Vzdělání, zejména německé, získala v letech 1830–1833 ve Chvalkovicích, svůj český pravopis zdokonalovala až v dospělosti, během prvního pobytu v Praze.[9] Je spojována s emancipačními snahami ženskými i národními. Svým působením si vydobyla pozici české národnípatronky a pomyslné strážkyně národní identity.[10] Kromě literárního díla Boženy Němcové je předmětem zájmu také její soukromí, zejména nešťastné manželství a vztahy s muži, ale také bída, politickáperzekuce a zdravotní obtíže, jež vedly k její předčasné smrti.[11] Objevily se rovněž hypotézy o nemanželském původu spisovatelky z milostného vztahušlechtických rodičů.[12]
Od 50. let byla ovšem interpretace její tvorby zcela podřízena vládnoucí ideologii. Božena Němcová byla prezentována jako předchůdkyněsocialistických myšlenek. Její díla, podobně jako spisyAloise Jiráska a Josefa Kajetána Tyla, byla opakovaně vydávána a propagována prostřednictvím školní výuky, výstav a adaptací.[15] Pozici ve středu českého prozaického kánonu si Němcová udržela i po roce 1989, a její knihaBabička byla v Česku i na začátku třetího tisíciletí vnímána jako povinná školní četba.[16]
Martin C. Putna napsal, že se kolem Němcové vytvořil dvojí mýtus: na jedné straně obraz téměřmariánské ochranitelky národa, na druhé straně „antimýtus“morálně nekonvenční spisovatelky, s bouřlivým milostným životem a touhou patřit k vyššímu světu.[17]
Přesné datum a místo narození Boženy Němcové dosud není známo. Existuje o nich několik teorií.[18][19] Někteří historici a badatelé vycházejí z údajů v matrice městaVídně, podle kterých se 4. února 1820 na předměstíAlservorstadt narodilaBarbara Nowotny. Zprvu byla zanesena jako nemanželské dítěTerezie Novotné (Theresia Nowotny), žijící v letech 1797–1863. V osobní korespondenci Boženy Němcové je 4. únor několikrát zmíněn jako den jejích narozenin.[18] PříjmeníPanklová (nebo německyPankl) získala Barbora po svatbě jejího oficiálního otce, kočíhoJohanna Pankla (1794–1850), s Terezií Novotnou. Tato svatba se konala 7. srpna 1820 v kostele Nanebevzetí Panny Marie v Malé Skalici, v současnosti části městaČeská Skalice. Johann Pankl byl původemRakušan z obceGainfarn v Dolních Rakousích. Po svatbě legitimizoval Barboru jako manželské dítě. Pozoruhodné je, že existuje druhopis vídeňského matričního listu, ve kterém je Johann Pankl již uveden jako otec Barbory. To, že Barbora Panklová byla vlastním dítětem Johanna Pankla a Terezie Novotné, se domnívá badatel Jan Škoda – s tím, že se sňatkem musel Pankl čekat, až mu bude 26 let.[20]
Druhou teorií, podporovanou například historikem Jaroslavem Šůlou, je však, že se Božena Němcová narodila 2. května 1818 veSlezsku. Hlavním podkladem této teorie jsou záznamy ze školní matriky v České Skalici. Barbora navštěvovala tuto školu v letech 1824–1830, což činí rok narození 1820 nepravděpodobným. Záznam o narození z Vídně z roku 1820 podle této teorie patří jinému nemanželskému dítěti Terezie Novotné.[19][18] Existují ovšem také spekulace o původu Boženy Němcové jako nemanželské dceryaristokratických rodičů.
Ještě před svou svatbou se Pankl a Novotná s dcerou Barborou přestěhovali doRatibořic na panství vévodkyněKateřiny Zaháňské, kde pak otec pracoval jako štolba, matka získala zaměstnání pradleny. Tam se za nimi později na čas přistěhovala i její tehdy 55letá matka a babička Barbory –Marie Magdalena Novotná, rozená Čudová (nar. 1770 v Dobrušce-Křovicích, zemřela v roce 1841 ve Vídni). Babička malou Barunku velmi ovlivnila; v dospělosti si ji Božena Němcová velmi zidealizovala.
Jak již bylo uvedeno, navštěvovala Barbora Panklová v letech 1824–1830 školu v České Skalici. Poté byla dána „na vychování“ doChvalkovic do rodiny tamějšího správce panství Augustina Hocha, aby se dále učila němčině a „panským mravům“. Zde strávila tři roky, než se opět vrátila do Ratibořic.
Josef Němec, s kterým měla tři syny a dceru,[24] pracoval jako respicient finanční stráže. Němec byl český vlastenec a publikoval podpseudonymem Bořivoj N. Bydžovský.[23] Jeho nadřízení s ostražitostí sledovali jeho projevy češství a někdy malou služební horlivost. V souvislosti s tím byl často služebně překládán, a s ním se musela stěhovat i jeho rodina. Manželství nebylo od počátku šťastné. Rok po svatbě byl Josef Němec přeložen doJosefova, kde se manželům narodilo první dítě – syn Hynek. Poté rodina odešla doLitomyšle, kde se roku 1839 narodil druhý syn,Karel.
Od roku 1840 se Němcová léčila u doktoraJosefa Čejky, se kterým se spřátelila, a který ji seznámil s tehdejšími vlastenecky smýšlejícími českými spisovateli. V roce 1840 se celá rodina přestěhovala doPolné, 14 km severovýchodně odJihlavy, kde byl Němec jmenován respicientem finanční expozitury.[24] Rodina se mužovým prostřednictvím sblížila s místními obrozenci, v čele s hostinským a starostou městaAntonínem Pittnerem. Navštěvovali ochotnické divadlo, četli české novinyKvěty a Českou včelu. Podle dopisu, který Božena Němcová napsala Ludvíku rytíři z Rittersberka, v Polné poprvé dostala do ruky české knihy. První z nich byla kniha přeloženáJakubem Malým z angličtiny do češtiny, pravděpodobně díloamerickéhoromantického spisovateleWashingtona IrvingaTales of the Alhambra.[24] Němcovým se v Polné narodila dceraTheodora, která byla pokřtěna 19. června 1841.[25][24] V polovině roku 1842 se přestěhovali doPrahy, kam byl Josef Němec přeložen a povýšen do vyšší funkce. V Praze se 2. října 1842 narodil třetí syn Jaroslav.[24]
Praha, Slovanský ostrov, pomník Boženy Němcové (Karel Pokorný a Jaroslav Fragner, 1955).
V Praze začala Božena Němcová pod vlivembásníkůVáclava Bolemíra Nebeského a Karla Jaromíra Erbena psát česky. Její první báseň,Ženám českým, byla na přímluvu Nebeského otištěna 5. dubna 1843 v Květech. Se vzdělaným Václavem Bolemírem Nebeským se Němcová citově sblížila,[26] ale Nebeský jejich milenecký vztah záhy ukončil (jak o tom svědčí jeho korespondence) a odešel do Vídně dokončit svá studia. Němcová se po jeho odchodu těžce roznemohla a trápily ji vysoké horečky. Roku 1843 se s manželem odstěhovali doDomažlic, kde Němcová působila jako prakticky první národní buditel. Na fasádě domu nanáměstí Míru č. 120 je pamětní deska s textemZde žila Božena Němcová, první spisovatelka česká, o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895. Roku 1847 se Němcovi z Domažlic odstěhovali. Roku 1848 byl Josef Němec obviněn ze spiknutí proti státu, došlo k nucenému stěhování z místa na místo a počátkem roku 1850 byl na vlastní žádost přeložen doUher. Němcová se společně se čtyřmi dětmi přestěhovala do Prahy, kde okamžitě navázala styky s literárně činnými vlastenci.
V padesátých letech oslovil Boženu Němcovou, s návrhem založení vlastního výchovného a vzdělávacího ústavu pro české dívky,Josef Wenzig. Když ta pro jiné umělecké plány odmítla, ujala se myšlenkyHonorata Zapová.[pozn. 4][27][28][29]
Ještě před odchodem Josefa Němce do Uher, po pobytu v Domažlicích a Všerubech, se rodina na čas (od července 1848 do února 1850) ocitla v Nymburku, kde se Boženě Němcové dostal do rukou časopisTýdenník s článkemCo jest komunismus? Jeho autorem byl katolický kněz a utopický socialistaFrantišek Matouš Klácel. Boženu Němcovou článek natolik zaujal, že spolu se svým manželem projevila zájem vstoupit do KlácelovaČeskomoravského bratrstva, což bylo rakouským úřadům krajně podezřelé – utopické společenství bratrské a sesterské lásky.[26] Klácel si potom s Němcovou dopisoval a adresoval jí sedmatřicet dopisů, které v roce 1849 publikoval v Moravských novinách, a později je vydal tiskem pod názvemListy přítele k přítelkyni o původu socialismu a komunismu.[26] Prostřednictvím Českomoravského bratrstva se Božena Němcová seznámila se svým dalším milencem, MUDr.Janem Helceletem, jemuž říkala „bratr Ivan“.[26]
V září 1851 pobývala Němcová s dětmi v lázních Na Horách u České Třebové, kam ji pozval Klácel. Zde se opět setkala i s Helceletem, ale zřejmě mezi nimi došlo k rozporům, jelikož od té chvíle Helcelet ve své korespondenci s přáteli nazýval Němcovou posměšně „slezinou“ (stěžovala si na chorobu tohoto orgánu).[26] Českomoravské bratrstvo, které mělo pěstovat lásku, se nakonec rozpadlo; svou roli v tom zřejmě hrála i Klácelova žárlivost na vztah Němcové s Helceletem. Roku 1851 se Božena Němcová zamilovala do lékařeDušana Lambla, který ošetřoval jejího syna Hynka. Vztah rychle skončil, když Josef Němec nalezl u manželky Lamblův milostný dopis.[26] Koncem srpna 1852 odjela Němcová za manželem doBalašských Ďarmot v Uhrách, při tom navštívila kromě Moravy takéBanskou Štiavnici aSliač.[30] Na Slovensko, kde sbírala podklady o zvycích, kultuře a jazyce tamějšího venkovského lidu, se v 50. letech opakovaně vracela. Tyto cesty a pobyt na Slovensku finančně podporoval hraběJan Nepomuk Karel (Hanuš) Kolowrat-Krakowský. V následujících letech podnikla několik dalších cest také do Uher. Dne 19. října 1853 zemřel její syn Hynek na tuberkulózu. (O závažnosti onemocnění se Božena Němcová poprvé dozvěděla až v srpnu 1853, neboť synové Hynek a Karel zůstali v Praze a ona pobývala s manželem od května do poloviny října 1853 v Balašských Ďarmotech. Protože její korespondence byla policií zdržována, či nebyla doručena, stačila se vrátit až k umírajícímu.[30])
Božena Němcová v letech 1852 a 1855 absolvovala léčebný pobyt v lázních Sliač na Slovensku.
Roku 1854 se Němcová znovu zamilovala, a to do mladého studenta lékařstvíHanuše Jurenky.[26] Jeho rodiče tomuto vztahu samozřejmě nepřáli a Hanuš musel z Prahy odejít do Polska, aby na ni mohl zapomenout. Roku 1853 byl Josef Němec odvolán ze své funkce; nejprve mu byl plat snížen na polovinu, později byl zastaven úplně. Josef Němec se ocitl bez práce, a jeho žena proto byla nucena hledat pomoc u známých v Praze, avšak často neúspěšně. Právě v této době (po smrti Hynka) napsala povídkuBabička. Tehdy bydlela v Ječné ulici čp. 516/28 a později veVyšehradské ulici čp. 1378/45 (podEmauzy). Na obou domech byly později umístěnypamětní desky. V této době se sblížila s májovci. Jinak se ale stáhla do ústraní, objevila se pouze na pohřbuKarla Havlíčka Borovského roku 1856; údajně navrhlaFerdinandovi Náprstkovi, aby na jeho rakev položil trnovou korunu jako symbol mučednictví.[31]
V roce 1856 obdržel Němec místo účetního oficiála veVillachu vKorutanech. Když po čase požádal o povýšení, byl odmítnut, a navíc obviněn ze zpronevěry. Nakonec byl penzionován a vrátil se do Prahy, kde ho čekal ostrý spor s manželkou. Příčinou se tentokrát stala budoucnost dětí, na kterou měli manželé rozdílné názory. Němec po těchto rozporech sepsal koncept žádosti o rozvod.[26]
Děti nakonec spolu se svou matkou dosáhly svého a otce neposlechly – syn Karel se šel učit zahradníkem doRájce nad Svitavou a Jaroslav odjel studovat doMnichova navýtvarnou akademii. Den před jeho odjezdem zbil rozzuřený Josef Němec svoji manželku tak, že musela hledat pomoc na policii.[26] Manželé se poté opakovaně usmiřovali a zase hádali. K dalším hádkám došlo ve chvíli, kdy byl syn Jaroslav z Mnichova vypovězen, protože neměl žádné finanční prostředky. V Praze si sehnal místo u fotografa, ale když jednou nepřišel večer včas domů, vypukla mezi jeho rodiči další dramatická hádka a Božena Němcová musela před svým manželem opět utéci. Od té chvíle už se Božena Němcová odmítala se svým manželem znovu usmířit a roku 1861 odešla doLitomyšle, kde se pokoušela živit prací pro nakladateleAugustu, když připravovala vydání svých spisů.[24] V té době ale byla již vážně nemocná (skutečná diagnóza není jasná; pravděpodobněgynekologickárakovina, k níž se přidalatuberkulóza)[32] a finanční nouze a zdravotní stav ji donutily k návratu do Prahy k manželovi. První sešit II. vydání svého nejslavnějšího díla –Babičky (I. vydání vyšlo v roce 1855) – dostala den před svou smrtí. Zemřela 21. ledna 1862 po čtyřech dnech v bezvědomí vdomě U Tří lip (dnešní uliceNa Příkopě čp. 854/14).[32] DoktorJosef Podlipský uvedl jako příčinu smrti „všeobecnou vodnatelnost“[32] (v německy psané matrice zapsaná jako „Allgemeine Wassersucht“[4]).
