| Bohuslav Balbín | |
|---|---|
 Portrét od Jana Jiřího Heinsche a dílny z roku 1683. | |
| Narození | 3. prosince1621 Hradec Králové Habsburská monarchie  Habsburská monarchie |
| Úmrtí | 28. listopadu1688 (ve věku 66 let) Praha Habsburská monarchie Habsburská monarchie |
| Místo pohřbení | Kostel Nejsvětějšího Salvátora |
| Povolání | spisovatel,historik,pedagog, katolický kněz,filozof a geograf |
| Alma mater | jezuitská univerzita v Olomouci |
| Témata | historiografie,literární historie,literární teorie,divadlo,školství,rétorika,legenda,poezie a jezuita |
 multimediální obsah na Commons | |
 původní texty na Wikizdrojích | |
 citáty na Wikicitátech | |
 Seznam děl:SKČR |Knihovny.cz | |
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |
Bohuslav Balbín z Vorličné (latinskyBohuslav Balbinus;3. prosince1621Hradec Králové –29. listopadu1688Praha[1]) bylčeskýliterát,historik,hagiograf apedagog. Jakokněz, členjezuitského řádu se účastnilrekatolizace, jakovlastenec[1] se ve své době řadil mezi obhájcečeského jazyka. Patří mezi nejvýznamnější osobnostičeského baroka.
Bohuslav Ludvík Balbín přišel na svět v nepříliš bohaté, kdysierbovní,královéhradeckéměšťanské rodině jako potomekrytířského roduBalbínů zVorličné, doložené v 15. století.[2] Původně se nazývali Škvornicové, pak přibrali jméno Balbinus a po nabytí titulu z Vorličné dle usedlosti u Hradce Králové vzniklo pojmenováníBalbínové z Vorličné.[2][3]
Narodil se v tzv. Vodičkovském domě, který později patřil do komplexu jezuitských kolejí, dnes tvoří částNového Adalbertina.[4] Dům prodala jezuitům 18. června 1636 Bohuslavova matka Zuzana, rozená Vodičková.[5][6]
Roku 1622 jeho otec Lukáš Škvornic náhle zemřel. Matku se sedmi dětmi podporoval nejprveMikuláš ze Schonfeldtu.[3][7]
Později byl Bohuslav vychováván rodinným přítelemOtou z Oppersdorfu na zámkuČastolovice, kam se s matkou přestěhovali.[8][9] Zajímavostí je, že hocha při křtu držel v rukouAlbrecht z Valdštejna, který rovněž mohl být jeho kmotrem.[9] Jako chlapec byl Balbín několikrát vážně nemocen a matka ho (ve strachu) zaslíbilastaroboleslavskéBohorodičce.[3][7] Bohuslav se uzdravil a nakonec přežil všech šest starších sourozenců. Zajisté i tato okolnost formovala jeho povahu, pevnou víru a úctu ke světcům. Jeho uzdravení bylo pokládáno za zázračné.[6]
V dětství projevoval zájem o četbu a historii. Dle pramenů se naučil brzy číst, v sedmi letech měl údajně třikrát přečtenouHájkovu Kroniku českou, kterou si velmi oblíbil.[8][9] Vyrůstal vpobělohorském katolickém prostředí, v roce 1631 začal studium ubenediktinů vBroumovském klášteře.[10] Po roce přešel najezuitskou kolej vJičíně a v patnácti letech vstoupil do řadTovaryšstva Ježíšova.[11]
Bohuslav Balbín je v dnešní době pravděpodobně nejznámějším ze svého rodu, avšak i jeho předkové patřili mezi osobnosti českého království.
