedonii ani její obyvatele za součást Řecka.[16] Makedonci byli nuceni během 6. století př. n. l. uznat perskou nadvládu. Během dalšího historického vývoje se však makedonští vládci sblížili s Řeky a využívali rozporů mezi Athénami a Spartou k posílení vlastní pozice.[17] Významného mocenského postavení dosáhla Makedonie za králeFilipa II. Ten reorganizoval makedonskou armádu a zavedl princip takzvané makedonskéfalangy, obdobu řeckého útvaru, avšak makedonští vojáci byli vybaveni kopími dlouhými 6 metrů (sarrisami) a menšími štíty, což znemožňovalo nepříteli dostat se na bližší vzdálenost. Taková sestava byla za příznivých podmínek neporazitelná.[18] Další novinkou byla těžká jízda chránící obě křídla.
Filip si získal přístup kEgejskému moři a o něco později porazil Athény při ústí řekyStrymon. Roku356 př. n. l. ovládl Filip jižníThrákii, kde se nacházely zlaté doly. Později se zapojil i do mocenských bojů v samotném Řecku. Makedonie se stala členemdelfskáamfiktyonie, což Filipovi umožnilo přímo zasahovat do řeckých záležitostí. Athény se snažili Filipově expanzi čelit vytvořením takzvanéhohelénského spolku, který sdružoval krom samotných Athén i Korint,Megaru,achajské aeúbojské obce a další řecké městské státy. Obě strany se střetly vbitvě u Chairóneie, jež skončila vítězstvím Makedonie. Poté se v mnoha řeckých obcích dostali k moci promakedonští politikové, přičemž si navíc Filip pojistil svůj vliv v Řecku i usazením makedonských posádek v některých obcích, například v Thébách.[19] Roku338 př. n. l. nechal Filip ustanovit spolek řeckých států (zvanýkorintský), který na jaře dalšího roku vyhlásil válkuperské říši. Dobytí tohoto státního celku se však Filip nedožil. V roce336 př. n. l. byl zavražděn a nástupcem na makedonském trůnu se stal jeho syn –Alexandr.
Ptolemaiovská mince s portrétem Alexandra VelikéhoŘíše Alexandra Velikého
Po zavražděníFilipa II. se stal králem jeho syn Alexandr, později zvaný Veliký. Nedlouho po jeho nástupu se pozice makedonského státu vybudovaná jeho předchůdci začala rozpadat. V Thébách vypuklo proti makedonské nadvládě povstání a protimakedonské smýšlení se rozšířilo i do dalších řeckých obcí. Alexandr však rázně zakročil, Théby dobyl, nechal prakticky celé město srovnat se zemí a jeho občany prodal do otroctví. Po upevnění svého vlivu v Řecku se vydal roku334 př. n. l. doMalé Asie s cílem dobýtperskou říši. Vbitvě u řeky Gráníkos porazil perskou armádu a rychle získal pod svou kontrolu maloasijské pobřežíEgejského moře. Dále pokračoval se svým vojskem do nitra Malé Asie a příští rok se v makedonské moci ocitlyKilíkie aKappadokie. Dalším vítězstvím byla pro Makedoncebitva u Issu, ve které perským silám velel sám králDareios III. Ten však uprchl a Alexandrovi se kromě obrovské kořisti dostala do rukou i část Dareiovy nejbližší rodiny.[20] Roku332 př. n. l. získal AlexandrPalestinu a bez boje vtáhl doEgypta, vítán jako osvoboditel. Za jeho pobytu začaly práce na novém městě v ústí řekyNilu –Alexandrie. Rozhodujícím střetnutím se stalabitva u Gaugamél, kde makedonskáfalanga opět slavila úspěchy. Vítězní Řekové a Makedonci poté vstoupili doBabylónu. Perský král byl na útěku před makedonskou armádou zavražděn. Alexandr dál rozšiřoval území své říše a po dobytí většiny tehdejší Persie se vypravil do údolí Indu. Zde ale již narazil na odpor svých vojáků a byl nucen se vrátit zpět do Babylonu, jenž se měl stát centrem jeho nové říše. Roku323 př. n. l. však Alexandr uprostřed plánů na další tažení[21] umírá.
(Ukázka z autentické dopisu Alexandra Velikého Makedonského svému učiteli Aristotelu: „Střízlivá pravda je, že naše Makedonie, jakžtakž spojená s Řeckem, byla tehdy od severu stále ohrožována těmi barbaryThráky; mohli by nás napadnout v nevhodné chvíli, jíž by pakŘekové využili k tomu, aby zrušili své smlouvy a odtrhli se od Makedonie. Prostě bylo nutno pokořit Thrákii, aby Makedonie měla krytý bok v případě řecké zrady.“)
PoAlexandrově smrti si říši mezi sebe rozdělili jeho vojevůdci –diadochové.Ptolemaios získalEgypt,Sýrii aKyrenaiku,AntigonosMakedonii a vliv vŘecku,Seleukos značnou částPřední Asie,Lýsimachos vThrákii a severozápadníMalé Asii. Mezi diadochy nadále probíhaly boje o moc nejen mezi nimi samými, ale také s řeckými státy a častěji nyní i spolky, napříkladaitólský, působící vestředním Řecku. Na území pod vládou řeckých vladařů, kam se stěhovalo i mnoho Řeků z jejich původní domoviny, docházelo k vzájemnému ovlivňování řecké a orientální kultury a k šíření řeckého jazyka a s tím spojeným přijímáním řecké kultury částí místního obyvatelstva (helenizace).
Nejrozsáhlejšímu území vládliSeleukovci. Během dalšího vývoje se ale v říši začaly prosazovat decentralizační tendence, na východě se osamostatnilořecko-baktrijské království, v Malé Asii zase proti vlivu Seleukovců vystupovali vládci města Pergam. Pozice státu také oslabovala nově vznikláparthská říše rozkládající se na jihovýchod odKaspického moře. Poslední část původního území říše, Sýrii, dobyli roku 63 př. n. l.Římané.
V Řecku a Makedonii se k moci dostala dynastieAntigonovců. Vůči řeckým obcím i spolkům se její vládci snažili prosadit svůj politický vliv. Během druhé punské války se ale dostal do konfliktu sřímskou republikou, válku prohrál a byl nucen spálit svou flotilu, vzdát se maloasijského území i výbojů v Řecku a zaplatit značné reparace. Roku196 př. n. l. poté vyhlásil římský velitelTitus Quinctius Flamininus svobodu všech Řeků, avšak Řím si nadále v řecké oblasti udržoval svůj vliv.[22] Následovaly další porážky – roku168 př. n. l. prohrál makedonský král Perseus proti římskému vojsku v bitvě u Pidny. Římané poté rozdělili makedonské území na několik republik pod svojí kontrolou. Ty roku148 př. n. l. ovládly úplně a sjednotili je do provincieMacedonia. O dva roky později Římané porazili spojená vojskaAchajského svazu a na rozkaz senátu konzul Lucius Mummius srovnal ze zemí Korint. Více než 250 000 Korinťanů bylo prodáno do otroctví.[23] Spolu s tím zmizela i samostatnost řeckých obcí a z Řecka se následně stala další římská provincie –Achaia.
Posledním významným helénistickým státem v oblasti středozemního moře se stalPtolemaiovský Egypt. Země se pod jejich vládou hospodářsky rozvíjela, docházelo i k rozkvětu kultury. Známým střediskem vzdělanosti se stala zejménaAlexandrie. Od počátku 2. století př. n. l. ale došlo k postupnému úpadku a země se dostala pod vlivŘíma. Roku30 př. n. l.[24] se i tato země pod jménemAegyptus stala součástířímské říše.
Od roku 146 př. n. l. byla makedonská i řecká území součástí římské říše a její vývoj se dotýkal také Řecka. Na příkaz římského vládceGaia Iulia Caesara byl znovu založen Korint.[25] Od vlády jeho adoptivního synaOctaviána se tehdejší systém římské vlády nazýváprincipát. Roku 67 osvobodil císařNero řecké obyvatelstvo od daní a opět vyhlásil „svobodu“ Řeků.[26] CísařVespasianus ale o pár let později tyto výsady zrušil a ponechal je pouze řeckýmlékařům,gramatikům arétorům.[26]
Zejména o rozkvětAthén se zasloužil císařHadrián, který město rozšířil a nechal zde vybudovat množství novýchchrámů. S dalším vývojem říše ale, podobně jako v jejích jiných částech, došlo k nárůstu chudého obyvatelstva ve městech, které se dožadovalo levného obilí a zajištění zábavy. Po značnou část 3. století ohrožovaly Řecko nepřátelské vpády nájezdníkůdáckého agermánského původu. Úpadek říše zastavil až císařDioklecián zavedením nového správního systému –dominátu.
Hospodářský rozkvět Řecka umožnil další vývoj i v umění, architektuře a literatuře. V polovině 8. století př. n. l. dochází k vytvoření dvoueposůIlliady aOdysseie, jejichž autorem je řecký básníkHomér. Obě díla měla velký vliv na pozdější evropskou kulturu, pro mnohé umělce se během historie stávala zdrojem inspirací a v době helénské epochy patřila k nejčtenějším literárním dílům.[27]
V tomto období dochází k výstavbě velkého množství chrámů (Samos, Athény,Delfy, Korint a další).[28] Rozvoj malířství je zřejmý v keramice, kde se místo geometrického stylu užívají prvky používané naPředním východě (ptáci, sfingy, lvi). Od 6. století př. n. l. již výtvory označovali umělci svými jmény. Tématem maleb jsou v této době výjevy ze života nejvyšších vrstev. Dochází také k dotvoření řeckéhopanteonu.
V literatuře se rozvíjílyrika, během této epochy tvoří básníkAlkaios a básnířkaSapfó. Dále se šíří i próza, podobně jako lyrika původně pouze ústním podáním, později v psané podobě. Významným autorem prózy je v této době zejménaEzop. Dalšími význačnými kulturními osobnostmi této doby jsou takéSolón,Thalés z Milétu,Pythagoras,Xenofanés aHérakleitos z Efesu.
Od 8. století př. n. l. se v Řecku pořádajíolympijské hry.
