Jednou z nejstarších společností na území dnešního Bulharska bylaneolitickákaranovská kultura, jejíž počátky sahají do doby 6 500 let př. n. l. Od 6. do 3. století př. n. l. byla oblast bojištěm starověkýchThráků,Peršanů,Keltů aMakedonců; stabilitu přineslo až dobytí oblastiŘímskou říší v roce 45 n. l. Po rozpadu římského státu se v regionu znovu objevily kmenové nájezdy. Kolem 6. století tato území osídlili raní Slované. Bulhaři pod vedenímAsparucha zaútočili z územíStarého Velkého Bulharska a koncem 7. století trvale obsadiliBalkán. ZaložiliPrvní bulharskou říši, kterou v roce 681 n. l. vítězně uznala smlouvouVýchodořímská říše. Ta ovládla většinu Balkánu a významně ovlivnilaslovanskou kulturu tím, že vytvořila písmocyrilici. První bulharská říše trvala až do počátku 11. století, kdy ji dobyl a zničil byzantský císařBasileios II. Úspěšné bulharské povstání v roce 1185 založiloDruhou bulharskou říši, která dosáhla svého vrcholu za vládyIvana Asena II (1218-1241). Po četných vyčerpávajících válkách a feudálních bojích se říše rozpadla a v roce 1396 se na téměř pět století dostala podosmanskou nadvládu.
NázevBulharsko je odvozen od jménaBulharů, kmeneturkického původu, který založil První bulharskou říši. Jejich jméno není zcela objasněno a je obtížné ho sledovat před 4. stoletím n. l.,[7] ale pravděpodobně je odvozeno od prototureckého slovabulģha („míchat“, „třást“, „míchat“) a jeho odvozeninybulgak („vzpoura“, „nepořádek“),[8][9][10] význam lze dále rozšířit na „vzbouřit se“, „podněcovat“ nebo „vyvolat stav nepořádku“, a tedy v odvozenině „rušitelé“.[11] Podobně byly často popisovány i kmenové skupiny ve vnitřní Asii s fonologicky blízkými názvy, jako například Buluové, součást „pěti barbarských“ skupin, kteří byli během 4. století líčeni jako: „smíšená rasa“ i jako „výtržníci“.[12]
Z období 150 000 let př. n. l. pocházejí stopy po komunitáchneandrtálců.[13]Karanovská kultura, kterou archeologové umísťují do období okolo roku 6500 př. n. l., již dospěla kzemědělství, jako jedna z málaneolitických kultur v této oblasti. O něco mladšíkultura varnská (asi 4400-4100 př. n. l.) pak ke zpracování kovů, ba dokonce patrně právě tato kultura jako první na světě začala zpracovávatzlato.[14] V hrobech blízkoVarny se našly nejstarší zlaté šperky světa.
Od8. století př. n. l. vznikaly na černomořském pobřeží početnéřecké osady. Některé zanikly, jakoPistiros, Develtos nebo Heraclea Sintica, některé existují dodnes pod jinými názvy – řecké kořeny máVarna (Odessos),Nesebar (Mesembria),Pomorie (Anchialos) neboStara Zagora (Beroe).
ChánKrum slaví se svými šlechtici po bitvě u Plisky. Jeho služebník (vpravo) nese víno v šálku z lebkyNikefora I.
První bulharský stát založil v roce 681 chánAsparuch poté, co uzavřel smlouvu sbyzantským císařem, jíž bylo Protobulharům (vládnoucí menšině) a Slovanům (ovládané většině) dovoleno sídlit vMoesii. Hlavním městem bulharského státu bylaPliska, která se nacházela na severovýchodě dnešního Bulharska.
Pod vládouKruma Bulharsko zdvojnásobilo své území. Krum též nechal sepsat první zákoník a zastavil byzantskou invazi vbitvě u Plisky, v níž byl zabit byzantský císařNikeforos I.[19] Roku 813 se Krum dokonce neúspěšně pokusildobýt Konstantinopol. KrálOmurtag začal politicky pracovat na spojení Protobulharů a Slovanů do jednoho národa.Symeon I., za jehož vlády dosáhl bulharský stát největšího rozmachu a politického významu, jeho dílo dokončil a dal Bulharům natrvalo slovanský jazyk.[20]
V10. století kulturní klima a náboženské obyčeje značně ovlivnilobogomilství.[23] V této době také zesílil tlak Byzance. Posledním panovníkem, který dokázal ještě čelit jejímu náporu, bylSamuel I. Krátce po jeho smrti první bulharské carství zaniklo (1018) a jeho území bylo začleněno doByzantské říše.[24] Po dobytí byzantský císařBasil II. zabránil povstání tím, že ponechal vládu místní šlechtě, začlenil ji do byzantské byrokracie a aristokracie a zbavil ji povinnosti platit daně ve zlatě. Místo toho povolil daň v naturáliích.
Vrcholu dosáhla říše za vlády caraIvana Asena II. (1218–1241), který ji rozšířil oAlbánii a část Řecka (Epirus). V náboženských záležitostech se odklonil od Říma. Asenská dynastie vymřela v roce 1257, což zemi značně oslabilo. Ve stejném roce říši dobyliMongolové. Proti nim vypuklo selské povstání, které vedl pastýřIvajlo. Mongoly se podařilo vyhnat a Ivajlo usedl na trůn.[27] S tím se však nesmířili šlechtici, cara svrhli a říše se rozdrobila na malá feudální panství (Vidinské carství,Dobrudžský despotát). CarIvan Alexandr se navíc ve druhé polovině14. století dostal pod tlak nového mocného souseda z jihu,Osmanské říše. SultánMurad I. dobyl roku 1382 Sofii. Roku 1388 padlŠumen. V roce 1393 bylo vypleněno Tarnovo, po tříměsíčním obléhání. Pomoc křižáků vedenýchZikmundem Lucemburským byla neúčinná, byli poraženi vbitvě u Nikopole. S pádemVidinu v roce 1396 bylo Bulharsko do Osmanské říše plně začleněno, a to na téměř pět dalších století.
