Bohemistika čičeskáfilologie je vědní obor, který se zabýváčeským jazykem aliteraturou. V širším, dnes méně častém, pojetí výraz označuje obor zabývající se českým národem obecně (tj. včetně kultury, historie apod.).
Obor vznikl již ve14. století, kdy se poprvé objevily odborné práce zabývající se českým jazykem.
Český učenec dobyKarla IV. Bartoloměj z Chlumce, zvanýKlaret, (asi1320 – asi1379) se jako první pokusil o vytvoření české vědecké terminologie. Učinil tak zvláště ve svých třech velkých veršovaných slovnících –Glosář,Bohemář aVokabulář gramatický. Další, menší slovník dostal názevExemplarius. Některé novotvary zavedené Klaretem existují v češtině dodnes (např.jepice,háv,zlatohlav).
O český jazyk se zajímal takéJan Hus (asi1370 – 6. července1415). Husovo autorství latinsky psaného dílaOrthographia Bohemica (O pravopise českém) nelze jednoznačně prokázat, ale bývá mu obvykle přisuzováno. Podle reformy navržené v uvedeném spise se měl dosavadní českýspřežkový pravopis nahraditpravopisem diakritickým.
Čeští humanisté15. století (např.Viktorin Kornel ze Všehrd) hájili češtinu proti výtkám, že je ve srovnání s latinou nedokonalá, a usilovali o to, aby se jí čeština po stránce lexikální i stylistické vyrovnala.
Tři utrakvističtí kněží,Beneš Optát z Telče,Petr Gzel z Prahy aVáclav Philomates, v první třetině16. století sestavili první mluvnici českého jazyka –Grammatiku českou. Ač nebyla úplná, položila základy kodifikace humanistické češtiny, zvláště pak v hláskosloví a tvarosloví.
Velkým znalcem českého jazyka byl biskupjednoty bratrskéJan Blahoslav (1523–1571). Z latiny ařečtiny do češtiny přeložilNový zákon (překlad vydán1564), a dal tak podnět ke vznikuBible kralické (1576–1594). Blahoslavův překlad se stal vzorem dokonalého jazyka. Celkem dvacet let se věnovalGramatice české a dokončil ji těsně před svou smrtí. Kniha je vlastně komentovaným vydáním starší gramatiky češtiny od Beneše Optáta a Václava Philomatesa a je Blahoslavem doplněna o rozsáhlý oddíl o stylistické kultuře a normě jazyka. Kniha je doplněna sbírkou českýchpřísloví.
Matouš Benešovský zvaný Philonomus, o jehož životě nemáme příliš spolehlivých dokladů, je původcem dvou jazykovědných děl.Grammatica Bohemica vyšla roku 1577 aKnížka slov českých vyložených roku 1587. Benešovský se pokládá za prvního autora, který popsal sedmipádovou strukturu češtiny a který byl blízko objevení slovesného vidu. Jeho specifikem je práce s obecně slovanským materiálem, především maloruským (ukrajinským), méně pak jihoslovanským, a v novodobé edici (O. Koupil) je zván protoslavistou. V rámci humanistické tradice podává také chválu jazyka českého a prosazuje čistotu češtiny z pozice krajníhopurizmu. Zcela jedinečné jsou v jehoKnížce žalmy v církevní slovanštině, zapsané českým pravopisem.
LexikografDaniel Adam z Veleslavína (1546–1599) sestavil mj. čtyřjazyčný slovníkSilva quadrilinguis (Bohatství čtyř jazyků,1598), jenž vedle sebe kladl dva jazyky mrtvé (latinu ařečtinu) a dva jazyky živé (češtinu aněmčinu).
Podle Daniela Adama z Veleslavína byla celá jazyková (a obecně kulturní) epocha v českých zemích nazvánadobou veleslavínskou. Právě na češtinu tohoto vrcholného období navázal počátkem19. stoletíJosef Dobrovský při snaze o vytvoření moderní spisovné češtiny.
