| Dějiny Česka |
|---|
 |
|
|
Dějiny Česka jsou historií jak dnešníČeské republiky, tak států, které jí předcházely, a území, na kterém republika leží. Vzhledem k poloze ve střední Evropě se dějiny Česka z části prolínají především s dějinamiSvaté říše římské,německými státy, sRakouskem,Polskem a oblastíUher. Od 16. století se pak dějiny českého národa v důsledku existence společného státu prolínají s dalšími státyHabsburské monarchie, v letech 1918–1992 se pak díky existenciČeskoslovenska prolínají především s dějinamiSlováků aSlovenska, od počátku 21. století pak s dějinamiEvropské unie.
Historielidského osídlení na území České republiky trvá odnejstaršího paleolitu.Karel Valoch získal doklady o nejstarším osídlení našich zemí v době před asi 600 000 lety a předložil také jeden z nejstarších dokladů o užívání ohně v Evropě.
Prvnílidé dnešního typu se objevili v Evropě v mladém paleolitu před asi 40 tisíci lety. Během krátké doby nahradilineandertálce, kteří žili na území Evropy stovky tisíc let.[1] Moderní genetické výzkumy zjistily, že současní obyvatelé Česka jsou potomci několika pravěkých migračních vln.[2][3] Na jejich původu se podílelimezolitičtí lovci a sběrači pocházející z kromaňonské populace, která obývala Evropu během poslednídoby ledové,[4] dále neolitičtí zemědělci, kteří se do Evropy začali stěhovat před 9000 lety z Anatolie běhemneolitické revoluce v zemědělství, a nakonec pastevcijámové kultury,[5] kteří se stěhovali zpontsko-kaspické stepi ve východní Evropě v souvislosti sindoevropskými migracemi před 5000 lety.[6]
Nejstaršími obyvateli, které známe jménem, byliKeltové, po nich přišliGermáni aSlované. Slované zde vytvořili první politické celky,Sámovu říši (kolem roku 630) aVelkou Moravu (9. století). V té době sem proniklo křesťanství.sv. Cyril a Metoděj přišli na Velkou Moravu roku 863. V 10. století se kolem středočeského kmeneČechů začalo vytvářetČeské knížectví, vedené rodemPřemyslovců. Postupně se rozšířilo a upevnilo, získalo své světce (sv. Václav,sv. Ludmila asv. Vojtěch z roduSlavníkovců) a biskupství (973), jeho centrem se stalPražský hrad. Václavův bratr a nástupceBoleslav I. (935–972) k přemyslovským državám připojilMoravu. Počátkem11. století se knížectví stalo lénemSvaté říše římské.
Přemysl Otakar I. (1197–1230) získal prestižní titul dědičného krále, což stvrdilaZlatá bula sicilská (1212). Rozsáhlé územní zisky zaznamenaloČeské království díky dobyvačné politice králePřemysla Otakara II. (1253–1278). V době vlády jeho syna,Václava II. (1278–1305) se začalo v Kutné Hoře těžitstříbro, což mělo pozitivní vliv na ekonomiku země. VraždouVáclava III. roku1306 však vymřel rod Přemyslovců po meči a nastoupila dynastieLucemburků. K nim patřil úspěšný vládceKarel IV. (1346–1378), mimo jiné zakladatelpražské univerzity (1348), první ve střední Evropě. Následující období však výrazně poznamenalyhusitské války, které vznikly po smrti králeVáclava IV. v souvislosti s odporemřímskokatolické církve proti upevnění reformního proudu v českém křesťanství, v historiografii zvaného jakohusitství. Významnou osobností tohoto hnutí bylMistr Jan Hus, upálený v roce1415 v německéKostnici pro údajnékacířství. Mezi husity a katolíky se rozpoutala občanská válka, v jejímž průběhu husité na čas ovládli velkou část Českého království. Nadto bylo podniknuto několik křižáckých tažení z německého území, která však byla husitskými vojsky pod velenímJana Žižky z Trocnova a po jeho smrti v roce 1424 knězeProkopa Holého úspěšně odražena. Tyto války a vládu husitů v zemi ukončila až dohoda římskokatolické církve s umírněnou částí husitů naBasilejském koncilu a následnábitva u Lipan roku1434, ve které byli radikální husité poraženi. Spory mezi katolíky a husity byly dočasně urovnány a v osoběJiřího z Poděbrad (kraloval v letech 1458–1471) Čechám úspěšně vládl umírněný husita, který jako jeden z prvních evropských politiků přišel s myšlenkou částečnéevropské integrace s posláním zajistit mír. Po něm několik desítek let vládli králové z dynastieJagellonců, pak roku1526 nastoupiliHabsburkové, kteří Českému království vládli až do roku 1918 a české země začlenili do rozsáhlé říše s centrem veVídni.
V době vládyRudolfa II. (1576–1611) zažilyČeské země kulturní a vědecký rozkvět. Roku 1618 došlo k neúspěšnémustavovskému povstání nekatolíků, jehož následkem bylarekatolizace a ničivátřicetiletá válka. V následujícímbarokním období české země zažily kulturní rozkvět, čeština se však postupně stávala jazykem pouze nevzdělaných vrstev. Obtížná byla rovněž situace obyvatel venkova, kteří mnohdy museli část týdne povinně pracovat na panské půdě. CísařovnaMarie Terezie (1740–1780) zahájilaosvícenské reformy, například prosadila povinnou školní docházku a zreformovala armádu. Byla však nucena přenechatPrusku většinuSlezska aKladsko, tedy tradiční součásti Českých zemí. V reformách pokračoval i její synJosef II. (1780–1790), který roku 1781 zrušilnevolnictví a zlepšil tak postavení nižších vrstev na venkově. Císař Josef II. zavedl výlučné používáníněmčiny na úřadech i v českých zemích.
Koncem18. století započalonárodní obrození, jež umožnilo vznik moderního českého národa a upevnění jeho politické síly a také obnovu významu češtiny. Ve druhé polovině19. století za vlády císařeFrantiška Josefa I. (1848–1916) proběhla rychlá modernizace aindustrializace českého území, rozkvět zažila rovněž kultura. Toto období je však poznamenáno častými spory meziČechy a v Českých zemích žijícímiNěmci. Byly učiněny první kroky k ustanovení demokracie a moderní občanské společnosti, od roku 1861 platila poměrně liberální ústava a stále větší vrstvy obyvatelstva získávaly volební právo (roku 1907 jej pak získali všichni dospělí muži).
Habsburská říše zaniklaprvní světovou válkou (1914–1918). Na jejích troskách mimo jiné vzniklo demokratickéČeskoslovensko (vyhlášeno 28. října 1918). Jeho prvním prezidentem byl filozof a vysokoškolský profesorTomáš Garrigue Masaryk (1918–1935). Československá republika zavedla volební právo i pro ženy a v meziválečném období se postupně stala jediným demokratickým státem ve střední a východní Evropě. Zažila rovněž kulturní a hospodářský rozkvět. Problém však představovaly spory mezi Čechy a Němci, jejichž značná část se postupně dostala pod větší či menší vlivnacistického Německa. Roku 1938 nacistické Německo obsadilo část území obývanou většinově Němci a následujícího roku obsadilo i zbytek státu, kde mezitím demokracii nahradilo autoritářské konzervativní zřízení.Protektorát Čechy a Morava byl loutkovým státem v rukou nacistů. Na pozadídruhé světové války (1939–1945) ve velkém probíhalo vraždění nepřátel režimu,Židů aRomů. Zároveň probíhal vcelku výrazný odboj, a to jak domácí, tak vojenský ve spolupráci sVelkou Británií aSovětským svazem. Po osvobození sovětskou a americkou armádou s přispěním vlastníhočeskoslovenského odboje se roku 1945 Československo obnovilo, demokracie však již byla značně omezená. V letech 1945–1946 proběhlodsun sudetských Němců, který provázelo extrémně četné násilí a protiprávní jednání.V únoru 1948 provedli převratkomunisté, kteří vládli zcela autoritativně a plnili příkazySovětského svazu. Roku 1968 došlo k pokusu režim demokratizovat, takzvanépražské jaro však bylo 21. srpna 1968 poraženovojenskou intervencí komunistických zemí v čele se Sovětským svazem. V roce 1989 se projevila celkovákrize sovětského bloku a Čechoslováci dokázalisametovou revolucí komunistický režim nenásilně svrhnout. Nedokázali však udržet jednotu státu, a tak se Československo k 1. lednu 1993 nenásilněrozdělilo na Českou republiku aSlovenskou republiku.
Česko se politicky vrátilo kZápadu a liberální demokracii. Prezidentem byl zvolen někdejší protikomunistický disident a jeden z hlavních aktérů Sametové revoluce, spisovatel, dramatik a obhájce lidských právVáclav Havel (1989–2003). Roku 1999 bylo Česko přijato doSeveroatlantické aliance a roku 2004 vstoupilo doEvropské unie.
Nejstarší nálezy člověka na území Česka pocházejí z obdobínejstaršího paleolitu (2.5 milionu – 750 tis.B. P.). V obdobístarého paleolitu (750 tis. – 250 tis. B. P.), zde žilHomo erectus případněHomo heidelbergensis, tvůrci tzv.acheulské kultury, kteří používali mj.pěstní klín. V obdobístředního paleolitu (250 tis. – 40 tis.) se na území ČR vystřídalo několik paleolitických kultur, jejichž nositelem byl v mladší fázi předevšímHomo neanderthalensis.
Smladým paleolitem (45 tis. (Koněpruské jeskyně[7]) – 12 tis. B. P.) je spojen první doložený výskyt člověka dnešního typu (Homo sapiens sapiens) na území České republiky.Pavlovienská naleziště na Moravě se stala světoznámými díky nálezům sídlištního i hrobového charakteru, které svědčí o lovecké společnosti, která již pravděpodobně žila polousedlým způsobem života, dokázala vypalovat keramiku či splétat z travin rohože a dále se vyznačovala uměleckým projevem se symbolickým podtextem (venuše, plastiky zvířat z pálené hlíny, šperky z ulit,mamutoviny a zubů, řezbami zdobené nástroje z mamutoviny atd.), který vedle dokladů o rituálních pohřbech svědčí o jisté duchovní kultuře.[8] Kombinace sílícího lovu pravěkými populacemi člověka a změn klimatu během poslednídoby ledové pravděpodobně přispěla kvymírání některých druhůpleistocenní megafauny.
Neolit na území Česka je reprezentovánkulturou s lineární keramikou, na kterou navazujekultura s vypíchanou keramikou. Na Moravě se na konci neolitu objevujekultura s moravskou malovanou keramikou ovlivněnálengyelským kulturním okruhem. Obyvatelstvo se v této době živilo především zemědělstvím (různě intenzivně doplňovaným lovem, sběrem, rybolovem). Lidé žili v malých osadách v tzv.dlouhých domech. Již na koncikultury s lineární keramikou se objevují výšinná sídliště, v závěru neolitu vznikajírondely: velké, nejčastěji kruhové stavby nejasného účelu.
Pozdní doba kamenná čilieneolit na území Česka přináší další objevy a technologie (kolo, užitírádla, využití dobytka k orbě, sporadickyměď). Na českém území se během eneolitu vystřídalo či spolu soužilo velké množství kultur:lengyelská kultura,jordanovská kultura,michelsberská kultura,kultura s nálevkovitými poháry,badenská kultura,řivnáčská kultura,jevišovická kultura,chamská kultura,bošácká skupina,kultura kulovitých amfor,kultura se šňůrovou keramikou,kultura se zvoncovitými poháry. Podle některých vědců byla kultura se šňůrovou keramikou, která vzešla z migrace lidujámové kultury, společným předkem pro pozdějšíkeltské,germánské,baltské,slovanské a možná i některéitalické indoevropské jazyky.[9]
Na eneolit navázaladoba bronzová (2000 – 800 př. n. l.), kdy se začalo významně uplatňovat zpracování kovů. Velmi pravděpodobně to vedlo k vytváření skupin specialistů (horníků, hutníků, ale i obchodníků apod.). Z archeologických nálezů je možné doložit výraznějšístratifikaci společnosti (bohaté hroby). Rozvíjí se dálkový obchod. Archeologické nálezy také dovolují spekulovat o náplni náboženských představ (sluneční kult). Opět české území poznalo velké množství kultur:únětická kultura,nitranská kultura,kultura Chłopice-Veselé,Věteřovská skupina,komplex mohylových kultur (českofalcká,středodunajská),kultura lužických popelnicových polí,kultury knovízská aštítarská,milavečská kultura,nynická skupina,velatická apodolská kultura.
Staršídoba železná čili halštatská (800 – 450 př. n. l.) byla již typická širokým užitím železa. Střední Evropa se dostala do bližších kontaktů se Středomořím. Změnila se i společnost, která se dostala snad i na úroveň vojenského náčelnictví. Kultury doby halštatské na českém území jsouhalštatská mohylová kultura,bylanská kultura v Čechách,slezskoplatěnická kultura na severní ahorákovská kultura na jižní Moravě.
Na české území se snad už v 2. polovině 5. století př. n. l., tedy v mladší době železné, dostaliKeltové, prvníetnikum, jehož jméno je známo z písemných pramenů. Do 4. století před n. l. obsadili všechny zemědělsky využitelné oblasti. Jméno v Čechách sídlícího kmeneBójů dalo zemi její latinský názevBoiohaemum (Země Bójů), pozdějiBohemia. Na jižní Moravu v první vlně v 5. století přišliVolkové-Tektoságové, v 1. polovině 4. století se předpokládá příchod další vlny z Podunají. O kultuře středoevropskýchKeltů se mluví jako olaténské kultuře.[10]
Doba římská na území Česka začíná kolem roku 50 př. n. l. Tehdy zemi po odchoduKeltů obsadily převážněgermánské kmeny. V severních Čechách se v té době udržela ještě kulturně smíšenákobylská skupina. Krátce před přelomem letopočtu se na jižní Moravě usadiliKvádové a v ČecháchMarobudoviMarkomani (horizont Marobudovy říše), po jeho útěku zde zbytky zůstaly asi až do počátku 5. století. Od 2. století ze severu pronikalapřevorská kultura (na Moravě o ní jsou doklady již od počátků doby římské) a v 1. polovině 3. století přišlo do Čech nové obyvatelstvo z Polabí. Tyto nové skupiny obyvatelstva se v 2. polovině 3. století rozšířily i na Moravu (kostelecká skupina). Zároveň jsou na jižní Moravě dlouhodobě zkoumány lokality, které svědčí o působení římských jednotek v obdobímarkomanských válek (Mušov), v roce 2001 byla doložena jejich přítomnost až vOlomouci-Neředíně.[11]
Dobastěhování národů (380/400 – cca 568) začíná úbytkem obyvatelstva; pravděpodobně aspoň část lidí odešla roku406 sVandaly aAlany; oMarkomanech se uvažuje, že odešli v 1. polovině 5. století doNorica. V 5. století se přinejmenším na Moravě projevil chaos způsobenýhunským vpádem podAttilovým vedením a přišlo sem nové obyvatelstvo z Podunají. Na jižní Moravě se snad podle některých archeologů usadiliHerulové, kteří zde vydrželi až do počátku6. století, kdy byli poraženiLangobardy. V Čechách se v 1. třetině 5. století prosadilavinařická skupina, uvažuje se i o přítomnosti hunské nobility (hroby s koňskými postroji). Na konci 5. století se proti proudu Labe do Čech dostaliLangobardi (spolu s menším počtemDurynků), načas se zde usadili, ale někdy v 1. polovině6. století se přesunuli do Podunají a roku568 do Itálie.[12]
PříchodSlovanů na dnešní české území nastal pravděpodobně v 2. polovině6. století.Časně slovanské období zahrnuje první vlnu Slovanů (kultura s keramikou pražského typu), jež směřovala přesMalopolsko na Moravu a podél stezky později zvanéTrstenická i do Čech, a druhou vlnu, která v 1. polovině7. století snad přišla z Podunají. Většina Germánů již předtím odešla, a tak v té době na českém území sídlily už jen zbytky Langobardů a Durynků.[13]
Část Slovanů žijících na českém území byla podleFredegarovy kroniky vystavena loupeživým nájezdům a násilnostemAvarů z území dnešníhoMaďarska. Roku 623 se Slované pod vedenímfranského kupceSáma úspěšně postavili Avarům na odpor a ustavili svůj první známý politický útvar,Sámovu říši. Roku 631 vbitvě u Wogastisburgu porazili také franského vládceDagoberta I., který chtěl rozšířit svou vládu dále na východ. Sámo prý úspěšně vládl 35 let, avšak po jeho smrti říše zřejmě zanikla.[14]
V dalších dvou stoletích není o dění na našem území mnoho zpráv. V roce 788 franský králKarel Veliký zřídil v severním Bavorsku českou marku, tedy vojenskou hraniční oblast protiČechám.
V roce 805 se Karel Veliký pokusil Čechy ovládnout – důvodem byla Karlova dlouhodobá strategická koncepce usilující o vytvoření pásu závislýchkmenů při východní hraniciFranské říše ageopoliticky důležitá poloha Čech.[15] Franská vojska, vedená synem Karla VelikéhoKarlem Mladším, pronikla do Čech současně třemi cestami.České kmeny však zvolily vůči Frankům úspěšnou taktiku vyhnout se přímému střetu v očekávání, že se těžkopádná velká franská armáda v zemi neuživí a bude muset odtáhnout. Proto oblehla franská vojska pevnostCanburg, kterou sice nedobyla, ale její velitelkníže Lech byl v boji zabit.[16]Karel Mladší se nakonec uchýlil k časté taktice plenění země, jejímž hlavním cílem bylo zlomení protivníka vyhladověním – což ale bylo obvykle nutné provést po dva roky za sebou.[15] V následujícím roce 806 tak vtáhlo velké vojsko složené z Bavorů, Alamanů, Burgundů aLangobardů pod velenímPipina Italského (dalšího ze synů Karla Velikého) do Čech, aby bitvou nebo dalším pleněním země donutilo české kmeny k poddání se a poplatnosti.[15] Písemné prameny se o poddání českých kmenů výslovně nezmiňují, ale protože jsou v dokumentechLudvíka Pobožného (tzv. Ordinatio imperii) z roku 817 a v komentářích análů k velkému dvorskému sjezdu v listopadu 822 ve Frankfurtu české kmeny jmenovány mezi závislými gentilními celky, předpokládá např.historikDušan Třeštík, že tato tributární závislost byla v roce 806 Pipinem skutečně vynucena.[15] Český kronikář Kosmas ve svéKronice Čechů zmiňuje i výši tributu: 120 volů a 500 hřiven stříbra[17], tento přípisek je ovšem až z doby o 300 let pozdější.
