Pěstuje se jeden rok, je řazená meziokopaniny. Převážná část sklízené masy (cca 80 %) je ukryta pod zemí ve formě zásobního kořenu, tzv.bulvy. Listy vyrůstající z bulvy se nazývajíchrást. Chrást býval využíván jako krmivo skotu. Po omezení chovu skotu je v současném technologickém postupu chrást rozřezán a rozmetán do plochy na půdu. Sklizené bulvy jsou využívány v cukrovarnickém průmyslu, pro výrobu cukru a následně lihu. Jako krmivo pro hospodářská zvířata jsou řízky užívány omezeně.
Řepa byla pěstována jako krmivo již od antických dob. Její použití pro výrobucukru však je vužíváno relativně nedávno. Roku1590 poprvé extrahoval francouzský botanikOlivier de Serres z kořene řepy sladký sirup. Jeho postup však nenašel praktické uplatnění. Jako další se extrakcí cukru zabývalpruský chemikAndreas Sigismund Marggraf, který k extrakci cukru použilethanol. Ani jeho postup však nebyl využit k průmyslové produkci. Jeden z Marggrafových bývalých studentůFranz Karl Achard se začal věnovatšlechtění cukrové řepy a pomocí selektivního křížení se mu podařilo dosáhnout obsahu 5–6 %sacharózy, oproti 20 % u moderních odrůd. Prvnícukrovar na výrobu cukru z řepy byl otevřen pod patronacíFridricha Viléma III. Pruského veSlezsku v obci Cunern (dnesKonary v Polsku) v roce 1802. Za napoleonských válek došlo k obrovskému rozvoji cukrovarnictví, neboť francouzské námořnictvo zavedlo námořní blokáduAnglie a tím byl znemožněn dovoz třtinového cukru do Evropy zKaribiku.[2] Na konci války bylo v Evropě již na tři sta cukrovarů. Ve Spojených státech amerických byl první cukrovar na řepu otevřen roku 1838.
Při výrobě cukru se sklizená řepa nejprve pere a zbavuje nečistot, řeže na úzké proužky („řízky“) a ukládá dodifuzérů, kde se z ní cukr vyluhuje vodou při různých teplotách. Vyluhované řízky se užívají pro krmné a nově i potravinářské účely. Ze získané cukerné šťávy je po odpaření vody získáván surový (hnědý) cukr. Při rafinaci cukru se cukerná šťáva čistí, zbavuje různých přísad, nečistot a tím se bělí. Při rafinaci je do surové šťávy je přidávánovápenné mléko, šťáva smísená s vápenným mlékem se vsaturátoru čeříoxidem uhličitým. Vysrážené vápno na sebe naváže nečistoty a vkalolisu je odfiltrováno od šťávy a je odváženo na skládku. Vysrážené vápno z kalolisu je označováno jakošáma a je používáno k vápnění polí. Čeření se někdy až třikrát opakuje.
Pro účely čeření bývá součástí rafinerie vápenka na pálenívápence. Vypálené vápno se uhasí pro výrobu vápenného mléka a část spalin s vysokým obsahem oxidu uhličitého je používán k vysrážení vápna při čeření.
Po čeření, se za sníženého tlaku šťáva vaří v odparkách a zbavuje se vody. To se děje při teplotě podstatně nižší než 100 °C. Šťáva se zahušťuje a cukr se sráží v krystalech. Zahuštěná „těžká“ šťáva je vedena doodstředivky. Na sítu odstředivky se oddělují krystalky cukru od „zadního cukru“ – tekutémelasy. Výsledná vlhká cukrovina se na sítech třídí podle velikosti krystalů „cukr práškový“ až „cukr krystal“, podle potřeby se buď plní do forem nebo suší.Melasa obsahuje asi 40 % cukru a páchne. Používá se ke krmným účelům nebo k výrobě lihu.[3]
Při výrobě tzv. surového (hnědého) cukru se při postupu výroby neprovádí čeření a zbavování příměsí a nečistot. Proto je po převezení do rafinérie surový cukr znovu rozpouštěn a probíhá proces čeření.
Velikost osevních ploch cukrovky poklesla především po roce 1989 a po vstupu do EU. Vlivem privatizace cukrovarů a převedení cukrovarů do vlastnictví západoevropských firem došlo v důsledku regulace a omezování pěstování cukrové řepy a výroby cukru ze strany EU k omezováním výroby cukru. Tím pokračoval meziválečný trend zmenšování osevní plochy cukrové řepy a rušení cukrovarů.[5] I přesto však díky postupnému zvyšování výnosu cukru z pěstovaných plodin došlo k návratu až na hodnoty odpovídající produkci cukru v roce 1989[6]. Česko je tak setrvale výrazným vývozcem řepného cukru, výroba přesahuje domácí spotřebu až o 100 %[6]. Od 1. 10. 2017 došlo k ukončení regulace pěstování cukrové řepy ze strany EU, v důsledku čehož lze očekávat další nárůst produkce této plodiny v ČR.[7]
Řepa bývá častým hostitelem parazitaháďátka řepného. Napadá především řepné bulvy. Rostlina při napadení háďátkem vytváří mnoho postranních kořínků (tzv. hladové kořeny), aby měla dostatek živin. To brzdí růst (snížení hospodářského výnosu).
Sklizeň cukrové řepy
Základem je jednofázová sklizeň, kdy se sklízí současně chrást i bulva jedním strojem. Harmonogram sklizně se vytváří na základě stanovených dodávek do cukrovaru a podle dalších specifických podmínek, například povětrnostních. Pro sklizeň se využívají především sklízeče se zásobníky, které mají široké pneumatiky a při nízkém měrném tlaku působí šetrně na půdní strukturu, odstraňují pojezdy dopravních prostředků po poli a šetří pohonné hmoty.