Bulharská šlechta byla zničena, rolnictvo podrobeno osmanským vládcům, mnoho vzdělaných duchovních uprchlo do ciziny. Křesťané byli považováni za podřadnou třídu a Bulhaři byli podrobeni těžkým daním (včetnědevširme, neboli krevní daně). Většina obyvatelstva ztratila národní povědomí a identifikovala se pouze spravoslavnou vírou. Bulharská identita se uchovávala jen u některých duchovních v izolovaných klášterech a v militantnímkatolickém společenství na severozápadě země. Zpočátku beznadějná situace se zlepšila poté, co začali Bulhary jako potenciální zbraň proti Turkům vnímatRusové aRakušané. Ti skrytě podporovali řadu bulharských povstání – v Tarnově v letech 1598 a 1686, Čiprovské povstání v roce 1688 a nakonec Karpošovo povstání v roce 1689.[28]
Na konci18. století začínábulharské národní obrození, jehož klíčovým politickým představitelem bylVasil Levski, intelektuálním pakPaisij Chilendarski.[29] Zpočátku čistě kulturní hnutí se postupně měnilo v hnutí s politickými požadavky. V roce 1876 bylo krvavě potlačeno protiosmanskéDubnové povstání, při němž padl i další z vůdců národního hnutí,Christo Botev, vedle 30 000 dalších Bulharů.[30] O rok později propuklarusko-turecká válka (1877–1878). Během známébitvy o průsmyk Šipka se vyznamenali i bulharští dobrovolníci, tzv.opolčenci. Rusové zvítězili a jedním z důsledků tohoto vítězství byl vznikBulharského knížectví v roce 1878.Sanstefanská mírová smlouva, podepsaná Rusy a Osmany, původně počítala se vznikem mnohem většího státu, zhruba v hranicích druhé bulharské říše. Západní velmoci však smlouvu okamžitě odmítly z obavy, že by tak velká země na Balkáně mohla ohrozit jejich zájmy.Berlínský kongres pak rozhodl o vzniku mnohem menšího státu, zahrnujícího pouzeMoesii a oblastSofie a ponechávajícího velké populace etnických Bulharů za hranicemi. To vyvolalo u Bulharů frustraci a významně přispělo k agresivnímu přístupu Bulharska k zahraniční politice v první polovině 20. století.
Prvním knížetem se stalAlexandr I., klíčovou politickou osobností byl premiérStefan Stambolov. V roce 1885 byla ke knížectví připojena i do té doby autonomní součást Osmanské říše, Berlínským kongresem vytvořenáVýchodní Rumélie. To ale radikální nacionalisty neuspokojilo. Dráždilo je, že část Bulharů zůstávala stále na území Turecka. Aktivní odpůrci založili hnutíVnitřní makedonská revoluční organizace (Goce Delčev,Jane Sandanski ad.), které proti Osmanům provádělo bombové útoky a atentáty, ale páchalo i vraždy na nevinném obyvatelstvu.[31] V roce1908, dne22. září, vyhlásil bulharský knížeFerdinand ve Velikém Tǎrnovunezávislost Bulharska naOsmanské říši a přijal titulcara. Kvůli následné militarizaci bylo Bulharsko často nazýváno "balkánskéPrusko".[32]
Po počáteční neutralitě vstoupilo na podzim roku1915 Bulharsko doprvní světové války na straněústředních mocností, když14. října vyhlásilo válku Srbsku. Cílem bylo zvrátit výsledky druhé balkánské války.[35] Na frontu poslalo čtvrtinu své populace (1 200 000 mužů). První světová válka však skončila pro Bulharsko další národní katastrofou.[36] Přišlo o mnohá území, z nichž se poté do Bulharska přistěhovalo asi 250 tisíc uprchlíků, což znamenalo další tlak na již tak zničené národní hospodářství. Přestože byl Bulharsku smluvně garantován alespoň přístup kEgejskému moři, pořecko-turecké válce o něj v důsledku přesídlovánímaloasijských Řeků přišlo.
V roce 1918 car Ferdinand abdikoval a na trůn dosedl jeho syn, carBoris III. (1918–1943). Klíčovou osobností se stal agrárnický politik a premiérAleksandar Stambolijski, jehož však smetl státní převrat nacionalistických radikálů zVMRO, nespokojených se ztrátou mnohých území, zejménaMakedonie, po prohrané válce. Car Boris III. neklid vyřešil vyhlášením osobní diktatury.
Na začátkudruhé světové války vyhlásilo Bulharsko neutralitu, pod tlakem ekonomických okolností ale v roce1941 vstoupilo do válečného konfliktu na straněnacistického Německa. Podařilo se nicméně zabránit, zejména zásluhou aktivity předsedy parlamentuDimitara Peševa, deportaci 40 000 bulharských Židů do německých táborů smrti.[37] Bulharsko také nevyhlásilo formálně válkuSovětskému svazu. V září1944 naopak vyhlásil válku Bulharsku Sovětský svaz aRudá armáda vstoupila bez jakéhokoliv odporu a za nadšeného vítání lidu na území Bulharska. Bylo uzavřeno příměří se SSSR i Velkou Británií a USA. Konce světové války už se Bulharsko zúčastnilo na straněSpojenců. Bulharsko tentokrát utrpělo jen malé válečné škody a Sovětský svaz nepožadoval žádné reparace, v rámci své taktiky získání sympatií v této části Evropy.
V roce 1945 následovalo vyřizování starých účtů pod heslem odstranění „monarchofašistické diktatury“. Popraveno bylo mnoho významných politiků i všichni tři carštíregenti, včetně carova bratraKirila. Brutalita a rozsah represí nemá obdoby u žádné jiné východoevropské země, historikové počet poprav odhadují na 1000-3000. Bulharsko má i kvůli tomu mezi evropskými státy největší počet obětí komunistického teroru hned po Sovětském svazu.[38]
Známou postavou novodobých bulharských dějin jeGeorgi Dimitrov, který byl předsedou vlády v bouřlivých letech 1946–1949 a zemřel v SSSR poté, co on ajugoslávský vůdceJosip Broz Tito vedli rozhovory seStalinem. Posléze vládl v BulharskuValko Červenkov (1949–1954), posledním a dlouholetým komunistickým vůdcem Bulharska bylTodor Živkov (1954–1989). Dimitrovův režim byl represivní,stalinistický a vsadil na rychlouindustrializaci. V polovině 50. let výrazně vzrostla životní úroveň a zmírnily se politické represe. Živkov docentrálně plánované ekonomiky vkomponoval některévolnotržní experimenty. Rovněž se pokusil vstoupit do národnostní politiky, když tváří v tvář klesající míře porodnosti u bulharské většiny přinutila jeho vláda v roce 1984 menšinové etnické Turky k přijetí slovanských jmen ve snaze jeasimilovat. To vyústilo vemigraci asi 300 000 etnických Turků do Turecka.[40][41]
V roce 1988 vzniklo první opoziční hnutí v dějinách komunistického Bulharska –Ekoglasnosť.[42] Pád komunismu v Bulharsku proběhl mnohem poklidněji než v sousedním Rumunsku, a to jako vzpoura uvnitř komunistické strany – 10. listopadu 1989 na zasedání jejího ústředního výboru vystoupil ministr zahraničíPetar Mladenov, podrobil Živkova kritice (svůj postup předtím konzultoval se sovětským vůdcemGorbačovem) a vyzval k zásadním reformám. V následném hlasování byl Živkov odvolán. Zpráva o pádu letitého vůdce zapůsobila jako rozbuška – druhý den zaplavily bulharská města stotisícové demonstrace. Dne 17. listopadu pod jejich tlakem Živkov odstoupil i z funkce prezidenta. Mladenov vzápětí slíbil svobodné volby, přejmenoval stranu na socialistickou a převzalsociálnědemokratický program.[43][44]
Bulharsko nastoupilo cestu k parlamentní demokracii, v prvních svobodných volbách roku 1990 zvítězil Mladenov a jehosocialisté. Již rok poté byly předčasné volby, které vyhrál pravicovýSvaz demokratických sil, jejž založil disidentŽelju Želev (1990-1997 prezident), a jehož premiéřiFilip Dimitrov (1991-1992) a pozdějiIvan Kostov (1997-2001) vyprojektovali většinu reforem.
