| Bitva u Piacenzy | |||
|---|---|---|---|
| konflikt:Válka o rakouské dědictví | |||
 Bitva u Piacenzy (Karl von Blaas, 1867,Uměleckohistorické muzeum (Vídeň) | |||
| Trvání | 16. června1746 | ||
| Místo | Piacenza,Itálie | ||
| Výsledek | Rakouské vítězství | ||
| Strany | |||
| |||
| Velitelé | |||
| |||
| Síla | |||
| |||
| Ztráty | |||
| |||
| Některá data mohou pocházet zdatové položky. | |||
Bitva u Piacenzy (16. června1746) byla vojenským střetnutím v rámciválky o rakouské dědictví v severníItálii na soutoku řekTrebie aPádu u městaPiacenza. Bojovala zde spojenášpanělsko-francouzská armáda proti vojskůmhabsburské monarchie. Na obou stranách se bitvy zúčastnilo přes 80 000 vojáků. V čele španělské armády stál formálněšpanělský infant don Filip, skutečným velitelem byl ale generálhrabě de Gages ve spolupráci sfrancouzským maršálemMailleboisem. Jednoznačné rakouské vítězství bývá připisovánoknížeti Josefu Václavovi z Lichtenštejna[1], který byl však v té době nemocen. Bojové operacerakouské armády fakticky řídilpolní zbrojmistrMaximilian Ulysses Browne, který si tak připsal jeden z největších triumfů své kariéry ve službáchHabsburků.
Po vítězství uBassignany v září 1745 se španělsko-francouzské armádě podařilo dočasně opanovat severní Itálii a v prosinci 1745 vstoupil španělský infant don Filip doMilána. Rakouská armáda pod velenímknížete Lobkowicze se však nevzdávala a na několika místech se jí podařilo dobýt zpět ztracené pozice. Lobkowicz byl ale brzy odvolán doČech a na jeho místo vrchního velitele v severní Itálii byl jmenován osvědčený knížeJosef Václav z Lichtenštejna. Konecdruhé slezské války umožnilMarii Terezii uvolnit pro Itálii silný sbor generála Browna, který na jaře 1746 rychlým pochodem přesAlpy zaskočil Španěly a v březnu don Filip opustil Milán. Španělé ustupovali jižním směrem kJanovu, vrchní velitel generál de Gages dostal ale zMadridu příkaz zůstat v Piacenze, kde mělo dojít k rozhodujícímu střetnutí. Rakouská i španělská armáda začala budovat obranné linie v okolí Piacenzy zhruba od poloviny května 1746, obě vojska ale čekala na spojenecké posily. Ke Španělům se připojil francouzský maršál Maillebois, jehož armáda byla ale za poslední měsíc zdecimovaná nemocemi, dezertérstvím a byla tak oslabena o 15 000 mužů.Maillebois přijel do Piacenzy 14. června a seznámil se s de Gagesovým plánem útoku na Rakušany. Francouzský maršál sice se španělským plánem úplně nesouhlasil, ale bylo rozhodnuto neotálet, než se k Rakušanům připojí posilyKarla Emanuela Sardinského vzdálené ještě jeden den pochodu.
Bitva začala 16. června ráno rakouskou dělostřeleckou palbou na španělské linie, souběžně začal francouzsko-španělský útok. Pohyb obou znepřátelených armád komplikovaly široké kanály, de Gagesův plán se navíc zhroutil již velmi brzy, když se před Mailleboisem objevily silné rakouské jednotky v nečekaném postavení. Mailleboise to vedlo k domněnce, že jeho plán se museli Rakušané dozvědět od špiona přímo ze španělského generálního štábu. Francouzští vojáci se ocitli na dostřel rakouských děl a jejich řady začaly řídnout, mimoto na ně z boku útočiloNádasdyho jezdectvo. K rozhodujícímu protiútoku poté zavelelBrowne, který v této části bojiště rozhodl bitvu kolem poledne. O dvě hodiny déle trvaly boje na pravém křídle, kde seBotto-Adornovi podařilo zatlačit de Gagese k Piacenze až kolem druhé hodiny odpolední. Situace byla na pravém a levém křídle natolik příznivá, že jedenáct tisíc vojáků rakouského středu nemuselo do bitvy vůbec zasáhnout.
Ztráty ve francouzské a španělské armádě se pohybovaly kolem 13 000 mužů, přes čtyři a půl tisíce jich padlo do zajetí. Mezi nimi byl mimo jiné zraněný španělský generál José Basilio d’Aramburu. Několik zranění v bitvě utrpěl francouzský plukovníkMontcalm, pozdější hrdinasedmileté války. Oproti tomu rakouské ztráty byly minimální, padlo přibližně 700 mužů a přes tři tisíce jich bylo zraněno. Španělé a Francouzi se stáhli do Piacenzy, kde se infant don Filip převlékl za podomního obchodníka v obavě před zajetím, až Rakušané vniknou do města. K tomu ale nedošlo, Browne další postup zastavil. Zprávu o rakouském vítězství odvezl plukovníkKarl O'Donnell doVídně, kde byl slavnostně přivítán a okamžitě povýšen do hodnostigenerálmajora.[2]
Dva dny po bitvě rezignoval kvůli nemoci na vrchní velení kníže Lichtenštejn. Novým vrchním velitelem v severní Itálii se namísto dynamičtějšího Browna stal služebně starší Botta-Adorno, který pak pronásledoval francouzsko-španělskou armádu i v následujících měsících, kdy došlo k dalším menším bitvám. Další chod událostí ovlivnilo také náhlé úmrtí španělského králeFilipa V. v červenci 1746, protože jeho nástupceFerdinand VI. usiloval o mír i za cenu ztrát.
V rámci válek o rakouské dědictví byla bitva u Piacenzy posledním velkým střetnutím na italské půdě. Rakušané opanovali severní Itálii, odkud se jim podařilo vytlačitBourbony. Celoevropský konflikt se ale odehrával i na jiných bojištích a úspěchyMořice Saského proti spojencům Marie Terezie uRocourtu aLauffeldu nakonec vedly ke ztrátě italských územních zisků.Cášským mírem obhájila Marie Terezie nároky naRakouské Nizozemí okupované během války Francouzi, na oplátku se ale vzdala některých územních zisků v Itálii.Vévodství Parmské obdržel právě španělský don Filip, který tak založilparmskou větev Bourbonů.
