| Dějiny Černé Hory |
|---|
 |
Černá Hora patří mezi nejmladšíevropské státy, její dějiny jsou však – podobně jako u ostatních zemí starého kontinentu – velmi dlouhé. Propojují se hlavně sdějinami srbskými, ale i dějinami jiných států jihovýchodní Evropy. Černá Hora se z malého slovanského knížectví vyvinula později v samostatné království, kam nezasahovalyislamizační vlivyOsmanské říše. Po sloučení se Srbskem vJugoslávii se stala Černá Hora jednou z oblastí tohoto velkého soustátí, později jeho nejmenšísvazovou republikou. Nezávislost vyhlásila v roce2006.
Před příchodemSlovanů naBalkán během6. století našeho letopočtu, byla oblast nyní zvaná jakoČerná Hora obydlena Illyriany. Podél pobřežíJaderského moře, migrace po celém území (což bylo ostatně typické pro celý starodávný středomořský svět) zajistila osídlení směsicí kolonistů, obchodníků a těch, kteří toužili po dobývání území. Řecké kolonie byly na tomto pobřeží založeny během6. a7. století př. n. l. a oKeltech je známo, že se zde usídlili ve4. století př. n. l. Během3. století př. n. l. zde vzniklo původní Illyrijské království s hlavním městemSkadar.Římané vypravili několik trestných výprav proti místnímpirátům a Illyrijské království konečně porazili roku9 našeho letopočtu, které přeměnili na provincii Illyria.
Rozdělení Římské říše mezi vláduŘíma aByzancie – neboli mezi Latinskou a Řeckou církev – bylo značeno čarou severně odSkadaru a vedla skrze dnešní Černou Horu, která mimo jiné znázorňuje tuto oblast jako hranici mezi ekonomickými, kulturními a politickými světy Středomoří a Slovanů. Jak římská moc upadala, tato částDalmácie trpěla neustálými vpády různých polonomádských útočníků, předevšímGótů na konci 5. aAvarů na konci6. století. Tyto kmeny však byly Slovany brzy potlačeny a Slované se následně široce rozšířili v celé Dalmácii v polovině7. stol. Díky tomu, že okolní terén byl extrémně nerovný a postrádal všechny hlavní zdroje bohatství, jako jsou minerály, oblast zvaná jako Černá Hora se stala rájem pro rozlišné skupiny osadníků, včetně několika kmenů, kteří utekli předromanizací.
Duklja (či Diokletija) byl slovanskýstředověký stát s dědičnými zeměmi, obklopenými oblastmi řeky Zety,Skadarským jezerem aBokou Kotorskou a hraničící s Travunií aKotorem. Duklja byla původně polonezávislou částí Velkého knížectví Rašky, které bylo vazalemVýchodořímské říše a později přímo pod vládou Byzantské říše, dokud si nezískalo nezávislost v polovině 11. století pod vládou dvora Vojislava. Po velkém pádu byla Doclea včleněna do sjednoceného Srbského státu, kde zůstala do pádu srbského cara Stefana Uroše IV. Dušana, kdy se stalaKnížectvím Zeta.
„Doclea“, jméno oblasti v dobách rané římské říše, bylo označení pro raný illyrijský kmen. Římský císařDioklecián pochází z této oblasti. V pozdějších stoletích Římanéhyperkorekcí změnili jméno na „Dioclea“, mylně se domnívali, že „i“ bylo ztraceno kvůli vulgární mluvě. „Duklja“ je pozdější slovanská verze tohoto slova. Pravé město Dioclea se nacházelo v místech dnešníPodgorici (ve středověku známém jako Ribnica).
Slované migrovali z Kotorského zálivu k řeceBojaně v první polovině sedmého století a spolu s Bílými Srby založili knížectví Doclea na území, které jim dal byzantský císařHeraclius. Obyvatelstvem byla směsice Slovanských pohanů a polatinštěných Římanů z byzantských enkláv na pobřeží, zahrnující nějaké potomky Illyrů. Kolem roku 753, populace byla poprvé popsána jako Červení Chorvaté. Přestože si lidé užívali skutečné nezávislosti, přitahovali pozornost Srbů. Po následných misiíchCyrila aMetoděje bylo obyvatelstvo obráceno nakřesťanství. Kmeny (smíšené slovansko-illyrské) se zorganizovaly do polonezávislého vévodství Duklja vdesátém století.
