{{subst:Urgentně ověřit autor|Chanoyu}} --~~~~
Chanoyu (茶の湯) je japonská kulturní tradice přípravy a servírování práškového zeleného čajematcha.[1] Chanoyu se také označuje jako chado nebo sado (茶道). Patří mezi jednu z nejpropracovanějších uměleckých forem v japonské kultuře, která se za více než pět století vyvinula v celosvětově uznávané dědictví.
Chanoyu je umění přípravy čaje, které kombinuje prvky více uměleckých disciplín včetněikebany,keramiky,architektury, zahradního designu,kaligrafie a umělecké etiky. Samotný čajový rituál je choreografií, která vyžaduje roky praxe k ovládnutí. Účastníci – hostitel a hosté – se v malé čajovně (chashitsu) dočasně vzdálí od světských starostí a společně si uvědomují okamžik přítomnosti. Tradiční japonské rčení shrnuje filosofii Chanoyu: „čaj a Zen mají stejnou chuť".
Tradice pití čaje vznikla vČíně. Objevení je připisovánoBodhidharmovi (také známému jako Daruma), zakladateli Chan buddhismu, který se později vyvinul vZen buddhismus. Od 2. století př. n. l. začali buddhističtí mniši pít čaj, aby si pomohli během meditace proti únavě. Během Tang dynastie (618–907 n. l.) se čaj rozšířil do aristokracie, jediné vrstvy, která si mohl tento drahý nápoj dovolit. Z Číny se tradice rozšířila podél obchodních cest a přes mnichy tak dosáhlaJaponska v 8. století.
Japonský mnich sekty RinzaiEisai (栄西) se pokládá za zakladatele čajové tradice v Japonsku. Během své cesty do Číny v pozdním 12. století se setkal s čajovou kulturou a přinesl semínkačajovníku i praxi pití čaje do Japonska. Kolem roku 1191 Eisai založil čajový sad v chrámě Kennin-ji (建仁寺) vKyótu, kde začal učit své učedníky o přednostech čaje a jeho užitečnosti přimeditaci. Čaj se postupně stal populárním nápojem v japonském buddhismu, zejména v zenových klášterech, kde jej mniši používali jako pomůcku při dlouhých meditačních sezeních.
V obdobíKamakury (1185–1333) se stal čaj populární disciplínou mezi samurajskou vrstvou jako důležitá součást vzdělání a sebezlepšování. Během Muromačiho období (1336–1573) se vyvinula zábava zvaná Tocha (茶湯), která se stala luxusní formou společenské hry mezi bohatými kupci a válečníky..
Vlivnými čajovými mistry tohoto období byli Murata Shuko (村田珠光; 1422–1502) a Takeno Jo-o (武野紹鷗; 1503–1555), kteří pomocí svého vlivu a učitelské autority začali formalizovat tradici pití čaje.
Nejdůležitější postavou v historii Chanoyu byl bezpochybySen no Rikyū (千利休; 1522–1591), který se stal definitivním tvůrcem podoby, jakou Chanoyu známe dodnes. Rikyū se stal učedníkem Takeno Jo-o a později jedním z nejproslulejších čajových mistrů své doby.[2]
Rikyū zavedl styl nazývaný wabi-cha (侘茶), který změnil přístup k čajovému rituálu. Namísto drahého čínského náčiní Rikyū prosazoval jednoduchost, autentičnost a krásu zdánlivé nedokonalosti. Zvýšil důraz na prostředí, etiku a spirituální dimenzi rituálu. Miniaturizoval čajovnu na prostor o velikosti pouhých 3–4 metrů čtverečních, ve kterých se setkávaly až 4–5 osoby. Nahradil drahé předměty jednoduchými japonskými a korejskými keramikami, bambusovými nástroji a přírodními materiály.