Božena Němcová prožila mnoho let svého života, zvláště na jeho sklonku, v ponižující chudobě, často i v hladu. Mnohokrát musela žádat známé o výpomoc nebo žila na dluh. Manželovy příjmy byly nedostatečné, v době jeho pobytu v Uhrách zasílány nepravidelně. Němcová se též marně snažila získat zaměstnání, vhodné pro její společenské postavení manželky státního úředníka (společnice apod.). Příležitostné příjmy měla z literární činnosti.[33] Smutný je její povzdech: „Těžko povznésti ducha, když starost o chléb vezdejší jej tíží.“ Korespondence ukazuje, že byla nucena opakovaně žádat o pomoc v českých vlasteneckých kruzích. Neúčinnost této pomoci, jelikož Němcová nedovedla s penězi hospodařit, kontrastuje s velkolepým pohřbem, který jí vlastenci uspořádali, a s posmrtnou slávou, které se jí dostalo. Pohřbena je naVyšehradě. Její hrob byl původně vedle hrobuVáclava Hanky, ale po smrti jeho ženy Barbory byly ostatky Boženy Němcové údajně přeneseny na současné místo (hrob 2B-12, reliéfní plaketa odTomáše Seidana). Její muž byl pohřben v roce 1879 na dnes již zrušeném hřbitově ukostela sv. Filipa a Jakuba vTáboře. Zemřel tam ve svých 74 letech na srdeční záchvat u syna Karla a jeho rodiny, kteří bydleli naKřižíkově náměstí. Karel Němec byl profesorem na místní hospodářské škole[34] a pracoval i v tamější botanické zahradě.
Starší životopisná literatura o Boženě Němcové nezpochybňovala Terezii a Johanna Panklovy jako rodiče ani 4. únor 1820 jako datum jejího narození. Za matku byla původně považována mladší dceraMarie Magdaleny Novotné, Johanna Barbara Terezie, které by však bylo v dosud předpokládané době narození Barbory 14 let.[35][36][37]
V roce 1973 vyšla publikacePravda o matce Boženy Němcové, ve které autoři dovozovali, že matkou (odpovídající údajům v matrice) byla starší dcera Marie Magdaleny Novotné, Marie Magdalena Terezie, které bylo v roce 1820 již 22 let.[38]
Podle údajů ve školních matrikách i podle její vlastní korespondence je však téměř prokázáno, že se Božena Němcová narodila dříve než v roce 1820, a to někdy v letech 1816–1818.[39][40] BadatelJaroslav Šůla vyslovuje hypotézu, že ve skutečnosti se Božena Němcová narodila na dosud neznámém místě, podle něj ve Slezsku dne 2. května 1818, přičemž Panklovi na ni z neznámých důvodů převedli identitu jiného dítěte, křtěného ve Vídni 5. února 1820. Rodičovství Panklových je tedy sporné.[41]
Objevily se také teorie, že Božena Němcová byla šlechtického původu. Poprvé tuto domněnku vyslovilKarel Pleskač,[42] po němJarmil Krecar.[43]
Hypotéza, že Božena Němcová byla nemanželskou dcerouvévodkyněKateřiny Zaháňské, však byla posléze odmítnuta zejména proto, že vévodkyně zůstala po těžkém porodu nemanželského dítěte trvale neplodná.[39][41] Někteří badatelé, zejménaHelena Sobková, však zastávali názor, že se mohlo jednat o dceru mladší sestry Kateřiny Zaháňské,Dorothey von Biron, později hraběnkyde Talleyrand-Périgord.[39][pozn. 5] Ze vztahu Dorothey von Biron s hrabětemKarlem Janem Clam-Martinicem (1792–1840) se skutečně narodila nemanželská dcera. Stalo se tak vefrancouzských lázníchBourbon-l'Archambault, kam hraběnka Dorothea odjela na podzim roku 1816 po rozchodu s Martinicem, doprovázena strýcem svého manžela, vévodou a státníkemCharlesem Mauricem de Talleyrand-Périgord. Tuto dceru však Dorothea neuznala za vlastní a nechala ji do matriky města zanést pod jménemMarie-Henriette Dessalles.[44] O dalších osudech dítěte se Johannes Willms, autor knihy ovévodovi Talleyrandovi, nezmiňuje. BadatelMiroslav Ivanov ani tuto teorii nepovažoval za správnou. Podle vlastního výzkumu se domníval, že Marie-Henriette Dessalles prožila celý život ve Francii a tam také zemřela v roce 1905.[40]
Teorie o možné příbuznosti Boženy Němcové s rodem Zaháňských však byly vyvráceny roku 2022 odborným výzkumem v Kriminalistickém ústavu, kde byly srovnány vzorky DNA Boženy Němcové (z vlasů) a princezny Charlotty Frederiky von Biron (z kostí), která byla sestrou Kateřiny i Dorothey. Kvůli rozdílnosti jednotlivých vzorků je možné jakýkoli příbuzenský vztah mezi Boženou Němcovou a příslušníky rodu Zaháňských (Bironů) s určitostí vyloučit.[45]
V Praze je známo jejích 14 adres. Všechna bydliště byla na pravém břehu Vltavy. Pražské adresy jsou očíslovány, ostatní události jsou odraženy.
1820 (4. února):Vídeň, Alservorstadt 206 (dnes na tomto místě ústí Sensengasse do Spitalgasse) – podle většinové teorie se toho dne narodila Barbara Nowotny, nemanželská dcera služebné Terezie Novotné (1797–1863).[46]
1820 (5. února): Vídeň, Alserstraße 17 (kdysi Alser Grund), kostel Nejsvětější Trojice (Dreifaltigkeitskirche) – v matrice zanesen její křest.[46]
Rodina – 1820 (7. srpna):Česká Skalice – svatba rodičů resp. pěstounů. Teprve po sňatku matky (resp. pěstounky) Terezie Novotné s panským kočím, rakouským Němcem Johannem Panklem (1794–1850), dne 7. srpna 1820 v České Skalici dostala pozdější spisovatelka jméno Barbara Pankl (německy) resp. Barbora Panklová (česky).
Školní docházka – pravděpodobně již mezi lety 1824 (nebo až 1826) a 1830:Barunčina škola, Boženy Němcové 9,Česká Skalice. Do školy později chodili také její sourozenci. Na zdi školy je od roku 1919 bronzová pamětní deska od akademického sochařeQuida Kociana, nazvanáHold dětí Boženě Němcové. V budově je mj. expozice znázorňující školní třídu v 19. století.
Školní docházka – 1830–1833:Chvalkovice, na zámku – byla dána na vychování do rodiny zámeckého úředníka Augustina Hocha. Učila se němčině, hrát na klavír, panským mravům a šití. Poprvé zde přišla do styku s literaturou.
1837 (září) – 1838 (30. dubna):Červený Kostelec – ulice Boženy Němcové 127. Sem se po svatbě přestěhovala. Ubytovali se v podkroví domu kupce Augustina Hůlka. V domku, ve kterém žila, je muzeum. Jedná se o nejstarší české literární muzeum. Ve Smetanových sadech byl roku 1961 vztyčen jako připomínka jejího pobytu pomník.
1838–1839Josefov – hostinec Veselý, později vlastní dům. V Josefově se 6. srpna 1838 narodil syn Hynek (1838–1853).
1839 (září) – 1840:Litomyšl,Smetanovo nám. čp. 27 – v domě, který na tomto místě stával, se narodil 18. října 1839 syn Karel (1839–1901), pozdější zahradnický odborník a pedagog. Na fasádě byla u příležitosti 150. výročí narození umělkyně umístěna pamětní deska s bustou (1971, Ladislav Faltejsek) a textemZde žila v letech 1839 až 1840 spisovatelka Božena Němcová 1820 1970. Toto období jejího života bylo klidné. Chodila na procházky do Nedošína a do okolí, seznámila se sMagdalenou Dobromilou Rettigovou.
1840–1842:Polná,Husovo nám. čp. 47 – přízemí v pravé části domu. Zde se 19. června 1841 narodila jediná dcera Theodora (1841–1920), která používala jméno Dora. Na domě byla 1. července 1934 odhalena bronzová pamětní deska (autor prof.Jaroslav Rérych) s textem:V tomto domě bydlela v květu mladosti své 1840 1842 Božena Němcová. Zde prostá knížka J. K. Tyla a styk s polenskými vlastenci získaly ji české literatuře. Slavnostního aktu se zúčastnila vnučka Boženy Němcové.
Rodina – 1841: Vídeň – úmrtí babičky Magdaleny Novotné.
1. 1842–1845: uliceNa Poříčí, dům U Zeleného stromu čp. 1048/30 (na místě tehdejšího domu č. 1050) – malý byt na pavlači. Zde se v roce 1842 narodil poslední syn Jaroslav.
1845–1847:Domažlice,náměstí Míru 120 – rohový dům proti klášteru. Na fasádě je žulová pamětní deska z roku 1895 s bronzovým reliéfem (Čeněk Vosmík) a textemZde žila a působila Božena Němcová, první spisovatelka česká, o Domažlicko nad jiné zasloužilá. Sestry sestře. 1895. V Domažlicích psala své první pohádky.
1846 (17. července) – 1847:Františkovy Lázně. V létě 1846 se zde čtyři týdny léčila. V ulici Boženy Němcové v parčíku je na kameni kovová pamětní deska s nápisem:V domě, který stál na tomto místě, bydlela jako vzácný host Božena Němcová v létech 1846–1847. Zde psala svéDopisy z Lázní Františkových. Podle ní bylo také nazváno Divadlo Boženy Němcové (ul. Ruská 102/16).
1847–1848:Všeruby (německy Neumark). Většina obyvatel zde byli Němci. Zde dopsala povídkuKarla, kterou začala psát v Domažlicích.
1848 (červenec) – 1850 (únor):Nymburk, předměstský dům čp. 243 (byt v přízemí) na rohu Boleslavské třídy a Velkých Valů. Nebyla zde spokojená. Od roku 1920 stojí před domem její pomník, který nechal zbudovat ženský čtenářský spolek Lada.
1850:Liberec – dvě bydliště: a/ neznámé, vyhnal je požár. b/ Kristiánov, asi ulice Boženy Němcové nebo náměstí Českých bratří. Ve městě tehdy nebyly české školy, děti docházel učit český učitel. Pobyt spisovatelky připomíná pomník (autor František Stupecký) v parku na náměstí Českých bratří. Má podobu kamene, na které je bronzový reliéf s její podobiznou a pod ním nápisBožena Němcová.
Rodina – 1850:Zaháň – úmrtí otce resp. pěstouna Johanna Pankla.
2. 1850 (prosinec):Štěpánská – u učitele a spisovatel Josefa Františka Šumavského (1796–1857)
1851 (září):Česká Třebová – v lázních naHorách na pozváníFrantiška Matouše Klácela. Na restauraci u bývalých lázních je pamětní deska s textemV září 1851 zde v lázních na Horách trávila Božena Němcová radostné dny se svými dětmi a členy Bratrstva Klácelova. Litomyšl a Česká Třebová 1932.
1853 (21. října v 16 hodin)Olšanské hřbitovy: pohřeb předčasně zesnulého patnáctiletého syna Hynka, který podlehl tuberkulóze. Na pohřeb se složili spolužáci.