Transformace ekonomiky byla však v 90. letech složitá a málo úspěšná, nový systém zpočátku nedokázal zlepšit životní úroveň nebo vytvořit ekonomický růst – průměrná kvalita života a ekonomická výkonnost zůstaly až do počátku 21. století nižší než za komunismu. Z toho plynoucí nepokoje v roce 1997 vedly až k zapálení parlamentu.[45][46][47] Po roce 2001 se ale hospodářské výsledky výrazně zlepšily. V roce 2004 země vstoupila doNATO a v roce 2007 sestala členským státemEvropské unie. Bulharsko hostilo předsednictvíRady Evropské unie v roce 2018, v renovovaném Národním paláci kultury v Sofii, postaveném v Živkovově éře.[48]
V prvních popřevratových letech to vypadalo, že politická scéna bude definována soupeřením konzervativců a socialistů. To však narušil nejprve bývalý carSimeon II., který se svousilně personalizovanou stranou drtivě zvítězil ve volbách roku 2001,[49] a posléze populární starosta Sofie a odpadlík od Simeonova hnutíBojko Borisov, který vytvořil podobně personalizovanou stranuObčané za evropský rozvoj Bulharska známou pod zkratkou GERB (v překladu Erb), jež kombinuje konzervativní nacionalismus s proevropským postojem. Od vítězství ve volbách v roce 2009[50] byl Borisov zcela klíčovou politickou figurou, vyhrál volby v letech 2013,[51] 2014,[52] 2017[53] i 2021,[54] avšak podubnových volbách v roce 2021 nedokázal sestavit vládu. Až zlistopadových voleb vzešla vláda pod předsednictvímKirila Petkova.[55]
Bulharský státní znak je tvořen červeným štítem, na kterém je položen zlatý, korunovaný lev.Štítonoši jsou další dva, zlatí, korunovaní lvi. Nad znakem je koruna bulharského caraIvana Šišmana. Pod štítem jsou zkřížené dubové ratolesti se žaludy, přes ně červeno-zeleno-bílo-zeleno-červená stuha s heslem СЪЕДИНЕНИЕТО ПРАВИ СИЛАТА (českyV jednotě je síla).
Bulharská hymna je píseňMila Rodino (českyDrahá vlasti). Text písně napsal a hudbu složil bulharský student Cvetan Radoslavov. Píseň byla ale mnohokrát modifikována.
Bulharsko je země ve východní částiBalkánského poloostrova, kde ho obklopuje pět zemí. Na jihovýchodě má 240 km dlouhou hranici sTureckem, na jihu 494 km sŘeckem, na západě 148 km sMakedonií a 318 km seSrbskem, na severu 608 km sRumunskem. 470 km hranice s Rumunskem tvoří řekaDunaj. Suchozemská hranice je dlouhá 1 808 km. Na východě má Bulharsko 354 km dlouhé pobřežíČerného moře. S rozlohou 110 994 km² je 11. největší zemí Evropské unie a tvoří 2,5 % jejího území. Je 1,4× větší než Česká republika.
Velká část povrchu Bulharska je hornatá. Centrální částí země se táhne ve směru ze západu na východ pohoříStara planina. Jižně od hlavního města vystupuje masivVitoša měřící 2 290 m n. m. Jihozápad země vyplňuje mohutný horský masiv s pohořímiRila, kde je také nejvyšší hora Bulharska a takéBalkánského poloostrovaMusala měřící 2 925 m n. m., dálePirin a plošně rozsáhlejšíRodopy. Pirin a Rodopy patří do starobylého rodopského horského systému. Zhruba prostředkem Bulharska se táhne od srbských hranic na západě po Černé moře na východě pohoříStara planina (česky Staré hory), které patří do systémuBalkanid.
Podnebí má na severu rázkontinentální, na jihu a východě středomořský. Průměrné lednové teploty se pohybují od -2 do 2 °C, červencové od 21 do 25 °C. Průměrný roční úhrn srážek kolísá mezi 450–850 mm, na horách přes 1 000 mm.
Vzájemné působení klimatických, hydrologických, geologických a topografických podmínek dalo Bulharsku širokou škálu rostlinných a živočišných druhů. Bulharsko tak vykazuje jednu z nejvyšších úrovníbiodiverzity v Evropě. Cenné přírodní celky jsou uchovávány ve třech národních parcích, 11 přírodních parcích, 10 biosférických rezervacích a 565 chráněných oblastech. Bulharsko má na svém území některé z největších oblastíNatura 2000, pokrývají 33,8% jeho území.[56] Z celkového počtu 233 druhů evropskýchsavců se v Bulharsku vyskytuje 93 z nich, stejně jako 49% evropských druhůmotýlů.[57] Celkově je evidováno 41 493 druhů rostlin a živočichů. Většími savci se značnou populací jsoujeleni (106 323 jedinců),divoká prasata (88 948),šakalové (47 293) ališky (32 326). Populacekoroptví činí 328 000 jedinců, jde o nejrozšířenější druh loveného ptáka.[58] Třetina všech hnízdících ptáků v Bulharsku se nachází vNárodním parku Rila, který také hostí ve vysokých polohách arktické a alpské druhy. Více než 35% plochy země je pokryto lesem.