Prapraděd Jan,bakalář svobodných umění, byl humanistický básník, jehož tvorba byla otištěna veVeleslavínově kalendáři historickém.[2] Později se stal městským písařem a sekretářemapelačního soudu pro latinské i české expedice.[2] Stal se zakladatelem pražské větve Balbínů.[2] Roku 1553 byl Jan spolu s bratrem Filipem povýšen do stavuvladyckého.[2] Roku 1556 se Jan stal příslušníkem stavu vladyckého dědičně.[2]
Janův bratr Filip založil královéhradeckou větev Balbínů z Vorličné.[2] Byl malířem a vytvořil malby v hradeckémkancionálu.[2] Zastával i úřad hradeckého primátora.[2]
Balbínův pradědeček Jiří působil ve funkci primátora a královéhradeckého královského rychtáře. Roku 1584 byl dědičně povýšen do stavurytířského, o rok později je doložen jako dárce příspěvku nagraduál, v němž se nachází i jeho podobizna.[9]
Otec Bohuslava Balbína Lukáš Škvornic Balbín z Vorličné na Petrovicích byl správcem pardubického panství.[2] V letech 1618 a 1619 úspěšně ubránilpardubický zámek proti povstalým stavům.[2] Jeho bratr Jiří padl roku 1619, když bojoval na straně císaře protiMatyáši Thurnovi.[2][3]
Bohuslav Balbín studoval vBroumově,Jičíně,Praze,Olomouci,Brně aKladsku.[7][11] Zde studoval klasické jazyky,literaturu afilosofii, prohloubil se jeho vztah k českým dějinám a vlasti. Při studiu v Olomouci byl Balbín ovlivněn páteremMikulášem Leczyckým[7], jehož životopis později napsal.[3] O prázdninách pobýval hlavně vČastolovicích, kde doprovázel Otuz Oppersdorfu při loveckých vycházkách a osvojil si tak smysl pro krásy přírody.[6][7]
Církevní dráhu započal Bohuslav Balbín v patnácti letech, kdy se stal novicembrněnské koleje.[7] O dva roky později složil první řeholní sliby vTovaryšstvu Ježíšovu.[zdroj?]
V osmnácti letech začal studovat filosofii na pražské jezuitské kolejiKlementinu.[7] Studoval v napjaté době. Roku 1639 zažil drancování Čech švédskou armádou.[11] Po dosažení bakalářského titulu učil na gymnáziu u sv. Klimenta, aby poté, dle pravidel řádu, mohl pokračovat ve studiuteologie.[zdroj?]
Když Švédové roku 1642 pleniliMoravu, Balbín obhajoval doktorát.[11] V témže roce provázel po Čechách španělského církevního pedagogaRodriga de Arriagu.[3] Šest let poté se zúčastnilobrany Prahy.[7][9] Když hrozil útok švédských vojsk, přihlásil se Balbín ihned do akademického praporu a pod vedením svého profesora, jezuityJiřího Plachého, udatně hájilKarlův most.[9] Ve studentském praporu bojoval také malířKarel Škréta a lékařJan Marek Marků. Při obraněStaroměstské mostecké věže byl Bohuslav Balbín zraněn.[3][11]
_pic02_crop.jpg)
Roku 1646 o korunovaciFerdinanda IV. vydal Balbín svůj první spisekLegatio Apollinis coelestis ad universitatem Pragensem etc.[3][7] Nejednalo se však ještě o dějepisnou práci, ale o veršované dílo v duchu soudobého humanismu. Balbín sice zprvu psal latinské básně a i později toho nezanechal, ale postupně v jeho tvorbě nabyly naprosté převahy práce dějepisné.[11] Roku 1650 poslední švédské oddíly konečně opustilyČechy,[12] Balbín byl týž rok vysvěcen na kněze,[1][7] získal titulmistra svobodných umění a filozofie[6][7] a na vlastní žádost se na několik příštích let stal misionářem.[1][11]
Po skončení studií působil Balbín rok naRychnovsku a rok naŽambersku jako misionář.[6][7] Během této doby měl pro Církev získatdo 1500 mužův.[7] Poté byl přeložen na pedagogickou dráhu, protože prý u něj jeho nadřízení neshledávali horlivost ostatních misionářů.[7]
K pedagogické činnosti měl Balbín vynikající schopnosti.[7] Byl výborným a svědomitým učitelem.[7] Ve svých žácích se snažil podporovat lásku k vlasti a národu.[7] Pedagogickou činností strávil celkem 13 let, vyučoval vKladsku,Praze,Jindřichově Hradci,Brně,Českém Krumlově aJičíně.[6][7]
V roce 1661 byl zbaven oprávnění pracovat s mládeží a umístěn do svérázné izolace. Hrozilo mu i vyloučení z řádu.[10] Tradičně historikové předpokládali, že šlo o následek nepřátelského postoje jeho nadřízených k Balbínovu vlastenectví, popřípadě obavy jeho nadřízených, že Balbínovy kroky popuzují významné šlechtice a dobrodince řádu. HistorikovéJan Kučera aJiří Rak vyslovili hypotézu, že důvodem mohla být Balbínovapedofilní, případněhomosexuální orientace.[10][13] Dostupné prameny ovšem nejsou nijak konkrétní a umožňují rozličné spekulace.[14]