Po čelení následnébulharské nadvládě byli lidé rozděleni tak, jak si dokjelští bratři ̶ knížata mezi sebou rozčtvrtili zemi, krátce po roce900. Kníže Časlav Klominirović ze srbského rodu Vlastimirovićů rozšířil svůj vliv nad Docleou běhemdesátého století. Po pádu srbského království roku960 čelili Doklejští obnovené bulharské okupaci běhemjedenáctého století. Místní vladař, Jovan Vladimir, přispěl k rozvoji křesťanské církve a jeho kult stále přetrvává v srbskéortodoxní církvi, která ho prohlásila zasvatého. Za vlády Stefana Dobroslava I. Vojislava byl lid osvobozen od nadvládyVýchodořímské říše. Vojislav bývá popisován buď jako Srb, nebo také Travuňan či Doclean. Po svém neúspěšném povstání obyvatelstvo opět spadlo pod byzantskou nadvládu.
BěhemVelkého schizma roku1054 se Doklejští přidali na stranukatolické církve.Bar se stal biskupstvím roku1067. Roku1077 papežŘehoř VII. Uznal Duklju nezávislým státem a uznal jejího krále Mikhaila (Michaela, z Vojislavljevićské dynastie založené šlechticem Stefanem Vojislavem) jako Rex Doclea (král Duklije). Království nicméně platilotributByzantské říši on sám tvrdil, že byl vladařem kmenů Srbů stejně tak jako Chorvatů. Nejlepší srbští vojáci opustili království roku1072, aby pomohli povstání Slovanů vMakedonii. Na koncijedenáctého století převzal vládu králConstantin Bodin. V roce1082 bylobiskupství v Baru na četné požadavky povýšeno naarcibiskupství.
Expanze králů z dvora Vojislavljeviće spojila zpět všechny dřívější srbské země, včetně Zachlumska, Bosny a Rašky. Moc Doklejských poklesla a dostali se pod tlak ze strany Velkých knížat z Rašky vedvanáctém století. Stefan Nemanja se narodil roku1117 vRibnici. Roku1168, už jako srbský vévoda, zahájil ofenzivu protiŘecku, obléháním i budováním četných měst, kromKotoru, který se mu poklidně vzdal a kde vybudoval své sídlo. Nemanja, po konvertování na ortodoxii, představil téměř neexistující ortodoxní křesťanství obyvatelům Duklije. Rozvoj latinské kultury byl efektivně pozastaven zrušením produkcelatinskýchknih. Náboženská expanzekacířské Bogumilovy sekty byla zastavena.
Roku1186, když byl Stefan Nemanja ve válce s Byzantskou říší, započal válečnou kampaň pro začlenění Duklije do svého království. OblehlBar, který byl pod vedením místního arcibiskupaGrgura.Nemanja při obléhání Baru požadoval jako výkupné od obyvatel města ve výši 800 perperů, ale arcibiskup se nikdy nevzdal a žádal o pomoc knížete Duklije Mihaila, který byl však také pod útokem, Nemanjových bratrů. Barský arcibiskup Grgur sepsal velkolepou knihu slabou latinou během let1171–1196 jako svůj osobní deník popisující konec království Duklije a dílo na pozvednutí morálky lidu, že jeho latinská města budou stát navždy:Kroniky kněze Duklije. V první polovině se soustředí na zdroj z roku753, anonymní spisDe Regno Sclavorum, který obsahuje ranou historiijižních Slovanů, zatímco druhá polovina je kompilací částí částečně napsaných arcibiskupem, částečně jinými, které popisují tehdejší moderní svět Duklije. Dílo bylo používáno na propagaci morálky občanům Duklije, že její sláva bude obnovena.Stefan Nemanja dal Dukliji roku1186 svému nejstaršímu synu,Vukanovi, který trval na vládě se starým královským titulem „král Duklije a Dalmácie“. S konečným podlehnutím Duklije Srbům roku1189, smrtí knížete Mihaila a představením Vukana, arcibiskup a kněžna Desislava uprchli do exilu vDubrovnické republice se dvěma loděmi a loajální nobilitou z Duklije. Odtud kněžna nakonec emigrovala doOmiše a našla zde smrt. Arcibiskup Grgur byl vyhnám a jeho post byl dočasně zrušen po Nemanjovo dobytí Baru, takže pokračoval ve své kronice v exilu.Tato éra značí hlavní předěl v historii Černé Hory s tím, jak Nemanja násilím zavedl Srbské ortodoxní náboženství pro většinu Doklejského obyvatelstva.