5. 1853–1854 (říjen):Ječná čp. 516/28 – zde začala psátBabičku. Na fasádě je bronzová pamětní deska z roku 1957 (autoři Eva Springerová a architektJan Zázvorka) s reliéfní podobiznou, kterou zleva lemuje vavřínová a zprava lipová ratolest, a zlaceným textem:V tomto domě napsala roku 1854 Božena Němcová Babičku Desku doplňuje drobná černá tabulka s textemDům zrození Babičky Boženy Němcové.[47]
6. 1854 (říjen) – 1855 (říjen):Vyšehradská čp. 1378/45 – zde dokončilaBabičku. Na fasádě je pamětní deska z černého mramoru s bílým textem:V tomto domě žila do října 1855 Božena Němcová. Dokončila zde dílo >Babička<. Tvar pamětní desky má připomínat stylizovanou otevřenou knihu. Poprvé byla Babička vydána v roce 1855 uJaroslava Pospíšila.[47]
7. 1855 (říjen) – 1857 (podzim):Štěpánská čp. 647/31 (dříve 45)
8. 1857 (podzim) – 1860 (8. května):Řeznická čp. 1360/15 (dříve 13) – ve třetím poschodí
1861 (12. září) – (28. listopadu):Litomyšl –Smetanovo nám. dům U Modré hvězdy č. 84. Nejdříve se ubytovala v Pifflově zájezdním hostinci (Smetanovo nám. 17), avšakAntonín Augusta, majitel knihtiskárny a nakladatelství v Litomyšli, který vydával její práce, jí zajistil ubytování v hostinci U Modré hvězdy. Svoje ubytování popsala takto:Mám hezký pokojíček, divan, stolek, věšák na šaty a skříň a také postel. Němcová přijela do Litomyšle, aby mohla své texty sama redigovat a přivydělat si. Ubytování i stravu platilAugusta. Ne však dlouho. Kvůli své nemoci nebyla schopna práce a Augusta další platby odmítl.[pozn. 6] Manžel Josef ji nakonec těžce nemocnou a vyčerpanou odvezl zpět do svého bytu v Praze. V současnosti je v domě hotel Zlatá Hvězda. Na fasádě vlevo je pamětní deska s textemV tomto domě naposled pracovala a dohasínala Božena Němcová 13. IX. – 28. XI. 1861., která byla odhalena v roce 1932 u příležitosti výstavy věnované Boženě Němcové na litomyšlském zámku.
11.Na Příkopě dům U Tří lip čp. 854/14 (dříve 16) – zde v manželově bytě si den před svou smrtí spisovatelka prolistovala první sešity druhého vydáníBabičky a v úterý 21. ledna 1862 v 6 hodin ráno vydechla naposled. Bylo jí 41 let. Na fasádě je vtravertinovém výklenku bronzová busta a pod ní pamětní deska (1933, Bedřich Neužil) s textem:Zde v bývalém domě „U Tří lip”, dokonala svůj život Božena Němcová, tvůrkyně „Babičky”. 4. února 1820–21. ledna 1862. Zřízeno péčí Ústředního spolku českých žen. Za okupace poškozeno a Ústř. spol. čes. žen obnoveno 1946.[48][47]
Pohřeb 24. ledna 1862:Vyšehradský hřbitov – hrob (2B-12) při východní zdi, jsou tam pohřbeni i její syn Jaroslav (1898) a dcera Dora (1920). Náhrobek je z nehvizdského pískovce. Reliéfní plaketa odTomáše Seidana. V dolní části je reliéf zobrazující babičku, která ukazuje vnoučatům tolar od císaře Josefa II. Pohřbu se mimo jiné zúčastnily iMarie Riegrová-Palacká aKarolina Světlá.
Praha: bronzový pomník Boženy Němcové v severní částiSlovanského ostrova – dílo sochařeKarla Pokorného z let 1941–1952, podstavec od architektaJaroslava Fragnera, instalován 1955.[49] V roce 1843 se na Žofíně Božena Němcová zúčastnila svého prvního velkého plesu.
Česká Skalice-Zlíč: pomník Boženy Němcové v parčíku u křižovatky představuje sedící spisovatelku s knihou. V roce 1912 ho zhotovil hořický sochař František Vejs (1871–1951). Původně se nacházel v zahradě továrníka Morávka, později stál před bývalou zlíčskou školou, na současné místo byl přemístěn v roce 1975. Z boku a vzadu jsoumajuskulní nápisy:Kéž velká duše tvá zde věky přetrvá, až bohdá nepřízeň cizí z toho kraje zmizí,Zbudováno k uctění památky „Boženy Němcovy“ 1912–1913 v historicky památných letech, kdy skvěle zvítězili slovanští bratři na Balkáně a spojenou válkou osvobodili národy své od jařma tureckého. aPomník zřízen nákladem manž. Morávkových r. 1913, věnoval obci Janeček, přemístěn péčísboru dobr. hasičů za přispění obce r. 1927.
Jedním z často vracejících se problémů je otázka, zda Boženu Němcovou řadit k autorůmliterárního realismu. Již v 70. a 80. letech 19. století se v české literatuře vytvořil kánon dobového „moderního realismu“, který starší díla příliš nebral v úvahu. Spisovatel a kritikFerdinand Schulz však tento přístup kritizoval jako postoj „módních realistů“, kteří nic netuší o starším uměleckém realismu. V článku „Literatura“ (1891) pak za vzor realismu označilPovídky z kraje (1851) knězeFrantiška Pravdy aBabičku (1855) Boženy Němcové.[50] TakéEliška Krásnohorská ve stati „Dvě básnířky lidu“ z roku 1880 tvrdila, že Němcová vyniká nad ostatní „svou reálnou pravdivostí“ a ve svých popisných povídkách zachycuje nejvěrnější obraz prostonárodního života. Podle Krásnohorské opouštěla Němcová názornou pravdivost a pravděpodobnost pouze při líčení idealizovaných panských rodin.[51]
Česká literární historie zařadila dílo Boženy Němcové na rozhraní meziromantismem a realismem.[52] K otázce, ke kterému literárnímu směru vlastně Němcovou přiřazovat, se vyjádřili mnozí významní čeští literární vědci a kritikové, např.:
F. X. Šalda[53] uvedl, že umístění jejího díla na přelom romantismu a realismu je spíše jen oblíbenou frází, která nevystihuje jedinečnost díla ležícího mimo proudy všeobecných literárních idejí. Tvrdil, že od velikých realistů západních i východních (jakoBalzaca,Flauberta neboDostojevského) se odlišuje tím, že nepřepíná skutečný život v monumentalitu nebo horečnou vytřeštěnost, místo toho je veškeré její dílo snové a pohádkové. V jejím světě vládnou mravnější, volnější a důvěrnější poměry mezi lidmi a má blízko krousseauovskéutopii. Podle Šaldy proto není Němcová realistkou, měříme-li realismus tím, jak vystihuje hluboké kořeny zla, neboť se autorka zaměřovala více na dobro a přírodu.[5]
Václav Černý rovněž stavěl Boženu Němcovou mimo tradičně udávané směry. V přednášce z roku 1940 připomněl nepravděpodobnou dobrotu postav a dějových zvratů, a její prózy nazývá „jedním dlouhým pásmem nemožností, jež autorku vyčleňují z realismu, aniž ji proto spínaly s romantismem“. Jádro jejího venkovského optimismu dle Černého vyrůstá z víry v dobrého Boha, moudrou Prozřetelnost a oživující duši Přírody, nikoliv z falešné lidovosti a národovosti ani z rousseauovského romantismu.[54]
Arne Novák tvrdil, že Boženu Němcovou nelze cele vystihnout heslem romantismu, protože na to je příliš moderní, a od typických romantiků se liší pozorovatelským talentem a intenzivní hloubavostí. Její schopnost zachycovat postřehy a skládat je v celistvý životní názor nazývá pozorovatelským realismem. V souvislostí se sociálně kritickými a tendenčními díly hovořil o „romantickém naturalismu“, avšak zdůrazňuje, že jejím pevně zakotveným postavám neublíží zařazení do toho či onoho programového plánu, protože přes něj jednoduše přerůstají.[55]
Ve druhé polovině 20. století došlo k silnějšímu spojení Boženy Němcové s realismem na ideologických základech. Protože byl realismus chápán jako historicky správný směr a nutný předchůdce oficiálně podporovanéhosocialistického realismu, zdůrazňovala se realističnost zakladatelky moderní české prózy.Zdeněk Nejedlý označilBabičku za skvělý příklad literárního realismu,[56] a rovněž uvedl, že Němcová dala podnět k českému zkoumání sociální otázky a k české socialistické literatuře.[57]
V českém literárním bádání ve 21. století došlo k návratu k méně ideologickému a analytičtějšímu zkoumání.Martin Hrdina ve své monografiiMezi ideálem a nahou pravdou, o českých diskusích o realismu, hovořil o převládajícím přesvědčení českých badatelů, že realismus je nutné pojímat v souvislosti s dobovým stavem kritických a estetických názorů, k čemuž se přidává ještě přesvědčení, že český literární realismus úzce souvisí s děním v ruské, francouzské či anglické literatuře. Za realismus byla proto v českém prostředí často označována teprve až díla, která vznikla po přijetí realistických teorií a cizích realistických děl. Veškerá předchozí díla realistického charakteru (například textyBorovského,Nerudy nebo právě Němcové) byla interpretována jako texty solitérů, stojících mimo proudy a obklopených doznívajícím romantismem. Toto pojetí nalezneme, kromě již zmíněných, uTomáše Garrigua Masaryka,Jana Hanuše Máchala,Anny Solovjovové, v syntetizujícíchDějinách české literatury, ale ještě i v roce 2011 uMartina Kučery.[58] Martin Hrdina však poukázal na to, že bychom Němcovou neměli chápat pouze jako předzvěst „ideálního realismu“ 70. let 19. století, nýbrž jako součást tohoto proudu. Argumentoval přitom tím, že v německém prostředí, jež mělo na Němcovou značný vliv, byl programový realismus v 50. letech už velmi rozšířený.[59]
Významnou část díla Boženy Němcové tvoří povídky, které psala a vydávala průběžně po celou dobu svého literárního působení. Za jejího života však žádná z nich nevyšla knižně, byly publikovány v novinách, kalendářích, almanaších a časopisech:[61][62]
„Domácí nemoc“ (časopisČeská včela, 16. června 1846), podtitul „Obrázky z nynějšího českého života“ – Vyprávění domažlické dívky Aničky o tom, jak pobývala u strýce ve Vídni a učila se německy, ale stýskalo se jí po domově a české řeči. Italskou paní, která považovala Čechy bezmála za divochy, uchvátila Anička svým zpěvem. Babičku, pobývající ve Vídni u svého syna, který nemluvil již česky, pak potěšila rozhovorem v mateřštině.[63]
Dům ve vesniciŽernov, kam Němcová zasadila povídkový obraz Dlouhá noc.
„Dlouhá noc“ (časopisČeská včela, 25.–29. září 1846) – Národopisná povídka o přástevnické masopustní slavnosti, zvané dlouhá noc, přičemž její královnou je dívka, která byla v předení nejpilnější. Když je královnou vŽernově vybrána Madlenka, dcera sedláka Říhy, zvolí si za krále syna kováře – Jiřího. Večer během slavnosti si milenecká dvojice určí své hvězdy na nebi, pak tančí a kovářův syn předává Madlencevrkoč (sladké pečivo se sušeným ovocem a fáborky-stuhami).[63]
„Obrázek vesnický“ (časopisČeská včela, 23. února – 2. března 1847) – Vyprávění o nešťastné lásce Hany a Tomše. Mají se brát, vinou intrik jsou však oba uvázáni do dohodnutých manželství a žalem těžce onemocní.[63]
„Čertík“ (Moravské noviny, 23.–25. března 1851, anonymně) – V zimě při předení vypráví stará Berta pohádku o tom, jak černokněžník vyvolával čerta, přitom se z návsi ozývají podivné zvuky a mládež se třese strachy. Když záhadné stvoření vtrhne do světnice, utečou pověrčiví chlapci za hospodářem, aby povolal kostelníka. Domnělé strašidlo se však ukáže být něčím zcela přirozeným.
