Chalífát (téžkalifát) znamená vláduchalífy, hlavyummy,muslimské obce. Původně to byla nejen náboženská instituce, ale i státní útvar zahrnující prakticky veškerá území ovládanámuslimy. Vznikl9. června632, když seAbú Bakr stal prvním chalífou. Zanikl10. února1258 dobytímBagdádumongolskými vojsky. Jako duchovní instituce byl obnoven9. června1261 vEgyptě a zrušen3. března1924 vTurecku poté, co dynastieOsmanů, na kterou mezitím funkce chalífy přešla, ztratila svou politickou moc. (Hidžázský vládceHusajn ibn Alí al-Hášimí se sice ještě pokusil využít uprázdněného trůnu a prohlásil se téhož roku chalífou a králem Arabů, ale ani jeden z těchto jeho nároků nebyl arabskou veřejností uznán.)
Podrobnější informace naleznete v článku Abú Bakr.
Již v den smrti prorokaMohameda8. června632 se jeho blízcí spolupracovníciUmar ibn al-Chattáb,Abú Ubajda aAbú Bakr rozhodli rázným vystoupením zabránit hrozícímu rozpadu muslimské obce. Umar využil zmatku, který vznikl po prorokově smrti mezimedínskými kmeny při dohadování o jeho nástupci a holdoval Abú Bakrovi jako novému vůdci muslimů. Většina obce se k němu přidala a odpůrci byli nuceni se podřídit. Následují den9. června 632 přijal Abú Bakr oficiální hold. Tím byla také stanovena základní pravidla pro nástupnictví ve funkcichalífy. Funkce se stala volenou, s omezením na příslušníky kmeneKurajšovců. Následující volby provádělo již jen několik význačných jedinců, kteří se obvykle řídili přáním předchůdce. Tak mohly vzniknout dynastieUmajjovců aAbbásovců. Hold věřících stvrzující volbu se stal pouhou formalitou.
Už první volba chalífy nesla v sobě známky budoucího rozkolu v muslimské obci. Další uchazečAlí ibn Abí Tálib, prorokův bratranec a manžel jeho dceryFátimy, byl zcela pominut. Později sice Abú Bakra jako chalífu uznal, svých nároků se však nikdy nevzdal. V dalších letech to vedlo k rozkolu uvnitř muslimské obce a jejímu rozpadu nasunnitskou ašíitskou část.
První vojenské akce nově vznikajícího státu se svým charakterem podobaly spíše loupežným nájezdům jakéarabskékočovnickékmeny podnikaly už v minulosti. Muslimské oddíly pronikaly do bohatých území vSýrii,Palestině aMezopotámii, která s výjimkou opevněných měst vyplenily. Jednotná organizace, schopní velitelé a vnitřní problémy zemí, proti nimž útočili, dovedlymuslimy během několika let k překvapivě velkým vojenským úspěchům. Z původních nájezdů se stalo systematické dobývání nových území. V letech633–637 ovládlibyzantská území vSýrii aPalestině, pouzeJeruzalém odolával do roku638 a přístavCaesarea Maritima do roku640. V roce639 zaútočili naEgypt, roku642 dobyliAlexandrii a v následujícím roce už ovládali celou zemi. Jejich další postup na západ zastavily vseverní Africeberberské kmeny. Po vítězství v Sýrii a Palestině mohl medínský chalífa nasadit mnohem větší vojenské síly protiSásánovské říši. Jeho vojska vtrhla roku637 do Mezopotámie a obsadila ji včetněKtésifóntu, sídelního městaSásánovců. V roce641 obsadili muslimové po bitvě uNihávanduÍrán, kde jim ještě po nějakou dobu odolávala opevněná města a nepřístupné horské oblasti. Tím v podstatě skončilo první období arabských výbojů. Vbojích s Byzantskou říší Arabové nadále pokračovali.
Za vlády třetího voleného chalífyUthmána už muslimové v dalších výbojích na souši téměř nepokračovali. Byli ale nuceni osvojit si nový způsob boje.Středozemní moře stále ještě ovládalo silné byzantské loďstvo, které útočilo na pobřeží Sýrie a Egypta. V roce645 dokonce Byzantinci nakrátko znovu ovládli Alexandrii. To muslimy donutilo postavit vAlexandrii vlastní loďstvo. Staviteli těchto lodí a námořníky na nich byli podrobeníkřesťané, muslimové tvořili pouzevojenskou posádku. Také na moři dosáhli brzy výrazných vojenských úspěchů. V roce649 dobyliKypr a v následujících letech útočili i na další středomořské ostrovy.