Během klasického období dochází k vytvoření množství vynikajících děl v architektuře, literatuře, umění i v jiných oblastech. Jedněmi z význačnějších památek jsou napříkladDiův chrám v Olympii a athénskýParthenón. Hlavní zásluhu na výzdobě těchto dvou staveb měl sochařFeidiás, jemuž se podařilo vytvořit monumentální sochy Dia a Athény. Mezi další známé stavby patří zejménaArtemidin chrám v Efesu aMaussoleion vHalikarnassu.
Historiografickými díly jsou proslulíHérodotos z Halikarnassu aThúkydidés, který se ve svých dílech snažil i o vylíčení příčin a význam událostí.[29] Dalším známým historikem je Xenofón, autorAnabasis aO Kýrově výchově. Rozvíjelo se i řečnictví (rétorika) – mezi nejproslulejší řečníky patříDémosthenés, odpůrce krále Filipa Makedonského.
Vlékařství dochází k vývoji především v souvislosti sHippokratem z Kóu. Odmítl vliv nadpřirozených sil a snažil se vyléčit pacienta na základě pozorování příznaků a prostředí, v němž jehopacient žil. S jeho jménem je spjatá ipřísaha o péči podle svého nejlepšího svědomí a o odmítnutí čehokoliv, co by mohlo pacientovi uškodit.[30]
Vhelénistickém období, kdy se navzájem ovlivňovala řecká a orientální kultura, nadále docházelo k vývoji v mnoha uměleckých oborech. Například v sochařství se projevuje značnýrealismus ažnaturalismus, v literatuře vzniká nový literární žánr –román. V malířství se objevují scény ze života i mytologie. Další rozvoj nastává i ve vědách, básnické tvorbě a filozofii. Vlivem větší interakce s orientem přejímají Řekové některá nová božstva z východních zemí (Egypt, Sýrie a další). V letech římské nadvlády řečtina nadále i přes sílící vliv latiny byla nadálelingua franca (řeč používaná při jednáních mezi osobami různého původu a jazyka). Římští císaři doplňovali své výnosy řeckým překladem.[32]
Významnými kulturními centry se stávala sídelní města helénistických vládců, kteří se je snažili kulturně povznést. Byly stavěny paláce, chrámy, knihovny a kromě jiných i divadla. Z helénistických středisek je známá zejména egyptskáAlexandrie, v níž byla vybudovánarozsáhlá knihovna v rámci vědeckého ústavuMúsaion. Dalším známým střediskem kultury je ostrovRhodos (zde byl také vybudován jeden zesedmi divů světaRhodský kolos).
V době římské se literatura zaměřovala zejména na historii a geografii. Dále byl oblíbený milostný nebo dobrodružný román. Ve filozofii se vyvíjí nový směr hlásící se k Platónovu učení,novoplatonismus. Během prvních století se začíná v římské říši šířitkřesťanství. Významným počinem v rámci řecké i křesťanské kultury je řecky psanýNový zákon vznikající zhruba od 70 let 1. století.
Roku330 přenesl římský císařKonstantin I. Veliký své sídlo do nově založeného města naBosporu –Konstantinopole. Toto město mělo zásadní strategický význam, umožňovalo lepší správu celé říše a kontrolovalo některé důležité obchodní cesty.[33] Během následujících desítek let se v římské říši postupně upevňovalo Konstantinem zavedenékřesťanství, které posléze triumfovalo za vládyTheodosia I., kdy bylo učiněno státním náboženstvím. Theodosius byl poslední císař, v jehož rukou spočívala vláda nad celouříší. Poté bylo císařství rozděleno na dvě části mezi Theodosiova synaArcadia aHonoria. Arcadiova východní část se posléze ukázala jako životaschopnější, navíc nebyla tolik zasažena hospodářskou recesí a germánské kmeny mohly na území Byzance pronikat pouze na Balkáně.
Největší územního a mocenského rozsahu dosáhla Východořímská říše za vládyJustiniána I. v letech 527 až 565. Justiniánovi generálovéBelisar aNarses dobyli pro říši některá západní území. Císař musel čelit během období své vlády zejménapovstání Níká, při kterém zahynulo v Konstantinopoli přes 30 000 lidí,[34] a bojům sesásánovskouPersií, která vážně ohrožovala postavení Východořímské říše v jejích východních provinciích. Po Justiniánově smrti ovšem říše opět o některé části zase přišla – do Itálie pronikliLangobardi a zmocnili se převážné části Apeninského poloostrova. Byla ztracena také území v jižní části Španělska.
Vrcholem krize impéria se stalo období od vlády uzurpátoraFoky (602 až 610),[35] během které říše přišla oSýrii,Palestinu aEgypt. Navíc provincie na Balkáně byly zasaženy přílivem slovanských kmenů postupně se usazujících na byzantském území. V této pohnuté době svrhl FokuHerakleios, správce byzantské provincie severní Afriky s titulemexarchy. Herakleiovi se podařilo zvrátit průběh války se Sásánovci a znovu dobýt ztracená území. Tamější obyvatelé však nebyli zejména díkyheretické víře nadvládě Východořímské říše příliš nakloněni,[36] což se ukázalo o několik let později při bojích s novým nepřítelem –Araby.
Byzantská říše po znovuzískání západních provincií zaJustiniána I. (527–565)
V 7. století se vytvořilo nové monoteistické náboženství zvanéIslám. Jeho prorok,Mohamed, sjednotil pod svou vládou většinu Arabského poloostrova. Za Mohamedových nástupců,chalífů, začala razantní expanze do sousedních zemí – Byzance a Persie. ZatímcoSasánovská říše byla během několika let zcela dobyta vojsky arabského chalífátu, Byzanc dokázala uhájit protiSlovanům aArabům alespoň některé části svého území. Těmi byly Malá Asie, jih Peloponésu, okolí Soluně a území Thrákie, dále pak některé ostrovy ve Středozemním moři.
Vnější ohrožení vedlo k militarizaci správy a k formaci nového správního systému zvanéhothemata.[37] V thematech se soustředila administrativa i vojsko do rukou jednoho správce –stratéga. V každém thematu byli usazeni vojáci, kteří zde obdělávali půdu a měli povinnost bránit zemi v případě ohrožení cizími vojsky. Proměňovala se také byzantská města. Krom několika výjimek se zredukovala na menší opevněná sídla (zvanácastra) umožňující ochranu v případě nepřátelských kořistnických nájezdů, které se na konci 7. a během 8. století často opakovaly. Spolu s arabskou expanzí došlo i k většímu prosazení řečtiny na úkor latiny, která nakonec byla v 7. století vytlačena.[36]
Pravděpodobně snaha o konsolidaci říše a kontakt sAraby aŽidy, kteří uctívání ikon neprovozovali, dalo vzniknout teologickým sporům o to, do jaké míry uctívat čí vzdávat chváluikonám,[38] tedy obrazům světců. Pozice obou stran (obrazoborců neboliikonoklastů, jenž proti obrazům vystupovali, aikonodulů, kteří naopak ikony uctívali) se měnily podle toho, jaký císař preferoval to které učení. Celý problém se vyřešil v době vládyAmorejské dynastie, kdy se natrvalo upevnil v pravoslavné církvi zvyk uctívání ikon. Spor měl však i důsledky zahraničněpolitické – západní klérus se nepřiklonil ani na jednu stranu[39] a vnímal ikony pouze jako pedagogickou pomůcku pro tehdy nevzdělané západní obyvatelstvo.[39] Neschopnost ochránit papeže proti Langobardům vedlakurii ke spojenectví sfranskými majordomy a posléze s králi. Důsledkem tohoto spojenectví bylKarel Veliký korunován roku800 na římského císaře, čímž došlo k popření byzantského nároku na světovládu. Aby se Karel s Byzantskou říší usmířil, daroval císařům městoBenátky s okolím. Výměnou za to mu byl přiznán titulbasileos (na rozdíl odbyzantských císařů, kteří měli titulbasileos tón Rhómaión, tedy císař Římanů).[40]
Od 8. století se přes předchozí porážky Byzanc hospodářsky zotavuje a za vládyMakedonské dynastie dochází k získání dříve ztracených území.
Za vládyMakedonské dynastie (867–1056) došlo k novému kulturnímu, hospodářskému i mocenskému rozmachu Byzantské říše. Říše přešla do ofenzívy, na východě byla během 10. a 11. století postupně dobytaArménie a severníMezopotámie. To bylo umožněno zejména díky rozkladu moci v islámské říši,chalífátu. Po původní dynastiiUmajjovců zde nastoupil rodAbbásovců. Od 10. století moc centrální správy upadala a chalífát se postupem času rozpadl na řadu menších států. To umožnilo Byzanci nový postup také doSýrie, kde byla dobytaAntiochie, sídlojednoho z křesťanských patriarchů. Podobný vývoj nastal i na Balkánském poloostrově. Zde se již v 7. století vytvořil stát, který po dlouhou dobu zápasil s Byzancí o dominantní postavení –bulharská říše. Přes značný mocenský a hospodářský rozkvět bylaprvní bulharská říše roku 1018 znovu připojena k Byzantské říši. Říše dále rozšiřovala svůj vliv také pomocímisií, a to zejména v jihovýchodní a východní Evropě.
Byzanc posílila svou pozici i ve Středomoří. Byzantské loďstvo mající v arzenálu výkonnou zbraň zvanouřecký oheň umožnilo získat císařům kontrolu nad některými dříve ztracenými ostrovy, zejména Krétou a Kyprem. Znovu získat taktéž ztracenou Sicílii a vyvrátitSicilský emirát se však nepodařilo.