Zeta bylo knížectví zhruba nasrbském území, přibližně v místech dnešní Černé Hory. Zeta byla poprvé zmíněna jako vazalská částRašky, ovládána dědici srbského trůnu z roduNemanjićů. Jakmile se dědic stal velkým županem nebo králem Srbů, tak bylo léno zajištěno pro dalšího dědice. Zeta se stala prakticky nezávislou na Rašce roku1356 pod vedením Balši I., který se stal vládcem Zety. Roku1371 Zeta získala plnou nezávislost na Rašce/Srbsku.
Během čtrnáctého století Balšićové a Crnojevići bojovali o nadvládu nad územím Černé Hory tak dlouho, dokud ho k jeho konci neovládli Crnojevići. Po smrti posledního Balšiće se Zeta dostala pod srbskou nadvládu, ze které ji1496 „vysvobodili“ až Osmané, kteří Černou Horu dobyli. Nástupnickými státy byly teokratické Montenegro (na většině území) a Osmany-ovládané Montenegro (na menší části území, které bylo stejně později připojeno kteokratickému Montenegru).
Nezávisléknížectví Zeta (které bylo zřejmě prvním moderním státem na tomto území) se ustanovilo v roce1360. Bylo pojmenováno po řece Zeta která teče z okolí Nikšiče až do Podgoricy, kde se vlévá do řeky jménem Morača. Samotné slovo Zeta znamenalo „žito“ nebo „obilí“, popř. „sklizeň“. Balšićové (1356–1435) a Crnojevići (1435–1498) vládli této zemi pevnou rukou a ačkolivOsmané ovládali okolní území odpatnáctého století, nikdy se jim nepoddali.
V roce1516 světský kníže Durad V. Crnojević odstoupil ve prospěch arcibiskupa Vavila, který přeorganizoval Černou Horu v teokratický stát pod nadvládou knížete-biskupa (vladyky) z Celinje, což byla pozice předána roku1697Petrović-Njegošovou rodinou z rodu Ridani ze strýce na synovce, jelikož biskupům nebylo dovoleno se ženit.Petr II. Petrović-Njegoš, snad nejvlivnější vladyka Černé Hory, vládl v první polovině19. století. Je zajímavé poznamenat, že podle osmanského kronikáře Evliji Celebiji jsou ortodoxníČernohorci „čistí původní Chorvaté“, což pronesl, když navštívil oblast Piva v roce1664. Roku1851 se stal vladykouDanilo II. Petrović-Njegoš, ale roku1852 se oženil, odhodil svůjeklektický původ, přijal titul knjaze (knížete) Danila I. a přeorganizoval svou zem na světskýprincipát – vzniklo prvníČernohorské knížectví.
Následovala Danilova vražda Todorem Kadicem, v roce1860 prohlásili Černohorci14. října téhož rokuNikolu I. jako jeho nástupce (28. srpna1910 – vCetinje vyhlášenoČernohorské království). V letech1861–1862 se Nikola neúspěšně zapojil do války sTureckem, udržel však alespoň nezávislost Černé Hory. Roku1875 byl však mnohem úspěšnější. Následujícího Herzegovineckého povstání se částečně zúčastnil svými tajnými akcemi a znovu vyhlásil válku Turecku. Srbsko se připojilo k Černé Hoře, ale bylo poraženo tureckými silami roku1876, jen aby se o to následujícího roku pokusili znovu poté, coRusko drtivě rozprášilo Turky. Výsledky těchto konfliktů byly značné:
.png)
Za vládyNikoly I. Petrović-Nejgoše (1860–1918) došlo k rozšíření černohorského území a mezinárodnímu uznání černohorské nezávislosti (1878). Tento panovník také vydal první skutečnou černohorskou ústavu (1905) a roku1910 se stal prvním a zároveň posledním černohorskýmkrálem. Zabalkánských válek (1912–1913) došlo k dalšímu rozšíření území Černé Hory, která získala menší území severovýchodně odSkadarského jezera, ale i částSandžaku včetně severozápadu dnešníhoKosova. Tehdy nově dobyté městoSkadar však Černá Hora musela na naléhání velmocí předat nově se rodícíAlbánii, přestože při jeho dobývání, z rukou osmansko-albánských silEsada Pashi, položilo svůj život 10 000Černohorců.