Tributární závislosti, kterými Karel Veliký zavázal téměř všechnyslovanské kmeny při hranicíchFranské říše, se od 2. poloviny 20. let 9. století začaly hroutit, což se týkalo i Čech. Ještě roku 822 se vyslanci Čechů zúčastnili říšského sněmu ve Frankfurtu, kde s nimi a ostatními jednalLudvík Pobožný o východních záležitostech říše.[18] Povinná účast předáků podřízených kmenů na těchto dvorských sjezdech (sněmech) v říši, na nichž také předávali jejímu vládci dary, byla přitom chápána jako jeden ze znaků poddání se Franské říši.[19] Ale již roku 838 povstaly téměř všechny kmenyPolabských Slovanů, a když pak roku 840 ustupovalLudvík Němec před svým otcem zDurynska přes území Čech, šel s velkými obtížemi a musel se při tom vykupovat četnými dary.[18]
Na přelomu let 844–845 dorazilo do bavorskéhoŘezna čtrnáct českých knížat, jejichž jména nejsou známa, a požádalovýchodofranského králeLudvíka Němce (jenž zde přečkával zimu) o křest, který jim byl z Ludvíkova rozkazu 13. ledna 845 udělen.[20] Šlo o překvapivý krok, na jehož motivy není jednoznačný pohled – ze zprávy se dá vyvodit, že dopohanských Čech začalo pronikatkřesťanství,[21] jiným vysvětlením (podleDušana Třeštíka) může být, že si Čechové (jak se později ukázalo naivně) představovali, že stanou-li se křesťany, Ludvík Němec na ně nezaútočí, ale zároveň byli jen těžko ochotní znovu přijmout (již opět neuznávaný) závazek poddanosti apoplatnosti jehoříši.[20] Z pohleduFranské (a pozdějiVýchodofranské) říše však platila představa, že přijetí křtu z říše se automaticky rovná i přijetí politické závislosti na ní.[22] Podřízenost Čechů po křtu většiny českých knížat marně očekával i Ludvík Němec, který se nakonec hned v následujících letech 846, 847 a 849 několikrát, leč bezvýsledně, pokusil o podmanění českých kmenů vojenskou silou.[23]
Počátkem9. století vznikl na území jižníMoravy a severozápadníhoSlovenska slovanský stát, nazývanýVelkomoravská říše. Moravané ovládli jihozápadní Slovensko, které se dostalo společně s jižní Moravou pod vládu jednoho knížete. Prvním známým moravským panovníkem byl knížeMojmír I. (vládl do 846), podle něhož se dynastie nazýváMojmírovci.[24] Jeho následníkRastislav (r. 846–870) nejdříve přijal svrchovanost Franské říše, později jí ale odmítl poslušnost a roku 855 Frankové neúspěšně napadli Moravu. Později následovala další série ozbrojených střetů.[25] Například v roce 857 se veFuldských letopisech píše o dobytí jihočeskécivitas Wistrachi (obec Vistrachova) franskými vojsky.[26]
V roce 863 přišla na Moravu z tehdy byzantskéSoluně křesťanská misieKonstantina-Cyrila aMetoděje, kteří vytvořili nejstarší slovanské písmohlaholici, vytvořilistaroslověnský jazyk (první spisovný slovanský jazyk vůbec), založili na našem území tradici písemnictví a vzdělanosti (Proglas) a šířili křesťanství. Metoděj se později stal fakticky prvním moravskýmbiskupem. Velkomoravská říše se tak stala nezávislou na zahraniční církevní hierarchii.[27]
Frankové si na Moravě chtěli uchovat vliv, ale v roce 871 je knížeSvatopluk I. (vládl 870–894) vyhnal. Hned následujícího roku 872 se Frankové objevili na území Čech a zahnali na útěk pět českých vojvodů při boji někde nad Vltavou. Jedním z nich byl iBořivoj I.[28] V následujících letech však Svatopluk úspěšně obhájil nezávislost své říše a jeho moc se rozkládala daleko za hranice vlastní Moravy.
V roce 882 podle legendy zemřel český poustevníksvatý Ivan, nad jehož hrobem vznikl v roce 1033benediktýnský klášterSvatý Jan pod Skalou.[29]
Bořivoj zřejmě zemřel roku 895[30] a v letech 906–907 byla Velká Moravavyvrácena Maďary.[31] Na některých hradištích je prokázáno nebo se počítá s přežíváním velkomoravské kultury a s dalším fungováním světské správy i v nových podmínkách – například v Olomouci nebo veZnojmě – Hradišti sv. Hypolita. Písemné prameny i pozdní tradice také naznačují fungování církevní správy (biskupství) i v 10. století po maďarských vpádech, nejspíše v Olomouci.
Český stát vznikl jakoknížectví v 10. století. Velmi brzy se dostal do sféry vlivuSvaté říše římské. Jejím lénem se stal roku 1002 a povýšení nakrálovství dosáhl roku1198. Počáteční období sjednocování území trvalo asi do konce 10. století. Pak již bylo jádro území (tj.Čechy včetněŽitavska aKladska aMorava sOpavskem) ve srovnání s jinými tehdejšími státy poměrně stabilní. Přesto se hranice často měnily zejména v místech, kde nejsou přirozeně určené terénem.[32] Spolu s dalšími oblastmi, které čeští panovníci dlouhodobě ovládali, vytvořily tyto země stát zvanýKoruna království českého, latinskyCorona regni Bohemiae.[33] Morava a další součásti kromě vlastních Čech se označují jako vedlejší země Koruny.
Panovníci zprvu neměli stálé sídlo a často se přemísťovali, aby mohli na místě vykonávat správu jednotlivých regionů. Až na počátku 13. století se trvale usadili naPražském hradě.[34] (Je nepřesné mluvit o Praze jako o tehdejším hlavním městě, protože Praha vznikla sloučením doposud samostatných částí až roku 1784, kdy panovníci již sídlili ve Vídni – viz téžDějiny Prahy.)
V době, kdy na Moravě vznikla rozlehlá říše, Čechy nebyly sjednoceny pod vládou jediného panovníka. V čele jednotlivých kmenů stáli místní náčelníci. Ve středu území sídlil kmenČechů, jemuž vládl rodPřemyslovců, který svůj původ odvozoval od bájných předkůPřemysla Oráče a kněžnyLibuše. Kolem něj se v 10. století začal vytvářet středověký stát.
První přemyslovský kníže, o kterém se dochovaly záznamy, se jmenovalBořivoj I., žil koncem 9. století a nechal se podle legendy pokřtít na Velké Moravě. Pravděpodobně sídlil na hradištiLevý Hradec, kde nechal vybudovat první křesťanskýkostel sv. Klimenta. PodleKristiánovy legendy potlačil se Svatoplukovou pomocí povstání českých pohanských velmožů a dal na důkaz díků postavit další křesťanský kostel, zasvěcený Panně Marii. Ten se stal první křesťanskou sakrální stavbou na ostrožněPražského hradu.[35] Pravděpodobně za vlády Bořivojova synaSpytihněva I. (vládl 894–915) byl ostroh obehnán obranným valem a vznikl zde knížecí palác, kam kníže přesídlil z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu a přemyslovští vládci si postupně podřídili okolní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Tento prvotní státní útvar bývá nazývánknížecí rodové patrimonium. Po Svatoplukově smrti zanikl vliv Velké Moravy na Čechy a česká knížata se dostala do vlivuvýchodofrancké říše.
Již na počátku českých dějin byla tak učiněna tři klíčová rozhodnutí, která určila jejich běh do daleké budoucnosti. První dvě, rozhodnutí se pro křesťanství a rozhodnutí se pro stát, byla dědictvím Velké Moravy. Třetím rozhodnutím bylo připojit se v době nastávajícíhovelkého schizmatu kZápadu, tehdy představovanémuSvatou říší římskou a latinskou církevní organizací v čele spapežem (jakousi výjimkou byl poslední ostrůvek staroslověnské – tedybyzantské – liturgie vSázavském klášteře, definitivně byl zlikvidován až roku 1097). Prořímskou orientaci symbolizuje vzdělaný knížeVáclav (vládl asi 925–935), jakožto světec později prohlášený za hlavního patrona české země. Rozšířil přemyslovskou moc, podporoval křesťanství a udržoval dobré vztahy s východofranským králemJindřichem I. Ptáčníkem, jemuž platiltribut. Jindřich daroval Václavovi ostatek saského patronasv. Víta, což vedlo k zasvěceníchrámu na Pražském hradě tomuto světci.[36]
Sv. Václava zabil a po něm nastoupil na trůn jeho bratrBoleslav I. (vládl 935–972), rovněž významný panovník. Boleslav usiloval o pevnější sjednocení celých Čech, v čemž pokračoval i jeho synBoleslav II. Prostředkem bylo zaváděníhradské soustavy. Na nově dobytých územích nechal kníže stavět hrady, do nichž dosazoval své správce (kastelány), vojenské posádky, a při nichž zřizoval kostely, což mu umožnilo území pevněji ovládat. Upevnění moci uvnitř státu umožnilo Boleslavovi I. zahájit výboje, během nichž připojil Moravu, jež se stala trvalou součástí českého státu, a dočasně i částSlezska aMalopolska.[37]
Dalšími kroky k upevnění české státnosti bylo zřízenípražského biskupství roku 973 a vznik kultu svatého Václava jako hlavního zemskéhopatrona. Prvním biskupem byl SasDětmar, druhýmSlavníkovecVojtěch. Ten ve své době patřil k nejvzdělanějším mužům Evropy a poměry v Čechách ho zklamaly. Marně se snažil přimět knížete a jeho dvůr, aby žili jako praví křesťané. Na znamení nesouhlasu s jejich chováním opustil dvakrát Čechy a později se vypravil šířit víru do Pobaltí mezi pohanskéPrusy. Ti ho zabili a mučedník Vojtěch se stal dalším z řady českých patronů.[38]
K církevní organizaci patřily takékláštery. Jako první vČesku vznikl ženský benediktinský klášter ubaziliky sv. Jiří na Pražském hradě (kolem roku 970). Jeho představenou se stala sestra Boleslava II.Mlada. Nedlouho nato založili benediktinští mniši, které přivedl do Prahy z Itálie biskup Vojtěch,mužský klášter vBřevnově u Prahy (993). Kláštery se staly významnými středisky kultury a vzdělanosti. Při biskupstvích a klášterech byly zřizovány první školy.
Mezníkem bylo ivyvraždění Slavníkovců v roce 995, tradičně považované za konec jediného rodu v Čechách, který byl schopen konkurovat Přemyslovcům. Pravděpodobně znamenalo připojení jižních Čech k přemyslovským državám, čímž byly Čechy zcela sjednoceny.[39]
Po smrti Boleslava II. (999) se postavení českého státu v důsledku rozbrojů mezi jeho následníky značně zhoršilo. Slabosti panovnické moci využil polský knížeBoleslav Chrabrý a na český trůn dosadilVladivoje (vládl 1002–1003). Ten chtěl upevnit svoje nejisté postavení, proto požádal německého krále, aby mu udělil Čechy vléno. Tím umožnil začlenění českého státu doSvaté říše římské.[40]
V knížectví propukaly časté boje, jak mezi rody (vyvraždění Vršovců roku 1108), tak uvnitř přemyslovského rodu, neboť nebyla uspokojivě vyřešena otázka nástupnictví. Vládcové německé říše těchto sporů opakovaně využívali ve svůj prospěch a zasahovali do českých záležitostí. Také pozvednutí vládnoucích českých knížat do královské hodnosti, popř. i do hodnosti říšskýchkurfiřtů, bylo vedeno snahou připoutat české země pevněji k říši. Osobní královský titul měliVratislav II. v letech 1085–1092 aVladislav II. v letech 1158–1172.
Ač prozatím nesměle, rozvíjely se české země v 10. století i kulturně. Nejvýznamnější latinskou literární památkou té doby jeKristiánova legenda, staroslověnskou pak duchovní píseňHospodine, pomiluj ny.
České knížectví se roku 1198 stalo definitivně dědičným královstvím s rozsáhlýmiprivilegii v rámci říše a pravomocemi vládnoucího panovníka.Zlatá bula sicilská roku 1212 potvrdilaPřemyslu Otakarovi I. dědičnou královskou hodnost a další privilegia Českého království. Český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůčiSvaté říši římské až na účast na říšských sněmech.
Již v 2. polovině 12. století a především ve 13. století proběhly zásadní hospodářské a společenské změny, které vedly k přerodu země z raněstředověkého ve vrcholně středověký stát. Tehdy také z velmožů a družiníků vznikla českášlechta jako právně definovaný stav. Během 13. století šlechtické rody získaly zásadní podíl na politické moci. Jejich společenské postavení bylo navenek manifestováno i držbou pevných hradů, které byly stavěny od 40. let 13. století.
Od roku 1215 začaly emancipační snahy církve, která se snažila o majetkovou nezávislost na svých světských dárcích a prosazení vlastního právního rámce pro osoby s církevní organizací spojenými. Toto úsilí bylo úspěšně dovršeno v roce 1222 tzv.Velkým privilegiem české církve (též konkordát církve a státu), které do budoucna určilo její postavení v rámci společnosti. Mezi významné představitele církve patřila zakladatelka klášterůAnežka Česká, nejmladší dcera Přemysla Otakara I., později svatořečená.
V roce 1235 podnikla mocná armádaMongolů velkouinvazi do Evropy. Pobitvě u Lehnice v Polsku Mongolové roku 1241vpadli na Moravu, přes kterou táhli do Uher.
KrálovéVáclav I. a zvláště jeho synPřemysl Otakar II. vybudovali do roku 1272 rozsáhlou državu, která se rozkládala přesRakousko až za Alpy kJaderskému moři (k nejslavnějším vítězstvím během této expanze patřilabitva u Kressenbrunnu). Po Otakarově prohře a smrti vbitvě na Moravském poli, následované ztrátou mnohých území, obzvláště v dnešním Rakousku, obrátil jeho synVáclav II. svou pozornost na sever a východ, kde se mu podařilo podmanit si řaduslezských a polských knížectví až poBaltské moře. Pro svého synaVáclava III. získal roku 1301Uherskou korunu. Faktický vliv v Uhersku však měl mladičký král pouze na Slovensku a na západě dnešního Maďarska.
.jpg)
Za éry pěti posledních přemyslovských králů (1197–1306) došlo k mimořádnému hospodářskému a kulturnímu rozkvětu, který v české části země neměl dosud obdobu. K jeho nejvýznamnějším rysům patřil rozvoj stříbrné měny (zejm. ražbapražských grošů od roku 1300), který úzce souvisel s objevem ložisek stříbra vKutné Hoře. S tím byl spjat rozvojhornictví (prvním horním městemJihlava, posléze Kutná Hora). Poslední Přemyslovci založili nesčetně českých měst, tzv. měst královských (Litoměřice,Hradec Králové,Stříbro,Loket,Žatec,Hodonín, Jihlava,České Budějovice). Během 13. století probíhala intenzivní kolonizace dosud neosídlených oblastí království novými obyvateli převážně německého původu. Zásadním způsobem se tehdy také změnila struktura venkovského osídlení, které se rozšířilo mimostaré sídelní území českého obyvatelstva. Na venkově byl zaváděn tzv.trojpolní systém a tzv.emfyteutické právo (právo dědit a prodávat půdu i jako poddaný). V oblasti kulturní se rozvíjela architektura, ve slohu nazývaném ranágotika – roku 1233 byl v tomto stylu postavenAnežský klášter v Praze, pozdějistaronová synagoga v Praze,baziliky v Kouřimi,Kolíně,Písku,Jindřichově Hradci, hradyZvíkov čiBezděz, roku 1263klášter Zlatá Koruna,most v Roudnici nad Labem, později řada pražských staveb:kostel sv. Jakuba,klášter sv. Anny,kostel sv. Jiljí. Unikátním svědectvím gotické knižní malby bylCodex Gigas („Ďáblova Bible“). Pozvolna se vzmáhala i literatura – z latinsky píšících tvůrců vynikají kronikářiKosmas aPetr Žitavský, objevují se však i první díla v češtině, jako třeba anonymní eposAlexandreida, nebo duchovní píseňSvatý Václave, vévodo české země.
Přemyslovcivymřeli po meči zavražděnímVáclava III. za nevyjasněných okolností 4. srpna 1306. V roce 1310nastoupil na český trůn po čtyřletých bojích o následnictvíJan Lucemburský, který se oženil sEliškou Přemyslovnou, dcerou králeVáclava II. Jan Lucemburský byl proslavený válečník a politik evropského formátu, kterému se podařilo zvětšit České království mj. získánímChebska aHorní Lužice. V minulosti byl Jan někdy nazýván „král-cizinec“. To proto, že Jan nebyl schopen prosadit silnější pozici krále proti vůli českého panstva a vcelku logicky se tak soustředil na evropskou politiku, která skýtala vyšší výnosy a rytířský život.
Syn Jana LucemburskéhoKarel IV. (křtěný Václav) se stal českým králem v roce 1346 a po velkém diplomatickém úsilí také králem německým. 5. dubna 1355 byl v Římě korunován císařem Svaté říše římské.
.jpg)
Za jeho vlády dosáhly české země značného rozkvětu aPraha byla povýšena na sídelní město říše. Karel IV. založil v Prazeprvní univerzitu ve střední Evropě. ZaložilNové Město Pražské, které mělo na rozdíl od Starého města zejména český charakter. V Praze nechal postavit ve vrcholně gotickém slohuKarlův most a rozjela se velkorysá výstavbaKatedrály sv. Víta, s pomocí architekta a sochařePetra Parléře. Jako schránku novýchkorunovačních klenotů, které nechal Karel vytvořit, dal ve středních Čechách vystavět hradKarlštejn, jehož architektem bylMatyáš z Arrasu a na unikátní malířské výzdobě se zde podílelmistr Theodorik. Karel IV. rovněž inicioval vznik prvního úplného překladu Bible do češtiny (byl zřejmě dílem dominikánů). Jde o jeden z nejstarších překladů Bible do některého z národních jazyků. Čeština v té době začala být šířeji užívána, a to i v umění a filozofii – literárním vrcholem éry prvních dvou Lucemburků na českém trůně byla zejménaKronika tak řečeného Dalimila a filozofická dílaTomáše Štítného ze Štítného.