Již od 8. století začala narůstat rivalita mezipapežským stolcem a konstantinopolským patriarchou, mimo to se stále více vzdalovalyřecká alatinská církev,[41] což někdy vedlo ke vzájemným nepochopením a spolu s tím vznikajícím konfliktům. Celý tento vývoj byl dovršen roku1054, kdy došlo k takzvanémuVelkému schizma a k definitivní odluce obou církví. Přes pozdější snahu již nikdy nedošlo k obnovení církevní jednoty a přestože později byla oficiálně uzavřena v 15. století mezi oběma církvemiFlorentská unie, většina byzantské populace jí nikdy nepřijala.[42]
Díky schopným císařům, jako byliNikeforos II. Fokas,Jan I. Tzimiskes aBasileios II. Bulgaroktonos, se podařilo obnovitvelmocenské postavení Byzance. Po smrti Basileia II. však dochází k postupnému úpadku a k růstu moci byzantskéaristokracie, která posilovala svůj vliv a bohatství získáváním pozemkového majetku a zastáváním významných funkcí na úkor příslušníků byzantskéhobyrokratického aparátu.[43] Thémní uspořádání taktéž zanikalo, protože útočné války si vyžadovaly jiné složení vojska. Hlavní místo zaujala těžká jízda zvanákatafrakti. Povinností rolníků bylo od nynějška získat dostatečné množství prostředků na zaplacení výstroje na vybavení příslušníka těžké jízdy. Rolníci se tak často sdružovali do větších společenství, aby mohli tenton obnos zaplatit. Stále více se však uchylovali pod ochranu zdejších aristokratů nazývanýchdynatoi neboli mocní. Takový člověk se od té chvíle stalparoikem, tedy závislým rolníkem a měl vůči svému pánovi povinnosti. Od druhé poloviny 11. století se objevuje systémpronií, tedy držba půdy většinou výměnou za vojenskou službu. Odchod rolníků do závislého postavení znamenal snížení počtů vojska, které mohlo být povoláno do války. Císaři si tedy vypomáhali jednotkami sloužícími za žold (tagmata)
Za vlády císařeMichaela VII. byla ztracena Jižní Itálie a z velké části pobitvě u Mantzikertu i Malá Asie. Roku 1081 se však dostává k moci nový císařAlexios I. Komnenos, který znovu upevní byzantský stát a vrátí říši na čas původní mocenské postavení.
Za vlády tří panovníků z roduKomnenovců (v letech1081 až1180)Alexia,Jana II. aManuela se Byzantská říše částečně vzpamatovala ze ztráty Malé Asie, dobyla zpět některé dříve ztracené pozice a znovu získala vlivné postavení. Za Komnenovců se již plně ujal nový společenský systém držby půdy výměnou za vojenskou službu, tedypronie.
Byzanc dokázala během tohoto období získat zpět některé ztracené části Malé Asie, významné postavení si podržela též naBalkáně a načas získala pod svůj vliv iuherské království. Katastrofální prohra s maloasijskými Turky vbitvě u Myriokefala znamenala ztrátu byzantského velmocenského postavení,[45] byly též zhaceny naděje na znovudobytí Malé Asie. Po smrti Manuela naplno propukly vnitropolitické spory, které vedly až ke svržení dynastie Komnenovců a nastolení nového vládnoucího roduAngelovců. Oslabení byzantského státu využili kromTurků iBulhaři, jimž se podařilo roku1185 odtrhnout od Byzance a vytvořitdruhou bulharskou říši.
Katastrofou se pro Byzantskou říši stala čtvrtá křížová výprava původně směřující doEgypta. U městaZadar, které účastníci výpravy dobyli, se výprava stočila na Konstantinopol, aby zde dosadila zpět na trůn svrženého císařeIzáka II. Angela a jeho synaAlexia. Alexios slíbil křižákům za odměnu značnou částku ve zlatě a podporu jejich dalšího tažení. Křižákům se skutečně podařilo dosadit zpět na trůn oba Angelovce, ovšem byzantská pokladna zela prázdnotou. Alexios se tedy musel uchýlit k vybrání nových daní a dalším nepopulárním opatřením. To vedlo ke vzpouře, která Alexia svrhla. Převrat posloužil křižákům jako záminka k útoku na město. Jejich úsilí bylo posléze korunováno úspěchem – 12. dubna1204bylo město dobyto. Následovalo tři dny trvající plenění, při kterém bylo ztraceno velké množství památek. Celková hodnota nakradených cenností přesahovala podle odhadů 400 000 stříbrných marek.[46]
Dobyté území bylo poté rozděleno mezi křižáky a v Konstantinopoli vyhlásili účastníci výpravyLatinské císařství. Dalšími nově vzniklými státy bylo Soluňské království, Athénské vévodství a další panství. Značná část původního byzantského území připadla Benátčanům, mimo jiné i ostrovKréta. Latinské císařství však nedokázalo v bojích s okolními státy obstát, postupně upadalo a roku1261 byla Konstantinopol znovu získána nikájským císařemMichaelem VIII. Palaiologem.
Na územích dobytých křižáky se mísily západní a byzantské lenní vztahy. Na feudálních statcích pracovalo závislé obyvatelstvo (villani)[47] mající vůči svému pánovi stanovené povinnosti. Vedle toho existovaly i nadále statky vlastněné byzantskou šlechtou,Archonty, jenž si mohli výměnou za spolupráci s křižáky svůj majetek ponechat.[48]
Některé části Byzantské říše zůstaly pod vládou řeckých vládců. Nejúspěšnějším nástupnickým státem byloNikájské císařství s hlavním městem Níkaiou v Malé Asii, kam utekli členové byzantské aristokracie a vyššího pravoslavného kléru. Zdejší panovníci z roduLaskaridů prováděli úspěšnou hospodářskou politiku a pomalu začali dobývat zpět některá ztracená území. Za nově nastoupivší dynastie Palaiologů byla dobytaKonstantinopol a zakladatel dynastieMichael VIII. Palaiologos se roku1261 stal císařem obnovené Byzantské říše.
Druhým řeckým nástupnickým státem bylEpirský despotát. Tento stát se nacházel na území dnešní západníThessálie a jižníAlbánie. Zdejší vládcům se podařilo načas dobýt Soluň, avšak postupně nastal v tomto státě úpadek panovnické moci.[49] Od čtyřicátých let 13. století zde nikájští a posléze byzantští císaři začali opět prosazovat svůj vliv.[50]
Posledním státem se staloTrapezuntské císařství. Vzkvétal zde obchod a řemeslná výroba, udržovaly se kontakty s italskými námořními republikami. Trapezuntské císařství přežilo samotnou Byzanc a bylo dobytoosmanskými vojsky teprve roku1461.
Dynastie Palaiologů se stala posledním vládnoucím rodem v říši. Během 14. století obnovená říše upadala. Moc panovníků byla omezována vlivnými pozemkovými magnáty a vzájemnými konflikty a spory o moc. Do hospodářství země stále více pronikaly námořní republiky Benátky a Janov, které si často výměnou za pomoc nechávaly udělovat významná obchodní privilegia.[51] Na rozdíl od západní Evropy v Byzanci nedošlo k rozvojiměšťanstva, protože důležité městské úřady měly v rukou členové pozemkové aristokracie.
Byzantská říše na počátku 15. století
Od počátku 14. století začaly ohrožovat ByzancosmanštíTurkové, kteří již roku1352 získali území na evropské půdě. Jak sílilo osmanské nebezpečí, byzantští císaři stále více snažili o zprostředkování dohody se západem a o uzavření církevní unie, čímž by se zajistila případná pomoc západního křesťanstva. Přestože unie nakonec bylo roku1439 dosaženo, většina byzantského obyvatelstva ji nikdy nepřijala a všechny pokusy o záchranu Byzance, zahrnující v této době pouze území v blízkosti Konstantinopole aMorejský despotát naPeloponéském poloostrově, vyšly naprázdno.
Roku 1453 začala vojska osmanského sultánaMehmeda II. obléhat Konstantinopol. Přes hrdinný odpor obránců pod vedením posledního císařeKonstantina XI. byla obrana proražena a nepřátelská vojska vtrhla do města, kde po tři dny loupila. Mehmed II. vstoupil do města jako vítěz, což později popsal historik Kritobulos slovy:
„
Když sultán Mehmed viděl, že palisády a poškozené hradby jsou bez posádky a už nemají obránce, [...] hlasitě vykřikl: „Přátelé, město je naše, už je opravdu naše!“ A bylo dobyto město Konstantinopole za vlády Konstantina, sedmého z rodu Palaiologů, 29. května podle řeckého kalendáře, 6961 od počátku světa a 1124 let po jeho založení a osídlení.
Byzantská kultura vycházela po dobu své existence ze dvou základních zdrojů –křesťanské tradice a řecké antické civilizace. Neschopnost dosáhnout syntézy těchto dvou prvků měla za následek, že v tvorbě chyběla snaha o nové originální postupy.[zdroj?]
Za vlády císaře Justinána došlo k prosazení nového architektonického stylu. Nejznámější stavbou této architektury jeHagia Sofia, postavená v roce 537.
Od 14. století a později zprostředkovávali řečtí vzdělanci emigrující z ohrožené Byzance Evropě antickou kulturu a napomohli tak dalšímu vývojirenesance.[zdroj?]
Po páduKonstantinopole se po několik let udržely dva řecké státní útvary –Trapezuntské císařství aMorejský despotát. V obou případech zde vládli dědicové některého z významných byzantských rodů. Vzhledem k odlišnému historickému vývoji mezi těmito dvěma státy panovaly určité rozdíly – zatímco Morejský despotát byl formálně až do 15. století součástíByzantské říše, zatímco Trapezuntské císařství vystupovalo jako nezávislý stát.
Trapezuntské císařství vzniklo počtvrté křížové výpravě v oblasti kolem dnešního městaTrabzon (dříveTrapezunt čiTrebizond). Postupem času se zde utvořila silná obchodnicko-řemeslnická vrstva a císařství se později svojí strukturou spíše podobalo italským republikám. Tento stát byl dobyt Osmany roku1461.
Druhým státním celkem byl Morejský despotát, který vznikl na Peloponéském poloostrově na území získaném od Achájského knížectví. Sídlením městem morejských vládců bylaMystra a po větší dobu zde vládliPalaiologové, úspěšně toto území spravoval napříkladKonstantin XI. spolu se svými bratry. Ti zde zůstali i po odchodu Konstantina do hlavního města. Roku1460 se Morejský despotát stal součástíOsmanské říše.
