Chajim Herzog (hebrejsky:
חיים הרצוג,Chajim Hercog;17. září1918Belfast –17. dubna1997Tel Aviv) bylizraelský generál, diplomat, politik a členStrany práce (dříveMa'arach). V letech 1983 až 1993 zastával ve dvou funkčních obdobích úřadizraelského prezidenta.
Pocházel ze severoirského Belfastu a jeho otcem byl irský a izraelský vrchní rabínJicchak ha-Levi Herzog. Vystudovalprávo a jeho vojenská kariéra začala již v roce 1936 vstupem doHagany přiarabském povstání v Palestině. Běhemdruhé světové války se jako zpravodajský důstojníkBritské armády zapojil do boje protinacismu, zúčastnil sevylodění v Normandii, bojů o překročení Rýna a osvobozeníkoncentračních táborů. Patřil mezi zakladateleizraelské armády a v roce 1948 se zúčastnil bojů o Jeruzalém. Podílel se na zroduizraelské vojenské zpravodajské služby, v jejímž čele celkem dvakrát stanul. Vojenskou kariéru ukončil roku 1962 v hodnostigenerálmajora a o pět let později se běhemšestidenní války stal vojenským komentátorem.
V letech 1975 až 1978 působil jakostálý zástupce Izraele přiOrganizaci spojených národů (OSN), kde na obranu židovského státu mnohokrát vystupoval. Jeho projev v souvislosti se schválenímrezoluce prohlašujícísionismus za druhrasismu byl zařazen mezi projevy, které změnily svět. V roce 1983 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl zvolen izraelským prezidentem. V této funkci působil deset let, během nichž se snažil vystupovat na obranu Izraele a překlenout rozdíly v izraelské společnosti. Je autorem řady knih a článků věnujících se vojenské historii.[1]
Narodil se v Belfastu veSpojeném království Velké Británie a Irska (dnesSeverní Irsko veSpojeném království) jako syn Sáry Hillmanové a významnéhorabínaJicchaka ha-Levi Herzoga, který v letech 1919 až 1937 zastával funkci vrchního rabína Irska a následně vrchníhoaškenázského rabínamandátní Palestiny (1937–1948) a Izraele (1948–1959).[2] Rodina žila od roku 1919 v Dublinu, kde se narodil i Chajimův mladší bratrJa'akov (1921–1972), pozdější rabín a izraelský velvyslanec v Kanadě.[3] Vyrůstal a posléze i studoval v Dublinu naWesley College.[1] V roce 1935, když mu bylo sedmnáct, podnikl společně s rodinoualiju do britské mandátní Palestiny, kde tři roky studoval v Hebronskéješivě, ješivěMerkaz ha-rav a právnické škole vlády britského mandátu.[4] V roce 1936 vstoupil na počátkuarabského povstání do židovské polovojenské organizaceHagana.[5] O dva roky později se vrátil do Spojeného království, kde vystudoval právo nalondýnské acambridgeské univerzitě.[2]
Po dokončení studií vstoupil v roce 1942 doBritské armády, kde získal vojenské vzdělání v Královské vojenské akademii v Sandhurstu. Zde si vysloužil celoživotní přezdívku „Vivian“, neboť Britové neuměli správně vyslovit jeho jméno Chajim.[6] Zadruhé světové války sloužil jakozpravodajskýdůstojník u pěchotního a obrněného sboru, s nímž se zúčastnil vylodění v Normandii a bojů v okupované Evropě.[7] Byl přítomen též osvobozeníkoncentračního tábora Bergen-Belsen a podílel se na identifikaci německých zajatců včetněHeinricha Himmlera, jehož výslechu se osobně účastnil.[2] Po skončení 2. světové války byl členem komise, která v britské okupační zóně organizovala zpravodajský systém, a působil jako velitelvojenské rozvědky v severním Německu.[7] Demobilizován byl roku 1947 v hodnostipodplukovníka.[5]
