Braniborské markrabství (německyMarkgrafschaft Brandenburg), resp.Braniborská marka (německyMark Brandenburg) bylo v letech1157–1806 říšským knížectvím na severovýchoděSvaté říše římské. Na základě císařskéZlaté buly z roku1356, jejímž autorem byl Karel IV., obdržel braniborský markraběkurfiřttskou hodnost, čímž bylo Braniborsko někdy dodatečně nazývánoBraniborským kurfiřtstvím (německyKurfürstentum Brandenburg čiKurbrandenburg) a stalo se předmětem zájmu nejvýznamnějších říšských rodů.
Po rozdrcení vojskSprévanů, kteří v 50. letech 12. století Braniboř obsadili, se pak prohlásil vládcem nového Braniborského markrabství. Albrecht a jeho potomci z roduAskánců pak toto území zkultivovali a zavedli zde křesťanství. Docházelo zde i ke sňatkům mezi německými a slovanskými obyvateli. Koupí původně polskéLubušské země roku1252 pak začali Askánci získávat území východně odOdry, později známé jakoNová marka.
Roku1320 vymřela linie braniborských Askánců, a v letech1323–1415 bylo Braniborsko pod vládoubavorskýchWittelsbachů, po nichž následovaliLucemburkové. Za jejich vlády se z braniborských markrabat stali říšštíkurfiřti. CísařKarel IV. přičlenil roku1373 Braniborskopersonální unií k soustátíČeské koruny, s nímž bylo volně spojeno do roku1415, kdy je jeho syn císařZikmund převedl jako říšskéléno naHohenzollerny a ti zde pak vládli až do roku1918. Hohenzollernové učinili sídelním městemBerlín, tehdy už hospodářské středisko země.
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
.svg)