Černá Hora vprvní světové válce zakusila ohromné útrapy.[zdroj?] Během prvníinvazerakousko-uherských jednotek doSrbského království Černá Hora jako spojenec Srbska vyhlásila válkuCentrálním mocnostem. Jen několik dní poté, co Rakousko-Uhersko vyhlásilo válku Srbsku, vyhlásila Černá Hora válku Rakousko-Uhersku. Přestože černohorská armáda měla jen okolo 50 000 mužů, byla okamžitěmobilizována. Rakousko-Uhersko rychle připravilo oddělenou armádu k invazi do Černé Hory, aby zabránilo spojení srbské a černohorské armády.
Během první světové války mělo Rakousko-Uhersko společnou hranici s Černou Horou. Jednak mu patřilaBosna a Hercegovina, a jednak takéBoka Kotorska, která byla součástíDalmácie.Černohorci svůj útok proto zahájili výpadem na tehdyrakousko-uherskýKotor bombardováním ze silně opevněného vrcholu horyLovćen.10. srpna1914 černohorská pěchota provedla silný útok proti rakouským jednotkám, ale nevyužila výhodu, kterou předtím získala. Černohorci úspěšně odolali druhé rakouské invazi do Srbska a téměř dosáhliSarajeva vBosně a Hercegovině.[zdroj?] Nicméně s počátkem třetí rakouské invaze musela černohorská armáda ustoupit před početnějším soupeřem a rakousko-německá vojska konečněSrbsko přemohla. V lednu1916 došlo k invazi do Černé Hory a ta pak zůstala po zbytek války okupovánaCentrálními mocnostmi.
Král Nikola I. Petrović-Njegoš byl nucen odejít ze země, odešel do exilu doItálie a následně doFrancie;vláda se přesunula doBordeaux. Tehdejší francouzský prezidentRaymond Poincaré uznal černohorskou vládu jako exilovou. Nakonec spojenci osvobodili Černou Horu od Rakušanů.7. listopadu1918 obsadily srbské jednotky iBoku Kotorskou. Nově svolaná,Srbskem ovládaná,Velká národní skupština srbského národa v Černé Hoře (známá také jako Podgorická skupština)26. listopadu1918 obvinila krále z pokusu o uzavření separátního míru s nepřítelem, sesadila ho a zakázalačernohorské královské rodině návrat do země, a vydala usnesení o připojení Černé Hory kSrbskému království.1. prosince 1918 se pak spolu se Srbskem stala součástíKrálovství Srbů, Chorvatů a Slovinců. Na rozhodnutí Podgorické skupštiny pak velká část Černohorců zareagovala7. ledna1919 vypuknutím neúspěšnéhoVánočního povstání. V důsledku těchto událostí se Černá Hora stala jedinou spojeneckou zemí, která poprvní světové válce ztratila nezávislost.
Do roku1922 náleželo v rámci Království Srbů, Chorvatů a Slovinců území Boky Kotorské kDalmácii a území bývalého Černohorského království stále tvořilo samostatnou správní jednotku.1921–1934 vládl vJugoslávii králAlexandr I. Karađorđević, který byl zároveňvnukem posledního černohorského krále Nikoly. Toto období bylo poznamenáno množstvím vnitřních etnických konfliktů. Alexandr byl zastáncem jednotnéhocentralisticky řízeného státu a Černá Hora byla vzhledem k velikosti celého soustátí přehlížena. Za jeho vlády došlo v Jugoslávii ke dvěma správním reformám. Při reformě z roku1922 Černá Hora zanikla jako samostatný správní celek a většina jejího území byla spojena s Bokou Kotorskou do nově vytvořenéZetské oblasti, zatímco část černohorskéhoSandžaku (přibližně území moderních městPljevlja aBijelo Polje) připadla k Užické oblasti. I nadále však byla většina původní černohorské hranice zachována.6. ledna1929 jako odpověď na politickou krizi, vyvolanou vraždouchorvatskéhoposlanceStjepana Radiće, zrušil Alexandr ústavu, vyhlásil svoji osobnídiktaturu, změnil název státu naKrálovství Jugoslávie a3. října 1929 nahradil oblastní členění členěním na 9bánovin. Tím zároveň přestaly zcela existovat hranice původního Černohorského království, jehož někdejší území bylo nyní rozděleno meziZetskou (moderní Černá Hora, území bývaléRepubliky Dubrovník,Hercegovina, jihozápad moderníhoSrbska a severKosova) aVardarskou bánovinu (jihovýchodní cíp původního Černohorského království, městaPeć). Po vznikuChorvatské bánoviny navrhovalisrbští nacionalisté připojení Černé Hory do nové "Bánoviny Srbské země"[1], která však nikdy nebyla kvůli propuknutí druhé světové války realizována.