Pod Českou korunu Karel připojilBraniborsko (do 1415),Horní Falc (do 1401),Lužice (do 1635) a Svídnické a Javorské knížectví veSlezsku (do 1742).[41] Se čtyřiceti tisíci obyvateli byla Praha tehdy jedním z největších měst Evropy.
Po smrti Karla IV. se v roce 1378 vlády ujal jeho synVáclav IV., který nedosahoval vladařských kvalit svého otce, a země začala propadat rozbrojům. Vedle mocichtivých feudálů čelil protonacionálním sporům, do nichž zasáhl svýmDekretem kutnohorským (1409) ve prospěch české strany, a posléze zejména lidovémuhusitskému hnutí.
Počátkyúsilí o reformu církve v českém prostředí sahají už do dob jeho otce Karla (pozvání kazateleKonráda Waldhausera do Prahy). Nositeli těchto reformních snah byli často pražští univerzitní mistři. Ke zlidovění nápravného hnutí značně přispěli populární kazatelé, mezi nimi napříkladMilíč z Kroměříže,Jeroným Pražský,Jakoubek ze Stříbra,Petr Chelčický,Jan Želivský,Jan Rokycana, ale zejména pak univerzitní mistrJan Hus, upálený roku1415 vKostnici pro údajné kacířství. Husova poprava vedla k radikalizaci jeho přívrženců, po něm označovaných jakohusité, kteří započali občanskou válku. Jejich ozbrojená vojska postupně ovládla podstatnou část Českého království. V roce 1420 stanovili svůj program v takzvanýchČtyřech artikulích pražských. V témže roce založili městoTábor, které se pak stalo centrem husitské revoluce. Husitská vojska vedlJan Žižka z Trocnova, po jeho smrti převzal veleníProkop Holý. Ve snaze o udržení moci Husité vraždili své odpůrce, brutalitou proslul například radikální kazatel Jan Želivský, jež se na čas chopil vlády nad Prahou. Docházelo rovněž k pustošení a ničení vesnic, měst, klášterů a kostelů a tím i kulturního bohatství.
Českým králem se mezitím stalZikmund Lucemburský, další ze synů Karla IV. a pozdější římský císař. Snaha potlačit husitskou revolucipěti křižáckými výpravami (1420 až 1431) byla neúspěšná (klíčové bitvy:Bitva u Sudoměře,Bitva na Vítkově,Bitva pod Vyšehradem,Bitva u Kutné Hory,Bitva u Habrů,Bitva u Ústí nad Labem,Bitva u Tachova,Bitva u Domažlic). Zástupci Husitů tak byli pozváni naBasilejský koncil k dohodě s katolickou církví. Zde se nevyhnuli sporům a rozdělili se na radikální křídlo (táborité,orebité,pikarti,adamité) a umírněné (později nazývániutrakvisty), kterým šlo o dohodu s císařem a církví. Vbitvě u Lipan roku 1434 byli radikálové poraženi (jejich poslední odpor vedl na hraděSionJan Roháč z Dubé). Schválení takzvanýchbasilejských kompaktát a dohoda mezi císařem Zikmundem a českou husitskou reprezentací na sněmu vJihlavě roku 1436 občanskou válku ukončily. Následujícího roku Zikmundovou smrtí vláda Lucemburků v Čechách skončila.
Ke kulturnímu dědictví této doby (která dokázala být, zvláště za husitské revoluce, s jejímobrazoboreckým aspektem, k uměleckým dílům krutá) patří jistě díloMistra Třeboňského oltáře, který pracoval na dvoře Václava IV., díloSmila Flašky z Pardubic, který se také svouNovou radou obracel nejspíše na krále Václava,Budyšínský rukopis (patrně z peraVavřince z Březové) či písňová tvorba (Jistebnický kancionál,Ktož jsú boží bojovníci). Někdy v té době se rodí i první české dramaMastičkář.
SmrtíAlbrechta Habsburského, nástupce Zikmunda Lucemburského, v říjnu roku 1439 v Čechách zavládlo až do roku 1453 obdobíinterregna (mezivládí). Nepřítomnost krále znamenala další rozklad a devastaci země poničené husitskými válkami. Roku 1440 byl sice zvolenAlbrecht III. Bavorský, ten však českou korunu odmítl. Zemi mezitím postupně ovládly regionální šlechtické spolky –sněmíky či landfrídy – jejichž spolupráci zajišťovaly pravidelné zemské sněmy. Hlavní vliv získali význační šlechtici jakoHynek Ptáček z Pirkštejna,Jiří z Poděbrad aOldřich II. z Rožmberka. Dále pokračovaly spory mezi katolickou stranou reprezentovanou Oldřichem z Rožmberka a kališnickou stranou představovanou Hynkem Ptáčkem.
Roku 1452 byl za zemského správce schválenutrakvista Jiří z Poděbrad. Správcem se měl stát pouze na dva roky, ve skutečnosti však mu postavení vydrželo až do smrtiLadislava Pohrobka, zvoleného roku 1453, a po Pohrobkově smrti roku 1457 byl zvolen králem.
Jiří se stal úspěšným panovníkem, od začátku své vlády se však musel vyrovnávat s tím, že mnohými katolíky byl považován za kacíře a za povýšence nízkého původu. Vnitřní katolickou opozici sdružilaJednota zelenohorská a k ozbrojenému odporu se přidala i katolická města. Roku 1466 vyhlásil papežPavel II. proti Čechám křížovou výpravu. Do jejího čela se postavil uherský králMatyáš Korvín, kterého si katoličtí páni zvolili roku 1469 za krále. Začalyčesko-uherské války. Ve chvíli nejvyššího ohrožení se Jiří vzdal dynastických nároků svých synů a nabídl českou korunuJagelloncům výměnou za jejich podporu.
.jpg)
Jagellonci nastoupili na český trůn roku 1471 v osobě nejstaršího syna polského krále a litevského velkoknížeteKazimíra IV. JagellonskéhoVladislava. Korunovat českým králem se dal i Matyáš Korvín. Podržel si českou korunu a s ní ivedlejší země Koruny české:Moravu,Slezsko aLužici. Kromě toho ho přímo v Čechách podporovala katolická šlechta, ovládající jih a severozápad země, a za svého panovníka ho považovala také některá česká města, která neuznala Vladislavovu volbu. S Vladislavovou volbou zpočátku nesouhlasil ani císařFridrich III. Habsburský a nepotvrdil ji. Teprve roku 1474 se naříšském sněmu v Norimberku dohodli Vladislavovi diplomaté s Fridrichem III., že se císař a český král budou navzájem podporovat proti uherskému králi Matyášovi. Poté Fridrich III. oficiálně uznal Vladislava II. českým králem a říšským kurfiřtem a slíbil mu udělit země Koruny české v léno.
Došlo k posílení vlivu šlechty obojího vyznání. Sebevědomé panstvo nyní vystoupilo jednotněji jak ve vztahu k městům, tak vůči panovníkovi. Dále omezilo královy pravomoci roku 1500 zemským zákoníkem zvanýmVladislavské zřízení zemské. Vladislav měl mírnou, poddajnou povahu, dokázal však dosáhnout svého v mezinárodní politice. Obratným jednáním posiloval postavení Jagellonců v Evropě, aby mohli čelit vzrůstajícímu tureckému nebezpečí. Vladislavova poddajnost se zalíbila v Uhrách. Když roku 1490 zemřel Matyáš Korvín, vybrali si uherští šlechtici za krále právě jeho. Jagellonci vládli Čechám až do roku 1526, kdy Vladislavův jediný a bezdětný synLudvík zahynul vbitvě u Moháče, v boji proti osmanským Turkům.
Poděbradská a jagellonská epocha se v literatuře vyznačovala nástupemhumanismu (Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic,Hynek z Poděbrad,Václav Šašek z Bířkova,Viktorin Kornel ze Všehrd,Jan Dubravius). Vladislav zahájil velkolepou přestavbu Pražského hradu a povolal ze Saska staviteleBenedikta Rieda (Rejta), který v Čechách mimo jiné vytvořilVladislavský sál akostel svaté Barbory v Kutné Hoře, na jehož výstavbě se podílel další známý stavitelMatěj Rejsek, autor pražskéPrašné brány. Stavělo se také v mnoha jiných městech a šlechtických sídlech, a to v pozdně gotickém slohu, který bývá označován také jako vladislavská nebo jagellonská gotika. Rozvinula se také tvorba řezbářů dřeva, jejichž díly byly znovu vyzdobeny vnitřky mnoha kostelů a kaplí, zničené husity. K významným malířům té doby patřilMistr Litoměřického oltáře.
Personální unie spojila na bezmála čtyři sta let pod vládouhabsburské a habsbursko-lotrinské dynastie české země s Rakouskem, Uhrami a dalšími územími. Po smrtiRudolfa II. bylo sídlo panovníka trvale přeneseno do Vídně. České země se tak dostaly do postavení pouhéprovincie. To později ještě zdůraznila centralistická politikaosvícenských absolutistických panovníků 18. stoletíMarie Terezie aJosefa II. Roku 1749 tak byly zrušenyZemě Koruny české. České království však formálně existovalo až do roku 1918.
V důsledkunapoleonských válek prohlásilFrantišek I. Rakouský roku 1804 habsbursko-lotrinská území za císařství (zvanéRakouské císařství). Roku 1806 pak zrušilSvatou říši římskou; ta však již v té době existovala jen formálně. V roce 1867 se monarchie změnila v dualistickou federaci –Rakousko-Uhersko. Selhaly však pokusy získat i pro České království podobný status, jako měly Uhry.
Po smrti Ludvíka Jagellonského byl českým králem zvolenFerdinand I. Habsburský, manželAnny Jagellonské. Důvodem byl především stav královské pokladny a turecké nebezpečí.Habsburkové se udrželi na českém trůně pro příštích téměř 400 let. Zatímco Morava přijala vládu rakouských Habsburků a vyhnuly se jí boje, v Čechách mnozí chtěli bránit dosavadní práva a svobody. Napětí se projevovalo už za vlády Ferdinanda I. (1526–1564), který se pokoušel omezit stavovské zřízení v Čechách. České stavy přitom byly rozděleny, zejména kvůli otázkám náboženského vyznání.
Za vlády císařeRudolfa II. (1576–1611) se Praha znovu stala kulturním centrem říše a českým stavům král Rudolf potvrdil tzv.Rudolfův majestát. České země se těšily značné náboženské svobodě a vědeckému a kulturnímu rozkvětu: na Rudolfově pražském dvoře působili astronomové, alchymisté, matematici a umělci. V roce 1605 byl Rudolf II. donucen ostatními členy své rodiny postoupit vládu v Uhersku svému mladšímu bratrovi arcivévodoviMatyášovi popovstání Štěpána Bočkaje podlouhé turecké válce.Názorové rozdíly mezi oběma bratry nakonec vyústily v Rudolfovo uvěznění naPražském hradě a veškerá moc byla svěřena do rukou Matyáše.
Po smrti tolerantního Rudolfa nastoupil jeho bratrMatyáš, přesvědčený katolík. Tím se v Čechách opět zvýšilo náboženské napětí. 23. května 1618 byli z oken Pražského hradu protestanty vyhozeni královští místodržícíVilém Slavata z Chlumu a Košumberka,Jaroslav Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Tatopražská defenestrace (druhá nebo třetí) zahájilačeské stavovské povstání, otevřenou revoltu proti Habsburkům. Za krále si čeští nekatoličtí stavové zvoliliFridricha Falckého, který však neprojevil potřebné vlastnosti vůdce. Vojsko českých stavů bylo 8. listopadu 1620 v rozhodujícíbitvě na Bílé hoře u Prahy poraženo a král Fridrich se zachránil útěkem.
Protestantští rebelové byli krutě potrestáni. 27 povstalců (3 páni, 7 rytířů a 17 měšťanů) bylo v Prazeveřejně popraveno a následovala další represivní opatření a násilnáprotireformace. CísařFerdinand II., který nastoupil na trůn v roce 1620, sice řadu účastníků povstání omilostnil (tzv.generální pardon), alezkonfiskoval jejich majetek. Mnoho zástupců české šlechty a inteligence dalo přednost emigraci do sousedních zemí, kde byla protestantská vyznání povolena. Jejich majetek připadl věrným stoupencům Habsburků. Nejvýznamnější osobností mezi českými emigranty bylJan Amos Komenský, myslitel a pedagog, biskupJednoty bratrské. V jeho stopách šel zejménaJan Blahoslav.
Třicetiletá válka, která po stavovském povstání následovala, zpustošila a zbídačila zemi natolik, že z 2,6 milionu obyvatel v Čechách a na Moravě zbylo v polovině 17. století zhruba 950 000 obyvatel v Čechách a 600 000 na Moravě. Na našem území se odehrálo i několik známých střetnutí:bitva u Záblatí,bitva u Jankova,obléhání Plzně,Švédské obléhání Prahy,obléhání Brna aj. V bojích třicetileté války se proslavil i český vojevůdceAlbrecht z Valdštejna, na něhož byl roku 1634spáchán v Chebu atentát.
Roku 1627 bylo vydánoObnovené zřízení zemské, které formálně zrovnoprávňovalo jazyk německý s českým (fakticky ho upřednostnilo) a zajistilo Habsburkům dědičné nástupnictví v českých zemích.Vestfálským mírem v roce 1648, který ukončil třicetiletou válku, bylo potvrzeno začlenění českého království do habsburské monarchie. České království tak fakticky ztratilo nezávislost a bylo nadále řízeno z Vídně, sídla Habsburků.
Významnými vědci své doby se stali v Čechách na dvoře Rudolfa II. působící astronomovéTycho Brahe aJohannes Kepler, malířiBartoloměj Spranger,Hans von Aachen aGiuseppe Arcimboldo, sochařAdriaen de Vries, hudebníkPhilippe de Monte a mnozí jiní. V Praze v té době navíc působil i významný židovský myslitelrabbi Löw (s nímž je spjata světoznámá pověst opražském golemovi) či matematikDavid Gans. Za Rudolfovy vlády rovněž vyšla, péčí Jednoty bratrské,Bible kralická, významný mezník ve vývoji češtiny.Daniel Adam z Veleslavína si v té době pořídil Melantrichovu tiskárnu a zásoboval čtenářskou obec početnými spisy, včetně kupříkladu cestopisuKryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic či velmi oblíbené kronikyVáclava Hájka z Libočan (vznikla ještě v éře Ferdinandově). LékařJan Jesenský v Praze provedl první veřejnou pitvu.
Od 2. poloviny 17. století došlo ke stabilizaci politické situace a opětovnému ekonomickému rozvoji.Rekatolizace země byla až na výjimky úspěšná a ve dříve nábožensky rozdělených českých zemích vzniklo jednotné katolické prostředí, samozřejmě za cenu pronásledování jinověrců. Symbolem pronásledování protestantismu, zejména protestantské literatury, se stal jezuitaAntonín Koniáš. Jádrem rekatolizačního programu v českých zemích byl kultJana Nepomuckého, který měl překrýt tradici husovskou. Na druhou stranu České země v době baroka zažily rozsáhlý kulturní rozkvět, zejména se jednalo o umělecká a architektonická díla.
Karlem VI. vymřeli Habsburkové v mužské linii. Spor o nástupnictví vedl kválkám o rakouské dědictví mezi Karlovou dcerouMarií Terezií a
pruským králemFridrichem II., k němuž se připojili i bavorský a saský vévoda. Marie Terezie získala většinu říše svého otce a v Praze byla korunována v roce 1743, Slezsko kromě oblasti kolem městTěšín,Opava aKrnov však připadlo Prusku, ztraceno bylo rovněžKladsko. Další územní ztráty na úkor Pruska zaznamenalo České království běhemSedmileté války, do níž se Marie Terezie rovněž nešťastně zapojila (v Česku proběhly důležité bitvyu Kolína,u Lovosic,u Liberce au Domašova). Poválečné oslabení hospodářství v kombinaci s neúrodnými roky pak vyvolalo v letech 1770–1772v českých zemích rozsáhlý hladomor s téměř půl milionem obětí, který v dalších letech přispěl např. kvýchodočeskému selskému povstání roku 1775.
Marie Terezie započala též éru tzv.osvícenského absolutismu a zahájila řadu reforem, především správních, ale i politických (robotní patent,raabizace). Zavedla povinnou školní docházku, jako jedna z prvních panovnic na světě. Zakázala užívánípráva útrpného a reformovala armádu. Byla však nucena vést obranné války protiPrusku,Bavorsku i proti dalším státům, během těchto válek České země přišly o své tradiční součásti, většinuSlezska aKladsko. Další velké změny pak přinesljosefinismus, osvícenské reformy císařeJosefa II. (1780–1790). Byl zrušenjezuitský řád, soudnictví bylo odděleno od správy a v roce 1781 byl vydánpatent o zrušení nevolnictví atoleranční patent, kterým se povolují nekatolická vyznání. Dochází k centralizaci správy a ke germanizaci vyššího školství a úřadů. Čeština zůstala pouze hovorovým jazykem venkovanů, ale politika, věda a vyšší kultura používala převážně němčinu. CísařJosef II. šel ve svých reformách ještě dál, rušil kláštery a kostely, které nechával často předělávat na manufaktury, ke konci života dokonce zrušil poprvé v dějinách trest smrti (ten byl následně opět obnoven, nevztahoval se však již na tolik rozsáhlé spektrum deliktů). Zejména mezi venkovským obyvatelstvem byl Josef II. nesmírně populární. Po jeho smrti roku 1790 nastoupil na trůn jeho mladší bratr,Leopold II., který dosud vládl v Toskánsku. Některé reformy sice zrušil, v dalších však pokračoval, zvažoval dokonce zřízeníparlamentu a vznikkonstituční monarchie. Náhle však zemřel roku 1792 a na trůn nastoupil jeho syn,František, který zaujal i vzhledem k probíhajícífrancouzské revoluci, silně konzervativní a protireformní postoje.