Bohuslav Balbín bývá veřejností nezřídka vnímán v duchu havlíčkovských představ o jezuitech, tedy jako typického katolického kněze pobělohorské habsburské doby, která se snažila o germanizaci Čech.[zdroj?] Přitom Balbín si uvědomoval nebezpečí, které českému jazyku a kultuře hrozí,[zdroj?] a snažil se proti tomu bojovat.[zdroj?] V době svého misionářského a učitelského působení sbíral staré české knihy, listiny a jiné písemnosti nikoli za účelem spálení, ale k dokumentaci národní historie.[zdroj?] Např. ještě za svých studií teologie navštívil Balbín královskou knihovnu,[zdroj?] do níž byly před nedávnem převezeny rožmberské rukopisy zTřeboně.[zdroj?] Mezi nimi nalezl vzácný rukopis známý jakoChval Mariánských (Mariale Arnesti),[zdroj?] jehož autorem prý byl první pražský arcibiskupArnošt z Pardubic.[zdroj?] Balbín navrhl, že rukopis přepíše, což mu bylo dovoleno.[zdroj?] Opisováním tohoto rukopisu se zabýval i v době švédského vpádu doPrahy, kdy byla celá královská knihovna Švédy zničena.[zdroj?] Díky Balbínovi se ze všech rukopisů zde uchovávaných zachránil jenMariale Arnesti.[15] Sám Balbín o tomto říká: „Kolik já sám zachránil jsem knih a rukopisů, které již odvezeny byly na pepř židovský!“[16] V dějepisné oblasti působil i na své žáky. Jako učitel byl Balbín oblíbený.[zdroj?] Uznával také autory, kteří kvůli svému vyznání museli emigrovat, např.Pavla Stránského a jeho díloRespublica Bojema.[17]
V roce 1645 v Třeboňském archivu také znovuobjevil významnou svatováclavskouKristiánovu legendu "Život a umučení svatého Václava a jeho babičky svaté Ludmily".
Balbínovo vlastenectví se nelíbilo nadřízeným. Často napadal nejvyššího zemského úředníka, místodržiteleBernarda Ignáce Jana z Martinic. I proto musel později opustit Prahu.Bořita z Martinic a Bohuslav Balbín se vskutku neměli v oblibě. Bořita z Martinic totiž zastavil tisk BalbínovaVýtahu z českých dějin, údajně z důvodů národních, politických a dynastických.Nejvyšší purkrabí nebyl trnem v oku jen Balbínovi. Např. i patriotická zemská aristokracie Bořitu obviňovala ze zrady české země. Bylo mu vytýkáno slabošství či přílišná ústupnost dvoru v otázkách hospodářských a společenských zájmů české šlechty.
Po zákazu pedagogické činnosti ho jezuité pověřili, aby sepsal historii řádu v českých zemích, s tímto úkolem ale Balbín spokojen nebyl. Napsal jen část historie jičínské koleje a teprve v roce 1680 se k historii jezuitů vrátil spisem o dějinách pražské koleje.[11]
Chtěl se raději věnovat českým dějinám. Napsal knihuVýtah z dějin českých (Epitome rerum Bohemicarum), která zahrnovala dobu od počátků křesťanství v Čechách do roku 1526. Dlouho bojoval s cenzurou (hlavně s nejvyšším purkrabím), abyVýtah mohl vyjít.[11] Tím si však u nejvyšších církevních a státních míst nepolepšil, a byl přeložen doKlatov. V tomto, dá se říci vyhnanství, byl Balbín pod ochrannými křídly svého bývalého žákaFrantiška Oldřicha hraběte Kinského, prezidenta nad apelacemi. Mezitím bylVýtah poslán ke zkoumání doŘíma ke generálovi řádu i doVídně k císařiLeopoldu I. CenzořiVýtahu vytýkali kritikuuherského králeMatyáše pro jeho nevděk vůčiJiřímu z Poděbrad a proválku, kterou s Čechy na vyzvání papežovo vedl. Dále se cenzorům nelíbila Balbínova chválaBoleslava I.,Karla IV. aJiřího z Poděbrad, přičemž prý autor málo mluví o rodě rakouském. I Balbínovo odsouzení neúměrného zvyšování daní by mohlo být, dle mínění jednoho z cenzorů, nebezpečné. Konfliktní byl i jeho výrok v souvislosti s císařem a králemFerdinandem II.: „Nepravdu psáti jsem se nenaučil, pravdu psáti se neodvažuji.“[3] Historicky jeVýtah tak významný proto, že je přehledem dějin českých zemí od časných křesťanských dob do doby Balbínovy, přičemž Balbín tu využil obrovské množství známých i méně známějších českých i cizích pramenů.[zdroj?]
