Britské impérium v roce1897, v tradiční růžové barvě
Britské impérium neboBritská říše (angl.British Empire) byla největšíkoloniální říše v dějinách lidstva. Rozloha v roce1921 činila 33 milionů km², čili přibližně čtvrtinu celkové rozlohy zemské souše.[1] Celkový počet obyvatel byl v tomto roce cca 458 milionů, což představovalo čtvrtinu tehdejší světové populace. Díky neobyčejnému rozsahu britské koloniální říše se do mnoha zemí rozšířila mimo jiné anglická kultura, anglický právní systém (zvykové právo), tradiční sporty (např.kriket,ragby afotbal),anglická měrná soustava, způsob vzdělávání a zejménaangličtina, která je dnes všeobecně nejpoužívanějším dorozumívacím jazykem. Od roku1931 neslo impérium nové označeníCommonwealth a v letech1931–1947 pakBritské společenství národů.
Britské impérium se rozpadlo v desetiletích následujících podruhé světové válce, většina nástupnických zemí je dnes sdružená veSpolečenství národů (angl.Commonwealth of Nations).
Po dobytí AnglieVilémem I. v roce1066 pod jednu říši spadala také Vilémova území v severníFrancii. V průběhu staletí se Anglie snažila rozšiřovat svůj vliv nad kontinentální Evropou, zvláště kvůli strategickým obchodním zájmům spojeným s exporty vlněného zboží.
Samotná anglická expanze začala dobytímIrska (od roku 1169) aWalesu (od 1282).Skotsko bylo sice podrobeno v roce1296, po vyhranébitvě u Bannockburnu roku1314 však opět získalo nezávislost. Obě království se opět propojila až personální unií v roce1603. Anglické území v Irsku bylo postupně omezeno na oblast kolem Dublinu, takzvanéKoloví, ale v letech 1649–53 bylo Irsko znovu dobyto anglickou parlamentní armádou pod vedenímOlivera Cromwella.
Přestože bylaNormandie ztracena v roce1204, vhodnousňatkovou a dědickou politikou získávala Anglie rozsáhlá území na západě Francie, včetněAkvitánie; přišla o ně až v roce1453 v rámcistoleté války. Na evropském kontinentě zbyl Anglii pouze přístavCalais, který však v roce1558 připadl Francii.
Základem pro budoucí britské zámořské impérium byla námořní politikaJindřicha VII., vládnoucího mezi lety1485 a1509, který značně rozšířil britskouflotilu obchodních lodí a nařídil výstavbu suchého doku vPlymouthu. Obchodní loďstvo hrálo významnou úlohu při vzniku obchodních společností, které byly v budoucnu důležitou součástí britské expanze (nejvýznamnější z nich bylabritská Východoindická společnost).[2]
Jindřich VII. kromě výstavby loďstva také podporoval zámořské plavby. Chtěl navázat na objevitelské úspěchyŠpanělska aPortugalska, do svých služeb přijal italskéhonavigátora Giovanni Cabota (poangličtěn naJohn Cabot), v roce1497 podnikl průzkumnou plavbu doSeverní Ameriky. Podobně jakoKryštof Kolumbus hledal novou západní cestu doIndie; přistál na pobřežíNewfoundlandu (podobně jako Kolumbus také předpokládal, že přistál navýchodnímpobřežíAsie) a přilehlé oblasti zabral jménem anglického krále. Cabot také popsal zdejší rozsáhlá lovištětresky obecné, která později přilákala anglické rybáře.
Základy moderníhokrálovského námořnictva položil králJindřich VIII., když nechal ztrojnásobit počet lodí, poprvé byly také postaveny velké válečné lodě s četnýmikanóny. Během vládyAlžběty I. se tento vývoj ještě zrychlil.Francis Drake jako druhý člověk v historii (poFernão de Magalhãesovi) obeplul svět;5. července1579 přistál nazápadním pobřeží Severní Ameriky, blízko dnešníhoSan Francisca. Zemi zabral jménem královny a pojmenoval ji jakoNova Albion, žádné osidlování zde ale prozatím neprobíhalo. Francis Drake byl také v průběhu anglicko-španělské války podporován Alžbětou v plenění španělských přístavů vKaribiku a v přepadávání španělských lodí naložených cennostmi z Nového světa.