Téhož roku se oženil s Aurou Ambacheovou, se kterou měl čtyři děti: dceru Ronit a syny Jo'ela (* 1949), Michaela aJicchaka (* 1960),[8] který se stal izraelským politikem.[9] Jeho švagrem byl izraelský ministr zahraničních věcíAbba Eban, který se oženil se sestrou Herzogovy manželky.[10]
V roce 1947 se vrátil do mandátní Palestiny, kde byl s největší pravděpodobnostíHaganou pověřen provést vnitřní hloubkovou inspekci její zpravodajské službyŠaj; tuto inspekci vykonal v květnu téhož roku.[11] V lednu 1948 se stal jedním z instruktorů výcvikového kurzu pro zpravodajské důstojníky.[12] V první polovině téhož roku pak stál v čele bezpečnostní sekceŽidovské agentury[13] a byl styčnou osobou pro představiteleOrganizace spojených národů (OSN), kteří do mandátní Palestiny přijeli prošetřit situaci před stažením britských jednotek v souvislosti s vypršením britského mandátu.[2] Povzniku Izraele v květnu 1948 se stal příslušníkemIzraelských obranných sil (IOS), v jejichž řadách bojoval veválce za nezávislost. Jako operační a zpravodajský důstojník 7. obrněné divize se zúčastnilbitvy o Latrun.[1]
V červnu 1948 rozhodl izraelský premiérDavid Ben Gurion o reformě a reorganizaci izraelských tajných služeb a pověřil jeho aIsera Be'eriho zřízením vojenské výzvědné služby (Šerut ha-modi'in) při generálním štábu, pod jejíž odpovědnost by spadalo „bitevní a taktické zpravodajství, kontrarozvědná činnost,cenzura, monitorování rozhlasu a vysílaček a speciální povinnosti.“[14] V čele této zpravodajské služby stanul Be'eri a on sám se stal jeho zástupcem.[14] Počátkem roku 1949 došlo k další reorganizaci zpravodajských služeb, v jejímž důsledku vzniklo zpravodajské oddělení IOS, do jehož čela byl jmenován.[15] Téhož roku vznikl na jeho návrh Koordinační výbor zpravodajských služeb, který měl „kontrolovat a koordinovat práci služeb a zmírňovat třenice, které mezi nimi vládly.“[16]
V roce 1950 byl v této funkci nahrazenBinjaminem Giblim, který provedl rozsáhlou reorganizaci a transformoval vojenské zpravodajské oddělení ve vojenskou zpravodajskou službu, která se od prosince 1953 jmenujeAman.[17] Po svém odchodu z vojenského zpravodajství působil v letech 1950 až 1954 jakovojenský atašé na izraelské ambasádě veSpojených státech, pak mezi roky 1954 a 1957 jako velitel jeruzalémské brigády a dále v letech 1957 až 1959 jako veliteljižního velitelství IOS.[18] V roce 1959 se vrátil do čela vojenské zpravodajské služby Aman, v níž setrval do roku 1962.[19] Během tohoto období na jaře 1959 v Teheránu se svýmíránským protějškem dojednal íránsko-izraelskou vojenskou a zpravodajskou spolupráci.[20] V roce 1962 jej ve funkci nahradilMe'ir Amit a on sám opustil izraelskou armádu v hodnostigenerálmajora (aluf).[4]
.jpg)
| „ | Je zřejmé, že musí být podniknuta veškerá bezpečnostní opatření, ale musím se vší upřímností prohlásit, že kdybych si měl dnes vybrat mezi tím, zda mám sedět v egyptském bombardovacím letadle mířícím k Tel Avivu, nebo být v Tel Avivu, z čistě sobecké touhy po sebezáchově bych dal přednost Tel Avivu. | “ |
— Chajim Herzog, úryvek rozhlasového komentáře z 1. 6. 1967 posluchačům, kteří se obávali egyptského bombardování[21] | ||
