| Christo Botev | |
|---|---|
 Christo Botev kolem roku 1875 | |
| Rodné jméno | Christo Boťov Petkov |
| Narození | 6. ledna1848 Kalofer Osmanská říše  Osmanská říše |
| Úmrtí | 1. června1876 (ve věku 28 let) Stara planina Osmanská říše Osmanská říše |
| Povolání | básník,spisovatel,novinář, revolucionář,učitel apřekladatel |
| Národnost | bulharská |
| Významná díla | Oběšení Vasila Levského |
| Manžel(ka) | Veneta Boteva |
| Děti | Ivanka Boteva |
| Rodiče | Botyo Petkov aIvanka Boteva |
| Příbuzní | Kiril Botev,Boyan Botev aStefan Botev (sourozenci) |
| Vlivy | Alexandr Sergejevič Puškin Alexandr Ivanovič Gercen Nikolaj Gavrilovič Černyševskij Pierre-Joseph Proudhon |
| Podpis |  |
 multimediální obsah na Commons | |
| galerie na Commons | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Christo Botev,bulharskyХристо Ботев (6. ledna1848Kalofer –1. června1876Stara Planina, vrch Okolčica) bylbulharskýbásník,novinář arevolucionář. ProBulhary je národním hrdinou a symbolem boje za bulharskou nezávislost. V boji protiturecké nadvládě také padl.
Christo Botev, se narodil jakoChristo Boťov Petkov (lze nalézt i přepisy Botjov, Botyov) v učitelské rodině jako nejstarší z devíti dětí. Otec měl široké vzdělání, dopisoval do bulharských novin, usiloval o zvýšení národního uvědomění Bulharů. Matka znala stovky lidových písní a na svého syna přenesla lásku k lidovému umění.[1] Po dokončení základní školy v rodnémKaloferu v roce1863 odešel studovat doOděsy, kde získal stipendium na gymnáziu. Po dvou letech byl pro nedostatek zájmu o výuku ze školy vyloučen. Zůstal v Oděse, věnoval se soukromému studiu a pracoval jako domácí učitel v rodině polských emigrantů. Koncem října 1866 odejel do vesnice Zadunajevka vBesarábii, kde přijal místo učitele. V roce1867 se vrátil domů doKaloferu a suploval ve škole za svého nemocného otce. Z té doby se dochovaly jeho první literární pokusy. Jeho první báseňMajce si (Své matce) byla uveřejněna v časopise Gajda (Dudy).[1][2] Aktivně se zapojil do veřejného života, vyzýval k boji za osvobození Bulharska. Protože na závěrečné školní slavnosti pronesl ostře protiturecký projev, musel emigrovat. Chtěl odejet zpět doRuska, ale z finančních důvodů zůstal vRumunsku, kde se podílel na přípravě ozbrojeného oddílu, který měl být vyslán do Bulharska. V roce 1869 se vBukurešti seznámil sVasilem Levským, významnou postavou osvobozeneckého boje. Žil ve velmi skrovných poměrech, onemocněl, ale přesto připravoval svou první knížku. Sbírka básní a prozaických prací pro nedostatek financí vydána nebyla. Pomáhal vydávat časopis Tapan (Buben).[1] V roce1869 se vrátil do Besarábie, kde po dva roky učil a zároveň udržoval úzké spojení s bulharskými emigranty. V roce1871 odejel zpět do Rumunska a zde začal téhož roku pod pseudonymem D.Čavdar vydávat novinyDuma na bulgarskite emigranti (Slovo bulharských emigrantů), přispíval do časopisuKarles (Klíště), spolupracoval na časopiseSvoboda.[1] V novinách publikoval i svoje básně, z ruštiny přeložil učebnici aritmetiky. Rovněž se stal členembulharského revolučního ústředního výboru. Pro svoji politickou činnost byl v Rumunsku několikrát zatčen. V roce 1873 pracoval pro časopisNezavisimost (Nezávislost) a vydával satirický časopisBudilnik (Budíček).