„Baruška“ (kalendářKoleda na rok 1853, vyšel 1852, anonymně) – První rozsáhlejší povídka, vypráví o hezké a poctivé dívce Barušce, dceři sedláka Bartoše z městečka T. Otec pošle Barušku na zaučenou do města, jako panskou ji vezme poněmčelý příbuzný. Ve městě si Barušku začne namlouvat malíř Vojtěch Lesenský, zároveň ji však šikanují ostatní služky, nepoctivé a zpustlé. Kačenka, dívka pocházející ze stejné vesnice, doporučí Barušce, aby se nebránila lásce a zpříjemnila si tak těžký život. Barušku však nešťastnou náhodou zatknou jako nevěstku. Po propuštění se v zoufalství vrhne do řeky, je zachráněna rybáři, předána bohaté vdově a dostává druhou šanci na štěstí.[63]
„Pomněnka šlechetné duše“ (Nový kalendář katolický čili Poutník z Prahy na rok 1855, vyšel 1854), vydáváno bylo také pod názvem „Rozárka“ – Povídka o Rozárce Smilovic, chudé, nemocné a hrbaté pletačce punčoch. Rozárka navštěvuje vypravěčku a vypráví pohádky jejím dětem, později se také ukáže, že je šlechtického původu, ale její otec se důstojenství vzdal, neboť byl chudý. Předčítáním knih napraví Rozárka ševcova syna Antonína, ten se pak pustí na zkušenou doAmsterdamu. Když se rozšíří zpráva, že Rozárka leží na smrtelné posteli, pospíchá za ní vypravěčka i Antonín z ciziny.[63]
„Sestry“ (almanachLada Nióla na rok 1855, vyšel 1854) – Povídka o sestrách Johaně a Hedvice je situována do okolíZaháně. Hedvika je zamilována do myslivce Roberta a schází se s ním, posléze se však ukáže, že Robert je ženatým knížetem a dívku oklamal. Hedvika z nešťastné lásky vážně ochoří.[64]
„Karla“ (sborníkPerly české na rok 1855) – Povídka odehrávající se v chodské vesniciStráž, a vyprávějící o dívce Karle a její matce Markytě. Po smrti otce se vracejí domů a pracují u strážského rychtáře. Karla se přátelí s Hanou, dívkou ze sousedství, avšak odmítá všechny chlapce a tančí pouze s Hanou. Když Hana prozradí, že se jí líbí vojenské odění, rozhodne se Karla odhalit o sobě velké tajemství.[65]
„Divá Bára“ (kalendářČeská pokladnice na rok 1856, vydáno 1855) – Povídka zasazená do východočeské vsiVestec. Bára je jediným dítětem místního pastýře Jakuba, jehož manželka zemřela krátce po porodu. O Báře místní věří, že je dítětempodvrženýmpolednicí. Bára je velké a silné děvče, s černými vlasy a velkýma očima a na rozdíl od ostatních se nebojí umrlců, hadů, čertů ani ničeho jiného. Není příliš oblíbená, kromě otce ji miluje pouze kostelníkův syn Josífek a farářova neteř Elška, ráda proto pobývá na faře. Elška se v Praze zamiluje do lékaře, má si však místo něj brát správčího Kiliána Slámu. Bára se převlékne za strašidlo a správce vyděsí, za což je potrestána nočním pobytem v márnici. Tento domnělý trest se však nakonec ukáže být pro Báru požehnáním.[66]
„Čtyry doby“ (v rukopisném almanachu k Novému roku 1856, tiskem 1890), vydáváno bylo také pod názvemČtyři doby – krátká básnická próza s autobiografickými prvky vyprávějící o ženě s mnoha sny a ideály, provdané za špatného muže.
„V zámku a v podzámčí“ (kalendářKoleda na rok 1857, vydán 1856) – Zbohatlý pan Skočdopole si změní jméno na von Springenfeld a koupí panství i se zámkem. Jeho paní Kateřina dbá v novém životě především na anglického psíčka Joliho. Mezi chudými lidmi v podzámčí je však život těžký, obzvláště pro rodinu Karásků, poté, co vinou nešťastné náhody zahyne otec. Posléze umírá na choleru také malý Josífek a jeho matka. Pozůstalého sirotka Vojtěcha se ujme rodina místního krejčího, Vojtěch posléze zachrání Joliho před vzteklým psem a za odměnu se stane grómem (lokajem). Paní Kateřina zanedlouho také onemocní cholerou, dohlíží na ni však laskavý pan doktor, pod jehož vlivem se z paní stává dobroditelka chudých.[67]
Pobyt včervenokosteleckém domě se stal pro Němcovou inspirací k povídce Chudí lidé.
„Chudí lidé“ (Nový kalendář katolický čili Poutník z Prahy na rok 1857, vyšel 1856), podtitul „Obraz ze života“, původní název „Alina“. Vypravěčka přijíždí do chudého podkrkonošského městečka K. (míněn jeČervený Kostelec, kde Němcová žila v letech 1837–1838)[68] a zjišťuje, že navzdory varováním je to příjemné místo. Místní vzpomínají na velký požár města, způsobený panským myslivcem – požár je reálnou historickou událostí z 11. srpna 1831. Vypravěčka posléze potřebuje poslat dokumenty a domácí jí doporučí poctivého a pracovitého Jakuba Halinu, považovaného za blázna. Později se s Jakubem lépe seznámí a on vypráví o svých zážitcích z vojny, zejména z Itálie, kde zažil lásku. Jakub se též stává dobrodincem místní milenecké dvojice, Mánka a Florinky, a umožní jejich svatbu.[69]
„Dobrý člověk“ (časopisPosel z Prahy, únorové až dubnové číslo, 1858) – Povídka vypráví o vozkovi jménem Jiří Hájek, vozícím zboží meziNáchodem a Vídní, a inspirovanýrtyňským formanem Antonínem Hejnou (1795–1844).[70] Ač dobrá partie, dlouho se nechce oženit. Když ovšem děvče jménem Madla ze vsi Jesenice (míněna asiVelká Jesenice) odjíždí do Vídně, cestou se s mladým Hájkem sblíží. Hájek uplatní dívku u známých jako služebnou. Madle se ovšem ve Vídni žije těžko, byť se alespoň snaží pomáhat krajanům, jak to jen jde, a nakonec se shledá i se svým dlouho ztraceným bratrem. Hájek si mezitím uvědomí, že Madlu chce za ženu, musí se o ni ovšem utkat s mlynářem, který se jí chce zmocnit násilím.[71]
Do lesů pod vrchemĎumbier je situována povídka Chyže pod horami.
„Chyže pod horami“ (almanachMáj, květen 1858), podtitul „Obrázek ze Slovenska“ – Mladý Bohuš Sokol z Prahy se vrací od strýce zMiškovce a na cestě zTisovce doBrezna zabloudí v lesích podĎumbierem. Místní rodina Medvedů ho pohostí a nabídne mu, aby v kraji několik dní pobyl. Bohuš má s sebou kreslicí nářadí a mj. zachytí na obrázku Medvedovu vnučku Katušku. Večer se tančí kolem vatry, zpívá a skáče přes oheň. Druhého dne má Bohuš odcestovat, ale láska mezi ním a Katuškou již vzplanula.[72]
„Pan učitel“ (Sborník: kalendář učitelský na rok 1860, vyšel 1859) – Poslední dokončená povídka. Vypravěčka Bětuška vzpomíná, jak šest let chodila do školy ve Chvalíně – patrná je inspiraceChvalkovicemi, kde byla v letech 1830–1833 na vychování sama Němcová.[73] Chvalínským učitelem byl vlídný a zbožný starý muž, schopný děti zaujmout, a Bětuška se proto mnohé naučila, i když základy, například čtení, znala již z předškolního věku od strýčka. Učitelův dobrý příklad pozvedl celý kraj, neboť z děti, které učil, se stali řádní hospodáři.[74]
„Cesta z pouti“ (vydána posmrtně v roce 1891Janem Václavem Novákem podle nedochovaného rukopisu) – Verunka Blaženovic se vrací od tety z Prahy a má cestovat domů s klatovským vozkou, nešťastnou náhodou jí však ujede. Lidé jí poradí, aby šla doCerhovic a na vozku tam počkala. VŘevnicích požádá neznámé děvče o vodu. Když zjistí, že pochází z velmi chudé rodiny, s nemocným otcem a nepřítomnou matkou, podaruje dívku a její sourozence chlebem s máslem, penězi a obrázky svatých. Na cestě pak spatří četníka, zpanikaří a ztratí se, dojde až do Velkého Vosova (dnesOsov). U vesnice potká Toničku Bradáčovou a ta jí nabídne nocleh, protože již přichází večer. V noci se nečekaně vrací Toniččin bratr, a když vidí ve své komůrce neznámou dívku, je okouzlen.
Kromě těchto děl jsou k povídkám Boženy Němcové někdy řazeny také „Výklad historie“, „Kávová společnost“ a „Šalamon Heršl“, vydané v roce 1855 v časopiseRachejtle, jejich autorství je však sporné.[75]
Němcová byla schopnou vypravěčkou, a tak ji přátelé vybízeli, aby své pohádky sepsala a vydala. Nabádali ji, aby to, co bylo z českého pohádkového bohatství uloženo v její paměti, dokumentárně zaznamenala. Znala mnoho pohádek, hodně si jich zapamatovala z dětství. Četla také německé sbírky pohádek, legend a pověstí. České pohádky byly její první samostatně vydané literární dílo. Získávala zkušenosti, rozvíjela svoje tvůrčí a vypravěčské schopnosti.[76]
[77][78] Na vydávání pohádek se dohodla s nakladatelemJaroslavem Pospíšilem, vydávala je po sešitech. První sešit vyšel 1. července 1845, druhý na podzim 1845, třetí a čtvrtý díl byl psán v zimě 1845–1846, kdy nejvíce sbírala materiál z okolí Domažlic. Pátý svazek vyšel v září 1846, šestý pak na podzim 1847. Sedmý svazek vyšel až v listopadu 1848. Druhé, rozšířené vydání, vyšlo v letech 1854–1855.[79]
Tematicky se skladby opírají o podání ze severovýchodu Čech a oblasti Chodska (třetí až sedmý sešit). Dvanáct pohádek z prvních dvou sešitů nejsou vzniklé zapsáním lidových motivů, ale jsou umělé.[80]
O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku – zfilmováno jakoPrinc a Večernice
O chytré princezně aSpravedlivý Bohumil – zfilmováno jakoČertova nevěsta
Chytrá horákyně
O Smolíčkovi
O kohoutkovi a slepičce
O zlatém kolovrátku
O hloupém Honzovi
Alabastrová ručička
O mluvicím ptáku, živé vodě a třech zlatých jabloních
O Nesytovi
Pohádka bez konce
Jak se Honzík učil latinsky (téžJak se Honza učil latinsky[81])
O labuti
Divotvorná harfa
O zakletém hadovi – zfilmováno pod stejným názvem
Jak Jaromil ke štěstí přišel – novelistický počátek vypravuje o synovi uhlíře, kterého týrá macecha. Popisuje jeho zálibu v zahradnictví, zimní život obyčejných lidí, kdy si předli, tkali a šili, a také rozhovor Jaromila s otcem o povolání. Jaromil chtěl být jedině zahradníkem, to se otci nelíbilo. Jednou, když byl na pastvě, zavedl ptáček Jaromila ke skále, kde byl vstup do tajné říše. Byla to pestrobarevná říše, s pidmimužíky a děvčaty, která se starala o zahradu a zámek. Po říši Jaromila provedla králova dcera Narciska. Zanedlouho musel Jaromil říši opustit, před odchodem dostal od vodní víly škebli s perlou, od ohnivé dívky lahvičku s ohněm a od Narcisky zlatou pecku a růžové listí, které se změní ve zlato. Jakmile vyšel ven, zjistil, že uběhlo deset let. V zámku našel práci jako zahradník a těmi třemi dary uzdravil nemocnou princeznu, kterou si pak vzal za ženu. Líčení podzemní říše a zjevování víl je velmi vroucné a líbezné, děj je živý a svěže psaný stylem kouzelných povídek. Němcová vložila do pohádky svoje dětské sny o kouzelné ideální říši, a dodala jim zvláštního půvabu obrazem ideální rovnosti lidí a podzemního ráje, jenž je pramenem života země.[79]
VýznamNárodních báchorek a pověstí pro rozvoj české literární tradice vyzdvihovali již J. K. Tyl, K. Havlíček a K. Sabina.[82]
[83][84]Se slovenským folklorem se seznámila při návštěvách manžela na Slovensku. Adaptovala zápisy slovenských překladatelů. Při překladu do češtiny ponechávala dialogy ve slovenštině. Převaha kouzelných pohádek, ústní vyprávění bylo uchováno věrněji než v českých pohádkách.[82]
Zájem o lidový život přenesla Němcová v posledním desetiletí života i na širší slovanskou oblast. Překládala ukázky lidové slovesnosti, hlavně slovinské, srbské a bulharské. Myšlenka sestavit soubor slovanských pohádek zůstala neuskutečněna.[80]
Titulní listBabičky Boženy Němcové ve vydání z roku 1913.