Na rozvoji bohemistiky se v době humanismu podíleli také Slováci působící v Čechách. Nejvýznamnějším z nich bylVavřinec Benedikt z Nudožer (1555–1615), jenž působil napražské univerzitě a latinsky sepsal mluvnici češtiny známou pod názvemGrammaticæ bohemicæ libri duo (Dvě knihy české mluvnice,1603). Kromě výkladů o mluvnici kniha obsahuje řadu poznámek o nářečích. Velmi kvalitní gramatikou byla takéGrammatica Bohemico-Slavica Pavla Doležala (1746).
Doba slovesného baroka, za niž se v Česku považuje přibližně rozpětí let 1620–1770, s sebou přinesla zvýšený teoretický zájem o český jazyk v podobě několika gramatik, některých mnohokrát vydaných. Tato horečnatá jazykovědná aktivita se někdy spojuje s komplikovaným postavením češtiny, která byla postupně vytlačována ze sféry nejvyšší správy a světské elitní kultury a musela odolávat zvýšenému tlakuněmčiny. Představy o jejím úpadku jsou však z velké části obrozeneckým mýtem, na nějž navázala i pozitivistická bohemistika 20. století. Dnes jsou kvalitypobělohorské literatury široce uznávány, stejně jako důležitá role jezuitských autorů při péči o český jazyk.
Mezi první barokní díla zaměřená na jazyk patříGrammatica BoemicaJana Drachovského z r. 1660[1] aBrus jazyka českého z r. 1667 odJiřího Konstance, který však vydal až po jeho smrtiMatěj Václav Šteyer[2]. Prakticky zaměřený byl Šteyerův tzv.Žáček, plným názvemVýborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti, neb tisknouti (1668, 1730, 1781!). Nic bližšího není známo o mluvnici Kotelově kolem r. 1691.[zdroj?] Nejvýznamnější původní mluvnickou prací je však latinskáČechořečnost, seu Grammatica linguae BohemicaeVáclava Jana Rosy z r. 1672. Ta obsahuje také předmluvu, která je v podstatě obranou češtiny. O nepřerušeném zájmu o jazyk svědčí také opakovaná vydání mluvniceVáclava JandytaGrammatica Linguae Boemicae (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), opatřená stále přetiskovanou předmluvou, obsahující zanícenou obranu českého jazyka, a příležitostně doplněná puristickým slovníčkem. V některých z vydání najdeme také návody, jak psát českou divadelní hru nebo jak konverzovat ve vyšší společnosti. Role těchto návodů stále čeká na podrobnější výzkum, ale je možné, že se ukáže, že čeština nebyla vytlačena z elitní světské kultury tak dokonale, jak se tvrdívá.
Za zakladatele novodobé vědecké bohemistiky (a rovněžslavistiky) je považovánJosef Dobrovský (1753–1829), vůdčí postava první generaceobrozenců. Právě před touto generací stály obtížné úkoly, a to kromě jiného:
Dobrovský se těchto úkolů ujal a už v roce1792 dokončil německy psané díloGeschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury). V této literárněhistorické studii Dobrovský vypracoval periodizaci české literatury, z níž se v zásadě vychází dodnes. Za vrcholné období českého písemnictví označildobu veleslavínskou. Vyzdvihl však takédobu husitskou.
Dobrovského další práce,Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Podrobná mluvnice českého jazyka,1809), lze označit za stěžejní dílo bohemistiky, bez něhož by měl současný český jazyk výrazně jinou podobu. Autor navazoval na humanistickou češtinuBible kralické a jeho normativní návrhy byly až na výjimky brzy přijaty. (O tuto kodifikační mluvnici se ve 2. polovině19. století opíral iJan Gebauer.)
Třetím významným počinem Josefa Dobrovského na poli bohemistiky bylo sestavení dvoudílnéhoDeutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník,1802 a1821).