V roce 1998 přijala bulharská vláda národní strategii ochrany biologické rozmanitosti a komplexní program zaměřený na ochranu místních ekosystémů, ochranu ohrožených druhů a ochranu genetických zdrojů. Rovněž dosáhla cíleKjótského protokolu snížit emiseoxidu uhličitého o 30 %.[59] Problémem však je znečištění ovzdušípevnými částicemi, které je nejhorší v Evropě, zejména v městských oblastech postižených automobilovou dopravou auhelnými elektrárnami.[60] Jedna z nich, Marica Iztok-2, způsobuje největší škody na zdraví a životním prostředí v Evropské unii.[61]
Náměstí nezávislosti v Sofii: vpravo sídlí prezident, vlevo vláda, uprostřed parlament
Bulharsko jeparlamentní republikou. Hlavou státu jeprezident volený přímou volbou na pětileté volební období. Jeho role je spíše symbolická. Formálně je vrchním velitelem ozbrojených sil a má pravomoc vrátit schválený zákon parlamentu k další diskusi, ale parlament může prezidentské veto přehlasovat prostou většinou.
Neustále činným zákonodárným orgánem, složeným ze 240 poslanců volených na 4 roky přímým lidovým hlasováním, jeNárodní shromáždění. Jde ojednokomorový parlament. Národní shromáždění má pravomoc přijímat zákony, schvalovat rozpočet, plánovat prezidentské volby, vybírat a odvolávat premiéra a další ministry, vyhlašovat válku, rozmisťovat jednotky v zahraničí a ratifikovat mezinárodní smlouvy a dohody.
Výkonná moc je v rukouvlády, v jejímž čele stojípremiér. Od roku 2009 jsou však vlády značně nestabilní, často jsou vyhlašovány předčasné volby a vlády čelí masivním protestům v ulicích. Společnost prostupuje nedůvěra, průzkumInstitute for Economics and Peace z roku 2018 ukázal, že jen 15 % Bulharů považuje volby ve své zemi za spravedlivé.[62]
Velkým problémem Bulharska jekorupce.[65] Do korupčních skandálů byli zapleteni i bulharský premiérBojko Borisov a jeho předchůdceSergej Stanišev.[66][67] OrganizaceTransparency International v roce 2018 Bulharsko vyhodnotila jako nejzkorumpovanější zemi v Evropské unii.[68] Nutno nicméně dodat, že v tomto ohledu dosahuje lepších výsledků než jiné balkánské a východoevropské země, které členy EU nejsou (Albánie,Srbsko,Bosna a Hercegovina,Severní Makedonie,Ukrajina,Rusko,Kazachstán,Ázerbájdžán). V této souvislosti se také často diskutuje o kvalitě bulharské demokracie. Americká organizaceFreedom House Bulharsko označuje za „polokonsolidovanou demokracii“ a tvrdí, že po roce 2009 lze v Bulharsku pozorovat sníženou nezávislost médií, pozastavené reformy, zneužívání pravomocí na nejvyšší úrovni a zvýšenou závislost místní správy na ústřední vládě.[69] Nutno ovšem říci, že Bulharsko již předtím patřilo k nejvíce centralizovaným zemím Evropy.
Tyto problémy, spolu s vysokou mírouorganizovaného zločinu, vedly k zamítnutí přihlášky Bulharska doschengenského prostoru. Nápadným jevem nicméně je, že orgány EU jsou značně zdrženlivé při kritice Bulharska za některé jeho problémové jevy, na rozdíl odPolska čiMaďarska. Souvisí to patrně s tím, že bulharské vlády jsou vesměs probruselské.[70]
Vývoj bulharského HDPStředSofie, ekonomického srdce Bulharska
Bulharsko má otevřenoutržní ekonomiku s vyššími středními příjmy, kde soukromý sektor produkuje více než 70 %hrubého domácího produktu (HDP). PodleMezinárodního měnového fondu je bulharská ekonomika (z hlediska HDP vparitě kupní síly) 71. největší na světě (počítáme-li jen skutečně suverénní státy). Její celková velikost zhruba odpovídá velikosti ekonomikyTanzanie. V Evropě je jí z tohoto hlediska nejblíže ekonomikaslovenská, která však již má poměrně značný náskok. V přepočtu na obyvatele to představuje 60. místo na světě mezi suverénními státy (zhruba na úrovniChile). To je nejnižší umístění ze státůEvropské unie, avšak vyšší než u jiných balkánských států (Srbsko,Černá Hora,Makedonie,Bosna,Albánie), některých východoevropských států (Bělorusko,Ukrajina) a také vyšší než dosahujeČína.[71]
Ztráta trhůRVHP v roce 1990 a následná „šoková terapie“ způsobily strmý pokles průmyslové a zemědělské výroby, po kterém v roce 1997 přišel ekonomický kolaps.[72] Ekonomika se do značné míry zotavila během období následného rychlého růstu, ale průměrná mzda zůstává nejnižší v EU.[73] Více než pětina pracovní síly pracuje za minimální mzdu. HDP na obyvatele v roce 2019 představovalo 53 % průměru EU. Předpokládaný výkon stínové ekonomiky činí největší podíl na celkovém ekonomickém výkonu země v celé EU. Setrvalý růst od roku 2000 však přesto dává Bulharsku dobré perspektivy.
Sofie a okolí vytváří 42 % bulharského hrubého domácího produktu, přestože zde žije jen 22 % populace.
Obdivuhodným rysem bulharského hospodářství je ovšem jehofiskální stabilita. V roce 2003 bylo dosaženo prvně vyrovnaného rozpočtu a od té doby země hospodařila s přebytky. Státní dluh se tak snížil ze 79,6 % HDP v roce 1998 na 14,1 % HDP v roce 2008. Následně, v důsledkuglobální ekonomické krize, se zase zvýšil na 28,7 % HDP (2016), ale i tak zůstává třetí nejnižší v EU.[74]
Celková daňová zátěž je zhruba 30 % HDP, jedna z nejnižších v Evropě. Bulharsko má také jednu z nejnižších sazebdaně z příjmu právnických osob v EU, s pevnou sazbou 10 %.[75]
Bulharská národní banka vydává národní měnulev, která je ale pevně vázána naeuro v kurzu 1,95583 leva za euro. Dne 1. ledna 2026 Bulharsko plánuje svou měnu eurem nahradit.[76]
Bulharsko je průmyslově-zemědělský stát. Hlavní průmyslová odvětví jsou hutnictví, strojírenství,chemie, textilní průmysl a potravinářství. Těží se zdehnědé uhlí a barevnékovy. Nejdůležitější průmyslová centra jsouSofie,Plovdiv,Burgas,Pernik aStara Zagora.
V posledních letech příjmy z turistického ruchu v Bulharsku rapidně vzrostly. Přímořská letoviska (Sozopol,Nesebar,Zlaté Písky,Slunečné pobřeží, Primorsko, Albena, Varna, Burgas,Kranevo aBalčik) jsou oblíbená turisty ze západních evropských zemí i z Česka. V zimní sezoně jsou populární lyžařská střediskaBansko v Pirinu,Pamporovo v Rodopech aBorovec v Rile.