Proti Alexandrovi se vytvořila opozice prosazující mimo jinéfederalizaci státu. K ní patřila iKomunistická strana Jugoslávie.9. října 1934 byl Alexandr na státní návštěvě Francie zastřelen vMarseille nacionalistouVladem Černozemskim.
V meziválečném období byla Černá Hora zaostalou částí jugoslávského království. Neměla téměř žádné napojení na železniční síť země; zanedbatelnou průmyslovou výrobu a zaostalé zemědělství. V roce1931 pracovalo v průmyslu pouhých 5,1 % Černé Hory,[2] což bylo jen o trochu více, než například na územíSandžaku, neboKosova.
.png)
6. dubna1941 provedlynacistické Německo aMussolinihofašistická Itálieinvazi do Jugoslávie, během níž byla země okupována a po několika málo dnech přestala de facto existovat. Černá Hora byla obsazena jednotkami Itálie. Na většině území dnešní Černé Hory a v částisrbskéhoSandžaku bylo ustavenoloutkovékrálovství Černá Hora,Boka Kotorská byla připojena k Itálii, okrajové jihovýchodní části Černé Hory zase k Itálií kontrolovanéVelké Albánii. Království však po celou dobu svojí existence bylo bezkrále. Začátkem roku1942 vypukla v Černé Hoře občanská válka, v níž se proti separatistům a okupačním jednotkám Osy postavilipartyzáni aČetnici. Koncem září1943 byla Boka Kotorská připojena kustašovskému Chorvatsku. Do září1943 zůstávalo království Černá Hora loutkovým státem Itálie, po odchodu posledního italského guvernéra10. září 1943 bylo kontrolováno nacistickým Německem. V prosinci1944 pak Černou Horu ovládliTitovi partyzáni a Království Černá Hora přestalo existovat.
Titem vedená Komunistická strana Jugoslávie ocenila po vítězství ve válce masivní odpor Černohorců proti silám Osy[zdroj?] a ustanovila Černou Horu jednou z šestiautonomních republik novéJugoslávské socialistické federace. Byla uznána také černohorská národnost.[3]
V roce1948 měla Černá Hora 377 000 obyvatel.[4]
Součástí nové republiky s oficiálním názvemLidová republika Černá Hora (od roku1963 podle tehdejší ústavySocialistická republika Černá Hora) se stalaBoka Kotorská a téměř celé území původníhoČernohorského království, s výjimkou okolíBrodareva a jihovýchodního cípu, který byl začleněn doautonomní oblasti Kosovo. Nedlouho po skončení války vznikla ze stranické konference pro Černou Horu separátníKomunistická strana Černé Hory,[5] jejíž ustavující kongres se uskutečnil v závěru roku1948.[6] Jednalo se víceméně ale jen o kosmetickou změnu, neboť byla republika řízena přímo z Bělehradu.[5] V rámci administrativního dělení Jugoslávie byla Černá Hora jedinou republikou, která nebyla rozdělena na oblasti, vzhledem k tomu, že měla nízký počet obyvatel.[7] V roce1948 žilo v Černé Hoře pouze 425 705 obyvatel[8], což bylo méně, než kolik měla největší jugoslávská města.
Jugoslávští komunisté se nedlouho po příchodu k moci museli potýkat s několika problémy. Kromě toho, že především agrární jugoslávské (a i černohorské) obyvatelstvo nedisponovalo silnou dělnickou třídou, o kterou by se mohl režim opírat, tu byla také složitá otázka obnovy a rozvoje země. Jugoslávie byla totiž zemí neskutečných rozdílů. Proto bylo nezbytné zajistit rozsáhlé investice do infrastruktury a průmyslu v Černé Hoře.[9] Černá Hora bylanapojena na jugoslávskou železniční síť. Otázkou také bylo vybudovánítrati z Nikšiće do Podgorici (Titogradu) a diskutovalo se i o vysušeníSkadarského jezera. V rámcikolektivizace byl řešen i vznik kolektivních farem.[10]
Od roku1975 měla pak ispojení sBělehradem. Město Podgorica bylo rozsáhle přestavěno a v Nikšići vznikly nové továrny.