Po odchodu z armády se věnoval podnikání a veřejné službě a působil jakoobchodníředitel konglomerátu průmyslových podniků, které v Izraeli vlastnil sirIsaac Wolfson.[8] V květnu 1967 před vypuknutímšestidenní války nastoupil jako komentátor do rádiaKol Jisra'el.[5] Jeho komentáře měly pozitivní vliv na izraelskoumorálku a národní sebevědomí v situaci, kdy sousední arabské státy stupňovaly vojenské napětí a propagandu.[22] Po dobytíZápadního břehu Jordánu jej ministr obranyMoše Dajan jmenoval vojenským guvernéremvýchodního Jeruzaléma aJudeje a Samařska a v této funkci setrval až do konce roku 1967.[5] Po svém jmenování se dotázal Dajana na izraelskou politiku na dobytém území a co se od něj očekává, načež mu Dajan odpověděl: „Předpokládá se, že se budeš starat, aby se všechno vrátilo do normálních kolejí. Ale nesnaž se vládnoutArabům. Nech je, ať si vládnou sami. Pochopitelně musí vědět, že jsi šéf. (…) V podstatě chci politiku, která umožní, aby se Arab narodil, žil a umřel na Západním břehu, aniž by kdy spatřil nějakého izraelského úředníka.“[23]
Po demobilizaci stanul v čele správní rady vydavatelstvíKeter Publishing a v roce 1965 se společně s Ben Gurionem podílel na vzniku politické stranyRafi.[24] V roce 1972 s partneryMichaelem Foxem aJa'akovem Ne'emanem založil právnickou firmuHerzog, Fox & Ne'eman, jež se později stala největší právnickou společností v Izraeli.[25] Na roli komentátora Kol Jisra'el navázal přijomkipurské válce v roce 1973, kdy jeho klidný hlas opět povzbudil morálku národa.[2]
V srpnu 1975 byl jmenovánizraelským stálým zástupcem přiOrganizaci spojených národů, jímž zůstal do roku 1978.[1] V tomto období byl Izrael soustavně napadánarabskými akomunistickými státy.[1] Během jeho působení přijaloValné shromáždění 10. listopadu 1975rezoluci č. 3379, označujícísionismus za „formu rasismu a rasové diskriminace.“[26] Při svém projevu předValným shromážděním OSN připomněl, že přesně před 37 lety (10. listopadu 1938) proběhlaKřišťálová noc, navrženou rezoluci odsoudil a symbolicky ji roztrhal (obdobně jeho otec roztrhalMacDonaldovu bílou knihu, která omezovala židovskou imigraci do mandátní Palestiny v předvečer druhé světové války),[1] se slovy:[27]
| „ | Pro nás, židovský národ, toto usnesení, založené na nenávisti, lži a aroganci, postrádá jakoukoliv morální či právní hodnotu. | “ |
Jeho projev zařadili britští historici v čele s Simonem Sebag-Montefiorem do sbírky „projevů, které změnily svět“ (Speeches that Changed the World) vedle řečí napříkladMartina Luthera Kinga,Nelsona Mandely,Winstona Churchilla čiJohna F. Kennedyho.[28][29] Tato rezoluce byla 16. prosince 1991 (tedy v době, kdy působil ve funkci prezidenta) revokovánarezolucí č. 46/86, kterou Izrael podmínil svou účast naMadridské mírové konferenci v roce 1991.[30] V historii OSN se jednalo k roku 2010 o jedinou revokovanou rezoluci.[31]
Další událostí jeho působení v Organizaci spojených národů bylaoperace Entebbe z července 1976. Izraelská speciální jednotkaSajeret Matkal tehdy provedla operaci k záchraně zhruba stovky cestujících letu společnostiAir France, unesených palestinskými teroristy z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německýmirevolučními buňkami doUgandy.[32] Celá operace se odehrála v průběhu 57 minut a až na čtyři pasažéry při ní byli všichni rukojmí zachráněni. Uganda pak požádala o svolání zasedáníRady bezpečnosti OSN, po níž chtěla odsouzení Izraele, na kterém požadovala uhrazení vzniklých materiálních škod.[33] Herzog na ugandský požadavek před Radou bezpečnosti reagoval:[33]