Turistický ruch se však v posledních letech potýká s rostoucím nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil. Zatímco bulharští kuchaři, servírky a pracovnice v hotelech odcházejí na západ Evropy i doŘecka, bulharské restaurace a hotely jsou nuceny hledat za ně náhradu naUkrajině a vMoldavsku, zemích s obdobně nízkou nebo ještě nižší životní úrovní.[77]
Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 1961–2020 (v milionech)
Vývoj počtu obyvatel Bulharska v letech 1961–2020 (v milionech)
Podle údajů bulharského Národního statistického úřadu (nsi.bg) mělo k 31. 12. 2022 Bulharsko 6 447 710 obyvatel.[78] Hlavní a největší město Sofie mělo 1 241 675 obyvatel, dalšími nejlidnatějšími městy bylyPlovdiv (346 893),Varna (336 505),Burgas (202 434) aRuse (142 902). Hustota osídlení je 63 lidí na kilometr čtvereční, což je téměř polovina průměru Evropské unie.[79]
Bulharsko má od poloviny 80. let značně negativní populační růst. Ten byl způsoben jednak malou porodností, ale také významnou emigrací kvůli špatnému hospodářskému vývoji po roce 1989. Od roku 1984 probíhalo rozsáhlé vystěhovalectví Turků, poté, co vládaTodora Živkova přijala zákon o pobulharštění jejich jmen. Přes 320 tisíc příslušníků turecké menšiny odešlo z Bulharska do sousedního Turecka. Exodus ovšem pokračoval i po pádu komunismu a po vstupu Bulharska doEvropské unie (EU), kdy se řadě Bulharů otevřela možnost pracovat v jiných zemích EU. Od roku 2005 zemi opustilo 937 000 až 1 200 000 lidí, převážně mladých dospělých, takže v současné době má země méně obyvatel než ve 30. letech. Masovou emigraci způsobují zhruba pětinásobně vyšší mzdy ve vyspělých západoevropských zemích ve srovnání s Bulharskem.[80]
Míra porodnosti byla v roce 2017 odhadnuta na 1,46 dětí na ženu. Většina dětí se narodí svobodným matkám. Jednu třetinu všech domácností tvoří pouze jedna osoba a 75,5% rodin nemá děti mladší 16 let. Průměrná délka života je 74,7 let.
Míraúmrtnosti patří mezi nejvyšší v Evropě. Vysoká úmrtnost vyplývá z kombinace stárnoucí populace, vysokého počtu osob ohrožených chudobou a slabého systému zdravotní péče. Odborníci odhadli, že téměř pětině úmrtí by se dalo předejít kvalitní péčí a včasným přístupem k ní. Problémy, které narušují poskytování péče, jsou emigrace lékařů kvůli nízké mzdě, nedostatečný počet zdravotnického personálu a nedostatečně vybavené regionální nemocnice. Základní balíček služeb pro pojištěnce se také často mění, protože systém se dostává do deficitů. Bloomberg Health Efficiency Index zařadil Bulharsko na poslední místo z 56 zemí v kvalitě lékařské péče.
Romská menšina je však obvykle při sčítání lidu podceňována a podle alternativních odhadů může představovat až 11% obyvatelstva.[82] To znamená nejméně 800 tisíc Romů.[83] Podle průzkumu Agentury Evropské unie pro základní práva z roku 2016 je 86 procent bulharských Romů ohroženo chudobou.[84] Romské komunity v zemi se dělí do tří skupin – Jerliové, Kardarashiové a Rudariové. Největší romskou populaci majíMontanská (12,7 %) aSlivenská oblast (11,8 %).Sčítání lidu v roce 2001 ukázalo, že Romové jsou nejméně vzdělanou skupinou v bulharské populaci. Ve věkové skupině 25 až 64 let bylo 12,7 % negramotných Romů, střední a vyšší vzdělání mělo jen 7,2 % Romů.[85] Největší romské nepokoje se v Bulharsku odehrály v roce 2007, byly motivovány rasovým násilím.[86]
Turecké osídlení v Bulharsku (zeleně)
Etničtí Turci jsou většinousunnitští muslimové, pouze menší skupiny jsoušíitské. Obývají především oblastKardžalijska v jihovýchodní a východní části pohoříRodopy a některé oblasti v severovýchodním Bulharsku. Turecké obyvatelstvo je převážně venkovské, žije však také v několika větších městech, např. vKardžali aMomčilgradu ve východních Rodopech a vŠumenu čiRazgradu v severovýchodním Bulharsku. V době osvobození zpod turecké nadvlády tvořili Turci nejméně 1/3 obyvatelstva. Nový stát poté systematicky odstraňoval mešity a medresy a docházelo k postupné emigraci Turků do Turecka. Komunistický režim se pak Turků obával i jako potenciálních agentů členaNATO. Na základě bulharsko-turecké dohody odešlo v letech 1950–1951 do Turecka na 150 000 bulharských Turků. V letech 1958–1960 bylo zakázáno vydávání tisku vturečtině a výuka od té doby probíhala pouze v bulharském jazyce, na všech stupních škol. Na základě výsledků sčítání lidu v roce 1965 se vláda opět rozhodla k vystěhování části turecké menšiny. Následně tedy v letech 1969 až 1978 odešlo dalších 130 000 Turků. Zesílený tlak naasimilaci menšin vyvrcholil v polovině osmdesátých let zákonem o slovanizaci tureckých jmen, po jehož přijetí odešlo dalších 300 000 Turků. Od 90. let práva turecké menšiny hájí politická strana Hnutí za práva a svobody, která si získala jistý vliv. K jejím největším úspěchům patří, že Turkům bylo uznáno právo na vzdělání v mateřském jazyce.[87]
Židovská komunita v Bulharsku byla tradičněsefardská, zvláště v Sofii se totiž usadili židé vyhnání zeŠpanělska. Ve 30. letech 20. století žilo v Bulharsku asi 50 000 Židů. Za druhé světové války začaly transporty do německých koncentračních táborů. Obyvatelé městaKjustendil se obrátili na svého poslance a místopředsedu parlamentuDimitara Peševa s žádostí, aby proti tomu nějak zasáhl. Tomu se podařilo přesvědčit 42 svých kolegů, kteří podepsali rezoluci, že Židé pro Bulharsko nejsou potíží, a že by jejich vydání bylo urážkou Bulharska. Vydání bulharských židů se nakonec rozhodl odmítnout i carBoris III. Vláda tak místo do koncentračních táborů posílala Židy do venkovskýchghett a pracovních táborů nacházejících se v Bulharsku.[88] Populační zlom tak nastal až po konci války, kdy se 35 000 Židů rozhodlo odejít do nově vznikajícího státuIzrael. Podle izraelských statistik emigrovalo do židovského státu v letech 1948-2006 z Bulharska 43 961 osob. Odhad Bermanova institutu z roku 2018 tak vyčíslil množství Židů v Bulharsku již jen na 2000 osob, což představovalo 0,03 % obyvatel.[89] Z židovské komunity pocházelo několik slavných Bulharů jako filozofElias Canetti, malířJules Pascin, skladatelPančo Vladigerov nebo klavíristaAlexis Weissenberg.