České baroko přineslo velké množství nových staveb, kostelů, paláců i domů. Působili zde významní architekti jakoCarlo Lurago (Klementinum),Francesco Caratti (Černínský palác),Jan Baptista Mathey (Arcibiskupský palác,Toskánský palác,Trojský zámeček),Jan Blažej Santini-Aichel (kostel na Zelené hoře) neboKilián Ignác Dientzenhofer (malostranský istaroměstský kostel sv. Mikuláše). O výzdobu se starali malíři jakoKarel Škréta,Petr Brandl,Jan Kupecký aVáclav Vavřinec Reiner a sochaři, mezi něž patřiliJan Jiří Bendl,Ferdinand Maxmilián Brokoff neboMatyáš Bernard Braun. Svými rytinami celosvětově proslulVáclav Hollar.
Baroko bylo vystřídánorokokem aklasicismem (například sousošíZápas gigantůIgnáce Františka Platzera na Pražském hradě).
Z českých barokních literátů kromě exulanta Komenského vynikliBedřich Bridel,Bohuslav Balbín aAdam Václav Michna z Otradovic, jenž byl zároveň hudebním skladatelem; dalšími vynikajícími hudebníky byliJan Dismas Zelenka,Jan Václav Stamic,Josef Mysliveček,František Benda,Jan Ladislav Dusík,Bohuslav Matěj Černohorský,Jan Zach,František Xaver Richter,Jan Křtitel Vaňhal,František Xaver Brixi a moravský NěmecHeinrich Ignaz Franz Biber. K vrcholným vzdělancům té doby patřilJan Marek Marci z Kronlandu, knězProkop Diviš vynalezlhromosvod.
Roku 1719 vyšly první české noviny, s názvemSobotní pražské noviny z rozličných zemí a krajin přicházející s obzvláštním jeho císařské a královské Milosti nadáním obdarované, později nazývanéPražské poštovské noviny. Jejich zakladatelem bylKarel František Rosenmüller, později je vydávalJan Ferdinand Schönfeld. Jedním z redaktorů těchto novin byl iVáclav Matěj Kramerius, jež roku 1789 založil vlastní,Krameriovy císařsko-královské vlastenecké noviny.
.jpg)
Napoleonské války přímo zasáhly i české území, na jižní Moravě proběhla důležitábitva u Slavkova (1805), v Čecháchbitva u Chlumce (1813). Z českých vojáků se v této době vyznamenalimaršálovéKarel Filip Schwarzenberg (vítěz nadNapoleonem vbitvě u Lipska) aJosef Václav Radecký z Radče. V reakci na války a předchozífrancouzskou revoluci císařFrantišek I. (vládl 1792–1835) a jeho kancléřKlemens Metternich prosazovali konzervativní absolutismus. Ze strachu před vypuknutím ničivé revoluce byla společnost udržována pod silným politickým dohledem. Společnost zůstala v porovnání s průmyslovým vývojem v západní Evropě ještě většinou zemědělská. Vzniklo sice několik manufaktur, především textilních, ale jejich dopad na celkovou produkci byl malý.
Vrevolučním roce 1848 se situace vyhrotila i v českých zemích (přispěl k tomu iSlovanský sjezd, který se toho roku konal v Praze). České politické elity zaujaly dvojí postoj. Liberálové, reprezentováni Františkem Palackým a nověSvatováclavským výborem (později Národním výborem), zformulovali svůj program zejména v tzv.Psaní do Frankfurtu (odmítnutí začlenění Čechů do německého národa,austroslavismus, požadavek federalizace Rakouska), peticí k císaři a na tzv.Kroměřížském sněmu, který však císař nakonec rozehnal. Založili téžNárodní stranu (tzv. Staročeši), která měla sehrávat klíčovou roli v českém politickém životě ale až později, po roce 1859 (její klíčovou postavou bylFrantišek Ladislav Rieger). Radikální demokraté (tajný spolekRepeal) přikročili k ozbrojenému boji – tzv.Pražské červnové povstání. Politicky ani jedna cesta neuspěla a vedla k utužení absolutistického režimu (tzv.Bachův absolutismus – podle tehdejšího ministra vnitraAlexandera Bacha). Jediným reálným výsledkem revoluce 1848 tak bylo definitivní zrušeníroboty.
V poslední dekádě 18. století začaločeské národní obrození, proces etnického sebeuvědomění a vytvoření moderního českého národa. Obrozenci zpočátku usilovali o znovuvzkříšení češtiny jako rovnoprávného jazyka a české kultury, později pak i o politickou moc. V 80. letech 18. století již začaly v Praze vycházetprvní vlastenecké noviny, začalo se hrátčeské divadlo, v roce 1792 byla zřízena stolice českého jazyka a literatury na pražské universitě. Obrození bylo zároveň reakcí na germanizační úsilí, i když habsburské upřednostňování němčiny bylo motivováno praktickými, nikoli národnostními zájmy. Do roku 1848 se obrození projevovalo především v rovině kulturní, výraznou roli hrála ještě česká historická šlechta (hraběKašpar Maria ze Šternberka,Ignác Antonín Born,Karel Chotek z Chotkova), mezi výrazná centra kulturního života patřilaKrálovská česká společnost nauk (1784),Vlastenecké muzeum v Čechách (1818), nakladatelství a knihkupectvíČeská expediceVáclava Matěje Krameria,Matice česká (1831) čiMěšťanská beseda (1848). K první generaci obrozenců patřilGelasius Dobner a zejména jeho žákJosef Dobrovský. Klíčovými osobnostmi druhé generace byliJosef Jungmann,Ján Kollár,Pavel Jozef Šafařík,Václav Kliment Klicpera aFrantišek Ladislav Čelakovský. Třetí generace se prezentovala již vrcholnými počiny uměleckými (Božena Němcová,Karel Jaromír Erben,Josef Kajetán Tyl,Karel Hynek Mácha) i politickými – přičemž došlo k diferenciaci na proud liberální (Karel Havlíček Borovský,František Palacký) a radikálně demokratický (Karel Sabina,Josef Václav Frič). Významnou roli v národním obrození sehrályRukopis královédvorský a zelenohorský, byť šlo o falzaVáclava Hanky. Jednou z oblastí kultury, která mohla bez obav čerpat z barokní tradice, byla hudba, jak dokazuje díloJakuba Jana Ryby čiAntonína Rejchy.
Přírodní a technické vědy rozvíjeli v éře národního obrozeníJan Evangelista Purkyně,Jan Svatopluk Presl,Karel Bořivoj Presl či vynálezce lodního šroubuJosef Ressel.František Josef Gerstner sestrojil prvníparní stroj v českých zemích (1805–1807),Josef Božek předvedl první parovůz (1815) a paroloď (1817).Bratranci Veverkové vynalezliruchadlo. Německou vědu v Čechách reprezentoval napříkladChristian Doppler.
Rozvoj znalostí čtení mezi obyvatelstvem vedl ke zvýšení zájmu o informovanost a noviny. V době první poloviny 19. století byly nejvýznamnějšíPražské poštovské noviny, založené již roku 1719 a vydávané do roku 1819. Jejich hlavní postavou bylVáclav Matěj Kramerius a pozdějiVáclav Thám neboJosef Linda. Významné byly rovněžNárodní noviny založené hrabětemVojtěchem Deymem a později řízenéKarlem Havlíčkem Borovským. Ty vycházely v letech 1848–1850. Roku 1834 byl založen zábavní časopisKvěty.
CísařFrantišek Josef I. svůj režim uvolnil roku 1859 propuštěním ministraAlexandra Bacha a roku 1861Únorovou ústavou, která obnovovalaparlamentarismus. Po porážce vprusko-rakouské válce roku 1866 (viz téžBitva u Hradce Králové;Pražský mír) pak byl nucen ustoupit i v národnostní otázce, ovšem jenMaďarům – v roce 1867 tak vznikla dualistická monarchie,Rakousko-Uhersko. Čeští politici usilovali o podobné postavení pro České království, jejich snahy ale vzhledem k nesouhlasučeských Němců, kteří se obávali ohrožení svých zájmů, selhaly, což vedlo nejprve k vlně demonstrací v letech 1867–1871 – tzv.táborové hnutí, a posléze, po neprosazení ani minimálních ústupků v podobě tzv.fundamentálních článků, k nepříliš produktivní politice tzv.pasivní rezistence. Maďaři tak získali dominantní pozici v Uhersku a Němci v rakouské části monarchie. Postupné reformy a liberalizace však umožnily českým zástupcům hrát důležitější roli v politickém životě Rakouska-Uherska, byť národnostní třenice pokračovaly až do zániku monarchie (punktace, rozdělení pražské technické univerzity na českou a německou část roku 1869, obdobné rozděleníKarlo-Ferdinandovy univerzity roku 1882,Badeniho jazyková nařízení, nacionální nepokoje roku 1897,hilsneriáda apod.)Český politický život se ve 2. polovině století také diferencoval – roku 1874 se odStaročechů odštěpila „mladočeská“Národní strana svobodomyslná (jejím tiskovým orgánem se staly vlivnéNárodní listy, založenéJuliem Grégrem již roku 1861), roku 1878 pak byla založenaSociálně demokratická strana českoslovanská v Rakousku. Kvas nových politických myšlenek indikoval i tzv.proces s Omladinou roku 1894, byť představa o tajném politickém hnutí Omladina byla policejní konstrukcí. Roku 1905 se nicméně pokrokářsky orientovaná „omladinářská“ inteligence, ve spojení se sociálními demokraty, podílela na boji za rovné všeobecné volební právo pro muže. Ten byl úspěšně završen roku
1907. V roce 1912 byla do Českého zemského sněmu zvolena první žena –Božena Viková-Kunětická.
V poslední třetině 19. století došlo k všeobecnému rozvoji vzdělání, průmyslu, kultury a české literatury. V letech 1868–1883 bylo postavenoNárodní divadlo, v letech 1885–1891Národní muzeum a v roce 1873 započala dostavbasvatovítské katedrály na Pražském hradě. StavitelJosef Hlávka se v té době podílel na rozvoji Vídně.Jubilejní zemská výstava v roce 1891 se stala přehlídkou českého průmyslu a podnikavosti. Sílu české vzdělanosti manifestovalOttův slovník naučný (vydáván od roku 1888).
K vůdčím osobnostem českého intelektuálního života té doby patřili národopisecVojta Náprstek nebo filozofTomáš Garrigue Masaryk a jeho okruh kolem časopisuČas (Jan Herben,Jan Gebauer). Právě tento okruh odstartoval tzv.rukopisné spory roku 1886 aspor o smysl českých dějin roku 1912, právě v těchto diskusích český národ tehdy nejvíce ohmatával svou identitu a definoval své postavení ve světě. Významným intelektuálem byl iKonstantin Jireček, který rozvinul oborbyzantologie a sehrál významnou roli v bulharském národním obrození.
V druhé polovině 19. století se rozproudilo literární dění, nejprve nastoupili tzv.Májovci (Jan Neruda,Vítězslav Hálek,Adolf Heyduk,Karolína Světlá,Jakub Arbes), poslézeruchovci (Josef Václav Sládek,Svatopluk Čech,Eliška Krásnohorská),lumírovci (Jaroslav Vrchlický,Julius Zeyer), autoři kolemManifestu české moderny (Antonín Sova,Otokar Březina,Josef Svatopluk Machar,Vilém Mrštík) či tzv. buřiči z přelomu století (Viktor Dyk,Stanislav Kostka Neumann,Fráňa Šrámek). Realismus zvolilAlois Jirásek čiZikmund Winter, na konci století se pak stal módnínaturalismus (Karel Matěj Čapek-Chod) a venkovský realismus (Jindřich Šimon Baar,Karel Václav Rais,Antal Stašek,Josef Holeček). Moderní české drama zakládaliLadislav Stroupežnický abratři Mrštíkové.
V hudbě se proslavili mimo jiné skladateléBedřich Smetana,Antonín Dvořák,Zdeněk Fibich, pěvkyněEma Destinnová, operní zpěvákKarel Burian či dodnes působící orchestrČeská filharmonie. V reakci na populární dechovou hudbu rakouskou (zejména vojenskou) se rozvinula i její specifická česká verze, především díkyFrantišku Kmochovi. Ve světě nejznámější české melodie jsou dodnes právě ty dechovkové (Vjezd gladiátorůJulia Fučíka,Škoda láskyJaromíra Vejvody).
V malířství se prosadili v té doběJosef Mánes,Mikoláš Aleš,Václav Brožík,Julius Mařák čiJakub Schikaneder. Na začátku nového století nastoupilaexpresionistická skupinaOsma (Bohumil Kubišta,Otakar Kubín,Emil Filla). Ke slavným sochařům patřilJosef Václav Myslbek, na konci století reprezentoval secesiFrantišek Bílek. Také v architektuře přišla na začátku 20. století vlnasecese (zejm.Obecní dům v Praze, z architektůAntonín Balšánek,Osvald Polívka,Josef Fanta,Jan Letzel), těsně před válkou pakkubismu (Dům U Černé Matky BožíJosefa Gočára).
Mnozí nadaní rodáci, zejména německy mluvící, ovšem provincii opouštěli a uplatňovali se ve Vídni a jinde; příkladem mohou být filosofEdmund Husserl, hudební skladatelGustav Mahler, psychoanalytikSigmund Freud, matematikKurt Gödel, ekonomJoseph Schumpeter, pacifistkaBertha von Suttnerová, architektAdolf Loos, biologovéGerty Coriová aCarl F. Cori, astronomJohann Palisa, marxistaKarl Kautsky, právní teoretikHans Kelsen, ekonomEugen Böhm von Bawerk, psychologMax Wertheimer, satirikKarl Kraus, skladatelDavid Popper nebo mistr světa v šachuWilhelm Steinitz. Odcházeli ale i někteří česky mluvící, napříkladKarel Rokytanský,Max Dvořák čiAleš Hrdlička. Z německy mluvících intelektuálů v českých zemích naopak zůstali pracovat světově významný biologGregor Mendel, fyzikErnst Mach či filozofBernard Bolzano.
Od 60. let 19. století se české země i rychleindustrializovaly, v 80. a 90. letech 19. století vznikala česká buržoazie (Emil Kolben,Emil Škoda) a v souvislosti se zakládáním továren i městské dělnictvo. V těsném sepětí s průmyslem se rozvíjela věda, jejímiž představiteli byli vynálezce obloukové lampyFrantišek Křižík či objevitel čtyř krevních skupinJan Janský. Průkopníkem aviatiky bylJan Kašpar. Do dějin fotografické a polygrafické techniky v té době výrazně zasáhliJakub Husník aKarel Klíč.Jan Kříženecký roku 1898 představil prvníkinematograf v českých zemích.Emil Holub se v té době stal nejslavnějším českým cestovatelem. V letech 1845–1914 byla vybudována převážná část dnešní železniční sítě a mnoho silnic, v 70. letech 19. století se začala ve větších městech rozvíjetměstská hromadná doprava (koňská tramvaj 1869 Brno, 1875 Praha,parní tramvaj 1884 Brno,elektrická tramvaj 1895 Teplice, 1896 Praha, 1897 Most a Liberec, 1898 Olomouc, 1899 Ústí nad Labem a Plzeň, 1900 Jablonec a Brno, 1905 Opava, 1907 Ostrava, 1909 Jihlava a České Budějovice). Roku 1897 byl vKopřivnici vyroben první český automobil sespalovacím motorem značkyPresident, o dva roky později mladoboleslavská továrnaLaurin & Klement začala vyrábět motocykly Slavia (roku 1905 se ovšem i v Mladé Boleslavi přeorientovali na automobily).
V průběhu druhé poloviny 19. století zažila rozmach tištěná média. K nejvýznamnějším patřilyNárodní listy vydávanéJuliem Grégrem od roku 1861. Původně se jednalo o novinyNárodní strany, později o novinyNárodní strany svobodomyslné. Své vlastní tisky začaly později vydávat i další politické strany nebo názorové směry. Od roku 1869 byl vydáván katolický týdeníkČech, od roku 1893 vydávalasociálně demokratická stranaPrávo lidu. Své místo měly rovněž německy psané noviny, napříkladPrager Tagblatt, vydávané od roku 1877. V roce 1906 začalaAgrární strana (pozdějšíRepublikáni) vydávat deníkVenkov. K významným novinářům patřilJan Neruda neboVítězslav Hálek.
Kvetl spolkový život. Počátky organizované české tělovýchovy sahají do roku 1862, kdyMiroslav Tyrš,Jindřich Fügner a další založili podle vzoru podobných německých spolkůSokol (od něho se odštěpila časem levicováDělnická tělovýchovná jednota a katolickýOrel). Na přelomu století se objevilo i nové pojetí, moderní sport a olympismus, jehož propagátory se staliJiří Guth-Jarkovský čiJosef Rössler-Ořovský.
V roce 1914 byl vSarajevu spáchánatentát na následníka trůnuFrantiška Ferdinanda a jeho českou manželku Žofii. Tento incident se stal záminkou pro vyvoláníprvní světové války. Rakousko-Uherskoji pomohlo vyvolat, ale postupem času bylo jasné, že prohraje.[zdroj?] Čeští politici v exilu, zejménaTomáš Garrigue Masaryk aEdvard Beneš spolu se SlovákemMilanem Rastislavem Štefánikem, proto u západních mocností diplomaticky připravovali vznik samostatného západoslovanského státu. Jejich snahám napomohlo, že mnozí čeští a slovenští vojáci po zajetí nebo dezerci nastupovali do boje na straně protivníků Rakouska-Uherska a vytvářeli vlastní jednotky, později zvanéčeskoslovenské legie, zárodky budoucíČeskoslovenské armády. Již na začátku války vClevelandu exilové politické reprezentace Čechů a Slovákůdeklarovaly záměr založit společný stát, v květnu 1918 to potvrdilydohodou v Pittsburghu. Těsně před koncem války, v polovině října 1918, exiloví politicivyhlásili nezávislost. Po kapitulaci Rakouska-Uherska byla samostatná republika 28. října provolána i v Praze a moc začal přebíratNárodní výbor československý, složený z domácích politiků „mužů 28. října“ (Antonín Švehla,Alois Rašín,Jiří Stříbrný,Vavro Šrobár,František Soukup). 30. října rakouské orgány v Praze kapitulovaly aMartinskou deklarací se k novému státu připojila domácí slovenská politická reprezentace. Tímvzniklo Československo.
