Charedim (hebrejskyחֲרֵדִים, sg.charedi) označuje příslušníky nejkonzervativnějšího směruortodoxního judaismu ijudaismu vůbec. Slovocharedim je odvozeno od slovacharada (strach, třes, bázeň), které bývá interpretováno jako „Ten, kdo se třese ve strachu při Jeho slovu.“[1] Někdy se proto procharedim užívá výraz „bohabojní“. Odhady počtucharedim se pohybují zhruba kolem 1,5 až 1,8 milionu přívrženců – cca 10 % z celosvětové židovské populace čítající přes 15 milionů lidí.[2]
Někdy se pro tuto odnož judaismu používá výrazultraortodoxní judaismus, nicméně výklad pojmů „ortodoxní“ a „ultraortodoxní“ je nejednotný, pojmy nejsou nikde přesně definovány. Hranici lze vymezit podle přístupu k modernímu světu – ultraortodoxní jsou pak ti židé, kteří se staví negativně k určitým aspektům moderního způsobu života, například k emancipaci žen, někdy i ksionismu a sekularizaci státuIzrael.[3] V poslední době je zřetelná snaha mnoha členů komunity o konec používání termínů ultraortodoxní z důvodu negativních konotací naznačujících extremismus. Například Rabbi Avi Shafran, ředitel PRAgudath Israel of America, zastřešující organizace ortodoxních židů v USA, navrhuje spíše termín „tradičně ortodoxní“, jenž by podtrhoval jejich tradice a historii.[4]
Ultraortodoxní židé jsou vnitřně diferencovanou skupinou, dělí se na řadu vnitřních skupin, hnutí a sekt, a to i podle ritu. Základní rozděleníaškenázskýchcharedim je nachasidim amitnagdim.Sefardštícharedim se na chasidy a mitnagdy nedělí. Aškenázští židé také tvoří naprostou většinu v celosvětovécharedi populaci, která je nejpočetnější vUSA.
V současnosti se naprostá většinacharedim nachází vIzraeli,Severní Americe aEvropě. Jejich populace zažívá prudký růst zejména díky vysoké porodnosti v těchto rodinách, či díky hnutíBa'alej tšuva spočívajícím v návratu sekulárních Židů k víře. Díky těmto vlivům se populace zdvojnásobuje přibližně každých 16 let, přičemž výhledově bude do roku 2050 většina židů (ultra)ortodoxní.[5]
V České republice je nejvýraznějším představitelem tohoto směru pražská komunitaChabadu;[6] jednotlivci hlásící se kcharedim se však vyskytují i mimo ni.[7]
Teologie ultraortodoxního judaismu se dá nejlépe shrnout do těchto bodů:Tóra –Talmud –Šulchan aruch.Charedim uznávají absolutní závaznost jakpsané, tak iústní tóry judaismu, která je v těchto dílech obsažena.Charedim věří, že jsou dalším článkem neporušeného řetězce tradice, který začíná předáním TóryBohemMojžíšovi naSinaji a pokračuje dodnes.
Soudobý způsob životacharedim ovšem nemá své kořeny přímo v sinajské poušti, ale vevýchodní Evropě 17.–18. století, kdy se formoval svět východoevropských židů, včetně jejich každodenních zvyků, jako je oblékání, stravování apod.
Literární činnostcharedim se samozřejmě neomezuje pouze na Tóru a Talmud (která ovšem tvoří osu jejich života a myšlení), ale je velmi bohatá a neustále se rozšiřuje.Charedi žije v naprosté poslušnosti před Bohem a jeho zákonem – Tórou. Nejvyšší pozemskou autoritou procharedim není stát, nýbržrabín dotyčnésynagogy nebo komunity. Rabín slouží stejně jako před dvěma tisíci lety jako soudce sporů, učitel a reprezentant komunity při jednání s okolním světem.
Chlapci a dívky navštěvují oddělené školy, kde se věnují hlubšímu poznání a studiu Tóry. Tato výuka, probíhající vješivě či v seminářích, začíná mezi 13. a 18. rokem věku. Velká většina mužů zůstává v ješivě až do uzavření většinou předem domluveného sňatku. Po jeho uzavření je obvyklé pokračování studia Tóry v kollele, de facto ješivě pro ženaté muže, kteří platí měsíční stipendium za možnost studia. Vzdělávání v sekulárních státních institucích je většinou nedoporučováno, avšak není přímo zakázáno.
