Třtinovec cukrový[1] (Saccharum officinarum), nebolicukrová třtina, je druhjednoděložné rostliny z čeledilipnicovitých (Poaceae). V dnešní době je hojně pěstovaná především kvůli vysokému obsahucukru.
Cukrová třtina je víceletá, značně mohutnátráva se vzpřímenými masivnímistébly, která mohou být až 6 m vysoká a 5 cm tlustá. Stéblo má v průměru asi 20 až 40 kolének a je vyplněno měkkoudření, která obsahuje až 20 %cukru (především tedysacharózy, dále také malé množstvífruktózy aglukózy), který se zde ukládá jako produktfotosyntézy. Nad každým kolénkem je řadaadventivních kořenů, nazývaných kořenový prstenec, uspořádaná případně i v několika kruzích. Těchtokořínků se využívá přivegetativním rozmnožování, kdyrostlina v této části zakoření a vyrostou z ní novévýhonky. Cukrová třtina naplantážích se proto rozmnožuje výhradně řízky stébel. Teprve nad prstencem kořenů leží interkalárnímeristém (dělivé pletivo), který rychlým růstem opět vzpřímí polehlé stéblo.
Listy cukrové třtiny dosahují délky 100–200 cm a šířky okolo 7 cm a jejich uspořádání je střídavé. Počet listů se odvíjí od počtukolének, neboť z každého kolénka vyrůstá právě jeden list. Listy mají mohutné bílé střední žebro a na okrajích jsou jemně zoubkované. Díky ukládáníkyseliny křemičité jsou velmi tvrdé a ostré. Listové pochvy přiléhají pevně ke stéblu. Listy jsou buď zelené barvy, žlutavé, nebo fialově zbarvené, některé odrůdy mohou být i barevně pruhované.
Květem třtiny je bohatá jehlancovitá, až 80 cm vysokálata. Květ se skládá ze třítyčinek, plenek, které představují zbytekokvětí, apestíku se dvěma pérovitýmibliznami.Plodem cukrové třtiny jeobilka. Avšak na plantážích jekvětenství cukrové třtiny nežádoucí, neboť s květem se snižuje obsah cukru ve stéblech, čímž se snižuje hodnota rostliny pro pěstitele.
Společně skukuřicí, rozličnými druhyprosa a některými dalšími užitkovýmirostlinami představuje cukrová třtina typ tzv. tropických vysoce výnosných plodin. Jde o tzv.C4 rostlinu (spolu třeba s bambusem či kukuřicí). Pomocí zvláštního fyziologického triku mohou tyto rostliny během časové jednotky vázat podstatně víceoxidu uhličitého zatmosféry v procesufotosyntézy než ostatníC3 zelené rostliny. Obsahují enzymatický systém, který pracuje podobně jako pumpa oxidu uhličitého a při poměrně malé spotřeběvody přináší významné produkční výnosy. Tento přídatný mechanismus je však ve většině případů vázán na dosti vysoké teploty, a proto nalezneme užitkové rostliny s typem látkové výměny podobné právě cukrové třtině přednostně pouze v teplých oblastechZemě.[1]
Optimální teplota pro růst cukrové třtiny je 30 °C. Při 20 °C se její růst silně zpomaluje a pod 15 °C úplně zastavuje. Rostlina vyžaduje propustnou půdu bohatou na humus a živiny. Cukrovou třtinu nelze skladovat, proto se musí okamžitě zpracovávat. V posledních letech byly vyšlechtěny vysoce výkonné odrůdy poskytující až 22 tuncukru z 1 hektaru. Po sklizni se v půdě zanechávajíkořeny a částistébel, z nichž pak vyrůstají nové rostliny.
Šíření třtiny západním směrem v předislámských dobách (červeně), ve středověkémarabském světě (zeleně) a Evropany v 15. století (fialově)
Původ cukrové třtiny není zcela jasný. Nejpravděpodobněji vznikla z planého, 10 m vysokého druhuSaccharum robustum, který roste naNové Guneji, okolních ostrovech a na březích řek. Známe však ještě jeden planý druh, a siceSaccharum spontaneum, rostoucí od severovýchodníAfriky poAsii až kPacifiku. Tato vytrvalátráva dorůstá výšky 8 m a dnes se používá při šlechtění ke zlepšení vlastností cukrové třtiny, zejména její odolnosti vůči chorobám.