Československo prošlo řadou státoprávních změn. Období od vzniku Československa domnichovské krize se nazýváprvní republika; součástí státu tehdy byla iPodkarpatská Rus. Mnichovskou dohodou z 29. září 1938 okleštěná Česko-Slovenská republika, neoficiálně zvanáDruhá republika, vydržela jen asi půl roku. Skončila 15. března 1939, kdy byl zbytek Čech a Moravy zabrán německým vojskem a byl vyhlášenProtektorát Čechy a Morava. Po osvobození v květnu 1945 vznikla takzvanátřetí Československá republika, ukončená komunistickým převratem vúnoru 1948.Komunistický režim v Československu přejmenoval stát roku 1960 naČeskoslovenskou socialistickou republiku a roku 1969 hofederalizoval. Komunisté byli odstaveni od vlády v listopadu 1989 a brzy poté stát dostal své poslední jméno,Česká a Slovenská Federativní Republika.
Československá republika (ČSR) byla mnohonárodnostní stát. Kromě Slováků zde žily více než tři miliony Němců, dále Maďaři na Slovensku, Poláci vČeském Slezsku aRusíni na Podkarpatské Rusi. Zakladatelé první republiky prosazovaličechoslovakismus, tedy vytvoření jediného národa z Čechů a Slováků, později se však slovenská reprezentace stále více vymezovala proti Čechům a čechoslovakismus se neujal. Čtrnáctimilionové a hospodářsky i kulturně vyspělé Československo bylo demokratickýunitární stát, dělený na samosprávné země; zpočátku to byly Čechy, Morava, Slezsko, Slovensko a Podkarpatská Rus, roku 1928 byloSlezsko spojeno s Moravou. DvoukomorovéNárodní shromáždění bylo volenopoměrným systémem.Vlády se dosti často střídaly, ale celková politická linie zůstávala stabilní. Důležitá rozhodnutí totiž předem projednávalipředsedové klíčových demokratických politických stran (tzv. Pětka), velkou váhu měla rovněž vůle prezidenta republiky. Tím byl do roku 1935 filosof a politikTomáš Garrigue Masaryk, následoval diplomat a politikEdvard Beneš. Roku 1919 získaly ženy v Československu volební právo, v témže roce byla například zvolena první starostka,Anna Matoušková v obciVědomice.
K důležitým demokratickým politickým stranám v českých zemích patřila středopravicováRepublikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, tzv. agrárníci, jejímiž čelnými představiteli byliAntonín Švehla aRudolf Beran. Dále to byly pravicová nacionálně orientovanáČeskoslovenská národní demokracie, zkráceně národní demokraté (Karel Kramář,Alois Rašín,Karel Engliš), středolevicovínárodní socialisté (Edvard Beneš,Václav Klofáč),sociální demokraté (Vlastimil Tusar,Antonín Němec,Antonín Hampl) alidovci (Jan Šrámek), kteří reprezentovali Čechy. Německy mluvící obyvatelé Československa často voliliněmecké sociální demokraty (Ludwig Czech,Wenzel Jaksch) a později pronacistickouSudetoněmeckou stranu (Konrad Henlein). Na české krajní pravici se nacházela fašizující uskupení kolemRadoly Gajdy aJiřího Stříbrného, na krajní levicikomunisté, později vedeníKlementem Gottwaldem. Nejsilnější postavení si udržovali agrárníci, kteří povětšinou získali post premiéra (Antonín Švehla,František Udržal,Jan Malypetr,Milan Hodža). Těsně po válce kabinet vedlKarel Kramář a poté, až do rozštěpu uvnitř vlastní strany,Vlastimil Tusar. Občas musel nastoupit i úřednický kabinet, který vedlJan Černý neboEdvard Beneš, na samém sklonku republiky, v době ohrožení země, pak generálJan Syrový.
Na počátku Československo řešilo mimo jiné otázku svých hranic. Pohraničí obydlené Němci usilovalo o odtržení, a bylo protoobsazeno armádou, přičemž během několika ozbrojených zásahů umírali lidé.Maďarsko-československá válka se vedla o sporná území na východě,sedmidenní válka proti Polsku řešila hranice na Těšínsku. Špatné vztahy s důležitými sousedy i s vlastní německou menšinou pak trvaly až do druhé světové války a později pomohlynacistům ovládnout celý region.
Hospodářské dějiny Československa navazují na industrializaci, zahájenou již za Rakouska-Uherska. ČSR byla značně vyspělá (Škodovy závody v Plzni,Baťovy závody ve Zlíně,Vítkovické železárny v Ostravě,Huť Poldi v Kladně), přední místo měla zejména ve zbrojní a obuvnické výrobě. Symbolem pokroku v maloobchodě byly obchodní domyBrouk a Babka. V řadě chudších regionů však převažovala stále agrární výroba. V hospodářství měly důležitou roli banky, z nichž nejdůležitější bylaŽivnobanka vedenáJaroslavem Preissem. Roku 1919 položila měnová reforma ministraAloise Rašína základy budoucímu růstu a dvacátá léta 20. století byla ekonomicky úspěšná. Ekonomiku závislou na exportu však těžce zasáhlavelká hospodářská krize, jež byla v ČSR velmi vleklá a projevovala se po celá třicátá léta.
I za první republiky pokračoval kulturní vzestup země. Z nových vědeckých a pedagogických institucí nutno zmínit brněnskouMasarykovu univerzitu (založena 1919). Náboženský život byl poznamenán odklonem značného počtu zejména obyvatel Čech od římskokatolické církve. Z bývalých katolíků vzniklaCírkev československá vedenáKarlem Farským a místnípravoslavná církev vedenáMatějem Pavlíkem-Gorazdem. Obětoleranční protestantské konfese se v prosinci 1918 sloučily doČeskobratrské církve evangelické.
Silná byla levicová avantgarda, která se sdružila v organizaci zvanéDevětsil. Ideově ho drželi kulturní teoreticiKarel Teige aBedřich Václavek. Z literátů zde byliJaroslav Seifert,Vladislav Vančura,Vítězslav Nezval,Konstantin Biebl,František Halas,Jiří Wolker,Karel Konrád čiJulius Fučík. Silná byla sekce divadelní, kam patřili režiséřiEmil František Burian,Jiří Frejka aJindřich Honzl, krom toho byli členy i zakladatelé avantgardníhoOsvobozeného divadlaJiří Voskovec aJan Werich. Jediným hudebníkem v Devětsilu byl souputník V+W, jazzmanJaroslav Ježek. K přidruženým výtvarníkům patřiliAdolf Hoffmeister,Jindřich Štyrský čiToyen, k architektům napříkladJaroslav Fragner. Avantgardisté z Devětsilu vytvořili i jediný vlivný umělecký směr, který vznikl u nás –poetismus, aby se pak ve 30. letech zhusta přihlásili ksurrealismu . K levici lze počítat i básníkaPetra Bezruče, komunistické spisovateleIvana Olbrachta,Josefa Horu,Marii Majerovou, ale iJaroslava Haška, autora legendárníhoŠvejka, jemuž dal nezaměnitelnou výtvarnou podobuJosef Lada. Napravo od avantgardy stál „střed“ blízký Hradu a prezidentu Masarykovi – spisovateléKarel Čapek,Karel Poláček,František Langer aEduard Bass, historikJosef Šusta, teoretici uměníFrantišek Xaver Šalda aZdeněk Nejedlý (později se přiklonil ke komunismu), novinářFerdinand Peroutka či filozofEmanuel Rádl. K pravici lze počítat nacionálně orientovaného básníkaViktora Dyka, historikaJosefa Pekaře odmítajícího masarykovské pojetí českých dějin, či katolické konzervativceJaroslava Durycha,Jakuba Demla,Jana Zahradníčka,Bohuslava Reynka,Václava Renče aJana Čepa. Svébytnou skupinou byli autoři, kteří jsou někdy shrnováni pod pojem český expresionismus (Ladislav Klíma,Richard Weiner,Josef Váchal). K významným představitelům německy psané literatury patřiliFranz Kafka,Rainer Maria Rilke,Franz Werfel,Max Brod či „zuřivý reportér“Egon Erwin Kisch.
.png)
Vrcholné tvůrčí období za první republiky prožili hudební skladateléLeoš Janáček,Bohuslav Martinů (povětšinou ovšem působící mimo vlast),Josef Suk,Vítězslav Novák,Josef Bohuslav Foerster čiOskar Nedbal. Z mladé generace to byliAlois Hába,Erwín Schulhoff,Pavel Haas čiViktor Ulmann, z nichž tři posledně jmenovaní měli brzy doplatit na svůj „rasový původ“. K významným postavám prvorepublikové hudby patřil též houslistaJan Kubelík či dirigentVáclav Talich.
První poštovní známky a bankovky nového státu tvořili malířiMax Švabinský aAlfons Mucha, klíčová postava výtvarné secese, v Praze tehdy učil i jeden z otců abstraktní malbyFrantišek Kupka (jinak působící zejména ve Francii). Výtvarné umění reprezentovali též sochařJan Štursa, fotografFrantišek Drtikol či malířiJosef Čapek aJan Zrzavý. Z plodného knižního ilustrátora se ve slavného malíře paleontologických rekonstrukcí vyvinulZdeněk Burian. Kreslíř a spisovatelOndřej Sekora v té době stvořil jednu z prvních českých pop-kulturních legend –Ferdu mravence.
Architektura tíhla kfunkcionalismu (Veletržní palác v Praze,Baťův mrakodrap ve Zlíně,Vila Tugendhat v Brně,Památník Tomáše Bati ve Zlíně), k jeho představitelům patřiliJan Kotěra aJosef Gočár. V Praze v té době pracoval i významnýslovinský architektJosip Plečnik (zejm.kostel Nejsvětějšího Srdce Páně na náměstí Jiřího z Poděbrad v Praze).
.jpg)
Prudce se rozvíjel film. Stavba barrandovské „továrny na sny“ začala roku 1931. Brzy vytvořila plejádu prvorepublikových hvězd:Adina Mandlová,Lída Baarová,Nataša Gollová,Oldřich Nový,Hugo Haas,Jaroslav Marvan,Ferenc Futurista,Vlasta Burian nebo hudebníkR. A. Dvorský. K režisérům patřiliKarel Lamač,Otakar Vávra čiMartin Frič. Do Národního divadla se pokoušel moderní projev vnést režisérKarel Hugo Hilar, ve Vinohradském divadle mu na dálku oponovalJaroslav Kvapil. LoutkářJosef Skupa vnesl do české kultury fenoménSpejbla a Hurvínka.
Šíření kultury a informací usnadnilo vysílánírozhlasu, zahájené roku 1923. Vycházelo množství periodik, vysokou úroveň měly napříkladLidové noviny čiPřítomnost
Vědeckých úspěchů dosáhl orientalistaBedřich Hrozný, který rozluštil jazykChetitů, či v oblastitopologie matematikEduard Čech. ArcheologKarel Absolon objevil proslulouVěstonickou venuši, botanikAlberto Vojtěch Frič řadu nových kaktusů. Dalším významným botanikem bylKarel Domin, archeologem pakLubor Niederle. TechnikViktor Kaplan vynalezl nový druh turbíny. Mimořádný rozkvět zažívala jazykověda, v Praze se ustavil tzv.Pražský lingvistický kroužek (Vilém Mathesius,Roman Jakobson,Jan Mukařovský,Bohuslav Havránek,René Wellek), který prosazovalstrukturalistický přístup k jazyku a světu.
Média za první republiky se těšila velkému rozmachu i vlivu. Hlavní zpravodajskou agenturou bylaČeskoslovenská tisková kancelář. Noviny byly často vydávány některou politickou stranou či názorovým proudem, mezi nejvýznamnější patřily konzervativníNárodní listy aNárodní politika, liberální promasarykovskéLidové noviny (psal pro ně napříkladKarel Čapek), sociálně demokratickéPrávo lidu, noviny Republikánské stranyVenkov, časopisPřítomnost vydávanýFerdinandem Peroutkou, komunistickéRudé právo, nebo bulvárníExpres. Německá menšina vydávalaPrager Tagblatt aPrager Presse, dále třebaReichenberge Zeitung. Populární byly rovněž nejrůznější společenské časopisy. V roce 1923 vznikla první rozhlasová stanice,Radiojournal, která se později přetransformovala do polostátníhoČeskoslovenského rozhlasu. Československo se tak stalo teprve druhou evropskou zemí s vlastním rozhlasem. V době první republiky započala tradice promítání krátkého přehledu zásadních domácích i světových událostí před začátkem filmu v kinech. Tyto krátké reportáže nesly názevČeskoslovenské filmové noviny.
Rozvíjel se takésport, vynikající úroveň měli napříkladfotbalisté, kteří roku 1934 přivezli stříbro z mistrovství světa (František Plánička,Oldřich Nejedlý,Antonín Puč), ale ihokejisté,kanoisté,stolní tenisté,atleti azápasníci. První olympijské zlato pro ČSR získal sportovní gymnastaBedřich Šupčík roku 1924. V činnosti pokračovalSokol a další tělovýchovné organizace, rozvíjel seskaut, založenýA. B. Svojsíkem již před vznikem ČSR, a jeho divočejší odnožtramping.
.jpg)
Československá diplomacie se opírala o západní státy, především Francii, a v regionu o spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií zvanéMalá dohoda. Po nástupu nacismu v Německu se radikalizovala většinová část německé menšiny v ČSR. Když Hitler v roce 1938obsadil Rakousko, Československo zjevně bylo další na řadě. Nezachránilo ho ani urychlené zbrojení a budovánípohraničního opevnění. Hitler žádal o odstoupení pohraničí. Představitelé Francie a Velké Británie chtěli zabránit hrozící válce, a takMnichovskou dohodou z 29. září 1938 přiznali pohraniční oblasti Čech a Moravy Německu. 30. září 1938 následovalo polské ultimátum a 2. října Polsko obsadilo a anektovalo východní část československé částiTěšínska.
Následující tzv.Druhá republika se vyznačovala všeobecnou demoralizací, sklonem k autoritářství, útoky na elitu první republiky (zejménaKarla Čapka) i počínající diskriminací Židů a Romů. Neměla však dlouhého trvání: již 15. března 1939 byl zbytek Čech a Moravyzabrán německým vojskem a byl vyhlášenProtektorát Čechy a Morava. Den předtímSlovensko vyhlásilo nezávislost aMaďarsko zabralo Podkarpatskou Rus a část jižního Slovenska. Prezidentem druhé republiky a pak protektorátu byl někdejší předseda Nejvyššího souduEmil Hácha, nejvyšší moc v protektorátu měli reprezentantinacistického Německa (postupněKonstantin von Neurath,Reinhard Heydrich aKarl Hermann Frank).
1. září 1939 Hitler napadl Polsko a vypukladruhá světová válka. Ještě před tím odešla z Československa první vlnaemigrace. V roce 1940 bylo v Londýně Edvardem Benešem ustanovenoProzatímní státní zřízení, tedy exilová vláda. Československá zahraniční vojska pak bojovala na straněSpojenců (např. vbitvě o Británii). Centrum komunistického zahraničního odboje sídlilo vMoskvě. V jeho čele stáliKlement Gottwald aRudolf Slánský.Československý odboj usiloval o porážku nacismu a obnovení Československa. Významnými organizacemi domácího odboje byliObrana národa aÚstřední vedení odboje domácího, ke známým osobnostem patří později popravený předseda vládyAlois Eliáš či takzvaníTři králové (Josef Balbán,Josef Mašín aVáclav Morávek). Největším úspěchem odboje bylozabití Reinharda Heydricha, jenž zemřel 4. června 1942 po útoku v Británii vycvičených parašutistůJana Kubiše aJozefa Gabčíka (operace Anthropoid). Nacisté poté rozpoutali brutální odvetu, tzv.heydrichiádu; mimo jiné byly tehdy zlikvidovány vesniceLidice aLežáky.
.jpg)
%2c_kriz_1.jpg)
Kromě odbojářů a českých elit nacistická okupace nejhůře postihlaŽidy aRomy. Celkový početobětí nacistického Německa v Československu se odhaduje na 350 tisíc, z toho asi 270 tisíc Židů. Mezi známými oběťmi nacismu v Česku jsou spisovatelVladislav Vančura, malířJosef Čapek, skladatelHans Krása, atletEvžen Rošický, biskupGorazd, šlechtic a novinářZdeněk Bořek Dohalský, jeho bratr, knězAntonín Bořek Dohalský, někdejší Masarykův kancléř a politikPřemysl Šámal, písničkářKarel Hašler, podnikatelEmil Kolben, kreslířPetr Ginz, novinářkaMilena Jesenská, nebo feministkaFrantiška Plamínková. Řada dalších českých Židů, Romů a odpůrců nacismu byla vězněna v koncentračních táborech, (například spisovatel a novinářArnošt Lustig, herecMiloš Kopecký, herecOldřich Nový, pozdější arcibiskup pražskýJosef Beran, pozdější biskup litoměřickýŠtěpán Trochta, právnička a političkaMilada Horáková, politikPetr Zenkl, šlechticJindřich Schwarzenberg, novinářFerdinand Peroutka, pozdější politik a sociologFedor Gál nebo spisovatel a novinářIvan Klíma) či jim byly zabaveny majetky, což se týkalo židovských a romských rodin nebo například většinyčeských šlechtických rodů.
Na území Slovenska roku 1944 proběhlo protifašistickéSlovenské národní povstání, jež bylo ovšem potlačeno. Pokarpatsko-dukelské operaci zahájené v říjnu 1944 začalo v lednu 1945 osvobozování Slovenska, na němž se výrazně podílel i1. československý armádní sbor vedenýLudvíkem Svobodou. V dubnu probíhaly těžké boje ve dvou směrech na jihovýchodníMoravě a na Ostravsku. 1. května propuklo v Přerově povstání, které se již následující den přeneslo i do dalších českých a moravských měst a přerostlo vkvětnové povstání českého lidu. Ze západu se na české území probíjela americká armáda, jež osvobodila Plzeň. 5. května 1945 propukloPražské povstání i v hlavním městě. 9. května 1945 byla Praha osvobozena sovětskými vojsky, čímž fakticky skončila druhá světová válka v Evropě. Až na závěrečnou fázi války zůstalo české území ušetřeno větších bojů, výjimkou byly nálety Spojenců na některé továrny. Ze strany Rudé armády a sovětských tajných služeb docházelo po válce k vyhledávání Sovětům nepohodlných osob a jejich následnému nezákonnému zavlečení do sovětských gulagů. Často se jednalo o někdejší ruské prodemokratické emigranty, nejznámějším příkladem je československý armádní generál a legionářSergej Vojcechovský. Podobným způsobem bylo z Českých zemí nezákonně odvlečeno asi 500 lidí.[42][43] Sovětská armáda se v některých případech rovněž dopouštěla násilností, zejména na ženách.