Všechny etnické skupiny v současném Bulharsku hovoříbulharsky, mají bulharštinu buď jako první, nebo jako druhý jazyk. Bulharština je jediným oficiálním jazykem v zemi. Bulhaři nebyli původně zcelaSlované, z etnického hlediska, ale bulharština, jíž přijali, jeslovanským jazykem. Od ostatních slovanských jazyků se liší určitými gramatickými zvláštnostmi, jako je neskloňovánípodstatných jmen a neexistenceinfinitivů.
Kromě etnických Turků se kislámu hlásí také část Romů a Bulhaři, kteří během turecké nadvlády přijali islám, takzvaníPomaci.[90]Bulharská pravoslavná církev získalaautokefální status již v roce 927. Za hlavníhopatrona Bulharska a nejdůležitějšího svatého bulharské pravoslavné církve je považovánIvan Rilský. Už za svého života se těšil vážnosti, jež za ním přiváděla žáky, kteří založili nedaleko jeskyně, v niž žil,Rilský klášter.
Bulharská literatura má hluboké kořeny,preslavská aochridská škola učinily v 10. století Bulharskou říši středem slovanské kultury.[91][92] Ke hlavním osobnostem patřili žáciCyrila a Metoděje,Kliment Ochridský aSvatý Naum. V Preslavi bylo vyvinuto písmocyrilice, které pak ovlivnilo celou východoevropskou kulturu.[93] Preslavsko-ochridská éra je někdy nazývána zlatým věkem bulharské literatury. Věkem stříbrným bývá nazýváno dílo pozdějšítarnovské literární školy.
V Sofii se narodil i slavný klavíristaAlexis Weissenberg, který z Bulharska uprchl před německou okupací.
Unikátní je bulharská lidová hudba, jejíž rozšířený rytmický čas nemá v Evropě obdoby.[99] Folklórní motivy se ve vážné hudbě pokoušel využít zejménaPančo Vladigerov. Ke klíčovým osobnostem bulharské pop-music patříLili Ivanovová čiSylvie Vartanová. V ruské populární hudbě se prosadilFilipp Kirkorov.
Živý je také bulharskýfolklór. Na seznamu nehmotného kulturního světového dědictví UNESCO jsou tyto památky: rituálnestinarstvo (2009)[103] zahrnující tanec po žhavých uhlících,[104] který je tradicí zejména v pohoříStrandža na jihovýchodě Bulharska, dále souborBistriškite babi (2008),[105] tradiční výroba koberců (2014),[106] nebo uvazovánímartenici (červeno-bílé panenky) na stromy k uvítání jara (2017).[107]
Mezi památky nehmotného dědictví UNESCO patří také festivaly vKoprivštici (2016)[108] a Surva vPerniku (2015).[109] V roce 2017 byla zapsána na seznamČitalište (kulturní instituce).[110] Známý je také rituál zahánění zlých duchůkukeri.
Bulhaři jsou proslulí pěstováním zeleniny. Není proto divu, že národním jídlem ješopský salát. Vznikl přímo v Bulharsku a rozšířil se do celého světa.[111] Což neznamená, že by Bulhaři neměli rádi maso, k nejoblíbenějším jeho úpravám patřímusaka neboburek. Obě jídla jsou zapékaná. Dalšími masovými jídly jsoudžuveč,kebapče (bulharská variantačevabčiči), masové koule kjufte nebo plněné listy vinné révy zvané sarma. Do salátů se často přidává sýrsirene, který je podobnýbalkánskému sýru nebofetě. Stejně jako Češi, i Bulhaři sýr rádi smaží, používají k tomu většinou druh sýra zvaný kaškaval.
Velmi oblíbeným kořením ječubrica, což je směs koření, které obsahujesaturejku,libeček,chilli papričky,papriku,petržel,celer,kukuřičnou mouku a sůl. Používá se do polévek i na maso. Směs koření zvaná šarena sol (barevná sůl) obsahuje saturejku, papriku, sůl a další koření podle oblasti, kde se připravuje.
Tradičními sladkostmi jsoubaklava, mekica (jakýsilangoš na sladko), sladké rohlíčky zvané kifličky nebochalva. Z nápojů je oblíbené zvláštěvíno, Bulharsko patří mezi nejstarší vinařské oblasti na světě. Jako i jinde na Balkáně se pije pálenkarakije. Z nealkoholických nápojů je zvláštností ajran, jenž obsahuje jogurt, vodu a sůl. Podobné chuti je také studená polévkatarator, připravovaná z jogurtu, okurek a kopru, podobnátzatziki.[112]
V oblasti přírodních věd patřil k největším Bulharům lékařStamen Grigorov, objevitel bakterie, která může za specifické vlastnostijogurtu. Tato bakterie byla k jeho poctě nazvánaLactobacillus bulgaricus.[117]
Bulhaři mají tradici kosmického výzkumu.Georgi Ivanov byl prvním bulharským kosmonautem,Alexandr Panajotov Alexandrov druhým. Bulharsko bylo rovněž první zemí, která pěstovala pšenici a zeleninu ve vesmíru, ve sklenících na vesmírné staniciMir. Se Sověty Bulhaři spolupracovali na projektuVega, od 90. let se rozvíjí spolupráce i se Spojenými státy, bulharská zařízení byla použita při průzkumuMarsu, bulharskýspektrometr používaly například sondy Phobos a Phobos 2. V červnu 2017 americká společnostSpaceX vynesla na oběžnou dráhu první bulharskou geostacionární komunikační družiciBulgariaSat-1, která má sloužit především pro televizní vysílání ve vysokém rozlišení.[118] Satelit je napájen šestisolárními panely, které dohromady generují 10 kW elektrické energie. Předpokládaná životnost je 15 let a palivo by mělo stačit na 20 let provozu.