Po popravě Levského vSofii v roce1873 se Botev stal vůdcem radikální frakce a prosazoval ideu okamžitého ozbrojeného povstání. Následujícího roku se stal učitelem na bulharské škole vBukurešti. Po zrušení časopisu Nezávislost založil týdeníkZname (Prapor), v němž prezentoval svoje politické, filozofické i umělecké ideje.[1] V červenci 1875 se oženil s Venetou Minčevovou-Vezlerovou, která sdílela jeho politické názory a podpořila jej i finančně. Měli spolu dceru Ivanku, ale jejich rodinný život trval jen krátce.[2]
Po vypuknutíhercegovského povstání v roce1875 odejel do Ruska s úkolem získat finanční podporu pro povstání v Bulharsku. Toto povstání však selhalo, protože vypuklo předčasně. V důsledku této porážky Botev abdikoval na funkce ve výboru, nicméně pokračoval ve své politické činnosti. Kromě toho se věnoval literární práci. VydalKalendáře pro roky 1875 a 1876 s články a básněmi věnovanými osobnostem bulharského národního hnutí a s přítelemStefanem Stambolovem knihuPesni i stichotvotrenija ot Boťova i Stambolova.[1] Poté, co v roce1876 vypuklodubnové povstání, usoudili radikálové, že je čas na ozbrojený boj. Rozhodli se vytvořit ozbrojenou družinu a vniknout do vlasti; pro politické neshody se nakonec velení ujal Botev, ačkoli neměl žádné vojenské zkušenosti. V květnu se v převlečení za cestující zmocnili parníku Radecký a vylodili se poblížKozloduje. Dvousetčlenná jednotka se okamžitě stala terčem tureckých vojsk. Sice se jí podařilo probít dohor, ale zde1. června (podle starého kalendáře 20. května) byla mezi vrchy Kamara, Kupena a Okolčica (Vola) obklíčena a podlehla přesile; padl zde i Botev. Traduje se, že na vrchu Vola mu byla useknuta hlava a spolu s ostatními bojovníky vystavena na náměstí ve městěVraca.[1] Mezi lidem vznikla legenda, že nezemřel a dál bojuje proti Turkům.[2]
Z díla Christo Boteva zůstalo zachováno 20 básní, které byly otiskovány v novinách a v roce 1875 vydány knižně. Celý sešit Botevových básní shořel v roce 1877 při požáru veStaré Zagoře běhemrusko-turecké války. Psal také články do novin, humoristické a satirické fejetony i literární kritiku a recenze. Připravil překlady alespoň 5 ruských knih, ale z finančních důvodů byly vydány jen Učebnice aritmetiky a kniha D. I. Ilovajského o slovanském původu dunajských Bulharů.[1]
| Bulharský název | Přepis | Překlad | Rok první publikace |
|---|---|---|---|
| Майце си | Majce si | Své matce | 1867 |
| Към брата си | Kam brata si | Svému bratrovi | 1868 |
| Елегия | Elegia | Elegie | 1870 |
| Делба | Delba | Společný osud | 1870 |
| До моето първо либе | Do moeto parvo libe | Své první lásce | 1871 |
| На прощаване в 1868 г. | Na proštavane v 1868 | Na rozloučenou v 1868 | 1871 |
| Хайдути | Chajduti | Hajduci | 1871 |
| Пристанала | Pristanala | Na verandě | 1871 |
| Борба | Borba | Boj | 1871 |
| Странник | Strannik | Cizinec | 1872 |
| Ней | Nej | Jí | 1875 |
| Гергьовден | Gergjovden | Den sv. Jiří | 1873 |
| Патриот | Patriot | Vlastenec | 1873 |
| Защо не съм…? | Zašto ne sam…? | Proč nejsem…? | 1873 |
| Послание (на св. Търновски) | Poslanie (na sveti Tarnovski) | Poselství (Tarnovskému biskupovi) | 1873 |
| Хаджи Димитър | Chadži Dimitar | Chadži Dimitar | 1873 |
| В механата | V mechanata | V krčmě | 1873 |
| Моята молитва | Mojata molitva | Moje modlitba | 1873 |
| Зададе се облак темен | Zadade se oblak temen | Objevil se oblak temný | 1873 |
| Обесването на Васил Левски | Obesvaneto na Vasil Levski | Oběšení Vasila Levského | 1876 |
Nese po něm jméno nejvyšší hora pohoříStara planinaBotev (2376 m), městoBotevgrad, mnoho bulharských fotbalových klubů (mezi nimiž nejznámější jePFK Botev Plovdiv), jeden z kanálů bulharského veřejnoprávního rozhlasu či nejvýznamnější bulharská literární cena (Meždunarodna botevska nagrada).
V roce 1972 byla založenastátní cena Christo Boteva, která byla udělována jednou za pět let vynikajícím literátům – umělcům, kteří se aktivně zapojili svou prací za upevnění míru a pokroku. Od roku 1972 do roku 1991 bylo uděleno celkem dvanáct titulů Laureátů této mezinárodní ceny.[3]
V tomto článku byly použitypřeklady textů z článkůХристо Ботев na bulharské Wikipedii aHristo Botev na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuChristo Botev na Wikimedia Commons