Černá Hora začala také využívat svůj turistický potenciál. I přesto však zůstávala chudší republikou jugoslávské federace[11][12], a musela využívat prostředkůfondu pro nerozvinuté republiky. V roce1979 postihlo Černou Horu ničivézemětřesení.
Přestože v 80. letech probíhaly v západních republikách jugoslávské federace postupné demokratizační trendy, Černá Hora byla díky své uzavřenosti, partyzánské tradici a dlouhodobým vztahům k Srbsku republikou se spíše konzervativními politickými představiteli. Poté, co se v Srbsku dostal k mociSlobodan Milošević a svůj vliv začal šířit prostřednictvímProtibyrokratické revoluce, byla Černá Hora první republikou SFRJ, kde došlo k výměně vedení. Nově dosazeníkomunisté byli loajální Miloševićovi ještě více. Z nichž nejvýznamnějším představitelem probělehradské linie bylMomir Bulatović. V roce1990 proto v prvních svobodných volbách kandidovaly hned čtyři komunistické strany, a vládnoucí linie byla hlasováním potvrzena. Zvítězila Černohorská demokraticko-socialistická strana, která jednak svým názvem odkazovala nademokratický socialismus, ke kterému sekomunisté přihlásili v lednu 1990 na svém14. kongresu, jednak naznačovala, že nedojde k výraznějším změnám v politickém vedení republiky.
Po staré komunistické straně socialisté zdědili slušnou organizaci, zdroje a množství členů a to jim před nově vzniklými stranami dalo více než slušný náskok. S přehledem tak vyhráli parlamentní i prezidentské volby. Od té doby se až do dnešních dnů drží ve vedení. V polovině devadesátých let poskytovala Černá Hora významnou podporu Miloševićovu válečnému úsilí. Jejich vojáci v záloze byli povoláni, aby bojovali u Dubrovníku, kde také Miloševiče často navštěvoval premiér Milo Đukanović.
V dubnu 1992 se konalo narychlo uspořádanéreferendum, které potvrdilo nové státoprávní uspořádání Jugoslávie (vznikSRJ. To znamenalo definitivní konec pro starou komunistickou Jugoslávii. Svazová republika se aktivně zapojila do války proti Bosně a Chorvatsku, Spojené národy na ni posléze uvalily obchodníembargo a to vážně ovlivnilo i Černohorce. Pro svou vynikající zeměpisnou polohu (skvělý přístup kJaderskému moři a vodní cesta do Albánie přes Skadarské jezero) se stala Černá Hora centrem pašeráctví. Veškerý průmysl se díky embargu zastavil a tak se pašovalo hlavně užitné zboží, jehož ceny vylétly nahoru – například benzín a cigarety. Tato činnost zde byla de facto legální a provozována po mnoho let. Černohorská vláda nelegální aktivity nejen přehlížela, ale nezřídka se na nich i sama podílela. Pašeráctví učinilo milionáře z mnoha šedých eminencí, nevyjímaje vládní úředníky. V polovině devadesátých let poskytl dokonce premiér Đukanović azyl několika italskýmmafiánským bossům, kteří byli do řetězu taktéž zapojeni.
V roce1997 se rozhořel ostrý spor ohledně výsledků prezidentských voleb. Milo Đukanović v nich zvítězil nad Momirem Bulatovićem, ale ihned se vyrojily pochybnosti o zmanipulování druhého kola. Navzdory těmto stížnostem byl oficiálními autoritami prezident uznán. To znesvářilo množství dřívějších politických spojeneců a vytvořilo kolem října1997 v Černé Hoře atmosféru blížící se občanské válce. Mimo jiné se také rozpadla vládnoucí Demokraticko-socialistická strana. Bulatović a jeho následovníci zformovali novou stranu – Socialistickou stranu lidovou a zůstali věrní Miloševičovi, zatímco nový prezident Đukanović si začínal od Srbska udržovat odstup. Jen díky tomu byla Černá Hora ušetřena masivního bombardování letectvemNATO, vedeným na Miloševičovy přívržence.
Đukanović vyšel z tohoto souboje jako jasný vítěz a dosud se drží u moci. Bulatović se do úřadu již nikdy nedostal a v roce2001 odešel do důchodu, jen krátce poté, co byl Miloševič zatčen a postaven předHaagský tribunál (Mezinárodní soudní dvůr). V roce2003 se Svazová republika Jugoslávie přejmenovala na "Srbsko a Černou Horu" a byla oficiálně ustanovena jako soustátí. Oba státy měly společný parlament a armádu. V roce2006 uspořádala Černá Hora referendum o nezávislosti a o odtržení od Srbska. 55,5% voličů bylo pro a hranice 55%, nastavená Evropskou unií, tak byla překročena. Černá Hora vyhlásila nezávislost3. června2006.zdroj?