Válka skončila vítězstvím spojenců a Československo bylo obnoveno, i když Podkarpatská Rus byla přičleněna kSovětskému svazu. Tři miliony obyvatel německé národnosti byly se souhlasemspojenců na základěBenešových dekretů brzy po válcevysídleny do Německa a Rakouska, mnohdy bez ohledu na jejich postoje během války. Mezi významnými osobnostmi, které musely tímto způsobem nuceně opustit Československo, byli například šlechtic, spisovatel, politik a zakladatelPanevropské unieRichard Coudenhove-Kalergi, automobilový konstruktérHans Ledwinka, podnikatel, bankéř a diplomatHanuš Ringhoffer, šlechticAlbert Thurn-Taxis, spisovatelOtfried Preußler, ilustrátor a designerHeinz Edelmann, politikWenzel Jaksch, šlechtic a pozdější duchovníAngelus Waldstein, pozdější fotbalistaSigfried Held, pozdější německý politikPeter Glotz, či šlechtic a pozdější vídeňský arcibiskupChristoph Schönborn. Za i podle tehdejších zákonů kontroverzní je dodnes považováno vztažení Benešových dekretů na knížecí rodLichtenštejnů.[44][45] Ze strany Čechů po válce mnohdy docházelo (především během první, spontánní fáze odsunu) k nelidskému zacházení s Němci, což často tolerovaly či přímo podporovaly i státní orgány. Příkladem je „brněnský pochod smrti“,postoloprtský masakr,ústecký masakr,masakr na Švédských šancích a mnohé další. Podle odhadu česko-německé komise historiků během násilného odsunu přišlo o život 19 000 až 30 000 Němců.[46] Dekretem prezidenta republiky byli viníci těchto násilností zbaveni veškeré odpovědnosti, což se stalo zejména po pádu komunismu předmětem kritiky. Vysídlení původních obyvatel se rovněž stalo příčinou značných hospodářských problémů v oblastiSudet a vedlo ke zničení řady kulturně a historicky cenných lokalit.
Poválečnátřetí Československá republika (květen 1945 – únor 1948) byla závislá na Sovětském svazu a společnost byla silně prosovětská. Nepodařilo se obnovit prvorepublikovou demokracii a styl vlády byl spíše autoritářský. Příkladem nedemokratických praktik třetí republiky bylo například pronásledování a vězněníBenešových politických oponentů[47] či protiústavní zabavení majetku antinacistyAdolfa Schwarzenberga na základě zákona "Lex Schwarzenberg" z roku 1947.[48] Na základě tzv.Košického vládního programu (tedy dohod ještě z válečných časů) byl původní systém mnoha politických stran zredukován, takže nakonec existovaly v českých zemích jen čtyři levicové a středové strany. V polodemokratických volbách roku 1946 zvítězila v Českých zemích KSČ, jejíž vůdceKlement Gottwald se stal předsedou vlády. Na Slovensku zvítězilaDemokratická strana, která navzdory volebnímu výsledku začala být ignorována a postupně likvidována. Jedněmi z mála politiků hlásících se alespoň formálně k demokracii, kteří si zachovali výrazný vliv i popularitu, byli prezidentEdvard Beneš a ministr zahraničíJan Masaryk. Nárůstu komunistické moci však nedokázali bránit. Komunisté začali provádět reformy, které zemi přiblížily k odstranění soukromého vlastnictví a zajištění monopolu moci. Už v říjnu 1945 bylyznárodněny velké průmyslové podniky, banky a pojišťovny. K 1. březnu 1947 bylo znárodněno více než 3000 podniků, v nichž pracovalo 61 % zaměstnanců průmyslu.[49] Také v zemědělství došlo v tomto období k velkým vlastnickým změnám, když byly provedeny dvě pozemkové reformy. Třetí, která byla v té době už plánovaná, byla uskutečněna až po únoru 1948.[50]
V obtížných válečných a poválečných letech nadále vznikala kulturní díla. Do pokladnice populární kultury vstoupily mnohé klasické filmové komedie (Kristián,Přednosta stanice aj.), spisovatel literatury pro mládežJaroslav Foglar do ní vložil svéRychlé šípy, humoristaZdeněk Jirotka pak postavuSaturnina – v lehkém románku, z něhož doslova čišela nostalgie po starých předválečných časech. Vyšší kulturu obohatili například romanopisciKarel Schulz aJaroslav Havlíček, fotografJosef Sudek nebo básníkJiří Orten. Ač ve stínu zvrácené stránky moderního a technického světa, k jeho stránce světlé se v té době přihlásili umělciSkupiny 42 (teoretikJindřich Chalupecký, básníciJiří Kolář,Josef Kainar,Ivan Blatný či výtvarníkKamil Lhoták), druhou vlnu surrealismu představovalaSkupina Ra (Ludvík Kundera). Krátce po válce také vznikly dva kulturní podniky, jejichž význam v čase neklesá – hudební festivalPražské jaro afilmový festival v Karlových Varech. Vrchol své kariéry prožíval fenomenální fotbalistaJosef Bican – ovšem právě v době, kdy mu okolnosti zabránily stát se hvězdou mezinárodní.
V době nacistické diktatury byla média pod dohledem přísné cenzury a sloužila nacistické propagandě. Významnými deníky byl prvorepublikový pravicovýVenkov nebo levicovějšíPrávo lidu (později přejmenované na Národní práce), zachovány byly iLidové noviny,České slovo nebo časopisPřítomnost. Velká část prvorepublikových novinářů byla perzekvována, napříkladMilena Jesenská byla popravena,Ferdinand Peroutka byl vězněn v koncentračním táboře. Vznikly i vyloženě nacistické tiskoviny, napříkladÁrijský boj. Pod dohledem okupantů byl i Český rozhlas nebo filmový týdeník. Posloucháno bylo nelegální zahraniční svobodné vysílání, zejménačeské vysílání BBC. Za poslech zahraničních stanic hrozila smrt.
Po ukončení 2. světové války byla většina tiskovin obnovena v původních názvech, část byla zrušena po roce 1948. V době takzvané třetí republiky byla média svobodná jen částečně. Německá média byla zrušena. Český rozhlas byl opět spojen se Slovenským.
Vúnoru 1948 převratem uchopili mockomunisté, kteří zemi začlenili dosovětského bloku. Následovala druhá vlna emigrace na Západ. Po Benešově demisi se prezidentem stalKlement Gottwald (zemřel 1953), následovali další komunistéAntonín Zápotocký (zemřel 1957),Antonín Novotný (odstoupil 1968),Ludvík Svoboda (odvolán 1975) aGustáv Husák (odstoupil 1989).
.jpg)
.jpg)
Komunistický režim v Československu bylautoritativní, často bývá charakterizován jakototalitní. Volby probíhaly, na výběr byla však pouze jediná kandidátka: komunisty řízená koaliceNárodní fronta. Parlamenty, vlády i vedení podniků byly podřízeny rozhodnutím komunistické strany, jež pomocí systémunomenklatury řídilaobsazování důležitých pozic. Občanům byly zákonem zaručeny některésociální jistoty (mnohdy pouze teoreticky), na druhou stranu byla omezena základnílidská práva a svobody. Byla uplatňovánacenzura[51] a po projevech odporu slídila tajnáStátní bezpečnost. Teror byl nejtvrdší do poloviny 50. let, pokračoval však po celou dobu trvání režimu. Mezi jeho oběti patří političkaMilada Horáková, knězJosef Toufar, generálHeliodor Píka, matka protikomunistických odbojářůZdena Mašínová, protinacistický odbojář a příslušník zahraničního odbojeKvětoslav Prokeš, básníkJan Zahradníček, spisovatel a novinářVladimír Sís, někdejší předsedaČSSD a ministr průmysluBohumil Laušman, kardinálŠtěpán Trochta, filosofJan Patočka, disidentPavel Wonka nebo komunistický pohlavárRudolf Slánský. Řada odpůrců komunismu byla vězněna, příkladem je bývalý československý exilový premiér a zakladatellidové stranyJan Šrámek, generál a někdejší československý premiérJan Syrový, hlavní velitelpražského povstáníKarel Kutlvašr, generál a stíhací pilotRAFFrantišek Fajtl, letec RAFOtakar Černý, protinacistický odbojářPravomil Reichl, šlechtic a podnikatelJosef Kinský, skautský činovníkKarel Skála, herečkaJiřina Štěpničková, spisovatelJiří Stránský, československý reprezentant v hokejiBohumil Modrý, řeholní sestraChrysostoma Aloisie Tyralíková, dramatik a pozdější prezidentVáclav Havel, socioložkaJiřina Šiklová, spisovatelkaEva Kantůrková, novinářPetr Uhl, novinář a pozdější ministr vnitraJan Ruml, psycholožkaDana Němcová, filosofJiří Němec, básník a hudebníkIvan Martin Jirous, pozdějšíombudsmankaAnna Šabatová a mnozí další. Obětí komunismu bylo, včetně popravených, zastřelených na hranicích či zemřelých v pracovních táborech přes 7 tisíc.[52]
Naprostá většina ekonomiky byla komunisty buďznárodněna (státní podniky) nebo nuceněkolektivizována. Zabrány byly rozsáhlé majetky aristokracie, církví, inteligence a podnikatelů, ale i selských rodů a drobných vlastníků půdy. Tito lidé byli mnohdy následně pronásledováni, vězněni, či jim bylo znemožňováno studium a zastávání některých zaměstnání. Zabrané majetky byly mnohdy státem špatně spravovány, rozkrádány či ničeny, v důsledku čehož byla zlikvidována řada úspěšných podniků a poničena či zničena řada kulturních památek. Kolektivizace zemědělství, zvláště pak jeden z průvodních jevů, zcelování lánů, přinesla i nenávratné poničení přírody, zvýšení půdní eroze, úbytek některých druhů živočichů, či naopak přemnožení živočichů jiných (např. hrabošů).[53] Plánovaná ekonomika byla zavedena již za třetí republiky (Dvouletý hospodářský plán 1947–1948), během komunistického režimu se plánovalo popětiletkách. Nedostatečná kvalita řízení se projevila omezenou kvalitou výroby, poklesem konkurenceschopnosti a pomalým růstem životní úrovně. Důraz se kladl natěžký průmysl a kvalita služeb stála v pozadí. Přesto se od 60. let začala formovatkonzumní společnost, která se v hrubých rysech neodlišovala svými aspiracemi a převažujícím životním stylem od společností západních.
K 1. lednu 1949 byly zrušeny samosprávné země a vzniklykraje. V roce 1960 bylnovou ústavou název státu změněn naČeskoslovenská socialistická republika (ČSSR), současně došlo k další správní reformě, jíž se redukoval počet krajů. Od 1. ledna 1969 vstoupila v platnostfederalizace Československa. Jako jeden ze dvou federálních států vzniklaČeská socialistická republika, přímý předchůdce současné České republiky.
Roku 1953 zahájila vysíláníČeskoslovenská televize. Zpočátku vysílala na jednom programu, počátkem 70. let byl přidán i program druhý.
.JPG)
V 60. letech proběhl liberalizační proces. Ten vyvrcholil roku 1968 událostmi známými jakopražské jaro. Politici jakoAlexander Dubček,Josef Smrkovský,Zdeněk Mlynář čiOldřich Černík mluvili o konceptu tzv.socialismu s lidskou tváří. Jimi ovládnutý ústřední výbor KSČ zformuloval reformníAkční program. EkonomOta Šik připravil ekonomickou reformu, která chtěla skloubit volný trh s centrálně řízenou ekonomikou. Občanská společnost proces podpořila peticíDva tisíce slov, kterou zformuloval spisovatelLudvík Vaculík. Marxističtí filozofovéEduard Goldstücker čiKarel Kosík vytvářeli jakési ideové zázemí procesu. Reformní hnutí však bylo poraženovojenským zásahem států Varšavské smlouvy 21. srpna 1968; Československo zůstalo okupováno sovětskou armádou až do roku 1991. Po invazi emigrovalo mnoho především vzdělaných lidí, což ještě zhoršilo hospodářské zaostávání ČSSR. Režim na to reagoval zavřením hranic a velkorysou podporou porodnosti – výsledkem byl „baby boom“ a tzv. generaceHusákových dětí.
Po invazi následovalo dvacetileté období takzvanénormalizace. Společnost se přes burcující sebeupáleníJana Palacha aJana Zajíce (1969) ze strachu či kvůli apatii nevzpírala. Výjimkou byla hrstkadisidentů všech demokratických názorových směrů sdružených kolem prohlášeníCharta 77; k nim patřili například dramatikVáclav Havel, filozofovéJan Patočka,Ladislav Hejdánek,Jiří Němec aVáclav Benda, literární historikVáclav Černý, psycholožkaDana Němcová, exministřiJiří Hájek aZdeněk Mlynář, novinářiPetr Uhl aJiří Dienstbier, spisovateléPavel Kohout aLudvík Vaculík, zpěvačkaMarta Kubišová či politologJaroslav Šabata.
Následkem politických poměrů se česká kultura v době komunismu rozdělila: vedle oficiální režimní kultury existovala podzemní nezávislá kultura, kvůli cenzuře odkázaná nasamizdat, a také kultura exilová; mezi nimi existovaly přechody a „šedé zóny“.
V poezii k oficiálně vydávaným autorům patřiliVladimír Holan,František Hrubín,Miroslav Holub,Oldřich Mikulášek,Jan Skácel, neboJiří Žáček. V exilu tvořil kupříkladuIvan Diviš neboKarel Kryl. Samizdat a underground reprezentovali filozof, prozaik a básníkEgon Bondy či básníkIvan Magor Jirous. Jaroslav Seifert, který se pohyboval na pomezí oficiální literatury a disentu (podepsal Chartu 77), získal roku 1984 Nobelovu cenu za literaturu. Symbol beatnické revoltyVáclav Hrabě publikoval až posmrtně. K významným prozaikům, kteří publikovali povětšinu života v domácích oficiálních nakladatelstvích, patřiliBohumil Hrabal,Ladislav Fuks,Jan Drda,Vladimír Páral,Vladimír Neff,Vladimír Körner čiOta Pavel. V exilu prožili vrchol své tvůrčí dráhyMilan Kundera,Arnošt Lustig,Josef Škvorecký,Jiří Gruša čiEgon Hostovský. V disentuLudvík Vaculík čiIvan Klíma. Z dramatiků reprezentoval oficiální tvorbu kupříkladuJosef Topol, exilovou (v jisté chvíli)Pavel Kohout, disidentskou Václav Havel. Unikátním divadelním fenoménem konce 50. let bylaLaterna magika, první multimediální umělecký projekt na světě, díloAlfréda Radoka. Od 60. let vstoupil na scénu též fenomén tzv. malých divadel, často s kolektivním autorstvím:Semafor (Jiří Suchý aJiří Šlitr),Divadlo Na zábradlí (Ladislav Fialka,Jan Grossman, Václav Havel,Evald Schorm,Ivan Vyskočil),Divadlo Járy Cimrmana (Zdeněk Svěrák,Ladislav Smoljak),Ypsilonka (Jan Schmid),Činoherní klub (Ladislav Smoček),Divadlo Sklep či brněnské divadloHusa na provázku, které objevilo například komický talentBolka Polívky.
Ve výtvarném umění k nejvýraznějším postavám patřiliMikuláš Medek,Vladimír Boudník,Jiří Kolář či později členové skupinyTvrdohlaví (Jiří David,Petr Nikl,Jaroslav Róna). Z fotografů se v exilu mezinárodně prosadilJan Saudek.
Vážnou hudbu reprezentovali například skladatelPetr Eben, dirigentiVáclav Neumann,Karel Ančerl aRafael Kubelík (v exilu) nebo cembalistkaZuzana Růžičková. V populární hudbě pronikli za hraniceJan Hammer neboKarel Svoboda. K velkému množství popových hvězd patřiliRudolf Cortés,Karel Gott,Václav Neckář,Milan Chladil,Jiří Korn,Waldemar Matuška,Yvetta Simonová,Hana Zagorová,Eva Pilarová,Marie Rottrová,Naďa Urbánková,Michal David,Helena Vondráčková,Dalibor Janda čiIveta Bartošová, proslavil se napříkladOrchestr Gustava Broma či skupinyOlympic aKatapult. Od 80. let byl patrný nástup slovenské pop-music (Elán,Miroslav Žbirka,Peter Nagy,Team). Od 60. let začala hrát významnou roli, i společenskou, též rocková hudba (např.Vladimír Mišík), protestsong (Karel Kryl) a folk (Jaromír Nohavica aj.).
Mimořádných výsledků bylo dosaženo ve filmovém umění, mezinárodní přesah zaznamenala zejména tzv.Československá nová vlna 60. let (Miloš Forman,Věra Chytilová,Jiří Menzel,Ján Kadár,Elmar Klos,Jaromil Jireš,František Vláčil,Vojtěch Jasný,Juraj Jakubisko,Juraj Herz), český loutkový a animovaný film (Jiří Trnka,Hermína Týrlová,Zdeněk Miler,Jan Švankmajer) či originální tvůrceKarel Zeman. Vážnější umělecké ambice se podařilo naplnitKarlu Kachyňovi čiJiřímu Krejčíkovi. 50. léta a posléze 70. a 80. léta ovšem svědčila více populárnímu filmu než uměleckému, s nadčasovou elegancí tohoto prostoru využili třebaBořivoj Zeman,Jiří Brdečka,Miloš Macourek,Oldřich Lipský,Václav Vorlíček, skladatelZdeněk Liška aj. Populární kulturu ovlivnilo i zahájení vysíláníČs. televize roku 1953. Vysokou úroveň měla zejména televizní tvorba pro děti (seriályPan Tau,Návštěvníci,Arabela,Létající Čestmír, cyklusVečerníčků, na němž spolupracovali i přední výtvarníci jakoAdolf Born čiVladimír Jiránek).