Během 15. století se Osmanské říši podařilo získat většinu oblastí obývanýchŘeky. PouzeKréta,Jónské ostrovy aKypr zůstaly v křesťanských rukách a zejména Kréta se později stala centrem řeckého kulturního života. Na území pod vládou Osmanů se utvořil správní systém převzatý z konceptu byzantskýchpronií –timar, v němž byla část země dočasně svěřena jedinci výměnou za vojenskou službu. Držitelé této půdy se nazývaliSipahíjové. Takový systém přebírání práva vybírat daň ale postupem času napomáhal šíření korupce.[53]
Všichnipravoslavní křesťané byli začleněni do systému takzvanéhomilletu, tedy skupiny obyvatel vyznávajících stejnou víru. To paradoxně přispělo k zvýšení vlivukonstantinopolského patriarchy, protože některé církevní dosud samostatné správní jednotky byly zrušeny a podřízeny pravomoci patriarchátu. Kontinuitu pravoslavné tradice zajišťovalykláštery, které se i po pádu Konstantinopole zachovaly na mnoha řeckých územích. Nevýhodou příslušenství ke křesťanskému náboženství byla zvláštní daň a také násilný odchod křesťanských chlapců na převýchovu. Tito chlapci mimo jiné museli přijmout i islám a stali se součástí jedné z nejdůležitějších vojenských jednotek v zemi –janičářů. Daně a další povinnosti tak vedly některé obyvatele ke konverzi kislámu, která jim zajistila privilegovanější postavení.
Během několika desetiletí po pádu Konstantinopole se do města začali přesouvat příslušníci řemeslnických a obchodnických vrstev, ale i potomci některých aristokratických rodů.[54] Ti se adaptovali na nové podmínky a začali sloužit například jako poradci a tajemníci sultánova dvora,[55] jiní zase pronikli do obchodní sféry a stali se představiteliměšťanské vrstvy.[55] Začátkem 17. století se z tohoto prostředí vytváří nová elita řecké společnosti –fanarioti.
Horší postavení mělo venkovské obyvatelstvo. To bylo členěno do tří skupin –rolníci s omezenou osobní svobodou (rájové),nevolníci (ortakci kul) aotroci (kul).[56] Na základě postavení sedláka se různila i jeho práva a povinnosti. Snad již v pozdně byzantském období[57] se začaly utvářet řecké samosprávné komunity (kinotites), jejíž společně ručili za vybranou daň. Vůdci obce byli zpravidla voleni na jeden rok a nazývali sedémogeronté,archonti čikodžabašijové. Ti se většinou při řešení sporů opírali o byzantské právní předpisy či zvykové právo.[57]
Za osmanské nadvlády se na území Řecka vytvořily také dvě skupiny obyvatelstva nadále udržující vojenskou tradici. Těmi prvními bylikleftové – povětšinou zbojníci, v pozdějších dobách idealizovaní bojovníci proti osmanské moci. Na potlačení aktivit kleftů dalMurad II. založit oddílyarmatolů, kteří měli proti horským zbojníkům bojovat. Ti se na druhou stranu často rekrutovali přímo z řad kleftů a ke zbojníkům přebíhali. Motivem takové dezerce byl buď nepravidelně vyplácený žold, nebo snaha o pomoc některé z křesťanských mocností v té chvíli válčící s Osmanskou říší.[58]
Svatý Jiří zabíjející draka, krétský obraz ze 17. století
Od druhé poloviny 15. století byl kulturní vývoj řecké společnosti zásadně ovlivněn odchodem vzdělanců do exilu. Ti se uchylovali buď zejména doItálie, nebo naChios a Krétu, které se stále ještě nacházely mimo vládu osmanských sultánů.
V Itálii také byly zakládány tiskárny na vydávání řecké literatury (krom antických autorů zde byli vydáváni i autoři z byzantského období). Zejména filologická a ediční činnost dosáhla mezi lety 1550 a 1700 vysoké kvality, protože ekonomicky se vzmáhající země, ve kterých se řecké diaspory nacházely, mohly pro řecké učence fungovat jako dostatečný zdroj příjmů.[59] Přesto se však dobová řecká díla nemohla měřit s tehdejší evropskou literaturou.[60]
Největším řeckým umělcem této epochy bylDominikos Theotokopulos, známý pod španělským pseudonymemEl Greco –Řek, který působil na Krétě a později zejména ve španělskémToledu.
Poněkud jiná byla situace na Krétě a Chiu. Tyto dva ostrovy byly stále pod kontrolou italských republik (Benátek, respektiveJanova) a zejména na Krétě se v umění projevovaly jak prvky byzantské, tak italské. Po dobytí obou ostrovů osmanskými vojsky jejich význam jako kulturního centra upadl a částečně se přesunul naJónské ostrovy, které byly až do konce 18. století nadále v benátské moci.
Po dobytí Konstantinopole Osmanská říše nadále expandovala a posilovala svoji moc ve východním středomoří. V 16. století již pod její moc patřilyMalá Asie,Balkánský poloostrov,Uhry,Palestina,Sýrie,Egypt aseverní Afrika. Později došlo i na dobytí dvou velkých řeckých ostrovů, které se ještě nenacházely pod osmanskou nadvládou –Kypru (1571) aKréty (1669). Osmanská říše však postupně svůj náskok před evropskými říšemi ztrácela. Jedním ze zlomových okamžiků střetu mezi Osmanskou říší a evropskými křesťanskými státy bylabitva u Lepanta, ve které spojené armády protiosmanské koalice zahrnující mimo jinéBenátky aŠpanělsko, dosáhly nad osmanským námořnictvem vítězství. Další zlomovou epochou bylo dobytí Uher z rukou Osmanů v letech1683 až1699. V této době se také podařilo Benátské republice na několik let ovládnout územíPeloponéského poloostrova.
V 18. století se oslabená říše začala decentralizovat a moc se stále více přesouvala do rukou místodržících jednotlivých provincií. Ve státě se začaly s jistým odstupem od evropských států prosazovatnacionální ideje, vedoucí ve svém důsledku k postupné ztrátě dalších území v 19. a na počátku 20. století.
Od17. století se začala v Osmanské říši prosazovat nová společenská vrstva převážně řeckého původu –fanarioti. Po úpadkuBenátské republiky přešel obchod ve východnímstředomoří do rukou Osmanů. Spolu s tím stoupla nutnost znát některý z evropských jazyků, zejménafrancouzštinu.[61] Protože všakislám zabraňoval učení cizích jazyků, stále častěji byli vybíráni do služeb sultanátu Řekové, starající se později mimo obchod i o finanční správu sultanátu. Mimo to se fanarioté prosadili i ve správě poloautonomních knížectvíMoldavska aValašska. Cílem této nové společenské vrstvy bylo mimo jiné pozvednout řeckou vzdělanost, abyŘekové v intelektuální oblasti převýšili turecké obyvatelstvo. Jejich ideálem byl vznik turecko-řecké federace, určitý typ nadnárodního světovládného útvaru.[61] Z tohoto důvodu se snažili i o vnitřní obrodu Osmanské říše a zároveň jí zachovávali věrnost.[62]
Od 70. let 18. století nastal v samotném Řecku i v zahraničí prudký intelektuální a kulturní rozvoj.[63] Byly zakládány nové řecké školy a akademie, vydávaly se první noviny a časopisy.Řečtina se stala jazykem obchodních kruhů naBalkáně a v oblastiSýrie aPalestiny. Sama řecká kultura se stávala jednotícím faktorem křesťanských národů žijících na Balkáně pod nadvládou Osmanské říše, řecké školy navštěvovalo mnoho balkánských studentů neřeckého původu a do této integrace se většina z nich vědomě zapojovala. Zároveň docházelo k oslabování moci církve ve školství a řecká vzdělanost se tak otevírala západním myšlenkovým směrům.
V tomto kulturním a myšlenkovém vývoji se vytvořily dva názory na utváření budoucí řecké státnosti. První názor zastávali především Řekové vdiaspoře, ovlivnění západnímfilhelénstvím, politickýmliberalismem aantiklerikalismem a zaměřující se zejména nařeckou antickou tradici. Jejich cílem byla snaha o povznesení řeckého národa a případně vymanění řeckého národa z osmanského područí.[64] Oproti nim stáli příslušníci fanariotů a konstantinopolského patriarchátu prosazující vytvoření nového byzantského státu či transformaci Osmanské říše v řecký stát.[65] Střetávání těchto dvou názorů dosahovalo často i konfliktního charakteru. Naproti vzdělaným skupinám obyvatelstva stály lidové vrstvy chápající samy sebe nadále jakoRomios čiRomiosini, spojeny místními a náboženskými vazbami.[65]
Spolu s tím vzrůstala nadále averze velké části řeckého obyvatelstva vůči osmanské nadvládě, způsobená především snahami sultanátu oislamizaci potenciálně neloajálních poddaných, zahájenípogromů na Řeky v některých městech a celkově v diskriminaci řeckého etnika úředními orgány. Znepokojeni byli ifanarioti, kteří museli na obsazování významných pozic ve státě vynakládat díky bující korupci stále vyšší částky. Stát často také příslušníkům této skupiny nedůvěřoval, takže mnozí fanarioté si nemohli být jisti svým předtím nabytým postavením. Opozice proti osmanské nadvládě se nejdříve formovala v cizích zemích, ale po porážce napoleonské Francie a restauraci Bourbonů se protiosmanská činnost přenášela do tajných spolků. Nejvýznamnějším z těchto spolků se stalo takzvanéPřátelské sdružení neboliFiliki Eteria zastupující rovnoměrně většinu vrstev obyvatelstva.[66] Celý vývoj v řecké oblasti tak postupně spěl k ozbrojenéválce za nezávislost.
Samotné povstání v Řecku začalo v druhé polovině března 1821. Předtím však již vypuklo ozbrojené řecké povstání veValašsku aMoldavsku. To ale nezískalo na těchto územích podporu místního obyvatelstva a bylo během léta 1821 osmanskými jednotkami potlačeno. Naopak značných úspěchů dosáhlo ozbrojené vystoupení proti osmanské moci naPeloponésu, kde se pod řeckou kontrolu dostala většina poloostrova. Povstalci taktéž získali do roku1822 opěrné body v pevninském Řecku –athénskouakropoli a město Mesolongi. Zároveň se k povstání přidali i obyvatelé některých egejských ostrovů.