| „ | V žádném případě tu nesedím na lavici obžalovaných jako žalovaná strana. Stojím zde jako žalobce, vznášející obžalobu tohoto prohnilého, zkorumpovaného, brutálního, cynického a krvežíznivého monstra mezinárodníhoterorismu a všech, kteří ho tak či onak podporují – ať již cestou přímé pomoci, nebo jen pouhétolerance. Předstupujeme před Radu bezpečnosti s prostým poselstvím, v němž sdělujeme, že jsme hrdí na to, co jsme dokázali, neboť jsme předvedli celému světu, že i v malé zemi, existující za podmínek, v jakých musí fungovat Stát Izrael, a které jsou členům této Rady důvěrně známy, představují lidská důstojnost, život a svoboda ty nejvyšší hodnoty. Jsme hrdí nejen na to, že se nám podařilo zachránit životy více než stovky nevinnýchrukojmích – mužů, žen i dětí, ale také na význam, který má naše operace pro věc obrany lidské svobody. | “ |
V roce 1978 jej ve funkci izraelského stálého zástupce při OSN vystřídalJehuda Cvi Blum a on sám se vrátil do Izraele, kde se věnoval právní praxi a domácí politice.[2] Do celostátní politiky vstoupil vevolbách do Knesetu v roce 1981, kdy byl zvolen poslancem za stranuMa'arach, předchůdkyni dnešníStrany práce.[18] Během necelých dvou let, které v izraelském parlamentu strávil, působil jako člen zahraničního a branně bezpečnostního výboru a výboru pro ústavu, právo a spravedlnost.[34] Na svůj mandát rezignoval v roce 1983 poté, co byl zvolen izraelským prezidentem. V parlamentu jej nahradilNachman Raz.[35]
Poprvé byl Chajim Herzog zvolen prezidentem vevolbě konané 5. května 1983, do níž nastoupil jako kandidát opoziční stranyMa'arach. Jeho protivníkem bylMenachem Elon, nominovaný vládní stranouLikud. Toho porazil, když získal nejtěsnější možnou většinu 61 hlasů, zatímco Elon obdržel 57 hlasů.[36] Prezidentský úřad Herzog zastával ve dvou po sobě jdoucích funkčních obdobích. Podruhé byl zvolen vevolbě konané 23. února 1988, kdy neměl žádného protikandidáta a získal 82 hlasů (2 hlasy byly proti, 2 hlasovací lístky byly odevzdány prázdné a jeden hlas byl neplatný).[36]
Herzog vnímal prezidentský úřad jako symbol jednoty národa a instituci, která může vyjádřit „nejhlubší pocity národa a zahrnout všechna etnická společenství, národnosti a vyznání.“[2] Ve své nové pozici se snažil o posílení morálních a národních hodnotjudaismu ademokracie. Jádrem jeho prezidentství byl respekt k jednotlivci a občanovi a neustále udržoval kontakt s veřejností. Věřil, že všichniIzraelci, bez ohledu na náboženský či etnický původ, sdílejí touhu pomíru.[2] Snažil se o překlenutí rozdílů v izraelské společnosti a vyjadřoval se ke všem hlavním společenským otázkám, ať již šlo o absorpci imigrantů, integraci menšin,rasismus, změnu volebního systému či napětí mezi religiózní a sekulární částí společnosti.[2]
| „ | Jsem prezident Arabů aDrúzů stejně jako Židů a nikdo, kdo popírá jejich práva, do této budovy nevstoupí. | “ |
| — Herzog takto zakázal vstup do prezidentské rezidence militantnímu protiarabskému poslanciMe'iru Kahanemu[37] | ||
