Téměř celou svou kariéru odehrál vManchesteru United, který v éřeMatta Busbyho porážel týmy z celé Anglie i Evropy. V roce1966 získal cenuZlatý míč poté, co dovedlAnglii k prvnímu titulumistrů světa.[3] V anketě bodoval po celá 60. léta: roku 1965 byl pátý, roku 1967 druhý, roku 1969 znovu druhý.[4]
Měl pověst skvěle útočícího záložníka s velmi dobrou střelou. Proslavil se svými útočnými instinkty, přihrávkami ze středu hřiště a razantní střelou z dálky, stejně jako kondicí a výdrží. Byl univerzálním hráčem, mozkem týmu a tvůrcem hry. Dokázal i účelně bránit, vždy však velmi čistě, prakticky bez faulů,[5]
Když v roce1973 ukončil v Manchesteru svou hráčskou kariéru, měl na svém kontě 247 vstřelených gólů v 752 zápasech, což je na záložníka skvělá bilance.
Po skončení hráčské kariéry se zkoušel stát trenérem – nepříliš úspěšně, a tak se vrátil doManchesteru United. Zde pro místní fotbalovou školu objevil mnoho talentů, například iDavida Beckhama.
„
Bobby byl typický anglický gentleman a to se projevovalo i na hřišti. Dokázal být hodně tvrdý, ale zároveň hrál vždy čistě a férově.
Narodil se v Ashingtonu vNorthumberlandu. Otec byl horník, choval holuby a k fotbalu neměl zvláštní vztah. Lásku k tomuto sportu zdědili Bobby i jeho starší bratrJack po příbuzných z matčiny strany. Dědeček John Milburn byl brankářem místního klubu vAshingtonu, profesionálními fotbalisty byli čtyři strýci Jack, George, Jim a Stan Milburnové.
Bratři Charltonové hráli fotbal už od dětství. Starší Jack původně pracoval jako horník a hrál za FC Ashington, než dostal nabídku odLeeds United a stal se profesionálním fotbalistou.
Bobby studoval na střední škole v Bedlingtonu, kde byl členem školního fotbalového týmu. Při jednom zápase ho viděl agent klubu Manchester United a Bobby byl v patnácti letech přijat mezi juniory. VManchesteru bydlel v penzionu pro mladé fotbalisty, ale na přání své matky ještě musel pokračovat ve studiu.[6] Teprve v říjnu 1954 se stal profesionálem, jedním ze slavnýchBusby Babes trenéraMatta Busbyho, který z mladých talentovaných hráčů budoval zálohu pro ligovou jedenáctku. Charlton poctivě trénoval, jeho výkon rostl a postupně dostával stále více příležitostí. V prvoligovém týmu nastoupil poprvé v říjnu 1956 v zápase protiCharlton Athletic. V roce 1957 byl devatenáctiletý Charlton vybrán do hry jako náhradník za zraněného spoluhráče ve finálovém utkáníAnglického poháru protiAston Ville.[6]
Během následujících dvou sezón získal stálé místo v týmu, který se jako první anglický zástupce zúčastnilPoháru mistrů evropských zemí 1957/1958. V zápase sCrvenou zvezdou Bělehrad Charlton dvakrát skóroval, druhý gól střelil levačkou ze vzdálenosti 25 metrů do levého rohu branky. Při návratu do Anglie 6. února 1958 letadlo po mezipřistání vMnichově při pokusu o start narazilo ve velké rychlosti do nedalekého domu a rozlomilo se. V troskách letadla zahynuli dva členové posádky, tři funkcionáři, osm novinářů a sedm fotbalistů klubu Manchesteru United. Velký talent anglického fotbaluDuncan Edwards podlehl těžkým zraněním o čtrnáct dní později. Bobby Charlton utrpěl řezné rány na hlavě a týden byl v nemocnici. Těžký šok měl za následek deprese, vrátil se k rodičům do Ashingtonu a jen pomalu začal trénovat s místními fotbalisty.
Manchester United dával dohromady nový tým a počítal s tím, že Charlton posílí jeho řady. Brzy se stal hvězdou nového mužstva, jeho hry si všiml i trenér anglické reprezentace. Deset týdnů po havárii Charlton poprvé hrál za mužstvo Anglie v britském šampionátu. V zápase proti Skotsku vstřelil gól nádherným úderem z voleje. Na mistrovství světa 1958 ve Švédsku nebyl nominován, ale zúčastnil se dalších ročníků 1962, 1966 a 1970. Zpočátku byl v klubu i reprezentaci nasazován jako útočník na levém křídle. Byl velmi rychlý a navíc dovedl tvrdě vystřelit i pravačkou po náběhu ze středu hřiště. Po přechodu na rozestavení 4–3–3 byl převeden na pozici středového hráče a na tomto místě slavil své největší úspěchy. Byl vůdčí osobností, tvůrcem hry, zakládal útoky ze středu hřiště, měl cit pro poziční hru a tvrdě a přesně střílel ze střední vzdálenosti. Dovedl přidržet míč, uvolnit se chytrou kličkou a přesně přihrát vysunutému útočníkovi. Největší úspěchy slavil v roce 1966, kdy mužstvo Anglie získalo titul mistrů světa a kapitánBobby Moore převzal z rukou anglické královny vítěznou trofej –Zlatou Niké. Bobby Charlton byl vyhlášen nejlepším fotbalistou Anglie a na konci roku získalZlatý míč, trofej pro nejlepšího fotbalistu Evropy.[6] Za národní tým Anglie hrál až do roku 1970. Nastoupil ve 106 mezistátních zápasech a nastřílel 49 branek.
VManchesteru United hrál až do roku 1973, během své kariéry sehrál 606 ligových utkání a v nich vsítil 198 gólů[6]. Poté, co v roce 1965 klubu pomohl vyhrát první ligu, získal další ligový titul v roce 1967. V roce 1968 byl kapitánem týmu Manchester United, který vyhrál jako první anglický klub Pohár mistrů evropských zemí. Ve finále vstřelil dva góly.
památník před stadionem Old Trafford v Manchesteru – zleva George Best, Denis Law a Bobby Charlton
Po odchodu z Manchesteru se Bobby Charlton stal fotbalovým funkcionářem, i když až do roku 1980 příležitostně nastupoval jako hráč v anglických či australských klubech. V sezoně 1973/74 se stal manažerem klubuPreston North Endu. Charlton mnoho let spolupracoval sBBC na pořadech věnovaných fotbalu. V roce 2018 získal cenu BBC za celoživotní přínos sportu, kterou mu na ceremoniálu překvapivě předal bratr Jack. Několik let spolu totiž nemluvili, protože Jack se hanlivě vyjádřil o jeho manželce Normě, která byla ve sporu s jejich matkou.[7]
S Normou Ballovou se oženil v roce 1961, mají dcery Suzanne a Andreu.
V roce 1983 přijal místo ředitele veWigan Athletic. Od roku 1984 byl členem představenstva Manchesteru United a roku 2018 byl jmenován do funkce ředitele. Založil také několik škol pro mladé fotbalové naděje ve Velké Británii, Kanadě či Austrálii.
V roce 1976 mu královna udělilaŘád britského impéria a v roce 1994 získal rytířský titul. V roce 2002 byl uveden do Síně slávy anglického fotbalu. Od roku 2009 je čestným občanem městaManchester.
Napsal autobiografickou knihuMoje léta v United (My Manchester United Years), ve které mimo jiné popsal důvody sporu s bratrem Jackem.
.jpg)