Babička (1855) – světově proslulé dílo, napsané po smrti syna Hynka. Podle některých badatelů Němcovou k sepsáníBabičky inspirovalo díloPěstounka, čili, Vychovávání malých dítek mimo školu (1851)Františka Jana Mošnera. Němcová popisuje vzpomínky na šťastné dětství prožité v ratibořickém údolí. Ústřední postavou díla je babička (Marie Magdaléna Novotná) – silně zidealizovaná, stala se symbolem dobra a lásky. Kniha začíná příjezdem babičky naStaré Bělidlo; další kapitoly popisují život na samotě a obyvatele ratibořického údolí. Babička svojí morální hodnotou výrazně převyšuje ostatní lidi, a to ze všech vrstev. Většina postav včetně kněžny (vévodkyně) ze Zaháně, která je také výrazně zidealizována, je historicky doložena. Objevuje se tu i postava, která do kompozice díla víceméně nezapadá – šílená Viktorka. Další postavou je mladá komtesa Hortenzie, která jako by zajišťovala určitou realitu světa v tomto díle. Dílo vyznívá optimisticky, a to i přes babiččinu smrt. Němcová dala tomuto svému nejslavnějšímu dílu, přeloženému do mnoha jazyků, podtitulObrazy venkovského života.[85][86]
Texty vzniklé na základě cest Boženy Němcové na Slovensko, částečně je popisováno také Maďarsko:[88]
„Vzpomínky z cesty po Uhřích“ (časopisLumír, 1854) – Cestopis napsaný podle první cesty (24. dubna – 14. května 1851) začíná popisem setkání Němcové s německým básníkem a dramatikemChristianem Friedrichem Hebbelem ve vlaku. Následuje cesta vlakem přesGänserndorf do Prešburku (Bratislavy), pak přesGalantu,Ostřihom,Nánu,Vác(Vacov) aPešť (součást pozdějšíBudapešti). Popsána je Pešť aBudín, kde se v té době ještě nacházely známky bojů a střelby (zrevoluce a maďarského povstání v letech 1848–1849). Poté cesta kočárem přesKerepes,Gödöllő,Hatvan, kde je vylíčena pouť, tradiční odění a cikánské kapely. Poté popsánGyöngyös, cestou chvála zemědělské půdy, dále městečkaKövesd,Harsány a Miškovec (Miskolc). V Miskolci si Němcová všimla nepořádku, domů z bláta, zdechlin zvířat v ulicích a vzteklých psů. Chválila však maďarskou kuchyni, zejména množství čerstvého ovoce. Text se zabývá také horkými koupelemi vTapolce, vinicemi a vinnými sklepy u Jagru (Egeru) a návštěvou hospodského koncertu slavného cikánského hudebníka Bunka. Němcová se také pokusila o charakterizaci národních zvyků a povah: Maďarky měly podle jejího popsání rády pestré šaty a šperky a najímání velkého množství nečinného služebnictva, Maďarové byli prchliví, hrdí a vášniví, s neobyčejně velkým počet rachotivých nadávek a hrubých slov a pohrdáním vůči Slovákům. Vzhledově byli podle Němcové malí, silní, s širokými tvářemi a nízkými čely. Maďarskou společnost popsala jako patriarchální, ale s volnými manželstvími, která se často nakonec poklidně rozpadnou. Cestopis končí cestou doTiszakeszi a pak lodí po řeceTise doSzolnoku.
„Z Uher“ (napsáno 1852, tiskem 1863 v sebraných spisech z rukopisu) – Popis části cesty, kterou Němcová podnikla v rámci druhého pobytu v Uhrách (20. srpna – 18. října 1852), zĎarmot doBanské Bystrice. Text začíná úvahou nad lázněmi na Slovensku a Maďarsku, sice méně známých než napříkladKarlovy Vary, ale podle Němcové o nic méně léčivých. Nejnavštěvovanější byly turecké lázně ve Starém Budíně. Cestopis dále obsahuje popis cesty doSliače, přepřahání v Balogu (pozdějšímČierném Balogu) a tamější přírody a výhledu na hory. Němcová uvedla, jak se po cestě dále vyptávala na hrady na kopcích, ale spolucestující v kočáře nic nevěděli, neboť vyšší třídy se v té době o minulost příliš nezajímaly. Líčeno je přenocování ve městěŠahy (Ipolyság), kde společnost nespala v hostinci, nýbrž ve dvoře a spisovatelka se stala svědkem toho, jak se v noci zastavil za slovenskou děvečkou Markou její milý Lazar. Pak následovala jízda do Moravců (Kostolné Moravce, součástHontianských Moravců), kde žili luteránští Slováci. Během pohoštění u rychtáře se hovořilo o dvousetleté nadvládě Turků, Němcová si poznamenala, že dívky se zde vdávají mladé (12–16 let), muži mají být nejlépe o 2–3 roky starší. V textu pak následuje důkladný popis krojů, příjezd doBátovců a rychlá jízda doBanské Štiavnice, kde cestopisný úryvek končí.
Luteránský kostel vĎarmotech, městě, které Němcová zevrubně popsala.
„Uherské město (Ďarmoty)“ (Časopis Musea království Českého, 1858), podtitul „Národopisný obrázek“ – Text, vycházející z třetího pobytu (9. května – 17. října 1853), popisuje město Balašské Ďarmoty (od roku 1920 rozděleno naĎarmoty aSlovenské Ďarmoty), stoliční městoNovohradské stolice a jeho okolí. Počíná se složením etnickým (podle údajů Němcové z 8000 tehdejších obyvatel převažovali Slováci, dále Židé, cikáni [míněniRomové] a Srbové) a náboženským (katolicismus a luteránství). Pozornost je věnována uspořádání města, vnějšku a vnitřku domů, převážně cihlových, a jejich zařízení. V ulicích zaznamenala Božena Němcová mnoho bláta a smetí, že na hroudách rostla i zelenina, smetí však roztahávali divocí psi, zašlapávaly volské povozy a odnášel vítr, proto byly ulice alespoň částečně průjezdné. Hřbitovy byly popsány jako neudržované, připomínající spíše háje. Němcová podala také popis hospodářství: neobyčejně úrodná půda, ale neambiciózní obyvatelstvo – vinopalny a krámky drží Židé, pivovary Češi a Slováci, hostince Němci a Slováci, mlýny Slováci, drátařství Rusňáci (Rusíni), holičství (kde se vykonávaly také lékařské operace) a honosnější obchody Srbové (Ráci). Maďaři vykonávali pouze řeznické řemeslo. O hudbu, zejména hru na housle, se starali cikáni (je zmiňovánaCzinka Panna jako obdivovaná osobnost minulosti), s výjimkou gajdošů (dudáků), což byli Slováci. Dále je v textu přítomen popis lesů, využívaných rostlin a bylin, sázení a sklízení různých plodin (především kukuřice, tykví, cibule, papriky, rajčat, konopí, různého ovoce a vína). Důkladně je popsán rovněž dobový chov koní, v početných stádech napustách, krav však bylo málo, neboť mléčné výrobky nedosahovaly na jihu takové popularity jako v horním Slovensku. Pozornost je v textu věnována také čeledínství, obecnímu zřízení, soudnictví a školství – v katolických školách se podle Němcové vyučovala maďarština, v evangelických převážně slovenština.
„Obrazy ze života slovenského“ (Časopis Musea království Českého, 1859) – Zachycení tradiční slovenské rodiny, která v polovině 19. století začínala pomalu mizet: důsledné dodržování všech svátků, přísně patriarchální systém, vnímání čeledi jako součásti rodiny, povinnost vdaných žen nosit čepec. Na rozdíl od Maďarska a Srbska, kde většinu práce obstarával muž, byly tradiční slovenské ženy silně zapojeny do hospodářské činnosti. Zmiňována je také výchova dětí, námluvy a vstup do manželství, které bývalo běžně domlouváno rodiči proti vůli snoubenců. Popisovány jsou zde svatební zvyky, aby bylo manželství vydařené a aby se narodil chlapec, svatební hostina a příslušné svatební písně; dále pak péče o těhotnou ženu a organizace křtin. Text pokračuje záznamem zvyklostí, spojených s úmrtím: položení umírajícího na zem, otevření okna, naříkání nad rakví. Nakonec jsou uvedeny svátky, přičemž nejvíce se slaví kračún (Vánoce), spojený s řadou předváděných scén.
„Kraje a lesy ve Zvolensku“ (časopisŽiva, 1859) – PopisZvolenské stolice začíná morfologickým rozdělením a zachycením hor a vrchů, s důrazem na druhy stromů na nich rostoucích. Následuje výčet řek a jejich přítoků a teplých zřídel. Dále vylíčila Němcová dobývání železné rudy, těžbu dřeva a pálenímilířů. Chudoba kraje je vysvětlována pověstí oRuně, kterou místní baníci nepoznali a hodili doHronu. Slovenské hospodářství Němcová označila za evropské (na rozdíl od asiatického u Maďarů). Uvedla zde, že ze 100 330 obyvatel jsou všichni katoličtí nebo evangeličtí Slováci, s výjimkou potulných cikánů. Obdivně popsala urostlost zdejších mužů, jejich vlasy, zuby a odění. Text zevrubně podává také historii hornictví a postupné slovakizace německých a maďarských obyvatel, dále pak zhodnocení kvality a množství dřeva a divoké zvěře, která lesy obývala (mnoho medvědů, divokých prasat, vlků, lišek, rozličného ptactva a ryb a též hadů, spojených s lidovými pověstmi). Němcová zachytila také rozdělení dřevorubců na osm tříd, podle schopností a povinností. Na závěr je pak podán detailnější rozbor stravy, oblečení a lidových pověr a představ, které se váží k jednotlivým přírodním jevům; zachyceny jsou také původní slovenské dialogy, po lovu na medvěda a při těžbě a plavení dříví.
„Poslední medvěd naČerchově u Chodova nedaleko Domažlic a honba na medvěda naPolhoře v Gajdošově potoku na Slovensku“ (časopisZábavy myslivecké, 1859) – krátké srovnání situace na Chodsku, kde si na střetnutí s medvědem vzpomíná jen stařičký sedlák, a na Slovensku (Zvolenská aGemerská stolice), kde bylo medvědů mnoho a pravidelně se na ně pořádaly nebezpečné hony. Němcová popsala hon na základě osobního svědectvíGustava Zechentera, lékaře zBrezna, uvedla přitom, jak postřelený medvěd napadl lovce a pokousal ho.
VrchKlenovský Vepor, zmiňovaný v „Krajích a lesích ve Zvolensku“ a „Slovenských starožitnostech“.
„Tělocvičné hry slovenských chlapců (Sborník: kalendář učitelský, 1858) – kotrmelce, hra s míčem, honění, pasování, pěstní souboj, lezení na strom, stoj na hlavě (i na stromě), vyhazování a chytánívalašek, přeskakování šibeniček, vzájemné zvedání a převažování, hra na bič, hra na koridona
„Hra na pannu“ a „Proplétání (prevíjania) věnců“ (časopisŠtěpnice, 1858, anonymně)
„Hra na nevěstu“ a „Hra na kuřátko a jestřába“ (časopisŠtěpnice, 1858)
„Hra na svinku“ a „Hra na pukanku“ (časopisŠtěpnice, 1859, anonymně)
„Vánoční hra slovenských chlapců“ (časopisŠtěpnice, 1859)
Hádanky
„Hádanky 1“ (časopisŠtěpnice, 1856, anonymně)
„Hádanky 2–17“ (časopisŠtěpnice, 1857, anonymně)
„Hádanky 18–25“ (časopisŠtěpnice, 1858, anonymně)
„Hádanky 26–35“ (časopisŠtěpnice, 1859, anonymně)
„Hádanky 36“ (časopisŠtěpnice, 1860, anonymně)
Písně, popěvky, říkanky
1. „Z vánoční písně pastýřů slovenských“ (časopisŠtěpnice, 1857, anonymně)
2.–6. „Slovenské písně (Pro dospělejší)“ (časopisŠtěpnice, 1857, anonymně)
7. (bez názvu) (časopisŠtěpnice, 1861, anonymně)
8. „Slovácká: Straka a sýkorka“ (časopisŠtěpnice, 1855)
47. „Slovenská matka aneb chůva hraje si s dítkem takto“ (časopisŠtěpnice, 1859)
48. „Slovenské dítě mluví k ‚pánbožkové kravičce‘ takto“ (časopisŠtěpnice, 1857, anonymně)
49. „Děti slovácké vidí-li lesního holub (hrivnák), takto mu zpívají“ (časopisŠtěpnice, 1859)
50. „Na kavku (ve Slovensku) volají“ (časopisŠtěpnice, 1860)
51. „Když krávy jdou, zpívají děti aneb matky malým dětem na Slovensku“ (časopisŠtěpnice, 1860)
52. „Na Slovensku přimlouvají slimáku (hleměždi), když ho děti chytí a ruce drží“ (časopisŠtěpnice, 1860, anonymně)
53.–56. „Jiné písně a říkání“ (časopisŠtěpnice, 1857)
57. „Volání slovenské žnečky na slunce“ (časopisŠtěpnice, 1859)
58. „Slovenský popěvek“ (časopisŠtěpnice, 1858)
Němcové byl dříve přisuzován také text „Obrazy ze života Slováků“ (časopisPosel z Prahy, 1858), jde však pravděpodobně o dílo některého západoslovenského kněze.