Celou válku od počátku provázely násilnosti na obou stranách. Již v dubnu 1821 byl oběšen konstantinopolský patriarcha a jeho osud následovalo několik biskupů, organizovaly se pogromy na pravoslavném obyvatelstvu, kterých se krom muslimů účastnili i katolíci a židé.[67] Nejtragičtější osud postihl řecké obyvatelstvo ostrovaChios. V dubnu roku 1822 byli tamější obyvatelé řecké národnosti vyvražděni sultánskými jednotkami. Naproti tomu i řečtí povstalci se dopustili několika masakrů, zejména vyvraždění muslimského tureckého obyvatelstva Tripolitsy, správního centra Peloponéského poloostrova.[67][68] Do října 1821 tak došlo k odstranění převážné většiny turecké muslimské populace na peloponéských územích.[67]
Námořníbitva u Navarina mezi egyptsko-osmanským námořnictvem a spojenou flotilou Ruska, Velké Británie a Francie
Řecká revoluce našla svůj ohlas také v zahraničí. Z evropských zemí a také z Ameriky začali putovat do osvobozené části Řecka dobrovolníci, aby pomohli Řekům v boji za samostatný stát. Krom toho vlivnífilhelénové naléhali na vlády některých zemí, aby změnili vůči řecké revoluci svůj zpočátku odmítavý postoj. Krom velmocí si postup povstání komplikovali sami Řekové, pro které byla příznačná zejména nejednota. Přes pokusy vytvořit ústavu a vládu, která by byla respektována, nadále drželi moc v rukou členové regionálních vlád.[69][70] Vzájemné rozmíšky pokračovaly i během roku 1824, kdy proti povstalcům vystoupil na základě dohody se sultánemMuhammad Alí, vládce v té době prakticky nezávisléhoEgypta. Řekové svého nepřítele podcenili a utržili proti moderní egyptské armádě řadu porážek. Po srpnu1827 tak pod kontrolou povstalců zůstala pouze jihozápadní část Peloponésu a některé blízké ostrovy.
Poté však zasáhly evropské velmoci. Návrhy na velmocenské zprostředkování nebyly přijaty ani osmanským sultánem, ani egyptským pašou. Na základě toho provedla roku 1827 spojenárusko-francouzsko-britská flotila blokádu tureckých a egyptských lodí u řeckého pobřeží. Náhodný konflikt obou flotil pak přerostl v rozsáhlou námořníbitvu u Navarina 20. října1827, která skončila jasným vítězstvím koalice křesťanských velmocí. Osmanský sultánMehmed II. nejevil po bitvě žádnou vůli k ústupkům, což vedlo k vyslání francouzského expedičního sboru na Peloponés a ruskému vyhlášení války Osmanské říši. Egyptské jednotky se posléze začaly z Řecka stahovat. Spolu s přesunutím osmanských vojsk na sever proti Rusku bylo umožněno zahájit novou ofenzívu na souši i na moři. Na základě jednání velmocí byl během roku 1830 oficiálně uznán řecký stát jakožto nezávislé království. Přes úspěch povstání bylo osvobozené řecké území ve stavu naprostého hospodářského rozvratu a chaosu, kde proti sobě nadále soupeřily politické frakce. K nápravě poměrů se již během roku 1827 zapojil do řeckých záležitostí příští vládce nového řeckého státu –hraběJoannis Kapodistrias.
Větší část existence řeckého státu během povstání provázela nejistá vnitropolitická situace. Přes pokusy vytvořit roku1822 stát založený na dělbězákonodárné,soudní avýkonné moci získala situace v Řecku v listopadu následujícího roku charakter občanské války mezi znesvářenými řeckými skupinami. Díky zásahu velmocí však řecký stát přežil protiútok osmanských a egyptských jednotek. Po ústupu těchto vojsk a znovuzískání ztracených pozic opět zavládly v Řecku chaos aanarchie. Do této situace zasáhl významný diplomat řeckého původuJoannis Kapodistrias. Po předchozí diplomatické a finanční[71] přípravě přicestoval roku1828 do Řecka, kde byl prohlášen prvním vládcem (kyvernitem) Řecka, a začal zde uplatňovat svou vizi nového řeckého státu. Jakožto zkušený diplomat a politik seznámený jak se západními způsoby vlády, tak s ruskýmabsolutistickým státem, se snažil vytvořitcentralizovaný stát, který přetvoří řeckou společnost v moderní stát podobný státním útvarůmzápadní Evropy.[71]
Zároveň se i snažil dosáhnout v zahraniční politice nových zisků. Mimo podpory kandidáta velmocí princeLeopolda z roduSachsen-Koburg na post budoucího krále Řecka se pokusil i o další územní expanzi. Řecké jednotky tak znovu dobylyAthény aMesolongi. Skrze omezené finanční prostředky podporoval hospodářství a vzdělání, vymýcenímpirátství se zasadil i o lepší situaci na pevnině a na moři.[72] Jeho rozhodnutí o pozastavení platnosti ústavy a také odmítavý postoj proti dosavadním vládnoucím třídám, jako bylifanarioti,kodžabašiové a další, dal vzniknout nové skupině zvané Ústavní strana. Tento spolek působil jako protirežimní element, využívající nezdarů režimu a snažící se o snížení popularity Kapodistria jak u řecké veřejnosti, tak v očích velmocí.[73] Tomuto boji učinila konec až Kapodistriova smrt, když byl roku1831 vNaupliu zavražděn, pravděpodobně z důvodu rodové msty.[74] Jeho bratrAvgostinos, kterého řecký senát zvolil za nového vládce Řecka, vládl pouze několik měsíců a byl svržen přívrženci Ústavní strany. Nato na řeckém území znovu vypukla občanská válka, způsobující hromadný exodus obyvatelstva do hor či do oblastí pod kontrolou Osmanské říše.[75] Po dohodě velmocí se měl budoucím panovníkem Řecka stát syn bavorského králeOta I. z roduWittelsbachů. Řečtí zástupci tento diktát i příslušníka cizí dynastie na místo řeckého krále přijali, doufajíce ve vyřešení špatné vnitropolitické situace.
Podrobnější informace naleznete v článku Ota I. Řecký.
První řecký král Ota I.
Roku1833 dorazil mladý králOta I. do země. Vzhledem k tomu, že ještě nedosáhl plnoletosti, za něj vládlaregentská vláda, jejíž členové byli bez výjimkybavorského původu. Bavoři se začali uplatňovat i na dalších důležitých postech nového státu. Cílem režimu bylo, podobně jako za Kapodistria, centralizovat správu a omezit vliv tehdejších významných skupin řeckého obyvatelstva. Mezi opatření směřující ke stabilizaci vnitrostátní i zahraniční situace státu sloužilo krom budování úřednického aparátu i vytvoření pravidelné armády,[76] odtržení církve řeckého státu odkonstantinopolského patriarchátu,[77] konfiskace značné části majetku tehdejších řeckýchklášterů[78] či budování nové infrastruktury.[79]
S vytvořením Řeckého království se konstituovaly i tři strany odrážející vliv evropských velmocí na řecký stát –anglická strana (vedenáAlexandrem Mavrokordatem),ruská strana (v níž měl hlavní slovoAndreas Metaxas) afrancouzská strana (v čele sIoannem Kolettem). Ty podrobovaly Otův režim značné kritice a předkládaly požadavky naliberalizaci, řešení řecké národní otázky a obnovu vztahů s pravoslavnou církevní organizací vKonstantinopoli. Po neúspěšném pokusu o připojení dalších území k řeckému státu během východní krize v letech1839 až1841 se proti Otovi vytvořila široká opozice. Neúspěchy režimu byly umocněny také finanční krizí státu, kvůli kterým musela Otova vláda zavést nepopulární úsporná opatření. Poté, co řecký stát nebyl roku1843 nadále schopen dostát svým finančním závazkům a byl nucen se podřídit podmínkám velmocí, vypukla v Řecku vzpoura mající za cíl zrušeníabsolutismu, svolání shromáždění na vypracování ústavy a krom personálních výhod pro účastníky povstání i propuštění cizinců ze státních služeb.[80]
Ota I. odchází do vyhnanství
Od 40. let začaly v Řecku převažovat konzervativní a militantní názory.[81] Jedním z faktorů tohoto procesu bylo vypracování koncepceVelké myšlenky,[82] jejímž cílem bylo vytvořit novodobou řeckou říši se sídlem v Konstantinopoli. Ze zahraničně politických důvodů byla tato koncepce podporována jak králem, tak i některými dalšími politiky, například vůdcem francouzské strany Ioannem Kolettem, který při svém vystoupení v národním shromáždění roku 1844 prohlásil:
„
Řecké království není Řeckem, ale jen jeho částí, nejmenší a nejchudší. [...] Jsou dvě velká centra helénství – Athény a Konstantinopol. Athény jsou pouze hlavním městem království, Konstantinopol je velké hlavní město, je radostí a nadějí všech Helénů.[82]
“
V souvislosti s tím se Ota pokoušel o další územní zisky ve prospěch řeckého státu. Díky tomu se začaly zlepšovat vztahy zejména sRuským impériem. Běhemkrymské války se tak Ota odhodlal k provádění záškodnických akcí na tureckém území, avšak Velká Británie a Francie aktivní zapojení Řecka do války překazily. Neschopnost dosáhnout zahraničněpolitických úspěchů vedl k opětovnému poklesu Otovy popularity. Mimo to se po skončení války nezlepšily ani vztahy se západními mocnostmi. Pokračující nespokojenost s režimem nakonec roku1862 vyústila ve svrženíWittelsbachů a nastolení nové dynastie –Glücksburgů.
Situace po Otově svržení v mnohém připomínala stav země po vraždě Ioanna Kapodistria. Země se opět dostala do občanské války. V dané chvíli značná část řecké veřejnosti souhlasila s nastolením příslušníka britské panovnické dynastie. To mohlo způsobit změnu orientaceVelké Británie v zahraniční politice ve prospěchŘecka a také předáníJónských ostrovů, které byly pod kontrolou Británie od počátku 19. století, řeckému státu. Nakonec však opět rozhodly velmoci. Vzhledem k oslabenífrancouzského císařství iruské říše v oblasti východního Středomoří byl vybrán probritský kandidát[83], syn budoucího dánského králeKristiána IX. Wilhelm Christian Ferdinand Adolf z roduGlücksburgů. Při korunovaci přijal jménoJiří I. Británie jakožto důkaz dobré vůle poté roku1864 předala Jónské ostrovy Řeckému království.
