Caesar jeřímskécognomen a v římském císařství titul panovníka („císaře“), který byl odvozen ze jménaGaia Iulia Caesara. Od dobHadrianových pak byl titulcaesar přiřčen designovanému nástupci císaře (augusta). V pozdější době se totocognomen změnilo dokonce v různých podobách na běžné jméno. V dobětetrarchie patřil titulcaesar spoluvladaři obou augustů.
Toto jméno nejspíš pochází z latinského slova caesariēs – vlasatý, kštice, Ale podle římského spisovatelePlinia je slovocaesarparticipiumperfektapasiva slovesacaedere ukrojit, vyříznout;caesus vykrojený, vyříznutý. V kontextu římskéhoprávalex regia nebolex caesarea označovalotěhotnou ženu, která zemřela připorodu a dítě muselo být z jejího těla „vyříznuto“. Jméno pak lze interpretovat jako „vyříznutý z matčina lůna“. Ačkoli se zřejmě jedná o původ pojmucísařský řez, nejde o totéž, neboť smyslemlex caesarea bylo umožnit, aby mohlo být tělo matky pochováno. Přípona-ar je ovšem mezi římskýmicognomina velmi neobvyklá.
Titulcaesar coby jedno z přízvisek římských císařů vzniklo ze zobecnění jména Gaia Iulia Caesara a v průběhu následujících staletí se stalo panovnickým titulem.Caesary-císaři se kromě dalších titulů nazývali vládci římského impéria zaprincipátu (prvním bylClaudius). Zadominátu byl jakocaesar označován mladší císař, kterého si jako spoluvladaře a případného následníka vybral vládnoucí císař, který používal tituluaugustus. Podobně se titulovali také vládcibyzantské říše –řecká varianta bylakaisar (později nejvyšší úředník byzantské říše). Z řeckého ekvivalentu vycházíněmecký výrazKaiser. Poslovanštělý titulcar začali používat také někteří slovanští vládci, nejprve vBulharsku, později vSrbsku a vRusku.
Po pádu Konstantinopole a dobytí Byzantské říše si Mehmed II. nárokoval titulKayser-i Rûm, tedy nástupnictví po římském impériu.[2] Tvrdil, že tím, že ovládl hlavní město, se stal císařem – novým panovníkem získávajícím svůj statusdobytím, jak tomu bylo dříve například uHerakleia neboLva III.[3] Současník, učenecJiří z Trapezuntu, napsal: „Sídlem římského impéria je Konstantinopol... a ten, kdo je císařem Římanů, je zároveň císařem celého světa.“[4]
Gennadios II., zarytý odpůrce Západu kvůlivyplenění Konstantinopole západními katolíky a teologickým sporům mezi oběma církvemi, byl v roce 1454 dosazen na trůnekumenického patriarchátu Konstantinopole-Nového Říma. Sultán ho dosadil se všemi ceremoniálními poctami a udělil mu statusetnarchy (nebomilletbaşı).[5] Na oplátku Gennadios II. formálně uznal Mehmeda jako nástupce trůnu. Mehmed měl také pokrevní vazby na byzantskou císařskou rodinu – jeho předchůdce, sultánOrhan, si vzal byzantskou princeznu a Mehmed mohl tvrdit, že pochází z roduJana Tzelepa Komnéna.[6]
Osmanský sultán však nebyl jediným vládcem, který si nárokoval titul římského císaře. V západní Evropě existovalaSvatá říše římská, jejíž císařFridrich III. odvozoval svůj titul odKarla Velikého, jenž ho získal roku 800 korunovací papežemLvem III. – i když ho Byzantská říše nikdy neuznala jako právoplatného císaře.
V diplomatických jednáních mezi Osmany a Rakouskem osmanská byrokracie pobouřeně reagovala na užívání tituluCaesar habsburskými císaři, protože Osmané se považovali za pravé nástupceŘíma. Když mezi nimi vypukla válka a probíhala mírová jednání, Habsburkové (Svatá říše římská) se v roce 1533 podleKonstantinopolské smlouvy zavázali vzdát se užívání tohoto titulu (i když jej nadále používali až do rozpadu Svaté říše římské v roce 1806). Podobně Rusové, kteří označovaliMoskvu za „Třetí Řím“, byli Osmané sankcionováni aKrymský chanát dostal příkaz provádět proti Rusku nájezdy.[7] Osmané si přestali nárokovat politickou nadřazenost nad Svatou říší římskou uzavřenímŽitvatorocké smlouvy v roce 1606 a nadRuským impériemsmlouvouz Küçük Kaynarca v roce 1774, kdy poprvé diplomaticky uznali panovníky těchto dvou zemí za sobě rovné.
↑ISOM-VERHAAREN, Christine; SCHULL, Kent F.Living in the Ottoman Realm: Empire and Identity, 13th to 20th Centuries. [s.l.]: Indiana University Press, 2016.Dostupné online.ISBN978-0-253-01948-6. S.38–.