Tři procenta ekonomické produkce Bulharska generuje odvětví informačních a komunikačních technologií. Je v něm zaměstnáno 40 000 až 50 000softwarových inženýrů. Více než čtvrtinu z nich tvoří ženy, což je nejvyšší procento žen v tomto oboru ze všech zemí EU. Vysoká úroveň bulharskéinformatiky je dědictvím už komunistické éry, kdy bylo Bulharsko nazýváno „rudéSilicon Valley“, kvůli své produkci výpočetní techniky.[119] Bulharsko je také regionálním lídrem ve vysoce výkonných počítačích a provozujeAvitohol, největšísuperpočítač v jihovýchodní Evropě.[120]
Asi nejpopulárnější bulharskou atletkou bylaskokanka do výškyStefka Kostadinovová, jež od roku 1987 drží světový výškařský rekord mezi ženami (209 cm).[122] Výjimečnou žeň zažili Bulhaři na olympiádě vSoulu roku 1988, odkud přivezli rekordních deset zlatých, mj. překážkářkaJordanka Donkovová. Dvě olympijská zlata a pět titulů mistra světa má kanoistaNikolaj Buchalov.
↑Population and Demographic Processes in 2023 [online]. REPUBLIC OF BULGARIA: NATIONAL STATISTICAL INSTITUTE, 2024-04-29 [cit. 2025-02-27].Dostupné online. (anglicky)
↑ Archivovaná kopie.www.government.bg [online]. [cit. 2008-09-28].Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-01-31.
↑IMF.World Economic Outlook Database (Bulgaria) [online]. [cit. 2025-02-27].Dostupné online.
↑Corruption Perceptions Index 2022 Transparency International [online].Transparency International, 31 January 2023.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GOLDEN, Peter B.An introduction to the history of the Turkic peoples: ethnogenesis and state formation in medieval and early modern Eurasia and the Middle East. Wiesbaden: Harrassowitz 483 s. (Turcologica).ISBN978-3-447-03274-2. S. 103–104.
↑CHEN, San ping.Multicultural China in the early Middle Ages. 1st ed. vyd. Philadelphia: PENN, University of Pennsylvania nress (Encounters with Asia).ISBN978-0-8122-4370-3. S. 97.
↑BOWERSOCK, Glen W.Late Antiquity: a Guide to the Postclassical World. [s.l.]: Harvard University Press, 1999.Dostupné online.ISBN978-0674511736. S. 354.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑GOLDEN, Peter B.An introduction to the history of the Turkic peoples: ethnogenesis and state formation in medieval and early modern Eurasia and the Middle East. Wiesbaden: Harrassowitz 483 s. (Turcologica).ISBN978-3-447-03274-2. S. 104.
↑PETERSEN, Leif Inge Ree.Siege Warfare and Military Organization in the Successor States (400–800 AD): Byzantium, the West and Islam. [s.l.]: Brill, 2013.Dostupné online.ISBN978-9004254466. S. 369.Je zde použita šablona{{Cite book}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑CHEN, San ping.Multicultural China in the early Middle Ages. 1. vyd. Philadelphia: PENN, University of Pennsylvania nress (Encounters with Asia).ISBN978-0-8122-4370-3. S. 92–95, 97.
↑ Evidence of Neanderthals in the Balkans: The infant radius from Kozarnika Cave (Bulgaria).Journal of Human Evolution. 2017-10-01, roč. 111, s. 54–62.Dostupné online [cit. 2018-11-14].ISSN0047-2484.doi:10.1016/j.jhevol.2017.06.002. (anglicky)
↑W., Roberts, Benjamin; P., Thornton, Christopher; C., Pigott, Vincent. Development of metallurgy in Eurasia.Antiquity. Roč. 83, čís. 322.Dostupné online [cit. 2018-11-14].ISSN0003-598X. (anglicky)
↑ Bulgar | people.Encyclopedia Britannica.Dostupné online [cit. 2018-11-14]. (anglicky)
↑ Ulfilas | bishop of the Goths.Encyclopedia Britannica.Dostupné online [cit. 2018-11-14]. (anglicky)
↑ Khan Kubrat and the Old Great Bulgaria.Historical Park [online]. 3. 6. 2020 [cit. 2021-05-15].Dostupné online. (anglicky)
↑KNIGHTON, Andrew. The Battle of Pliska – a Byzantine military disaster.War History Online [online]. 20. 5. 2016 [cit. 2021-05-13].Dostupné online.
↑BOBČEV, Stephen S. Bulgaria under Tsar Simeon.The Slavonic and East European Review. 1929, roč. 7, čís. 21, s. 621–633.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0037-6795.
↑ Boris I | king of Bulgaria.Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-05-13].Dostupné online. (anglicky)
↑LAVRIN, Janko. The Bogomils and Bogomilism.The Slavonic and East European Review. 1929, roč. 8, čís. 23, s. 269–283.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0037-6795.
↑WOLFF, Robert Lee. The `Second Bulgarian Empire.' Its Origin and History to 1204.Speculum. 1949, roč. 24, čís. 2, s. 167–206.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0038-7134.doi:10.2307/2848560.
↑HARRIS, N. Dwight. The Macedonian Question and the Balkan War.The American Political Science Review. 1913, roč. 7, čís. 2, s. 197–216.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0003-0554.doi:10.2307/1944894.
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Porážka Bulharska, která změnila poměry na Balkáně. V srpnu 1913 prožili Bulhaři národní katastrofu.Reflex.cz [online]. 2018-08-10 [cit. 2023-05-13].Dostupné online.
↑HALL, Richard C. Bulgaria in the First World War.The Historian. 2011, roč. 73, čís. 2, s. 300–315.Dostupné online [cit. 2021-05-13].ISSN0018-2370.
↑ŠAJTAR, Jaroslav. Před 100 lety postihla Bulharsko „druhá národní katastrofa“, ztráta území znamenala hluboké ponížení.Reflex.cz [online]. [cit. 2021-05-13].Dostupné online.
↑HABERMAN, Clyde. Bulgarian Turks Finding Disillusion With Exodus.The New York Times. 1989-09-19.Dostupné online [cit. 2022-03-04].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑ Recalling the fate of Bulgaria's Turkish minority | DW | 24.12.2014.DW.COM [online]. [cit. 2022-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑CRAMPTON, Richard. The Intelligentsia, the Ecology and the Opposition in Bulgaria.The World Today. 1990, roč. 46, čís. 2, s. 23–26.Dostupné online [cit. 2021-05-15].ISSN0043-9134.
↑ Bulgarian Police Use Force to Free Legislators Trapped by Protest.The New York Times. 1997-01-12.Dostupné online [cit. 2023-05-19].ISSN0362-4331. (anglicky)
↑KORMUSHEVA, Katerina. Change of Behavior in Transition: The Bulgarian Protests in January 1997.Polish Sociological Review. 2003, čís. 144, s. 435–443.Dostupné online [cit. 2023-05-19].ISSN1231-1413.