Zvětšující se rozsah území, která chalífát dobyl a okupoval, si vyžádal také rozsáhlé organizační změny ve správě státu. Zahájil je chalífaUmar ibn al-Chattáb roku638 při své cestě doSýrie. Na okupovaných územích byli vojenští velitelé nahrazeni místodržícími, kteří zastupovali chalífu nejen ve věcech vojenských, ale i náboženských a soudních. Muslimové se v této době nesnažili obrátit místní obyvatelstvo na islám. Starší náboženství byla tolerována. Cílem bylo naopak vytvořit z muslimů vládnoucí vrstvu obyvatelstva. V této době také začala postupná arabskákolonizace těchto území. Protože kočovníci uvyklí životu vestepi špatně snášeli život ve městech, usazovali se v táborech na rozhraní stepi a kulturních oblastí. Tak vznikla městaKúfa aBasra vIráku, nebo Fustát, dnešníKáhira vEgyptě. Do samosprávy místních obyvatel muslimové prakticky nezasahovali. Stejně tak převzali ibyzantskou, případněsásánovskou státní správu, včetně daňové soustavy, úřadů a úředníků. Muslimové sami měli vůči státu dvě povinnosti, vojenskou službu a placení náboženské daně,zakátu. Movitý majetek získaný výboji byl rozdělen mezi stát a muslimy, kteří se jich účastnili. Půda byla prohlášena za společný majetek dobyvatelů a ponechána k užívání původním majitelům, kteří z ní platili nájem. Pro správu takto získaných prostředků byl vMedíně zřízen zvláštní úřad. Ten je rozděloval podle pevně stanoveného seznamu mezi muslimy, kteří na ně měli nárok. Snaha chalífy zdůraznit výlučnost islámu vedla k vypovězenížidů akřesťanů zArabského poloostrova a k zavedení nového kalendáře,hidžry.
Za vlády chalífyUthmána došlo k vytvoření pevné podobykoránu, která je užívána dodnes a uznávána jaksunnity, takšíity. Aby zabránil sporům o interpretaci prorokových zjevení, do té doby přenášených ústní tradicí a zapsaných v několika neúplných sbírkách, rozhodl chalífa o vytvoření komise pro správné znění koránu. Touto komisí vytvořený text byl pak rozeslán do všech částí říše, kde nahradil stávající sbírky. Ty nechal chalífa zničit.
Po ukončení první fáze arabských výbojů za vlády chalífyUthmána došlo k vyvrcholení vnitřních rozporů dlouhodobě se hromadících v islámské společnosti. Bohatství plynoucí z válečné kořisti a zisky z dobytých území výrazně změnily způsob života Arabů. K tomu přispělo i to, že se zblízka seznámili s vyspěloubyzantskou aperskou kulturou. Rozmařilý světský život se dostával do rozporu s přísnými náboženskými zásadami islámu. Vznikalo tak napětí mezi nábožensky zanícenými muslimy a těmi, kdož přijaliislám spíše z důvodu osobního prospěchu. V této době příslušnícikurajšovského rodu Umajjovců, z něhož pocházel chalífa Uthmán, ovládli všechna důležitá místodržitelství. Především vEgyptě a v oblasti dnešníhoIráku sílil odpor proti chalífovi. NaopakSýrie, kde byl místodržícím oblíbený umajjovecMu‘ávija, mu zůstala věrná. V příštích letech došlo k definitivnímu rozštěpení islámu na částsunnitskou, přesvědčenou, že chalífou má být příslušník kmeneKurajšovců, ašíitskou, která toto právo přiznává pouzeAlímu a jeho potomkům. Počátkem roku656 přitáhl z Egypta doMedíny ozbrojený zástup a při následujících událostech byl chalífaUthmán ibn Affán zabit ve svém domě. Vzbouřenci si vynutili volbuAlího ibn Abí Táliba novým chalífou. Tomu se ale nepodařilo získat kontrolu nad říší. Otevřeně na odpor se mu postavil především syrský místodržícíMu‘ávija, který se jako příbuzný zavražděného Uthmána odvolal na právokrevní msty. Boje trvaly až do roku661 kdy byl Alí zavražděn přívržencemsektycháridža, která se původně odštěpila z řad jeho příznivců. Alího synal-Hasan ibn Alí neměl o politiku zájem, dohodl se s Mu‘ávijou a funkce chalífy se vzdal. V létě roku 661 se chalífou stal Mu‘ávija, první z dynastieUmajjovců.
Hospodářství zemí spravovaných chalífátem se opíralo o výkonné zemědělství poskytující bohaté výnosy, provozované ve vhodných krajinách i s použitím vyspělé agrární techniky (sítě závlahových kanálů). Sjednocení rozsáhlého území pod jednou vládou usnadňovalo přirozeně šíření hmotných i duchovních statků, jímž získávala i křesťanská Evropa. Zemědělci islámských zemí tak Evropanům zprostředkovali znalost takových plodin jako např. špenátu, rýže, bavlny, melounu, cukrové třtiny, citronu či pomeranče.
Přebírání umu podrobených národů a jeho široké uplatnění se projevilo i v řemesle, kupř. v textilní (hedvábí a brokáty) či kožedělné výrobě, zhotovování elegantní glazované keramiky nebo v šíření papíru (u muslimů od 9. století). Velmi výrazně se v muslimy řízených zemích uplatnil obchod po souši i po moři. Na dobře zásobených a pečlivě spravovaných trzích muslimských měst se objevovalo zboží dovážené z území sahajících od Pobaltí a Skandinávie po pralesy tropické Afriky a od atlantických ostrovů až po Čínu. K usnadnění obchodního podnikání bezpochyby vedla i mincovní reforma chalífy Abdalmalika (685–705), který nařídil ražbu zlatých dinárů a stříbrných dirhamů jednotné váhy.