Vliv Anglie mimo Evropu stabilně narůstal. V roce1583 doplulHumphrey Gilbert po stopách Johna Cabota na Newfoundland, kde5. srpna založil vůbec první stálou britskou koloniiSaint John’s (přičemž na Newfoundlandu již dříve existovaly sezónní rybářské kolonie). SirWalter Raleigh založil v roce1587 osaduRoanoke, první kolonii veVirginii. Obě kolonie však trpěly nedostatkem potravin, jelikož angličtí osadníci ještě neměli zkušenosti se získáváním obživy v těchto oblastech.
Vítězstvím nad španělskouArmadou v roce1588 se Anglie stala jednou z nejvýznamnějších námořních mocností. Trvající válka se Španělskem v průběhu 90. let16. století nejprve překřížila plány na zakládání nových kolonií. Nepřátelské akce byly zastaveny v roce1604, načežJakub I. Stuart uzavřel se Španělskem mírovou smlouvu. Následně byl v roce1607 založenJamestown v dnešníVirginii. V roce1620 vyplula z anglického přístavuPlymouth loďMayflower s tzv.Otci poutníky (Pilgrim Fathers) – zastánci radikálníhopuritanismu, kteří se rozhodli hledat útočiště v ještě panenském Novém světě. O deset let později tito osadníci založiliBoston ve dnešním státěMassachusetts.
V průběhu17. století s postupným přílivem kolonistů nabývalo pomalu britské impérium tvar. Soustavně osidlováno bylo zejména východní pobřeží Severní Ameriky (prvních třináct států budoucího USA a atlantické kanadské provincie), dále pak menší ostrovy vKaribiku – tzv.Britská Západní Indie (ostrovyJamajka,Bahamy,Barbados a další).[3] Právě tyto kolonie, kde se dala pěstovatcukrová třtina, byly zprvu nejdůležitější a nejlukrativnější. Kolonie na severoamerické pevnině se oproti tomu vyváželytabák,bavlnu,dřevo nebokožešiny, byly méně finančně úspěšné, ale nabízely kvalitní zemědělské pozemky a přilákaly více britských kolonistů. Amerika se stávala azylem lidí prchajících před náboženskou persekucí v Anglii: provincieMaryland byla založena jako útočiště prořímské katolíky (1634),Rhode Island (1636) byl tolerantní ke všem náboženstvím aConnecticut (1639) prokongrenacionály.
Britské panství na pevnině bylo postupně rozšiřováno. V roce1664 Nizozemci ztratili na úkor BritůNový Amsterdam (dnešníNew York) a několik let poté i celou koloniiNové Nizozemí. Za účelem zisku nové zemědělské půdy se kolonie rozšiřovaly dále na západ do vnitrozemí.
Již od počátku bylootrokářství nezbytným předpokladem pro rozvoj britských kolonií v Americe, do zrušení obchodu sotroky v roce1807 byla Británie zodpovědná za 3,5 milionůafrických otroků přemístěných do Ameriky. Mezi lety1650 a1780 vzrostl podíl černého obyvatelstva vKaribiku z 25 % na 80 %, veTřinácti koloniích z 10 % na 40 %. Obchod s otroky byl nesmírně výnosný, převoz z Afriky ale kvůli špatným hygienickým podmínkám na palubách lodí a špatné stravě nepřežil jeden ze sedmi lidí.
V rámcisedmileté války (1756–1763) obsadila Británie mezi lety1758 a1760 nejdůležitější francouzská území v jejích severoamerických koloniích; v roce 1760 akceptovala Francie ztrátu všech svých kolonií v Severní Americe:Louisiana na západ odMississippi (včetněNew Orleans) připadla Španělsku, zbytek Velké Británii (tedy kolonie na východ od Mississippi a celáKanada).
Velká Británie se poté rozhodla zdanit své americké kolonie, zejména kvůli výdajům na obranu těchto území před Francouzi během sedmileté války. S koloniemi toto zdanění ale nebylo konzultováno, protože neměly žádné zastoupení vbritském parlamentu. Američtí osadníci se zdráhali přijmout toto nové opatření bez patřičného zastoupení v parlamentu (hesloNo taxation without representation), což vedlo kAmerické revoluci a posléze ke vznikuSpojených států amerických v roce1783. Britské panství se poté omezilo jen na Kanadu.