Herzog též podporoval úzké styky mezi Izraelem a židovskými komunitami po celém světě a židovské vzdělávání.[7] Jako prezident podnikl četné zahraniční cesty, během nichž se snažil vysvětlit izraelskou pozici a podpořit diplomatické a obchodní vztahy. Celkem navštívil přes třicet zemí a stal se prvním izraelským prezidentem, který uskutečnil oficiální státní návštěvuNěmecka (duben 1987),[38]Čínské lidové republiky[5] a vzhledem k blízkýmamericko-izraelským vztahům paradoxně i prvním izraelským prezidentem, který podnikl oficiální státní návštěvu Spojených států (listopad 1987).[37] Byl též prvním prezidentem, který po znovunavázání diplomatických vztahů v roce 1991 navštívilČeskoslovensko.[39] Tehdy přijal též čestné členství, které mu uděliloMasarykovo demokratické hnutí.[40]
V roce 1985 navštívil během státní cesty doIrska místo svých studií – Wesley College, kde slavnostně otevřelIrské židovské muzeum.[1] Jako ostrý kritik režimuSaddáma Husajna označovalIrák za „doupě světového terorismu.“ Prohlásil, že svět většinou odmítá izraelská varování, že seBagdád stává hlavním městem světového terorismu, a dodal, že některé západní státy pomohly Saddámu Husajnovi rozvinout jeho vojenskou sílu.[41]
Mezi jeho sporná rozhodnutí patřilo snížení trestu třem židovským radikálům ze skupinyŽidovské podzemí, kteří byli v roce 1985 odsouzeni na doživotní odnětí svobody za vraždu čtyřpalestinských Arabů, spáchanou roku 1984 v Hebronu.[42][43] Trest snížil nejprve na 24 let odnětí svobody, pak na 15 let a v roce 1989 nakonec na 10 let odnětí svobody, čímž umožnil, abyvrazi byli po dvou letech propuštěni za dobré chování.[44][45] Podle Marka Čejky (2011) vyšlo později najevo, že „hlavním důvodem zmírnění trestů byl velký tlak premiéraŠamira a ministra spravedlnostiDana Meridora.“[46] V roce 1990 snížil jiným členům židovského podzemí doživotnítresty odnětí svobody za přípravu bombového útoku namešity naChrámové hoře.[47]
Kritikuveřejnosti též sklidilo jeho angažmá v tzv. aféře autobusu číslo 300.[8] V dubnu 1984 unesli čtyři palestinští teroristé linkovýautobus společnostiEgged, jehož pasažéři byli (až na jednu ženu) při zásahu speciální jednotky osvobozeni.[48] Dva z únosců byli zabiti při záchranné operaci, zatímco zbylí dvazemřeli po skončení akce poté, co byli předáni agentůmŠin Bet.[48] Oficiálně však druzí dva „zemřeli po cestě donemocnice.“[48] Pro vážně pochybnosti nechal ministr obranyMoše Arens celou událost prošetřit zvláštní vyšetřovací komisí, v jejímž čele stálMe'ir Zorea. Ve složitém vyšetřování se Šin Bet pokusila křivými výpověďmi svých agentů svalit vinu za smrt dvou zadržených na generálaJicchaka Mordechaje, který teroristy při výslechu bil.[48] Kvůli mocenským bojům uvnitř zpravodajské služby se celá aféra dostala k rukám generálního prokurátoraJicchaka Zamira. Ten doporučil propustit ředitele zpravodajské službyAvrahama Šaloma a několik vyšších důstojníků pro ovlivňování svědků a falšovánídůkazů.[48] Nakonec však nikdo z nich před soudem nestanul, neboť jim byla Herzogem udělena prezidentská milost, aniž by proti nim byla vznesena obvinění.[48] V rozhovoru, který poskytl v roce 1993, Herzog uvedl, že odsuzuje to, co se po zásahu stalo, ale že v té době byl Izrael zatažen do války s teroristy a že případný soudní proces by mohl Šin Bet „roztrhat na kusy.“[8]
