Brindisi jeitalské přístavní město v oblastiApulie, hlavní městostejnojmenné provincie. Tentojadranský přístav byl dočasným hlavním městemItalského království ve válečných letech1943–44; dnes slouží mj. jako základna silNATO a hlavní distribuční místoOSN, která odtud rozváží pomoc do okolních prostorů (Afrika,Blízký východ atd.).
V roce 2014 tu žilo 88 667 obyvatel, což činí Brindisi 5. nejlidnatějším městem celé Apulie (poBari,Tarentu,Foggii aLecce).
Založení města se připisovalo různým polomýtickým postavám, napříkladDiomedovi neboThesseovi, protože se o počátcích nevědělo nic určitého. Moderními archeologickými vykopávkami bylo dokázáno, že lidské osídlení tu existovalo již vestřední době bronzové (16. stol. př. n .l.); našly se např. pozůstatkymykénské keramiky. Zajímavé je, žeHérodotos připisoval založení zdejší kolonie a přístavu právěMykénám. V rámci tzv.Velkého Řecka tak patřila řecká osadaBrentesion (Βρεντήσιον) k těm vůbec nejstarobylejším.
Roku 267 př. n. l. Brentesion dobyli Římané; od roku244 př. n. l. se pak stalo římskou koloniíBrundisium, obdařenou městským právem. Vedruhé punské válce protiHannibalovi stálo město na římské straně a rychle vzkvétalo, protože odtud bylo nejčastější lodní spojení doŘecka. Hlavní římská veřejná silniceVia Appia byla už ve 2. století př. n. l. prodloužena zCapuy do brindiského přístavu. (Dva kamenné sloupy vyznačující konec této cesty na mořském pobřeží se dostaly i do městského znaku.) Když zde roku 49 př. n. l.Pompeius shromažďoval loďstvo, snažil se mu v tomCaesar marně zabránit. Roku 19 př. n. l. snad ve zdejším přístavu zemřel básníkVergilius po návratu z Řecka.
Význam přístavu se udržel i do středověku, zaJustiniána I. patřilByzanci, pozdějiSaracénům (836–868),Langobardům aNormanům. Roku 1228 odtud na6. křížovou výpravu vyplul císařFridrich II. Štaufský, který po návratu nechal město znovu opevnit a vystavěl zde i městský hrad (Castello svevo, „Švábský hrad“). Od roku1282 Brindisi bylo jedním z městNeapolského království, s nímž sdílelo osudy více než půl tisíciletí. Roku 1348 postihla městomorová rána a zároveň je i vyplenil uherský králLudvík I. Veliký, což o 35 let později ještě ničivěji zopakoval francouzský princLudvík I. z Anjou (synovec českého králeKarla IV.), ucházející se o neapolské dědictví. Roku1456 zemětřesení zcela zničilo místní stavby a město tak muselo být postupně vybudováno znovu.
V letech 1496–1509 patřilo Brindisi krátceBenátčanům; poté však na staletí spadalo spolu s celým Neapolským královstvím do rámceŠpanělské říše. Běhemválky o španělské dědictví připadlo městoHabsburské říši (1707–1734), která jej zase veválce o polské následnictví ztratila ve prospěch Španělska, resp.španělskou sekundogeniturou ovládaného Neapolského království.
Během 18. století procházelo město zřetelným úpadkem, způsobeným také tím, že přístav a kanál k otevřenému moři byly zaneseny naplaveninami. KrálFerdinand IV. proto rozhodl roku1775 o velkorysé přestavbě města a zejména přístavu, jenž byl nově prohlouben a opevněn, aby kromě obchodu mohl sloužit i jako vojenská základna. Později, roku1845, bylo město pro povzbuzení obchodu navíc vyhlášenosvobodným přístavem.
S epizodickou výjimkouParthenopské republiky (1799) anapoleonských válek (1806–15) zůstalo již Brindisi součástí Neapolského království i následnéhoKrálovství obojí Sicílie až do sjednocení Itálie (1860/61).
Carovigno,Cellino San Marco,Latiano,Mesagne,San Donaci,San Pietro Vernotico,San Vito dei Normanni