Velkým problémem zejména vUSA je absence základního vzdělání u židovských chlapců. Ti nenavštěvují běžné školy, pouze ješivy věnující se studiuTóry, hebrejštiny ajidiš. Poté dochází k paradoxům, kdy Američan narozený Američanům v USA neumí anglicky, jelikož jej tento jazyk nikdo neučil. Naprostá většina takto vychovaných dětí nikdy nechodí na střední školu (nejenom) kvůli jazykové bariéře.[8]
Zajímavé rozdíly panují mezi izraelskýmicharedim a těmi ze zbytku světa. Zatímco většinacharedim z USA či Evropy normálně pracuje, přibližně polovina izraelských ortodoxních židů nikoliv. Toto jednání spolu s velkým počtem dětí (průměrně šesti na rodinu) způsobuje velký tlak na izraelský sociální systém, který tyto často velmi chudé rodiny musí podporovat. Zatímco v ortodoxních rodinách není výjimkou 12 a více dětí, průměrná izraelská rodina má 3,72 členů.[9]
Zatímco v roce 1983 pracovalo 63 % ultraortodoxních židů, v dnešní době jich je pouze 44,5 %. Vinu na tomto stavu z velké části nese Izrael, jelikož studentům v ješivách vyplácí 1800 šekelů měsíčně za studium Tóry. Izrael má sice plán na znovunavrácení zaměstnanosti na úroveň z roku 1983, jeho uskutečnění nejpozději v roce 2022 ovšem není proveditelné. Ačkoliv u žen je 75 % zaměstnanost srovnatelná s většinovou populací, vydělávají v průměru o polovinu méně (6 000 oproti 9 300 šekelů měsíčně).[10]
Ačkolicharedim jsou bráni někdy jako zpátečníci a lidé ustrnuvší v čase, není to přesné. Řadacharedim sice následuje názor slavnéhoprešpurského (bratislavského)rabínaChatama Sofera, že Tóra zakazuje vše nové (neboť je sama o sobě dokonalá), avšak toto není dogmatem. Rychlý společenský vývoj během20. století přinutil icharedim reflektovat moderní trendy, tudíž běžně používají automobily, mobilní telefony, televizi apod. Zároveň bylo potřebahalachicky ošetřit používání nových technologií, takžecharedim během uplynulých sta let vytvořili řadu halachot týkajících se řádného používání elektřiny, počítačů, internetu atd.
Asi nejznámější případ setkánícharedim s novými technologiemi je událost z 20. května 2012, kdy se na baseballovém stadionu v New Yorku sešlo přes 40 000 ultraortodoxních židů kvůli prodiskutování nebezpečí necenzurovaného internetu. Největším nebezpečím internetu je dle židů snadný přístup k pornografii. Populárními řešeními tohoto problému jsou například internetové kavárny dozorované rabíny, kteří mají přehled o navštívených stránkách, či specializované filtry obsahu internetu.[11] V poslední době bylo židovskými autoritami povoleno používání internetu pro účely práce a podnikání, ovšem za použití filtrů obsahu.
Odpor se tedy týká spíše záležitostí ideologických než technologických. Role mužů a žen jsou přesně rozloženy, přičemž hlavní finanční přínos do rodiny mají pracující ženy.Charedim sice využívají služeb pro ně velmi štědrého izraelského sociálního systému, na druhou stranu jej odsuzují jakoherezi a vzpouru proti Bohu. Rovněž pohled na témata jakoevoluce apod. je velmi odmítavý a změna v současném pojetí nepřichází v úvahu.
Charedim vesměs považují okolní svět za zkažený a uzavírají se do svých vlastních „ghett“, napříkladKiryas Joel ve státěNew York čiMe'a Še'arim vJeruzalémě. Výjimku tvoří některé skupiny (např.Chabad Lubavič mající přes 200 000 členů nebo náboženští sionisté), které se naopak snaží sekulární a asimilované židy navrátit k víře a k náboženskému životu.
Rodina je pozemským středobodem života ultraortodoxních židů.Charedi rodiny mají běžně šest a více dětí, počet kolem dvanácti není výjimečný, což má za následek prudký růst jejich populace (především v Izraeli), na druhou stranu to také znamená velmi nízkou životní úroveň. V případě zařazenícharedim do procesu práce mohou vykonávat pouze nejzákladnější manuální práce z důvodu absence jakékoliv kvalifikace, což ke zlepšení finanční situace nijak nepřispívá. Například ve státě New York jsou dvě s náskokem nejchudší města tvořena čistěcharedim komunitou. Ve státě New York je více než polovinacharedim klasifikována jako chudá, přičemž 40 % obyvatel je závislých na potravinové pomoci.[12]
Děticharedim jsou od útlého věku vychovávány k poslušnosti náboženských tradic a k následování způsobu života předků. Většinou nenavštěvují státní školy (proti sekulárnímu vzdělávání panuje mezicharedim silný odpor), ale své vlastní, kde je hlavní náplní studia Tóra, Talmud a halacha. Od chlapce se očekává, že bude dále studovat na ješivě, aby byl kromě svého občanského zaměstnání i dobrým člověkem po stránce duchovní. U dívek byla ještě na začátku století situace komplikovanější, neboť řada vůdcůcharedim vystupovala proti myšlence zřízení dívčích ortodoxních škol (které zřizovala např.Agudat Jisra'el).