Následný politický vývoj se vyznačoval značnou politickou nestabilitou. Politické strany měly podobu uskupení kolem určitých osobností a tato uskupení se navíc často proměňovala.[84] Na vině byl krom toho i samotný král, který se pokoušel zasahovat do státních záležitostí. O nápravu špatné situace se pokoušel zhruba od roku1874 politikCharilaos Trikupis cestou reforem a očištění státního aparátu od klientelismu a korupce. S tímto cílem založil takéModerní stranu. Během svých funkčních období v pozici předsedy vlády reorganizoval státnictví a správu, pozměnil volební systém a mimo jiné se zasloužil o zpřehlednění politického spektra. Za jeho působení se postupně utvořily dvě velké politické strany – soupeřemModerní strany se stalaNárodní strana, ve které měl od poloviny 80. let hlavní slovoTheodoros Dilijannis, Trikupisův rival a politik populistického ražení.[85]
Cílem Trikupise bylo modernizování celého státu a poté uskutečnění plánu územní expanze na základěVelké myšlenky.[86] Krom finančních obtíží však postup hatily i pokusyslovanských národností osvobodit se z osmanského područí, rivalem Řecku se stalo zejménaBulharsko, které již od roku1876 začalo částečně provádět svojí vlastní politiku, přestože bylo formálněautonomní součástí osmanské říše. Zápolení mezi Řeckem a Bulharskem probíhalo zejména vMakedonii, kde oba státy podporovaly zakládání škol a získávání často národně nevyhraněného obyvatelstva na svojí stranu. Špatná sociální situace některých částí obyvatelstva a neúspěchy v zahraniční politice (zejména nepříliš úspěšná řecko-turecká válka z roku1897) vedly roku1909 k vypuknutírevoluce Gudi a k posléze k pozvání významného krétského politika k příjezdu do Řecka –Eleftheria Venizela. Jeho příchod znamenal počátek nové etapy v historii řeckého státu.
Související informace naleznete také v článku Balkánské války.
Mapa balkánských válek
Po svém nástupu do úřadu ministerského předsedy a získání většiny v parlamentu nastolil Venizeos reformní kurs, který se projevil mimo jiné v přepracování ústavy a vydání přes tři sta nových zákonů.[87] Velká část výdajů mířila do zbrojního sektoru a také do vytváření infrastruktury. Reformavojska anámořnictva pak byla svěřena zahraničním misím v režiiVelké Británie aFrancie. Tyto reformy se vyplatily o pár let později běhembalkánských válek.
Venizelos se snažil podpořit další územní zisky zejména orientací naTrojdohodu a spojenectví se slovanskými balkánskými státy. To se vyplatilo a během první balkánské války protiOsmanské říši získalo Řecko značné území kolem Soluně, severníThesálii a Krétu. Plány na připojení severníhoEpiru však byly zhaceny vyhlášenímalbánské nezávislosti. Albánská nezávislost tak pozměnila plány zejména Srbska, které odmítlo předat Bulharsku část získanéMakedonie a podobně si tak jako Řecko na úkor Bulharska kompenzovalo ztracené albánské území. Bulharsko v odpověď na to vyhlásilo novou válku, tentokrát Srbsku. V odpověď na to se Řecko přidalo na stranu Srbska. Později se k nim připojilo iRumunsko a Osmanská říše, snažící se získat zpět ztracená území. Proti této spojené síle nemělo Bulharsko šanci a muselo podepsat mír, který znamenal pro jeho nepřátele nové územní zisky.
Z tohoto konfliktu vyšlo Řecko notně posíleno – jeho územní rozsah se zvýšil o 68 %, populace stoupla z více než 2,5 milionu na 4 300 000 osob.[88] Zároveň získalo i významné průmyslové oblasti a přístavy v čele seSoluní aKavalou. Na obzoru se však rýsoval nový ozbrojený konflikt –první světová válka.
Po balkánských válkách se většina velmocí snažila získat kontrolu nad tehdejšímibalkánskými státy. ZatímcoBulharsko aOsmanská říše hledaly spojence vTrojspolku,Srbsko aČerná Hora se orientovaly naTrojdohodu. Situace Řecka byla oproti tomu více nejednoznačná, což bylo způsobeno zejména změnou krále poté, coJiří I. zemřel na následky atentátu spáchaného na něj v Soluni roku1913. Zatímco Venizelos preferoval Dohodu, nový germanofilsky zaměřený králKonstantin I. se zaměřoval spíše nacentrální mocnosti. Během války tedy na základě Konstantinova rozhodnutí měla být uplatňována proněmecká neutralita, se kterou však některé kruhy řecké společnosti nesouhlasily.
Narůstající nespokojenost těchto skupin spolu s nevraživým přístupem dohodových mocností proti Konstantinovu režimu využilEleftherios Venizelos. Roku1916 opustilAthény a v Soluni vytvořil vlastní vládní kabinet. Došlo takzvanémuNárodnímu rozkolu a celá země se rozdělila na příznivce Venizela (Kréta aMakedonie) a krále Konstantina (oblastiŘeckého království před balkánskými válkami), oblasti mezi těmito sférami vlivu obsadily dohodové mocnosti. Konstantin reagoval na vytvoření konkurenční vlády zesíleným terorem proti příznivcům levice a státním příslušníkům podporujícím Venizelovu vládu. Od roku1917 ale začalo královo postavení kolísat, zejména díky svržení jeho příbuzného, ruského caraMikuláše II. a neschopnosti německého císaře Viléma II. poskytovat mu efektivní podporu.[89] V červnu byl donucen přistoupit na podmínky Dohody, načež záhy odstoupil z trůnu a emigroval doŠvýcarska. Na jeho místo nastoupil nový králAlexandr. Moc nad celým Řeckem převzal Venizelův kabinet, který se již před královým pádem zapojil do ozbrojeného boje proti Ústředním mocnostem.
Po získání moci zavedli teror zase venizelisté, kteří se soustředili na důsledné očištění státního aparátu od královských přívrženců. Ke stabilizaci své moci nastartovali i řadu sociálních a hospodářských reforem, mimo jiné i přerozdělení velkého pozemkového majetku ve prospěch bezzemků.[90] Značná pozornost byla zaměřena na vojenské složky, což přineslo Řecku řadu úspěchů. V září1918 se podařilo prolomit nasoluňské frontě nepřátelskou obranu a postoupit na území Bulharska a Řecka. Mimo jiné i díky těmto operacím přistoupily Bulharsko a Osmanská říše na uzavření míru. O něco později tak vstoupily řecké jednotky do hlavního města poražené Osmanské říše –Istanbulu.
Územní vývoj řeckého státu během 19. a 20. století
Díky Venizelovu diplomatickému úsilí se podařilo pro Řecko na základěsévreské mírové smlouvy získat oblast západní a východníThrákie, poloostrovGallipoli a část Malé Asie kolem městaSmyrny. Tuto smlouvu však kromArménů,Řeků aVelké Británie nikdo nebral v potaz.[91] Na území rozpadající se Osmanské říše se vytvořilo turecké nacionalistické hnutí pod vedenímMustafa Kemala, zvaného pozdějiAtatürk, které mělo v plánu zvrátit situaci nastolenou po smlouvě vSèvres. Řekové však hodlali využít tohoto hnutí pro další expanzi do Malé Asie.[91]
Územní rozmach Řecka ale nebyl doprovázen příznivým hospodářským vývojem, takže se proti Venizelově vláda začala zvedat vlna odporu. Ten si toho nebyl vědom, a aby oficiálně získal podporu pro tažení v Malé Asii, probíhající od června1920, rozhodl se vypsat nové volby. Část řecké veřejnosti, projevující nesouhlas nad ustavičnými válkami probíhajícími téměř nepřetržitě od roku1912 a rozsáhlou korupcí v liberály řízeném státě,[92] proto volila Venizelovy odpůrce, kteří slibovali ukončení maloasijského tažení a nastolení míru – royalisty. Ti poté na základě volebních výsledků vytvořili nový kabinet, který vynaložil značné úsilí, aby se do Řecka vrátil král Konstantin a zaplnil tak uprázdněné po svém synoviAlexandrovi, který toho roku mezitím zemřel.
V rozporu se svými sliby pak s nově příchozivším králem Konstantinem, který byl zpět do Řecka pozván po zmanipulovaném referendu,[92] pokračovala vláda nadále v tažení do nitra Malé Asie, kde se snažila dobýt hlavní základnu kemalistického odboje –Ankaru. Díky klesající podpořevelmocí,logistickým problémům a odvolání některých důstojníků se ale válka začala vyvíjet ve prospěchTurecka. V srpnu1922 odstartovalo turecké hnutí mohutnou ofenzívu, jež vyústila i v obsazení Smyrny a vypálení řeckých a arménských čtvrtí města. Pádem Smyrny tak zanikla poslední snaha Řeků o dokončení plánuVelké myšlenky na znovudobytí ztracených území.
Špatné vnitropolitické i zahraniční situace využili někteří představitelé armády k ozbrojenému převratu proti králi a royalistickému kabinetu. Zároveň s tím odešel král opět do exilu a někteří představitelé svrženého režimu byli odsouzeni k trestu smrti. Velitelé puče poté povolali ze zahraničí zpětEleftheria Venizela, aby hájil řecké zájmy při revizisèvreské smlouvy vešvýcarském městěLausanne. Zde bylo dohodnuto, přes značné Venizelovo úsilí, předáníSmyrny i východníThrákie zpět Turkům. V souvislosti s tím se začal projednávat i problém výměny obyvatelstva. Vývoj války totiž donutil množství tureckých Řeků, vystavených protiřeckýmpogromům ze strany nacionálního tureckého hnutí, aby hledali útočiště na řecké půdě. Spolu s nimi přišli do Řecka i obyvatelé řeckého původu zBulharska a oblastí kolem Černého moře. Celkový počet imigrantů čítal roku1928 přes 1 200 000 osob.[93] Přes odmítavý postoj domácího obyvatelstva[93] byli příchozí Řekové pro stát přínosem. Podíleli se totiž na nové ekonomické konjunktuře státu, stejně jako na kulturním vývoji.