Se vznikem USA se také datuje zánik„prvního britského impéria“ – expanze v Severní Americe byla u konce a Británie začala svou moc rozšiřovat do ostatních částí světa. Toto vedlo ke zrodu„druhého britského impéria“ v Asii, Oceánii a později také v Africe.[4]
OsidlováníAustrálie začalo se založením vězeňské kolonieSydney v roce1788. Právě do Austrálie a naNový Zéland začala později proudit většina britských kolonistů. PůvodnípopulaceAustrálců aMaorů byly válkami a zavlečenými nemocemi zdecimovány o 60 % až 70 %. Kolonie později získaly právo na samosprávu a staly se významnými vývozcivlny azlata.
Jelikož se Velká Británie později nepodílela na konfliktech v kontinentální Evropě, mohla se soustředit na rozvoj obchodu a upevňování svých pozic (angličtina se také stala nejdůležitějším obchodním jazykem). Toto období bezprecedentní nadvlády Británie bez výraznějšího světového konkurenta se nazýváPax Britannica (Britský mír).
Na konci16. století začali Britové a Nizozemci nabourávat portugalský monopol na obchod skořením. Výrazným momentem bylo založení anglické (později britské)Východoindické společnosti roku1600 anizozemské Východoindické společnosti roku1602. Rivalita mezi Anglií a Nizozemskem nevyhnutelně vedla i ke konfliktům mezi těmito dvěma společnostmi, Nizozemci později svůj zájem soustředili naMoluky, Angličané naopak naIndii. Nepřátelství mezi zeměmi bylo ukončeno až zaSlavné revoluce (angl.Glorious revolution) v roce1688, kdyVilém Oranžský nastoupil na anglický trůn.
V průběhu17. století bylo cílem anglické Východoindické společnosti primárně obchod, nikoliv založení kolonie; v této oblasti existovala silnáMughalská říše. Společnost získala obchodní práva v roce1617. Situace se s postupným oslabováním místní říše začala měnit, vítězství ozbrojených sil britské Východoindické společnosti nad bengálskými vůdci vbitvě u Palásí v roce1757 umožnilo Britům převzít kontrolu nadBengálskem, rozsah území pod její kontrolou se dále zvětšoval.
V důsledku nezvládnutéhobengálského hladomoru roku 1770 byly potlačeny aktivity Východoindické společnosti a posílena role britského státu. Přesto se východoindické společnosti podařilo do roku1818 rozšířit svůj vliv na celý subkontinent. Místní vládci byli nuceni přijmout britskou nadvládu, v opačném případě byli sesazeni. V některých oblastech vládli samotní Britové, v dalších byla přiznána domorodým vládcům jistý díl suverenity, stále ale zůstávali pod přísnou kontrolou. Po potlačeníindického povstání v roce1857 byla veškerá území Východoindické společnosti předána britské koruně aBritish Indian Army se stala armádou britské vlády v Indii. Poslední, byť jen formálně vládnoucí, Velký mogulBahádur Šáh II. byl toho roku sesazen a přinucen emigrovat doBarmy, čímž oficiálně zanikla Mughalská říše.Královna Viktorie se následně v roce1876 prohlásilacísařovnou Indie.
Velká Británie začala v18. století dovážet zČíny ohromná množstvíčaje, což vedlo k velkým obchodním deficitům, které se Británie snažila vyrovnat vývozemopia z Indie. Číňané se těmto dovozům bránili, což vedlo až kprvní opiové válce. Po drtivé porážce Číňanů byla na jihu země založena britská kolonieHongkong, která měla bránit britské obchodní aktivity.
Británie měla zájem na územní celistvosti Číny, protože její případný rozpad by měl nejspíše za následek rozdělení nástupnických států mezi evropské mocnosti. Přesto se zároveň snažila o oslabování Číny, protože by jinak z čínské strany hrozilo vypovězení smluv přijatých pod nátlakem.