Asi nejcharakterističtějším znakemcharedim pro nezúčastněného pozorovatele je jejich oblečení a celkový zjev. Oblečení, které ultraortodoxní muži nosí, bývá ve všedních dnech většinou černé, ošabatu asvátcích dávají přednost jiným barvám, například zlaté, bílé apod. Ženy mají výběr mnohem volnější – podmínkou je pouze, aby sukně zahalovala kolena (v ideálním případě i kotníky – nohy jinak musí být zakryté alespoň punčochami), halenka neměla velký výstřih a rukávy přesahovaly přes lokty. Vdané ženy si vlasy zakrývají většinou šátkem, který jim zakrývá všechny nebo jen část vlasů. V některých skupinách si ženy vlasy po svatbě ostříhají a nosí na veřejnosti paruku.
Oblečenícharedim vychází z oblečení východoevropských Židů z 16.–17. století, respektive z oblečení polských a ukrajinských sedláků a šlechticů, kterými se inspirovali. Oděv není uniformní,charedim se často podle oděvu liší podle příslušnosti k té které sektě či skupině. Společnými znaky jsoude facto pouzekipa (většinou černá, ze sametu),talit aplnovous.
Pejzy (nakroucené lokny vlasů na skráních) nejsou obvyklé u všech skupincharedim, stejně tak jako pokrývka hlavy. Některé skupiny nosí klasickýklobouk, jiné nízký klobouk se širokou střechou, někteří nosí beranice, buďštrejml (velká široká beranice, kterou nosí především Židé zLitvy,Maďarska neboRumunska) nebo takzvanýspodik (což je menší a vyšší beranice, především ze západníhoPolska). Jako oblečení nosí někteří charedim normální černý oblek s bílou košilí bez vázanky, jinékaftan (jidiš:rekl) případně tzv.bekiš (sváteční plášť).
Nejvýznamnějším zastřešovacím orgánem aškenázskýchcharedim v Izraeli je organizaceHa-eda ha-charedit, (hebrejsky:העדה החרדית, dosl. „Obec bohabojných“) vaškenázské výslovnosti hebrejštiny „ha-eda ha-charejdis“), ve které společně zasedají jakchasidim, tak imitnagdim.
Ve vztahu k Izraeli jeEda charedit silně antisionisticky zaměřená. Kromě této organizace existuje rozsáhlé politicko-náboženské hnutíAgudat Jisra'el nebo politická stranaŠas.
Charedim se dělí nejen podle náboženských postojů, ale také např. podle vztahu keStátu Izrael – obecně je postojcharedim ke Státu Izrael velmi rezervovaný a pragmatický. Některé ultraortodoxní skupiny (např.satmarští nebobobovští chasidé či odštěpenecká frakceNeturej karta) dokonce jeho existenci vůbec neuznávají, protože nebyl založenmesiášem, ale sekulárními sionisty. Většinacharedim však zaujímá pragmatický postoj a uplatňuje svůj vliv v politice k získání sociálních přídavků a finančních prostředků pro náboženské školy.[13] Jiné skupiny, jako např.Chabad,gerští chasidé neboBelzští chasidé jsou naopak spíše prosionistické nebo neutrální.
Specifická je situacecharedim k povinné vojenské službě, kterou nemusí vykonávat dle dohody Torato Umanuto z roku 1948. Zatímco tehdy se dohoda týkala přibližně 400 občanů, v dnešní době se jedná o až 10% populace. Izraelské armádě tito vojáci citelně chybí, investuje tedy desítky milionů šekelů ročně do náborových kampaní. Ty se začínají vyplácet, jelikož počet dobrovolně narukujícíchcharedim stále roste. Roku 2014 jich narukovalo 634, v roce 2017 již 1345. Ruku v ruce s počtem branců jde i snižující se počet výjimek ze služby, který klesl přibližně na čtvrtinu. Stále se sice nedaří naplňovat tabulkové požadavky izraelské armády na početcharedim v armádě, situace se však výrazně zlepšuje.[14] V červnu 2024 Nejvyšší soud rozhodl, že ultraortodoxní židé nebudou mít výjimku pro nástup napovinnou vojenskou službu.[15] V červenci 2024 začala izraelská armáda na základě rozhodnutí Nejvyššího soudu ultraortodoxní židy do služby povolávat.[16]
{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
Obrázky, zvuky či videa k tématucharedim na Wikimedia Commons