Královský režim (tehdy vládl Konstantinův synJiří II.) se mezitím definitivně zdiskreditoval při nezdařeném pokusu o převrat roku1923 řízený z pozadí pozdějším diktátoremIoannem Metaxasem. Král byl v té době obviňován ze sympatií k pučistům a liberální strany, které vyhrály v prosinci téhož roku volby, přistoupily v březnu1924 ke zrušenímonarchie a nastolenírepubliky. Další vývoj nově proklamované Řecké republiky charakterizovala zejména špatná vnitropolitická situace. Krom tří voleb se během let 1924 až1928 odehrály tři pokusy o převrat a na čas se také ustanovily dvě vojenské diktatury (prvním diktátorem bylTheodoros Pangalis vládnoucí v letech1925 až1926, poté ho svrhl další uzurpátorGeorgios Kondylis, jenž ovšem ustoupil společnému tlaku parlamentních stran a svolil ke konání voleb bez vlastní účasti).[94] O nápravu poměrů se znovu pokusil Eleftherios Venizelos, kterého pověřil sestavením nového kabinetu tehdejší prezidentPavlos Kunduriotis. Venizelos a jeho politická stranaSvaz liberálů si následující období vedli v politice a řízení vývoje státu úspěšně. Státní zřízení se konsolidovalo a Venizelovo působení v letech 1928 až 1932 je díky kladnému hospodářskému a kulturnímu vývoji považováno za zlatou éru Řecké republiky v jejím meziválečném období.[95]
Do Venizelových plánů na obnovu řeckého státu však zasáhlavelká hospodářská krize, znamenající katastrofální důsledky pro řecké hospodářství, což se projevilo mimo jiné i v notném snížení Venizelovy popularity. Následující volby dopadly pro Venizela a jeho přívržence neslavně. Nejvíce hlasů získalaLidová strana v čele sPanajisem Tsaldarisem. Za této situace se odehrál pokus o puč proti nové vládě zorganizovanýNikolaosem Plastirasem, ten byl ale neúspěšný a znamenal opětovné zhoršení Venizelova postavení. Toho využili přívrženci pravicových stran – začali rozdmýchávat protilevicové postoje a propouštět či dokonce zatýkat a deportovat ze země nepravicově smýšlející příslušníky ozbrojených sil i státní správy. Levice na tyto vládní kroky reagovala organizováním tajných organizací, připravujících se na násilné řešení tehdejšího mocenského zápolení. O dva roky později došlo k novému pokusu o převrat, tentokrát již pod vedením samotného Eleftheria Venizela. Ten ale skončil obdobným způsobem jako Plastirasův puč. Tři spoluúčastníci na puči byli popraveni a Venizelovi nezbylo než znovu odejít do zahraničí, kde roku1936 zemřel. Zatímco se pokračovalo v zastrašování opozice, rozhodla vláda vypsat nové volby. Přes opětovné vítězstvíLidové strany se iniciativy chopili dva pravicoví extrémističtí politikovéIoannis Metaxas aGeorgios Kondylis. Jejich přičiněním byla znovu obnovena monarchie a králJiří II. se po dvanácti letech ve vyhnanství vrátil zpět, aby usedl na řecký trůn.
V dalším politickém boji se nejvýznamněji prosadil právě Metaxas, který za podpory Jiřího II. vojenským převratem uskutečněným 4. srpna 1936 (oficiálně zdůvodněným jako zákrok proti možnostibolševického povstání) na sebe strhl veškerou moc. Nový Metaxasův režim měl výrazně autoritativní atotalitní charakter. Stát zasahoval do každodenního života a cíleně potlačoval jakoukoliv opozici. Všichni Metaxasovi spolupracovníci, kteří se účastnili chodu státu, pouze vykonávali jeho příkazy. Jak se vyjádřil jeden z nich:
„
Diktatura byla jako číslo 1 000 000, bez Metaxase však znamenala pouze šest nul.
Široká veřejnost, přestože se otevřeně nepostavila vůči Metaxasovi na odpor, ale nikdy nepřijala jeho autokratické smýšlení.[97] Přes omezení demokratického života probíhal v Řecku pozitivní hospodářský vývoj, a to vprůmyslu,zemědělství a také vlodní dopravě (řecké loďstvo dosahovalo celkovétonáže 1 870 000 tun a řadilo se tak na desáté místo na světě).[98]
území okupované Bulharskem(zeleně ohraničené území okupováno Bulharskem pod německou kontrolou od července 1943)
Dodekanéské ostrovy patřící Itálii od roku 1912
Po zahájení druhé světové války roku1939 uplatňoval Metaxas probritsky zaměřený kurs a Řecko zůstávalo ve válce nadáleneutrální. Stále více se však zvyšovaly nátlakyMussolinihofašistického italského režimu. Když italský velvyslanec předložil Metaxasovi ultimátní požadavky (například umístění italských jednotek v zemi), byl odmítnut se slovy"Alors c'est la guerre" (pak bude válka).[99] NatoItálie zahájila pozemní invazi na řecké území. Den odmítnutí požadavků neboliden"Ochi" (ne) se dodnes v Řecku slaví jako státní svátek.
Počáteční úspěšný italský postup byly záhy zmařen řeckou protiofenzívou, která zahnala italskou armádu zpět na Itálií okupovanéalbánské území. Řecké jednotky se dostaly až do blízkosti významných městBerat aVlora, dobýt tyto dva strategické body se jim však nepodařilo. Ponížení svého italského souseda však nemínil přihlížetAdolf Hitler. Vyslal do Řecka vlastní jednotky a ty si ve spolupráci s Bulharskem a Itálií, navzdory příchodu britské armády z Egypta, celé Řeckopostupně podrobily.
Obsazené území bylo systematicky hospodářsky drancováno a domácí obyvatelstvo vystaveno útlaku. Ještě horší postavení měloobyvatelstvo židovského původu, například soluňská židovská komunita čítající přes 60 000 osob byla roku1942 zbavena všech majetkových práv a o rok později poslána dokoncentračního tábora vOsvětimi.[100] K utrpení obyvatelstva přispěly ihladomory způsobené spojeneckou námořní blokádou.[101]
Už od roku 1941 se začal proti okupaci organizovat masový odpor. Velkou roli zde hráli mimo jiných ikomunisté, dále se odporu účastnily i organizace pravicového zaměření. Již v průběhu let 1942 až 1943 zaznamenal řecký odboj značné úspěchy. Krom osvobození části území s odbojem navázali těsnější spolupráci Britové, což se mimo jiné projevilo takzvanouvojenskou dohodou, kde bylpartyzánům oficiálně přiznán status spojenecké armády.[102] Komunisté zároveň udržovali i kontakty například sjugoslávským vůdcem partyzánůJosipem Broz Titem. Avšak již brzy byla spolupráce mezi částmi řeckého odboje narušeno a dokonce mezi komunisty (ELAS) a příslušníky pravicových členů odboje (EDES) došlo k ozbrojenému konfliktu. Přes vzájemné spory se podařilo odboji nadále bojovat proti německým okupantům (Itálie v létě roku 1943 kapitulovala). Jejich úsilí bylo korunováno úspěchem. Od září1944 se začaly německé jednotky stahovat a v polovině října se v Řecku vylodil britský vojenský kontingent a o několik dní později i řecká vláda v čele sGeorgiem Papandreem. Tažení proti německé agresi tedy během podzimu roku 1944 úspěšně skončilo.
Po osvobození se vztahy mezikomunisty a příslušníkypravicové části politického spektra dále vyhrotily. Komunisté vytvořili vlastní vládu a započaliboj proti legální vládě v Athénách. Vzhledem k podpoře Papandreovy vlády Brity a Američany došlo k porážce komunistických povstalců a upevnění monarchistického režimu, v jehož čele stál po smrti Jiřího II. jeho bratrPavel.
Nové řecké domy postavené za podpory Marshallova plánu
Země se po druhé světové válce a po vnitřním konfliktu nacházela ve špatném stavu, avšak za americké finanční pomoci v rámciMarshallova plánu se začalo hospodářství pomalu zotavovat. Problémem byl ale nedemokratický režim v zemi, v němž armádní složky zasahovaly do politického procesu. To se projevilo například za vlády bývalého armádního činitele a nyní politikaAlexandra Papagose a jeho stranyPolitické sjednocení, kdy byli řečtí občané rozděleni do několika skupin podle svého názorového postoje vůči režimu. Přes tyto projevy neplnohodnotného demokratického vývoje docházelo díky reformním opatřením v oblasti ekonomiky od poloviny padesátých let k hospodářskému vzestupu. Spolu s tím se ale dále prohlubovala sociální diferenciace. Z hospodářského vývoje tak nejvíce těžili příslušníci státní byrokracie a armády, loďaři a podnikatelé v nevýrobních odvětvích. Tyto sociální skupiny tvořily oporu pravicového režimu.[103] Zahraniční vztahy Řecka se upíraly směrem k západním spojencům – Řecko vstoupilo doNATO a později bylo přidruženým členemEvropského společenství. Přesto jeho pozice oslabovala zejména otázka samostatnostiKypru, který se nadále nacházel pod svrchovaností Velké Británie a na němž kromě Řeků žila i početná turecká menšina. Zápolení o Kypr a jeho budoucí vývoj (a případné uskutečněníenosis, tedy spojení s Řeckem) s Tureckou republikou (několikrát hrozil i vojenský konflikt) ohrožoval zahraniční postavení Řecka a zároveň ovlivňoval i jeho vnitropolitickou situaci.
