Písmeno původně označovalolatinské hlásky [g] i [k], potřebou jejich grafického rozlišení vzniklo později písmenoG. V období pozdního Říma se výslovnost latinského písmene C v pozici před hláskami [e] a [i] změnila na [c]. Např. jménoCicero se pak místo [kikero] četlo [cicero]. Tato výslovnost byla přejata i do českého pravopisu, kde doplněnímháčku vzniklo písmenoČ pro hlásku, která se v latině nevyskytuje.
Ↄ: ROMAN NUMERAL REVERSED ONE HUNDRED; Unicode: U+2183; html:Ↄ
ↄ: LATIN SMALL LETTER REVERSED C; Unicode: U+2184; html:ↄ
Písmeno Ↄ (antisigma) bylo jedním ze tří tzv.klaudiánských písmen přidaných do latinské abecedy císařemClaudiem a vyjadřovalo dvojhlásku BS či PS (podobně jako X se již dříve používalo pro KS či GS). V běžném písmu se klaudiánská písmena neuchytila a používala se řídce pouze za Claudiova života. Mnohem déle se znak Ↄ udržel v římských číslech pro vyjádření vyšších řádů než stovky.
Číslo 1630 (MDCXXX) klasickým způsobem zápisuPříklad zápisu ze 16. století
Písmeno C vlatině označovalo neznělou souhlásku [k]. Vyvinulo se spolu s písmenem G (označujícím znělý protějšek [g]) zetruského znaku zvaného gimmel, který pocházel z řeckého písmenegamma. Etruština na rozdíl od latiny nerozlišovala znělou a neznělou výslovnost této hlásky, proto pro ni měla pouze jeden znak.
V nejstarších latinských textech se pro zápis[k] i[g] používala písmena C,K aQ: Q před zaokrouhlenými samohláskami, K před A a C v jiných pozicích. Ve 3. století před n. l. bylo vytvořeno písmeno G a pro zápis neznělého[k] zcela převládlo používání C nad K a Q. C se tedy stalo ekvivalentem řeckého písmenakappa a G ekvivalentem písmena gamma. Podle tohoto pravidla pak byla řecká slova přepisována do latinky.
V pozdějším období se ve vulgární latině původní[k] před předními samohláskami změnilo na [t͡s], resp. [t͡ʃ], což ovlivnilo výslovnost psaného C v různých jazycích psaných latinkou.
Písmeno C je součástí abeced různých jazyků zapisovaných latinkou, má však různé využití a různou zvukovou platnost, danou různým historickým vývojem. C je často součástí různých spřežek, jako napříkladCH.
Ve všechslovanských jazycích psaných latinkou (čeština, slovenština, polština, lužická srbština, slovinština, chorvatština) se písmeno C vyslovuje jakoneznělá alveolární afrikáta[t͡s]. K zápisu[k] slouží písmeno K.
Písmeno K se v těchto jazycích využívá jen zřídka, především v cizích slovech. Hláska[t͡s] se v italštině zapisuje jakoZ a v rumunštiněȚ. V ostatních románských jazycích se spojení /ts/ nepovažuje za samostatnou hlásku, tedy pro něj nemají zvláštní znak.
Vangličtině se C čte podle stejných pravidel jako ve francouzštině, tedy jako[k] nebo[s]. Angličtina kromě toho používá i písmeno K. Spojení /ts/ není samostatnou hláskou.
Vněmčině se[k] zapisuje zpravidla písmenem K a[t͡s] jako Z. Písmeno C se používá v cizích slovech a čte se buď[k], nebo[t͡s] (před předními samohláskami).
V ostatníchgermánských jazycích se rovněž používá písmeno K. Písmeno C je (s výjimkou spřežek) pouze v cizích slovech, kde se před předními samohláskami vyslovuje[s]. Spojení /ts/ není samostatnou hláskou.
V angličtině, němčině ašvédštině se namísto zdvojeného KK píše CK.