Rikyū sloužil jako čajový mistr a politický poradce mocným válečníkůmOda Nobunagovi a pozdějiToyotomi Hideyoshimu, kterým pomáhal využívat čajové setkání jako prostředek k politickému a sociálnímu budování. Traduje se, že byl Rikyū donucen k sebevraždě (seppuka) na příkaz Hideyoshiho poté, co se odmítl podřídit jeho příkazům týkajícím se stavby určité čajovny.
Přestože jeho život skončil tragicky, Rikyūovo dědictví zůstalo trvale vepsáno do struktury Chanoyu. Jeho synové a učedníci pokračovali v tradici a založili tři hlavní školy (třídy), které existují dodnes: Omotesenke (表千家), Urasenke (裏千家) a Mušakójisenke (武者小路千家).
Během 17. století se Chanoyu stalo natolik populárním, že jej praktikovala nejen aristokratická vrstva a samurajové, ale postupně se rozšiřovalo i mezi kupeckou třídu. Čajový rituál se stal pevně zakotveným prvkem japonské kultury a symbolem čtyř základních kvalit japonského způsobu života. Postupně se formalizovaly školské systémy a vytvořily se hierarchické struktury jednotlivých Chanoyu škol, vedené osobou zvanou iemoto (家元; „hlava domu"), která obvykle předávala vedení v rámci rodiny z generace na generaci.
Během 20. století se Chanoyu stalo tradičním japonským dědictvím a kulturou, zvláště v kontrastu s „moderní západní kulturou". V pozdním 20. a raném 21. století začal Chanoyu expandovat i mimo Japonsko a stal se součástí globálního zájmu omindfulness,meditaci a tradiční japonské praktiky.
V roce 2009 bylo Chanoyu uznánoUNESCO jako Nemateriální kulturní dědictví lidstva, což oficiálně potvrdilo jeho celosvětový kulturní a historický význam.
Sen no Rikyū postavil čtyři pilíře Chanoyu, které dodnes definují podstatu čajového rituálu:
| Japonský termín | Překlad | Vysvětlení |
|---|---|---|
| Wa (和) | Harmonie | Harmonie mezi hosty, hostielem, přírodou a prostředím. Vytváření souladu a vzájemného porozumění bez ohledu na hranice či rozdíly. |
| Kei (敬) | Úcta | Upřímná úcta a pozornost k druhému bez ohledu na společenský status, bohatství nebo politickou moc. Každý je v čajovně rovnocenný. |
| Sei (清) | Čistota | Duševní i fyzická čistota. Čistá a otevřená mysl, zbavená předsudků a negativních myšlenek. Fyzická čistota prostoru a nástrojů. |
| Jaku (寂) | Klid | Vnitřní mír a ticho získané praktikováním prvních tří principů. Stav meditativní přítomnosti a zklidnění mysli. |
Tyto čtyři principy jsou hluboce ovlivněny Zen buddhismem a budhistickými koncepty o meditaci. Ústředním konceptem je také ichi-go ichi-e (一期一會), která vyjadřuje, že každé čajové setkání je jedinečným a neopakovatelným zážitkem, jenž se už nikdy nebude opakovat.
Tradičně se Chanoyu koná v malém, speciálně navrženém prostoru zvaném chashitsu (茶室) či sukiya (數奇屋). Tyto domy jsou obvykle postaveny ve venkovském, minimalistickém stylu s jednoduchou architekturou a přírodními materiály. Typická čajovna má rozměr pouhých 3–5 metrů čtverečních a je vybavena zradičními tatami na podlaze a papírovými stěnami.
Jednou z nejcharakterističtějších vlastností čajovny je velmi nízký vchod (přibližně 60 cm vysoký), zvaný nijiriguchi (躙り口). Tímto otvorem musí všichni vstupující, bez ohledu na jejich společenský status, postavení nebo bohatství, projít v kleče. Toto fyzické sklonění symbolizuje rovnost všech, kteří do čajovny vstupují, a podporuje pokoru a vnitřní poslušnost.