↑ Bulgaria’s EU Presidency: Sofia shows off renovated National Palace of Culture.The Sofia Globe. 2017-12-18.Dostupné v archivu pořízeném dne 2018-11-14. (anglicky)Archivováno 14. 11. 2018 naWayback Machine.
↑ Bulgaria opposition wins election.news.bbc.co.uk. 2009-07-06.Dostupné online [cit. 2021-05-14]. (anglicky)
↑ Bulharské volby vyhrál Bojko Borisov. V únoru odstupoval po protestech namířených i proti ČEZ.Hospodářské noviny (iHNed.cz) [online]. 2013-05-12 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Bulharské volby vyhrál expremiér Borisov, výsledky věští další krizi.iDNES.cz [online]. 2014-10-05 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Volby v Bulharsku vyhrál expremiér Borisov, velká koalice není reálná.iDNES.cz [online]. 2017-03-27 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ Volby v Bulharsku podle odhadů vyhrál premiér Borisov. Jeho strana však nejspíš přišla o absolutní většinu.ČT24 [online]. Česká televize, 4. 4. 2021 [cit. 2021-05-14].Dostupné online.
↑ab Bulharsko má nového premiéra Kirilla Petkova. Prezidentovi předal seznam budoucích ministrů.ČT24 [online]. Česká televize, 2021-12-11 [cit. 2022-03-04].Dostupné online.
↑ Bulgaria — European Environment Agency (EEA).www.eea.europa.eu [online]. 2014-03-22 [cit. 2018-11-14].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑Bulgaria’s biodiversity at risk [online]. IUCN Red List.Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-06-04.
↑Bulgaria 2018 [online]. National Statistical Institute of Bulgaria.Dostupné online.
↑ Bulgaria’s Air Is Dirtiest in Europe, Study Finds, Followed by Poland.www.nytimes.com.Dostupné online [cit. 2018-11-14]. (anglicky)
↑ Industrial facilities causing the highest damage costs to health and the environment.European Environment Agency.Dostupné online [cit. 2018-11-14]. (anglicky)
↑ Global Peace Index 2019.visionofhumanity.org [online]. Institute for Economics and Peace [cit. 2022-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-08-27.
↑ Corruption Perceptions Index 2018.www.transparency.org [online]. Transparency International [cit. 2022-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-10-09.
↑ Bulgaria: Country Profile.Freedom House [online]. [cit. 2022-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑RANKIN, Jennifer. Cloud of corruption hangs over Bulgaria as it takes up EU presidency.the Guardian [online]. 2017-12-28 [cit. 2022-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ Report for Selected Countries and Subjects.IMF [online]. [cit. 2022-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑MINASSIAN, Garabed. The Road to Economic Disaster in Bulgaria.Europe-Asia Studies. 1998, roč. 50, čís. 2, s. 331–349.Dostupné online [cit. 2022-03-04].ISSN0966-8136.
↑ Government debt fell to 90.1% of GDP in euro area.ec.europa.eu [online]. Eurostat, 2017-01-23 [cit. 2022-03-04].Dostupné online.
↑MARTIN, Will. These are the 29 countries with the world's lowest levels of tax.Business Insider [online]. [cit. 2022-03-04].Dostupné online. (anglicky)
↑ČTK. Evropská komise schválila Bulharsku plán na zavedení eura.ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2025-06-04].Dostupné online.
↑ Romům v Česku se žije relativně nejlépe, nejhůře je jim na Balkáně.iDNES.cz [online]. 2016-12-02 [cit. 2022-03-04].Dostupné online.
↑ Romové v Bulharsku.www.dare-net.eu [online]. [cit. 2022-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-04.
↑NOVÁK, Martin. Bulharsko a Romové: Po násilí je policie v ulicích.Aktuálně.cz [online].Economia, 2007-09-05 [cit. 2022-03-04].Dostupné online.
↑MUTAFCHIEVA, Vera. The Notion of the "Other" in Bulgaria: The Turks. A Historical Study.Anthropological Journal on European Cultures. 1995, roč. 4, čís. 2, s. 53–74.Dostupné online [cit. 2022-03-04].ISSN0960-0604.
↑CHARY, Frederick B.The Bulgarian Jews and the Final Solution, 1940-1944. [s.l.]: University of Pittsburgh Pre 261 s.Dostupné online.ISBN978-0-8229-7601-1. (anglicky) Google-Books-ID: Zzci446GLakC.
↑ Etnická paleta dnešního Bulharska :: Slovanský kulturní institut.web.archive.org [online]. 2016-09-13 [cit. 2022-03-04].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-09-13.
↑ Preslavská škola.leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15.
↑ Ochridská škola.leporelo.info [online]. [cit. 2021-05-15].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-05-15.
↑ Vyhnanci slova z Veľkej Moravy.Slovenské národné noviny [online]. [cit. 2018-11-13].Dostupné online. (slovensky)
↑DASKALOV, Roumen. Modern Bulgarian Society and Culture through the Mirror of Bai Ganio.Slavic Review. 2001, roč. 60, čís. 3, s. 530–549.Dostupné online [cit. 2022-03-03].ISSN0037-6779.doi:10.2307/2696814.
↑ Deštníková vražda bulharského spisovatele Markova.ČT24 [online]. Česká televize, 7. 9. 2008 [cit. 2021-03-07].Dostupné online.
↑ Bookerovu cenu si poprvé odnesl bulharský spisovatel. Gospodinov zaujal „románem plným melancholie“ | Kultura.Lidovky.cz [online]. 2023-05-24 [cit. 2023-05-27].Dostupné online.
↑ Viktoria Marinova: Bulgarian TV journalist raped and murdered.The Guardian. 2018-10-09.Dostupné online [cit. 2021-03-07].ISSN0261-3077. (anglicky)
↑ U.S. Central Command | Bulgaria.www.centcom.mil [online]. 2011-10-18 [cit. 2018-11-13].Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
↑ Christo a Jeanne-Claude.Artmuseum.cz [online]. [cit. 2022-03-03].Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-03-03.
↑ Kamenný jezdec z Madary - Unikátní monument raně středověké Evropy v Bulharsku.Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2007-01-10 [cit. 2022-03-03].Dostupné online.
↑ Thracian Tomb of Sveshtari.UNESCO World Heritage Centre [online]. [cit. 2022-03-03].Dostupné online. (anglicky)
↑HOPE, Kerin. Bulgaria strives to become tech capital of the Balkans.Financial Times [online]. 2016-10-17 [cit. 2018-11-13].Dostupné online. (anglicky)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.JPG)
.jpg)
.svg)