Jelikož byla Velká Británie prvníindustriální zemí na světě, ovládala zprvu světový trh snerostnými surovinami. Tato dominance se ale v průběhu19. století postupně ztrácela, s postupující industrializací dalších budoucích světových velmocí, zejménaUSA čiNěmecka. Přestože Spojené království stále dominovalo ve finančním sektoru a námořnictví, její podíl na světovém obchodu klesl v roce1880 na jednu čtvrtinu, v roce1913 na jednu šestinu.
Evropská koloniální politika přibližně mezi lety1870 a1914 se označuje jako tzv. nový imperialismus. Tato perioda byla ve znamení rozdělení celého světa mezi světové velmoci, agresivního konkurenčního boje při budování kolonií. NapříkladAfrika byla do roku1880 až na přímořské oblasti prakticky nerozdělená, vnitrozemské oblasti se tedy staly předmětem rivality mezi evropskými mocnostmi.
Británie vkročila do éry nového imperialismu v roce1875, kdy vláda koupila podíl akcií společnostiSuezského kanálu, aby si zajistila strategicky klíčovou cestu do Indie. CelýEgypt byl Brity obsazen v roce1882. Dalším faktorem britské zahraniční politiky byla obava z expanzeRuska na jih. V reakci na ruské útoky naOsmanskou říši akrymskou válku mezi lety1853 a1856 Britové obsadili v roce1878Kypr. Další pojistkou proti ruské expanzi na jih (a potenciálního dosaženíIndického oceánu) měla být okupaceAfghánistánu, která ale nebyla úspěšná. První britsko-afghánská válka v roce1842 skončila potupně, když britskou armádu při ústupu zKábulupaštunské kmeny vyzbrojené ruskými zbraněmi prakticky zdecimovaly. Také druhá britsko-afghánská válka v roce1880 skončila fiaskem, a při třetí britsko-afghánské válce v roce1919 byli Britové z oblasti definitivně vyhnáni a stáhli se zaDurandovu linii. Tzv.Velká hra o nadvládu nad střední Asií skončila s krvavou a neúspěšnou britskou intervencí vTibetu v letech1903 a1904.[5]
Ašantská říše byla připojena k britskému protektorátu v roce 1896 po sedmé Anglo-ašantské válce
Plošně významné evropské kolonie v Africe byly do roku1875 jenAlžírsko aKapská provincie, velkou měrou neprobádaný zbytek kontinentu (mimo pobřeží) sestával z nejasně ohraničených místních států a kmenových území. V roce1914 byly naopak formálně nezávislé pouze dva státy:Etiopie aLibérie. Rychlý přechod od neformální kontroly afrického kontinentu prostřednictvím obchodních stanic k dobytí a ovládnutí souvislých území evropskými mocnostmi se označuje jako „hon o Afriku“ (angl.Scramble for Africa).
Začínající aktivity mnoha evropských států v tomto regionu hrozily vyústit v četné konflikty, čemuž se snažila zabránitBerlínská konference v letech1884 a1885, která stanovila pravidla pro zisk nových území. Nárok na určité území mohl být mezinárodně uznán pouze za předpokladu tzv. „efektivní okupace“ určitým státem.
Britové vnutiliAšantské říši (na území dnešníGhany) závazek, že se vzdává územních nároků na pobřeží a bude souhlasit se zrušením otroctví (což bylo do té doby hlavním zdrojem příjmů této říše). Ašantská říše byla včleněna do britského impéria definitivně v roce1896.
S dokončenímSuezského průplavu v roce1869 nabylEgypt na ohromném strategickém významu. V roce1875 odkoupila Británie od zadluženého egyptskéhochediva (osmanského vicekrále)Ismá'íla všechny jeho akciespolečnosti Suezského kanálu a tím omezila francouzský vliv v zemi. Po povstání nacionalistů v roce1882 britské jednotky Egypt vojensky obsadily a stal se přímou součástí impéria.
VSúdánu, který byl od roku1821 v moci egyptských chedivů, došlo v souvislosti s britským převzetím Egypta k povstání. V lednu roku1885 obsadili povstalciChartúm a britskýguvernér (Ch. G. Gordon) byl zabit. Záchranná expedice dorazila do města o dva dny později. Expedice na definitivní potlačení povstání byla vypravena až v roce1898, kdy byly povstalci drtivě poraženi vbitvě u Omdurmánu. Súdán poté nebyl zpět vrácen Egyptu, ale stalo se z něj společné britsko-egyptskékondominium.