Vnitřek čajovny je minimalisticky zařízený a ztělesňuje estetikuwabi-sabi – princip krásy v jednoduchosti, nedokonalosti a přirozenosti. Hlavním dekoračním prvkem je obvykletokonoma (床の間), speciální prostor v čajovně, kam se zavěšuje svitek s kaligrafickým textem nebo obrazem a kam se umisťuje jednoduchá květinová ikebana. Kaligrafie bývá psána mnichy a obsahuje obvykle zenové výroky nebo filozofické myšlenky.
Cestu k čajovně obvykle tvoří speciálně navržená zahrada zvaná roji (露地) nebo cha-niwa (茶庭). Tato zahrada hraje klíčovou roli v rituálu Chanoyu, neboť má za cíl připravit hosty na vnitřní tichý stav mysli ještě dřív, než vůbec vstoupí do čajovny.
Typická čajová zahrada je vybavena:
Proces procházení zahradou symbolizuje duchovní cestu od běžného světa k duševnímu klidu. Hosté se postupně odpojují od svých běžných obav a starostí.
V Chanoyu existují dvě hlavní formy čajového rituálu:
Nejformálnější verzí je chaji (茶事), které trvá 3–4 hodiny a zahrnuje více chodové jídlo (kaiseki), servírování saké, sladkostí a samotné čajové rituály.
Všechny nástroje a předměty používané v Chanoyu se kolektivně nazývají chadogu (茶道具). Tradiční jednotlivé nástroje zahrnují:
Všechny tyto nástroje musí být vysoké kvality, vhodně propracované a pečlivě voleny v souladu s estetickým cítěním hostitele a ročním obdobím. Každý nástroj má hluboký estetický a spirituální obsah.
Jedním z nejcharakterističtějších rysů Chanoyu je jeho vztah ke keramice a estetickému principu zvanému wabi-sabi (侘寂).
Sběratelé a čajoví mistři začali vyhledávat rustikální keramiku z různých pecí:
Skrze Chanoyu vznikly i nové keramické tradice. Rodina Raku, která vznikla v období Sen no Rikyūa, se stala slavnou výrobou čajových misek vyznačujícímu se jemností a harmonií. Těmto objektům se svou historií, patinou a autorstvím přisuzuje vysoká umělecká a finanční hodnota.
Dnes je Chanoyu zachováno především prostřednictvím formálních linií, které jsou organizovány hierarchicky od mladších studentů až k nejvyššímu mistru každé školy, kterému se říká iemoto (家元). Osoby v pozici iemoto obvykle dědí vedení následující generace v rámci své rodiny.
Tři hlavní školy ze Sen no Rikyūovy linie jsou:
Dnes praktikují Chanoyu lidé ze všech věkových skupin a společenských vrstev, což zahrnuje děti, dospělé, důchodce í cizince.
Typický student Chanoyu se zúčastňuje lekcí zvaných keiko (稽古) obvykle jedenkrát týdně. Během lekcí si studenti osvojují základní manipulaci s nástroji a postupy. Základní postupy přípravy čaje se učí v trvání 15–20 minut, pokročilé postupy mohou trvat 45 minut i více.
V 20. a zejména 21. století se Chanoyu rozšířilo daleko za hranice Japonska. Během druhé poloviny 20. století se zejména Urasenke, ale i další školy aktivně podílely na propagaci Chanoyu jako prostředku interkulturního porozumění a celosvětového míru. Dnes existují Chanoyu školy a komunity v mnoha zemích, včetněČeské republiky.
Současně se Chanoyu v moderním kontextu často prezentuje jako forma mindfulness, meditace a duševního zdraví. V návaznosti na globální trend zájmu omatcha jako „superpotraviny" se Chanoyu stalo spojením s wellness kulturou a zdravým životním stylem, ačkoli tito teoretici si obvykle nejsou vědomi hloubky a spirituální dimenze tradice.
Paradoxem je, že něco tak jednoduchého jako „zahřátí vody a příprava čaje" může být základem pro tak hluboké umění. Chanoyu zůstává aktivní kulturní a duchovní praxí, která si svou tradici udržuje celosvětově.
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuJapanese tea ceremony na anglické Wikipedii.