Jedna legenda praví, že jméno Montenegro (Černá Hora) je odvozeno od benátské fráze pro „černou horu“, černý vzhled borů horyLovćen inspiroval první benátské dobyvatele.Crna Gora je černohorským, srbským, chorvatským a bosenským překladem slova Montenegro. A právě hora Lovćen, jeden z nejvyšších bodů země, bývá mnohdy považován za onu původní Černou Horu.
Je mnoho archeologických důkazů, žeBudva patří k nejstarším osídleným územím na pobřeží Jaderského moře vůbec. Mnoho písemných pramenů dokazuje, že tato oblast byla obydlená již od5. století př. n. l. Podle legendy byla Budva založena Cadmem zFénicie, hrdinou, vyhnaným zThéb v Řecku. Zde prý nalezl přístřeší pro sebe a jeho ženu Harmonii.
Dvě další civilizace zde také nechaly nesmazatelné stopy: Řekové a Římané. Na sklonku pádu říše římské a jejím rozdělení na dva celky, východní a západní, probíhala obranná linie, dělící tyto dvě oblasti, právě skrze zdejší oblast. To mělo následně obrovský dopad na historii a kulturu tohoto města. Ve středověku byla Budva pod nadvládou následovníků duklijských králů, srbských a zetanských aristokratů.Po nich vládli tomuto městu téměř 400 letBenátčané, od roku1420 do roku1797. Budva se nazývala Budua a byla součástí Benátské Albánie-Černé Hory a byla opevněna silnými benátskými zdmi proti osmanskému postupu. Většina populace prý hovořila benátským jazykem až do začátku19. století (alespoň podle historika Luigi Paulucciho v jeho knize "Le Bocche di Cattaro nel1810" (The Bay of Kotor in1810).Za napoleonských válek nastala pro Budvu velice neklidná léta, ta tehdy totiž zažila nadvládu několika mocností. Rakouské říše, Francie a Ruského carství. Svaz Boky Kotorské (a Budvy) s Černou Horou měl platnost pouze pro krátké období (1813–1814), od roku1817 až do roku1918 zůstala Budva pod nadvládou Rakouska. Po první světové válce roku1918 spadla Budva pod nadvládu Jugoslávského království a byla později připojena ke království Italskému v roce1941.
Druhá světová válka si vzala mnoho životů z této oblasti při boji proti fašistickým dobyvatelům. Budva byla nakonec osvobozena od nacistické vlády22. listopadu1944 a poté patřila k Jugoslávii. Nyní je součástí nově samostatné Černé Hory. Katastrofální zemětřesení zasáhlo Budvu15. dubna1979. Mnoho ze starého města bylo poničeno nebo úplně zničeno. Dnes je zde ale pouze málo důkazů o této katastrofě – téměř většina budov byla opět zrekonstruována do své původní podoby.
Zdejší vesnici založili v15. století příslušníci 12 rodin rodu Paštrovićů, kteří se do ní uchylovali v případě nebezpečí. Každé rodině patřil jeden se zdejších domků, v němž měla uskladněny mj. zásoby potravin. V průběhu doby tu vzniklo administrativní centrum samostatné komuny Paštrovićů. Od konce16. století bylo obehnáno hradbami a vyrostly tu i další domky.
V posledních 200 letech se začala osada vylidňovat. Její záchranu znamenal projekt realizovaný v 50. letech20. století: přebudoval rybářskou vesnici v luxusní hotelové zařízení při zachování původního vnějšího vzhledu. A tak bylo začátkem 60. let20. století otevřeno jedinečné hotelové zařízení, kde domky většinou tvoří samostatný apartmán s vlastní zahrádkou nebo terasou, dokonce i u několika domků s vlastním bazénem, příp. i s vlastním přístupem k moři a malou plošinkou ke koupání a slunění. Domky jsou propojeny uličkami s malými luxusními obchůdky, průchody, schodišti, bohatá vegetace jim vtiskla specifický středomořský ráz. Centrálnígastronomická část je na vysoké úrovni. Komplex je určen pro prominentní klientelu a je navštěvován společenskou, politickou a uměleckou smetánkou.