Texty popisující zvyky naChodsku a v menší míře i jinde v Čechách:[89]
„Obrazy z okolí Domažlického“ (časopisKvěty, 1. řada: 29. listopadu – 16. prosince 1845, 2. řada: 27. března – 11. srpna 1846), podtitul „Z přátelských dopisů Boženy Němcové“ – publicistická próza, snaha o zachycenífolklóru, obyčejů, zvyků, nářečí, stravy akrojů, zejména ve vsíchMilavče aChrastavice.[90]
„Selská svatba v okolí domažlickém“ (časopisČeská včela, 2.–6. ledna 1846) – próza popisující venkovskou svatbu ve vesniciTřebnice (v textu Střemnice) a s ní spojené zvyky a písně
„Dopisy z Lázní Františkových“ (časopisČeská včela, 20. listopadu – 4. prosince 1846) – reportážně laděný popisFrantiškových Lázní ve třech dopisech, pozornost je věnována městu samotnému a možnostem výletů do okolí (zejména doChebu), též i lázeňských zřídel a léčebných procedur; během pobytu si Němcová povšimla, že se do českých lázní sjíždějí návštěvníci z celé Evropy (popisována jevelkovévodkyně výmarská, sestra ruského cara, arcivévodaŠtěpán Habsbursko-Lotrinský nebo básníkAnton von Klesheim), čeština zde však slyšet není, což Němcová napravovala vyhledáváním Čechů a družením se s nimi
„Koncert v Domažlicích dne 6. ledna“ (časopisČeská včela, 12. ledna 1847) – krátký popis koncertu v hostinci, vystupoval klavírista Jiří Florian (syn domažlického měšťana), houslista Jindřich Deahna a dirigent pan Sartor
„Z Domažlic“ (časopisČeská včela, 1. část: 9.–29. ledna 1847, 2. část: 27. července 1847) – v první části popis domažlického kulturního života, svatoštěpánská hudebno-deklamatorní akademie, založení nové knihovny, úvahy o zřízení opatrovny pro děti, čtenářská a hudební činnost v Medákově (tehdejším Mrdákově, dnešnímMrákově), druhá část zachycuje dobročinné akce k nakrmení domažlické chudiny
„Obrázek z okolí domažlického“ (časopisČeská včela, 5.–9. března 1847) – vyprávění o cestě na vrch Čechov, Němcová zde potkala ženu, která sbírala jahody na prodej a vyprávěla o lidových pověrách (matka nejí jahody po smrti dítěte, pražnec zanechává na polích brázdu), na cestě zpátky do vsi také potkaly bábu léčitelku
„Selská politika“ (časopisČeská včela, 8.–15. dubna 1848) – popis událostí spojených s přijetímdubnové ústavy, chudí dělníci byli nuceni kupovat svíčky, aby je mohli zapálit za oknem na oslavu, sedláci se snažili zjistit, co vlastně konstituce znamená, a jeden starý soused vzpomínal, že byla přislíbena již ponapoleonských válkách; posléze byla ústava vyložena v kostele a debatovalo se ozrušení roboty acenzury
„Ze Všerub“ (původně bez titulu,Národní noviny, 27. května 1848) – zpráva o tom, jak se veVšerubech mezi českými chodskými sedláky rozhodlo nevolit doFrankfurtského sněmu, protože chtěli zůstat pod Prahou, volby však odmítli také němečtí sedláci, preferovaliRakouské císařství, i když ctili staré přátelství s Německem; nakonec však kantor zČerveného Dřeva přesvědčil tři vesnice, aby vybraly volitele, zvolený člověk však stejně odmítl; volby se neúčastnili ani v dalších obcích jakoKout na Šumavě neboKdyně
„Z Neumarku“ (časopisKvěty, 27. května – 1. června 1848) – text zachycující povídačky o tom, že se blíží ruské či francouzské vojsko, případně, že se vracíMetternich, aby se pomstil na císaři, sedláci ukrývali cennosti a obilí a spekulovali, jak se budou bránit, žádný nepřítel se však neobjevil; následuje pojednání o zločinnosti (která byla nízká), o žebrácích (kterých bylo mnoho), o rozdílu mezi ubytováním podruhů na vesnici (kde se tradičně platilo ubytování prací) a ve městě (kde museli platit penězi) a o buřičských aantisemitských letácích, které ovšem popsaný sedlák zahodil, neboť na Chodsku byli židé vnímáni pozitivně a mnozí z nich sami hospodařili; konečně je řeč také o šiřitelích protiněmeckých nálad (u Čechů) a protičeských nálad (u Němců)
„Od Domažlic“ (Národní noviny, 7. září 1848) – o zatčení vlasteneckého politikaPetra Fastra v městečkuStod poté, co na něj byla vypsána odměna 400 zlatých
„Hospodyně, na slovíčko!“ (Moravské noviny, 29. listopadu 1848) – výzva ženám, začínající anekdotou oThemistoklovi, který údajně řekl, že on sice vládne světovládným athénám, sám však podléhá své ženě a ona opět svému malému synovi; Němcová tvrdila, že ženy, ač neviditelným způsobem mocné, nejsou svobodné, protože žijí v područí marnosti, vrtkavosti, parádivosti a zpozdilosti a svou moc užívají jen ke klevetám a pletichám; text nabádá ženy, aby se staraly o vzdělání mladých, nezakládaly si na titulech jako „milostpaní“, chovaly se slušně k selkám a služkám a zasazovaly se prostřednictvím spolků o mravnost čeledi
„Královské hraniční město Brod v lese v Bavořích“ (časopisLumír, 22. července 1852) – pojednání o bavorské části Šumavy, která byla dříve osídlena Slovany, později docházelo k ustavování hranice a sporům mezi českými a německými obcemi, proto je také v oblasti z obou stran mnoho hradů a tradice příhraniční stráže; posléze se text zaměřuje na městoFurth im Wald a zejména každoroční slavnost zabití zlé saně, při níž probíhá divadelní představení a rytíř osvobozuje princeznu a zabíjí nestvůru kopím a pistolí
„Dětské hry“ (Sborník: kalendář učitelský na rok 1858, vydán 1857), podtitul „Obrazy dětského života na venkově“ – popis užívaných hraček a různých typů dětských her, vyprávění pohádek babičkou a hádanek otcem či strýčkem a také způsobů, jak pomáhají děti v hospodářství
„Různořečí z okolí domažlického“ (4 stati, první z dopisuČelakovskému z 27. července 1848, druhá z dopisuŠemberovi z 5. listopadu 1851, třetí dochována v rukopise, čtvrtá z dopisu Šemberovi z 11. prosince 1857) – ochodském nářečí: první stať popisuje užívanouslovní zásobu, označení etnika (Buláci, Chodováci), průpovědi a pořekadla, názvy pohádek, popis tělesných typů (muži jsou krásní, ženy příjemné a dobré hospodyně, manželky a matky), druhá stať je tvořena slovníkem a pasážemi o skloňování přídavných jmen a zdvojování předložek,stupňování a nejčastějších křestních jménech, třetí stať obsahuje slovník a popis skloňování přídavných jmen, stupňování, užívání předložek, hláskové odlišnosti a výslovnost, ve čtvrté stati se hovoří o hláskových zvláštnostech, výslovnosti, stupňování a oslovování starších ve třetí osobě
„Z podřečí podkrkonošského“ (z dopisu Šemberovi z 3. února 1858) – stručné shrnutí specifikpodkrkonošského nářečí: změkčená forma v 1. pádě plurálu, infinitiv s -ti, časté vokalizování
„Zaříkací formule mezi lidem českým, a jak se od nemocí pomáhá“ (časopisKvěty, 27.–30. března 1848) – pověrečné praktiky proti zimnici, protipsotníku, proti uroku (uhranutí), proti nátše (jednoduchý opar), proti ohniparu (impetigo), protižloutence, protibradavicím, proti lámání v údech, protispále, protisouchotinám, proti bolení zubů, proti boulím a proti otevřeným ranám, také jsou citována různá zaříkávání
„Z lidového lékařství“ (částečně ve Světozoru, 1900, později doplněno z pozůstalosti lékařeJana Špotta) – léčení nadní kosti (exostózy),volete, průtrže (kýly), psotníku, uřknutí (ouroku), žloutenky, lámání v údech, souchotin a bradavic
„Národní písně z okolí domažlického“ (z rukopisu, poprvé vydáno 1929) – několik lidových písní, převážně o lásce a vojně
„Česká přísloví a úsloví“ (podle přípisů v ČelakovskéhoMudrosloví národa slovanského v příslovích a v zápisníku, poprvé vydáno 1929) – čtyři rčení
„Národní hádanky“ (časopisKvěty, 15. dubna – 4. listopadu 1847, závěrečná část dílem Němcové jen pravděpodobně) – několik desítek tradičních hádanek a jejich rozluštění
„Dětské popěvky a říkánky“ (částečně časopisŠtěpnice, 1857–1860, částečně z rukopisu, poprvé 1929) – dětské verše k různým příležitostem (posmívání vráně, výroba píšťalek, vánoční a velikonoční koleda), jazykolamy, říkanky pro nemluvňata a ukolébavky
„Hry“ (časopisŠtěpnice, 1855–1858, částečně anonymně) – hra na ubohého vojáčka, hra na vodníka, na vlčka, na pasačku, na Marii neboli řimbabu, na zlatý prsten, na barvy
„Pověry a zvyky“ (časopisČeský lid, 1895) – čtyři lidové představa: kočky převážejí duše na onen svět, ve čtyři hodiny odpoledne se zvoní „čtyřmecitma“, před svatebčany se nese víno, kdo si opírá rukama hlavu, je Bavorák
„Mikuláš, Lucie, Krempera, Tomáš“ (časopisŠtěpnice, květen 1857) – prosincové zvyky, folklórní postavy navštěvující děti
Božena Němcová nalezla obdivovatele a pokračovatele již v prvních letech po své smrti.Arne Novák napsal, žeVítězslav Hálek aKarolina Světlá, ačkoliv představovali v mnoha ohledech naprosto opačné typy spisovatelů, ve svých nejdůležitějších dílech oba navazovali na Němcovou.[92]Julia Zeyera zaujala Němcová svým zájmem o slovenské prostředí a z její pohádky „Pecko sprosťáček“ vyšel při psaní svého díla „Samko Pták“, jedné zeTří legend o krucifixu (1892).[93] Přímo ve slovenské literatuře navazovala na Boženu NěmcovouTerézia Vansová a k jejímu dílu se přihlásila například románemSirota Podhradských (1889).[94]
Jakub Deml veŠlépějích XXV (1940) popisuje výlet doRatibořického údolí, který on i jeho druhové pociťovali jako zbožnou pouť a vroucně přitom prožívali celouBabičku.[95] Dílo Boženy Němcové znal takéFranz Kafka. V obzvláštní oblibě měl její korespondenci, a zejména románZámek (1926) je ovlivněn její obrazností:Max Brod to dokládá představou zámku, který z výše ovládá vesnici, úředníků a komorníků, kteří stojí mezi šlechtou a poddanými, nebo konkrétní epizodou s Amálií a úředníkem Sortinim, v níž se zrcadlí vBabičce popsaný zážitek dívky Kristly s vlezlým Italem ze zámku.[96]
Vztah k dílu Boženy Němcové ovlivnil také mnohé české básníky, zejména autory spojené savantgardou.Jaroslav Seifert napsal v roce 1940 báseň „Vějíř Boženy Němcové“ a umístil ji do stejnojmenné sbírky. Báseň je inspirována romantickými a pohádkovými motivy ze spisovatelčina díla, její slovo je přirovnáváno k divotvorné harfě a ona sama vystupuje v roli půvabné, přeludné bytosti z minulosti.[97] V témže roce vydalFrantišek Halas sbírkuNaše paní Božena Němcová, v níž se soustředil naopak na tragické a dramatické prvky jejího života. Vychází přitom z jejích dopisů a úryvky z nich cituje jako motta. Němcovou sakralizuje užitímbiblických ahomiletických motivů, obrací se k ní modlitbou, jako kesvětici apatronce, a užitím prvků lidové písně ji propojuje s ideou českého národa.[98] V roce 1950 navázal ještě Seifert sbírkouPíseň o Viktorce, v níž se spisovatelčiny osudy prolínají s obrazem tragické postavy z prózyBabička.[99]Vítězslav Nezval sice Boženu Němcovou netematizoval v žádné ze svých básní, často ji však připomínal v přednáškách a esejích: chválil její prostinký a sličný jazyk, a velké dílo světových parametrů, zejménaBabičku, která v něm probouzela „mysteriózní lásku“.[100]