V roce1898 také došlo k tzv.fašodskému incidentu mezi Británií a Francií: Británie měla za cíl vytvořit souvislý pás svých kolonií ze severu na jih – zKáhiry poKapské Město. Francie naopak měla zájem na propojení svých kolonií ze západu na východ – odSenegalu poDžibutsko. Zájmy se střetly právě v Súdánu; žádná ze stran si ale nepřála válku. Britové byli v lepší pozici (vojensky i právně z hlediska nároků na území), Francie se tedy stáhla a obě země si následně vymezily sféry vlivu. Mírové vyřešení tohoto sporu vedlo k uzavření tzv.Srdečné dohody (Entente Cordiale), která byla základem britsko-francouzského spojenectví v následujícím století.
V roce1843 anektovali Britové jihoafrickou provinciiNatal, mocnýzulský stát v sousedství však pro kolonisty představoval trvalé ohrožení.Britsko-zulská válka začala v roce1879, po počátečních úspěších domorodců Britové válku vyhráli a samostatný zulský stát přestal existovat.
Na základě úspěchů v jižní a východní Africe se zjevila idea vytvoření souvislého britského území od severu na jih Afriky a výstavbyželezniční trati vedoucí napříč celýmkontinentem. VytvořeníNěmecké východní Afriky ale tyto plány na čas zmařilo. Přesto ale Britové před první světovou válkou ovládali skoro třetinu afrického kontinentu, přičemž jejich území byla nejlukrativnější. Jen samotnáNigérie měla více obyvatel než např.Francouzská západní Afrika nebo všechnyněmecké kolonie dohromady.
Podrobnější informace naleznete v článku Dominium.
Kolonie, kde převažovali britští kolonisté nad domorodým obyvatelstvem, obdržely statusdominia a právo na samosprávu:Kanada (1867),Austrálie (1901),Nový Zéland (1907),Newfoundland (1907) aJihoafrická unie (1910). Představitelé těchto států se scházeli s britskými politiky na pravidelných imperiálních konferencích, první se konala v roce1887 vLondýně.
Dominia byla relativně nezávislá, zahraniční politika přesto zůstávala pevně v britských rukou, na těchto územích také neomezeně platilo britské právo. Když byla v roce1914 vyhlášena válka Německu a začalaprvní světová válka, válečný stav platil i pro všechna dominia.
V průběhu 20. let 20. století se také změnilo postavení dominií. Každé dominium mělo již naVersailleské smlouvě svůj vlastní podpis; odpor dominií vůči tažení protiTurecku v roce1922 vedl k jednáním o změně jejich statutu. Samostatnost dominií byla formulována vBalfourově deklaraci z roku1926 a potvrzenaWestminsterským statutem v roce1931.
Irsko se fakticky osamostatnilo v roce1922 pobritsko-irské válce a krvavéobčanské válce, a v roce1937 se uvolnila jeho poslední ústavní spojení se Spojeným královstvím. V roce1949 vystoupilo zeCommonwealthu (celým názvemCommonwealth of Nations).Egypt byl formálně nezávislý již od roku 1922.
V první polovině20. století vznikla v mnohých britských koloniích hnutí za nezávislost (zejména v Indii).
Pád Singapuru běhemválky v Tichomoří označil britský premiérChurchill za nejpotupnější porážku v dějinách Britského impéria.[6] Hladomor vBengálsku, který způsobila japonská okupace Barmy a válečná politika premiéra Churchilla, si vyžádal až tři miliony obětí.[7]Druhá světová válka ještě více podkopala již zeslabenou pozici Velké Británie jako hospodářské mocnosti, rozhodující vliv na světové dění získalySpojené státy americké. Světové mínění se navíc po druhé světové válce obrátilo proti idejikolonialismu, politické uspořádání taktéž nedovolovalo Británii etablovat se jako světová velmoc.
V roce1997 skončila 99 let trvající nájemní smlouva aHongkong připadl zpětČíně.
