Celoživotníučení čiceloživotnívzdělávání zahrnuje každéstudium během života. Je považováno za kontinuální proces získávání a rozvoje vědomostí, intelektových schopností a praktických dovedností, a to i nad rámec počátečního vzdělávání. Může být realizováno organizovanou formou (formální), prostřednictvím individuální zájmové činnosti (neformální) nebo spontánně, bezděčně (informální).
Patří sem nepovinná ipovinná školní docházka,rekvalifikace,kurzy, vzděláváníseniorů (tzv.univerzita třetího věku) apod. Je realizováno různými organizacemi (např.vysokými školami), které se zaměřují na různé skupiny a nabízejí kurzy různého zaměření.[1]
Celoživotní učení (CŽU) je získávání podnětů během celého života. Od roku1996 je místo pojmuvzdělávání užíván pojemučení ke zdůraznění nutnosti aktivního přístupu jedince.[2]
MŠMT ve strategii definuje celoživotní učení jako nepřerušenou kontinuitu, která jde „od kolébky do zralého věku“.Vzdělávání od nejútlejšího věku tvoří jeho základnu. Cílem je naučit člověka učit se. Další vzdělávání rozvíjí jeho dovednosti aschopnosti řešit nové problémy.[3] CŽU staví jako nadřazený pojem počátečního a dalšího vzdělávání. Vytváří protiklad k tradičnímu vzdělávání zaměřenému na určité povolání.
ZatímcoOECD (2000) definuje CŽU takto: Celoživotní učení spojuje individuální i společenský rozvoj ve všech směrech i prostředcích ve formálním vzdělávání, tedy ve školních institucích, v zařízení odborné přípravy, terciárním vzdělávání,vzdělávání dospělých, v neformálním prostředí – doma, vzaměstnání, dalších společenských celcích apod.[2] Zaměřuje se především na ekonomický růst, rozvoj a zaměstnanost, a k jejichž dosažení slouží jako prostředek celoživotní učení.[4]
Celoživotní učení zahrnuje počáteční vzdělávání a další vzdělávání.[3]
Je realizováno ve vzdělávacích institucích –školách a vymezeno právními předpisy. Jde o na sebe navazující stupně vzdělávání, které vedou k získánídiplomu akvalifikací.[4] Patří sem tyto stupně vzdělávání –základní vzdělání,střední vzdělání,střední vzdělání s výučním listem,střední vzdělávání s maturitní zkouškou,konzervatoř,vyšší odborné vzdělání,vysokoškolské vzdělání. Celoživotní vzdělávání navysokých školách má často podobu placených kurzů (placeného studia), využíváno je často také proto, že není třeba skládat jakékoliv přijímací zkoušky (celoživotní vzdělání je dostupné de facto pro všechny), někdy je též možné následně pokračovat ve standardním studiu na vysoké škole, při uznání těchto zkoušek z celoživotního vzdělání (resp. této části studia). Dlečeskéhovysokoškolského zákona rovněž o absolvování studia v rámciprogramu celoživotního vzdělávání vydávysoká škola jeho účastníkůmosvědčení. Úspěšným absolventům celoživotního vzdělávání v rámciakreditovanýchstudijních programů, pokud se stanou studenty podle tohoto zákona, může dle zákona vysoká škola uznatkredity, které získali v programu celoživotního vzdělávání až do výše 60 % kreditů potřebných k řádnému ukončenístudia.
Poskytují je soukromé instituce,neziskové organizace, školy, zaměstnavatelé atd. Cílem je získat dovednosti, schopnosti a kompetence k rozvoji společenského a pracovního uplatnění. Př. volnočasové aktivity, jazykové, počítačové kurzy, rekvalifikační kurzy, školení atd. Nevede k získání dalšího stupně vzdělání.[4]
Jde o získávání dovedností a schopností z každodenních aktivit běžného života, činností v práci, vevolném čase atd. Jde o sebevzdělávání. Jde o neorganizované, nesystematické a institucionálně nekoordinované vzdělávání.[3]
Jeho cílem je rozvoj postojů,znalostí aschopností, podstatných pro výkon určitéhopovolání. Přímo se podílí na profesním uplatnění a tím i na ekonomické aktivitě člověka. Udržuje optimální soulad mezi tím, jaká je reálná pracovní způsobilost jedince a tím jaké jsou kladeny nároky na výkon určitéprofese. Zaměřuje se tedy na neustálé přizpůsobováníkvalifikace pracovníka ke kvalifikovanosti dané práce.[5]
Jde o multimediální formu řízeného studia, při kterém nejsou vyučující a v němž nejsou vyučující a studující v neustálém přímém kontaktu. Multimediálnost znamená využití všech distančních komunikačních prostředků, kterými lze prezentovat učivo, tj. tištěné materiály,počítačové programy,telefony,elektronická pošta, televizní přenosy,počítačové sítě,výukový software (častý je např.Moodle). V souvislosti s tím je v současné době aplikovaná e-learningová podpora.[6]
Univerzita třetího věku (U3V) zahrnuje aktivityvysokých škol, které jsou orientovány na pomoc vzděláváníseniorů. Neposkytují ucelené vysokoškolské ani jiné vzdělání, ale např. určité přednášky. Mohou být jedno i vícesemestrové s různým odborným zaměřením, přičemž základním předpokladem je předávání informací na vysokoškolské úrovni.[7] Cílem je osobní rozvoj jedince, nikoli získání vysokoškolskéhotitulu.
Kopecký, Martin.Vzdělávání dospělých mezi politikou, ekonomikou a vědou. Politika vzdělávání a učení se dospělých v éře globálního kapitalismu. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2013.ISBN 978-80-7308-493-6
Kopecký, Martin a kol.Celoživotní učení a transnacionalizované veřejné politiky. Lidský rozvoj v (post)krizové konfliktní éře. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2018.ISBN 978-80-7308-875-0
Obrázky, zvuky či videa k tématuceloživotní vzdělávání na Wikimedia Commons