Protože byla díla Boženy Němcové, a zejména pakBabička, vnímána jako posvátné texty českého národa, objevovaly se jako reakce na toto zbožštění rovněžblasfemicképarodie. K nejznámějším patříBabička po pitvě (1946)Karla Hynka a anonymní, ústně tradovanáBabička vulgaris.Babička po pitvě jesurrealistická adekadentní próza, deformujícíBabičku prvkyčerného humoru, absurdity asadomasochismu.[101]Babička vulgaris, někdy také publikovaná pod názvemSenecta vulgaris aneb Sprostá babička, redukuje děj nejslavnějšího díla Boženy Němcové na dvě stránky textu a jediné odpoledne, v němž jsou všechny postavy prózy zachyceny ve sledu rychlýcherotických askatologických scén.[102]
Na přelomu 20. a 21. století se objevila další vlna uměleckého zájmu o osobnost Boženy Němcové a její dílo.Daniela Hodrová publikovala v roce 1997 románZtracené děti, obsahující četnéintertextové vazby naBabičku.[103]Miloš Urban využil postavu Němcové ve svém „konspiračním“ románuPoslední tečka za rukopisy (1998).Ivona Březinová vydala dívčí románBáro, nebreč! (2007), vyprávějící o tom, jak životní osudy Boženy Němcové objevují tři kamarádky.František Novotný její život beletristicky, a se značnou mírou romantizace, zpracoval v románuPrsten od vévodkyně (2011), v němž vychází z hypotézy o Němcové jako nemanželské dceři Dorothei Zaháňské.Jaroslav Šůla toto zpracování zkritizoval jako matoucí, nezaložené na faktech a příliš sexualizované.[19] Ve slovenské literatuře využilaAlta Vášová postavu české spisovatelky jako hlavní hrdinku povídky „S Boženou“, zařazené do sbírkyOsudia (1995). Povídka je napsána minimalistickým stylem, jako intimní koláž, prokládaná úryvky z dopisů Němcové a dialogy se spisovatelkou, a scénami z filmuAko listy jedného stromu (1979), pro nějž Vášová připravovala scénář.[104]
Ještě v 19. století se pokusili o spisovatelčinubiografiiJosef Hanuš dílemBožena Němcová v životě i spisech(1889) aVincenc Vávra textemBožena Němcová, pokus životopisný a literární (1895), oba však vycházeli převážně z ústního podání a často mylných představ o jejím životě. První uznávané dílo o Němcové, monografiiBožena Němcová (1911), napsal folklorista a pohádkářVáclav Tille.[105] Dílo bylo po prvním vydání ještě rozšířeno v roce 1914, a podruhé v roce 1920.[106]
V doběprvní republiky začala být Boženě Němcové věnována velká pozornost, mj. i v souvislosti s její korespondencí, kterou v rámci vydávání jejích sebraných spisů utřídila a vydalaMarie Gebauerová.Arne Novák označil Němcovou za průkopnickou osobnost lidsky i umělecky. Uvedl, že byla první významnou ženou české literatury a symbolem odvrácení se odpředbřeznového českého chápání ženství jako sentimentálního, pokorného a v manželství podřízeného živlu. Zároveň, společně sMáchou aTylem, byla Němcová podle Nováka zakladatelkou české povídkové prózy, přičemž obzvláště velký byl její iniciátorský význam v oblasti venkovské povídky.[107]František Xaver Šalda napsal, že Němcová sice nebyla dramatickým géniem, ale její umění je srdečné, přímé a čisté; pro její prostou dobrotu ji srovnával sTolstým. Nejsilněji oceňoval ideální básnický protest proti zlu a sobeckosti světa. Její díla popisují podle jeho interpretace vše, co autorka ve svém životě marně hledala: svobodu, bratrství, humanitu, krásu, harmonii, spravedlnost, soucit, lásku i Boha.[108] Pozornost věnoval Němcové takéJan Mukařovský a ve své studiiPokus o slohový rozbor Babičky Boženy Němcové (1925) vyzdvihoval především živost stylu, neustálé dynamické proměny a přirozené řazení detailů.[109]
Zdeněk Nejedlý se Boženou Němcovou zabýval dlouhodobě, v roce 1922 vyšla jehoBožena Němcová a Ratibořické údolí, v roce 1927 zveřejnil svou monografiiBožena Němcová. Autoryčeského národního obrození, k nimž se Němcová řadí, považoval za předchůdce socialistické kultury. Později, v 50. letech, se jeho názory staly východiskem oficiální interpretace dějin.[110]
Mimořádná pozornost byla Boženě Němcové věnována v roce 1940, tedy v roce předpokládaného sto dvacátého výročí autorčina narození. Kromě básnických sbírek Josefa Seiferta a Františka Halase vyšly také literárněhistorické textyVáclava Černého aJulia Fučíka. Fučík označil ve své studiiBožena Němcová bojující Boženu Němcovou za zakladatelku novodobé české prózy a v souladu se svým komunistickým přesvědčením také za ženu, která do české literatury vnesla počátkysocialismu. Zároveň položil důraz na její neochotu podrobovat se konvencím, když napsal, že byla nejen sladkou, okouzlenou duší, ale také buřičkou a bojovnicí.[111]
Felix Vodička napsal kapitolu o Boženě Němcové ve druhém díleDějin české literatury (1960) a jmenoval ji v něm nejvýznamnější osobností obrozenecké literatury. Přitom zdůrazňoval nejen její literární kvality, ale také odkaz jejího života, který podle něj pomáhal běhemnacistické okupace udržovat národní hrdost a vůli k odporu.[112] V roce 1962 vydalMojmír Otruba studiiBožena Němcová. Posametové revoluci se k předním znalcům díla Boženy Němcové zařadilaJaroslava Janáčková, mj. autorka publikaceBožena Němcová. Příběhy – situace – obrazy (2008). Životopisnými problémy Boženy Němcové a její rodiny se zabývalJaroslav Šůla.
Kanonizace Boženy Němcové a její přerod v „národní“ spisovatelku započal již jejím pohřbem v roce 1862, dobovým tiskem hodnoceným jako velkolepý. Proti slavnostnímu ukládáníVáclava Hanky, vedle nějž autorka spočinula, byl však obřad téměř poloveřejný, sice v přítomnosti žen ze všech vzdělaných vrstev společnosti, ale bez účasti velkých mužských osobností. Němcovou pak vnímalo veřejné povědomí jako mučednici a českouMáří Magdalenu, avšak na rozdíl od Hanky pro ni nebyly pořádány četnézádušní mše a neproběhla sbírka na pomník. Její náhrobek byl vytvořen a odhalen až péčíAmerického klubu dam v roce 1869, sedm let po pohřbu.[113] V konzervativnějším prostředí navíc dlouho přetrvával obraz Němcové jako neřestné osoby. Když byl autorce v roce 1889 stavěn pomník vLomnici u Jičína, bouřil se tamější lid proti památníku pro „špatnou a nekalou ženskou“ aVáclav Vladivoj Tomek musel vysvětlovat, že velká spisovatelka by takto hodnocena být neměla.[114]
Od začátku 20. století však začala také široká veřejnost přijímat Němcovou jako ikonu. Do Ratibořického údolí mířila slavnostní procesí a díky financím ze sbírek a příspěvku zeSvatoboru bylo v roce 1922 možné u příležitosti šedesátého výročí úmrtí „nešťastné trpitelky“ slavnostně odhalit památeční sousoší babičky a dětí, dílo sochařeOtta Gutfreunda.[40] Začaly se také objevovat filmové adaptace, z nichž první, zpracováníBabičky z roku 1921, režírovalaThea Červenková.[115]
Po roce 1948 pozice Boženy Němcové v českém kánonu ještě posílila, neboť byla autorka v souladu s tezemi Nejedlého vzhledem ke svému důrazu na prosté obyvatelstvo chápána jako předchůdkyně socialistických myšlenek. To vedlo k četným dalším vydáním jejích děl, intenzivní výuce na základní i středních školách a nejrůznějším výstavám a adaptacím, nejen filmovým.[15] Získané pozice neopustila Božena Němcová ani po roce 1989. V roce 2006 Veronika Heé uvedla, že spisovatelka má v českém povědomí výjimečné místo, je vystavována idealizaci a současně kritickému rozbíjení ideálu a pro svou uměleckou úroveň bude ještě dlouho lákat čtenáře. V anketěNejvětší Čech, kterou v roce 2005 uspořádalaČeská televize, se Němcová umístila na 10. pozici jako nejúspěšnější žena žebříčku.[116] V sociologickém průzkumu v roce 2014 zvolilo prózuBabička jako typický prototyp povinné četby zdaleka nejvíce respondentů, 45 %, přičemž na druhém místě se umístilaHonzíkova cesta s 8 %. Také studenti oboru český jazyk a literatura naPedagogické fakultě Univerzity Karlovy volili zdaleka nejčastějiBabičku (26 hlasů), na druhém místěErbenovuKytici (5 hlasů).[117] V anketěČeské televizeKniha mého srdce z roku 2009, jíž se zúčastnilo přes 320 000 čtenářů a kde hlasující volili nejoblíbenější knihu bez ohledu na původ autora, skončilaBabička na celkovém druhém místě.[118]
Životopisné filmy, v nichž vystupuje postava Němcové
Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern (A tou nocí nevidím ani jedinou hvězdu) – česko-německý film z roku 2004, scénář a režie: Dagmar Knöpfel, premiéra 17. listopadu 2005. V hlavních rolíchCorinna Harfouch jako Božena Němcová a Bolek Polívka jako Josef Němec.
Obrazy ze života Boženy Němcové – televizní dokument režisérekLjuby Václavové a Martiny Komárkové z roku 2011. V hlavní roliLenka Vlasáková.
↑Datum a místo narození dle matriky narozených jsou zpochybňovány.
↑V matrice narozených zapsáno křestní jménoBarbara a příjmení matkyNowotny.
↑Správnost, resp. autentičnost tohoto údaje je zpochybňována, možné je také narození v roce 1816 nebo 1818. Historik Jaroslav Šůla na základě školních záznamů došel k datu narození 2. května 1818, a to na neznámém místě, snad ve Slezsku.[2] Sama Němcová jako své datum narození uváděla 4. únor, případně 5. únor, což bylo datum dokumentovaného křtu.[3]
↑Zapové se podařilo získat prostředky a na krátkou dobu uvést ústav v roce 1855 do provozu.
↑Jako indicie, že Božena Němcová byla ve skutečnosti dcerou Dorothey von Biron (která byla ve skutečnosti sama nemanželského původu), jsou uváděny nejen vzhledová a do jisté míry i povahová podobnost možné matky s dcerou, ale také nezvykle dobrý vztah vévodkyně Kateřiny Zaháňské k Barboře Panklové i k jejím (adoptivním) rodičům, a naopak nepříliš dobrý vztah Barbory k Terezii Panklové. Dále lze uvést i pravděpodobně vyšší věk dívky Barbory, než by odpovídalo jejímu běžně udávanému roku narození 1820. V této souvislosti se uvádí alternativní rok narození 1816. Podle těchto úvah byla dívka v roce 1820 jako více než tříleté dítě dána do opatrování manželům Panklovým, služebníkům vévodkyně Kateřiny Zaháňské, kteří byli posláni sloužit na ratibořickém panství.
↑V dopise ze 17. listopadu 1861 jí Augusta vzkázal:Déle nechci, nebudu čekat, jak si ze mňe dle libosti blazna dělate; odevzdejte tištěnou babičku sazeči, ja obstaram spojení sam, a Vy hleďte, by ste Litomišli brzo opustila. To se ještě stupňovalo, v jednom vzkazu jí napsal:Nedate-li hned rukopis a dokončeni, tak se postarejte, jak živa budete, ja zapověděl, Vám již co dat.
↑Alservorstadtpfarre Wien. Taufbuch. (Matriční záznam o narození a křtu.)Dostupné online.
↑ŠŮLA, Jaroslav. Sedm úvah historika o původu, datu a místu narození české spisovatelky Boženy Němcové aneb Je Babička rodopisným pramenem?. In: HORKÝ, Milan; HORKÝ, Roman.Božena Němcová – život, dílo, doba. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové, 2012.ISBN978-80-260-1597-0. S. 237.
↑ADAM, Robert. Datum narození a původ Boženy Němcové ve světle její korespondence. In: ADAM, Robert.Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu.Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2007.ISBN978-80-7308-200-0. S. 115–121.
↑abŠALDA, František Xaver.České medailóny: výbor z kritických studií o české literatuře. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 304 s. S. 72–77.
↑BERKES, Tamás. Biedermeier jako strukturnětvorný činitel románu Babička Boženy Němcové. In: PIORECKÝ, Karel.Božena Němcová a její Babička. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006.ISBN978-80-85778-53-3. S. 178–185.