Po Papagosově smrti nastoupil do vedení státu na základě rozhodnutí králeKonstantínos Karamanlís, který záhy zformoval vlastní politickou stranuRadikální svaz. Pokračoval v politice svého předchůdce a státní aparát se tak pouštěl do odhalování skutečných či vymyšlených komunistických spiknutí. Mimo jiné až do roku 1961 s odpovědností a iniciativou vlády vytvořil mechanismus kontroly tisku a informací, s cílem podpory v podstatě autoritářského režimu.[zdroj?] V zájmu posílení vlastní moci hodlal Karamanlis prosadit i změnu ústavy, to se mu však pro odpor levicových stran a příslušníků levého středu nepodařilo. Jeho pozici však začaly podkopávat nejen aktivity opozičních stran, ale i neschopnost získat kontrolu nad vlastními spolupracovníky. Zklamán vývojem se rozhodl rezignovat.
Po jeho odstoupení vyhrál následné volbySvaz středuGeorgia Papandrea. Nová vláda se pokusila liberalizovat celý systém, avšak narazila na odpor příslušníků dosavadních mocenských skupin. Roku 1965 se pokusil Papandreu propustit člena vlády a ministra obrany, generála Petrose Garufalise. To však odmítl nový králKosntantin II. vládnoucí po smrti svého otce od roku 1964. Následovalo dvouleté období politické krize, které využila skupinka důstojníků (takzvanířečtí plukovníci) v čele sGeorgiem Papadopulem k uskutečnění státního převratu a nastolení vlády vojenské junty.
V noci z 20. na 21. dubna 1967 provedli tři armádní důstojníciGeorgios Papadopulos,Nikolaos Makarezos aStylianos Pattakos státní převrat a zavedli v zemi výjimečný stav. Záhy byl rozpuštěn parlament a vlády v zemi se ujala vojenskádiktatura (junta) sultrancionálními a protilevicovými rysy.[104] Následně se junta začala zbavovat svých odpůrců ve všech významných oblastech kulturního a společenského života. Řecký král Konstantin II. po nezdařeném ozbrojeném povstání proti režimu opustil zemi. Junta na to reagovala ustavením regenta a ve chvíli, kdy bylo jasné, že se Konstantin do Řecka nevrátí, bylamonarchie zrušena a vůdčí postava diktatury, Georgios Papadopulos, se jmenoval prezidentem a stal se tak oficiálněhlavou řeckého státu.
Režim se projevoval odporem vůči všemu modernímu. Stávky byly postaveny mimo zákon a zakázáno bylo poslouchání moderní hudby, nošení minisukní a muži nesměli nosit dlouhé vlasy. Vyučovat se nesměla sociologie a důsledkem silného protislovanského sentimentu řecké vojenské vlády nebyla dovolena ani výuka bulharštiny a ruštiny.[105]
První roky zaručovala stabilitu režimu nadále rostoucí ekonomika. Základy tohoto vývoje však nebyly následkem vlády junty, ale reformami a procesy nastartovanými před ozbrojeným převzetím moci. V zahraniční politice režim spolupracoval se Spojenými státy, což vyvolávalo mezi řeckou veřejností vůči USA velkou nevraživost a objevily se dokonce názory, že se Američané na vojenském převratu podíleli.[106] Zesílení opozice proti režimu se odehrálo roku 1973 v souvislosti se zhoršením hospodářského vývoje. Diktaturu nezachránil ani převrat pod vedením generálaDimitriose Ioannidise, který svrhl Papadopulose, avšak nezasedl do vlády a řídil chod státu z ústraní.[107] Pokusy o postupnou liberalizaci režimu se nesetkávaly s úspěchem, vzhledem ke stále se horšící ekonomické situaci (například na rozdíl od let 1967 až 1972, kdy seinflace pohybovala kolem 2,5%,[108] dosáhla v roce 1974 hodnoty 33%[107]). Angažovanost junty na Kypru, kde došlo ke svržení demokraticky zvoleného prezidentaMakariose a nastolení podobné diktatury jako v Řecku, krizi junty vyhrotila. Obyvatelstvo vypovědělo diktatuře poslušnost. Mezitím byl do Řecka povolán zpět Konstantinos Karamanlis a tehdejší prezident a generál Faidon Gizikis informoval Dimitriose Ioannidise, že období nadvlády diktatury skončilo a spolu s tím i řeckou veřejnost, že se ozbrojené síly rozhodly navrátit moc do rukou civilní vlády.[109]
NovýpremiérKonstantínos Karamanlís za svého pobytu v západní Evropě prodělal zásadní změnu názorů na vedení státu a uvědomoval si také, že represivní kurz padesátých a šedesátých let není již nadále možný. Rozhodl se proto reformovat státní systém, ovšem postup odstraňování projuntovských osob v armádě a na dalších důležitých postech probíhal jeho přičiněním v některých případech liknavě. To bylo dáno snahou o stabilizaci vnitropolitické situace i zahraničního postavení Řecka, které bylo ohroženo zejména nebezpečím války sTureckem. Například vůdčí osobnosti diktatury (mimo jiné iGeorgios Papadopulos) tak nebyly zatknuty ihned, ale až v průběhu roku 1974.
Vztahy s Tureckem notně poškodil zásah junty naKypru. Turecká republika toho využila a zabrala 37% kyperského území. K vojenskému střetu mezi Řeckem a Tureckem (který Karamanlis zvažoval[110]) však nedošlo a hranice postupu tureckých vojsk do dneška od sebe odděluje řeckou a tureckou komunitu.[110]
Po ustanovení vládynárodní jednoty se začal nový demokratický režim pomalu upevňovat. Na 17. listopad 1974 bylo stanoveno konání nových voleb a Karamanlis do nich vstoupil spolu s nově utvořenou stranouNová demokracie. Největším konkurentem Karamanlise se v následujících letech stalAndreas Papandreu se svojí stranouPanhelénské socialistické hnutí (zkráceněPASOK). Tato strana si zakládala na radikální zahraniční i domácí politické linii (například byla součástí jejího programu snaha o vystoupení zNATO, odmítavý postoj zachovávalo i kEvropskému společenství). Volby nakonec vyhrálaNová demokracie a to mimo jiné díky tomu, že se Karamanlis jevil větší části populace jako záruka stability země. Nová vláda přistoupila k vypracování ústavy a k uskutečnění referenda o státním zřízení, kde si voliči vybírali mezi monarchií a republikou. Výsledek plebiscitu nakonec dopadl skoro 70% proti znovunastolení království[111] a Řecko tak zůstalo nadále republikou.
V nadcházejících letech sepolitické spektrum téměř neměnilo. Dvěma nejsilnějšími stranami nadále zůstávaly levicovýPASOK a pravicováNová demokracie. Roku 1981 zásluhou Karamanlise vstoupilo Řecko do Evropského společenství. Špatná hospodářská situace se ale podepsala na ztrátě popularity vlády a příští volby vyhrál v té době opozičníPASOK, který během let 1977–81 zásadním způsobem revidovala svůj dosavadní politický program.[112] Přes snahy nové vlády Andrease Papandrea vytvořit stát se silnou sociální podporou a s prosperujícím hospodářstvím ve dvou funkčních obdobích v letech 1981 až 1989 se řecká ekonomika rozvíjela jen postupně. Rozsáhlé programy vlády navíc znamenaly značné finanční výdaje, což se projevilo ve schodku státního rozpočtu a posléze i v nutnosti rušit původní sociální výdobytky (například zrušení zvyšování mezd vzhledem k růstuinflace či bezplatné lékařské služby).
Řecko se po rozpadukomunistických režimů naBalkáně snažilo hrát v této době roli stabilizačního prvku, avšak snaha o udrženíJugoslávie a podporaMiloševićova režimu naopak vedla k rozporům se západoevropskými spojenci. Dalším problémem bylo vytvoření novéhomakedonského státu, jehož existence podle mínění řecké vlády ohrožovala územní integritu Řecka. Postupem doby se ale částečně uvolnilo napětí a Řecko později spolu s postupným hospodářským růstem zaujalo v rámci Balkánu silnější pozici. V 90. letech též došlo k normalizaci vztahů s Tureckem.
Změny přinesl i nový vnitropolitický vývoj. Obě velké strany se co do politických názorů částečně přiblížily ke střednímu proudu a rozdíly mezi nimi se poněkud setřely.[113] Na počátku nového tisíciletí se Řecko dočkalo dvou úspěchů – podruhé byly totiž v Athénách konányolympijské hry a roku 2002 bylo v zemi zavedenoeuro (až později ale vyšlo najevo, že hospodářské výsledky byly záměrně upravovány a země ve skutečnostimaastrichtská kritéria pro vstup do eurozóny nesplňovala).
Tato část článku potřebuje aktualizaci, neboť obsahuje zastaralé informace.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že jivylepšíte, aby odrážela aktuální stav a nedávné události. Podívejte se též nadiskusní stránku, zda tam nejsou náměty k doplnění. Historické informace nemažte, raději je převeďte do minulého času a případně přesuňte do části článku věnované dějinám.
Tak jako ostatní země zasáhla citelně Řeckohospodářská krize. Řecký rozpočtový deficit v roce 2009 dosáhl 13,6%hrubého domácího produktu.[114] Výměnou za finanční pomoc od Evropské unie v hodnotě 110 miliard eur se řecká vláda zavázala k rozsáhlým finančním škrtům.[114] To po celé zemi vyvolalo rozsáhlé stávky.[115] Úsporná opatření budou mít pravděpodobně řadu negativních dopadů, mimo jiné i pokles ekonomiky a růst nezaměstnanosti.[114] Krom toho se země nadále potýká s dalšími problémy, předevšímkorupcí,klientelismem, nadbytečnoubyrokracií ašedou ekonomikou.[113] Přes pookřání vztahů s Tureckem také nadále není vyřešen problém Kypru. Ten totiž zůstává rozdělen natureckou ařeckou část (zatímco turecká část není mezinárodně uznávána, řecká byla roku 2004 přijata do Evropské unie).
↑*HONZÁK, František; NEŠKUDLA, Bořek; PEČENKA, Marek a kol.Evropa v proměnách staletí. Praha: LIBRI, 1992.ISBN80-85983-30-3. S. 320. Dále jen [Honzák, Pečenka].
CIRONIS, Petros.Akce "Řecké děti 1948": Dokumenty, vzpomínky a komentáře na emigraci helénských dětí v roce 1948 do Československa. Rokycany: Státní okresní archiv Rokycany, 2001. 265 s. (česky, řecky)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