V roce 1982 proběhlaválka o Falklandy, která byla vyvrcholením dlouhodobého sporu mezi Spojeným královstvím aArgentinou o území a výsostné vodyFalklandských ostrovů. Nedořešená je také otázkaGibraltaru, který si nárokuje kromě Británie i Španělsko.[8] Místní obyvatelstvo je v obou případech velkou většinou loajální britské koruně.
Británie má v současnosti pod kontrolou jen drobné zbytky dřívějšího impéria (vizBritské zámořské území). V řadě bývalých kolonií si však zachovává určitý vliv prostřednictvím Společenství národů (Commonwealth).Britský panovník je dosud formálněhlavou státu v některých jinak suverénních někdejších koloniích či dominiích (Kanada,Austrálie).
Jedním z mnoha zločinů Britského impéria je vyhlazení domorodýchTasmánců během britské kolonizace Tasmánie v 19. století.Velký irský hladomor v letech 1845–1851, ke kterému přispěla politika britské vlády, zahubil nebo vyhnal do emigrace polovinuirského obyvatelstva. Britská armáda běhemdruhé búrské války v Jižní Africe v letech 1899–1902 budovalakoncentrační tábory, ve kterých zemřely desítky tisícbúrských žen a dětí.[9][10][11][12]
Nespokojenost Keňanů s britskou nadvládou přerostla v letech 1952 až 1960 kpovstání Mau Mau protibritské koloniální správě.[13] V té době byl britským premiérem podruhéWinston Churchill a situace přispěla k jeho rezignaci. Tisíce Afričanů zemřely a statisíceKikujů byly internovány v koncentračních táborech.[14]
Po druhé světové válce se Britové snažili systematicky zahlazovatdůkazy ozločinech Britského impéria a všechny dokumenty schopné kompromitovat britskou vládu a „britské metody správy a vládnutí“ byly ničeny.Britské ministerstvo pro kolonie pojmenovalo masové ničení citlivých dokumentů jakoOperace dědictví.[15]
Průzkum britské společnostiYouGov v roce 2014 ukázal, že 59 % Britů považuje Britské impérium za „něco, na co můžeme být hrdí“, zatímco 19 % „cítí hanbu“ za tehdejší zločiny.[16][17]
↑ Britain is responsible for deaths of 35 million Indians, says acclaimed author Shashi Tharoor.The Independent. 13. března 2017.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Znásilnění i kastrace. Keňané vzpomínají na „péči“ britských kolonizátorů.iDnes.cz [online]. 25. května 2016.Dostupné online.
↑ Uncovering the brutal truth about the British empire.The Guardian. 18. srpna 2018.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Britové utajovali a ničili dokumenty o tom, jak vládli v koloniích.Respekt [online]. 11. listopadu 2016.Dostupné online.
↑The British Empire is 'something to be proud of' [online]. YouGov, 26. července 2014.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite web}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
↑ Colonial nostalgia is back in fashion, blinding us to the horrors of empire.The Guardian. 24. srpna 2016.Dostupné online.Je zde použita šablona{{Cite news}} označená jako k „pouze dočasnému použití“.
BECHYNĚ, Jan. Imperiální zájmy a britská zahraniční politika v 19. století.Historický obzor, 1997, 8 (1/2), s. 9-14.
FERGUSON, Niall.Britské impérium : cesta k modernímu světu. Praha: Prostor, 2007.ISBN978-80-7260-175-2.
MUIR, Ramsay.Britské imperium, jeho vývoj a organisace. Londýn: Čechoslovák, 1941.
PORTER, Bernard.The absent-minded imperialists : empire, society, and culture in Britain. Oxford: Oxord University Press, 2006.ISBN0-19-929959-5. (anglicky)
MORGAN, Philip D.; HAWKINS, Sean.Black experience and the empire. Oxford: Oxord University Press, 2004.Dostupné online.ISBN0-19-926029-X. (anglicky)
VALKOUN, Jaroslav. Na cestě k westminsterskému statutu. Velká Británie, dominia a proměna Britského impéria v letech 1907-1931. Praha : Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2015. 315 s. ISBN978-80-7308-557-5 (print), ISBN978-80-7308-630-5 (online: pdf)
.svg)
.svg)