V Klatovech v rozmezí let 1672–1673 Balbín na popud svého příteleTomáše Pešiny z Čechorodu napsalRozpravu na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého (Dissertatio apologetica pro lingua Slavonica, praecipue Bohemica).[6] Toto anonymně vydané, opět latinsky psané dílo se později stalo vzorem obrozeneckého úsilí, ve své době však bylo, stejně jako jiné Balbínovy spisy, zakázáno pro přílišné vlastenectví i údajné protivládní názory. Balbín zde hájí právo na vlastní jazyk, odsuzuje odrodilou šlechtu a nesouhlasí s vládní politikou, která odstraňuje český jazyk z úřadů, škol i kostelů. Dílo je zakončeno modlitbou, aby „svatý Václav nedal zahynouti nám i budoucím“. „Obrana“ byla vydána teprve v doběnárodního obrození roku 1775Františkem Martinem Pelclem, ale latinsky.[6] Česky vyšly úryvky v roce 1850 ve Slovanu, později v Národě; celý spis vyšel česky roku 1869 v překladuEmanuela Tonnera.[3][18] „Obrana“ je dnes Balbínův nejznámější spis.
V roce 1676 se Balbín konečně vrátil doPrahy.Výtah bylŘímem shledán nezávadným, i císařský knihovníkPetr Lambecius se o něm vyjádřil pochvalně a doporučil, aby se s vydáním již neotálelo. Dílo vyšlo v roce 1677.[3][11]
O tři roky později vydává Bohuslav Balbín první díl svého hlavního díla –Rozmanitosti z historie Království českého (Miscellanea historica regni Bohemiae), Balbín plánoval celkem 30 svazků svýchRozmanitostí, ale do své smrti stihl dokončit pouze část a stačil vydat pouze 10 svazků.[6][10] Dílo, ačkoli je napsáno v rekatolizačním duchu, vypovídá zcela jasně o Balbínově lásce k národu, vlasti a jejím dějinám.[zdroj?] Kniha prvníLiber naturalis pojednává o přírodopise země české. Kniha druháPopularis je o jejich obyvatelích, kniha třetíChorographicus o místopisu, v knizeHagiographicus neboliBohemia sancta shrnul Balbín informace o 134 českýchsvětcích,blahoslavených,mučednících a jejich zázracích. Následuje knihaParochialis čiliSacer dotalis o farách azáduší, dáleEpiscopalis opražském arcibiskupství,Regalis je o českých panovnících, aEpistolaris se zmiňuje o státoprávních listinách. Dvě knihy jsou věnovány genealogii českéšlechty. Tento rodopis vydal podruhé spolu s vlastními dodatky roku 1770 Josef Diesbach.[zdroj?] SoučástíRozmanitostí je iKniha o soudech a úřadech zemských království českého (Liber curialis seu de magistratibus et officiis curialibus regm Bohemiae). Pojednání o českém ptactvu v Rozmanitostech bývá jmenováno jako jedno z nejvýznamnějších českých historických ornitologických děl a Balbínův řádový bratrJan Viktorín (Joannes Victorinus) bývá považován za prvního českého ornitologa.[19] V Balbínově pozůstalosti byla nalezena práce o českých kulturních dějináchUčené Čechy (Bohemia docta).[6] Učené Čechy náleží k Balbínovým nejzáslužnějším dílům, a to kvůli zachycení celé literární historie a dalších kulturních snah v Čechách.[zdroj?]