V době jeho působení v prezidentském úřadu se vystřídalo šest vlád, v jejichž čele stáli postupně čtyři premiéři. On sám často fungoval jako zákulisní zprostředkovatel, například při sestavování vlád národní jednoty povolbách v letech 1984 a1988.[7] V květnu 1990 přijal čestné členství, které mu uděliloMasarykovo demokratické hnutí. V roce 1993 po vypršení druhého funkčního období odešel z politiky a v prezidentském úřadu jej nahradil někdejší velitelIzraelského vojenského letectva a bývalý ministrEzer Weizman.[8]
Po návratu k soukromému životu se věnovalpřednáškovým turné, psaní novinových komentářů, vlastníbiografii a byl též členem několikasprávních rad.[7] Angažoval se i při vzniku Centra blízkovýchodních studií a diplomacie přiBen Gurionově univerzitě, které se dnes na jeho počest jmenujeCentrum Chajima Herzoga pro blízkovýchodní studia a diplomacii.[5] Rok po zavraždění premiéraJicchaka Rabina Herzog promluvil naBar-Ilanově univerzitě, kde dříve studoval Rabinův vrahJig'al Amir. V rozhořčeném projevu připomněl soudržnost a sounáležitost izraelské společnosti z dob šestidenní války, která tehdy následovala Rabina jakonáčelníka generálního štábu. Pokračoval slovy:[49]
| „ | Jestliže vražda takového člověka, ministerského předsedy, nezpůsobí, že se rozechvějí všechna vlákna naší národní existence, jestliže to námi neotřese až do nejhlubších základů, jestliže nezvrátíme toto prokletí, nevykořeníme tuto rakovinu a neskoncujeme s touto skupinou šílených fanatiků – známkou hanby pro náš národ –, jsme, Bože chraň, v nebezpečí, že se staneme svědky toho, jak se bude tato noční můra opakovat. (…) Ohně zkázy již hoří na okraji tábora. Jestli si společně nepospíšíme uhasit je, zničí nám celý náš dům. | “ |
Zemřel 17. dubna 1997 na selhání srdce[50] a je pohřben na národním hřbitově naHerzlově hoře v Jeruzalémě.[51]
Jde o autora četných knih týkajících sehistorie, zejména vojenské historie.
Knihy vydané v angličtině:
Knihy vydané v češtině:
V tomto článku byl použitpřeklad textu z článkuChaim Herzog na anglické Wikipedii.
Obrázky, zvuky či videa k tématuChajim Herzog na Wikimedia Commons
OsobaChajim Herzog ve WikicitátechVidea:
| Izraelský velvyslanec při Organizaci spojených národů | ||
|---|---|---|
| Předchůdce: Josef Tekoa | 1975–1978 Chajim Herzog | Nástupce: Jehuda Cvi Blum |
| Hlavy Státu Izrael | ||
|---|---|---|
| Předsedovéprozatímní státní rady | David Ben Gurion(1948) •Chajim Weizmann(1948–1949) |  |
| Prezidenti | Chajim Weizmann(1948–1952) •Jicchak Ben Cvi(1952–1963) •Zalman Šazar(1963–1973) •Efrajim Kacir(1973–1978) •Jicchak Navon(1978–1983) •Chajim Herzog(1983–1993) •Ezer Weizman(1993–2000) •Moše Kacav(2000–2007) •Šimon Peres(2007–2014) •Re'uven Rivlin(2014–2021) •Jicchak Herzog(od 2021) | |
NáčelníciAmanu | |
|---|---|
| |
| Veliteléjižního velitelství | |
|---|---|
Alon (1948–49) •Rabin (1949) •Dajan (1949-51) •Cadok (1951–54) •Peri (1954) •Amit (1955–56) •Simchoni (1956) •Laskov (1956–58) •Herzog (1958) •Jofe (1958–62) •Cvi Zamir (1962-64) •Gaviš (1965-69) •Šaron (1969-73) •Gonen (1973) •Bar-Lev (1973) •Tal (1973-74) •Adan (1974) •Adam (1974-76) •Šapir (1976–78) •Šomron (1978–82) •Erez (1982–83) •Bar Kochva (1983–86) •Sagi (1986) •Mordechaj (1986–89) •Vilna'i (1989–94) •Mofaz (1994–96) •Janaj (1996–97) •Samia (1997–2000) •Almog (2000–03) •Harel (2003–05) •Galant (2005–2010) •Ruso (2010–2013) •Turdžeman (2013–2015) •Ejal Zamir (2015–2018) •Halevi (2018–2021) •Toledano (2021–2023) •Finkelman (od 2023) | |