Dobrovský si s nastupující mladou generací obrozenců příliš nerozuměl, přesto z jeho díla vycházel další velikán bohemistiky,Josef Jungmann (1773–1847), autor pětisvazkovéhoSlovníku česko-německého (vycházel v letech1834–1839). Shromáždil v něm přibližně 120 000 českých slov, jejichž zdrojem byly české literární památky a řeč lidu, ale zahrnul do něj také výrazy z dalších slovanských jazyků (zvl. zruštiny apolštiny) a vlastní novotvary. Sestavením slovníku chtěl prokázat, že čeština je jazyk stejně bohatý a dokonalý jako němčina. Vznik českého odborného názvosloví byl spjat s rozvojem české vědy v době národního obrození. Spolu s DobrovskéhoMluvnicí se Jungmannův slovník stal základním kamenem pro pozvolné ustanovení normy i kodifikace moderní češtiny.
Jungmann se zabýval také historií české literatury. V díleHistorie literatury české aneb soustavný přehled spisů českých s krátkou historií národu, osvícení a jazyka (1825) sepsal české literární památky od nejstarších dob po svou současnost. Periodizace dějin české literatury do značné míry vychází z pojetí Josefa Dobrovského.
Od konce19. století se rozvíjelypozitivistické metody zkoumání jazyka a literatury.
Nejvýznamnějším představitelem této fáze dějin bohemistiky bylJan Gebauer (1838–1907), jeden z nejuznávanějších českých vědců všech dob. Jeho dílo na přelomu19. a20. století pro český jazyk znamenalo totéž, co díloJosefa Dobrovského o 100 let dříve. Jako docent a později profesor češtiny naKarlově univerzitě vychoval řadu vynikajících nástupců (např.Václav Ertl). Gebauer navázal na práci Dobrovského a navrhlkodifikaci spisovné češtiny, která brala ohled na tehdejší aktuální potřeby jazyka a která je v mnoha ohledech platná dodnes. JehoHistorická mluvnice jazyka českého je klíčovou bohemistickou prací. Za svého života stihnul publikovat tři části –Hláskosloví (1894),Tvarosloví – Skloňování (1896) aTvarosloví – Časování (1898). Čtvrtou část,Skladba upravil k vydání ažFrantišek Trávníček v roce1929. Celé dílo je podloženo rozsáhlým, pečlivě zpracovaným materiálem a je dodnes považováno za spolehlivý pramen. DvoudílnýSlovník staročeský (1903) stihl Gebauer zpracovat a vydat jen po heslonaliti. Dílo později dokončil profesorEmil Smetánka.Mluvnice česká pro školy střední a ústavy učitelské I, II (1890) původně vznikla jako školní učebnice, ale postupně se stala příručkou kodifikační a základním bohemistickým dílem své doby. Obsahuje ucelený popis soudobého českého hláskosloví, slovotvorby, tvarosloví, skladby i pravopisu. Na toto zpracování české mluvnice navázaliBohuslav Havránek aAlois Jedlička ve svéČeské mluvnici, která vyšla v roce1891 také ve zkrácené, přehlednější a přístupnější podobě jakoKrátká mluvnice česká. Na jejích pozdějších vydáním pracoval kromě jiných už zmíněný Václav Ertl.
Mezi další pozitivistické bohemisty patříVáclav Ertl,Josef Zubatý aJaroslav Vlček.
Mezi1. a2. světovou válkou se bohemistika částečně přiklonila kestrukturalismu (Vilém Mathesius,Jan Mukařovský).
Po2. světové válce se prosazovalo úsilí omarxistickou metodologii (Bohuslav Havránek,Karel Horálek,Zdeněk Nejedlý a další).
ŘeditelÚstavu pro jazyk českýFrantišek Daneš (1919–2015).
Slovníkové heslobohemistika ve Wikislovníku