V 50. letech 20. století byl v architektuře vyžadován jako oficiální stylsocialistický realismus (též zvaný sorela). Charakteristickými stavbami v jeho duchu jsouhotel Jalta na Václavském náměstí čisídliště Poruba v Ostravě. Specifickou odnoží sorely byl tzv. stalinský neoklasicismus, který reprezentujehotel Internacional v pražských Dejvicích. Na konci 50. let se však v architektuře (a ovšem i v designu) prosadil styl nový, zvanýbruselský – to podle toho, že byl představen na světové výstavěExpo 58 vBruselu. Vyznačoval se oblými tvary a skleněnými fasádami. Typickou stavbou v bruselském stylu byl především výstavní pavilon Expa (dnes již neexistující) a budova české restaurace na Expu (dnes se nachází v Letenských sadech v Praze). Dalšími důležitými stavbami bruselského stylu bylypavilon Z nabrněnském výstavišti,plavecký stadion v Podolí činádraží v Havířově. Na konci 60. let však bruselský styl vytlačila česká verzebrutalismu. Ceněny jsou zejména projekty z dílnyVěry Machoninové a jejího manželaVladimíra Machonina (Dům bytové kultury v Praze,Hotel Thermal v Karlových Varech,obchodní dům Kotva v Praze,velvyslanectví ČSSR v Berlíně). Z dalších brutalistických staveb je připomínáno zejménaČeskoslovenské velvyslanectví v Londýně architektůJana Bočana,Jana Šrámka a Karla Štěpánského,hotel Intercontinental v Praze odKarla Bubeníčka aKarla Filsaka či stavbyKarla Pragera (budova bývalého Federálního shromáždění,Nová scéna Národního divadla). Nejoceňovanější stavbou své doby však bylvysílač na Ještědu odKarla Hubáčka. Ceněným architektonicko-technologickým celkem byloPražské metro. Zatímco mnohé z těchto staveb se mohou pyšnit skutečně kvalitním architektonickým provedením, běžná výstavba typu obchodních domů, úřadů či rodinných domů se sice snažila tyto stavby do určité míry napodobovat, obvykle se však nevyznačovala ani kvalitou a praktičností, ani vhodným a citlivým zasazením do stávající zástavby. Hojně kritizovaná byla také jednotvárnápanelová sídliště, ta nicméně velmi rychle a levně vyřešila vleklý problém nedostatku bytů.
Největším úspěchem české vědy, řízené nyní po sovětském vzoruakademií věd, byla Nobelova cena za chemiiJaroslava Heyrovského (1959), ovšem za objev učiněný již před válkou. Vynálezemkontaktních čoček asilonu proslulOtto Wichterle. Zvláštní kapitolou dějin vědy v socialistickém Československu byl státní výzkum účinkůLSD, podílel se na něm iStanislav Grof, který později v USA vytvořil metoduholotropního dýchání. EpidemiologKarel Raška byl zásadní postavou globálního boje za vymýcení pravých neštovic. Významným astronomem bylAntonín Mrkos.Armin Delong dosáhl mimořádných výsledků v oblastimikroskopie. Vysokou úroveň mělaegyptologie, která se prezentovala mj. vykopávkami vAbusíru (zejm.Miroslav Verner).Stanislav Brebera vynalezl trhavinuSemtex. Výkladní skříní režimu pak byla účast na sovětském vesmírném programuInterkosmos (čs. družiceMagion, první československý kosmonautVladimír Remek). Velká část československých vědců se však potýkala s politickým nátlakem, sníženou možností spolupráce s kolegy ze Západu a nutností překonávat komplikace ze strany komunistického režimu (příkladem jsou osudy profesorůWichterleho čiRašky).
Veškerá média byla pod kontrolou komunistické cenzury (vyjma roku 1968, kdy byla cenzura krátce poprvé v českých dějinách zrušena). Hlavním tištěným deníkem byloRudé právo, dalšími bylyLidová demokracie,Svobodné slovo,Večerní Praha neboMladá fronta. Většina těchto tiskovin byla vydávána určitým orgánemNárodní fronty (Rudé právoKSČ, Lidová demokracieČSL, Svobodné slovoČSS, Mladá frontaSocialistickým svazem mládeže). Vydávány byly rovněž nejrůznější společenské časopisy, napříkladVlasta nebo tradičníKvěty. V 60. letech získaly určitý vlivLiterární noviny, které měly podíl na liberalizaci společnosti. Promítáním v kinech předcházel stejně jako za první republiky souhrn hlavních zpráv, nazývanýČeskoslovenský filmový týdeník. Rozhlasové vysílání zajišťovalČeskoslovenský rozhlas, televizníČeskoslovenská televize. Roku 1957 se hlasatelkaKamila Moučková stala první ženou na pozici hlasatelky televizních zpráv v Evropě. Tiskovým orgánem bylaČeskoslovenská tisková kancelář. Rozšířeno bylo nelegální svobodné rozhlasové vysílání ze západu, to zajišťovaly staniceSvobodná Evropa,Hlas Ameriky aRádio Luxembourg. Všechna domácí média byla zneužívána ke komunistické propagandě.
Sportovci dosahovali výborné výsledky v řadě odvětví, legendou se stal například běžecEmil Zátopek a jeho manželka oštěpařkaDana Zátopková, fotbalistéJosef Masopust aAntonín Panenka, tenistéMartina Navrátilová aIvan Lendl, gymnastkaVěra Čáslavská či běžkyněJarmila Kratochvílová. Na tradici sokolských sletů režim navázal tzv.spartakiádami.
V80. letech 20. století sekomunistický režim těšil stále menší autoritě. Na konci 80. let se po neúspěšnémpokusu o reformy sovětského vůdceMichaila Gorbačova začalvýchodní blok hroutit. Takzvanásametová revoluce začala napadením průvodu studentů policií 17. listopadu 1989 naNárodní třídě v Praze. Studenti se na tato místa vydali z povolené demonstrace naAlbertově. Další dny následovala vlna stávek a masových demonstrací. Protirežimní síly, vedené disidentemVáclavem Havlem, se spojily do organizacíObčanské fórum v Česku aVerejnosť proti násiliu na Slovensku (obojí založeno19. listopadu) a během několika týdnů se jim podařilo převzít vládu v Československu a Komunistickou stranu nenásilnou formou z této pozice sesadit.
Václav Havel byl zvolen prezidentem 29. prosince 1989 a ve svobodnýchvolbách v roce 1990 zvítězily demokratické strany. Moc získali převážně někdejší bojovníci proti komunismu (Petr Pithart,Pavel Rychetský,Jiří Dienstbier,Dagmar Burešová,Otakar Motejl,Luboš Dobrovský, exulantKarel Schwarzenberg), někteří politiciPražského jara, kteří byli po roce 1968 nuceni politiku opustit (Alexandr Dubček,Zdeněk Jičínský), případně politici, kteří se za normalizace buď politicky neangažovali (Václav Klaus,Jan Stráský), nebo byli pouze v roli řadových straníků KSČ (Valtr Komárek,Vladimír Dlouhý). Určitou výjimku tvořilMarian Čalfa, bývalý vysoce postavený komunistický politik, který během revoluce "přešel na druhou stranu" a poté byl předsedou vládyČSFR až do roku 1992. Stát nastoupil cestu liberalizace a orientace na západní demokratické státy. Bylo uvolněno podnikání a zahájena privatizace ekonomiky, a torestitucemi dohledatelného majetku zabaveného komunistickým režimem, dálemalou privatizací pro menší podniky avelkou privatizací pro větší podniky (s významnou rolí tzv.kupónové privatizace). Obnovily se staré a vznikly nové politické strany. Z nových byla nejvlivnější pravicováObčanská demokratická strana, z obnovenýchKřesťansko demokratická unie-Československá strana lidová. Byly přijatylustrační zákony zabraňující příslušníkům elit bývalého režimu zastávat některé funkce.
.JPG)
Ač se zdálo, že klíčovým problémem polistopadového Československa bude změna politického systému a transformace ekonomiky, hlavním tématem se rychle stávala národnostní otázka. Vznikly spory mezi českou a slovenskou politickou reprezentací, a to již o samotný název státu (tzv.pomlčková válka). Nakonec byl zvolen kompromisní názevČeská a Slovenská Federativní Republika. To ale situaci nezklidnilo. Volby roku 1992 vyhrála v Česku konzervativně liberálníODS (premiérVáclav Klaus) a na Slovensku národně orientované středové hnutíHZDS (Vladimír Mečiar). Spolupráce se tak následkem ideové vzdálenosti obou vlád ještě znesnadnila, a reprezentanti obou republik se proto dohodli na rozdělení státu.Československo zaniklo koncem roku 1992 bezreferenda, pouze na základě dohody vrcholných politiků.
Česko i Slovensko se rozdělily bez větších problémů a byly rychle uznány jako nástupnické státy Československa. 12. března 1999 byla Česká republika přijata doSeveroatlantické aliance (NATO), v roce 2004 doEvropské unie.
Právní a politický systém České republiky byl formován na počátku 90. let zejména takzvanými „otci zakladateli“, především politiky a advokátyPetrem Pithartem,Pavlem Rychetským,Zdeňkem Jičínským,Vojtěchem Ceplem a dalšími. Na politická rozhodnutí měl na počátku nové republiky vliv především politik a ekonomVáclav Klaus a jeho spolupracovníci.
Prvním prezidentem České republiky byl roku 1993 zvolen opět spisovatel, dramatik, obhájce lidských práv a někdejší disidentVáclav Havel. Stal se symbolem nové republiky, měl velký vliv na českou i evropskou politiku. Hlavním spojencem Česka se staly státyEvropské unie,Spojené státy americké aIzrael.
Roku 1996 začal existovatSenát jako horní komora českéhoParlamentu, v roce 2000 začaly fungovatsamosprávné kraje, které převzaly značnou část kompetencí centrální správy.
První větší krizi zažilo samostatné Česko v roce 1997. Po ekonomických problémech způsobených krizí „bankovního socialismu“ (nezdravého propojení bank a státu), chybami při privatizaci (jež mj. vedly k fenoménu tzv.tunelování) a skandálu s financováním ODS padla středopravicovávláda Václava Klause. Popředčasných volbách roku 1998 předseda oslabené ODS Klaus a předseda vítězné ČSSD Miloš Zeman situaci stabilizovali slibem vzájemné podpory obou stran, zvanýmopoziční smlouva. Touto smlouvou mezi sebou tyto strany rozdělili moc navzdory odlišným programovým cílům, což se stalo předmětem kritiky prezidenta Havla, opozice a médií. Od roku 2002 se opět u vlády střídaly pravicové a levicové vlády.
Po přijetí doNATO roku 1999 se česká armáda zúčastnila operací například vKosovu,[54]Afghánistánu[54] čiIráku.[55] Česká armáda se již tradičně podílí rovněž na misích vPobaltí a v africkémMali. V letech 2015–2018 zastával dosavadnínáčelník českého generálního štábu,armádní generálPetr Pavel, funkcipředsedy vojenského výboru NATO a stal se tak druhým nejvyšším představitelemSeveroatlantické aliance.[56]
Roku 2000 se v Praze konalo zasedáníMezinárodního měnového fondu, o dva roky pozdějisummit NATO.
Vreferendu v roce 2003 byl schválen vstup doEvropské unie, který se uskutečnil 1. května 2004. V roce 2007 se Česko stalo členemschengenského prostoru, v roce2009 a znovu v roce2022 na šest měsíců působilo jako předsednický stát EU.[57][58]
V roce 2010 byla v Praze podepsána dohodaSTART II o snížení počtu jaderných zbraní mezi americkým prezidentemBarackem Obamou a ruským prezidentemDmitrijem Medvěděvem.
V roce 2022 Praha hostila první summitEvropského politického společenství.[59]
V průběhu druhého desetiletí 21. století započal ve světě narůstat vlivČínské lidové republiky, se kterou Česko nejprve plánovalo rozsáhlou ekonomickou spolupráci (především na popud prezidentaZemana), význam této spolupráce však nakonec příliš velký nebyl. Postupem času se začaly zhoršovat vztahy s touto velmocí a někteří čeští politici se stali symbolem kritiky komunistické Číny a jejího porušování lidských práv. V tomto období se výrazně zhoršily rovněž vztahy mezi západním světem včetně České republiky aRuskem. Poté, co česká vláda na jaře 2021 zveřejnila informaci, že agenti Ruské federace pravděpodobně stojí zavýbuchem muničního skladu ve Vrběticích z roku 2014, následovalo vzájemné rozsáhlé vyhošťování diplomatů a česko-ruské vztahy se dostaly v podstatě do "bodu mrazu".[60]
Etnické napětí v porevolučním Česku existuje zejména mezi českou a romskou komunitou, k nejvážnějších incidentům patří pokusy o vražduve Vítkově aKrupce, stejně jako zabitíHeleny Biháriové. V důsledkuevropské migrační krize z roku 2015 v Česku vzrostly protiislámské nálady.
Důležitou a úspěšnou humanitární organizací s celosvětovou působností se postupně stalČlověk v tísni. Jejím zakladatelem a ředitelem jeŠimon Pánek.
Český politický systém se v průběhu90. let více méně ustálil na dvou velkých vlivných stranách, pravicové konzervativníObčanské demokratické straně a levicovéČeské straně sociálně demokratické. Zastoupení v parlamentu vždy získávali rovněžkomunisté akřesťanští demokraté (ti vypadli ze sněmovny jen v letech 2010–2013), mandát pak vždy získala i některá menší konzervativně liberální nebo liberální strana, v 90. letechODA, později nejprveUnie svobody a potéStrana zelených. Politické preference se začaly výrazně proměňovat po roce 2010. Tehdy začala klesat dosavadní vysoká podporaODS a zejménaČSSD (tato strana se roku 2021 nedostala do Poslanecké sněmovny) a naopak začaly vznikat nové strany, například na praviciTOP 09 navrátivšího se exulanta a ministra zahraničíKarla Schwarzenberga, středové liberální hnutíStarostové a nezávislí, liberálně progresivníČeská pirátská strana, či první populistické strany typu firmy (nejprveVěci veřejné, později hnutíANO miliardářeAndreje Babiše). Výrazný pád zažila podporakomunistů, kteří sněmovnu opustili roku 2021. Pozice v české politice získávali v některých volebních obdobích i extremisticko nacionalistické strany, nejprve v 90. letech krajně pravicováRepublikánská strana, později po roce 2013 krajně pravicové strany podnikateleTomia Okamury.
Ve volbách roku 2021 zvítězila pravicová konzervativní koaliceSPOLU složená zODS,KDU-ČSL aTOP 09. Druhé místo obsadilo populistické hnutíANO. Na třetí pozici pak skončila liberálníkoaliceČeské pirátské strany a hnutíSTAN (přičemž Starostové výrazně posílili a Piráti neméně výrazně oslabili). Poměrně stabilní podporu desetiny voličů ukázala extremisticko nacionalistickáSPD. Zatím, coODS se podařilo překonat krizi způsobenou četnými skandály, tradiční levice reprezentovanáČSSD i krajní levice v podoběKSČM naopak opustily Poslaneckou sněmovnu a stávají se výrazně minoritní politickou silou. Vládu následně vytvořily koaliceSPOLU aPiráti a Starostové, předsedou vlády se stalPetr Fiala.
Dvě největší demonstrace porevoluční doby se konaly protidruhé vládě Andreje Babiše, respektiveAndreji Babišovi. Obě byly pořádány spolkemMilion chvilek pro demokracii naLetenské pláni a motivací těchto protestů byly především možné střety zájmů Andreje Babiše (i jako premiér nadále ovládal svou firmuAgrofert.[61]) a takzvanákauza Čapí hnízdo.[62] Jejich účast se odhadovala na 200 až 300 tisíc lidí.Andrej Babiš však odmítl rezignovat. Střet zájmů premiéra Babiše se stal předmětem šetření a žalobyEvropské komise i kritiky protikorupčních organizací. Situaci vyřešily až sněmovní volby 2021, ve kterých Andrej Babiš prohrál a opustil tak post v exekutivě.
Celosvětový ohlas vzbudila cesta předsedy českéhoSenátuMiloše Vystrčila a jeho delegace naTchaj-wan. Vystrčil se stal prvním vysokým zahraničním ústavním činitelem, který navštívil oficiálně Tchaj-wan a promluvil před tamním parlamentem. Proti této cestě se ostře ohradila totalitníČínská lidová republika, která ostrov považuje za vzbouřenou provincii.[63]
Česká republika se v letech 2020–2021 stala jedním z nejzasaženějších státůpandemií covidu-19. Jedním z nejvyšších na světě je například počet zemřelých na počet obyvatel, dlouhodobé jsou rovněž vysoké počty nakažených.[64][65] Přes úspěšné zvládnutí první vlny pandemie došlo kvůli letnímu otevření hranic od září 2020 k extrémnímu nárůstu nakažených. Od října 2020 do dubna 2021 byly naplněny kapacity nemocnic a musela být odložena většina operací. S nástupem britské mutace covidu-19 počátkem roku 2021 se situace ještě zhoršila. Vsokolovské nemocnici si pandemická situace vyžádala selekci pacientů.[66] K 9. 5. 2021 si pandemie v Česku vyžádala 29 667 životů.