↑HEÉ, Veronika. Biedermeier jako strukturnětvorný činitel románu Babička Boženy Němcové. In: PIORECKÝ, Karel.Božena Němcová a její Babička. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006.ISBN978-80-85778-53-3. S. 258.
↑URBAN, Zdeněk.Pozapomenutá tvář Boženy Němcové : vztah Boženy Němcové k myšlence slovanské vzájemnosti a kulturám slovanských národů. Praha:Univerzita Karlova, 1970. 144 s.
↑VÁVRA, Vincenc.Božena Němcová – Pokus životopisný a literární VI. [online]. Muzeum Boženy Němcové [cit. 2021-01-11].Dostupné online.
↑JANÁČKOVÁ, Jaroslava.Božena Němcová: Příběhy – Situace – Obrazy. Praha: Academia, 2007. 309 s.ISBN978-80-200-1574-7. S. 14–17.
↑ŠŮLA, Jaroslav. Sedm úvah historika o původu, datu a místu narození české spisovatelky Boženy Němcové aneb Je Babička rodopisným pramenem?. In: HORKÝ, Milan; HORKÝ, Roman.Božena Němcová – život, dílo, doba. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové, 2012. S. 226–227.
↑BUGADOVA, Ludmila. Paní české avantgardní poezie. Božena Němcová v Nezvalově, Halasově a Seifertově reflexi. In: PIORECKÝ, Karel.Božena Němcová a její Babička. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006.ISBN978-80-85778-53-3. S. 216–217.
↑FUČÍK, Julius.Božena Němcová bojující. 8. vyd. Praha: Odeon, 1973. 78 s. S. 23.
↑abKRÓLAK, Joanna. Aktualizace díla Boženy Němcové v 50. letech 20. století. In: PIORECKÝ, Karel.Božena Němcová a její Babička. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006.ISBN978-80-85778-53-3. S. 228–229.
↑CHEJNOVÁ, Petra. Povinná školní četba v českém společenském kontextu. In: SMEJKALOVÁ, Martina.Canon. Otázky kánonu v literatuře a vzdělávání. Praha: Karolinum, 2014.ISBN978-80-246-2975-9. S. 43.
↑PUTNA, Martin C.Obrazy z kulturních dějin Střední Evropy. Praha: Vyšehrad, 2018. 376 s.ISBN978-80-7429-977-3. S. 33–34.
↑abc Datum narození a původ Boženy Němcové ve světle její korespondence.Muzeum Boženy Němcové [online]. 2012-04-15 [cit. 2020-02-07].Dostupné online.
↑abc Nová zjištění a nové objevy o rodině Novotných z Dobrušky a jejich potomcích.Muzeum Boženy Němcové [online]. 2013-08-15 [cit. 2020-02-07].Dostupné online.
↑Nečekaný objev na alserské faře [online]. Muzeum B. N. Česká Skalice, 2014 [cit. 2021-03-09].Dostupné online.
↑Matriční záznam: Matrika narozených, oddaných a zemřelých Ratibořice, svazek MB CM Y XXIII, ročník 1837, str. 1. Městský úřad Česká Skalice. Podle záznamu bydlela nevěsta v čp. 15 a bylo jí 17 let. Za svědky svatebčanům šel August Hoch, správce knížecího statku ve Chvalkovicích, a Josef Steidler, hostinský v České Skalici.
↑abTUŠL, Jiří. Božena Němcová v dopise manželovi po dvacetiletém nevydařeném soužití.LUK – Literatura. Umění. Kultura [online]. [cit. 2020-05-08].Dostupné online. Lokalizace svatby do Červeného Kostelce v tomto zdroji je chybná, neodpovídá matrikám.
↑Matriční záznam o narození a křtu Theodory Němcové,[1]
↑abcdefghiKlasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA 2006, kapitola Největší česká žena, str. 127–160
↑Český deník, 27.7.1924, s.7 (dostupné online v NK ČR)
↑MERHAUT, Luboš, a kol.Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/II. U-Ž, Dodatky k LČL 1-3, A-Ř. Praha: Academia, 2008. 1017 s.ISBN978-80-200-1671-3. Kapitola Honorata z Wiśniowskich Zapová, s. 1635–1636.
↑ŠTĚPÁNOVÁ, Irena. "Cizí žena". Paradoxy rané emancipace v díle Honoraty Zapové (1825–1856).Slovo a smysl : časopis pro mezioborová bohemistická studia [online]. [cit. 2016-08-17].Dostupné online.ISSN1214-7915.
↑abNĚMCOVÁ, Božena.Korespondence II, 1853–1856. [s.l.]: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.ISBN80-7106-697-4. Kapitola Kalendárium života a díla B. N., s. 22–25 a 534.
↑BITTNEROVÁ, Martina. Blog | Martina Bittnerová: Němcová a Havlíčkova trnová koruna.blog.respekt.cz [online]. Economia, 2020-02-02 [cit. 2023-09-24].Dostupné online.
↑IRMANN, Adolf; REJCHRT, Rudolf.Pravda o matce Boženy Němcové. [s.l.]: Památník národního písemnictví v Praze a Muzeum Boženy Němcové v České Skalici, 1973.
↑ Pamětní desky v Praze: NĚMCOVÁ Božena – na domě čp. 854 Na Příkopě 14 Praha 1 Nové Město.www.pametni-desky-v-praze.cz [online]. [cit. 2021-02-03].Dostupné online.
↑HRDINA, Martin.Mezi ideálem a nahou pravdou: realismus v českých diskusích o literatuře 1858–1891. Praha: Academia, 2015. 527 s.ISBN978-80-200-2525-8. S. 58.
↑Např.KOTRČ, Josef.Stručné dějiny československé literatury pro vyšší třídy škol středních. Praha: Česká grafická unie, 1946. Kapitola Počátky realismu ve venkovské literatuře, s. 79. Dostupné online po registraci v NK ČR.
↑ŠALDA, František Xaver.České medailóny: výbor z kritických studií o české literatuře. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959. 304 s. S. 72. Dostupné online po registraci v NK ČR.
↑HAVRÁNKOVÁ, Zdeňka. Ediční poznámky. In: NĚMCOVÁ, Božena.Povídky, svazek 2. Praha: Státní nakladateltví krásné literatury, hudby a umění, 1953a. S. 289.
↑NĚMCOVÁ, Božena.Grand' mere [online]. Praha: 1880 [cit. 2021-08-26].Dostupné online.
↑NĚMCOVÁ, Božena.Pohorská vesnice [online]. Praha: Unie, 1921 [cit. 2021-08-26].Dostupné online.
↑VÁHALA, František. Ediční poznámky. In: NĚMCOVÁ, Božena.Národopisné a cestopisné obrazy ze Slovenska. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1955. S. 343–347.
↑KREJČÍ, Karel. Ediční poznámky. In: NĚMCOVÁ, Božena.Národopisné a cestopisné obrázky z Čech. Praha: Československý spisovatel, 1951. S. 223.
↑NĚMCOVÁ, Božena.Obrazy z okolí domažlického [online]. Praha: Topič, 1912 [cit. 2021-08-26].Dostupné online.
↑NOVÁK, Arne. O české próze výpravné. In: SEZIMA, Karel.Výbor z krásné prózy československé. Česká próza. 1. Praha: Sfinx, 1931. S. 11.
↑JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Od romantismu do symbolismu. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava.Česká literatura od počátků k dnešku. Praha:Nakladatelství Lidové noviny, 2006.ISBN978-80-7106-308-7. S. 334.
↑MIKULOVÁ, Marcela, a kol. Implicitné polemiky a turbulencie v ženskom písaní. In: MIKULOVÁ, Marcela; TARANENKOVÁ, Ivana.Konfigurácie slovenského realizmu. Brno: Host, 2016.ISBN978-80-7491-546-8. S. 187–189.
↑HOLÝ, Jiří. Od počátku století do roku 1945. In: LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava.Česká literatura od počátků k dnešku. Praha:Nakladatelství Lidové noviny, 2006.ISBN978-80-7106-308-7. S. 752.
↑KOPÁČ, Radim; SCHWARZ, Josef.Zůstaňtež tudíž tajemstvím--: známá i neznámá erotika (a skatologika) v české literatuře 1809–2009. České Budějovice: Artes Liberales, 2010. 126 s.ISBN978-80-254-7209-5. S. 17.
↑SOKOL, Elena. Feministický (či genderový) pohled na romány Daniely Hodrové. In: FEDROVÁ, Stanislava.Otázky českého kánonu. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006.ISBN978-80-85778-51-9. S. 609.
↑MALEC-BILIŃSKA, Irena. Božena Němcová ako vzor a antivzor pre slovenskú literatúru. In: HORKÝ, Milan; HORKÝ, Roman.Božena Němcová: Život – dílo – doba. Česká Skalice: Muzeum Boženy Němcové, 2012. S. 157–159.
↑OTRUBA, Mojmír. Obraz otevřený. In: TILLE, Václav.Božena Němcová. Praha: Odeon, 1969. S. 242.
↑VODIČKA, Felix. Božena Němcová. In: VODIČKA, Felix.Dějiny české literatury 2: Literatura národního obrození. Praha: Nakladatelství Českosloveské Akademie věd, 1960. S. 567.
↑NEKULA, Marek.Smrt a zmrtvýchvstání národa: Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře. Praha: Karolinum, 2017. 594 s.ISBN978-80-246-3540-8. S. 286–290.
↑LENDEROVÁ, Milena.K hříchu i k modlitbě: Žena devatenáctého století. Praha: Karolinum, 2017. 352 s.ISBN978-80-246-3540-8. S. 216.
↑Česky hraný film: 1898–1930. Praha: Národní filmový archiv, 1995. 285 s. S. 29–30.
Autorský kolektiv.Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež / redakceOtakar Chaloupka. Praha: Albatros, 1985. S. 269–275.
Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazkuFelix Vodička. 1. vyd. Praha: Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 567–598.Dostupné online
Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha: Libri, 1999. 571 s.ISBN80-85983-94-X. S. 282–283.
KUBKA, František; NOVOTNÝ, Miloslav.Božena Němcová. Praha: V. Neubert a synové, 1940. 304 s.
Lidová kultura: národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. 1. sv. Praha: Mladá fronta, 2007. 284 s.ISBN978-80-204-1711-4. S. 157–158.
URBAN, Zdeněk.Pozapomenutá tvář Boženy Němcové: vztah Boženy Němcové k myšlence slovanské vzájemnosti a kulturám slovanských národů. Praha:Univerzita Karlova, 1970. 144 s. 4
VÁVRA, Vincenc.Božena Němcová: pokus životopisný a literární. Praha: Jan Otto, 1895.Dostupné online.
VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla; MARTÍNEK, Jiří, a kol.Cesty k samostatnosti: Portréty žen v éře modernizace. Praha: Historický ústav, 2010. 239 s.ISBN978-80-7286-164-4. S. 14–26.
NĚMCOVÁ, Božena.Babička: obrazy venkovského života. Ilustrace Adolf Kašpar. Praha: Česká grafická Unie, 1924.
NĚMCOVÁ, Božena.Národní báchorky a pověsti. Sešit I., II. a III. V Litomyšli a Praze: Antonín Augusta, 1862. 328 s. (Sebrané spisy Boženy Němcové, díl 6).Dostupné online. Sešit I. II. a III. na titulním listu je dalším členěním 6. dílu edice.
NĚMCOVÁ, Božena.Alabastrová ručička; O princezně se zlatou hvězdou na čele; Dobré kmotřinky; Vděčné zvířátka; Potrestaná pýcha. Praha: Jan Laichter, 1907. 63 s. (Žeň z literatur, sv. XVII.).Dostupné online.
NĚMCOVÁ, Božena.Čertův švagr; Neohrožený Mikeš; O Nesytovi; Silný Ctibor. 2. vyd. V Praze: Jan Laichter, 1912. 63 s. (Žeň z literatur, sv. XV.).Dostupné online.
KRČMOVÁ, Michaela. Historie Plus. Epizoda: Romantický mýtus Boženy Němcové vytvořili buditelé. Jaký byl její osud? In:Český rozhlas [online]. 24. září 2023 9.33–9.58 [cit. 24. 9. 2023]. V pořadu účinkují čtyři hosté: publicistka a spisovatelka Milena Štráfeldová, profesoři Martin C. Putna a Josef Vojvodík z Karlovy univerzity a docentka Magdaléna Pokorná z Historického ústavu Akademie věd. Dostupné také z:https://plus.rozhlas.cz/romanticky-mytus-bozeny-nemcove-vytvorili-buditele-jaky-byl-jeji-osud-8142475
.JPG)
.JPG)
.JPG)
Obrázky, zvuky či videa k tématuBožena Němcová na Wikimedia Commons
AutorBožena Němcová ve Wikizdrojích
OsobaBožena Němcová ve Wikicitátech