Archeologické vykopávky ze staršího neolitu potvrzují, že vBaru žili lidé i v prehistorickém období. Materiál používaný za Ilyrských dob lze vidět všude v Barské zástavě. Obecně se věří, že Bar byl zmíněný jako zrekonstruovaný Římský hrad Antipargal v6. století a jméno Antibarum bylo prvně zmíněno v10. století.
Přestože se přesně neví, kdy přesně město padlo do rukou Dukljských vládců poprvé, díky vlivu Slovanů, který dominoval po dlouhou dobu před touto událostí. To se stalo pravděpodobně už v9. století. Mnoho Dukljských vládců zde v Baru zůstávalo – kupříkladu Mihalo, první Dukljský král, jehož královský titul byl potvrzen právě v Baru, stejně tak Bodin, který získal v Baru trůn arcidiecéze. Po pádu Duklji křesloarcidiecéze bylo přesunuto do Baru. V tomto období Duklja vedla úporné boje proti svým sousedům – Byzantské říši a Samuilově „západnímu bulharskému státu“ – a nejslavnější vládce Duklji kníže Vladimir měl své sídlo v Krajině poblíž Baru. Aby byla Duklja osvobozena od Byzantského tlaku, syn Vojislava kníže Mihailo požádal a dostal korunu od Říma roku1077 a toto datum znamená oficiální počátek separace Duklji od byzantské moci. Později dosadil roku1089 papež Mihailova syna Bodina do barské arcidiecéze.
Byzantská říše vládla znovu v Baru od roku1166 do roku1183, kdy Stafan Nemanja udělal výpad, který zdemoloval města na Jaderském pobřeží včetně „slavného města Baru“ a připojil Zetu k jeho státu Rašce. Od roku1443 do1571 byla tato oblast pod nadvládou Benátek. Ve středověku byl Bar centrem jižního Jaderského pobřeží, městský stát který měl vlastní vojsko, vlajku, sochu a razil vlastní mince. Osmané dobyli Bar roku1571 a ten zůstal v jejich rukách do roku1878.
Nejstarší zprávy uvádějí jako zakladatele zdejší osady Akurion řecké přistěhovalce. Řeky pak vystřídali Římané, za nichž se město nazývalo Acruvium, po nich následovali Byzantinci a Slované. O tuto velmi dobře spravovanou autonomní obec usilovali různí vládci, včetně uherských králů, ale až Benátčané se města zmocnili na více než 300 let a podrobili je svým zájmům (mezi léty1420–1777). Pak se tu v pohnutých dobách napoleonských válek střídali vládci, usilující o hegemonii v této části Evropy. Po Napoleonovi se tu stali pány Rakušané, a to až do roku1918, kdy se Černá Hora stala součástí Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, resp. Království Jugoslávie. Pak měl Kotor stejný osud jako celá Černá Hora.
Kotor byl od15. století nejen bohatým městem mořeplavby a obchodu, ale i umění a řemesel. Byla tu proslulá malířská škola, vzdělávali se tu významní stavitelé působící i v sousedních zemích. Velkého mistrovství dosáhli také kotorští zlatníci. Kotor býval podobně jako chorvatský Dubrovník velmi pokrokovým městem v oblasti zdravotní a sociální péče o své občany: měl lazaret, záchytnou hygienickou stanici, lékárnu, nalezinec, sirotčinec, bylo postaráno i o staré a invalidní občany.Na předměstí Kotoru, ve Škaljaru, jsou na místním hřbitově pohřbeni hlavní vůdcové vzpoury námořníků proti velení rakousko-uherských lodí zakotvených v Boce kotorské. Došlo k ní v únoru1918 na křižníkuSankt George v Kumborské úžině a přidaly se k ní posádky 40 dalších rakousko-uherských lodí kotvících v Boce, tj. na 6000 námořníků. Vzpoura však byla potlačena a její vůdcové, k nimž patřil i ČechFrantišek Raš, byli popraveni.
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůHistory of Montenegro na anglické Wikipedii,Budva na anglické Wikipedii,Sveti Stefan na anglické Wikipedii,Bar, Montenegro na anglické Wikipedii aKotor na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuDějiny Černé Hory na Wikimedia Commons| Dějiny Evropy | ||
|---|---|---|
| Země |
|  |
| Teritoria, kolonie a zámořská území |
| |
| Území s částečným mezinárodním uznáním | ||
| Zaniklé státní struktury | ||