Bohuslav Balbín je také autorem knih o církevních dějinách, o životěJana Nepomuckého i jiných svatých.[11] Napsal dílo, v němž líčí popis a dějiny míst zasvěcenýchPanně Marii v zemích Koruny české. Spolu s přítelem a žákemTomášem Pešinou z Čechorodu je Balbín autorem dnes už vžitého názvuDalimilova kronika.[zdroj?] Balbínův životopis Jana Nepomuckého si také zaslouží být podrobněji zmíněn. Zasloužil se totiž o popularizaci Jana z Pomuku, významné osobnosti z dobyVáclava IV.[zdroj?] Bohuslav Balbín shromáždil existující prameny, pověsti i lidové zkazky, ze kterých vznikla nepomucká legenda.[zdroj?] Přiheuristice Balbínovi pomohli především svatovítštíkanovníci Tomáš Pěšina z Čechorodu aJan Dlouhoveský.[zdroj?]
Nepomuckého životopis byl napsán pro velkou mezinárodní sbírkuŽivoty svatých roku 1670.[zdroj?] Balbínovy legendy využila roku 1729 jako oporu papežská kanonizačníbula. V případě posuzování životopisu Jana Nepomuckého z hlediska dějepisného je nutné si uvědomit, že Balbín sám se na své dílo díval jako nalegendu, která se může volně doplnit.[zdroj?] Není to tedy striktně historický spis, což mu bylo později vytýkáno. I přes historické nepřesnosti, např. datum světcovy smrti, je však Balbínův spis důležitou českou památkou.[zdroj?]
Pro své žáky napsal Balbín roku 1655 sbírku epigramůExamen melissaeum (Včelí roj) a roku 1666 příručku poetiky a rétorikyVerisimilia humanorum disciplinarum, o jedenáct let později následovaný dílkemAuxilia poetices.{[20]} Pro žáky je také určeno díloQuaesita oratoria (Otázky řečnictví) z roku 1677.[10] O životě arcibiskupaArnošta z Pardubic pojednává knihaVita venerabilis Arnesti primi archiepiscopi Pragensis z roku 1664[3]. VOrigines illustrissimorum comitum de Guttenstein, ubi refertur Vita B. Hroznatae zpracovává Balbín původ hrabat zGuttensteinu a dokazuje, že hrabata tohoto rodu pocházejí z rodu blahoslavenéhoHroznaty[zdroj?]. Bohuslav Balbín psal i básně[11], vydal sbírku, pojmenovanouExamen melissaeum[zdroj?]. Poslední dokončenou prací Bohuslava Balbína je Život důstojného otceMikuláše Leczyckého (Vita vener. P. Nicolai Lancicii)[zdroj?].
Veškerá Balbínova tvorba je charakterizována dvěma póly: pravověrnýmkatolicismem a loajalitou kHabsburkům na jedné straně, srdečnou láskou k vlasti, jejímu jazyku a kultuře na straně druhé.[zdroj?]V roce 1666 působil vLitoměřicích namístní jezuitské koleji.
_01.JPG)
Pracoval až do posledního možného okamžiku, než byl roku 1687 stiženmrtvicí,[1][9] ochrnul a mohl psát pouze levou rukou.[9] Nakonec mu zbyla jen možnost využívat služeb písaře.[9][11] Měsíc před smrtí si navíc stěžoval příteli na zhoršující se zrak a obával se oslepnutí.[21]
Zemřel čtyři dny před svými 67. narozeninami dne 29. listopadu 1688 okolo osmé hodiny večerní. Je pochován v kryptěkostela sv. Salvátora vPraze.[22][23]
Psal výhradnělatinsky. Uvědomoval si svízelnou situaci českého národa a literatury a snažil se ji řešit. Snažil se psát proti necitlivérekatolizaci agermanizaci, za tyto názory byl pronásledován.
Dále vydal popis tří hlavních poutních míst v Českém království, zasvěcených zázračným sochámPanny Marie:
Díla historická, politická a životopisná:
Učebnice:
Poezie:
Dostupné online:
Obrázky, zvuky či videa k tématuBohuslav Balbín na Wikimedia CommonsAutorBohuslav Balbín ve WikizdrojíchOsobaBohuslav Balbín ve WikicitátechBalbin veVlastenském slovníku historickém ve Wikizdrojích