Symbolem porevoluční vědy se stal chemikAntonín Holý, tvůrce poměrně účinných léků protiAIDS. Vlivnou postavou je v Kanadě žijící vědecVáclav Smil, zabývající se energetikou, životním prostředím a technologickým rozvojem. Významným sociologem jeDaniel Prokop, zabývající se tématychudoby asociální nerovnosti v české společnosti. Ve spolupráci s Evropskou unií bylo otevřeno několik nových vědeckých center zaměřených mj. nananotechnologie alaserovou techniku (CEITEC,ELI Beamlines,HiLASE aj.). Praha se stala sídlemEuropean Global Navigation Satellite Systems Agency, která řídínavigační systém Galileo.[67] VAntarktidě byla založena českáMendelova polární stanice.[68]
.jpg)
Ekonomickou transformaci, zřejmě kvůli chybám při privatizaci, nepřežili některé tradiční pilíře českého hospodářství, (Poldi Kladno, Královopolské strojírny, koncernČKD), další podniky byly, alespoň dočasně, silně oslabeny (brněnskáZbrojovka,Tatra Kopřivnice, plzeňské strojírnyŠkoda). Nakonec se ale našla nová struktura ekonomiky, často založená na zapojení českých továren do zahraničních korporací. I po rozsáhlé privatizaci zbyl v ekonomice silný veřejný sektor s velkými zaměstnavateli a v případě energetické firmyČEZ i s jednou z nejziskovějších firem. Oblast chemického a potravinářského průmyslu reprezentuje největší český zaměstnavatel, skupinaAgrofert (Andrej Babiš) nebo chemická skupinaDraslovka Global Holding. Jakýmsi vítězemkuponové privatizace se stala skupinaPPFPetra Kellnera, která se specializuje zejména na finanční podnikání (Home Credit,Air Bank atd.). Výkladní skříní nového režimu se stali mezinárodně úspěšní podnikatelé, kteří založili firmu po revoluci tzv. na zelené louce (tedy ne na bázi starších podniků) – k takovým patří firmaSeznam.cz (Ivo Lukačovič) či softwarové antivirové firmyAvast (Pavel Baudiš,Eduard Kučera) aAVG. Průmysl se výrazně orientoval na automobily a s nimi spjatou výrobu, jako je výroba plochých skel, součástek a gumárenství, podobně jako na Slovensku. V tomto směru je nejvýznamnější společnost mladoboleslavskáŠkoda Auto (součást koncernuVolkswagen Group), která je jedním z hlavních pilířů české ekonomiky, společnostTatra Kopřivnice a dále zahraniční automobilkyHyunday Czech Republic Nošovice aToyota Czech Republic. Význam si zachovala i výroba letadelAero Vodochody. Také výroba vlakových souprav, kolejových zařízení a autobusů se udržela, jejími představiteli je plzeňskáŠkoda Transportation a společnostiIVECO aSOR Libchavy. Na poli výroby zbraní dosahuje světového významu společnostČeská zbrojovka Group. Vysokou pozici zejména v zahraničí si zachovalo české sklářství, jeho představiteli jsou firmyPreciosa,Moser,Crystalex čiLasvit. Symbolem konzumního životního stylu se staly supermarkety a hypermarkety, které ovládly maloobchodní sféru více než kdekoli jinde v Evropě.[69]
V architektuře výraznou roli sehrálo díloFranka GehryhoTančící dům v Praze, které přímo iniciovalVáclav Havel, a jež bývá uváděno jako symbolpostmoderní architektury. Z významných světových architektů v Praze tvořil ještěJean Nouvel (Zlatý Anděl na pražském Smíchově),Ricardo Bofill, který se podílel na modernizaci kdysi dělnického Karlína (Corso Karlín aj.)[70] či držitelkaPritzkerovy cenyZaha Hadid, jejíž architektonické studio je autorem proměny okolí pražskéhoMasarykova nádraží (Masaryčka). V přípravách je projekt pražskéVltavské filharmonie, jehož autorem je dánský ateliérBjarke Ingels Group[71], či novébrněnské hlavní nádraží z dílny nizozemského ateliéruBenthem Crouwel. Z projektů domácích architektů si největší kredit získal projektNárodní technické knihovny v pražských Dejvicích,Kongresové centrum Zlín architektkyEvy Jiřičné, budovyUniverzitního kampusu v Brně,Moravské zemské knihovny aMoravského zemského archivu,Skleněný dům vNovém Boru, nástavba někdejší vysoké peceBolt Tower vOstravě architektaJosefa Pleskota, stanice pražského metraRajská zahradaPatrika Kotase, rekonstrukce "kobek" na pražských náplavkách architekta Petra Jandy[72], nebo nová výstavba vLitomyšli[73] či v obcíchDolní Břežany u Prahy[74] aTrojanovice v Beskydech[75]. Hojně diskutovaný projektnové budovy Národní knihovnyJana Kaplického zůstal jen na papíře.
_II.jpg)
Společenská (i ekonomická) role literatury zjevně poklesla. V první porevoluční dekádě se prosadili v próze někteří autoři, kteří debutovali již za minulého režimu, ať už v samizdatu, nebo v oficiálních nakladatelstvích. Dlouhodobě nejvýznamnějším českým spisovatelem bylMilan Kundera, který byl v například v roce 2015 zařazen mezi nejvlivnější myslitele světa. Největšího ohlasu kritického se dostaloPatriku Ouředníkovi,Jáchymu Topolovi,Jiřímu Kratochvilovi,Michalu Ajvazovi aDaniele Hodrové, u čtenářů to vyhrálMichal Viewegh aPetr Šabach. Od sémiotiky k próze občas přešel iVladimír Macura. Časem se objevila i nová jména (Emil Hakl,Jan Balabán,Petra Hůlová,Hana Androniková,Jaroslav Rudiš,Kateřina Tučková,Miloš Urban,Radka Denemarková,Jiří Hájíček,Zuzana Brabcová,Věra Nosková,Tomáš Zmeškal,Václav Kahuda,Evžen Boček,Leoš Kyša), čtenáři objevili historické rományVlastimila Vondrušky. V zahraničí se nejpřekládanějším českým autorem stalPatrik Ouředník. V poezii se nejvíce diskutovalo o tvorbě autorů jakoPetr Hruška,Petr Král,Petr Borkovec,J. H. Krchovský,Jaromír Typlt čiKateřina Rudčenková. V dramatice vyniklPetr Lébl aJan Antonín Pitínský, fenoménem se staly též hryIreny Douskové. Významnými mysliteli jsou například kněz a filosofTomáš Halík, jediný český nositelTempletonovy ceny, či ekonomTomáš Sedláček, autor bestselleruEkonomie dobra a zla. Prvním českým 3D animovaným filmem, který prorazil i v zahraničí byl v roce 2008Kozí příběh - Pověsti staré Prahy režiséra a spisovateleJana Tománka.
.jpg)
V oblasti filmu se tvůrci snažili navázat na 60. léta (Saša Gedeon,Bohdan Sláma), nalézt nový generační styl (Petr Zelenka), nebo oslovit širší publikum a udržet přitom jistou uměleckou úroveň –Janu Svěrákovi,Janu Hřebejkovi aOndřeji Trojanovi to přineslo oscarové nominace, Janu Svěrákovi pak iOscara (1996). Do pokladnice populárního filmu se dařilo vkládat nové kousky jak krátce po revoluci (Tankový prapor,Černí baroni,Dědictví,Obecná škola,Kolja,Pelíšky), tak později, kdy začaly vznikat divácky oblíbené komedie (Účastníci zájezdu,Ženy v pokušení,Tátova volha,Poslední aristokratka) režiséraJiřího Vejdělka,Teorie tygra režiséraRadka Bajgara neboVlastníci režiséraJiřího Havelky. Pozornost vzbudily rovněž filmyAlois Nebel,Hastrman čiÚsvit. Důležitou pozici si získaly filmy částečně se vyrovnávající s minulostí a pracující s historickými tématy (Je třeba zabít Sekala,Všichni moji blízcí,Musíme si pomáhat,Želary,Habermannův mlýn,Tmavomodrý svět,Nabarvené ptáče,Krajina ve stínu,Bratři). Postupem času se začal rozvíjet žánr historických sérií, často vyráběných v mezinárodní koprodukci, (Já, Mattoni,Marie Terezie,Božena). Jakýmisi symboly české polistopadové produkce jsou herciAnna Geislerová aIvan Trojan. Z dokumentů pak vzbudily velký ohlas snímkyČeský sen,Šmejdi aV síti, z dokumentárních sérií pakGEN – Galerie elity národa,13. komnata čiModrá krev. Největším koproducentem filmů je dlouhodoběČeská televize. Prestižní filmovou přehlídkou jeMezinárodní filmový festival Karlovy Vary,Zlín Film festival, pražskýFebiofest,Anifilm v Třeboni,Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě nebo pražskýJeden svět, věnovaný dokumentárním filmům s lidskoprávní tematikou.
Reprezentantem klasické hudby se stal zejména dirigentJiří Bělohlávek,Petr Altrichtr aJakub Hrůša, dále houslistaVáclav Hudeček, nebo pěvciMagdalena Kožená,Adam Plachetka čiJaroslav Březina. Vysokou uměleckou úroveň si zachováváČeská filharmonie,Český národní symfonický orchestr,Pražský komorní orchestr,Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, čiSymfonický orchestr Českého rozhlasu. Klasická hudba je reprezentována na prestižních mezinárodních přehlídkách a festivalech, jako jePražské jaro,Dvořákova Praha,Mezinárodní hudební festival Český Krumlov neboSmetanova Litomyšl. V oblasti moderní (populární) hudby se prosadili například zpěváciLucie Bílá,Dan Bárta,Anna K,Radůza,Aneta Langerová,Věra Bílá,Lenka Dusilová,Matěj Ruppert,Barbora Poláková,Jaromír Nohavica,Tomáš Klus,Vojtěch Dyk,Marek Ztracený,Xindl X,Kapitán Demo,Mikolas Josef,Ben Cristovao, hudební skupinyKryštof,Lucie,Kabát,Chinaski,Monkey Business,Mirai,Tata Bojs,Lake Malawi,Bratři Ebenové,Gipsy.cz, rapeři zPSH, folkrocková skupinaČechomor, jazzový orchestrOndřej Havelka a jeho Melody Makers, nebo kapelaThe Tap Tap. Významnými festivaly jsouRock for People vHradci Králové,Colours of Ostrava,libereckáBenátská noc,Hrady CZ,Trutnoff Brnoon Open Air Festival (pořádaný dříve vTrutnově, od roku 2016 vBrně),pražskýMezi ploty,Hip Hop Kemp vHradci Králové,JazzFestBrno,Mezinárodní dudácký festival ve Strakonicích nebo v letech 1994–2006CzechTek.
Mezinárodních úspěchů se podařilo dosáhnout i vevideoherní tvorbě. V roce 1999 se povedlo v zahraničí uspět české hřeHidden & Dangerous, následovaly mezinárodně úspěšné herní titulyOperace Flashpoint,Mafia: The City of Lost Heaven,Vietcong,Euro Truck Simulator,ArmA,Silent Hill: Downpour čiMachinarium. Nejúspěšnějšími studii jsou2K Czech,Bohemia Interactive Studio,SCS Software,Amanita Design neboMadfinger Games.
Po pádu komunismu byla zrušena cenzura a obnovena svoboda médií. Hlavní zpravodajskou agenturou zůstalaČeská tisková kancelář, její význam se však postupně snižuje.
Nejvýznamnějšími tištěnými médii jsouMladá fronta DNES,Lidové noviny,Hospodářské noviny,Právo,Deník,Deník N, celosvětově vydávanéMetro a bulvárníBlesk, svůj význam si zachovaly i nejrůznější společenské časopisy. Novinkou se staly názorové tiskoviny, zejména časopisyRespekt aReflex. V oblasti rozhlasu je zásadní veřejnoprávníČeský rozhlas a komerční stanice, jako napříkladRádio Impuls,Evropa 2 neboFrekvence 1. Nejvýznamnější pozici mezi českými televizními společnostmi získala veřejnoprávníČeská televize, významné jsou rovněž televizeNova,Prima aTV Barrandov. Monopol tištěných médií, rozhlasu a televize postupně ukončil nástup internetu. Zde jde především o společnostSeznam.cz prostřednictvímSeznam Zpráv aTelevize Seznam, dále serveryNovinky.cz,Blesk.cz,Idnes.cz,Aktuálně.cz neboForum24.
V prvním čtvrtstoletí samostatné ČR bylo dosaženo významných sportovních úspěchů, které výrazně přispěly k upevnění národní identity, otřesené po rozpadu Československa. Reprezentanti v kopané získali stříbro (1996) a bronz (2004) na mistrovství Evropy, přičemž klíčovými osobnostmi těchto dvou týmů byliPavel Nedvěd,Karel Poborský,Vladimír Šmicer,Milan Baroš,Jan Koller,Petr Čech,Tomáš Rosický aMarek Jankulovski. V ledním hokeji národ výrazně prožíval zejména zisk zlatých medailí naolympiádě v Naganu roku 1998. Zde byli klíčovými osobnostmiJaromír Jágr a brankářDominik Hašek, oba se výrazně prosadili i v severoamerickéNHL. PrestižníWimbledon vyhráli tenistkyJana Novotná (1998) aPetra Kvitová (2011, 2014). Tři olympijská zlata má oštěpařJan Železný (1992, 1996, 2000) a rychlobruslařkaMartina Sáblíková (2010, 2014), dvě oštěpařkaBarbora Špotáková (2008, 2012), rychlostní kanoistaMartin Doktor (1996) a kanoistkaŠtěpánka Hilgertová (1996, 2000).
České dějiny nelze chápat izolovaně. Jsou součástídějin Evropy a jsou úzce propojeny s dějinami okolních států, předevšímNěmecka aRakouska. Český stát patřil téměř vždy do větších politických struktur a spoluutvářel jejich dějiny; byly to zejménaSvatá říše římská,habsburská monarchie a její nástupceRakousko-Uhersko, dálesovětský blok aEvropská unie.
České země jsou již od doby prvních Přemyslovců politicky i kulturně orientovány na západ a na západní křesťanskou kulturu. Od 18. století tak začalo být území Česka ovlivňováno osvícenstvím, od 19. století pak počátky parlamentarismu a demokratických hodnot. Toto západní směřování bylo v podstatě narušeno jen jednou, v letech 1938–1989, kdy byly České země nejdříve donuceny k orientaci nanacistické Německo a později naSovětský svaz a ruskou a komunistickou kulturu.
I samotné území českého státu prošlo mnoha změnami a dělilo se na různé více či méně samostatné části s různou historií; zejména významné jsoudějiny Moravy aSlezska. Samostatné dějiny mají rovněž etnické a jiné skupiny, žijící na českém území, především„sudetští“ Němci ačeští Židé. Lze také zkoumathospodářské dějiny Českých zemí,dějiny českého práva,české politiky,literatury,architektury a vůbeckultury, dálesportu,náboženství čifeminismu a mnoha jiných oblastí.
Nejstarší ucelenější literární pramen k počátkům české historie je latinskáKristiánova legenda snad z konce 10. století. Pokus o sepsání celých českých dějin podnikl na počátku 12. století pražský děkanKosmas, autor rovněž latinsky psané kronikyChronica Boemorum, a jehopokračovatelé. V humanistické době působilVáclav Hájek z Libočan, jehož rozsáhláKronika česká vyšla roku 1541. Zejména co se týče starších dějin byla značně nespolehlivá, jak prokázal jeden ze zakladatelů moderního českého dějepisectvíGelasius Dobner. Vrcholným zpracováním českých dějin v době obrozenské byly pětidílnéDějiny národu českého v Čechách a v Moravě (1848–1876)Františka Palackého, popisující českou historii do roku 1526. Z hlediska českých Němců psalBertold Bretholz, autor čtyřsvazkového dílaGeschichte Böhmens und Mährens (Dějiny Čech a Moravy, 1921–1925), s nímž polemizoval český historikJosef Pekař. Doposud nejpodrobnější jsou devatenáctisvazkovéVelké dějiny zemí Koruny české, vydanénakladatelstvím Paseka (1998–2013).
Běžní obyvatelé Česka ovšem poznávali vlastní historii spíše ze školních učebnic, jako byly PekařovyDějiny československé (1921), a ještě více z různých uměleckých zpracování od obrozenských herJosefa Kajetána Tyla přes vlastenecké rományAloise Jiráska, komunistickou propagandou ovlivněné učebnice a filmy ve druhé polovině 20. století až po filmy vznikající po Sametové revoluci, jako jeTmavomodrý svět režiséraJana Svěráka,Musíme si pomáhatJana Hřebejka,Všichni moji blízcíMatěje Mináče,ŽelaryOndřeje Trojana nebo koprodukční seriálMarie TerezieRoberta Dornhelma. Úspěch zaznamenaly rovněž kniha a animovaný seriálDějiny udatného českého národa nebo ironicky pojatý komiksOpráski sčeskí historje.
České dějiny nabízejí i řadu problémů a otevřených otázek. Důležitý bylspor o Rukopisy, v němž historici diskutovali pravost a původ domněle středověkých rukopisůKrálovédvorského aZelenohorského. Tento spor byl v zásadě vyřešen, většina badatelů má nyní za to, že jde o podvrhy z 19. století. Neznají však ani dnes odpovědi na řadu jiných otázek, například kdo a proč zavraždil králeVáclava III.
Kromě samotných faktů byl častým předmětem sporůvýklad dějin a jednotlivých událostí. V období první republiky byl výklad dějin více či méně ovlivněn určitým mírně nacionalistickým pojetím a důrazem na husitské tradice, což komunisté později zneužili ve své propagandě, kdy husitské hnutí bylo označováno za první komunisty, ve výkladu národního obrození byla zdůrazňována idea panslovanství a spolupráce s Ruskem a období první republiky bylo líčeno v těch nejčernějších barvách. Po roce 1989 začaly být dějiny vykládány svobodně dle autorů, mnozí významní historici, jako například historik a politikPetr Pithart se začali dívat kriticky jak na národní obrození, tak na problematiku odsunu sudetských Němců. Jebitva u Lipan, v níž bojovali na obou stranách Češi, vítězstvím nebo porážkou? Bylo české baroko „dobou temna“ nebo naopak poválečné obnovy a rozkvětu? Znamenalorozbití Rakouska-Uherska správný krok k národní suverenitě, nebo hazardní oslabení nárazníkového pásma mezi Ruskem a Německem? Měli Češi právovysídlit Němce po druhé světové válce, nebo to byla odsouzeníhodná etnická čistka? Získali nebo ztratili Češisametovou revolucí roku 1989, když vyměnili jistotu zaměstnání za více svobody? Bylo správné rozbít československou federaci? A dokonce, jak se roku 1886 zeptalHubert Gordon Schauer, vyplatí se vůbec udržovat český národ při životě a nebylo by lépe se raději poněmčit a stát se součástí mohutnější kultury? Podobné otázky řešili čeští intelektuálové již od konce národního obrození v dlouhé polemice zvanéspor o smysl českých dějin (1895–1938) a samozřejmě se budou řešit i nadále.
{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Cite journal}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.{{Citation}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Obrázky, zvuky či videa k tématudějiny českých zemí na Wikimedia Commons
KnihaČeské dějiny ve Wikiknihách| Dějiny Evropy | ||
|---|---|---|
| Země |
|  |
| Teritoria, kolonie a zámořská území |
| |
| Území s částečným mezinárodním uznáním | ||
| Zaniklé státní struktury | ||