Asi ve14. století seBenátčané naučili rafinovatcukr a obchodovali s ním i v zemích středníEvropy. V Čechách se začal třtinový cukr užívat až ve středověku pokřižáckých válkách. Do té doby se v Evropě sladilomedem. První dováženýcukr byl velmi drahý a byl spíše považován zalék. Po objeveníAmeriky přivezlKolumbus cukrovou třtinu naHaiti, odkud byla šířena dále naKubu, doMexika aBrazílie. Příznivé podmínky, kterými byly především podnebí a levná pracovní síla, umožnily pěstovat třtinu na velkých plochách a to vedlo k rychlému zvýšení produkce levného cukru.Cukr dovážený z Ameriky zaplavil evropský trh a vytlačil pěstování třtiny zeStředomoří. Třtinový cukr dovážený zNového světa byl hnědý a připálený, a proto se v Evropě začaly stavět speciální čistírny zvanérafinérie. První takováto rafinérie byla postavena vHolandsku ve městěLeyden.
Dovoz třtinového cukru ze zámoří trval až do koncenapoleonských válek, kdyNapoleon Bonaparte vydal zákaz dovážet anglické zboží. V té době se začalo se šlechtěnímcukrové řepy a třtinový cukr byl postupně nahrazován cukrem řepným.
K pěstování cukrové třtiny je potřeba stálá teplota nad 30 °C, proto je tato plodina pěstována především v tropech a subtropech.
Třtina se na celosvětové produkci cukru podílí přibližně 70 procenty.[2] V roce 2017 bylo celosvětově vyprodukováno více než 1,84 miliardy tun cukrové třtiny. Dvacet největších producentů vypěstovalo celkem 92,5 procent světové produkce[3]:
Cukrová třtina se sklízí speciálnímí sklízecími stroji. V místech, kam se stroje nedostanou, nastupuje sklízení ruční pomocí mačet. Po sklizni se třtinová stébla odvážejí docukrovarů, kde se lisují a z vyteklé šťávy se vyrábí cukr. Kromě samotného cukru mají význam i vedlejší produkty jako jsoumelasa (odpadní cukerný sirup) abagasa (zbytky stébel po vylisování). Z melasy se vyrábírum (ze 2–3 l melasy se vyrobí 1 l rumu), dálegin,vodka,kvasnice a jiné výrobky. Melasa je také vhodným krmivem prohospodářská zvířata. Vylisovanými stébly se topí v cukrovarech nebo se používají jako surovina pro výrobupapíru,lepenek a desek zumělé hmoty. Ve směsi s melasou se zbytky stébel také zkrmují. Stébla cukrové třtiny se také od nepaměti žvýkají.
Mlýn na třtinu v Brazílii (kolem 1840; akvarel H. Florence)
Sklizeň cukrové třtiny začíná tím, že se opálí spodní uschlélisty. Pak přijdou na řadu sklízecí stroje, v obtížně dosažitelných polohách rolníci s mačetami. Od okamžiku useknutístébla začíná boj s časem, cukrová třtina se totiž začíná do 24 hodin kazit.Rostliny se tedy rychle rozřežou a lisují. Získaná šťáva se následně několikrát povaří a nakonec rychle zchladí. Na povrchu šťávy vykrystalizuje jantarově zabarvený třtinový cukr. Po oddělení cukrové krusty zůstane v nádoběmelasa, tedy hustá, tmavá a poněkud nahořklá látka, z níž se posléze může vyrábět například rum. Tato melasa je následně zředěna vodou a procházífiltračními procesy, dokud není směs dostatečně čistá a dokud není dosaženo požadovanéhustoty akyselosti. Poté se přidákultura z kvasnic a začínáfermentace. Tempo fermentace, které má velký vliv na vlastnosti výsledného produktu, je ovlivňovánoteplotou. Lehké bílé rumy kvasí přibližně 24 hodin, těžké tmavé rumy až 12 dní. Destiláty vypálené jakoukoliv technikou jsou bezbarvé, barva je získána až zráním v dubových sudech (toto je tradiční postup, právě dřevo dodá rumu kromě barvy také charakteristické aroma) nebo přidáním lihovarnického karamelu (což je lacinější varianta).
.jpg)
